Misantrop: Zápisník mrtvého muže - 5.

3. února 2010 v 17:57 | Misantrop |  Zápisník mrtvého muže
Máma dostala ráno od pohotovostní lékařky injekci proti bolesti, bratru "jen" za 90 korun, a je jí lépe. To máme "bezplatné zdravotnictví"! Paroubek, socialisti a spol. to můžou dál čile vytrubovat do světa - on už to někdo zaplatí.

Jsou asi 2°C, k obědu mám okurkový salát a rizoto. Poslední den víkendu. Už mi to volno na konci pracovního týdne nepřipadá tak dlouhé jako zpočátku. Kosmická sonda MESSENGER poslala nový barevný snímek srpku planety Merkur. Hle!

srpek Merkura

neděle, 27. ledna 42
Prší, prší, jen se leje. A k tomu silný vichr věje. Takto ve verších by se dal charakterizovat dnešní uplakaný den. Šichta proběhla rychle a hladce; holky jsou fajn a nesouměrná dvojice seřizovačů Vráťa a Péťa, z nichž jeden je velký a druhý malý, jsou také bezproblémoví hoši. Začínám se konečně celkem zapracovávat a zvykat si na ty cizí lidi. Vraceje se k ubikaci, zadul pojednou tak mohutný závan vichru, že jsem se bojácně otáčel po stromu, jejž jsem míjel, jestli nebude padat. Divím se, že doposud nevypadl v baráku pitomým elektrický proud; někdy totiž vypadává i kvůli daleko nicotnějším výkyvům počasí a z příčin daleko neznámějších. K večeři jsem si uvařil opět moji zamilovanou polévku stokrát jinak, avšak vždy po orientálním způsobu se spoustou koření a se zeleninou, s cibulí a česnekem a s tofu. Kvůli tomu zvětření - s následkem špatného televizního signálu - se mi špatně nahráli Simpsonovi; vypadával hlavně zvuk a někdy též barva nebo rovnou celý obraz. Naprogramoval jsem proto video ještě jednou na noční reprízu, ale ta se pro změnu nenahrála vůbec. Měl jsem si na ni raději počkat a nahrát si ji ručně. Mám tak pokažený jeden díl, leda bych zkusil chytnout někdy za hodně dlouho reprízu reprízy, za předpokladu ovšem, že na to nezapomenu. No co, Simpsonovi stejně už hodně polevili a nelíbí se mi tolik jako dřív. Všechno - i oni - podléhá neúprosnému zákonu rostoucí entropie. Už to nejsou ti staří dobří Simpsonovi, co bývali. Jsou nyní jaksi vybledlejší a bezzubější, postrádá to ten starý dobrý šmrnc a svěží originálnost; vykrádají sami sebe, opakují se v námětech, dvakrát v jedné řadě se tam například mluví italsky, padají tam otřelé a trapné vtipy, které již nejsou k smíchu, je to stále stejné a začíná to být nuda. Myslím, že by měli skončit raději dřív se slávou a ctí než nakonec dojet na okoukanost a nezájem.

Simpsonovi

pondělí, 28. ledna 42
Jasno a slunečno, 1°C. Ráno dlouho pozoruji z okna ptáky. Je jich tu plno, různých druhů: kavky, vrabci, modřinky a zase jeden osamocený čížek ve větvích břízy. K obědu si dělám zeleninové rizoto.

Vědci navrhují ukončit současnou geologickou dobu zvanou holocén a začít označovat novým jménem novou dobu v historii planety Země. Tuto dobu by pojmenovali antropocén, tedy dobu člověka. Je to sice opět zpupně pyšná myšlenka, leč pravdivá. Lidstvo opravdu přetvořilo Zemi k nepoznání od dřívějších údobí a dob. Zaplnilo ji velkoměsty, změnilo tvářnost krajiny, pozměnilo složení jejích prvků, vyhladilo mnohá zvířata i rostliny. Otrávili Zemi a zničili ji; sevřeli ji do svého krunýře a rozlezli se po ní jako morová nákaza. Jedinou nadějí, jak zvrátit tento nešťastný stav - říkám to už dlouho - je pro Zemi srážka s nějakým asteroidem, jenž by tento lidský mor zlikvidoval rychle a snadno a navěky věkův - amen. Jeden takový (označen jako 2007 TU24) přiletí z hlubin vesmíru zítra o půl desáté, ale bohužel Zemi mine asi o 500 000 kilometrů. Škoda. Tak možná zase jindy. Naděje na katastrofu, naděje na poskytnutí možnosti nového začátku, je tu stále, vždyť takových nebezpečných asteroidů, které prolétávají v těsné blízkosti Země existuje asi 800. Mají tedy teologové svým způsobem pravdu, kázají-li, že spása přijde shůry?

2007 TU24

úterý, 29. ledna 42
Práce byla zadarmo; nevím, proč jsem tam musel být; raději bych si byl vybral nějaké volno, třebas neplacené, protože jsem stejně většinu pracovní doby proležel a nudil se a promarnil tak spoustu času, který bych jinak mohl věnovat svým zálibám. Bolely mě nohy jen z toho, jak jsem pořád chodil nahoru po schodišti do své tajné lehárny a zpět. Vždycky jsem dvacet minut ležel, deset minut pracoval a tak pořád dokola. Ještě že za to budou aspoň peníze. Takovouhle "práci" jsem potřeboval! Ať tedy žije práce!

Arbeit macht frei

Kontrolorka Eva má po zřejmě rušném víkendu na dršťce jakousi odpornou vyrážku, která vypadá jako syfilis. Věře bylo prý nějak špatně; od čeho nebo proč, to nevím. Má-li to "krámy", je to špatné; nemá-li je, je to špatné taky - tak co, furt něco.

Obdržel jsem takzvanou "sestavu zaměstnance" - list, na němž jsou uvedeny příchody a odchody, počet odpracovaných hodin za měsíc a podobně. Zbytečnost. A opět debilita! List totiž ku mému neskonalému podivu končí včerejškem, ačkoli do konce ledna mám absolvovat - i s dneškem - ještě tři směny! Člověk misantropický nevyjde z údivu! Ale přece jen mne napadá způsob využití pro tuto pitomost - ne, nemám na mysli ten prozaický, řekněme "toaletní" účel papíru; na to je příliš tuhý: využiji ten papír pouze jako zkušební stránku do mé nové tiskárny.

Nebo druhá debilita: Četl jsem si z nudy pokyny pro ohlašovatele požáru; cedulka je to malá, textu pramálo - leč dvě hrubé chyby jako Brno tam bijí do očí (avšak jen do mých, těžce zkoušených)! Vypracovala to jakási inženýrka a další inženýr se pod ten zapocený elaborát podepsal. Páni inženýři! Honorace! Ale psát to neumí! To mě na tom štve, že Já, se svým pohříchu "jen" soukromým vzděláním, tady vykonávám podřadnou, špatně placenou ženskou práci a oni si sedí v kanceláři na svých tlustých prdelích, v příjemném tichém prostředí s palmami, fíkovníky a kaktusy v květináčích, popíjejíce své banální úřednické kafíčko - a přitom to jsou takoví blbci, kteří nedovedou nic napsat správně. To mě zase dostalo do varu. Neudržel jsem se a začal jsem nadávat nahlas, polohlasem; fabrika byla prázdná, a tak mě snad nikdo neslyšel. Možná je to škoda. O mně si pak asi všichni myslejí, že jsem buď idiot, nebo nějaký potrhlý génius, jenž se svým minipočítačem na baterky - na který, jako tvrdá Y, čumějí jako na něco hrozně složitého a nepochopitelného - když tedy s tímto minipočítačem dokáži na počkání vypočítat čas, potřebný k dokončení zakázky, znám-li počet cyklů stroje v sekundách a počet zbývajících kusů výlisků. Na takovou triviální početní úlohu, již by měl zvládnout každý průměrný školák, civějí s hubou otevřenou, jako kdybych to vypočítal z hlavy nebo jako kdybych to vyvěštil z hvězd.

Při návratu z fabriky zpátky na ubikaci jsem zase málem potkal Humeníka z vedlejšího vchodu s čoklem. Pravidelně mi leze do cesty, když se vracím z noční, blbec jeden; to je strašně "příjemné". Přidal jsem do kroku, abych na toho psohlavce blbýho nemusel narazit. Ještě že mu zbývá aspoň tolik rozumu, že zpomalí a nechá mě v klidu přejít, aby mě neotravoval ten jeho nevychovaný čokl. Asi je mu to samému trapné furt se s tím čoklem producírovat po venku a otravovat kolemjdoucí. Říkám "asi". Stále však musím opakovat: Že jim to není blbé? Jim všem. A co na těch čoklech vidí? To v životě nepochopím. Musí kvůli venčení vstávat dřív do práce, aby stihnuli posrat chodníky a stejně není na sídlišti mnoho míst, kam se s tím psem dá jít. Ošlapuje to tedy jako kurva na ulici v zimě, ve tmě, za každého počasí, a co z toho? Co z toho mají? Já tedy nic, kromě zvýšeného tlaku. Někteří si ovšem při tom všem obtěžování a znečišťování ulic psími výkaly ještě myslí, kdovíjak to není roztomilé a hezoučké mít "pejska" a nechat ho dorážet na chodce. Roztomilé a hezoučké už dávno není ani chovat děťátko, natož nějakou hlučnou, obtížnou bestii, která je stejně zdegenerovaná jako její páni. Ale totéž se dá prakticky prohlásit i o těch dítkách. Asi budu muset zase ztropit kravál a někoho seřvat, abych je vyvedl z fatálního omylu. Asi budu muset přivolat apokalypsu a seslat ji na blbou hlavu lidstva. Asteroid 2007 TU24 Zemi bohužel minul, a tak se moje vysvobození z tohoto pekla opět oddálilo na neurčito. Věřím však v Apophise.

Pokračuji dál v "životě". Moje chvíle jistě jednou přijde. Je zataženo s nízkou oblačností, 5°C. Při "životě" mě má pro dnešek udržet prostá ovesná kaše se zeleninou a banán.

Při stlaní mého spartánského lůžka jsem našel toho malého broučka, jenž tu se mnou bydlí. Považoval jsem jej nejprve za smítko. Byl trochu pochroumaný a otřesený, ale jinak v pořádku.

Véva mi neočekávaně poslal nový seznam novinek z jeho rozsáhlé sbírky punkových disků na nahrání, ačkoli jsem si již léta u něj nic neobjednal. Ani tentokrát se tak nestane, protože punku mám dost (tak i tak) a můj zájem o hudbu se nyní soustřeďuje již jen na dva žánry: na nordický black metal a na starou barokní hudbu; už ani od Mozarta nemusím poslouchat úplně všechno. V dnešním ranním rozhlasovém koncertu vážné hudby vysílali jednu jeho skladbu, ale vůbec mě nezaujala. Ten můj nový Corelli je rozhodně lepší.

Kontejnery přetékají odpadky. Jedna píča od vedle s červenými praménky ve vlasech a samozřejmě s čoklem (kde se berou?) háže ze zoufalství svůj pytlíček s vložkami nebo s použitými kondomy nebo s psími výkaly nebo s placentou (nebo s čím) do kontejneru u jiného baráku. Zanedlouho to člověčenstvo budou nosit kam - do přírody?

středa, 30. ledna 42
Ráno jsem potkal dohromady tři kočky! První z nich, velkého siamského kocoura, jsem potkával už když jsem chodíval do p@kárny. A když jsem se večer vracel, viděl jsem jednu další kočku!

Je sucho, zataženo, zima. Po dnešní práci mě bolí hlavně zadek od sezení na tvrdé židli. Přál jsem si, aby byla noc, ježto bych si mohl jít aspoň nahoru lehnout, ale ve dne? To se neodvážím - a dobře vím proč. Přál jsem si mít u sebe alespoň můj počítač, abych si mohl něco číst, prohlížet obrázky, poslouchat hudbu nebo si prosvištit pár slovíček. Přál jsem si mít s sebou aspoň knihu, jak už jsem to tady taky jednou-dvakrát viděl u jedné víkendové brigádnice; ale to by všichni koukali, kdybych vytáhnul své velkoformátové bibliofilní vydání Edgara Allana Poea! Přál jsem si některé z těch věcí mít; avšak neměl jsem žádnou. Nasral mě akorát vedoucí, protože si mě dovolil napomenout, abych si nehrál s mým elektronickým diářem a věnoval se práci.
"Copak to", prý, "řešíte?", řekl, když mě viděl sedět u mého pracovního stolku, znuděného, zahloubaného a skloněného nad diářem.
"Tam je vaše práce", a ukázal na prázdnou krabici, to jest na hotovou práci.
Měl jsem opáčit "hovno ti je po tom, co řeším!", ale místo toho jsem jen nevrle zavrčel "ále nic" a šel jsem předstírat práci.
Měl jsem ještě lépe říct spíše to, že počítám výrobu, ale nejlepší věci misantropa napadnou, až když je pozdě. Nicméně mi to zkazilo náladu na hodně dlouho. Kdo si myslí, že je? Ani jeho takzvaná "vedoucí funkce" jej neopravňuje takhle se mnou jednat - jako s vězněm, jako s otrokem. Zajímalo by mě, jestli tak jedná s každým. Asi ano, protože holky byly dnes nějaké aktivní a neshlukovaly se, necouraly a nedrbaly jako obvykle. Nejspíš kvůli tomu volovi, poněvadž ho znají lépe a déle než Já. Tak to asi bude. Stejně mám ale vtíravý dojem, že mě sem, mezi samé ženské, přijali na práci jenom proto, aby mě mohl tenhle jebák buzerovat, být mým bachařem a dělat mi průvodce peklem. Teď se mi vybavuje moje úvodní a počáteční setkání s ním: Vzpomínám si dobře, jakou podivnou otázku mi to položil na uvítanou - tehdy jsem tomu nepřikládal žádný význam; říkal jsem si prostě: "No jo, další magor...", ale teď mi to dochází, dává to smysl. Byla to divná věta, divná otázka; jako by mě odněkud znal; neboť tehdy vyřkl tuto záhadnou větu:
"Co že sis to rozmyslel?" (myslím, že mi tykal) -

Tím "rozmyslel" jako by chtěl říct, že ví o mém dřívějším úmyslu nikdy v životě již nepracovat, utéct do tropické džungle a tam žít svobodně jako divé zvíře. Ne - to přece není možné, aby to věděl, nebo aby mě znal! Vzpomínám si, že mě taková pitomá otázka zarazila a nevěděl jsem honem, co říct. Však co se říká na takovou pitomou otázku? Každý přece chodí do práce jen kvůli jednomu - kvůli penězům, kvůli živobytí. Je to divné, fantaskní, paranoidní; nemám z toho dobrý pocit; z toho, že nějaký vůl by mohl znát mé nejdůvěrnější tajnosti. Moji knihu určitě nečetl; takoví, jako on, nic hodnotného nečtou. Odkud to tedy má? Odkud mě zná? Je to záhada, z níž běhá mráz po zádech. Už když jsem se byl ptát po práci, první co mi řekl, byla hrozba - hrozba toho, že jestliže něco zkazím, odnesu si to. To mám "strašně rád" tohleto! Ještě jsem nic neudělal, ještě jsem nezačal ani pracovat a už mi někdo vyhrožuje za to, co jsem ještě neudělal! Ještě že s ním nedělám na jedné dílně a pod jeho přímým dozorem - to by vážně nedělalo dobrotu. Stejně bych mu jednou vmetl do tváře, podobně jako Sylvester Stallone svému bachaři ve filmu Lock Up, Kriminál:
"Nezlomíš mě!"

Připomíná mi Kapičku z Hradce, s nímž jsem dělal jako automechanik a na nějž nemám milé vzpomínky. Byl to komouš, měl škaredou tlustou ženu a byl to taky takovej hajzl. Jednou jsem ho složil chvatem džiu-džitsu, když na mě sáhl.

Avšak musím se ovládat; jsem stále v tříměsíční zkušební době, která mi zítra mimochodem vyprší (cože, už jsem tam tři měsíce?), takže by mě mohli ještě na hodinu vyhodit. A to bych nerad, protože se mi tahle práce začíná líbit; ne, počkat - "líbit" je trochu silné slovo - spíš mi ta práce vyhovuje; to je, myslím, to správné slovo; ano, vyhovuje. Nepředřu se, pracuji samostatně, fabrika je blízko, práce je to čistá, přesčasy žádné, směny se střídají tak vhodně a příjemně (dvakrát na noční, dvakrát na ranní, pokaždé v jiný den), že misantrop ani nemá ten ubíjející pocit pravidelnosti, jenž otráví a zahubí každé, byť sebelepší zaměstnání. Je to pravděpodobně ta nejlepší sinekura, jakou jsem kdy měl. Mám štěstí v neštěstí.

Nabíjím baterie v discmanu - už zas po krátké době. Buď byl minule nějaký špatný dotyk, nebo bude potřeba koupit nové nabíjecí baterie.
K večeři budu mít pečené bramborové klínky s červeným zelím.

Nejsem po práci vůbec unavený. A tak cvičím. Je to tak dávno, co jsem se naposledy odhodlal po práci ještě relaxačně cvičit a posilovat s činkami! Poslouchám k tomu krásnou hudbu Arcangela Corelliho z mého nového disku.

A volali z knihovny, že Kruté povídky od Villierse de l'Isle Adama již došly. Zítra ráno si je tedy jdu vyzvednout.

čtvrtek, 31. ledna 42
Mám ji! Mám tu knihu! A opět vypůjčena a zaslána z knihovny v Havlíčkově Brodě! To musí být bohatě vybavená knihovna! Samé dobré tituly tam mají! Asi se tam odstěhuji. Ve zlatém šedesátém osmém stála kniha pouhých 10 korun. Dnes by stála - pokud by vůbec vyšla - tak 200 až 300 korun. Těším se na četbu. A uvažuji o tom, vzít si ji dnes na noční do práce; knížka je to malá, tak akorát do kapsy...

Kruté povídky

Na náměstí rozestavovali a rozbalovali své zboží trhovci na pravidelném čtvrtečním Wochenmarktu. Je přesně 0°C. V takové zimě jim to postávání na mrazu nezávidím; Já bych si v takové zimě ani nic nekoupil, ani bych chvíli nepostál u stánku a nepodíval se, co mají. Beztoho nic nepotřebuji. Ještě že jsem ve fabrice pěkně za větrem a v teploučku. Brr! Kdepak - nesnáším zimu!

Mladým kuřákům školou povinným zima ovšem nevadí a bafají za školou jako fabriky. Rychle, než jim skončí pětiminutová přestávka; pokoutně a potajmu, aby je nenačapal pedagog! Takové kouření by mě také nebavilo. Ostatně kouření je již tak zoufale nemoderní, drahé a zdraví škodlivé, že kouřit může jen hlupák; však hloupost je moderní stále a čím dál víc.

Lidé chodí sem a tam s mobily u tlamy, řvou do nich, nebo jdou kolem a line se z nich, odkudsi zpod kabátu - čert ví z jakého přístroje - jakási odpudivá "hudba". Hnus. Když pak přicházím zpátky na sídliště, je to jako bych přicházel do koncentráku - všude hlídky bachařů se psy. Hrůza vyjít ven! Připadám si jako v blázinci. Do toho Havl. Brodu se odstěhuji asi do místního ústavu pro duševně choré; tam by to mohlo být možná normálnější než ve skutečném světě; ostatně myslím si, že většina takzvaných "bláznů" tamo ubytovaných jsou stejně jen dobrovolní emigranti za hranice našeho šíleného světa tam venku za vysokým plotem tiché ústavní zahrady, jež kdysi bývala v majetku nějakého odloučeného kláštera či šlechtického sídla. Takže oni, ti takzvaní "blázni", budou nejspíš v dnešních neutěšených poměrech to jedině pravé a nové duchovenstvo i nová šlechta.

Vyměnili jsme si s mámou rádia. Ona dostala můj automat s pamětí, u něhož se stejně před časem porouchal CD přehrávač i magnetofon, Já její klasický aparát s knoflíkem na ladění. Ji nebaví hledat a ručně přelaďovat stanice, Já poslouchám jen jednu stanici (Vltavu) a ještě k tomu málo.

pátek, 1. února 42
Včera večer, když jsem vstával do práce, všiml jsem si, že je venku ještě poměrně světlo; silné příšeří sice, leč již ne taková černá tma jako předtím, v nejtemnějším a nejsmutnějším období roku. Slepičími krůčky se poznenáhlu přece jen přibližuje jaro. Napadlo mě, že mi nebude obzvlášť příjemné chodit na jaře, v létě za pěkného teplého počasí někam do fabriky. To je nemilá zkušenost, jíž jsem se rád a ochotně odnaučil za ty tři uplynulé roky prázdnin. Nu, co dělat; musíme tam všichni!

Ženským ve fabrice zavřeli šatnu a nesmějí tam chodit, leda v předepsaný čas na přestávku. Pánské šatny se toto nařízení naštěstí netýká - zatím. Ženské nadávají jako špačci. Však říkám, že to je v práci jako v kriminále. Zanedlouho nás připoutají k mašinám na vodítko jako psa; však i ti psi mají dneska větší svobodu než člověk. Mám podezření, že za tímto novým "opatřením" stojí ten vůl vedoucí - Jílek se jmenuje -, který měl včera jakýsi zostřený inspekční den - den buzerace. Jistě to má již jaksi zahrnuto ve své zparchantělé povaze a také to má jistě nařízeno "shora", aby byl takový - pročež si vrchnost umí vždycky vybrat ty správné typy, které jsou schopny všech nízkostí, a všech jakkoli stupidních a nepopulárních úkolů se ujmou se servilní bravurou otroka, jemuž byl svěřen malý podíl na moci, i kdyby to bylo jen nad partičkou udřených bezvýznamných žen, jež se neumějí samy bránit takové jednoznačné zvůli. Takhle to totiž chodí všude a je to čím dál horší. Již pesimisté za římských dob prohlašovali, že cras poterunt fieri pessima sicut heri, čili česky "zítra se může stát to nejhorší stejně jako včera." Já jsem takovéto zostřené poměry dosud nikde nezažil. Ten vůl je tak blbý, že kdyby na jeho místo nainstalovali infračervený detektor pohybu na bázi fotobuňky, jenž by se rozječel ostrým sirénním zvukem ohlašujícím každé chvilkové přerušení činnosti na monitorovaném pracovišti, stalo by se jeho pracovní místo nadbytečným - stejně jako je nadbytečný on sám jako člověk. I ten tupý automat by byl jistě lidštější než člověk. Je to vůl. A že v tom má prsty právě on, o tom jsem přesvědčen. Nikdo jiný - chci říct: větší vůl - mě nenapadá.

Prošil jsem si prst prošívačkou, když jsem se snažil uvolnit v ní zaseklou sponu a ta mi vystřelila do ukazováčku. Bolelo to jako sviňa a bolí to dosud. To jsem netušil, jak mohou být kancelářské potřeby zákeřné a nebezpečné! Ale jinak byla noční v pohodě. Tu knížku bych nevyužil; raději jsem si šel jednou lehnout, když jsem se nudil.

Ráno doma po směně jsem si pár stránek přečetl, než mě zmohla ztěžklá víčka. Vypadá to dobře, velmi dobře! Možná si tu knihu někde seženu a koupím. Názvy některých povídek mi jsou silně povědomé; nejspíš z rozhlasu.

Soukromí lékaři chtějí další poplatky.
Před svítáním měla být vidět na obloze těsná konjunkce Venuše s Jupiterem, ale neviděl jsem nic, protože jsem vhodnou dobu prošvihnul sledováním Akt X na videu - a stejně bylo oblačno. Úkaz měl vypadat nějak takhle (snímek dole je z roku 2004, kdy nastala podobná situace):

konjunkce Venuše s Jupiterem

Venku fičí severák, vzduchem prolétávají sporadické sněhové vločky; je 0°C. Víkend začíná. Nechystám se nikam ven; což mi připomíná, že jsem dlouho nebyl na procházce nikde v lese za městem. V takovém mizerném počasí mě to ani neláká. Stejně je všude plno lidí. Můj čas k toulkám přírodou přijde na jaře a v létě. Teď to nemá cenu. Chci si hlavně užít toho Villierse (poznámka pro příští generace: opravdu se v mém století ještě vyskytovali podivíni jako jsem Já, kteří dovedli mít požitek z krásně napsané duchaplné věty, tak jako jiní mají požitek z krásně stavěného těla, z tvaru karosérie či z dobrého jídla! Nekecám!).

sobota, 2. února 42
V noci jsem propadl kouzlu básnivé prózy Villierse de l'Isle-Adam. Zajímalo by mne, jak se to jméno vlastně správně píše, poněvadž v knížce samé se vyskytují obě možnosti zápisu: s pomlčkou i bez pomlčky. Možná že jde o nejednotnost, jež není chybou a možné a správné jsou tedy obě možnosti. Jako francouzštinář mohu potvrdit, že francouzština zná takové možnosti; například ve spojce à, kterou je možno psát na začátku věty i bez toho accent grave nad velkým A. Čeština je na tom v nejednotnosti podobně a pravopis se v ní mění dokonce snad každých dvacet let vždy po změně politického režimu. S řečtinou se to má zrovna tak - tam je možných dokonce i víc možností pravopisu, což mě ze začátku dost mátlo. Takže nyní opustím tyto ortografické úvahy a budu se věnovat samotné tvorbě Villierse de l'Isle Adam.

První povídka Slečny de Bienfilâtre mi připomněla jiného geniálního francouzského povídkáře: Guy de Maupassanta - byť inspirace bude spíš opačná. Opsal jsem si z ní jednu hlubokomyslnou větu:
"Jsou bolesti, při nichž se neodvažujeme pronést jediné slůvko útěchy."

Druhá povídka Věra měla v sobě zase něco z Poea a zároveň i z Huysmanse.
Líbí se mi zejména jazyk Villiersův; jeho nevšední obraty a překvapivé příměry, kupříkladu perly tohoto typu:
"Och! Hned při prvních slovech připadala jim mínění šosácké společnosti jako let nočních ptáků, vracejících se do temnot!..." (krásný příměr!) "...- A když pak zjistili, že svět je nechápe, jak by si přáli, odvrátili se od něho brzy po svém sňatku, žili v naprostém ústraní v tomto starém, zasmušilém paláci, jehož hustě zarostlé zahrady tlumily úzkostlivě jakýkoliv zvuk zvenčí." (to mě velmi oslovuje! Já jsem se také odvrátil od lidí; nejprve pudově a potom i vůlí a rozumem. Na lásku nemám ani pomyšlení a na pohlavní lásku nemyslím vůbec. Investoval jsem za život do lásky příliš mnoho času, peněz a energie. Marně - a zbytečně mnoho. Vzdal jsem se hledání přirozené družky, jakou je dopřáno si najít každému zvířeti. U lidí je láska zvrácená - jako všechno. Přesně jako v té úvodní povídce Slečny de Bienfilâtre. Připadá mi to už jaksi nepatřičné a nedůstojné misantropa. Olga je mrtvá, tak jako Věra Villiersova a tím to zhaslo. A teď bych ještě potřeboval tu tlumící staletou zahradu. Čtu si hluboko po půlnoci, avšak ticho a klid na četbu přesto nemám úplný, neboť končí páteční noc a lidáci se vracejí ožralí z hospod; a čubka dole v přízemí si již několikrát uštěkla! Raději mám víkendy, které vycházejí na pracovní dny - to je pak v noci v baráku i v okolí větší klid na duchovní dobrodružství; ty protivné lidské pazvuky mě vracejí ze světa krásné literatury a idylických snů zpátky tam, kde už jsem byl dost dlouho, čeho jsem již přesycen, co je mi protivné a co z duše nenávidím - do polidštěné, do zčlověčené reality nového tisíciletí);
nebo tato část:
"Zesnulá!? Nikoli! Což duše houslí odlétá v posledním tónu prasklé struny?"

A tak dále - mám dojem, že bych mohl a musel takhle vypsat půlku knížky, protože některé věty-perly nemohou stát osamoceně, nýbrž musí jim předcházet i to, co je před nimi, aby plně vynikla jejich nesmírná krása a působivost. Myslím, že si tu knihu koupím.

Je sucho, pod mrakem, 3°C. Malý žlutohnědý brouček cestuje po stěnách kolem okna, černý pavouček je zřejmě zalezlý někde v koutě a po zlatoočce se slehla zem. Pouštím si z počítače příjemně znějící zpěv rehka domácího.

rehek domácí

Večer pilně pokračuji v četbě Krutých povídek. Některé jsou opravdu kruté, krutě pravdivé. Třebas Dva auguři, která líčí formou krutě sarkastickou poměry v nakladatelstvích a vydavatelstvích novin, jež se řídí heslem doby "pryč s duchem!". Zde jsem si opsal malou ukázku:

"Za našich dnů je nezbytně nutné, aby si každý vážný literát osvojil zásadu: Buď průměrný! (...) - Udělali jsme pokroky. Lidský duch postupuje! Dnes si celý třetí stav nepřeje nic jiného - a to právem - než aby si mohl v klidu a podle potřeby ulevit a škytnout, aby mu žaludek dobře trávil. A protože má zlatem i počtem sílu stáda rozvztekaného na pastevce, je lépe se mu přizpůsobit.- Teď však přijdete vy a chcete ho přimět, aby spolkl aloeová projímadla v obalu z tepaného zlata. Rozumí se samo sebou, že se bude vzpírat a škaredit, neboť nechce, aby mu byl násilím pročištěn rozum! I vrátí se hned zase ke mně, vrátí se už ze zvyku, který je jeho druhá přirozenost, neboť jeho chuti lahodí mnohem více sprosté víno, jež mu podávám ve svém otřelém poháru. Nikoli, básníku, dnes není génius v módě! - Králové, byť se nám zdáli sebenudnější, uznávají a hýčkají Shakespeara, Molièra, Wagnera, Huga atd.; republiky posílají do vyhnanství Aischyla, pronásledují Danta, popravují Andrého Chéniera. V republice, víte, mají na starosti jiné věci než dbát o génia! Mají plné ruce práce, jak víte."

Tolik malá ukázka - ale dobrá je samozřejmě celá povídka. V podstatě totéž jízlivě posmutnělé přemítání nad stavem literatury a postavením génia nebo talentovaného jedince v ní a v době nepřející skutečnému umění, poněvadž je nepotřebuje a ani nerozpozná od kýče a od plevele, traitoval také například Leopardi, najdeme je u Schopenhauera, dokonce i u Haška (v humornější poloze), najdete to koneckonců i u mne.

Neodpustím si ještě jednu ukázku, neboť se týká těch zpropadených tiskových a pravopisných chyb, jichž je v každém psaném projevu plno, což zřejmě nerozčiluje jen mne:

"A hleďme, ve vašem (rukopise), podívám-li se na něj lépe skřipcem, pozoruji cosi jako krasopis - což už je předem špatné znamení. To byste se mohl dostat do podezření, že svým článkům věnujete jakousi péči. Ale skutečný novinář, který je dokonalým představitelem svého záslužného povolání, píše ráz na ráz, úplně jedno, co mu zrovna probleskne hlavou - a především: nepročítat nikdy napsané! Pryč s tím, jak jsem to napsal! (...) V redakcích, milý pane, nemáme kdy přemýšlet o tom, co a jak napíšeme, když venkovský vlak čeká na naše stohy papíru (...). Nám stačí úplně, má-li předplatitel dojem, že něco čte, chápete? A kdybyste jen věděl, jak je mu všecko ostatní jedno! (...) - Pravopisné a mluvnické chyby!... (...) Měšťák si přeje chyby, pane! Má radost, postřehne-li je."

Kouzlem nechtěného humoru je v knížce právě tato pasáž "zpestřena" na konci jednou takovou tiskovou chybou, když slovo "šéfredaktor" je tam vytištěno jako šéfredakror. To už ale není vtipné. Spíš to dosvědčuje nevykořenitelnou dysgrafickou ubohost, jež se literaturou táhne více než dvě staletí, ne-li déle, či od prvopočátku dějin písemnictví vůbec. Rozhodně však bude pokračovat dál, co bude lidstvo lidstvem - to je jasné. Teď se například v internetovém herbáři, jejž pročítám, objevila reklama na blížící se svátek sv. "Valenentýna"... Co dodat? Nejenom jsou ty všudypřítomné reklamy otravné jako práce, ale ještě jsou v nich takovéto debilní chyby! Psát to hovado neumí, číst taky ne, jinak by si to po sobě přečetl a chybu objevil a opravil, ale přesto je úspěšným byznysmenem! Jak je to možné? A platilo by to i naopak? Že by byl jedinec vynikajícího vzdělání, výjimečného talentu a jiskrné inteligence též úspěšný v běžném životě, třeba jako podnikatel? Myslím, že ne; že je to vyloučeno. Určitě by ani tím podnikatelem nechtěl být. Pakliže se vůbec někdo takový mezi lidmi vyskytuje - o čemž pochybuji - pak žije nutně někde v ústraní, nikdo ho nezná, nemá žádné přátele ani rodinu a je takzvaně "chudý", protože veškerý volný čas věnuje pěstování a zdokonalování ducha a na žádné nízké kšefty, obcování s lidstvem a život veřejný ani nepomyslí. Takový jedinec obvykle není dítětem svého století; zaspal dobu - jako Já.
Villiers de l'Isle Adam byl zchudlým šlechticem s prastarými kořeny sahajícími prý až kamsi do 11. století. Musel tedy těžce nést vládu buržoazie, prostřednosti a sprosťáctví. Myslím, že to je právě ten důvod, proč jeho dílo oslovuje i každého aristokrata ducha, jenž se přitom nemusí nutně honosit šlechtickými předky. Je to i můj případ.

Předchozí povídka Vox populi zase upomíná nejvíce na Maupassanta; třeba na jeho kratičkou črtu v povídce Horla u příležitosti svátku francouzské republiky 14. července; črtu, která se rozrostla v duchaplnou a v několika řádcích výstižnou úvahu o politice a o životě jako takovém.

neděle, 3. února 42
Hned jak jsem otevřel ráno oči, spatřil jsem přímo nad sebou černého pavoučka, kterak sedí na dřevěné závěsné liště od chybějících záclon. A minulé noci tu poletovala droboučká křehoučká muška, krátce si mi sedla na prst a zase odletěla neznámo kam. Knížkou se pak proplétal roztoč. Vypadá jako miniaturní termit. Je slunečno, 15°C, ve stínu však jen 1°C. Šel bych ven, ale odrazuje mě volná neděle poličského měšťáka. Když vím, že nemohu jít nikam daleko za město, kde bych byl celý den sám a sám, jen se zvířaty uprostřed přírody, nejdu nikam. Raději si budu číst.

V povídce Nebe jako reklamní návěští předvídá Villiers de l'Isle Adam to, o co již byly učiněny reálné pokusy (naštěstí prozatím zakázané) a čehož se i Já hrozím - nadhodil jsem toto téma také, nezávisle na Villiersovi, v mé knize Bůh nesmiřitelného hněvu. Opět se potvrzuje, že stejní duchové mají stejné myšlenky, stejné obavy. Nebe sice ještě není přeměněno v reklamní poutač, ale bohatě stačí, že na něm není klid a stalo se rejdištěm všelijakých strojů. Některé z nich už ostatně táhnou za sebou vlající reklamní transparenty! To v době Villiersově ještě nebylo, aby se po obloze bez ustání míhala letadla, stíhačky, vrtulníky a další stroje. Nejenže na nebi není klid, ale v noci je i více osvětleno pozemskými světly, neboli - jak říkají zoufalí astronomové - nebe je "světelně znečištěné". Dříve muselo být noční nebe až magicky přitažlivé, plné hvězd, jež se musely jevit zřetelněji, ve větším počtu a blíže k Zemi. Není divu, že nebesa a hvězdy na nich měla pro naše předky takový obrovský význam. Tehdy si snad mohli lidé po právu nalhávat, že jsou blízko nebi, ale dnes? O takovou vesmírnou krásu jsme ochuzeni a přemnozí z nás si tu čistou klenbu nebesky neposkvrněné nádhery ani nedokáží představit a tak jim ani nechybí a dnešní příšerný stav považují za zcela normální a přirozený. Jenže on není. Je zkažený Lidstvem s velkým L, jak píše toto klaté slovo Villiers de l'Isle Adam. V důsledku celkového znečištění zemské atmosféry průmyslovými exhalacemi musí být denní nebe naopak více potemnělé než v dávné minulosti, sluneční svit už není tak jasný, barvy nejsou tak zářivé jako kdysi. Hrůza pomyslet, kam až nás všemocný Pokrok zavede. Jednou nebude rozdílu mezi nocí a dnem, neboť noc i den budou stejně matné, šedivé a špinavé - octneme se jakoby ve stálém zatmění, kde přestanou růst rostliny a poslední zbylá zvířata přestanou rodit mláďata. Jen zdegenerovaný člověk bude dál uměle přežívat v tomto nehostinném, polostinném prostředí, bude se dál přemnožovat, dál bude spokojený, aniž ví přesně proč a s čím, dál mu to bude všechno jedno.

Z povídky Stroj na slávu jsem si zatím opsal tuto malou část - souvisí to tak trochu a navazuje na Dvojici augurů:

"...podle našeho mínění je na celé zeměkouli za století (a možná ještě déle) sotva víc než stovka lidí, kteří se snaží opravdu porozumět tomu, co čtou, a nedívají se na to jen jako na nálepky na kelímcích s hořčicí." (vynikající a vtipný příměr!)

další část >>>

<<< zpět

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Aktuální články

Reklama
Další mé stránky:

Hledáš něco pouze na mých stránkách?
Tip: Prohledávej je mým vlastním vyhledávačem MiSearch!
https://www.google.cz/cse/publicurl?cx=013770122102643942506:cu-cqhoxcdm