Misantrop: Zápisník mrtvého muže - 2.

3. února 2010 v 17:10 | Misantrop |  Zápisník mrtvého muže
Ráno pozoruji dlouho z mého okna ptáky. Mnoho lidí tu v neděli není, a tak je nic neruší. Jsou tu především kavky přímo pode mnou, pak náš známý kos, vrabčáci a koňadry. Sníh je již skoro odtátý, z čehož mají všechna zvířata radost, včetně mne. Už aby bylo jaro!

Ta kniha o hmyzu, s poněkud nepřesným a zavádějícím názvem Neobvyklá setkání, jež by se měla správněji jmenovat spíš "Jak vyhladit škodlivý hmyz a lidstvo přitom opominout", nebo tak nějak, případně "Náš boj proti přírodě", je sice kniha odporně humánně šovinistická, nadutě antropocentrická a humanisticko-nacistická, ale občas se z ní dají získat neocenitelné informace. Tak například chce-li člověk mít své včely poslušné a pilné, jak prý včely mají být, nesmí jim dovolit rozmnožovat se podle jejich vlastních včelích zákonů, které přirozeně zabraňují degeneraci, nýbrž naopak musí jejich degeneraci podporovat a vytvářet (nejlépe zamezením volného pohybu, ale hlavně incestem). To je typické. V lidské společnosti se používá úplně stejné metody vládnutí. Neboť nejposlušnější a nejpracovitější lidé jsou vždy ti zdegenerovaní. To jsou ty hliněné pilíře prohnilé lidské společnosti. A dále: mateří látka je návyková droga, díky níž si včelí matka zajišťuje služby svých poddaných. Ale běda, jakmile ji přestane produkovat! Poddaní ji svrhnou a vyženou. To je také stejný princip vládnutí jako u lidí. V knize se to dále hemží různými "záhadami" a jinými perlami, jež všechny plynou z naduté pýchy člověka a z jeho nechápavého podceňování schopností živých tvorů. Jinak by nevznikly perly typu: "Samci různých druhů kůrovců přijímají do svého harému ("harému"? - to je taky nesmysl) vždy stejný počet samiček. Jak je to možné? Umějí snad počítat? Je to záhada, jak to poznají..." - a podobné trapné směšnosti. Slovo "vědomí", hmyzí vědomí, vyjadřující to, co tvoří nedílnou součást všech živých i neživých bytostí, je tu psáno vždy v uvozovkách, jako kdyby to nebylo ve skutečnosti žádné skutečné vědomí, tedy duše a tedy to, na co si ve své nekonečné zpupnosti činí nárok jedině člověk, jenž ostatním tvorům vědomí i duši záměrně upírá. Je-li hmyzí vědomí jen instinkt, pak by i lidské vědomí a duše byly "jen" instinktivní a nikoli rozumové či inteligibilní, případně lidsky debilní. Ale ta vsuvka "jen" nemá prakticky žádný význam, uvážíme-li, že každý instinkt je výsledkem rozumového uvažování. Lidský rozum, ta pýcha lidstva, se mi jeví spíš jako přebytečná přítěž, jako překážka v pravém pochopení světa kolem nás. Takže i lidské instinkty, jakož i rozum, jsou nevědomé, leč inteligibilní, avšak zkažené, špatné a zvrácené. Dříve se šamani obraceli do snu a do nevědomí pro poradu; tam vždy nalezli moudrost; pozorovali zvířata, aby se něčemu dobrému naučili - a za to se jim vděčně klaněli a uctívali je jako posvátná. Rozum člověka je smradlavá onuce a on si myslí, že celý svět takto smrdí po člověku. Pravda je však úplně někde jinde - tam venku ve zvířecím světě instinktivních počitků. Staří Egypťané pokládali mozek za přebytečnou a neužitečnou hmotu, již po smrti člověka odstraňovali z těla nosními dírkami, podobně jako my, živí, smrkáme. Ačkoli měli Egypťané značné anatomické znalosti, vážili si více než mozku plic, jater, žaludku, ba i střev, nejvíce však srdce, tedy instinktu. Srdce, tedy neomylný živočišný instinkt, bylo sídlem rozumu, veškerého citu a charakteru člověka - žádný mozek! Jak je to vůbec možné u tak vyspělé civilizace? Snad je to dáno tím, že starověký Egypt ještě mohl plně důvěřovat a spoléhat na své dosud nezkažené instinkty a mohl se jimi tedy bez obav ze ztroskotání řídit jako kormidelník střelkou kompasu, která se tehdy nevychylovala ze správného směru, tak jak to vidíme a zažíváme plni obav v dnešní vychýlené době.

Ten, co tu knihu napsal (jakýsi Jan Žďárek), to musí být ale kus pěkného parchanta! Takové mám nejradši, co se tváří jako milovníci zvířat či přírody vůbec, ale sledují svou "láskou" a zaujetím pro věc jen zlovolné humanistické cíle. Moderní angličtina má výstižné slovo pro tento zvláště ohavný druh biologického rasismu, jaký nemá v přírodě obdoby - speciesism.

pondělí, 26. listopadu 42
V práci prvních šest hodin ulejvárna a zašívárna. Chodil jsem nahoru do druhého patra si lehnout na čtvrt hodinky na zem do tmavého kouta prázdné místnosti. Instinkty získané v lese tu znovu ožívají. Není to nádherné, že i tady v té hnusné fabrice se stále chovám jako zvíře žijící ve skrytu? Říkal jsem si při té příležitosti s pohledem zahleděným ven z okna do tmy, kde tuším lesy, jak se asi mají má zvířata. Myslím tu na ně pokaždé. Stýská se mi po nich a po lese.

Druhých šest hodin jsem strávil zase upoutaný ke stroji, jenž mi nedopřál oddechu. Pěkně šeredně se mnou vymetají práci, již nikdo nechce. Na dovršení všeho hnusu mě nakonec ještě tak nevýslovně hrubým jednáním urazila a ponížila mistrová další nastupující směny, že jsem začal uvažovat o přejití jinam, do pivovaru, kam jsem chtěl nastoupit původně, ale kde pro mne zatím nebylo místo. V lednu se tam půjdu znovu přeptat. Tady není dobrý kolektiv. Připadá mi, že si tu nikdy nezvyknu.

Napadl zase poprašek nového sněhu. Po noční směně (po noční můře!) mě vzbudila sousedčina čubka, jež zřejmě před domem na někoho zaútočila. Byl z toho pěkný kravál. "Člověk" aby se za chvíli bál vyjít na ulici. K obědu mám okurkový salát s kapií a zelenými olivami, zeleninovou rolku z trouby a jablko pečené v mikrovlnce. V noci je krásná, leč mrazivá úplňková noc.

úterý, 27. listopadu 42
Zima a sněhu jako na severním pólu. Vlastně vinou globálního oteplování není možná ani tam taková zima jako tady. Letošní zima bude krutá.

V práci vypadávaly jako odpad od stroje malé bílé plastikové svastiky. Jednu z nich jsem si vzal a pověsil doma na nástěnku mezi tři obrázky plameňáků, psa huskyho a pštrosa. Sieg heil!

svastika

středa, 28. listopadu 42
Po ránu jasno a mráz -6°C. Od půl osmé huláká čubka. Straka se odvážila před dům a cosi tam spěšně klove. Kolem poletují kavky, dvě hrdličky a samozřejmě i spousta sýkorek. Docela živo na tu polární poušť. Kdyby bylo jaro, tak jdu okamžitě ven, ale do toho mrazu a sněhu se mi nechce. K obědu si chystám v troubě pečené bramborové chilli wedges (čili klínky) s červeným jablečným zelíčkem. Mňam!

Na Internetu se objevil nový složený snímek stále ještě pouhým okem viditelné senzačně zjasněné komety Holmes, pořízený Hubblovým dalekohledem. Já jsem ji však stále na vlastní oči neviděl. Může za to přesvětlená obloha nad severním obzorem. Musel bych jít někam za město, což se mi nechce; ale když teď o tom uvažuji, tak bych to mohl někdy zkusit. Uvidíme. Zde je ten snímek: horní, tmavý, z 1. listopadu, neukazuje ještě nic; vpravo vedle něho, ze 4. listopadu, zaznamenává první vzplanutí anizotropní komy; a dolní, barevný a bližší snímek ukazuje již kometu plně zářící modrozeleným světlem. Úžasné.

koma komety

Zaslechl jsem odkudsi zpěv jakéhosi úplně neznámého ptáka. Poslouchal jsem, kdo to může být; co za exota to může být. Otevřel jsem okno, ale zvenku ten divný zvuk nepřicházel. Ozývalo se to z kuchyně! Nebyl to žádný živý pták, nýbrž hračka na baterie (ovšemže zase z Číny), kterou koupila máma; malá klícka s dvěma figurkami ptáčků uvnitř. Umělí ptáčci zpívají, kdykoliv se někdo dotkne jejich klece. Řekl jsem, že to u mne v pokoji nechci; jednak se mi nelíbí, že jsou ti ptáčci v kleci, i když jsou jen umělí, a za druhé si pouštím k poslechu raději skutečné ptačí zpívání z počítače. Tohle by byl jen další zbytečný krám do již tak dost přecpaného mého pokojíku. Ale hračka je to jinak docela pěkná; v obýváku se uplatní lépe.

Zlatoočka je usazená stále na žaluzii uvnitř okna a nechá se na ní vozit, když ji sklápím či zatahuji.

čtvrtek, 29. listopadu 42
Jasná mrazivá noc; kolem Měsíce je nádherné duhové halo, nad ránem dominuje obloze třpytivá Denice.

Trochu mi namrzl elektronický diář, až jsem se lekl, že je po něm, ale zase se v teple fabriky zotavil. V práci pohoda, mnohonásobné zašívačky; první měsíc nevolnictví je za mnou. Kolik ještě? Lidi v práci už si na mne začínají pomalu zvykat a osmělují se postupně, aby mi tykali. Mně to bude trvat podstatně déle, pokud vůbec...

Ráno krásné červánky. Ve dne se zase zatáhlo. Zrovna když mám volno a chystám se na pozorování komety Holmes. Doufám, že se mraky nebudou stahovat o víkendech i v létě.

Zahrádka prodána Martinovi Švejdovi za 150 000 korun. Inu, jářku! To je přibližně ekvivalent šesti až devíti let svobody. Nebo více jak 300 000 kompaktních disků s hudbou. Nebo přibližně 600 000 knih. Jenže kam bych to dal, komu bych to odkázal? Jsem zvědavý, kolik vynese jednou prodej tohohle bytu pitomýho, až se budu stěhovat někam na vysněnou samotu u lesa.

samota u lesa

Začal jsem plnit výukový program v počítači slovíčky a frázemi z francouzštiny a španělštiny. Dlouho jsem se oba jazyky učil a připadá mi marnotratné zase je zapomenout. Stačí mi jejich znalost jen oprášit. Docela obstojně jsem se jimi kdysi domlouval. Ach ano, "kdysi"...

Vyluxoval jsem, vyměnil košili do práce.

pátek, 30. listopadu 42
Návštěva knihovny. Vypůjčil jsem si knihu EGYPT. Říše faraonů od Roberta Hamiltona. Je to nový přírůstek do zdejší městské knihovny, rok vydání 2007, vytištěno samozřejmě v Číně.
prdelík
Velká výpravná publikace se spoustou kvalitních obrázků.

Výměna ložního povlečení. Pod okny huláká od časného rána sousedovic čubka. Normálka. Je to s ní čím dál horší.

Ještě něco bych měl poznamenat: výrazné zhoustnutí dopravního ruchu ve srovnání s dobou před třemi roky, kdy jsem naposledy chodil do města za prací. Kdyby nebylo povinné pouštět chodce na přechodech, snad by normální chodec ani nepřešel. Mám vážné obavy o směřování civilizace. Je přelidněná, přetechnizovaná, příliš nákladná, samozřejmě i příliš upracovaná, ničemná, s přebujelou byrokracií, pořádek a bezpečí a hlavně klid a pokoj od psů přesto nezaručující. Bordel v totalitním režimu.

sobota, 1. prosince 42
5°C, zataženo. V tajícím sněhu na trávníku před barákem pitomým jsou vidět pouze stovky psích stop. První, co uvidím při ranním vyhlédnutí z okna, je čokl nebo soused, který ještě ke všemu se zastaví, stoupne si s rozkročenýma nohama jako kovboj a čumí ti přímo do oken. Nenávist na první pohled.

Ta kniha o Egyptu se mi líbí. Za jeden den jsem z ní přečetl čtyřicet stran. Čte se totiž dobře. Autor se omezuje pouze na holá fakta, nic si nedomýšlí, nepřipojuje žádné dobové soudy ani současné přípodotky, nemoralizuje, nesnaží se být trapně žoviální neboli lidový. Výborně napsáno; zatím se to dokonce obešlo i bez jinde obvyklých tiskových chyb (až na chybějící tečku na konci jedné věty), překlad do češtiny je přirozený, s citem pro jazyk. Zatím jsem spokojen. Je vidět, že to je seriózní zahraniční práce.

neděle, 2. prosince 42
Pěkná obleva, je docela teplo. A svítí sluníčko. Dlouho jsem na sobě nepocítil jeho hřejivé paprsky tak jako dnes! Ve fabrice jsem se odvážil jít si nahoru lehnout na čtvrt hodinku - a po deseti minutách mě tam načapala vrátná. Trapas. Určitě to všem vyslepičí. Zůstal jsem schovaný, když přišla, ale to jsem neměl dělat, měl jsem se radši hned ukázat, protože mě stejně našla a asi se hodně vyděsila, ježto dost vyváděla. Snažil jsem se ten hrozný trapas zamluvit a zlehčit, ale stejně tam teď asi nějaký čas nepáchnu. Takovou smůlu můžu mít prostě jenom Já, nikdo jiný.

Nová pracovní košile, napodobující svým vzorem denim, již jsem ještě nikdy neměl na sobě, mě zcela obarvila na modro, takže vypadám po těle jako germánský bojovník berserk.

pondělí, 3. prosince 42
Zase jsem nastydlý. Už zas. Od té doby, co chodím do té zpropadené fabriky, nevyjdu z nemoci. To musím určitě chytat od těch lidí tam, to není možné!

úterý, 4. prosince 42
Mám rýmu jako trám. To byla práce, když mi neustále kapala voda z nosu, až jsem měl mokrý rukáv, rukavice, nohavice a voda kapala i na výlisky, všude po podlaze a do krabic! A když už jsem potom konečně přestál a přetrpěl svých dvanáct hodin v pekle a utrmácený jsem se blížil k "domovu", jenž je však víc psincem, než lidským sídlištěm, skočil na mne ještě ke všemu čokl. Neměl jsem sílu odporovat. Netečný jako mátoha jsem doklopýtal do baráku pitomýho, neboli na ubikaci, a šel jsem si hned lehnout. Nemocný a otupělý. V poslední době život nějak nezvládám. Ostatní laškují a baví se, zatímco Já trpím každou vteřinou, již musím v té fabrice strávit. V noci svítil hezky srpeček Měsíce. Samozřejmě jsem si ihned vybavil vlahé měsíční letní noci. Léto se zdá být nyní tak vzdálené...

středa, 5. prosince 42
Zaklapl jsem knihu o Egyptě a pustil jsem si k usínání Dargaard. A zjistil jsem náhle, že mi ta hudba zní více egyptsky než germánsky! Zajímavé. Asi nečekaný objev a prohlédnutí následkem dobré četby a dobrých uší.

Cestou do fabriky potkávám dosti často v jedné ulici velkou bílou kočku, rozšafně se tvářící. Kočky se mají nejlíp, zatímco mrtvý muž míří do práce.

Ta blbá lekavá vrátná samozřejmě každému ve fabrice (ne-li ještě dál) vyžvanila, že mě objevila nahoře! A dokonce to nahlásila výš, dvěma dílenským vedoucím, kteří mě kvůli tomu každý zvlášť zpovídali! Strašná "aféra"! "Bonzovat se nemá, ale říct se to holt musí." Kdybych jen tušil, co z takové prkotiny bude za povyk, tak bych si to stokrát rozmyslel. Toť se ví, že s lehárem je navždy konec; po dnešku už si tam netroufnu znovu jít. Při minulé mé noční směně jsem před tou vrátnou zdrhal raději hned, jakmile jsem zahlédl blikat její baterku. Kdyby měla pistoli, určitě by po mně střílela. Hrozné. Jako v kriminále. Ono je to sice jako v kriminále v každém zaměstnání, ale tohle je kriminál se zvýšenou ostrahou. "Člověk" už ani nemůže vystoupat o pár schodů výš do vyššího patra, vstoupit nezamčenými dveřmi do prázdné místnosti a chvilku o samotě tam pobýt. Hrozná fabrika. Nejradši by nám nasadili obojky a určili nám jím povolený výběh. Jsem mrtvý muž. Tohle není život.

Rýmu se mi naštěstí podařilo za jeden den volna razantně vyplavit z těla hektolitry ovocných čajů, šťáv a zeleninových polévek. Je mi lépe. Jen kašel se zase přihlásil a škrábe mě v krku. Podle té knihy o Egyptě, již nyní čtu, panovala tam pověra, že kdo se narodí čtvrtého dne v měsíci, ten podlehne horečce. To je kousíček ode mne; bez dvou hodin se to týká i mne. Raději bych se byl býval snad narodil třiadvacátého - to by mě jen uchvátil krokodýl.

Můj elektronický diář zase trochu zlobil. Slabé baterie to neindikuje, namrzlý nebyl; nevím, co s tím je. Občas prostě blbne. Stejně jako můj CD přehrávač ostatně. I video semtam nefunguje, jak má. Ach, ta náladová technika! Nejlíp mi zatím slouží počítač a discman - obojí již zastaralé, leč stále dobré.

Poněvadž je předvečer svátku svatého Mikuláše, všude po městě, zvlášť na náměstí a v přilehlém parku, je plno rozdováděných parchantů. Je mi krajně nepříjemné prodírat se těmi hlučnými, střečkujícími davy a poslouchat jejich ohlušující petardy, jež metají na každém kroku. Hnus. Už abych byl "doma" na ubikaci. Aspoň že ti čokli jsou tentokrát zalezlí doma a neotravují mě.

Doma již na mne čekalo nové CD do mé sbírky: Barokní kytara, neboli doslovně David Russell, guitar, plays Baroque Music. Stálo bratru 558 korun! Doufám, že se to vyplatí; ještě jsem ho neslyšel, ale na obalu je napsáno, že to je dvacetibitový kompaktní disk, a tak to bude mít možná alespoň prvotřídní zvuk za tu cenu. Vážnou hudbu nakupuji radši dražší než příliš podezřele levnou, protože u vážné hudby, víc než u jakékoli jiné, velice záleží na dobrém záznamu. No, jsem na to zvědavý. Nechávám si poslech až na noc, až bude v baráku pitomým ten správný klid a ticho na povznášející dojmy, jež mi jistě tato hudba přinese. Jsou tam skladby tří mých oblíbenců mezi starými mistry, jež dosud a již nikdy nikdo nepřekoná: Vivaldi, Händel, Scarlatti. Pouze jakýsi Jean Baptiste Loeillet (1680-1730) mezi nimi je mi zatím naprosto neznámý. V mé počítačové encyklopedii Universum se o něm píše pouze to, že to byl belgický clavecinista. To je také můj oblíbený nástroj; koncertní kytara rovněž, století je také správné, takže se těším na noc.

Neobvyklá kometa Holmes se odmítá zeslabit. Milionkrát zjasněná je prý stále pozorovatelná pouhým okem. Já ji však dosud neviděl na vlastní oči. Buď je zataženo, nebo mám práci. Ale i tak si myslím, že kvalitní astronomický snímek je lepší než mžourání v mrazu do zimou zamlženého dalekohledu a hledání mlhavého obláčku na přesvětlené obloze. Například tento pěkný snímek je z Maďarska.

kometa z Maďarska

čtvrtek, 6. prosince 42
6°C, bez sněhu.

Jako vždy, když čtu nějakou zajímavou knihu, i ta kniha z knihovny o Egyptě mě ovlivňuje natolik, že jsem do jejího obsahu ponořen víc, než do ponuré reality začátku jedenadvacátého století. Uvědomil jsem si v noci náhle - za nepřetržitého poslechu Barokní kytary -, že továrna, do níž chodím pracovat, leží od mé ubikace směrem na západ, takže i Já, podobně jako egyptský sluneční bůh, nebo duševní dvojník ka, se ubírám na tu temnou světovou stranu umírat, strávit tam v podsvětí dvanáct dlouhých hodin, abych se posléze ráno zase znovuzrodil.

pátek, 7. prosince 42
Prší. Jak jinak, když mám tři dny volna.

V práci jsem se nudil, a tak jsem "cestoval". Potkal jsem zrovna jako na potvoru vrátného na obchůzce. Napadlo mě, že teď je ta pravá chvíle jít se zašít na leháro, protože vrátný už má pochůzku za sebou. Nahoru jsem však pro jistotu přece nešel, nýbrž natáhnul jsem se na podlahu v jiné místnosti, poblíž šatny. Stejně jsem tam neměl klid a oka jsem nezamhouřil. A když pak přišli lidi na svačinu do blízké šatny, opatrně jsem se raději vyplížil ven.

Ta vrátná na mne divně nepřátelsky zahlížela, když jsem odcházel. To Já bych měl být naštvaný! Ale nijak zvlášť nejsem, protože jsem naštvaný permanentně a na celé lidstvo, takže projevy nepřátelství a podlé jednání od nich očekávám, tudíž mě to nešokuje a tudíž nechává chladným. Je to pakáž.

"Domů" na ubikaci jsem se vrátil zničený, s náladou na sebevraždu. Hledal jsem, jakou vhodnou hudbu si pustit na spaní, aby odpovídala mému momentálnímu katastrofálnímu duševnímu rozpoložení. Nemohl jsem dlouho nic najít, pro co bych se rozhodl; chtělo to nějakou hodně kyselou a hořkou homeopatickou medicínku; něco tak hrozného a depresivního, abych měl pocit, že jsem s mou malou hrůzou a depresí na vrcholu blaha. Všechno, co se mi nabízelo v harmonografické řadě dlouho nepouštěných disků, mi připadalo příliš veselé a živé; z toho by se mi udělalo jedině hůř. Nakonec jsem si vybral album těžkotonážní, těžce pesimistické, brutální a šílené hudby skupiny BUZZOV-EN. A spal jsem výborně! Uklidněn, ukonejšen a rázem zharmonizován. Přesně to jsem potřeboval. Však vím, co potřebuji.

Pahýl již přes dva roky zlomeného předního zubu mi zevnitř drásá ret. Nevím, čím to je, asi tím, že se mi čím dál víc křiví ústa v nenávistném šklebu, ale jen doufám, že kvůli tomu nebudu muset k doktorům, jak je nesnáším. Sakra, furt něco.

Telemann
V pořadu Trylek na stanici Vltava právě poslouchám Vodní hudbu Georga Philippa Telemanna. Výborné. To bych si měl sehnat. Ta Barokní kytara je sice také dost dobrá, ale podobné disky se starou hudbou, provozovanou na klasickou kytaru, mám už tři a mám pocit, že by to mohlo stačit.



sobota, 8. prosince 42
Je hezky. Mohl bych jít na procházku, ale moc se mi nechce. Stačí se podívat z okna a mám po chuti někam lézt do toho psince. Stejně bych nemohl jít nikam daleko a nijak na dlouho. Nechám si ty výlety radši na jaro a na léto až budu moci vyrazit zase někam hodně daleko za město na čundr pod stan. Už aby to bylo.

neděle, 9. prosince 42
Krásná, jasná, hvězdná noc. Mohl jsem se jít někam za město podívat na tu kometu, po půlnoci jsem se chystal a zvedal se dokonce užuž od videa - a stejně jsem nešel. Nechtělo se mi do té zimy, potmě někde chodit a potkávat opilce nebo hlídky psohlavců; navíc se mi chtělo tou dobou již dosti spát, takže z toho sešlo. Štve mě to; štve mě, že jsem si nechal od lidí takhle otrávit život. Ale ono je opravdu nejlepší nikam zbytečně nevycházet, protože bych z toho měl akorát nervy nadranc a pokaženou náladu. Mohl jsem jít aspoň do rockového klubu, jenže tam bych se musel opít, abych tam vydržel a nenudil se, ale pak bych měl druhý den kocovinu a bylo by mi špatně... Ne, moje dosavadní životní strategie je prostě bez chyby, nic mě v ní nezviklá. Lepší si doma v klidu číst, nasávat vědomosti, poslouchat hudbu, přemýšlet a spát. Skutečný život vypukne až s jarem, jako u tolika jiných živočichů a rostlin. Teď je 0°C, bez sněhu, a už je zase zataženo. Víkend byl dlouhý, zítra zase do práce. Ach jo...

pondělí, 10. prosince 42
První výplata: 9 750 korun. Nadále nesněží, nemrzne.

čtvrtek, 13. prosince 42
Dočetl jsem knihu EGYPT. Říše faraonů. Nejvíc se mi líbila pověst o trestající kraví bohyni Hathor. Nejvyšší bůh Re chtěl potrestat všechny, kdo se proti němu vzbouřili. Pověřil tím úkolem právě kraví bohyni Hathor proměněnou ve lvici. Ta svůj úkol plnila tak svědomitě a s takovou misantropickou chutí, že ji Re musel opít, jinak by byla vyhladila celé lidstvo. Ach, ten alkohol, to je zhouba světa! Alkohol a lidstvo! Já to vždycky říkal! Krásná a poučná pověst!

Kniha to byla celkem dobrá, i když i tady se občas vyskytly nepochopitelné nesmysly a zřejmé dezinterpretace. Například asi dvakrát si autor spletl muže se ženou, ačkoli se lišili již svým úborem! Ženy nosily typické dlouhé šaty na ramínkách s velice hlubokým a odvážným výstřihem, který sahal až pod prsa, takže ňadra zůstávala odhalená. Pěkná móda.

Zaujalo mě také, že dělníci na stavbě pyramid vůbec nebyli žádní zbití a bičem a podvýživou zbědovaní otroci, jak se vždy tvrdilo, nýbrž byli to normální zaměstnanci, placení v bohatých naturáliích, kteří dokonce neváhali i stávkovat, když se jim něco nelíbilo! Další letitý mýtus tedy padl. Zdá se, že mnohé z lidského vědění je spíše falešná představa než holá skutečnost.

Ve fabrice to byla dlouhá, nudná šichta. Jít si tam někam lehnout si už netroufnu, a tak to byla hrůza. Ostatní juchali, jako kdyby si někde potají přihýbali - a Já trpěl. Chtělo se mi spát a bolelo mě břicho. Včera jsem místo spaní koukal na video a navíc jsem se u toho přejedl kokosek. Ta nezdravá směs cukru, vaječných bílků a cholesterolu obsaženého v kokosu mi neudělala dobře. Po návratu na ubikaci jsem si šel okamžitě na dvě hodiny zdřímnout s příjemnou hudbou skupiny Samiam. Vstával jsem jako znovuzrozený - ovšem se starým mozkem, který nedůtklivě reaguje na každé psí zaštěknutí zvenku. Uvařil jsem si špenátem a kečupem ochucené semolinové těstoviny a k tomu omáčku ze sojové pochoutky, samozřejmě na cibulovo-česnekovém základě. K tomu jablečný kompot a čerstvě vymačkaný mandarinkový džus.

Přes den bylo hezky a slunečno, i když chladno. Koukal jsem na to smutně z oken šatny ve fabrice. Země je nadále bez sněhu. Vracím se k rozečtené knize o životě hmyzu.

pátek, 14. prosince 42
Napadl sníh a sněží dál. Někomu se to líbí, mně ne. Někdo z toho má dokonce radost, Já nemám. A zvířata koneckonců také ne. "Někdo" má aspoň důvod odhrabávat sníh před barákem pitomým a o důvod navíc tam otravovat a tropit kravál. Od půl osmé hodiny ranní huláká zase čubka pod okny a druhá čubka ji jakoby naoko okřikuje. Není to nic platné; zrovna tak by na ni mohla křičet místo "buď zticha" "štěkej" a vyšlo by to nastejno; takhle jen tropí další kravál navíc. Ten čokl otravnej snad v životě nechcípne! To ho mám otrávit? Jsem už na psí štěkot tak alergický, že mi stačí jen jej někde (kdekoli) zaslechnout a vzkypí mi krev. Dokonce i v jednu hodinu v noci jsem zaregistroval svým již notně přecitlivělým sluchem tu čubku dole si uštěknout. Strašný barák. V noci byla v baráku taková zima, že jsem si musel zapnout elektrický přímotop. Zima jako na dělnické ubytovně v Hradci. Tam byl však alespoň klid, protože tam nebyli žádní psi, jen kočky. Tady v tom baráku pitomým je to horší. Jsem dvanáct hodin v práci, ale těšit se domů nemůžu, protože tohle není domov.

neděle, 16. prosince 42
-3°C, sníh. Venku si hrají sýkorky, uvnitř jsem nakrátko objevil jakousi malinkou mušku. Zlatoočka není nikde vidět živá ani mrtvá. K obědu mám rizoto a višňový kompot. Mám třídenní víkend; v baráku je vzácný klid, i když všudypřítomní psi se ozývají stále, byť tlumeně, a odevšad. Přímo pod mými okny je však jejich hulákání minimální. Je vidět, že když se chce, tak to jde - a že ti lidé se svými otravnými čubkami musejí vědět, že obtěžují, ale když jsou všichni ostatní nájemníci doma, tak si tolik nedovolují. Ven bych přesto nešel do toho psince. Hotová cikánská čtvrť. Myslím, že i to pěstování tolika psů přispívá značnou měrou k přírodní nerovnováze a tudíž k neodvratné katastrofě. To není normální.

Keňská nositelka Nobelovy ceny za mír z roku 2004 Wangari Maathai, známá svou aktivitou nazvanou "Zelený pás napříč Afrikou", tvrdí, že každý člověk by měl vysadit deset stromů, aby pomohl odstranit z ovzduší škodliviny, jež za svůj život vyprodukuje. U mne by to byl tak nanejvýš jeden strom. Jenže ona už neříká, zda to platí i o lidech, kteří nejenže v životě žádný strom nezasadí, ale kteří je dokonce ničí či rovnou kácí a zplodin nadělají svými auty tolik, že bych musel vysázet celý amazonský prales, aby se to vyrovnalo - a oni stonásob! Nejsem optimista. Naděje svitne teprve tehdy, až někdo dostane Nobelovu cenu za návrh razantně snížit počet lidí na Zemi. Já to rozhodně nebudu, protože Já bych tu pakáž škodlivou vyhladil všechnu!

úterý, 18. prosince 42
Krátce ze zpráv: Na Marsu objevena půda bohatá na křeménku. Češi se prý řadí v pohledu na život mezi největší pesimisty. No to se nedivím. Já jsem z nich největší.

Další šichta v pekle za mnou. Lítal jsem jak hadr na holi, ruce pořezané od ostrých vtoků. Aspoň to rychle uteklo. Když je tam nuda a není co dělat, je to horší, vleče se to.

Bolí mě břicho. Diagnostikuji to jako meteorismus, tedy hezky česky lidově řečeno zaražené prdy. Mám to z toho, jak ve spěšném stresu polykám v šatně jídlo. Furt tam někdo chodí. A to nemám rád. Jak nemám k jídlu dlouhou samotu a rozjímání za zvuků komorní hudby, mám takhle rozhašené zažívání. Doma mi pak stačí šálek dobrého cejlonského čaje a dobrá barokní hudba k tomu a je mi rázem zase dobře. Zatracená fabrika mizerná, zasraná práce! Nenávidím takovýto "život".

Je jasná mrazivá noc, -7°C. Hned před východem z fabriky mě udeřilo do očí rudé oko Marsu; je právě nejblíž Zemi. Dorůstající půlměsíc mu dělá společníka. Obloha je to pěkná, ale kdyby bylo léto a kdybych měl volno, bylo by to lepší.

Včera jsem objevil na stěně mého pokojíku jakéhosi malého hnědého broučka. Autor knihy o hmyzu, již jsem dočetl, by jej jistě označil jako nějakého škůdce. Takto zvrhle žádné zvíře neuvažuje. Kdyby si, dejme tomu, opice stěžovala například na obaleče jablečného, že jí kazí ovoce, považovali bychom ji nejspíš za řádně zdegenerovanou. Pro opici nejsou "červi" v jablku problém. Pro ni je to jen protein navíc. Pro člověka to problém představuje - a veliký. Zavdává mu casus belli - důvod k vyhlazovací válce proti přírodě. Tak kdo je tady na nižším vývojovém stupni a kdo je zdegenerovaný? Byla to dobrá kniha, ale štvaly mě tam jeho některé (mnohé) výroky a rádoby vtipné poznámky. Napadlo mě, kolik asi takový parchant vědátorský za život zabil a zmrzačil živočichů při těch svých experimentech s nimi, jež tak často popisuje. Podle těch řečí to musí být závratné číslo. A není na světě spravedlnost, která by jej odsoudila.

Další knihu, kterou jsem rozečetl, je ta druhá vyřazená z městské knihovny - Do Afriky za zvěří. Zatím je to poutavé čtení, i když určité nejapnosti a neuctivosti ke zvířatům se tam vyskytují také v hojném počtu. Kniha, s bohatou fotografickou výbavou, vyšla v roce 1971, ale je psána takovou zvláštní, trochu archaickou češtinou, jako někdy z doby na začátku minulého století. Nebo je to možná neobratný překlad z němčiny - to spíš. Hned mě upoutalo, že nairobská rezervace se nachází asi dvacet minut cesty od hlavního města Keni. Tehdy, v šedesátých letech! Napadlo mě, kolik to dělá asi dnes. Určitě mnohem víc a to se ještě říká kdoví jestli! Kdoví jestli ta rezervace funguje pořád...

Ale abych se vrátil k tomu malému hnědému broučkovi na stěně mého pokoje: Přiřítil jsem se blíž až k němu, abych si ho mohl lépe prohlédnout, ale jakmile zaregistroval svými jemnými a bystrými smysly moji blízkou přítomnost, lekl se a obrátil se k ústupu zpět do temných koutů a spletí kabelů za mým počítačem. Chytrý tvoreček. Po přečtení té knihy o hmyzu si těchto živočichů vážím ještě víc než dosud. Mají úžasné schopnosti a jsou samozřejmě lepší než většina lidí, kteří jsou otravnější a obtížnější než moucha tse-tse. Když jsem dočítal poslední stránky z té knihy o hmyzu, sedla si na protější list jako naschvál, jako kdyby tím chtěla něco říct nebo jako symbol, ta malá muška. Jak se tak znenáhla objevila, tak se i ztratila, aniž bych věděl kam, až jsem si začal skoro dělat starosti o to, zda jsem ji náhodou neopatrně někde v posteli nebo v knize nerozmáčkl. Snad ne. Zatím není nikde vidět - brouček také ostatně ne a zlatoočka rovněž. Ale to nic zlého neznamená, jak doufám.

Tu barokní kytaru si pouštím nejraději v počítači při psaní. Je to velmi příjemná hudba. Taková mimořádně uklidňující a harmonizující zvuková kulisa pro to pravé soustředění ducha. Je to skoro stejně dobré jako zpěv ptáků. Výborně se při tom učí jazyky a vůbec je to moc dobré.

čtvrtek, 20. prosince 42
-5°C, bílá zima, ledové království. Stromy, keře, ploty... - všechno je bíle ojíněné jako v pohádce. Nádhera na pohled je to hezká, ale je to mrtvá krása. V baráku pitomým je v noci zima jako v nádražní hale, kde přespávají bezdomovci. Ve fabrice je naproti tomu na noční šichtě krásně vytopeno až přetopeno. Nudil jsem se a chtělo se mi spát. Odvážil jsem se zalézt na čtvrt hodinky do jedné prázdné místnosti a lehnout si tam. Sluch jsem měl napjatý, ale nikdo mě nerušil. Krásně jsem se tím ležením občerstvil. K obědu mám rýži na karí s hráškem, kukuřicí, paprikou, rajčaty, cibulí a pórkem. Muška žije; viděl jsem ji na okně toužit po světle a teple; zaktivnilo ji zřejmě topení puštěné naplno. Buď ráda, ma belle mouche, že jsi uvnitř v teple.

další část >>>

<<< předešlá část

 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Aktuální články

Reklama
Další mé stránky:

Hledáš něco pouze na mých stránkách?
Tip: Prohledávej je mým vlastním vyhledávačem MiSearch!
https://www.google.cz/cse/publicurl?cx=013770122102643942506:cu-cqhoxcdm