Misantrop: Zápisník mrtvého muže - 7.

3. února 2010 v 18:42 | Misantrop |  Zápisník mrtvého muže
pondělí, 11. února 42
Noční procházka se náramně vydařila a udělala mi moc dobře. Bylo sice zima, ale navlekl jsem se jako pumpa do nejrůznějších svršků i spodků; byl jsem samozřejmě celý v černém: černý vlněný kabát s výložkami, černou mikinu s kapucí s potiskem z alba Puritanical Euphoric Misanthropia od Dimmu Borgir, černý kulich, černé rukavice a černé tankistické kalhoty. Chodil jsem asi půl hodiny po blízkém okolí našeho sídliště, kde tak před patnácti lety byla jen pustá pole. Nyní jsou tyto dříve tak rozlehlé a volné prostory z větší části posety vilovou zástavbou a další nové domy se stavějí. Málem bych tam byl zabloudil! Padlo z toho na mne zhrození. Nechci vidět, jak to tady - a vůbec jinde - bude vypadat za dalších patnáct let! To bude asi hrůza! To už se sem možná nepodívám ani v době popůlnoční. Dnes jsem tu naštěstí nepotkal ani živáčka. Dokončil jsem pomalou chůzí okruh, jímž jsem se vrátil z opačné strany, než z které jsem vyšel, zpátky k mé "luxusní" rezidenci, již tak nenávidím, protože jsem v ní jako v pasti, jako ve smyčce, která se neúprosně stahuje čím dál víc a zadrhává se mi kolem hrdla, dusíc mě. Poseděl jsem ještě malou chvíli před barákem na lavičce pod stromy u dětského pískoviště, na němž si však žádné děti dávno nehrají. Spíš byste tu přes den našli nějakého čokla, který ten písek dětem na hraní ochcává a osrává. No nic - při nejbližší vhodné příležitosti si tu popůlnoční procházku zopakuji.

Včera jsem začal tisknout mou knihu z loňska - Reinlebensborn. Mám hotových prozatím prvních třicet stran. Je to fuška. Barvy se spotřebovávají závratným tempem a musím u toho ještě průběžně čistit trysky a tiskové hlavy.

Simpsonovi byli včera konečně trochu lepší. Díl se jmenoval Pygmalion v sukních a byla to celkem vtipná parafráze muzikálu My Fair Lady s tím rozdílem, že profesora Higginse sehrála Líza a květinářku Lízu Doolittleovou představoval skotský školník Willie. Celkem se to povedlo; konečně něco originálního a nápaditého.

Pavučina, umně utkaná v rohu místnosti u okna, je pojednou prázdná. Přitom když jsem na spaní zatahoval žaluzii, pavouk tam ještě trůnil. Ráno jsem jej nalezl mrtvého ležet na koberci. Proč opouštěl svou bezpečnou síť? Snad se vydal v noci na lov? A co se mu tedy stalo? Připletl se mi snad pod nohy? Nikdo pořádně neví. Asi jako nikdo pořádně neví, jak vznikl Saturnův měsíc Epimetheus dole na astronomickém snímku ze sondy Cassini.

Epimetheus

Dotisknul jsem ten Reinlebensborn. A chybami jsem se naučil, jak tisknout rychleji a úsporněji. Přesto jsem musel zase vyměnit černou náplň. Byla to rychlost! Skoro jsem nestačil podávat papír a otáčet stránky! A je z toho značně tlustý spis!

Dočetl jsem Kruté povídky. Poslední povídka s názvem Zvěstovatel nebyla nic moc; asi nejhorší ze všech sedmadvaceti. Byla to jakási invokace na starozákonní téma z okruhu krále Šalamouna. Nic, co by mě jakkoli oslovilo. Naprosto nezajímavé. Bylo to z toho druhu literatury, u níž se ptám: "Proč? K čemu to je dobré?" Moje odtržení od všeho lidského jde tak daleko, že nesnáším všecko, co je příliš přívětivé lidem a jim blízké. Snesu jen absolutní kritiku lidství, výsměch lidství, nebo takovou literaturu, jež se svým způsobem také vymyká všemu lidskému, neboť hovoří převážně o mimolidských věcech, jako je například příroda, liduprázdná krajina a podobně, nebo popisuje také takové totální odtržení od lidského světa, jaké jsem učinil Já sám.

Pustil jsem se potom rovnou do předmluvy a do doslovu k mému novějšímu vydání Huysmansova Naruby. Hned jsem tam objevil pravopisné chyby ve slovech francouzských nebo francouzského původu, takže tím jsem trochu pobledl, avšak doufám (byť vždycky doufám marně), že vlastní román se obejde již bez podobných faux pas - pokud jej vůbec přečtu ještě jednou! Protože jsem si objednal Schopenhauerovy Aforismy k životní moudrosti. To je knížečka, již jsem kdysi vlastnil, leč hloupě prodal. Mohl bych si ji sice půjčit opět z nějaké knihovny (třeba v sousedních Svitavách ji mají), jenže Já ji chci mít doma pořád. Kdybych si z ní totiž chtěl udělat výpisky, musel bych ji určitě opsat celou! Tak je výborná! Četl jsem ji poprvé před šestnácti lety v červnu misantropického roku 26! Ach, kdybych tak mohl vrátit čas, aby mi bylo zase 26 let! Spoustu věcí bych udělal jinak. Určitě se duchem do toho památného roku vrátím, až budu opět pročítat Aforismy k životní moudrosti od Arthura Schopenhauera.

Vyměnil jsem ložní povlečení. Poslouchám z počítače melancholický večerní hlas skřivánka lesního.

skřivan lesní

úterý, 12. února 42
Před úsvitem nového slunného dne pějí kosi na sídlišti svou jarní píseň. Je to nádhera. Radši bych je poslouchal, dokud znovu neumlknou, než šel do práce, připojiv se k proudícím davům. Jakmile jsem došel k hlavní silnici, kosy přehlušil řev aut, jedoucích v jedné nekončící koloně. A toho smradu! Fuj! Všichni samozřejmě vytáčejí zmrzlé motory na sytič a Já to mám dýchat! To je prostě strašné. Přecházím silnici tak, že jednoduše vstupuji bezhlavě, leč nekompromisně do vozovky jako kaskadér, jinak bych nepřešel vůbec. Pořád ještě vám to nepřipadá strašné? V parku a v centru starého města už je dobře - až na ty zástupy nevolníků, kteří táhnou, spěchajíce, s hlavami svěšenými otročit všemocnému Stroji. A Já jsem tím davem pohlcen a unášen též.

V práci jsem se učil pracovat s místním počítačem. Napoprvé mi to moc nešlo. Dvakrát jsem to zkoušel samostatně, ale pokaždé mi ještě musel někdo pomoci. Ve dne bylo hezky a na jasné obloze se skvěl srpek půlměsíce. Za deset dní, až doroste do úplňku, nastane úplné zatmění Měsíce.

Po práci jsem vybral výplatu z bankomatu. Vybírám po každé výplatě skoro všechny peníze - kromě nutného minimálního zůstatku. Donutili mě založit si bankovní konto, a tak jim tam alespoň naschvál nenechám nic, s čím by mohli disponovat. Byl jsem k tomu dotlačen mocnou bankovnickou mafií, abych si pořídil účet; to znamená, že moje peníze potřebují. A tak to budu natruc sabotovat jak se dá mými posledními, byť chabými prostředky. Navíc jim nevěřím. Mám rád své prašulky hezky doma v hotových, aby mi je nemohl někdo pozastavit, ukrást, znehodnotit. A honem rychle je utratit, než pozbudou ceny. S prací je to stejné. Taky se naschvál ulejvám kde a jak to jen trochu jde. K práci mě rovněž donutili; "rolník Petr Oráč odešel do města a prodal svá dítka", jak píše Toole ve Spolčení hlupců. Je to pravda; kdyby se věci ubíraly správnou cestou, žil bych teď na vsi jako svobodný pán sedlák spjatý se svou půdou a se svým lesem, jak tomu chtěla příroda. Ale toto Bauertum, toto mystické spojení krve a půdy bylo kdysi násilně přerváno a moderní doba již pro tyto přirozené věci nemá pochopení ani podporu vlád. Jim jsou svobodní lidé k ničemu; ony potřebují masu nemajetných otroků a bezzemků, jež lze takto snadno ovládat. A tak to na protest proti mému ujařmení flákám. Jako kdysi za reálného socialismu. Však to dnes není jiné, spíš horší. Nechtějte po otroku, aby miloval svou práci!

K večeři mám černý čaj, bramboráky a kedlubnový salát. Mám rýmu, ale nikterak akutní. Jak do sebe neliji jeden horký čaj za druhým, hned nastydnu. To je tím napůl vytápěným a napůl nevytopeným bytem.

středa, 13. února 42
Tak jo - už mám zase rýmu jako trám!
Venku je slunné, avšak po ránu mrazivé počasí. Medvědi na Slovensku nespí. A ejhle, člověk! Už mu to vadí!

To "nové" vydání Huysmansova Naruby je vlastně nejstarší překlad našeho předválečného předního uměleckého dekadenta Arnošta Procházky z roku 1913! Je to tudíž přeloženo krásně zastaralou češtinou z přelomu 19. a 20. století, což je jazyk, jenž se mi nejenže líbí, ale jenž se navíc ještě právě k tomuto druhu literatury dokonale hodí! Podobné je to například s díly Ladislava Klímy nebo Josefa Váchala. Nuže, zdá se mi, že jsem neprohloupil koupí této knížky!

V noci jsem dlouho koukal na video. Nejdřív na cestopis o ostrově Mauricius, kde mají autobusové nádraží pojmenované po Janu Palachovi a kam bych se možná docela rád podíval o vánočních prázdninách. Je zajímavé, že v tak vzdálené zemi - letí se tam dvanáct hodin! - si vzpomněli na našeho Palacha. Dává to smysl jedině tehdy, když si uvědomíme, že tamní převládající kulturou je hinduismus, jenž praktikuje také sebeupalování na protest či jako krajní výraz bezmocného vzdoru aneb zármutku. A Jan Palach byl jistě inspirován sebevražednými zápalnými oběťmi buddhistických mnichů za vietnamsko-americké války, což je také hinduismu blízký kulturní okruh.

Pak jsem koukal na Paměť stromů. Uvádí to herec Luděk Munzar, který přednáší pěkně a citlivě napsaný scénář (smíšený s vlastními myšlenkami) se zanícením a hlavně spisovnou češtinou, prokládanou tu a tam recitací lyrických básní. Té krásné spisovné češtiny je v televizi jako šafránu a konečně je to tedy jeden z dokumentárních cyklů, kde neslyší mé přecitlivělé ucho za každým slovem slovo - nebo spíše slovní tik - slovo "vlastně", na něž jsem už notně alergický. Pěkný seriál.

Pak jsem sledoval britský film Můj bratr Tom, o přátelství a lásce jednoho dospívajícího chlapce a jedné dospívající dívky, dvou lidmi poraněných ptáčat s polámanými křídly, vnitřně však svobodných, které svede dohromady k toulkám po lesích podobný zlý osud vyvrhelů lidské společnosti; a zakončil jsem to potom sérií mnoha dílů skvostného amerického sitcomu Ženatý se závazky.

K obědu budu mít malinový čaj, ředkvičkový salát a obložený chléb - takzvaný sendvič.

čtvrtek, 14. února 42
Světlo bývá čím dál větší, když kráčím na noční šichtu. Cestou přes náměstí jsem potkal tátu na procházce. Šichta proběhla přímo ležérně; tedy ne že by byla kdovíjak légère, lehká, ale spíš proto, poněvadž jsem pořád ležel ve své tajné noční odpočívárně. Vleklo se to, od hladu mi kručelo v žaludku a těšil jsem se hlavně do postele. Rýma mezitím polevila, ježto jsem ve fabrice pěkně v teplíčku. Nastydnu vždycky až doma v tom věčně nevytopeném psinci - však tam je zima jako v psinci! Po šichtě opět míjím tu bílou kočku na parapetu jednoho a téhož domu. Závidím jí. Nemusí pracovat, musí si jen dát pozor na auta, na lidi, na psy... - takže až na tu otupující práci jsme na tom v podstatě stejně. V parku zase pějí kosáci svou radostnou předjarní písničku, hlavní ulici jsem přešel bez čekání než se uráčí přejet čmoudící proud vozidel a ani toho otravného blba Humeníka jsem tentokrát nikde neviděl hlídkovat s čoklem před barákem. Kdyby se tak chtěla s příchodem jara obrátit šťastná karta osudu konečně také v můj prospěch!

Začal jsem číst z internetu Baudelairovu slavnou básnickou sbírku Květy zla. Některé básně jsou opravdu docela dobré - na to, že jsou až tak podezřele slavné. Jásám však nadšením nad básní Albatros! Bravo, pane Baudelaire! Klaním se vašemu umění!

Baudelaire

Je sucho, zataženo, 0°C. Po noční jsem se probudil kašlem, zahleněným krkem a rýmou. Pokusím se vyléčit brokolicovou polévkou. Kdesi kdosi zase něco vrtá ve zdi. Divím se, že se tenhle pitomý barák ještě nezřítil jako dům Usherů, protože už musí být děravý jako ementál.

Přišel poštou ten Schopenhauer - Aforismy k životní moudrosti. Není to ta zelená brožura, již jsem před šestnácti lety vlastnil a poprvé četl. Je to novější vydání z roku 1997. A je to táž edice, z níž mám i další Schopenhauerovy knížky. Není to moc dobrá edice. Nejsem hlavně spokojen s překladem citátů, jež Schopenhauer zapsal v původních jazycích, nejvíce z latiny a francouzštiny, maje za to, že vzdělaný čtenář znalý cizích řečí si s tím snadno poradí. - Neporadil. Ani dnešní čtenář - tím jsem si jist - ani dokonce překladatel, což je horší známka nedovzdělanosti a ignorantství. Kdyby si aspoň nevymýšlel, spoléhaje na to, že všichni čtenáři budou na tom se svou polovzdělaností podobně, ne-li hůř, a spasou všechno důvěřivě jako lidáci člověčí. Já jsem však něco málo ze všeobecného samovzdělání utrpěl, a tak vím lépe než ten, kdo se tím živí a kdo za to dostal zaplaceno, že například latinské rčení ex tripode neznamená "trojpólově", jak si nejapně vymýšlí takzvaný "překladatel", odpovědný redaktor a PhDr. v jedné velmi neúctyhodné osobě jménem Milan Váňa, nýbrž ex tripode znamená doslova "z třínožky", což byl kus nábytku, na němž sedíce, pronášely věštkyně boha Apollóna své mlhavé pýthické předpovědi, stejně vymyšlené a vycucané z palce jako takzvané "překlady" milého páně Váně! To se mu tedy povedlo na pravém místě! Ach ta krutá ironie nechtěného vtipu! Ale co - však sám Schopenhauer by k tomu jistě mohl podotknout, že:
"...na světě nejsnadněji udělá štěstí absurdita."

Lidužel, s podobnými nesmysly se v této edici jakoby roztrhl pytel, nebo někomu pukla hlava a vysypaly se odtud piliny, protože třebas francouzskou větičku o pouhých třech slovíčcích penser est sentir, čili "myslet znamená cítit", zčlověčili nepochopitelně na "myslet je být"; řecký výraz πρωτον ψευδος, neboli "první lež", je zmírněn na "první chybu"; latinský výraz foetor judaicus, židovský zápach, je pro jistotu z důvodů současné politické korektnosti raději ponechán úplně nepřeložený; další latinské rčení simplex sigillum veri, doslova "jednoduchost pečetí pravdivé" nebo česky volně také "v jednoduchosti je pravda", je blbě přeloženo jako nicneříkající slovesný paskvil "jednoduše průkaznou pečetí"; francouzskou větu il commence par douter de tout, et finit par tout croire, napsanou ještě k tomu s jednou pravopisnou chybou, větu, která znamená česky "začíná pochybnostmi o všem a končí vírou ve vše", zčlověčil překládatel opět pochybeně jako "mluví o všech pochybnostech a končí pak u stvořitele"! No tady už si začínám myslet, že to dělal za něho jeho pes, a ne člověk! Opravdu inteligence na bodu mrazu - ale absolutního! To je, prosím, překladatel? Já bych mu dal nanejvýš překládat vagóny na nádraží, a ne knihy jednoho z největších filosofů všech dob! To jsou "vzdělanci na úrovni"! Kam se na ně hrabu! Milan Váňa - škoda, že na sebe nenechal v tiráži e-mailovou adresu; býval bych mu byl něco pěkného napsal, co by si za rámeček nedal zasklít.

Tolik jen několik nejvíc do očí bijících příkladů současné české vzdělanosti a výroby knih. Ještě že tomu rozumím lépe a mohu si těch slovních kopanců nevšímat, volky-nevolky samým rozčilením nad takovou debilitou.

Tuto mou staronovou knížku naneštěstí také "přeložil" ten samý PhDr. Milan Váňa, takže se mám na co "těšit". Německy možná umí - nebo by alespoň měl umět, když překládá německého autora - ale v jiných jazycích má mezery zvíci ledovcové trhliny.

pátek, 15. února 42
Ráno je mrazivá zima. Nedíval jsem se sice na teploměr, ale cestou do práce mrznul mi obličej, což znamená, že byl asi velký mráz. Kočce na parapetu v huňatém bílém kožíšku to však zřejmě nevadilo. Ta se má.

V práci jsem konečně napodruhé začal tisknout samostatně čárové kódy. Zatím stále podle návodu, neb je to dost složité a zdlouhavé, ale lepším se. Jde mi to asi tak dobře, že jsem dokonce vzbudil nemalý podiv, nad pokrokem, jejž jsem předvedl a nejspíš i nízkou závist těch méně učenlivých. Musely si holky myslet - jako tak mnozí jiní -, že jsem opravdu nějaký blbec; což je na druhou stranu nejpravděpodobnější účinek toho, že si své schopnosti ponechávám výhradně pro sebe a lidem je všanc a vplen nedávám; buď jich zneužijí, nebo se stanou nakonec předmětem jejich podlé zášti, aniž by je dovedli ocenit. Zřejmě si o mně povídaly o přestávce na šatně, protože když se vrátily, některé z nich se na mne dívaly, jako kdyby mě viděly poprvé. Poznám, kdy se o mně šušká! Už nikdy se na mne nebudou dívat starýma očima. - Ale nechme práce.

Přes den se střídalo sluníčko se sněhovými přeháňkami. Když se již později slunce klonilo k západu, vrhlo své oslnivé světlo přímo do neprůhledného, avšak průsvitného okna na dílně. Bylo to kouzelné.

Noc je také okouzlující. Měsíc dorůstá a zpoza řídkých, jakoby mušelínových obláčků se okolo něj line duhové halo. Hvězd je již také plné nebe, ačkoli západ je ještě tmavě modrý.

Včera jsem začal číst toho Schopenhauera. Musím se přiznat, že po šestnácti letech čtu tu knížku jako kdybych ji četl poprvé. Vůbec nic si z ní nepamatuji, nebo jen málo. Notoricky se vyskytující chyby v překladu z latiny, z řečtiny nebo z francouzštiny se tam, lidužel, nacházejí opět, jak jsem očekával od této mizerné edice. První tisková chyba se tam potom objevila již na deváté straně - a to nepočítám frontispis, patitul ani titulní list!

Mé první dojmy z úvodních stránek tohoto takzvaného "vedlejšího" Schopenhauerova díla jsou asi takové, že začínám chápat, proč měla tato četba na mne takový vliv. Je to opravdu velmi inspirující Životní moudrost.

Jak jsem tak namátkou listoval knihou a pročítal úryvky z některých jejích stránek, padla mi do oka jedna kratičká zmínka o misantropii. Schopenhauer o ní píše zhruba tolik, že zákonitě postihuje každého vysokého ducha po čtyřicítce, poněvadž v tom věku již má "člověk" nastřádáno tolik špatných zkušeností s lidmi, že se jim raději napříště vyhýbá a vyhledává samotu mimo jakoukoli společnost lidí; chápe a buduje svého vysokého ducha sám pro sebe, protože je to ten nejlepší, jakož i jediný majetek, který mu nemůže nikdo vzít.

To je velká pravda a velká moudrost. U mne se však spletl o dvacet let, protože Já jsem byl plně uvědomělým, zdokonalujícím se Misantropem - i podle jména - už po překročení dvaceti let věku. Neuvědomělá misantropie se pak táhne mým životem odjakživa. Vždy jsem byl nejraději sám. A jak konečně dosvědčí zápis z června misantropického roku 26 v mé eponymní knize Plivanec na rozloučenou, Schopenhauera jsem již tou dobou k tomu nepotřeboval, abych si uvědomil mou hluboce pod kůži zažranou misantropii. Jeho knížka Aforismy k životní moudrosti tedy nebyla knihou v pravém slova smyslu inspirativní, jako spíše konfirmativní. Nenavedla mě na životní dráhu, pouze ji stvrdila.

Nastuzení trochu polevilo. K večeři mám dušenou kapustu s brambory.

sobota, 16. února 42
Sněží, jako když se nahoře roztrhne pověstná peřina, -7°C. Já to věděl, že je velký mráz! V noci mi zase crčela voda z nosu a kašlal jsem jako návštěvník kostela či koncertu. Teď ráno je mi lépe.

Čím déle pokračuji v četbě toho Schopenhauera, tím víc jdou na mne vzpomínky. Rozpomínám se na tu knihu jako na svůj minulý život ve zvířecím těle. A nezapomínám si hned některé vybrané pasáže podtrhávat tužkou. Jde to lehce; však už jsem to jednou dělal! Teď můžu, když je ta knížka konečně zase moje!

Arthur Schopenhauer

neděle, 17. února 42
V noci mrzlo až praštělo, byloť -13°C! V práci jsem měl snad poprvé dojem, že jsem ji chytnul takříkajíc pod krkem. Vzal jsem si s sebou Schopenhauera a chodil jsem si v něm na tichou šatnu po chvilkách číst. Byl jsem tam sám a sám, pouze jednou jsem tam překvapil mladého vrátného, který tam očividně ležel potmě na lavičce. Bylo to trapné setkání; nicméně víckrát se tam už naštěstí neukázal.

Zastavil jsem na dílně jednu holku se sluchátky v uších a zeptal se jí, co poslouchá a z čeho - z jakého přístroje. Poslouchala samozřejmě jakýsi odporný pop a ten přístroj byl malinkatý mp3 přehrávač. Ta "hudba" byla hnusná a zvuk potom přímo odporný. Lidské ucho prý není schopno zaznamenat rozdíl mezi plnoformátovým záznamem (například z HDD disku) a formátem ztaženým, komprimovaným, jakým je mp3. Lidské ucho rozdíl možná nepozná, Já však bezpečně ano. Když zvuk z té její nejnovější technologické novinky, z toho nejnovějšího výkřiku techniky a pokroku srovnám se zvukem mého "zastaralého" discmana, pouhých šest let "starého", odvracím se s opovržením od vkusu a směřování moderní doby. Přístrojek je ten mp3 přehrávač šikovný, skladný a nenápadný, pohodlný k nošení po kapsách - ale na poslech kvalitní hudby to není a nejspíš není k tomu účelu ani určený. Je to jen další zacpávka do uší kreténům, kteří nevědí, co činí a co je na světě dobrého. Žijí v tom zmrzačeném světě špatného života a špatné "hudby", jež je jim stejně jenom kulisou a doplňkem jejich vlastní pitomosti, a zemřou tak - se sluchátky v uších, aniž by řekli, jako řekl Lully: "Mon dieu, quelle silence!" Tak tenhle "pokrok" se tedy zase jednou obejde beze mne.

Ráno, cestou ze šichty, jsem poprvé za celou zimu zaznamenal na východě blednoucí modř, téměř mořskou. Mráz byl ovšem veliký a zbytky sněhu křupaly pod kročeji jako sopečná škvára; ani kosáci tentokrát nezapípli!

Uprostřed chodníku, pod tím klenutým starým javorem, se rozprostírá obrovské, jakoby lidské, zmrzlé psí lejno. Určitě ho má na svědomí ten blbec Humeník, to by mu bylo podobné. Zasloužil by pětadvacet na holou - a veřejně! Schopenhauer také v jedné brilantní a originální úvaze píše, že bití je pro člověka, jenž je bijícím živočichem (a proto nás prý nejvíc pobouří, když nějaký člověk někoho pokouše), ten nejpřirozenější trest a co kdo nechápe rozumovými důvody, pochopí bitím. V Singapuru by jej ostatně za takové znečišťování ulic ani jiný trest nečekal; tam stačí vyplivnout žvýkačku na zem, abyste si koledoval minimálně o pokutu, maximálně o výprask bambusovou holí. Singapur je ovšem jiná země, jiné město a jiná kultura. To jen tady v Čechách si sereme pod sebe, sereme na sebe, sereme jeden druhého - a nikoho to nesere! Já bych takového chlapa s čoklem chytnul za flígr a nechal bych jej za to sraní na ulicích měsíc zametat chodníky se zahanbující cedulkou pověšenou kolem krku s nápisem TO MÁM ZA TO, ŽE SERU NA ULICI, PROTOŽE JSEM TO NEJSTUPIDNĚJŠÍ HOVADO POD SLUNCEM. To by zde ovšem muselo panovat právo a pořádek a svoboda jednotlivce nebýt obtěžován tupými hlavami, které si však mohou dovolit úplně všechno, jak vidno.

Nikoho však - ani Humeníka - nepotkávám; je přece nedělní jitro. Až v baráku pitomým jsem zase narazil na koho jiného než na obyvatele přízemního bytu vlevo, jenž by mohl vést klidně domovnictví a strážní službu dohromady - na Navrátila. Buď je to on, ale nejčastěji ona s čubkou, koho vídám až do omrzení, až do touhy vraždit, avšak vždycky někoho od nich. Je to ta nejotravnější partaj z celého baráku pitomýho. Nikoho jiného nevidím jak je rok dlouhý - a oni mne! - jen je. Strašné. Zmínil jsem se již, že chci žít na pustém ostrově jako strážce majáku?

Přejedl jsem se bublaniny z černého rybízu, přečetl ještě pár stránek ze Schopenhauera a šel jsem spát. Spal jsem dlouho, pouze jednou mě probudil záchvat kašle ze zahleněného krku a plný močový měchýř. Víkend začíná. Ve dne se trochu zatáhlo a pak znovu vyjasnilo a teplota se vyšplhala na snesitelný jeden stupeň Celsia pod nulou. Na denním nebi se skví jako přízrak z jiných světů Měsíc spějící k úplňku a k zatmění. K jídlu budu mít dušené čínské zelí s bramborem a jablečný kompot.

Simpsonovi se postupně lepší. Nový díl byl opět celkem zábavný a originální. Bylo v něm využito filmařské techniky příběhu v příběhu, jen v mnohonásobném provedení. Jak říkám: bylo to vcelku alespoň trochu nápaditější než ty nudné a trapné "omelety" ze začátku této série s pořadovým římským číslem XVII.

pondělí, 18. února 42
Po klidné tiché noci strávené četbou Schopenhauera a rozjímáním nad jeho Lebensweisheit, nad jeho životní moudrostí, jsem vstal ještě před polednem (asi v deset hodin), abych šel do města vrátit z havlíčkobrodské knihovny vypůjčené Kruté povídky od Villierse de l'Isle-Adam. Stálo to 40 korun. Po cestě jsem potkal tátu, vracejícího se z nákupu, a tak se ke mně přidal a také si konečně dvě knížky vypůjčil. Jedna se jmenuje Historická města České republiky - je tam moje rodná Políčka, tátovy rodné Klatovy, města mého dřívějšího působení, jako je Hradec Králové, Brno, a další starobylá města. Je to pěkná obrázková publikace.

Druhou knihou, již si táta vybral, je Norimberský proces. Ta by mohla zajímat i mne, podle mého předběžného a zběžného listování v ní. Ale je to dost tlustý svazek! Jsem zvědavý, jestli to táta přečte celé; zatím totiž místo toho čumí do novin; i Já bych s tím měl co dělat, abych to za měsíc přečetl a ještě k tomu chodil na dvanáctihodinové směny do fabriky, četl u toho ještě z internetu Baudelaira, pokračoval s rozečteným Schopenhauerem a Huysmansem, učil se řecky, psal tento Zápisník mrtvého muže a tak dále.

Nicméně i Já jsem si půjčil ještě jednu knihu, kterou si chci už dlouho přečíst, ba pro muže mého ražení by to měla být přímo povinná četba!:

O lidech a bozích

Ano, je to nesmrtelná kniha Lúkiánova O bozích a lidech, která obsahuje kapitolu Tímón neboli Nepřítel lidí. Lúkiános touto kapitolou navždy proslavil a ztypizoval onen druh zvláštního a vzácného, trochu podivínského člověka, zvaného česky Nelida, řecky Μίσανθρωπος, majícího svůj předobraz v jistém athénském občanovi Tímónu, synu Echekratidovu z dému Kolyttu. Tímón byl skutečná historická postava z poslední čtvrtiny 5. století př. n. l. a pro svou nenávist vůči lidem dostal přezdívku Misantrop, která se později stala přízviskem i všech dalších nelidů, jakož i pseudonymem mým. Tímón, tento první známý misantrop, bydlel v samotě při moři ve věžovitém stavení (ergo cosi jako - maják?), které se stalo i jeho náhrobkem. Ještě Pausaniás viděl tuto stavbu, která podle Plútarchova Života Antoniova byla mořem zalita tak, že náhrobek vyčníval z vln a byl nepřístupný. Už Aristofanés v Lýsistratě a v Ptácích zapracoval postavu Tímóna do komického textu a Menandros má Tímóna za hrdinu celé hry (Dyskolos). Tyto všechny knihy mi zbývají ještě přečíst. Také Shakespeare nazval po něm jednu ze svých tragikomedií - tu jsem již četl.

Venku je zataženo, sucho, 0°C. K obědu mám kedlubnový salát a rizoto. Kosovo vyhlásilo nezávislost na Srbsku. Odstranil jsem pokusně z radiátoru ústředního topení všechny misky na odpařování vody. Zkouším všechno možné, abych zjistil, proč vždycky nejvíc nastydnu doma. Že by to bylo přílišným vlhkem, jež je víc na škodu než k užitku mému organismu, když se v noci v celém baráku pitomém netopí? Uvidíme. Zkusit se to může. Zatím se zdá, že je to lepší.


úterý, 19. února 42
Zataženo, 2°C. Nikam ven nejdu, třebaže bych si měl jít například zařídit pas a nechat se na něj vyfotit, abych si tím zařizováním pak nekazil léto. Pasu sice končí platnost až v prosinci, ale léto se překulí, začne být zase špatné počasí... - lépe je neodkládat to zbytečně na poslední chvíli. Stále však nejsem rozhodnut, zda mám vůbec někam cestovat. Ale asi ano, protože letošní vánoční prázdniny byly dlouhé, ven se jít nedalo a pořád k nám chodily nějaké návštěvy příbuzných, jimž jsem se již úplně odcizil, a dole furt hulákala čubka... Byl to opruz. Bude to chtít napříště někam vypadnout; pryč z domu, pryč z města, někam do teplých krajin, když už. A samozřejmě co nejpohodlněji, to jest jen tak, bez ničeho, jako za mlada, jen s malým baťůžkem na zádech s tím opravdu nejnutnějším; tak se cestuje nejlépe.

Raději bych byl doma pořád a nevycházel vůbec, kdyby to šlo. Však jsem si opsal již první odstavec z Lúkiána, s nímž se ztotožňuji, a to ze spisu Nigrínos, kde se vyznává z jakéhosi filosofického kréda:

"Rozhodl jsem se uzavřít se na zbytek svých dnů uvnitř svého domu a dát přednost životu, který se mnohým zdá zženštilý a nečinný, a rozmlouvám zde s filozofií, s Platónem a s pravdou. Sedím tu jako v divadle naplněném desítkami tisíc lidí a z výšky pozorně sleduji, co se děje pode mnou; něco je zábavné a směšné, něco zas dokáže prověřit, zda je někdo mužem v pravém slova smyslu.
(...) Je však třeba proplout kolem nich, jako proplul Odysseus kolem Sirén, ne však se svázanýma rukama, to by bylo zbabělé, ani s ušima zalepenýma voskem, ale slyšet všechno, mít volnost pohybu a být opravdu nade vše povznesen.
Jak neobdivovat filozofii, díváme-li se současně na ni a na nesčetné pošetilosti (...)

A o kousek dál:

"Pěkný příklad dává (filosof) také těm, kteří by jej chtěli napodobit, jeho střídmost v jídle, správná míra ve cvičení, důstojnost v tváři, jednoduchost v oblékání a nad to všechno soulad v duši a mírnost povahy."

Inu, čte se ten Lúkiános dobře. Oplývá zdravým rozumem, píše jednoduše, srozumitelně a zábavně, nešetří naučeními. Trochu se to podobá na skok právě odloženému Schopenhauerovi. Však to jistě není samo sebou, že jsem si tyto dva vysoko čnící duchy vybral spolu. Líbí se mi i bohatý poznámkový aparát připojený vzadu ke knize, který vysvětluje některé méně známé výrazy či odkazy na jiná díla, použité autorem. Lze se z těchto vysvětlivek dozvědět mnoho dalšího nového a zajímavého z běžného života v tom "krásném starověku", jak zve antiku Schopenhauer. A Já jsem s ním zajedno, to je snad zřejmé. S antickou knihovnou rozhodně tímto Lúkiánem neskončím. V městské knihovně je těch svazků celý regál!

Baudelairovy Květy zla jsem dočetl, respektive nedočetl celé, neboť asi polovina básní není na internetu dostupná. Ale ta část, již jsem přečetl, mě příliš nenadchla - až na jednotlivosti a kromě výjimečně vynikající básně Albatros. Takže nelituji toho torza a o kompletního Baudelaira jsem prozatím ztratil zájem - jako dřív.

Na antické kultuře, nebo spíš na jejich pohanském náboženství, mi vadí jen zvířecí oběti, jakožto poslední pozůstatek barbarství. Podivuhodně jsem v tom zajedno i s Lúkiánem, který v úvodu své stati O obětech píše s vykřičníkem toto:

"Co ti blázni nadělají s oběťmi, se svátky a procesími, o co všechno prosí bohy, za co se modlí a co si o bozích myslí! Nevím, zda by se našel na světě člověk tak sklíčený, tak utrápený, aby se nedal do smíchu při pohledu na takové pošetilé počínání."

To ovšem nezná mne; Já už jsem se dávno přestal smát lidské hlouposti, protože nyní z ní zvracím a šílím. Možná jedině v té krásné antice bych se dovedl ještě smát, spolu s Lúkiánem, Démokritem a dalšími. Ale nyní? Nyní pláču jako Hérakleitos.

další část >>>

<<< předešlá část

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Aktuální články

Reklama
Další mé stránky:

Hledáš něco pouze na mých stránkách?
Tip: Prohledávej je mým vlastním vyhledávačem MiSearch!
https://www.google.cz/cse/publicurl?cx=013770122102643942506:cu-cqhoxcdm