Misantrop: Zápisník mrtvého muže - 3.

3. února 2010 v 17:28 | Misantrop |  Zápisník mrtvého muže
pátek, 21. prosince 42
Mám teď vánoční prázdniny; dvanáct celých dní celozávodní dovolené! Na co mi je však takové volno, když je krajina zamrzlá a nevlídná? Z okna šatny jsem se kochal pohledem na svítání a zažil jsem ve fabrice i smrákání. Na věži kostela svítí neonové svíce a ode dneška komety. Mrzne až praští, temná obloha září hvězdami s dominantním skoro-úplňkem a planetou Mars. Jako na tomto obrázku:

Mars a Měsíc

Je to neuvěřitelné, ale je to tak; máme zimní slunovrat; sluníčko se ode dneška zase vrací. Přesněji řečeno až zítra v 6.08 světového času. A takto vypadala loni slunovratová obloha nad Tyrhénským mořem ve slunné Itálii.

slunovrat

Z té knížky Do Afriky za zvěří se vyklubala zase pěkná člověčina. Je to vlastně jen zápisník lovců zvěře pro takzvané zoologické zahrady. Název je proto opět zavádějící; správně by se ta odporná humanistická slátanina měla jmenovat "Do Afriky pro zvěř", a ne "za zvěří". Autoři tam totiž necestovali za zvěří, za poznáním nebo obdivovat zvěř, jak by snad čtenář uhadoval podle názvu, nýbrž lovit zvěř pro zoo. Nemám na ty přírodopisné knížky štěstí. Nenajdu jedinou knihu o přírodě, aniž by se z ní nakonec nevyklubalo něco podobného jako tohle. Ještě že mám svoje knihy, vlastnoručně napsané; jedině v nich si skutečně požitkářsky počtu. Tyhlety lidské (humanistické) rádoby knížky o přírodě se mi vůbec nelíbí. Nebaví mě číst a rozčilovat se nad tím, když někdo píše o tom, jak jsou chycená zvířata brzy klidná a pokorná a ochočená. Já jsem ve fabrice také klidný a necukám se, nekopu, nekoušu ani neutíkám ven - a přesto tam nejsem ani spokojený, ani šťastný, natož abych byl ochočený. Znovu musím udělat příměr s lidmi: kdyby se takto jednalo s lidmi a takto se o nich psalo, to by bylo rámusu kvůli lidským právům a kdesi-cosi! Nelíbí se mi už dokonce ani to speciální výrazivo, jež se vůči zvířatům používá: jak žerou, jaké mají tlamy a huby, jak jsou březí a jak se páří a podobně. Už i to mi leze na nervy. Je to vůči zvířatům, jež jsou ve všech ohledech lepší než lidé, neuctivé a ponižující. Takto sprostě by se mělo jednat a mluvit s lidmi a o lidech.

neděle, 23. prosince 42
Včera večer jsem byl v Divadelním klubu na punkovém koncertu. Vystupovala tam hlavně moje oblíbená svitavská kapela Čertůf punk. Bylo to dobré, vyřádil jsem se do sytosti, zhulákal do němoty, viděl se s několika známými. Říkal jsem si: "Máš volno, vyrazíš mezi lidi. Vstávaje lehaje trpíš strašnými sebevražednými depresemi; třeba ti chlast udělá dobře." - No, neudělal. Utratil jsem přes pět set korun (a mám dojem, že mi ty peníze spíš někdo ukradl), při divokém pogu narazil jsem si palec levé ruky, poblil jsem se v posteli, zašpinil kalhoty i dveře od bytu - a výsledek je nulový. Už nikam nikdy nejdu. Nemá to cenu. Vypral jsem tajně ložní povlečení a suším ho v pokoji na topení. Hrůza.

pátek, 28. prosince 42
Ráno jsem si zašel do města koupit barvu na vlasy (modročernou) a k tomu mentolové žvýkačky airwaves pro svěží dech. Už mě ta moje šedivá palice nebaví. Je to tu na ubikaci dost nuda; v zimě není co dělat, když se nemůže jít kvůli sněhu a mrazu ven. Chce to však být aktivnější. Vyluxoval jsem pokoj, utřel prach...

...A taky jsem dočetl knihu s dost zavádějícím názvem Do Afriky za zvěří. Vyprávění o zvířatech v Africe se střídala s vypravováním ředitele drážďanské zoologické zahrady o provozu tohoto všude obskurního podniku, neboli tohoto "záslužného humanistického díla", jak je zde jednou pateticky přezván. Zvířatům prý nevadí být zavřená v klecích nebo v malých výbězích, protože prý ve volné přírodě také nežijí v neomezené volnosti, nýbrž v nepřekročitelných teritoriích. Zvířata prý mají v zoo o vše potřebné postaráno a tudíž jim nic neschází. Navíc si prý mnohá již na divočinu nevzpomínají, a tak je žádný stesk po svobodě netrápí. Toto člověčenstvo plyne zhruba ze závěru knihy a Já nevím, která věta mě víc uráží. Vztahuji to totiž na sebe a sebe přirovnávám k zajatému zvířeti uvrženému záludnými lidmi do právě takového koncentráku jako je zoo, vězení, sídliště nebo fabrika. Nevidím v tom podstatnějšího rozdílu - a oni zřejmě také ne, to je to nejhorší. Kniha mě navíc rozčilovala špatnou češtinou s nepochopitelně zčlověčeným slovosledem, s nešikovnými výrazy, toporným překladem z němčiny a samozřejmě s množstvím překlepů a pravopisných chyb. Popisky k četným fotografiím se kolikrát vztahují k úplně jinému obrázku, nebo jsou ty popisky hrubě nepřesné... Hlavně že se na tom podepsala (a dostala zaplaceno) odpovědná redaktorka a promovaný biolog, ale výsledek je horší než od zaostalého žáka pomocné školy.

Palec levé ruky nadále bolí; zjevně je naražený a bude bolet ještě hodně dlouho. Práce se blíží. Při úklidu jsem zahlédl toho malého hnědého broučka. Zlatoočku jsem dlouho neviděl a zdá se mi, že jedno z těch mrtvých těl uvnitř dvojokna bude s největší pravděpodobností patřit jí. Mušky občas vídávám dvě; jedna se žel právě uškvařila na čajové konvici. Nemohl jsem tomu zabránit. Venku jsou kromě početných hejn kavek k vidění čiperné sýkorky, jinak je mi smutno a stýská se mi po jarní a letní přírodě. Vzpomněl jsem si také na národní park Khao Yai v Thajsku; tam bych teď s chutí jel; tam bylo hezky a plno zvěře kolem. Jestli budu mít příští rok o vánocích zase tolik volna jako nyní, určitě se zaletím podívat zase někam do teplých krajin. Už aby bylo jaro. Pouštím si z počítače alespoň typický jarní zpěv pěnkavy obecné. Je to však jen nedokonalá iluze. Podle promovaných zoologů a biologů bych měl být spokojen a šťasten, neboť mám co jíst, jsem v teple a nehrozí mi žádné nebezpečí; ale podle přírodního filosofa tomu přesto tak zcela není. Mohl bych snést dlouhou řadu protiargumentů, které by dopodrobna vyvrátily lživá tvrzení v knize Do Afriky za zvěří, ale na co? Nade vším se jako duch nad vodami vznáší princip o totální neudržitelnosti a zhoubnosti světa, jak si jej představují lidé - světa, jako jeden velký kriminál, jako jedno monstrózní zoo.

sobota, 29. prosince 42
Obarvil jsem si vlasy. Několik let jsem to nedělal, ale povedlo se. Jsem zase fešák s hárem havraním jako za mlada.

Vrátil jsem se (již poněkolikáté) k rozečteným Starověkým bájím a pověstem. Právě jsem u kapitoly Aeneovo bloudění. Narazil jsem tam na jeden slavný výrok, jenž by mohl být nyní i mým heslem:

"Co zbývá přemoženým? Pro ně je jediná spása - nedoufat v spásu!"

To zvolal Trójan Aeneas při marné snaze zachránit své město před plenícími Řeky. Stateční bojují do posledního dechu, třebas by ten boj byl beznadějný - takové je poselství tohoto výroku.

Starověké báje a pověsti je kniha, která patří mezi mé nejoblíbenější a stále si v ní často čítávám. Skoro bych se až přirovnal k lidem, kteří se takto neustále vracejí například k Bibli. Jenže Bible mě nebavila už při prvním čtení a už jsem se k ní nikdy nevrátil a její poselství, jemuž se tak přečasto dává mně zcela nepochopitelný přídomek "duchovní", mě absolutně nejenže neoslovilo, nýbrž mě postavilo do řad jejích úhlavních nepřátel. Bible je opravdu velmi odporná a chorá kniha. Vezměme Bibli a vezměme Starověké báje a pověsti a máme zářný příklad, jaký je nebetyčný rozdíl mezi kulturou eremickou, tedy pouštní, a kulturou hyletickou, tedy lesní, zosobňovanou ponejvíce Řeckem a Římem, ale též polodivokými Kelty, Germány, Vikingy a pohanskými Slovany dávných věků. Oproti Bibli, která již jasně zapáchá chorobou, zdegenerovaným šílenstvím a schizofrenní náladou moderních rozměrů, jsou Starověké báje a pověsti nádhernou, kouzelnou knížkou, plnou chrabrosti všedního dne, prosté poetiky prostých lidí nezkažené mysli a studnicí zdravé moudrosti předešlých věků. Tato kniha, plus třeba Nietzscheho "Zarathustra" nebo Antikrist, plus moje vlastní knihy, to je to nejlepší, co se dá číst pořád a pořád a nikdy to neomrzí.

Až příliš mnoho lidí se zabývá myšlenkou, jak by asi pochodil v dnešním světě Ježíš. Někteří říkají, že by nejspíš skončil špatně, v blázinci a podobně. Ale nikdo se nezabývá myšlenkou, že by tak dopadl každý druhý hrdina starověkých bájí. Ti by dopadli zdaleka nejhůř. V dnešním chorém světě by z nich udělali nebezpečné psychopaty, zločince, masové vrahy, megalomany, válečné štváče, fašisty, zatímco Kristus by možná do tohoto postmoderního blázince nejspíš naopak velmi dobře zapadl, stav se určitě úspěšným byznysmenem. Možná by uváděl nějakou televizní šou, jako to dělá animovaná postavička Ježíše Krista v seriálu South Park.

Včera vysílala televize film o Bora Bora. To je země! Slunce, teplo, koupání, přívětiví lidé, přívětivá příroda. Tady je -6°C, sníh, zatažená obloha, zamračení lidé a nevlídná příroda. Připomněl jsem si tím filmem pěkně moje cesty po Tahiti, což je tam odtud blízko a vypadá to tam podobně. Jedl jsem k tomu čerstvý ananas, což mé krásné vzpomínky jen podtrhlo. Hned bych se tam vrátil, kdyby to šlo. Nechápu, že jsem tam nezůstal. Ale třeba jednou... Ještě musím mít někde schovaný malý provizorní slovníček tahitských výrazů, jejž jsem si tenkrát zhotovil. Musím ho najít. Je vůbec možné, že už je to deset let, co jsem tam byl naposled? Rázem jako by to bylo včera; všechno se mi připomnělo a mne opět zachvátil zdrcující smutek a stesk. Ten film si nechám; nebudu ho mazat. V noci se mi z toho dojmu vrátil znovu můj pravidelně se vracející sen o liduprázdné krajině, plné lesů, vod a skal. Tentokrát ta země vykazovala nápadné rysy polynéského vnitrozemí, smíchané s obrázky z naší vysočiny. Nádherný sen. Už zase koukám do map a vymýšlím, kam bych se šel podívat.

Tahiti

pondělí, 31. prosince 42
0°C. Vypravil jsem se do knihovny, měli však zavřeno. Tušil jsem to; proto jsem také včera večer prověřoval jejich webové stránky. Že by se však obtěžovali to tam oznámit, to ani nápad. To je možné jen v Čechách, nebo v jiné zaostalé zemi. Internet na hovno. Stále je nejlepší všude osobně dojít. Připomíná mi to dobu, kdy ještě nebyly tak moc rozšířené telefony a o mobilech si mohl dát každý jen zdát: taky se člověk nikam nedovolal a všude musel zajít osobně. Táhl jsem se do města úplně zbytečně - a byla to hrůza: všude plno lidu, aut, posrané chodníky od psů, sníh, na němž to klouzalo... - prostě všechno, co nesnáším. Všichni se uculují, vysmátí přihlouple jako idioti. Nevím, čemu se smějí a z čeho mají tak dobrou náladu; vždyť je to hrůza.

Před barákem pitomým hlídkuje už několik dní a nocí jeden toulavý pes. Je černý a chlupatý a vousiska má bílá od sněhu, jak furt čenichá okolo. Cítí v baráku dole tu čubku uřvanou. Loni tu byl taky a předloni též. Možná že i dřív. Možná ta čubka potřebuje nějakého samce, který by ji obskočil; třeba by pak tolik nehulákala.

Pozoruji ptáky alespoň z okna, když už se nedá jít ven. Kupodivu i tím poutám pozornost kolemjdoucích. To je neuvěřitelné, ani z toho pitomýho okna se "člověk" nemůže podívat, aniž by nezpůsobil málem sběh lidu! Jeden chlápek se dokonce zastavil a vrátil se o pár kroků zpátky, aby na mne lépe viděl. To je strašné. A vůbec mu to zřejmě nepřišlo trapné.

Opodál někdo venčí kočku přivázanou na vodítku pro psa. U psa to chápu, tam je to dokonce nutné, že je držen zkrátka, ale u kočky mi to přijde jaksi zvrácené. Kočka se má svobodně toulat, poněvadž je to svobodný tvor. Pes je tvor otrocký a obtížný - stejně jako člověk - je tedy správné, že je na vodítku, ačkoli mnozí psi, zrovna ti nejotravnější, jsou pouštěni na volno. S lidmi bych udělal totéž jako se psy - na vodítko s nimi! Každý obyčejný člověk by měl mít svého misantropického pána, jenž by jej vodil na vodítku, držel jej pěkně zkrátka, jak si zaslouží, a na hubu mu dal košík.

Končí jejich (křesťanský) rok 2007, rok velkých komet. Na začátku roku to byla kometa McNaught, známá též jako "Velká kometa 2007" (obrázek dole vlevo), a nyní, na konci roku, neobyčejně jasná kometa Holmes (obrázek dole vpravo). Obě tyto komety byly velmi jasné, ale stále to není nic oproti obrovské kometě Ikeya-Seki, která asistovala mému narození v září roku 1965 (obrázek zcela dole uprostřed). To je zase objev! Nikdy jsem nevěřil tomu, co se povídá - že narození génia a vůbec výjimečných a epochálních lidí provází nezvyklé přírodní úkazy - nyní však tomu začínám věřit.

kometa McNaught

kometa Holmes 1

kometa 1965

úterý, 1. ledna 2008
0°C. Konečně je konec všem těm psychotickým nesmyslům, všemu tomu třeštění vymytých mozků - až do velikonoc. Konečně ustalo to bouchání petard a ohňostrojů. Co na tom kdo vidí? Jistě to stojí nemalé peníze, pak se to s velkým rámusem vystřelí, prskavka pitomá se rozprskne, na chviličku se rozzáří a hned nato zhasne, a to bez jakéhokoliv užitku, a pro mne i bez jakéhokoliv estetického zážitku. Jako život. Myslím obyčejný život obyčejného člověka. Také jeho existence na této zemi je příliš nákladná, také on nadělá za život kraválu, objeví se a zhasne - a na co to všechno? Akorát mě to ruší a rozčiluje. Chvilku jsem se na ta barevná světýlka díval, pustil jsem si k tomu Mozartovu Eine kleine Nachtmusik, ale zanedlouho již mě to přestalo bavit. Říkám: nevím, co na tom kdo vidí a že se někomu vyplatí to kupovat. Jestli mě ty tři právě uplynulé roky prázdnin něco naučily, tak šetřit peníze, obracet každou korunu, dříve než ji utratím. Příliš těžce získávám peníze na to, abych je takto nerozumně utrácel. A příliš lehce mě o ně erár zase obere! Ještě že je tedy s těmi zimními svátky konec a od nich pokoj. Ještě k tomu mě včera máma otravovala s vínem, které nesnáším - zrovna ona, která za celý rok nevypije sklenku alkoholu, ale když to dělají všichni, tak se může posrat, aby to dělala taky. Tyhle davové psychózy nenávidím. Ještě že už je od nich zase nadlouho pokoj. Horší je, že začne nanovo kolotoč do práce a z práce. A palec na levé ruce je stále bolavý...

Dočetl jsem Starověké báje a pověsti. Nemohl jsem se rozhodnout, jakou další knihu si přečtu z mé vlastní knihovničky, a tak jsem si otevřel ten můj purpurový Plivanec na rozloučenou. Nejlepší četba.

Táta kašle a smrká. K obědu mám ovesnou kaši s pórkem, rajčaty a v octě nakládanou kukuřicí. K večeři je smažený čočkový karbanátek, krájená veka z tmavé mouky, křenová hořčice a opět nakládaná zelenina.

středa, 2. ledna 2008, misantropického roku 42
Další moje schůzka s blbostí. Šel jsem do knihovny vrátit knihu o Egyptě. Nesympatická a protivná knihovnice mě jakoby "upozornila" na to, že si půjčuji na tátovu důchodcovskou průkazku a že bych měl mít vlastní. Když jsem nedal najevo rozladění a řekl jsem, že si tedy milerád pořídím vlastní čtenářský průkaz za sto korun ročně, najednou to bylo "dobré" a v pořádku a nemusel jsem nic platit ani si pořizovat. Najednou!

Objednával jsem si tam prostřednictvím meziknihovního výpůjčního systému román Naruby od Huysmanse. Knihovnice ani nevěděla, jak se správně Huysmans píše a začala to k mému zděšení psát foneticky jako "Ijsmans". Ta je tam opravdu "na svém místě", jen co je pravda! A pak se mi někdo diví, že nerad někam chodím a s někým se dávám do řeči, když jsou všichni takoví, ne-li horší. Vždycky je to stejné. Jeden by řekl, že když přijde do knihovny, že se tím octne v oáze vzdělanosti a kultivovanosti, ale opak je pravdou. Zase.

čtvrtek, 3. ledna 42
První den v práci po podnikové vánoční dovolené. Vyfasoval jsem samozřejmě tu nejhorší možnou práci: šest hodin ve stoje u vahadel. Navíc s ořezáváním, což namáhalo můj stále ještě dost citlivý naražený palec levé ruky. Ve fabrice bylo teplo, ale venku byla čina! Třikrát vypadnul proud. Vítr byl tak silný, že lomcoval vraty a okenicemi a škvírami v nich foukal dovnitř droboučké sněhové spršky. Po šichtě, když jsem vybíral výplatu z bankomatu, umrzly mi málem ruce a i tváře jsem měl rudé mrazem. Je -8°C. Kdo dnes v noci padne opilý na zem, ten už se živý nezvedne. Doma jsem si uvařil kolínka a dušené čínské zelí a je mi fajn - v rámci možností. Poslouchám z počítače libé švitoření pěvušky modré.

pěvuška modrá

sobota, 5. ledna 42
Zima jako v Antarktidě; -8°C. Zima je hlavně v baráku pitomým. Ve fabrice je krásně teplo, poněvadž se tam topí i přes noc - na rozdíl od mé "luxusní" ubikace na orwellovském sídlišti Vítězství. Dneska jsem si chodil v práci lehat vždycky tak na čtvrt hodinky do jedné prázdné, ale vytopené místnosti. Jednou jsme se srazili s vrátnou (jinou, ne tou lekavou, žalobnou), která se také chodí v noci zašívat k nám na šatnu. Připomíná mi mne; také má takové divné vlasy, divnou povahu, neurčitý věk a neurčité pohlaví. Vrazili jsme málem do sebe u dveří a v rozpacích jsme se omlouvali jeden druhému.

Když "padla" závěrečná a odcházel jsem z fabriky, byla už na vrátnici ta lekavá a žalobná vrátná. Pořád se na mne tak divně dívá a nereaguje na moje pozdravy - jistě že formální. S takovým otevřeným nepřátelstvím vůči mně jsem se už dlouho nesetkal. Nevadí mi to, dokonce trochu takovou upřímnost vítám, ale už si jí ani nevšimnu. Má se oplácet stejným, ne-li horším způsobem. Já tu ženskou ostatně na nic nepotřebuji. Nedělám s ní a nepřijdu s ní vůbec do styku, nemá nade mnou žádnou moc, nemá žádný vliv, je to jen pouhý otrok, jako všichni ostatní. Naštěstí se jí dosud nepodařilo přesvědčit o své nenávisti nikoho dalšího. Ale co: možná by mi nevadilo ani to. Vím přece - a denně se v tom utvrzuji -, že je to jedna pakáž. Nikdy jsem neměl rád přetvářku. Dělá to vlastně dobře; Já to budu dělat taky tak.

Máma převzala štafetu po tátovi a nyní má rýmu zase ona. Já už jsem zřejmě imunní po všech těch letošních nemocích. K obědu mám ovesnou kaši se zeleninou a jablečný kompot s kiwi, uvařený v mikrovlnce. Palec stále bolí.

Huysmansův román Naruby nemají v žádné české knihovně, jak jsem zjistil - jaké "překvapení"! Přečetl jsem si na Internetu jednu velmi pochvalnou recenzi na tuto mnou dosud trestuhodně opomíjenou knihu a hned jsem si ji objednal - tu musím mít! V mé knihovničce by nemělo chybět toto mé literární dvojče! Jak je možné, že dosud takové veledílo, přitom jen o pouhých asi stosedmdesáti stránkách, unikalo mé pozornosti? Dobrou knihu abys pohledal! Tytéž nesnáze budou nejspíš platit i o mé purpurové knize. Taky ji asi stěží někdo objeví, přečte, pochopí, ocení... To je vyhrazeno jen málokomu.

Huysmans

pondělí, 7. ledna 42
Ledové sevření paní Zimy pokračuje. Pouze se trochu "oteplilo" na -2°C a vysvitlo sluníčko. Kdyby bylo jaro, šel bych ven; ale jaro není... Na stromě před ubikací sedí hejno ptáčků, asi sýkorek. Jsou zamlklé. Než jsem na ně stačil vytáhnout dalekohled, byly už pryč; jistě hbitě poznaly, že je o ně podezřelý zájem. Škoda. K obědu mám pečené brambory s červeným jablečným zelím.

Konečně, zcela překvapivě, dorazil do knihovny mnou objednaný román Naruby od Huysmanse. Sehnali jej v havlíčkobrodské knihovně. Zajímavé. Já jsem přitom ten román v systému nenašel. Možná je to tím, že se jménem Huysmans nemají problém jen v naší, políčské knihovně, ale i tam, v Havlíčkově Brodě! To je neuvěřitelná pitomost, zároveň tak typická pro lidskou takzvanou "vzdělanost"! Huysmans mají na papírovém přebalu napsáno chybně a blbě jako HUYMASNS, takže opět další setkání s blbostí. Asi to je ten důvod, proč jsem ho nenašel - špatný pravopis.

No nic, knihu tu jsem si nicméně objednal už na dobírku z knihkupectví. No, alespoň nebudu muset dělat jistě obsáhlé výpisky z této "bible dekadence" a budu ji mít pěkně doma stále při ruce a na očích v mé malé soukromé knihovničce a kdykoli si ji přečtu znovu. Budou tu také možná jisté rozdíly mezi knihou z knihovny a knihou, která mi má ještě přijít poštou. Jedna (ta, již mám teď vypůjčenou) je zde vydána roku 1979, zatímco ta druhá vyšla nově v roce 1993. Každý překlad bude jiný, od jiného překladatele, takže budu moci porovnat, který z nich je zdařilejší a které vydání je lepší.

Naruby

15. ledna bude v knihovně přednáška o Nietzscheovi. Docela bych tam býval šel, ale jako na potvoru mám zrovna ten den noční směnu ve fabrice.

úterý, 8. ledna 42
"Oteplování" pokračuje: jsou +3°C. Znamená to však pouze to, že sníh je rozbředlý a špatně se po něm chodí. Ráno byl pro změnu namrzlý, takže chůze připomínala klouzavý pohyb na ledu. Noc ve fabrice byla jasná a klidná, na obloze byl pěkně vidět Mars. Vždy, když jdu takhle ve fabrice na malou procházku, myslím na lesní zvěř, jak se asi má. Stále nemohu zapomenout. Pod otevřeným nebem mé myšlenky pokaždé zalétají k nim do lesů, kde jsem byl šťastný.

Poležel jsem si ve své tajné místnůstce jenom jednou čtvrt hodiny, jinak jsem měl furt co dělat - tím lépe to uteklo. Mám teď tři dny volna. Po noční jsem se pořádně nevyspal, protože zase huláká čubka pod okny. Kdy ta už konečně chcípne, aby byl od ní pokoj? Hrálo mi ke spánku Vivaldiho Čtvero ročních dob, nahrané a vylepšené (a ozvláštněné!) o varhany, místo orchestru, ale kvůli tomu čoklovi jsem z toho nic neměl. V celém baráku byl jakýsi neklid: dobytčí dupání po schodech, hlasitý hovor, dětský pláč, bouchání dveří. A propos, "dveře"! Pořád si tady vážené panstvo nájemnictvo vymýšlí různé píčoviny (sit venia verbo), jako jsou pergoly, "oprava" lodžií a velký úklid, ale aby někdo z těch osob, co mají tak otřesně nenechavé ruce, že je to někdy k nesnesení, spravil vchodové dveře, aby tak netřískaly při zavírání a aby šly lehčeji otevřít, to nikoho ani nenapadne. Dnes jsem se nemohl vůbec dostat dovnitř baráku, jak jdou ty posraný dveře špatně otevírat klíčem! Přiskřípnul jsem si do nich dokonce levý ukazovák, až se mi na něm udělala modřina a prst teď bolí. Ještě se mi nezahojil ten palec a teď zase tohle! A na té samé ruce! To je holt zas ta moje smůla. Byl jsem unavený a ospalý z práce, že jsem ani nevěděl, jak se mi taková banální nehoda mohla stát.

Včera jsem začal číst to Naruby. Zatím jen překladatelovu předmluvu, v níž krátce zhodnotil a popsal Huysmansovo dílo a život. Jeho pravidlem, jímž se prý řídil, bylo "neotravuj jiné a oni nebudou otravovat tebe". Pěkné pravidlo, škoda jen, že ne vždy funguje. S určitými lidmi vlastně skoro nikdy.

Ráno hned po práci jsem se dychtivě vrhnul na začátek onoho románu. Nedbal jsem ospalosti, nedbal jsem únavy, naléval jsem se četnými číšemi hroznové šťávy, poněvadž jsem byl po dvanáctihodinové šichtě řádně dehydrovaný, sedl jsem si pohodlně do křesla, nohy dal nahoru - a požitkářsky jsem se pustil do čtení.

První dojem je přímo úchvatný. Krásně napsáno, výborně přeloženo. Ocitl jsem se zkrátka zase jednou ve vybrané společnosti vysokého ducha a ovanul mě příjemný nádech pravého francouzského espritu, jejž tak v literatuře miluji. Je to opravdu požitek číst. Jazyková vytříbenost a majestátní sloh. Po něčem takovém prahla má duše již dlouho - leč nenacházela.

Můj dobrý dojem umocňuje návrat ztracené zlatoočky, která poletuje a posedává po mém pokoji. Je to tatáž, nebo nějaká jiná? Řekl bych, že jiná; tahle je nějaká čerstvější. Sluníčko svítí, kavky cosi dole zobou. Zdá se mi to, nebo je to psí hovno? Já mám k obědu mexickou zeleninovou polévku, samozřejmě hojně kořeněnou, s červenými fazolemi. No, on je to spíš takový eintopf se vším možným, co dům dal a na co měl můj gurmánský jazýček chuť. Ke gymnastice poslouchám kultovní album Puritanical Euphoric Misanthropia od Dimmu Borgir. Nádhera. Tomu, panečku, říkám Hudba!

středa, 9. ledna 42
-2°C. Na konci loňského třetího čtvrtletí mělo Česko o více jak sto tisíc lidí víc než k 1. březnu 2001. Bylo spočteno, že v Česku je 4,36 miliónu aut. V roce 1994 jich bylo "jen" 2,92 miliónu. Platíme si povinně ze zákona zdravotní pojištění, ale nyní se bude u lékaře platit podruhé. Poplatky na osobu za odvoz odpadků stoupají. A nejen ty. Hrůza.

A teď lepší a dobré zprávy: Přišly mi rovnou dvě poštovní zásilky -
  1. dlouho očekávané CD rakouské black/deathmetalové skupiny BELPHEGOR s názvem Goatreich-Fleshcult za 423 korun;
  2. kniha NARUBY od Jorise Karla Huysmanse, český překlad z roku 1993 za 151 korun.
Nepříjemné bylo jen to, že při předávání a placení zásilky dole před barákem na nás celou tu dobu štěkala zase ta sousedčina čubka. To je vážně příšerný barák tohleto!

Horší zprávou jsou ty vysoké ceny, ale u těchto položek se to vyplatí a nejsou to úplně vyhozené peníze, jako je tomu v případě daní a podobných člověčin; aspoň je to za něco, co doopravdy chci, co se mi líbí a co potřebuji - a hlavně, co využiji.

Belphegor CD
Neboť skvostné album skupiny BELPHEGOR Goatreich-Fleshcult (obrázek vlevo) se bude dát poslouchat pořád a ta knížka se též bude moci číst znovu a znovu. Kniha došla trochu odřená na obálce, ale to nevadí - hlavní je obsah a ten se zdá být v pořádku. Román Naruby mi připomíná jednak Poea a za druhé mne. Zatím dobrý. BELPHEGOR mi nejvíc hudebně připomínají polskou skupinu Behemoth, s tím rozdílem, že tohle je víc takzvaně do "blacku". Je to nářez jak hudebně, tak textově, tak i výtvarným zpracováním obalu. Hudba je prostě skvělá a nemá chybu - co víc k tomu říct? Zkrátka metalový "sypací mlýn"; každá skladba je přitom jiná, střídají se tu různá tempa, od nejrychlejších až po nejpomalejší, hudba hýří neotřelými nápady a invencemi, je pestrá a nenudí. Zpěvák označuje svůj výkon jako "heretické chroptění" a svou kytaru jako "řetězovou pilu", další kytarista provádí "šestistrunné flagelantství" a basista všechno svými strunami "převálcuje". Zvuk je pak ovšem naprosto dokonalý. Robotizace práce se nezdařila, ale zvuk hudebních nahrávek je čím dál lepší. Kdepak jsou dnes analogové záznamy z magnetických pásků? To byla hudba jak za zdí, jak přehozená vlněnou dekou. Ty staré kazety, co mám, málem už ani neposlouchám. Moderní kompaktní disky jsou asi největší technická vymoženost, jíž upřímně tleskám. Na tomto albu mečí kozli, piští krysy, hekají sexuálně vzrušené (nebo mučené?) nevěst(k)y Kristovy (nebo je to spíš oslí kopulace, jak by napovídal latinský název skladby Festum Asinorum) a podobné zvukové efekty. Texty jsou převážně anglické, ale některé též latinské a jednou či dvakrát zazní i krásná rodná němčina. Jsou to texty obvyklé, blasfemické, snad ještě víc než obvykle; slabší křesťanská povaha by z nich měla asi šok; mně už to připadá normální, ježto jsou to i moje názory a můj způsob vyjadřování, cítění a myšlení. Líbí se mi na nich hlavně, že strkají do jednoho smradlavého pytle církev (zřejmě jakoukoliv), Ježíše, Alláha i Mohammeda, kam vlastně i správně patří, snad ještě spolu se židy a dalšími podobnými úchyláky. Vytmavili to všem bez rozdílu. Tak to má být. Výtvarná stránka alba se rovněž povedla k mé plné spokojenosti (malá ukázka je ostatně již na horním obrázku): morbidní scény mučení, vyhřezlých střev, rozkládajících se mrtvol, zohavených trupů knězů nabodnutých vzhůru nohama na papežské berle, ztopořených penisů, poloobnažených jeptišek chlípně "obcujících" takzvaně "na koníčka" s krucifixem nebo s kozlem ležícím naznak na pentagramu a podobné blasfémie. K tomu navíc infernálně stylizované fotografie jednotlivých členů kapely. Pastva pro oči. Musejí to být krásní šílenci - jako Já. Jediní duševně zdraví jedinci v tomto celosvětovém blázinci. Na závěr bookletu mají vepsán tento vzkaz: "Zdravíme všechny nezničitelné démony/hordy, které v posledních deseti letech podporovaly BELPHEGOR, ...heil kozel! ...neomlouváme se nikomu, jsme Belphegor, serem na vás!!!"

další část >>>

<<< předešlá část

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Aktuální články

Reklama
Další mé stránky:

Hledáš něco pouze na mých stránkách?
Tip: Prohledávej je mým vlastním vyhledávačem MiSearch!
https://www.google.cz/cse/publicurl?cx=013770122102643942506:cu-cqhoxcdm