Misantrop: Zápisník živého muže - 11.

4. února 2010 v 20:14 | Misantrop |  Zápisník živého muže

pondělí, 6. října 43
Nové video konečně zprovozněno, a to panem Kalinovským, majitelem konkurenčního elektroobchodu, kterého se ze staré známosti podařilo dostat k nám domů. Pan Kalinovský problém vyřešil raz dva a řekl si za to o stovku. Táta mu dal 150,- a rozloučili jsme se. Pan Kalinovský mohl být při větší snaze mým švagrem; ještě si ho pamatuji z té doby, kdy se ucházel o ruku (či o co) mé sestry. Tehdy měl ovšem krásné dlouhé vlasy podle tehdejší módy ze sedmdesátých let minulého století. Nyní nemá na hlavě ani vlas.
Uf! Jsem rád, že to takhle dobře dopadlo! Už zase miluji techniku. Snad bych znovu někdy miloval i ženy, kdyby nezlobily a daly se vypnout.
Druhá dobrá zpráva je ta, že mám nová dvě cédéčka do mé sbírky.
  1. Moonspell - Night Eternal
  2. Albinoni - Kompletní koncerty Op.9
Moonspell CD
Albinoni CD

Ano, kupuji kompaktní disky dál, i když mám vynález zvaný internetové rádio. To, jak každé rádio, má tu nevýhodu, že máte jen omezenou možnost výběru. A pustit si sebelepší internetové rádio na dobrou noc je nemožné, protože mě potom ruší skladby, které se mi nelíbí. A tak mám další dvě alba.
Kapela Moonspell pochází z Portugalska a třebaže jsou tedy její členové latinské rasy, hrají skvělý nordický black metal, jehož styl není pouhou napodobeninou, nýbrž zcela zvláštním a osobitým uměním. Toto je hudba našeho nového misantropického tisíciletí! Myslím, že jsem objevil hudbu, která má všechno dobré jak z Tristanie, tak z Dimmu Borgir. Digipack je vybaven texty, skvělou grafikou a dokonce i malou samolepkou. Povedené album - po všech stránkách! Jen ty dvě poslední bonusové skladby jedné a téže písně bych vypustil. Jsou nadbytečné, i když zahrané a zmixované pokaždé jinak. Nicméně ty vypouštím. Regulérní skladba, jíž se to týká, tedy Scorpion Flower, stačí jenom jednou. Celkem tedy obsahuje toto album tři tytéž skladby! Což je příliš. Je to takový cajdák, když to pak na konci zní dvakrát po sobě... Jednou se to dá přežít, ale třikrát na tomtéž albu je moc. Také ženský zpěv se tam moc nevydařil a zní dost falešně. Je-li pravdivá informace z bookletu, měla by to být ta půvabná zpěvačka z nizozemských The Gathering - Anneke van Giersbergen.
Tomaso Albinoni byl italský barokní skladatel a tyto koncerty pro hoboj, housle, smyčcový orchestr a basso continuo, ozvláštněné ještě navíc v jedné skladbě o varhany, jsou dalším barokním skvostem v řadě, již bych chtěl utvořit co nejdelší a nejobsáhlejší. Barokní hudbu miluji. Black metal miluji. Inu, zdá se, že dnes všechno miluji.
Obě položky jsou 2CD. Dohromady stálo vše i s poštovným a dobírkovným pouhých 750 korun, takže cena za takové drahokamy je více než dobrá. Druhý disk od Moonspellu je DVD, kde najdeme tři skladby naživo z jejich vystoupení na festivalu v německém Wackenu, dále jsou tam dva videoklipy a dokument z natáčení druhého z nich. Na to se podívám za chvíli na novém DVD přehrávači v obýváku.
Teď je čas na další výpisky z báječného Stendhala:

*O VÝTVARNÉM UMĚNÍ A FRANCOUZSKÉ NÁRODNÍ POVAZE
*Řekové se nahotě obdivovali, kdežto nás pohoršuje.
Když oslavovali posvátnými zpěvy a tanci vítězství u Salaminy, jež právě zachránilo vlast, byl mladý Sofoklés pro svou krásu vybrán za náčelníka jinochů, kteří s lyrou v ruce, nazí a natření vonnými mastmi zpívali hymnus vítězství a tančili kolem trofejí odňatých nepříteli. Dnes bychom se při podobném obřadu obdivovali šatu, jejž by děti měly na sobě, a svěžesti jejich postav. Vidím je lehce oděné, se svěžími lícemi a hezkými kadeřemi plavých vlasů.
Pro nás je dnes podstatnou složkou krásy půvabný způsob nošení oděvu.
Sochařství se odcizuje našim mravům, neboť nic nedokáže bez oné nahoty, kterou nemáme v oblibě.
Co mu tedy zbývá? Jen jedno jediné - tvar svalů. Má proto zapotřebí nahoty.
Antická krása byla výrazem ctností, jež byly prospěšné lidem Théseovy doby.
V antice a ve středověku, dokud nebyl objeven střelný prach, byla tělesná síla vším.
V naší společnosti devatenáctého století nemá síla příliš velký význam. Nejslabší bytost vzbuzuje úctu v nejsilnější, jen když má odvahu chladnokrevně každou chvíli vyhrožovat pistolí. Tělesná síla se již mnoho necení: je to dosti podřadná ctnost, nezbytná již jen v nejnižších společenských třídách. Nikoho myslím nenapadne se ptát, zda uměl Napoleon dobře vládnout šavlí. Kdyby v bitvě u Briennu srazil novodobý hrdina jedním máchnutím ruskému dragounovi hlavu, připadal by nám tento čin, vznešený ve století Théseově, skoro směšný. Představa neobyčejné síly je totiž v našem myšlení těsně spjata s určitým stupněm duševní těžkopádnosti.
Krása je tedy v každém století prostě výrazem vlastností, jež jsou užitečné. Krása antických soch vyjadřuje vždy a více než co jiného tělesnou sílu a spravedlnost - vlastnosti, jež se nám staly lhostejnými. Dvacet století civilizace nastolilo na jejich místo duševní sílu, duchaplnost a vnímavost.
Neříkáme již příteli jako u polodivokých národů, kde můžeme potkat nebezpečí na každém kroku: Ochraňte mě, nýbrž Buďte zábavný.

O FRANCOUZSKÉM VKUSU V UMĚNÍ
Lidé jsou příliš marniví, než aby se odvážili být sebou samými. Některý člověk u nás bez svraštění obočí čelí ranám z pistole, a přitom lze z jeho obličeje vyčíst nejsměšnější úzkost, má-li někde v salóně hovořit jako první o novém divadelním kusu, z jehož představení přichází.
Vidět vady v tom, co veřejnost obdivuje, je pošetilost: nový názor by bylo nutno obhajovat racionálním argumentováním, a to znamená prosazovat lhostejnou věc pomocí věci nudné.
"Lepší divoch s vynikajícími vlastnostmi, byť se dopouští zločinů, než otrok neschopný jakékoli ctnosti."
Nic není pravdivějšího, alespoň pokud jde o umění.

Uf! Opsal jsem jen ty nejdůležitější věty, nutné pro pochopení. Snažil jsem se, aby na sebe aspoň trochu logicky navazovaly. Jsou to povětšinou názory, jež jsou i mými názory. Kniha se ovšem začíná od své druhé poloviny hemžit pravopisnými chybami, takže je zřejmé, že odpovědná redaktorka, jakási Alena Hartmanová, se na svou práci jednoduše vykašlala. Až potud, kde jsem nyní Já, se zjevně obtížným textem neprokousala. Mne to však navýsost baví. Čím dál víc.

úterý, 7. října 43
Země má za sebou další střet s cizí planetkou. Nic se však bohužel nestalo. Byl to jen malý třímetrový kámen, který se rozpadl a shořel desítky metrů nad zemí. Přesto způsobil výbuch rovnající se malé jaderné pumě. Spadl prý do Súdánu. Musel asi způsobit pěkný jasný bolid (jako kupříkladu na prvním obrázku dole z jiného místa a času), ale zdá se, že ho nikdo nevyfotil, kromě meteorologického satelitu (viz druhý obrázek dole).
meteor
bolid

Pokračuji v četbě velkolepých Stendhalových úvah o umění. Je od něho geniální, že do svého rozumování dovede citlivě zařazovat i všeobecné postřehy ze života. Přivádí mě tím nenásilně například k zájmu o malířství či o sochařství - můj zájem o literaturu byl již probuzen jinými, nevzpomínám si však, kterými...
Když proto Stendhal píše o tom, kterak byl zakázán Correggiův obraz Léda s labutí, schválně jsem si jej našel na internetu (kde jinde, že?), a teprve když jsem jej uviděl, pochopil jsem, proč asi někomu zase tolik vadil! To jsou ti prudérní pedanti, o nichž se Stendhal zmiňuje jako pravý misantrop skoro na každé stránce! Hned uvidíme, proč byl obraz zakázán pokrytci: Léda totiž s blaženým výrazem tváře drží v klíně Dia převtěleného v labuť, takže všechno nasvědčuje tomu, že kopulují. A kolem si hrají okřídlení kupidové.
Correggio: Léda s labutí

Stendhal je mistr pera. Čtení mi přináší pocit štěstí. Dokonce se usmívám! A tak čteme například takovéto hezky a přitom tak moudře a všímavě napsané myšlenky:

*Je možno stát se umělcem i tím způsobem, že člověk čerpá pravidla z knih, a nikoli ze svého srdce. To, že sbírky takových pravidel existují, toť neštěstí našeho století. Jejich důsažností je dán i rozsah talentu dnešních malířů. Ale rozletům génia pokulhávající pravidla stačit nemohou.
Ba co víc, protože jsou založena na součtu[1] vkusu všech lidí, jsou už v samém svém principu nepříznivá onomu stupni originality, bez něhož žádného talentu není.

A jakoby na potvrzení toho, co jsem před chvílí řekl, píše Stendhal toto (sám o sobě):

*Dobré knihy o umění nejsou sbírky rozsudků, ale díla, která vrhají světlo do hlubin srdce a zpřístupňují mi tak krásy, které moje duše je s to cítit, s nimiž však můj duch pro nedostatek vzdělání nepřišel do styku.

A dále zase zdánlivě naopak:

*Opravdový umělec s energickým a činorodým srdcem je bytostně nesnášenlivý. Kdyby měl moc, byl by z něho děsný despota. Já sám, třebaže nejsem umělcem (ale jste jím, pane Stendhale, jste![2]), si nejsem jist, jestli bych, být obdařen svrchovanou mocí, nedal spálit galerii v Luxembourgském paláci, jež kazí vkus tolika Francouzů (i Já bych dal ledacos i ledaskoho upálit, třebaže umělcem jsem!).
Vévodkyně de la Ferté říkala paní de Staël: "Je třeba to přiznat, drahá přítelkyně, jsem přesvědčena, že pravdu mám vždycky jedině já." (moje řeč!)
Čím víc bude mít člověk přirozené geniality a osobitosti, tím zřejmější bude hluboká pravdivost tohoto vtipu.

A co tento nádherný citát:

*Ideologické pojednání je drzost: Vy si tedy myslíte, že nedovedu správně uvažovat.
Napříště budou pro mne soudy umělců o dílech jejich soupeřů jen komentáři k jejich vlastnímu stylu.

A opět něco o ideálu krásy - porovnání antiky s modernou:

* S antickými ctnostmi bychom nevěděli co si s nimi počít.
Připomeňme si, jakých ctností měl kdysi zapotřebí sochař v thesalských hájích.
Byly to, zdá se mi, spravedlnost, rozvážnost a dobrota, a všechny tři do krajnosti rozvinuté. Člověk chtěl, aby tyto ctnosti měli jeho bohové, a byl by si je přál nacházet i u svého přítele, který byl druhem ve zbrani, a ne společníkem v zábavě. Nuže, tyto skvělé vlastnosti jsou ve Francii dost málo v módě: ne že bych tu chtěl ze sebe dělat misantropa (ale můžeš, přede mnou můžeš!). Budu mluvit o sobě; řeknu na omluvu zde i pro příště, že jakákoli morálka mě nudí a že La Fontainovým bajkám dávám přednost před nejkrásnějšími kázáními Rousseauovými.
Po tomto vyznání víry (tomu tedy říkám náboženství!) mi budiž dovoleno, abych se pokusil antické ctnosti tak trochu svrhnout s trůnu (ty už jsou!) a abych upozornil, že ve městě, kde policie funguje tak dobře jako v Paříži (bejvávalo!), nám síla není k ničemu.
Síla upadá dokonce i v Anglii ("barbarské" zemi, podle Stendhala, spolu s Německem a Ruskem!); a když narazíme v novinách na chvalozpěv o mužné síle ušlechtilého lorda N., máme dojem, že čteme špatný vtip. Hodně velká síla má totiž jednu hodně velkou nevýhodu; člověk hodně silný je zpravidla hodně hloupý. Je to atlet; jeho nervy nemají skoro žádnou citlivost (Boerhaave). Lovit, pít a spát - v tom spočívá jeho život.
Ne, tyto antické ctnosti by vašeho přítele buď vyhnaly z Francie, nebo by z něho udělaly samotáře (to je řeč o mně!), misantropa velmi nudného (co jsem říkal!) a ve společnosti velmi málo užitečného (Já také nechci být lidákům užitečný!); neboť pravá směšnost Alcestova[3] je v tom, že se zatvrzele brání vlivu režimu, v němž žije (to je přesné!). Je to člověk, který chce zadržet oceán zahradní zídkou (to jsem přesně Já!)

středa, 8. října 43
Ten můj Albinoni, to je prostě paráda! Jsem nadšen. Není to sice moc známé jméno, oproti třebas takovému Vivaldimu, ale kam se na Albinoniho Vivaldi hrabe! Je to zkrátka tak, že ti nejpopulárnější hudebníci, nebo vůbec umělci, věci a tak dále, jsou většinou ti nejhorší, nebo přinejmenším méně dobří než nepříliš známí géniové, jež nikdo nechápe a neocení. Až na mne. Albinoni je parádní skladatel! Zvláště miluji ta hobojová sóla. To je nádhera!

čtvrtek, 9. října 43
Dnes mám dovolenou. A konečně jsem se dostal ven do lesa. Udělal jsem si krátkou, asi tříhodinovou procházku po Šibeničním vrchu. Počasí bylo skvělé, jasné a slunečné jako na jaře, s tím rozdílem, že na jaře zpívají ptáci a neopadává listí se stromů. V lese vládne mrtvolné ticho. K slyšení jsou jen šelestivé zvuky pomalu k zemi se snášejícího listí. Z ptáků se ozvou leda tak koňadry, a to ještě jen kontaktními hlasy, nebo sem tam datel, strakapoud, krkavec či sojka. Takže vlastně až takové tísnivé ticho není.
turan roční
Pod kopcem jsem objevil kolonii nádherně rozkvetlých turanů ročních (na obrázku) a na nich opravdu živo jako na jaře: podzimním nektarem se tu napájí bělásek, dvě babočky bílé C, jedna babočka kopřivová a nespočet much, včel a jiného hmyzu. Stojím uprostřed toho reje a náhlým úžasem nad tou poslední krásou se nemohu odtrhnout.
S chutí jsem se nasnídal pod modřínem - chléb s brokolicovou pomazánkou - a dál už jsem postupoval obvyklou trasou, to jest přes Unter den vier Linden, podél "africké" pláně, k posvátnému dubu a na posed.
Všude je liduprázdno. Vyplašil jsem jen stádečko srn. Už se nějak začínají shlukovat na zimu. Na posedu jsem poseděl půl hodiny a kolem sjezdovky "Putinovky" jsem zamířil opět dolů. Dolů do toho blázince, do toho psince, do toho pekla. Nemohu se rozhodnout, které příjmení by bylo vhodnější. Od každého má to nenáviděné místo, do něhož se vždycky tak nerad vracím, nikoli trochu, ale hodně. Ode všeho špatného hodně.
Nicméně procházka se mi líbila. Když je to jednou za čas, tak se to dá. Ale když denně chodíte po stále stejných místech, bez překvapení, bez objevování něčeho nového, bez prozkoumávání nové neznámé země, a když denně potkáváte stále stejné ksichty, stejné lidáky, kteří vám lezou na nervy nebo vás dokonce něčím - třeba čoklem, autem, hlukem, tím, že žijí - otravují, pak je lepší zůstat "doma" a raději koukat do knih, do počítače či na video; nebo poslouchat dobrou hudbu. Ale žádná virtuální realita se stejně nevyrovná živé přírodě.

sobota, 11. října 43
Pomalu budu končit s četbou Stendhalových Energických múz, a tím i s tímto mým spiskem. Dnes jsem si opsal pár dalších úryvků z této jedinečné knihy:

*Voltaire říkal, že k tomu, aby měl někdo úspěch v umění, musí mít ďábla v těle.

*Mám podezření, že se stal (Rossini) v lásce tak trochu nevěřícím: to u čtyřiadvacetiletého muže znamená, že udělal jako filosof skutečný velký pokrok vpřed.

*Policie, která je v drobnostech stejně směšná, jako je nemohoucí ve věcech závažných, stanovila, že vstupenka do divadla, hraje-li se opera semi-seria, bude o třetinu dražší, než když se hraje opera buffa; což ukazuje, že hlupáci všech zemí, ať už učení nebo neučení, si představují, že komický žánr je ze všech nejsnadnější. Že by si snad uvědomovali, jakou úlohu hrají ve společnosti?

Pěkné, že? S tím ďáblem v těle mám také své zkušenosti jako pravý umělec života (viz například mé dílo s názvem der Feuerteufel); a v hudbě toto pravidlo platí takřka absolutně! Bohyně hudby má růžky. Názorně to vidíme a slyšíme najmě na metalové scéně; ale i takzvaná "vážná" hudba je ďábelská! Církevní taky-hudba prostě neúčinkuje. Různá oratoria nebo varhanní koncerty - to prostě není ono. Cítíme a nenávidíme v tom tu kostelní verbež, ty černoprdelníky. Mozartovy mše, například c moll nebo Requiem d moll, jsou více manifestem volnomyšlenkářství, čistým uměleckým dílem génia bez ideologického zabarvení či zakódovanými symboly svobodného zednářství, než církevními skladbami s křesťanským obsahem. Je v nich příliš mnoho pohanství na to, aby se nám nelíbily.
V lásce jsem se stal nevěřícím také velice brzy. Někdo tomu říká "zklamat se v lásce". Možná jsem i Já pokročilý filosof!
A s tou policií - s její směšností v drobnostech a nemohoucností v závažnostech - to je fakt. Přesně vystihnuto. Avšak ptám se, co to bylo za dobu, kdy policie musela být přítomna divadelním představením, asi jako dnes při rockových festivalech, a určovala dokonce výši vstupného! Bývaly i doby, kdy policie běžně hlídkovala na ulicích, takže lidé mohli chodit neozbrojeni - byť Stendhal se přiznává, že u sebe vždy nosil krásnou dýku! Hlupáci všech zemí (hezký obrat!) se ovšem za všech dob spojují ve svém kazisvětství a neznalosti dobrých věcí - nejen v umění! To se mi na Stendhalovi právě líbí; podívejte se: jeden krátký odstaveček, a je v něm všecko! Politika, výsměch hlupákům, ironie. Spojení zdánlivě neslučitelného v jedné větě.
Stendhal byl i natolik geniální, že předpověděl vznik pozdějšího wagnerovského hudebního dramatu a vlastně i vznik dnešního hudebního videoklipu! Posuďte sami, co píše v následující ukázce:

*Často jsem myslil na to, že dojem, kterým působí symfonie Haydnovy a Mozartovy, by se o mnoho zvýšil, kdyby se hrály v orchestru nějakého divadla a kdyby se přitom na jevišti střídaly všelijaké nádherné scenérie, tak aby odpovídaly hlavní myšlence různých partií. Krásná dekorace představující klidné moře a nesmírnou a čistou oblohu, by myslím ještě vystupňovala onen dojem, který vyvolává určité Haydnovo andante, líčící šťastný poklid.
V Německu je zvykem scénicky znázorňovat všelijaké známé obrazy. Celá společnost si například obleče holandské úbory, rozdělí se na skupinky a znázorňuje s nejdokonalejší nehybností a se vzácnou dokonalostí nějaký obraz Teniersův nebo Van Ostadův.
Takové obrazy na jevišti by byly výtečným komentářem k Haydnovým symfoniím a vtiskly by je navždy v paměť. Co naplat, hudba, jež je ze všech umění nejneurčitější, sama o sobě není s to něco vylíčit.

S tou poslední větou až tak úplně nesouhlasím, protože si na rozdíl od Stendhala nemyslím, že by pro vnímavého tvora s fantazií nemohla hudba něco určitého vylíčit. Nicméně je pravdou - na Stendhalovu omluvu -, že v jeho století neexistovala jiná možnost přehrát si určitou skladbu víckrát po sobě jinak, než si ji sám zahrát nebo přečíst z notového zápisu, leda by měl k dispozici svůj vlastní soukromý orchestr, který by hrál jen pro něj, kdykoliv by chtěl. Dnes si mohu kdykoliv a kolikrát chci přehrát jakoukoliv zvolenou skladbu, aniž bych musel vytáhnout paty z pokoje mezi tu nenáviděnou verbež tam venku v tom blázinci, anebo aniž bych musel vůbec umět číst noty, a mohu tak tu skladbu lépe poznat a vycítit, co sděluje. I když nechci podceňovat četbu partitur jako dřívější náhradu dnešních digitálních přehrávačů. Schopnost představit si v mysli hudbu, vyčtenou ze značek pro tón, musela být veliká a musela též přinášet velký zážitek, srovnatelný s živým poslechem. Ale dnes už by nám to nestačilo. Natolik jsme ochuzeni o cit, vnímavost a fantazii, my ultramoderní degéni - čímž nemyslím právě sebe.
A jako kdyby mě chtěl Stendhal doplnit, píše o kousek dál:

*Buď je třeba v kostele nehrát žádnou hudbu, anebo připustit, aby se tam hrála hudba opravdová (to jest ďábelská). Proč zrovna hudbě by mělo být zapovězeno, aby se líbila?

A nakonec se mi líbí, co píše o Mozartovi...:

*Z hlediska filosofického je Mozart ještě podivuhodnější než jako autor skvělých děl. Nikdy náhoda nedovolila spatřit, aby se tak řeklo, duši geniálního člověka v podobě obnaženější. Tělo hrálo nejmenší možnou roli v tomto podivuhodném spojení, které bylo nazýváno Mozartem a jež dnes Italové označují slovy quel mostro d'ingegno.[4]

...čímž se i zastává Němců...:

*Italové si z Němců hodně tropí žerty; připadají jim hloupí, a vypráví se tu o nich stovka žertovných historek. Urážel jsem jejich provinciální patriotismus a dělal jsem si nepřátele, když jsem jim říkal: Co se u vás v XVIII. století zrodilo takového, aby to bylo možno přirovnat k Mozartovi, k Friedrichu Velikému a ke Kateřině?[5]

Povšimněte si, že Stendhal zcela přirozeně řadí Mozarta k Němcům, ačkoli to byl za všech dob i režimů Rakušan, přesněji příslušník rakouského státu. Ale mluvil německy, je tedy přirozené, že je řazen mezi Němce. Dnes by to ovšem byla "politicky nekorektní" opovážlivost, něco jako schvalování Anschlussu.

*Mozart dokázal znamenitě využít dechových nástrojů, tak vyhovujících seveřanské melancholii. Kdyby byl Mozart žil ve Francii, nikdy by se byl neproslavil, byl na to příliš prostý.

A nutno dodat, že se také na zájezdu po Francii, kde mu ještě k tomu zemřela matka, vůbec neprosadil.
A končím výpisky z knihy Energické múzy těmito povšechnými Stendhalovými úvahami o hudbě jako takové:

*Estetické teorie nepřinášejí umělcům žádný přímý užitek, a je záhodno, aby se jejich čtení vystříhali.
Nic není absurdnějšího než jakékoli diskutování o hudbě. Člověk pro ni buď má cit, nebo ho nemá; a tím všechno končí.
Nuže, tento jazyk, pro který je zvykem jevit náruživé zaujetí, je svou povahou velmi neurčitý. Výrazy tohoto jazyka (stále mluvíme o hudbě) jdou rovnou k srdci, aniž musí, abychom tak řekli, jít oklikou přes náš rozum.
Hudba povznáší všechny povahy, kterých se dotkne, k ideální kráse.

A na úplný závěr tato krásná moudrá slova, hodná nejen Stendhala, nýbrž i Misantropa a vposledku každého Weltabwendera:[6]

* Oh! fortunatos nimium, sua si bona norint!
Ah! nešťastníci, poznejte štěstí, dokud je k tomu ještě čas!
Jaké bláznovství rozhořčovat se, kritizovat, vzbuzovat proti sobě nenávist, starat se o ty vznešené zájmy politiky, jež nás přitom vůbec nezajímají! Ať španělský král nechá pověšet všechny filosofy, ať si Norsko vyvolí ústavu moudrou nebo směšnou, co nám na tom záleží? Jaký směšný klam, starat se o velikost, a starat se jen o ni! Ten čas, který ztrácíte v marných rozepřích, se odpočítává z vašeho života; stáří přichází, vaše krásné dny míjejí.

Konec. Toť vše.

úterý, 14. října 43
Nyní začínám číst Hyperiona od Hölderlina. Z toho výpisky dělat nebudu, neb je to knížka v mém vlastnictví, a proto vždy při ruce. Od samého začátku této romantické četby je mi však jasné, že jsem objevil další z inspiračních zdrojů Friedricha Nietzsche. Hovoří pro to řada někdy až doslovných výrazů a obratů a básnický jazyk - mimochodem velmi překrásný! -, který nalezneme najmě v Nietzscheově Zarathustrovi. Je to podivuhodné: po Stendhalovi, jenž byl pro Nietzsche vzorem, čtu náhodou další jeho zjevně oblíbenou četbu. Jako bych kráčel v jeho stopách.
Venku je krásně, a dokonce ani ne kdovíjak chladno. Dalo by se jít pod stan. Jen noci jsou už příliš dlouhé a chladné. Dnešní noc byla úplňková. Začíná se mi stýskat po přírodě. To brzo.
V práci na noční se chlastalo. Na pořadu noci byl rum. Pak kdosi navrhnul, abychom se všichni společně vyfotili. Zavolal se bachař, když šel zrovna okolo, a ten nás vyfotil. Všem to na té fotce sluší, jen Já jsem se zatvářil jako idiot nadopovaný lacinou tuzemskou náhražkou rumu. Moje máma ovšem tvrdí, že tam vypadám jako jejich šéf. Nehledě na to, že ty dva pojmy - idiot a šéf - se nemusí nutně vylučovat. S touto verbeží musím dělat:
verbež z fabriky

středa, 15. října 43
Dnes by měl Friedrich Nietzsche 164 let.
pas
Ode dneška mám také fungl nový cestovní pas Evropské unie. Obsahuje zabudovaný čip a anténu. Až budu chtít zmizet ze "světa", budu muset ten pas zahodit, nebo mě lidáci pomocí něho najdou.
Za měsíc budu mít také nový občanský průkaz. Divím se, že všecka ouřední jednání proběhla hladce; však bohatě stačí již jen to, že se vůbec musím kvůli své vlastní kontrole na ten ouřad jednou za deset let obtěžovat.
Ale teď mám víkend, a tak se chodím loučit s přírodou. Dnes jsem byl opět na snídani v lese a na malé tříhodinové procházce. Listí dál padá a je ticho. Neviděl jsem žádné větší zvíře, všude je mrtvo a pusto. Mám potíže přejít přes silnici. Za pár let už nebudou ti degéni říkat s takovým povýšeným pohrdáním, zda se máme vrátit na stromy či do jeskyň. Ne, za pár let budou se stejnou namyšlenou převahou říkat: "To máme zase začít chodit pěšky?" Není už o čem psát. Končím. Tohle je definitivní konec Zápisníku živého muže. Chce se mi upadnout do zimního spánku.

KONEC

<<< předešlá část

<<< <<< zpět na první část


Poznámky:

[1] Matematika: Veličiny s opačnými znaménky se sečtením navzájem ruší.
[2] Poznámka Misantropova: Upozorňuji, pro méně chápavé, že ony výkřiky v závorkách pocházejí ode mne!
[3] to jest Molièrův Misantrop
[4] (italsky) tento výkvět geniality
[5] myslí se nepochybně Kateřina II. Veliká, rozená princezna Sophia Augusta Friederika von Anhalt-Zerbst, pozdější ruská carevna
Kateřina Veliká








[6] der Weltabwender = (německy) ten, kdo se odvrátil od "světa"
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Aktuální články

Reklama
Další mé stránky:

Hledáš něco pouze na mých stránkách?
Tip: Prohledávej je mým vlastním vyhledávačem MiSearch!
https://www.google.cz/cse/publicurl?cx=013770122102643942506:cu-cqhoxcdm