Misantrop: Zápisník mrtvého muže - 6.

3. února 2010 v 18:23 | Misantrop |  Zápisník mrtvého muže
pondělí, 4. února 42
Táta viděl před domem mého dvojníka. Běžel se ke mně do pokoje honem ujistit, zda jsem doma, protože iluze byla prý dokonalá: stejná chůze, stejné oblečení, stejný černý kulich. Nebylo to poprvé. Lidé mě vídají - či mého dvojníka - nejen tady v Políčkách, ale i například v Praze a na jiných místech, ačkoliv mé skutečné Já se v tu dobu nachází prokazatelně zcela jinde.

Můj záhadný dvojník zřejmě řádí i ve fabrice, protože si mě vzal dneska na paškál mladší vedoucí Radek Zezula, s nímž si každý tyká, a vyzvídal, jestli prý mám u sebe telefon. Když jsem se dušoval, že žádný telefon nemám a zeptal jsem se po důvodu takové zvláštní otázky, bylo mi řečeno, že prý nějaký podnikový pohlavár viděl na dílně sedět u kontrolního stolku nějakého černovlasého chlapa, jak si hraje s mobilem. Rázem mi svitlo! To myslí tu ohromnou "aféru", kdy jsem byl napomenut tím volem Jílkem, protože jsem si hrál nikoliv s mobilem, nýbrž s digitálním diářem! Je totiž rozevírací, takže jej omylem považovali za mobilní telefon. Tentokrát už jsem měl výmluvu připravenu a řekl jsem, že to nebyl mobil, nýbrž kalkulačka a že jsem počítal výrobu. Uvěřil mi a vzal to s humorem. Ale stejně mě to zase naštvalo. Světe, sboř se! To je zase "aféra"! Jak dlouho to budou rozmazávat a pitvat? A kam až to dojde? Na vrchní ředitelství? Divím se, že mě za to nevyvedou na dvůr a nezastřelí! Pro výstrahu všem ostatním, kteří by si taky chtěli s něčím hrát v pracovní době! To je neskutečné; připadám si jako ve snách. Tahle fabrika není kriminál - ta je horší než total Einsatz im Reich. Celý den tam couraly jakési zahraniční delegace, tak toť se ví, že všechno muselo být richtig. Bossové tam šmejdili až do večera a práce bylo nad hlavu. Jsem z toho docela unavený a otrávený. Nejlepší jsou noční směny; ty ranní jsou moc hektické.

U Simpsonových včera zase jednou vypadl zvuk. A zase se mi to moc nelíbilo. Díl se jmenoval Všechny cesty vedou do krimu (zase je v tom blízko ta Itálie!). Bart se dostal do výchovného lágru - to je ukradené ze South Parku - a Marge zatkli napůl omylem za distribuci drog - to je také podobné South Parku. Já nevím - ty simpsonovské vtipy a humor jsou už nějaké vyčpělé a stále tytéž. Někdy je to dokonce až trapné. Málokdy se u toho zasměji. Tato řada (již XVII.!) je ze všech předchozích nejhorší. Snad jen Speciální čarodějnický díl byl jako již tradičně dobrý, jinak je to šeď, průměr a nezáživná "omeleta", čímž myslím stále dokola omílané nic. Je načase ten seriál už nějak se ctí ukončit; poslední dobou už se na to nedá koukat.

Zato Kruté povídky jsou výborné. Radši spěchám od videa zpátky ke knížce. Povídky Duke of Portland anebo právě rozečtená Účastník posledních obřadů mi opět připomněly Huysmanse. První z jmenovaných povídek připomíná Huysmansův román Naruby, zatímco druhá zmíněná povídka se podobá spíše románu Tam dole (francouzsky Là-bas)- také od Huysmanse. Do toho všeho je přimíchána pikantní špetka Poea a též snad kapka s příchutí Stevensona. Vše je namícháno vkusně a chutně. Velice dobře se ta knížka čte. Je tam všechno: láska i smrt, tragika i komika, štiplavá satira, zasněnost, zjemnělé estétství, poetika i mystika - a především velké umění a duchaplnost pravého francouzského espritu. To všechno se navzájem nenásilně doplňuje a tvoří jeden velkolepý celek. Zatím dobré. Často jako bych četl své knihy, své obraty, své myšlenky. Výborné. Jde mi to z duše. Hladí to duši.

úterý, 5. února 42
Celou noc jsem prospal, což u mne bývá málokdy. Ráno jsem po pravidelné kávě a následné gymnastice a músice posnídal vločkovou polévku se zeleninou. Je nadále sucho, zataženo a poměrně teplo 4°C. Pod okny huláká čubka. Na internetu se objevil zajímavý složený snímek tříměsíčního putování neobvykle zjasněné komety Holmes po obloze:


středa, 6. února 42
Holky jsou nějaké načuřené, od té doby, co jim zavřeli šatnu. Jsou načuřené i na mne. Tváří se jako by všechny najednou dostaly "krámy" a Já za to mohl. "Nóóó, to je on, který má šatnu otevřenou a jediné prokletí svého pohlaví mu spočívá v tom, že se musí jednou za tři dni oholit! Nebo ani nemusí, když se mu nechce!" Je možné, že by mi to záviděly? Inu, proč ne. Nic si z toho však nedělám. Na druhou půlku šichty jsem zalezl k vahadlům a tam jsem je aspoň neviděl a nepotkával je, abych se na ně nemusel koukat. Jsou teď už načuřené i když mi mají dělat na počítači čárové kódy. Musím se je konečně naučit dělat sám, abych je pak už vůbec na nic nepotřeboval! Vybarvily se. Tříměsíční doba hájení skončila. Myslím, že mě prokoukly. Zpočátku si mohly mou uzavřenou povahu vysvětlovat jako jakousi začátečnickou ostýchavost, ale teď už jim musí být jasné, že je to spíš pohrdání a nenávist.

Po šichtě, vraceje se na ubikaci, jsem zase potkal toho blba Humeníka hlídkovat na sídlišti s čoklem! To je strašné! Tentokrát jsem je obešel kolem baráku pitomýho, abych se nemusel rozčilovat, protože ten jeho čokl nevycválanej by na mne určitě zase skočil. Opravdu "luxusní adresa", tahle "rezidence"! Sere.

Doma jsem při sledování televizního dokumentárního seriálu Paměť stromů vyžahl litr pomerančového džusu a šel jsem spát. Unavený a otrávený vším, jen ty stromy mi dodaly trochu síly do další mátožné existence, do dalšího takzvaného "života" v podstatě mrtvého muže. V příštím životě chci být stromem. Po cestě do práce a z práce potkávám před gymnáziem jednoho stařešinu - je to rozložitý javor klen, jenž vypadá skoro jako nějaký baobab nebo sykomora. Kolem proudí kolony aut a on to nehybně sleduje. Vždycky, když jej míjím, myslím na to, jaké časy a doby asi nepohnutě zažil, jakých událostí byl němým svědkem a čeho se to dožil na své staré kořeny.

V parku jsem zaslechl překrásně modulovanou předjitřní píseň kosa. Nebyl to tedy jen ten ostrý varovný tíkot, jímž se občas ozve, nýbrž nádherná melodie, skoro jarní. Také tu velkou bílou kočku jsem dnes ráno potkal. Seděla rozšafně na okenním parapetu v jedné ulici, kudy procházím. V té ulici se mimochodem nachází rodný dům sochaře Vojtěcha Eduarda Šaffa, jenž se zde narodil přesně o sto let dřív než Já. Jsou tu staré malebné domečky s ještě původními zdobenými vraty či dveřmi a celá ta ulička, vedoucí kolem hradeb, kostela a knihovny na náměstí, má středověký ráz. Je to celkem dobrá procházka; vnitřkem města totiž jezdí málo aut.

Spal jsem až do poledne, spánkem neklidných snů. Je 7°C a trochu sprchlo. Po obloze táhnou šedá mračna. Uvařil jsem si zeleninovou polévku a vymačkal šťávu z asi dvou kilogramů pomerančů ze slunného Řecka, značky ZEUS.

V poledne se naším orwellovským sídlištěm Vítězství najednou rozječely sirény. Konec světa! Že by konečně? Ne, nikolivěk, žel, nikoli. Zase nic. Asi za minutu siréna utichla a ozval se neosobní mužský hlas, zbavený jakékoli barvy a intonace v hlase:

"VELKÝ BRATR TĚ SLEDUJE! VELKÝ BRATR TĚ SLEDUJE!"...

- Tedy vlastně ne; ozvalo se pouze stejným prázdně dutým hlasem:

"ZKOUŠKA SIRÉN! ZKOUŠKA SIRÉN!"

"Zkouška trpělivosti" měl spíš ohlásit! Připadám si jako v antiutopii.

Poslouchám Trylek, pořad staré hudby na stanici Vltava. Na pořadu je Locatelli a Scarlatti. Nádhera. Balzám. Villiers de l'Isle-Adam měl zřejmě také rád starou hudbu - na úkor "moderny", již zřejmě nesnášel - pokud lze soudit podle jeho povídky Tajemství staré hudby, věnované Richardu Wagnerovi. Abych byl upřímný, čekal jsem však od této povídky spíše nějaký skrytý esej. Nicméně z náznaků soudím, že onu nemelodickou "modernu" (doslova "kočičinu", jak píše) příliš nemiloval. Také ona dedikace Richardu Wagnerovi mi dává smysl. Tento německý romantik totiž nakrátko obnovil krásné, táhlé, zasněné a trochu melancholické melodie ve století, v němž hudba zaznamenala úpadek.

Povídka Přecitlivělost je právě takovým esejem v přímé řeči. Esejem však nikoli o hudbě, nýbrž o umění povšechně, lépe řečeno o duši umělcově. Docela pěkně v ní povídkář vylíčil, v čem se liší cit umělce od takzvaného "citu" všedního člověka.

"Co nás ve skutečnosti dělí, není jen rozdíl, ale nepřeklenutelná propast - nekonečno."

Také se mu skoro povedlo předpovědět televizi! Hle, co píše:

"Ostatně se mi zdá, že dnes se kdekdo více nebo méně vzdává jakýchkoliv pocitů. Doufám, že bude co nevidět v každém velkém městě několik desítek divadel, kde běžné události života budou hrány mnohem lépe než ve skutečnosti, takže se už nebude nikdo příliš namáhat, aby žil sám. Kdo se bude chtít vzrušit nebo rozlítostnit, koupí si sedadlo - a hotovo! Nebude tato oklika ze stanoviska zdravého lidského rozumu tisíckráte lepší?... Proč se vyčerpávat ve vášních, náležejících obratem ruky minulosti?... Nač se nepozapomene za půl roku? - Ach! kdybyste věděla, jaké množství ticha nosíme v sobě!..."

Povídka Velmi ošidné! je skvěle vystavěná a vypointovaná; prolíná se v ní sen o smrti se skutečným životem, přičemž skutečný život, zasvěcený například práci, obchodu, je nakonec vnímán jako horší než smrt. Výborná povídka. Vyskytuje se v ní - a nejen v této - spoustu originálních výrazů a obratů. V této se mi líbilo využití slova "madrigal" pro přemrštěnou a pokryteckou intonaci hlasu, který má působit na neznámé lidi mile a zdvořile:

"Nuže, tváře se co nejzdvořileji a nejpřívětivěji, vkročil jsem s kloboukem v ruce a s úsměvem na rtech - uvažuje o nějakém tom madrigalu, kterým bych pozdravil paní domu - (...) a tak dále.

Velmi vtipné, velmi jemně vtipné! Připomíná to trochu až styl autora Spolčení hlupců Johna Kennedy Toolea!

Slunce započalo nový jedenáctiletý cyklus svého magnetického pole. Sluneční minimum skončilo. Nová sluneční skvrna, objevivší se na jeho povrchu, zahajuje období slunečního maxima. Zítra má být kromě toho prstencové zatmění Slunce, viditelné však pouze z Antarktidy. Takže to bude podívaná hlavně pro tučňáky.


V noci, asi tak po odbití hodiny duchů čili po půlnoci, jsem se chtěl jít projít venku mezi stromy, sednout si na lavičku, zahledět se do nebe a užít si trochu tiché samoty na čerstvém vzduchu, po vzoru Villiersova Richarda, vévody Portlandského, stiženého leprou, jenž se také vydával na osamělé noční procházky za svitu planoucích pochodní, jenže lilo jako z konve, a tak jsem vyšel alespoň na lodžii. Páchlo to tam po cigaretách, zaléhal tam ruch ze silnice a dlouho mě nebavilo jen tam tak stát opřený zády o zeď. Nicméně nápad to je dobrý; budu se jej držet a třebas jej uskutečním v některých dalších probdělých nocích...

Ten Villiers mě nejen plně zaměstnává, inspiruje, baví a poučuje, ale mám s ním i společnou řeč a "krade" dokonce moje myšlenky! Jako například v povídce Touha být Člověkem. V ní mi "ukradl" posedlou myšlenku stát se strážcem majáku. Vykonat nějaký krutý zločin proti lidskosti a v tichosti zmizet nadobro do opuštěné samoty na nepotřebný maják a dožít tam jako stylita na vrcholu sloupu kdesi uprostřed pouště.

Povídka Přístroj na chemický rozbor posledního vzdechu je opět satirickým úšklebkem nad stoletím Pokroku:

"Další úspěch! - Naše vítězství nad Přírodou jdou do nekonečna! Hosanna! Máme sotva kdy, abychom se nad tím zamyslili! Jaký triumf!... Nad čím bychom se měli vlastně zamyslit? - Proč a nač? - (...) Nuže, vyhrňme si rukávy a do toho, do toho, nepřešlapujme na místě!"

A dále následují všechny ty známé a bombastické výkřiky v jazyce reklam; přehnané, zkoprňující a absurdní.

Zajímavá je tato pasáž, koketující až s misantropismem!:

"Běda! Sebezarmoucenější tvář, sebehojnější potoky slz (...) nevzkřísily ještě nikoho k životu.
A vezme-li se to rozumně, je to vlastně náramné štěstí!... Vždyť bychom byli za chvíli na této planetě namačkáni hůře než slanečci v době tření! Přitom, jak se rychle množíme, bylo by to zde přímo nesnesitelné (to už je!). Zaručené předpoklady našich národohospodářů (asi myslí malthusiány) by se splnily v čase co nejkratším: důstojný Polyp lidský zašel by překrveností - a - až by se dospělo k poznání, že ani občasné války a epidemie nejsou dostatečným ventilem - nezbylo by lidem nic jiného než se na potkání zabíjet, budou-li mermomocí chtít dýchat nebo se jakžtakž pohybovat po této zeměkouli - na tomto světě, kde, jak nám Věda dokazuje svými vzorci, jsme při tom všem pouze dočasný a obtížný hmyz (chudák hmyz - ten to zase schytal!).
To budiž řečeno těm posměvačům - snad je znáte? (ale ovšem, že je známe!) - těm záludným spisovatelům, které dlužno číst několikrát, chceme-li vniknout v pravý smysl jejich slov" (moje řeč).

Kupujte přístroj na chemický rozbor posledního vzdechu! A Villiers se opět strefuje šípem ironie do tuctového čtenáře:

"Račte si přečíst přiložený návod! Pročtěte jej pozorně a pečlivě, a nikoliv zběžně a povrchně (jako čtete, milý čtenáři, právě teď moje řádky)" (a moje též!).

Výborná knížka.

čtvrtek, 7. února 42
Oblékl jsem se do blackmetalového ohozu. V práci jsem tentokrát dělal uraženého Já a s nikým jsem se nebavil, nikoho jsem si nevšímal. Byl jsem tak mlčenlivě protivný, že jsem si začínal myslet, že jsem to přehnal a že snad holky po dnešku sepíší petici za moje propuštění či přeřazení na jiné pracoviště.

V celých Políčkách neteče voda z kohoutků. Prý nějaká havárie. Na internetu nejsou samozřejmě informace žádné - jako v každé jiné zaostalé zemi. Prý se dvakrát pokoušeli něco oznámit rozhlasem - tím venkovním, veřejným, jímž včera zkoušeli sirény - ale také se to moc nepovedlo. Hlavně že otravovali se sirénami! To bylo opravdu veledůležité! Vyzkoušeli sirény, ale na zkoušku rozhlasu zapomněli... To je scéna jako vystřižená z nějaké kocourkovské komedie. Nejdřív měl být vodovod opraven do sedmi hodin večerních, nyní se povídá cosi až o dopoledni příštího dne. Jsem zvědav, jsem zvědav. Jinak holt budeme zase chodit se džbery k potoku jako kdysi... Někteří lidé z toho budou šílet a jančit a bezradně pobíhat, Já jsem na chaos konce světa připravený a těším se na něj.

Vodu nakonec, uličníci, pustili již o deváté večerní. Obyčejná voda, řeklo by se, ale jak je potřeba a jak to bolí, když najednou zničehonic není...!

Usínal jsem za vzteklého řevu čoklů, jenž zazníval zvenku z ulice. A pak jdi, vyznavači klidných procházek, jdi se projít po setmění někam ven! To aby sis s sebou vzal hůl či rovnou samopal, protože na ulici není bezpečno. Je to hrůza, co se někdy zvenku ozývá za zvuky! Až jde z toho strach! A to jenom proto, že se nějaký chudák opozdil a narazil na některou z četných hlídek samozvaných bachařů se vzteklými psy. Jako v gangsterské čtvrti. Jako za stanného práva, kdy platí zákaz nočního vycházení. Výjimečný stav vyhlášený vojenskou juntou sice není, ale prakticky je to totéž. Ven se stejně nedá jít a užít si to bez nepříjemných setkání a zážitků.

pátek, 8. února 42
2°C, zamračeno, leč sucho. Vstával jsem s radostným zpěvem ptáků. Jsou to sýkorky na starém vysokém modřínu před ubikací. Ten modřín chtějí lidáci porazit. Chtějí jej zavraždit jen proto, poněvadž jeho rezavé jehlice jim zanáší vítr na parapety oken. Verbež. Jsou však i tací zdegenerovanci mezi námi, jimž vadí i tichounké hrdlení hrdliček na střechách nebo neškodné vosí hnízdečko v trhlině domu. Je to prostě pakáž.

V poledne se vyjasnilo. Na slunci vystoupila teplota až na 17°C. Pozoruji dlouho z okna ptáky venku. Nevadí mi ani tolik stará Pásková se svými třemi čokly, nevadí mi školačky v dálce kouřící, ale jakmile vylezl před barák ten blb Humeník, i když tentokrát bez doprovodu svého nezbytného čokla, mám rázem po zábavě i po náladě a s hnusem se odvracím od okna i od světa.

Česko volí prezidenta. Jde to však mimo mne. Je to jen jakási vzdálená ozvěna čehosi, co se mne netýká, co mne však přesto dostihlo svou neomalenou vtíravostí. Je to pro mne jako ten Villiersův "let nočních ptáků, vracejících se do temnot". Ten by mne ještě zajímal, na rozdíl od jakési volby kohosi. Nechci o tom nic vědět. Beztak mi za to jistě přijde vyúčtování. Ano, mně - komu jinému!

K obědu mám thajské rýžové nudle s dušenou zeleninou a řeckou zmrzlinu Aténa. Pouštím si z počítače zpěv rehka zahradního. Připomíná mi časné loňské jaro v táboře R1. Tam mi bylo dobře a tam se ozývala jeho melodická písnička pořád. Ach, kdeže jsou ty časy!


sobota, 9. února 42
Noc ve fabrice byla klidná. Projevil jsem sám od sebe zájem o to, abych se naučil zhotovovat na počítači čárové kódy. Sice jsem se zařekl, že se budu v práci flákat a vyhýbat každé vyhnutelné práci, ale tomuhle se prostě asi nevyhnu, protože tuhle práci si tam dělá každý sám. Včetně tedy mne. Usmířil jsem se tím trochu s holkami - ale zase ne přehnaně (znáte mě!) - a rázem jsem byl obletovaným miláčkem publika.

O co včera chyběla voda, dnes zase přebývala, přímo přetékala! Dvě nebo tři mašiny se pochcaly a byla potopa veliká na place.

Tentokrát jsem si mnoho nepoležel ve své tajné odpočívárně. Ne že by byl takový frmol, to ne; důvod je ten, že měla službu ta lekavá a žalobná vrátná, která má ten nepříjemný návyk prolézat celý podnik a brát za všechny kliky a otvírat všechny dveře. To dělá ze všech čtyř vrátných, co jich je v podniku, jedině ona! Chvilku jsem si sice poležel, ale když jsem ji pak potkal na chodbě (ksichtila se divně), víc jsem si už netroufl pokoušet štěstí. Je to píča.

Jedna ženská v práci poslouchala v rádiu nekonečně protahovanou a obstruktivní volbu prezidenta s neskrývaným projevem neuvědomělého lidového anarchismu:

"To jsou šulíni! Já bych tam hodila bombu!...", a podobné urážky majestátu.

Po mrazivé noci nastal teplý slunný den jako na jaře. Na sluníčku se teplota vyšplhala na 21°C. Ptáci zpívají. Já jsem si pustil z počítače "melihubu" sedmihláska hajního. Tento ptáček má tak citlivou duši, že zemře žalem a steskem po svobodě, zavřou-li jej lidáci hnusní do klece.


Čtu a čtu Kruté povídky od Villierse de l'Isle-Adama. Věnuji tomu téměř veškerý volný čas. Čtu jako obvykle pomalu a rozvážně, nejlépe až několikrát za sebou znovu a znovu, snaže si zapamatovat a vtisknout do paměti Villiersův zvláštní styl psaní, jeho melancholicky poetický způsob vyjadřování. S rozkoší nechávám na sebe toto vše působit. A nejlepší části si samozřejmě opisuji, zvláště ty pasáže, s nimiž se plně ztotožňuji. Již jsem také mimo jiné poznal, že Já a Villiers máme zřejmě společný hudební sluch a že slyšíme například stejně hudbu Wagnerovu, Beethovenovu, nepřekonatelnou hudbu starých barokních mistrů, nebo třebas i Belliniho operu Norma. Je to pozoruhodné, jak bychom si v lecčems rozuměli. Tak například v povídce Vidění, ve skvělém to přímo uměleckém díle, jejíž konec mě však trochu zklamal, se píše toto:

"...propadl jsem zase jednou oné naprosté omrzelosti životem, dědičné v naší rodině; a ta - kdykoli se mne zmocní - ochromí a otupí mé duševní schopnosti a činí ze mne dokonale netečného člověka. (...) Jak se zdá, jsem už nadobro odsouzen k tomu, abych se bral životem jako zamlklý a trudnomyslný morous. Ale i při tomto svém duševním rozpoložení jsem v jádru zřejmě nátura, o níž se říká, že je z oceli a železa, neboť přes to přese všecko jsem ještě schopen vzhlížet k nebi a toulat se po hvězdách."

To by mohl být také můj popis.
A dále se nachází dva úchvatné odstavce, jež přes jejich délku a rozsáhlost musím chtě nechtě opsat celé - tak jsou nádherné! Hle!:

"Na obzoru hořelo nebe nad dubovými a borovými lesy, kam se s večerem slétali poslední ptáci; ve vzdáleném rybníku, lemovaném rákosím, zrcadlilo se slunce v celé své oslnivé nádheře. Veškerá příroda tohoto osamělého kraje, pohrouženého v hluboké ticho večera, byla tak kouzelná, tak pohádková, že jsem se všecek uchvácen vpíjel do ní pohledem a zapomněl vůbec zabušit na dveře."

Takováto líčení pusté krajiny bez lidáků miluji!
A dále následuje tento vrcholný skvost:

"'Ó ty,' řekl jsem si v duchu, 'který nemáš jediného útočiště pro své sny, a jemuž se po daleké cestě pod chladnými hvězdami nezjevuje země Kanaan se svými palmami a živými vodami, ty, poutník tak veselý před odjezdem a nyní tak zasmušilý, ty, srdce stvořené pro jiná vyhnanství, než jsou ta, jejichž trpkost sdílíš s nehodnými svými bratry - popatř! Zde je možno usednout na kámen melancholie! - Zde procitají mrtvé sny, než zapadnou zase do hrobu! Je-li tvým přáním skutečně zemřít, přistup: zde tě tvář nebe uchvátí do zapomnění!'"

Nádhera.
Ale, jak jsem již řekl, konec této povídky mě trochu zklamal v očekávání čehosi méně obyčejného a jakoby méně nedořečeného, podle toho, jak tajuplně, napínavě a vzrušivě povídka začala, rýsovala se, slibovala, pokračovala, leč neskončila. Také k překladu mám jisté výhrady (místo "efekt" bych napsal "afekt", místo slova "zaměřil" bych použil slovo "zamířil" a namísto slova "zhostil" bych použil raději slovo "zbavil" - dokonce se domnívám, že tato dvě slova jsou antonyma a tudíž by se neměla zaměňovat!) - ale jinak dobré, výborné!

Dobrá je i krutá povídka další, jménem Neznámá, uvozená tímto citátem od Adriena Juvignyho:
"Bylo to požehnané děcko, jež bledlo a tesknilo nad krásným veršem."

Povídka sama je pak ovšem znovu o hudbě, o umění, o vytříbených smyslech a citech, o nenaplněné lásce a o ženách (Ženy jsou sfingy bez tajemství, "a tajemství - byť sebestrašnější - není-li nikdy zjeveno, je vlastně pouhá nicota". - Pěkně napsáno).

Značnou část povídky tvoří monolog fyzicky hluché dívky, která je však na oplátku nadána neobyčejně ostrým sluchem duševním. Dívka nakonec odmítne mladého nápadníka, jenž se do ní v divadle na opeře Norma na první pohled zamiloval stejně, jako ona do něj:

"Celkové vzezření tohoto zaníceného návštěvníka divadla - ač elegantní a velmi příjemné - působilo tak trochu neobvyklým dojmem. Bedlivý pozorovatel by si ho líp představil ve volné přírodě, pod širou oblohou a na krásné samotě. Byl to zjev věru zvláštní!
Kdo to byl a odkud přišel?"

Podobně se mluvívá i o mně!
A hle, jaký mocný účinek má na něj krásná hudba - to je pojetí hudby, s nímž zcela souzním!:

"...už první tóny proslavené divy uchvátily tak mocně jeho duši, že se až rozechvěla; zapomněl nadobro na vše kolem; neviděl nic, pranic, jen dychtivě, lačně naslouchal. Ticho hlubokých hvozdů, kvílení běsnícího větru ve slujích, hukot vod, valících se po skalinách (jak se zpívá v té naší národní hymně!), a kouzlo snášejícího se soumraku, to vše učinilo z tohoto hrdého a mladého muže (Villierse de l'Isle-Adam?) básníka, a sotvaže uslyšel tento úchvatný, jedinečný hlas, zdálo se mu, že se v něm ozývají nejen pozdravy jeho domova, ale i prosba, aby se tam co nevidět vrátil."

Mladík z této povídky se mimochodem jmenuje de la Vierge - tedy česky asi tolik, co "z Panny". Já jsem též "z Panny" - narozen ve znamení Panny!

A takto je vylíčeno přirozeně hladké seznámení obou mladých lidí, kteří jako by se již dávno znali z minulých životů:

"...zdálo se mu naprosto samozřejmé, že jeho ideál odpověděl tak ideálně (reagovala správně, řekl bych Já).
Třeba způsob jejich seznámení byl tak podivný, oba mladí lidé si řekli, že je vhodný i pro ně, pro příslušníky té třídy, která udává dobrý mrav, a nikoli oné, která se jím toliko řídí. Co prostý dav nazývá nazdařbůh dobrým mravem, je jen toporné, otrocké a téměř opičí napodobování způsobů lidí vyšší inteligence (do opic máte však nedozírně daleko - víte, jak to myslím, že, hovada?), kteří to neb ono pokládají náhodou za vhodné za normálních okolností."

neděle, 10. února 42
Jedině v hluboké noci, kdy barák a sídliště obestře ticho, neboť lidáci konečně usnuli, může se misantropický knihomol ponořit plně do četby tak krásné knihy, jako jsou Kruté povídky od Villierse de l'Isle-Adama, a může zapomenout na svět.

Povídka Maryella je o kurtizáně, která našla lásku. Vypsal jsem si z této povídky jedinou větu, ačkoli bych mohl víc - hezkými obraty a jinými různými duchaplnostmi se to v ní opět jen hemží:

"Ženy pronášejí slovo sen a poeta tak divně, že by se našinec smíchy málem utloukl k smrti, kdyby měl na to kdy."

Dopoledne příštího dne jsem celé prospal za zvuků hudby finské skupiny Nightwish s ženským operním vokálem. Tento disk se dá poslouchat pořád dokola, aniž by jakkoli v kterékoli jeho části omrzel. Měl jsem divoké sny, zčásti i mírným náznakem erotické, což nebývá u mne častým zjevem; sny, které vznikly jako neurovnané kompendium nejnovějších zážitků z fabriky a z četby. Dlouho jsem pak ležel jako nějaká hudbymilovná živá mrtvola a nechtělo se mi vůbec vstávat, ba ani otevřít oči a čelit opět realitě všedního víkendového dne. Myslel jsem, že už snad nikdy v životě nevstanu; jako bych byl stižen mozkovou mrtvicí. A možná že to byla svého druhu mozková mrtvice - kdo ví? Můj strýček z matčiny strany na ni také zemřel; proč tedy ne Já. Říkám, že jsem mrtvý muž!

Počasí za okny je zase krásně slunné, leč samozřejmě dosud studené - vždyť je teprv únor! Ale blíží se to, blíží! Jaro je takříkajíc "na cestě". Alespoň ptáci dnes cvrlikají jako na jaře. Z lidáků jsou vidět opět jen četné hlídky psohlavců, jinak nikdo - jako vždycky. Ti ostatní ubožáci zůstávají raději doma za oknem - jako Já. V noci jsem vyšel pouze na lodžii, a to jen na chvilku, neboť jsem se brzy roztřásl zimou, což mě odradilo od zamýšlené noční procházky. Stejně byla sobotní noc (pitomej "žár sobotní noci"!), a tak bych ještě mohl někde potkat nějaké opilce...

K jídlu jsem měl pečené brambory a smažené květákové řízečky. Dnes si dělám thajské rýžové nudle s dušenou zeleninou.

Zajímalo mě, jak vypadal Villiers de l'Isle-Adam; zda se jeho umělecká genialita zračí také v jeho tváři, jistě oduševnělé. A věru jsem se nezklamal, když na mne z internetové Wikipedie vykoukla podobizna zasněného básníka s trochu šibalským pohledem, opírajícího svou těžkomyslnou hlavu o loket podložený jakousi knihou. Jaká kniha to byla? To už se asi nedozvíme.

Jeho povídka Léčba doktora Tristana je opět dalším sardonickým výsměchem velkému Pokroku, jenž zachvátil lidstvo jako zhoubný mor. Tentokrát zplozenec tohoto velkého Pokroku doktor Tristan Chavassus přišel na to, jak léčit "Hlasy", jež slyší naše svědomí. Přikurtuje vás k zubařskému křeslu a řve vám do ucha tak dlouho slovo "Lidství", až budete nadobro hluchý ke všem těm vnitřním Hlasům, jež člověka, který zaspal dobu a je citlivý na urážky, ponoukají k vlastenectví, k šlechetnosti, k čestnosti, k nezištnosti, k soucitu, k zmužilosti, k zodpovědnosti, ke slávě a k podobným nemoderním přežitkům.

"'Měl jste v životě často schlíplé uši?' zeptá se.
'Ale...jako dnes všichni lidé,' odpovíte zvesela. 'Dost často, tak pro změnu.'
'V tom případě je určitá naděje,' řekne doktor.
(...)
Jste zachráněn (po této "léčbě" Lidstvím). Už neslyšíte vůbec nic. Jaký to zázrak! Léčba je tak dokonalá, že zabije ve vás i všechnu lítost a nelibost nad ztrátou bývalých ideálů. Vaše výjimečná starost o vaše zdraví a pohodlí umožní vám pohrdat okázale všemi urážkami! (...) jste vyléčen. Zvednete se - jste Svobodný, jste Volný...
(...) Odejdete od něho jako znovuzrozený (...), vykračujete si lehce (...), s rukama v kapsách, s veselým úsměvem, s chytráckým výrazem ve tvářích i v očích - s duchem osvobozeným od všech těch marných a zmatených Hlasů, které vás ještě včera zneklidňovaly. Cítíte, jak zdravý lidský rozum proudí do vás jako hojivý balzám. Vaše netečnost ke všemu nezná mezí. Jste vybaven soudností, která vás povznáší nad všechny skrupule, jež vás zbavuje všeho studu. Stal jste se důstojným členem lidské společnosti."

Prorocká slova, jež mají stále větší váhu, neboť Pokrok sílí a šine se dál přes mrtvoly již jen ojedinělých svědomitých jedinců.

Na závěr další povídky s názvem Temné vzpomínky je pěkný odstavec, jenž je čímsi jako osobní zpovědí, pod niž bych se mohl i Já - s menšími obměnami - podepsat:

"A já - poslední Gael - zdědil jsem po svém smělém prapředku toliko jeho poblouzení a naděje. - Bydlím zde na Západě v tomto starém opevněném městě (Já taky!), k němuž jsem poután svou melancholií. Jsem netečný k politickému kvasu naší doby i své vlasti, nedbám o jepičí práci a pachtění těch, kdož se tím vším zabývají. Když však za krásných podzimních večerů zahoří vrcholky okolních lesů zlatem zapadajícího slunce, kochám se pohledem na tuto nádheru a mé myšlenky zalétají do širých dálav. - Když se pak zatřpytí kolem rosa, kráčím sám pod hustou klenbou našich stromů, jako šel kdysi můj prapředek pod klenutím krypty s královskými nebožtíky. - A jaksi pudově - neboť nemám důvod, proč bych tak činil - vyhýbám se zrádnému světlu měsíce, držím se ve stínu a hledím se též vyhnout na hony nevítané blízkosti lidí. Ano, kdykoliv tak kráčím se svými sny, straním se jich, jak jen mohu!... Mám totiž pocit, že se v mých očích zrcadlí lesk neužitečných pokladů mnoha dávno zapomenutých králů."

Nádhera! To jsem si musel opsat do posledního řádku, do posledního slova, do posledního dechu! Moje řeč!

Zbývá mi závěrečná povídka Zvěstovatel. Tu si však nechám na jindy. Nyní mám obrovskou chuť jít se ven projít za mihotavého svitu hvězd. Jedna z nich před chvílí padala, když jsem ležel na lůžku s hlavou odvrácenou k oknu a díval se na noční nebe, poslouchaje k tomu album Stormblåst od Dimmu Borgir. Pokouší se o mne sice zase rýma, ale nešť! Vyléčím se jako vždy čajovou a polévkovou kúrou doktora Misantropa!

další část >>>

<<< předešlá část

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Aktuální články

Reklama
Další mé stránky:

Hledáš něco pouze na mých stránkách?
Tip: Prohledávej je mým vlastním vyhledávačem MiSearch!
https://www.google.cz/cse/publicurl?cx=013770122102643942506:cu-cqhoxcdm