Misantrop: Zápisník mrtvého muže - 4.

3. února 2010 v 17:42 | Misantrop |  Zápisník mrtvého muže
Uklidil jsem si pokoj. Bylo tam všude prachu a starých nepotřebných krámů... Vyplašil a vyhnal jsem odtud tím uklízením malého leskle hnědého pavoučka, jenž se spasil útěkem na poslední chvíli. Našel jsem pod lůžkem prachem pokryté staré svetry, staré komiksy o dobrodružstvích Rychlých šípů, nástěnný kalendář z kanárského ostrova La Palma z roku 2001, stolní kalendář z roku 1996 s Ladovými ilustracemi k Dobrému vojáku Švejkovi a jiné zapomenuté poklady. Rozmístil jsem při té příležitosti různě po pokoji tři menší lampičky, jež jsem tam rovněž nalezl. Jsem zvědavý, jak je ohodnotí přísná kritička paní Noc.

K jídlu mám klasickou rýži se zeleninou, kompot z jablka a kiwi a k pití šťávu z čerstvě vymačkaných pomerančů.

Zvýšil jsem o trochu počet posilovacích gymnastických cviků. Svou ranní kávu před gymnastikou a músikou jsem si vylepšil voňavým vanilinovým cukrem. Chutnala dobře, voněla ještě lépe. Jeden ten cukrový sáček s vanilkovou vůní jsem si dal do šatní skříně i do pokoje. Už jsem pomalu tak rafinovaně přeestetizovaný jako des Esseintes, hrdina románu Naruby. Máme toho ostatně mnoho společného. Pobavilo mě například líčení jeho zážitku z návštěvy u jakéhosi levného lidového dentisty, kam jej přivedl bolavý zub. Jako bych si četl o sobě. Letošní rok se prostě ponese ve znamení Naruby. Kam jsem dal dřív oči? Zajímavé - kniha vyšla roku 1993 v edici VOKNA; přibližně ve stejnou dobu jako můj Plivanec na rozloučenou!

sobota, 12. ledna 42
Z fabriky jsem se vracel v hluboké depresi a s úvahami nad zbytečnou existencí, již vedu. Tohle není život.

Vstal jsem ve tři hodiny ráno a v nádherném tichu jsem se začetl do románu Naruby. Není slyšet nic, kromě slabounkého tikotu budíku. Pravidelné sotva slyšitelné rázy hodinového mechanismu jsou však tak tiché a pravidelné, že je ani nevnímám. Za třeskotu bílého dne a za hlučných podvečerů v baráku si žádnou četbu tak neužívám jako v noci. Je dokonalé ticho, a tak mě nic neruší, nic mě nepoutá s děsivou realitou okolo mne, která nyní jen dříme, aby se za pár hodin znovu probrala a znovu mě drtila svou lidskou nesnesitelností a otravností. Jsem plně odpoután od všeho rušivého. Jen uprostřed noci se mohu plně ponořit do nějaké důležité duchovní činnosti, jakou je například právě četba tohoto skvělého Huysmansova románu. Jako vždy, když čtu něco hodnotného, pohlcuje mě to zcela a splývám s hlavní postavou. Máme toho mnoho společného - Já a des Esseintes: katolickou výchovu, obdiv k onomu velkému Němci - k Schopenhauerovi (výborný rozbor!) -, ošklivění si všeho, co obyčejní lidé obdivují, neochotu snášet všudypřítomnou hloupost a vulgaritu, vášnivé zaujetí pro květiny a umění, neuspokojivé a nenaplněné milostné eskapády, neurotické záchvaty... Já jsem se pouze ještě zcela nevzdal přírody, již nahrazuji umělými prostředky jen po čas mých dlouhých zimních hibernací, zatímco na jaře a v létě se nedočkavě stěhuji pod stan ven do lesů a hor. Tady v tom baráku pitomým se totiž nedá žít - jen přežívat, přežívat zimu. Přírodu žádné umělé prostředky totiž nenahradí - ani ty sebelepší a sebeklamnější. Chybí jim totiž určitý moment překvapení; jsou předvídatelné a nudné. V přírodě nemá "člověk" o dobrodružství nouzi; stále jej tam něco nového překvapí, zaujme, nadchne, rozvíří usedlou krev; nadýchá se tam čerstvého svobodného povětří, jež se také nedá ničím nahradit, dodá mu pocit pravé prapůvodní zvířeckosti, kdy je vydán na milost a nemilost všem přírodním živlům, s nimiž sounáleží nebo by chtěl sounáležet. Teprve v přírodě mám pocit, že žiji opravdu naplno. Přitom o sto, dvě stě let dříve musela být příroda ještě lépe zařízena k navození všech těchto vzletných pocitů, neboť byla liduprázdnější, rozsáhlejší, přístupnější a dostupnější než dnes. Jestli bych měl někdy spolu s des Esseintem uvažovat o nahrazení přírody, pak by to nebylo v jeho století, nýbrž v mém.

Jsem s četbou přibližně v polovině knihy. Zatím jsem tam nalezl jen asi pět tiskových chyb a párkrát trochu zaskřípal překlad, ale jinak to jde. Jsem zvědavý na to novější vydání z roku 1993, jež mi říká "pane".

Jsou 2°C, sníh trošku taje, ale drží se. Z počítače mi zpívá rákosník zpěvný. Nabíjím baterie v discmanu. Bolest palce ustupuje, ale z práce mám pořezané prsty. Furt něco. K obědu mám vydatně kořeněnou zeleninovou polévku z čerstvé mrkve, petržele a z kyselého zelí, s kousky tofu, jak to dělávají Japonci.

neděle, 13. ledna 42
Slunečno, +15°C na slunci, ve stínu 6°. Ráno, když jsem se vracel z práce, mě se svou písničkou doprovázel starý kosák. Ulice byly prázdné. Pěkná procházka. Chodníky a silnice jsou z velké části bez sněhu. Cestou jsem myslel na to, kam na jaře vyrazím na výlet a kde si postavím stan. Už aby to bylo. Vyspal jsem se pěkně při hudbě skupiny Dimmu Borgir. Bylo to to výtečné album Death Cult Armageddon, nahrané za účasti pražského symfonického orchestru. K obědu mám rýži se zeleninou, do fabriky jsem si připravil k svačině salát z česnekového tofu a litr míchané šťávy z třech různých druhů ovoce: z čerstvého růžového grapefruitu, z ananasu a z multivitamínového džusu. V baráku je nezvyklý klid. Je vidět, že když se chce, tak to jde. Jsou-li ostatní nájemníci doma, nikdo si tak často nedovolí nechat hulákat čubku pod okny a podobně. Někdo jí buď musel už něco říct, nebo skutečně existuje přenos myšlenek na dálku a moje bezmocně vzteklé výbuchy tak přece jen nejsou tak úplně k ničemu. Ale ona to ta čůza ví moc dobře sama, že je s tou svojí čubkou na obtíž.

středa, 16. ledna 42
+2°C; sníh pomalu mizí; není to žádná bílá mrazivá zima, leč zima to je. V práci na noční byla celkem pohoda; chodil jsem po liduprázdné fabrice, chodil jsem si lehat do své tajné "odpočívárny"...; až k ránu začal zase frmol, ale to už se dalo přežít. Cítím, že jsem si trochu na ty lidi zvyknul - podle mého měřítka ovšem, což by málokdo nazval úplným nebo i jen přibližným sžitím. Sem tam se snažím otevřít na ně pusu a komunikovat, aby se neřeklo a aby mě jako cizího elementa neukousali, ale spíš se podobným příležitostným sociálním extempore z mé strany vyhýbám, pokud to jen trochu jde, protože jsou to ne-li rovnou barbarští primitivové, tedy jistě velmi jednoduší lidé, s nimiž si nemohu nikdy rozumět. Nereagují prostě správně; neodpovídají tak, aby se mi to líbilo; neříkají nic, co by se líbilo mně. Namátkou uvedu jeden příklad za všechny: Procházím se po podniku, po vnitřním otevřeném dvoře, kde koukám smutně na oblohu a na volně poletující ptáky a tak dále, potkám tam kolegyni a ptám se zdvořile:
"Taky na zdravotní procházce?"
Místo kladné odpovědi, jak bych rád očekával, třebas s krátkým dovětkem, jak je venku hezky nebo škaredě a jak je to dobré a osvěžující projít se krátce na čerstvém vzduchu pryč z dílny, na chvilku odpoutaný od řetězu pracovních povinností, dostalo se mi naprosto uzemňující reakce jako od nějakého degéna:
"Kdo by dobrovolně chodil na procházky, když nemusí?"
Co se na tohle zdegenerované "mudrosloví" dá říct? Zůstal jsem naprosto konsternovaný nad tou pitomostí - jako vždy, když se neočekávaně setkám se sprostotou. S některými lidmi je opravdu lepší nezapřádat žádné složitější rozhovory - ostatně zdá se mi, že ani ty nejjednodušší. Někteří reagují podrážděně, vyhýbavě, odbývavě, odtažitě, lživě, sprostě a vulgárně - nebo nereagují vůbec, protože si zřejmě myslí, že jsou něco víc, na výši svého léta budovaného profesního postavení, a že by se se mnou snad zahazovali. Navíc si nedokážu vůbec představit, že by bylo jakkoli možné se právě s nimi bavit o něčem, co mě zajímá: třeba o hudbě, o umění, o literatuře - neřkuli o filosofii! To je prostě vyloučeno. S nimi se nemůžu bavit ani o přírodě, o cizích zemích, o cizích jazycích (na německé nápisy čumí blbě jako na cosi nevyslovitelného a nesrozumitelného a všem výliskům proto říkají povšechně, leč nesprávně "baterky") a tak dále. Nebo o politice - no, to už vůbec! Akorát bychom se do krve pohádali. Stejně to jsou všichni víceméně komunisti či socialisti - jak to tak bývá mezi dělníky. O své pracovní podmínky se přitom málo zajímají, a i tento pramalý zájem se omezuje jen na plané nadávání a pasivní přijímání daného stavu. Jejich všeobecný přehled a vědomosti jistě nesahají dál než k místním maloměstským drbům a prázdnému tlachání o blbostech. Radši to ani nezkouším. Věřím, že bych si otevřením, nadhozením podobných pro ně nezvyklých témat jen přitížil a že by měli zase koho po straně pomlouvat. Už takhle na mne koukají nějak divně jako na nějakého podivína, i když divní jsou především oni. Zajímalo by mě, co si o mně povídají. Možná je lepší to nevědět. S lidmi se prostě radši nebavím. Jednak není o čem, jak vidíme, a za druhé (a nejdůležitější):
JÁ JSEM MISANTROP - S LIDMI SE NEBAVÍM, NÝBRŽ JE NENÁVIDÍM!

Ráno jsem si udělal dva vegetariánské sendviče, malinový čaj, pustil jsem si z rádia ranní koncert staré hudby - můj oblíbený pořad - a pohodlně usazen v křesle dal jsem si nohy nahoru na stůl. Pohoda. Víkend začíná. K obědu mám potom špenátovou polévku s bramborovými noky a s kousky lahůdkového tofu.

čtvrtek, 17. ledna 42
+3°C, mokro. Koupil jsem novou barevnou tiskárnu se skenerem. Stála 1 704 korun. Je dobrá, líbí se mi; šikovná věcička. K obědu mám zeleninovou polévku s ovesnými vločkami; k večeři bramboráčky z červeným zelím. V baráku se měl zapisovat stav ústředního topení v každém bytě, v každé místnosti, ale nikdo nepřišel. Opruz. Šlendrián. Čekali jsme jak blbci, a nikdo nic neřekne, neoznámí, neomluví se. To je možné jen v tomhle baráku pitomým.

V knize Naruby jsem dospěl již k naprosto skvělé kapitole XIII. Ta se věru povedla. Kruté úvahy o životě člověka. Kapitola XIV se věnuje opět rozborům různých básníků a spisovatelů, mezi nimi i Baudelaira, Poea, Villierse de l'Isle Adama. Baudelaire se mi moc nelíbí, zato Poea mám rád a dostal jsem chuť si znovu přečíst sbírku jeho povídek pod souhrnným názvem Jáma a kyvadlo, jež je chloubou mé soukromé knihovničky, mnohokrát již čtenou. "Můj ty bože! Můj ty bože! Jak málo existuje knih, které se dají číst podruhé!", vzdychá v knize Naruby Huysmansův des Esseintes - a Já s ním. Kniha Kruté povídky od Villierse de l'Isle Adama se nakrátko objevila tady v místním antikvariátu (jen za 3 koruny!), ale zrovna jsem tenkrát u sebe neměl peníze a než jsem se tam dostal podruhé, byla už pryč a v majetku někoho šťastnějšího. Zajímalo by mě, kdože mě to vlastně předběhl.

Zlobí mě CD přehrávač na skříni. Často, téměř pokaždé, vypadává přehrávání. Myslím si, že je to tím, že se nějak nepatrně uvolňují horní dvířka. Na noc jsem je zkusil zatížit malou kartónovou krabičkou s několika vyřazenými disky, jež neposlouchám, a zdá se, že to zabralo - přehrávání tentokrát nevypadlo ani jednou.

pátek, 18. ledna 42
+2°C, zpočátku dne mokro s nízkou oblačností, později kolem poledne se krásně vyjasnilo. Připomíná to blížící se jaro. Pookřívám, ven však nejdu. Na špičce obrovského modřínu před mojí ubikací sedí jeden osamocený čížek a zpívá. Nádhera. Škoda jen, že se ten všemi ptáky oblíbený strom nachází příliš v ostrém úhlu od mého okna, takže na toho čížka nemám moc dobrý výhled. Nevadí, stejně mě potěšil v mém zimním zármutku.

čížek

sobota, 19. ledna 42
Brzo ráno o půl šesté pršelo, když jsem šel na šichtu. Ta vrátná se dnes zapomenula a pozdravila mě! Každou směnu si všímám jedné opakující se věci: jaké nemožné triviální chyby v dokumentaci ženské dělají. Pokaždé po nich musím něco opravovat, hledat, zjišťovat. Já vím, že tam v té fabrice nejsem v žádné akademii věd, ale někdy je to s nimi zoufalé. Úroveň jejich inteligence by mohla dobře doložit kupříkladu tato dnešní příhoda: Sečetl jsem jen tak z hlavy dvě jednoduchá pětimístná čísla a dostalo se mi od jedné z nich takovéhoto směšného uznání:
"To ste dobrej, to já bych bez kalkulačky nedovedla."
A tato "hlava" tam, prosím pěkně, dělá kontrolorku! Jak jsou na tom s inteligencí ostatní "obyčejné" dělnice, to už se tím pádem nemusím dohadovat - to už vím. Stejně jsme tam všichni jeden jako druhý - ony z hlouposti, Já za trest, všichni však z nutnosti. Nevzal jsem si od nich tentokrát ani jimi vypracovaný harmonogram směn - "dílo" to vskutku pozoruhodné, vygenerované opět nějakou tou vůdčí "hlavou" -, neboť ten harmonogram je tak matoucí, že jsem si raději označil doma soukromě do kalendáře své vlastní směny, protože oni v tom jejich harmonogramu píší noční směny až na další den, kdy noční směna už končí! Takoví to jsou blbci!

Večer bylo celkem teplo; nemusel bych býval mít ani kulicha, ani rukavice. Zapisování stavu topení u nás doma se obešlo dopoledne beze mne, což jsem rád, poněvadž nesnáším cizí lidi v bytě, natož pak přímo u mne v pokoji. Ostatně je mi divné, že se měří a zapisuje stav topení právě uprostřed topné sezóny. Proč ne až po ní, nebo před ní, aby to bylo najednou, vcelku? No, nehledejme však zbytečně rozum v lidském konání, protože bychom ho tam stěží našli, že? Letos jsme protopili o trochu méně než vloni, ale neušetřili jsme tím stejně nic, protože zvedli ceny. Šetření-nešetření - všechno je to jedno, protože ty peníze z vás dostanou tak jako tak; akorát, že zbytečně mrzneme v marné a bláhové snaze nějakou tu korunku ušetřit. Na co už by ty peníze byly, když ne na zaplacení základní životní potřeby - totiž tepla?

Tisknul jsem přes hodinu na mé nové tiskárně Rakovinu na kůži Země. Byla to opravdu zatěžkávací zkouška nejen té tiskárny, ale i pro mne. Vypatlal jsem na to veškerý černý inkoust, záhy se ucpaly trysky pro žlutou a modrou barvu, takže ne všechny obrázky se povedly... - no hrůza. Některé listy budu muset udělat znova - až nakoupím řádnou zásobu nového inkoustu. Pak to dílo bude vypadat opravdu skvostně. Takhle pěkně s barevnými obrázky by mi to žádné vydavatelství nevytisklo. A ostatně ani bez těch obrázků.

Dočetl jsem u toho zároveň i Huysmansovo Naruby. Poslední kapitola byla asi nejlepší. Des Esseintesovy trpké úvahy na rozloučenou s osamělým zámkem Fontenay a na uvítanou s nenáviděnou pařížskou společností mi připomínaly moje nedávné loučení s Reinlebensbornem, návrat do baráku pitomýho a vstup do fabriky. A podle občasného nahlížení do novějšího vydání a jeho srovnáním s vydáním starším jsem rád, že mám to nové doma ve svém vlastnictví. Překlad novějšího vydání mi totiž připadá lepší. Například na úplném konci to des Esseintesovo zvolání "Pane, smilujte se..." - tak se to přece neříká; říká se přece "Pane, smiluj se...", a podobné drobnosti, jež zamrzí a časem i omrzí.

pondělí, 21. ledna 42
První polovina noční šichty proběhla v pohodě; bylo to sedavé zaměstnání, pomalé, nespěšné, chodil jsem si lehnout do své tajné lehárny... Po půlnoci bylo hůř, přesný opak. Přemýšlel jsem o tom, jestli by to nebylo bývalo lepší v pivovaru. Je to samozřejmě pořád lepší práce než v pekárně, ale nejsem už holt ochoten se příliš dřít. Ale mám to sem blízko a nerad bych měnil zaměstnání kvůli každé malé nepříjemnosti; mohlo by se totiž stát, že bych jinou lepší práci už v Políčkách nenašel; možností je málo - nebo jsou daleko. Vždy jsem dával při výběru práce přednost tomu, aby byla ta která fabrika co nejblíž k domovu - a této rozumné zásady se držím pořád. Není to špatná zásada. Nemíním strávit už tak málo volného času na cestách do práce a z práce.

Dnes byl podniknut první pokus seznámit mě s dílenským počítačem na výrobu čárových kódů. Na první pohled mi to přišlo strašně složité. Já bych to dělal jednodušeji. Dlouho již ostatně tvrdím, že počítače lidem práci nijak neusnadňují. Já nedám na svůj domácí počítač dopustit, protože všechno mám v něm uložené a vedené přehledně a hlavně jednoduše. Ale jim jsou počítače v zásadě k ničemu. Zdá se mi, že jim práci neulehčují, nýbrž naopak ztěžují. Vsadil bych se, že to tam měli jednodušší bez toho počítače. Na to bych dal krk! Jsou to prostě blbci. Každý den přinese nějaký nový důkaz jejich blbosti.

Je 8°C. Po sněhu zbývá jen sem tam pár starých špinavých poloroztálých kupek. Koupil jsem novou černou náplň do tiskárny, poněvadž tu původní už jsem vyflákal, a koupil jsem též rovnou náhradní sadu barevných inkoustů. Stálo to rovných tisíc korun! Pěkná drahota. Tiskárna je vyrobena v Číně (zas?), černá náplň v Japonsku a barevná sada je z Mexika. Pěkný guláš. Koupil jsem také lepidlo Gama-Fix s nanášecím štětečkem - je to stejné lepidlo, s jakým pracujeme na lisovně. Vyrobím si s ním originální samizdat mých doposud nevydaných textů: Rakovinu na kůži Země a Reinlebensborn.

K jídlu mám okurkový salát s černými olivami a omáčku ze sójového "masa" s kyselým zelím, rajčetem a rýžovými nudlemi.
Kosmická sonda MESSENGER poslala na Zem nový snímek planety Merkur.

Merkur

Otevřel jsem si Jámu a kyvadlo od Poea, načež jsem zjistil, že mám tu knihu povídek stále rozečtenou a založenou tam, kde jsem minule (nevím kdy) skončil - u povídky Eleonora. Ta je zrovna tak tklivě melancholická a tak se mi trefila do nálady, že jsem pokračoval v četbě dál a dál a pěkně jsem si tím užil tichou noc. Poeův sloh mi vyhovuje po všech stránkách. Mohu jej číst znovu a znovu a vždy je to požitek. Jakkoli se mi Huysmansovo Naruby také líbilo, přece jen se to Poeově zvláštní poetice sotva přibližuje. A pokud bych si dělal z Naruby výpisky, bylo by jich pár, kdežto u Poea jsem rád, že jej mám doma, protože toho bych si musel opsat celého. Tomu říkám "Pan Spisovatel"!

Když jsem spokojeně usínal, za hudebního doprovodu skupiny Machine Head, úplněk se snažil prodrat skrz mraky, aby mě uchlácholil k snění. Docela se mu to povedlo. Jim oběma.

úterý, 22. ledna 42
Vyspal jsem se výjimečně dobře do práce díky té výjimečně dobré četbě na dobrou noc a ani mi dokonce nebyla zima jako obvykle. Přes den se však zvedl vítr, přihnala se sněhová přeháňka a ochladilo se. Je náledí. V práci byla výjimečně pohoda, protože někdy si tam připadám jako Charlie Chaplin ve filmu Moderní doba, ale stejně nemám rád denní směny o všedních dnech; fabrika je totiž vždy plná lidí a to nemám rád. V šatně furt někdo je; buď tam uklizečka vytírá celý den podlahu, nebo přicházejí či odcházejí snad po půlhodinách jiní zaměstnanci a podobně. Záchod je věčně obsazený (nesnáším močení na pisoáru vedle někoho dalšího!), nebo je záchod nespláchnutý - no děs. Až teprve po třetí hodině odpolední se podnik trochu vylidní, a to pak teprve chodím rád na svačinku, abych měl trochu klidu a soukromí na jídlo. Stejně mi to jídlo nikdy nějak nesedne - jistě kvůli nervozitě a spěchu - a mám pak po něm všelijak nepřirozeně rozbouřené vnitřnosti. Je to hrůza, ale trochu si už začínám přece jen zvykat. Jen to holčičí juchání mi pořád nejde a ani nepůjde. Ženské jsou rozverné jako děti. Všude chodí spolu jako pusillus grex, jako stádečko koz. Blažená nevědomost. Šťastní to tvorové. Chtěl bych mít jejich veselost, ale rozum si přitom ponechat. Jsou jako ty děti. Však ono lepší; horší by bylo, kdyby byly jako chlapi - a znám pár takových!

K večeři mám kedlubnový salát, zbytek vietnamských rýžových nudlí a banány.
Pokračuji v četbě úchvatného Poea. Nejvíc se mi od něho líbí povídky, které nejsou příliš známé, zatímco notorická Jáma a kyvadlo, Vraždy v ulici Morgue nebo americká čítanková četba, báseň Havran, mi nepřipadají až tak skvělé. Ony sice skvělé samozřejmě jsou, ale často se jim dává neuměřená přednost před ostatními, což je škoda, nebo spíš prostá neschopnost "normálního uživatele" rozumět dobré literatuře a umět ji ocenit.

Jáma a kyvadlo

středa, 23. ledna 42
Ráno jsem se probudil do slunného dne. Je však zima a sníh, -1°C. Otevírám okno. Ozývá se plácání kavčích křídel a sotva slyšitelné popípávání sýkorek. Vzápětí musím okno zase zavřít, poněvadž je jednak zima, a za druhé zase jako ze sopečného sopouchu táhne zdola nahoru ze sousedova pokoje smrad z cigaret. Udělal si zřejmě z místnosti pode mnou kuřácký salónek a Já to mám čichat. Hnus. Hnusáci. Odporný barák. Odporní lidé. Skončím jako des Esseintes, uzavřený před světem. Však ano: nechci nic vědět o světě tam venku, jenž mne odpuzuje. Neodpuzuje mne však svou přirozeností, svou "přírodou", nýbrž svou umělostí, svou zdegenerovanou polidštěností. Nenávidím lidi, způsob jejich nebásnické moderní mluvy, způsob jejich nepoetického "života", jejich debilní vysmátost, jejich nejnovější zprávy, potrhlé aférky, "žhavé" trháky a hity, módní "vychytávky" a vynálezy, politický systém, společenské trendy, televizní a rozhlasové programy, jejich takzvanou "kulturu" vůbec. Opovrhuji dnešní mládeží, která již nerebeluje, tak jako jsme se bouřili my, ale která je ještě horší a měšťáčtější než jejich rodiče i prarodiče. Odpuzuje mne to všechno. Raději bych žil v snovém světě Poeových přízračných krajin, ukrytých hluboko v údolích Rozeklaných hor, uprostřed bujné zeleně a barevné nádhery statisíců omamně vonných květin, kudy protéká křišťálově průzračný potůček plný stříbrných rybek. Hodil bych se tam. Hodil bych se za jednoho z Poeových zasněných, anemických hrdinů, jichž se smrtelně dotkne každá urážka, každý letmý kontakt s hrubým vnějším světem lidí tam kdesi daleko v hříšných velkoměstech jejich ubohosti a zkaženosti. Zničí je to. A mne to také ničí.

K obědu jsem si uvařil kapustovou polévku s bramborovými noky.
Po parapetu okna uvnitř pokoje leze jakási malinká žlutohnědě kropenatá mandelinka. Pozoruji ji a hlídám, aby nespadla dolů do odpařovacích misek na topení. Ne, je to dobré: otevřela krovky a vzlétla kamsi jinam.

čtvrtek, 24. ledna 42
Tedy takovou "práci" jsem nezažil! Dvanáct vleklých hodin nudy a lehára. Čtvrt hodinky jsem pracoval, čtvrt hodiny jsem ležel - a tak to šlo pořád dokola. Tak takovou "práci" jsem potřeboval! Paráda. Akorát jednou mi ustřelil do levého oka malý ostrý plastikový odřezek a chvíli bylo napínavé, zda jej z toho oka vylovím či vyplavím čili nic, ale dopadlo to dobře. Procházel jsem se úplňkovou nocí po dvoře podniku. Kolem měsíce se tvořilo pěkné duhové halo. Škoda, že není léto a že nejsem někde v lese. Myslím na zvířata a na to, kde si od jara postavím stan. Cestou na ubikaci se v parku rozezpívali kosi. Ozývají se odevšad a někteří jsou i vidět dole na zemi ve světle lamp. Tak tak jsem se vyhnul psohlavé hlídce u nás v psinci, totiž na bývalém sídlišti, a už jsem konečně "doma" v mé "přepychové rezidenci". Snídám zbytek kapustové polévky a s nohama nahoře opřen v křesle poslouchám ranní rozhlasový koncert vážné hudby. Mám štěstí: právě hrají Couperina.

Další paráda mi přišla poštou: dva kompaktní disky - jeden se starou hudbou Arcangela Corelliho, druhý s nordickým black metalem švédské skupiny Necrophobic. Obojí na prvý poslech výborné. Stálo to dohromady 629 korun, což je slušná cena. Corelliho Concerti Grossi jsou dobře nahrané a mají dobrý zvuk, byť záznam vydaný společností Deutsche Harmonia Mundi je starý přes třicet let. To jsou prostě Němci; na ně je spoleh, na rozdíl od českého šlendriánu; německým důrazem na kvalitu a důkladnost a dobře odvedenou práci si může být misantrop jist. Toto album právě poslouchám.

Corelli CD

Album Hrimthursum skupiny Necrophobic si pořádně poslechnu teprve za chvíli při gymnastice, ale už mě upoutala například zajímavá ouvertura Zavraždění Ježíška a výborná čtvrtá skladba s názvem Věk chaosu - to bude hit! Metalová palba, chroptění, kvílení kytar, samplované chorály, dívčí vokál i pláč - vše je na svém místě, nechť tedy započne peklo! Ostatně zdá se mi, že tato démonická hudba bude vhodným relaxačním doplňkem nesnesitelného postmoderního kraválu, jenž proniká ještě příliš nedokonale utěsněnými okny z venkovního nepřátelského prostoru do mé misantropické sluje Černé nenávisti, jak zní překlad další z dvanácti skladeb na albu. Celý den rachotí po obloze zase stíhačky - jedna za druhou - a k tomu jim přizvukuje čubka. Zkrátka normální peklo na Zemi počátku jednadvacátého století. Pořádně si ty Necrophobic zesílím - když nikomu nevadí ty stíhačky a ti čokli, nemůže jim vadit ani hlasitá hudba z bezútěšných temnot uprostřed Věčné zimy, jak zní další název jedné ze skladeb. Nechám se touto hudbou, tímto lékem na současný svět, vykurýrovat, Já, Misantrop, jsa nyní Zaslepen světlem, osvícen tmou, jak se chroptí ve druhé skladbě. Obal zdobí ponuře tmavomodrá malba hořící křesťanské katedrály. V popředí obrazu stojí zasmušilé sochy misantropických nesvatých světců v kápích se znaky pentagramu v rukou a v dáli utíká křesťanská holota přes jakýsi snad symbolický kamenný most. "Hrimthursum" - tímto mocným hněvivým zásahem udeří o soudném dni vládce mrazu a ledu obr Hrým na tento zpustlý svět. Nuže, do toho!

Necrophobic CD

Necrophobic

Jsou 4°C, slabý poprašek hnusného sněhu se dál drží. K obědu mám ovesnou kaši se zeleninou a avokádový kompot. Víkend začíná.

pátek, 25. ledna 42
V noci pršelo a objevil jsem na stěně mého pokoje dalšího živého tvora: sytě černého pavouka. Visel na pavoučí nitce a ráno se pouze přesunul od dosti frekventovaného prostoru poblíž okna, jež často otevírám, do bezpečnějšího místa v jiném rohu místnosti. Tam již nevisí na svém pevném vláknu, nýbrž jen nehybně sedí přitisknut k holé zdi. Tam je mu dobře, zatímco na okenním skle sedí skromně a téměř nepozorovaně onen maličký hnědožlutý brouček, jejž jsem objevil ve středu.

Objednal jsem si v místní knihovně další knihu pomocí meziknihovní služby: ty již shora zmíněné Kruté povídky od Villierse de l'Isle Adama. Ta protivná a blbá knihovnice byla dnes nějaká nezvykle vstřícná, milá a ochotná. Co se to děje? Že by začátek konce světa? Jméno autora jsem se jí tentokrát ani nepokoušel diktovat, po zkušenostech z minula a také proto, poněvadž má dosti složitý zápis, jenž by dělal potíže i takovému zkušenému francouzštináři, jako jsem Já, a rovnou jsem se nabídl, že jí to jméno raději napíši sám.

Vyměnil jsem domácí úbor za nový a čistý. K obědu mám zeleninovou polévku po japonském způsobu s kousky tofu. Venku je asi 1°C, jasno a slunečno, leč fryšno a velmi nepříjemná zima, při níž slzí oči a mrznou všechny nezahalené části těla; dělá to zřejmě ten ostrý severák, co vane. Počasí jako z alba Hrimthursum od skupiny Necrophobic; taky se tam v každé skladbě zmiňuje zima, sníh či mráz. Inu Norsemen, Seveřané. V parku je přítok rybníka odporně začlověčený haldami odpadků, ponejvíce tvořenými - jak jinak - plastikovými flaškami. To ten člověčník nemohou Technické služby vylovit a odklidit, místo jiných neužitečných prací? Takhle se radnice stará o zvelebování města, jež má být lákadlem pro turisty a domovem pro daňové poplatníky? To by se taky ovšem musel některý radní občas projít pěšky po městě, aby viděl něco, co zřejmě z jedoucího auta vidět není.

Našel jsem další "botu" v "parádní" encyklopedii Universum na disku: Velký třesk je tam anglicky psaný jako "Big Ben" místo "big bang". Big Ben je jméno velkého londýnského zvonu! Opravdu "povedená" studnice poznání tahle zčlověčená encyklopedie! A to mi vloni drze nabízeli novou aktualizovanou verzi za sto korun českých! Měl jsem jim k tomu odmítnutí něco pěkného připsat. Ale oni by to stejně nepochopili nebo by to vůbec nečetli, nebo vůbec nepřečetli! Kdo ví, jestli takoví blbci dokážou vůbec číst! Pochybuji o tom. Psát tedy neumějí naprosto jistě. Ve starém Řecku by za tohle sklidili ještě posměch: "Neumí číst, psát ani plavat!" Ale dnes už se nikdo nestydí přiznat, že nic nečte, kromě časopisů; že za život nepřečetl jedinou knihu; že nikdy nic nenapsal; žádnou báseň, žádný spis, ani mizernou stránku do deníčku, v němž by si srovnal vlastní myšlenky a naučil se dobře psát - a plavat možná také neumějí. Přitom ta verze, jíž jsem nespokojeným vlastníkem, měla mít takzvaně "časově neomezenou platnost"! Tato "časová neomezenost" tudíž skončila již za pouhých šest let, zatímco jejich intelektuální omezenost trvá dál a věčně. Víc než studnice poznání je tato encyklopedie spíše dokladem mimořádně nízké úrovně vzdělanosti počátku jednadvacátého století, kdy už nic neplatí, všechno je šunt, nic nemá cenu a na nic není spoleh. Záměna Big Bena za big bang ovšem není jediná závažná chyba. Zdaleka ne. Čím déle tuto takzvanou "encyklopedii" mám, tím víc chyb v ní nacházím. A jakých! Nejhorší je snad "informace", že Valpuržina noc, jež připadá na noc před 1. květnem, nastává - cituji - "31.4." Připomínám pro méně chápavé, že onen 4. měsíc v roce, duben zvaný, má vždy pouze 30 dní; "31.4." je tedy stejný nesmysl jako třebas 30.2.! To je "vzdělanost", to je "učenost"! Domnívám se, že Já bych se stejného omylu nedopustil ani v první třídě základní školy - a možná že ani v mateřské školce ne. Ale jim je to jedno. Už slyším to jejich české "to je dobrý" a "to se může stát každému". Ale není to dobrý a v takovémto informačním médiu by se to nemělo stát vůbec! Hesla jsou plná nesrozumitelných a zbytečných zkratek, neboť na rozepisování zřejmě zase někdo neměl čas nebo tím zase někdo šetřil místem - na nepravém místě ovšem; hypertextový odkaz na ptáka zvonka se otevře u rostliny jménem zvonek, odkaz na ptáky hrdličky se otevře u takzvaných politických "hrdliček", tedy umírněných politiků a podobně. O četných překlepech pak nemá smysl se ani rozepisovat; to už se dnes rozumí samo sebou - lidužel. Jsou věci, jež mě opravdu dokážou nadzvednout! To je tupost, to je břídilství! Študuje to dvacet let a více, ba intelektuální obor je doslova jejich denní chléb, ale výsledek podle toho přesto nevypadá. Jsou to prostě blbci - málo platné.

Máma si někde venku podvrtla jedno své artrózní koleno a belhá se doma o holi. Dnes prala, vysávala prach, uklízela, postrkovala s kuchyňským sporákem. Říkám jí pořád, aby se šetřila, aby změnila nezdravý jídelníček a vyřadila z něj především sladká jídla, jež brání správnému ukládání vápníku v kostech a kloubech, aby úplně přestala jíst maso, při jehož trávení vznikají v těle určité kyseliny, jež přímo poškozují klouby, aby omezila brambory, jež jsou plné škrobu a přispívají tudíž k nadváze, což také příliš nesvědčí pohybovému ústrojí a tak dále. Bojím se, aby jednou neskončila odkázaná na kolečkové křeslo. Já už mám také své neduhy, jakkoli jsem o třicet let mladší, a podvědomě se již šetřím, jak a kde se dá; nesnažím se strhat všechno najednou.

sobota, 26. ledna 42
Před barákem někdo nasypal ptáčkům kousky pečiva. Kavky to mají zpucované v cuku letu. Všude po sídlišti se ozývá rozličný ptačí zpěv. Rozeznávám tu krom kavek ještě sýkorky modřinky, hrdličky, čížky...; a včera se mi zazdálo, že jsem snad zaslechl i hlas rehkův, ale to není možné, protože ten má být nyní v teplých krajinách. Ty dvě hrdličky teď sedí přímo naproti mému oknu na stromě a něžně se jedna druhé dotýkají. Krása. Mám rád detailní záběry, takže je odsud pozoruji dalekohledem.

hrdlička

další část >>>

<<< předešlá část

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Aktuální články

Reklama
Další mé stránky:

Hledáš něco pouze na mých stránkách?
Tip: Prohledávej je mým vlastním vyhledávačem MiSearch!
https://www.google.cz/cse/publicurl?cx=013770122102643942506:cu-cqhoxcdm