Misantrop: Zápisník živého muže - 4.

4. února 2010 v 19:03 | Misantrop |  Zápisník živého muže

Ze živých tvorů mě tentokrát zaujali ti nejmenší, jimž se říká živočichové. Broučci různých barev a tvarů a potom jeden zvláštní soumračný nebo noční motýl s nezvykle dlouze protaženými bílými křídly. Byl jediný svého druhu a vypadal jako kdyby přilétl až odkudsi z Afriky. Takovým exotickým dojmem na mne zapůsobil! Vůbec netuším, co to mohlo být za druh. Stále jen poletoval nad jedním místem v trávě a neposeděl, takže i tím jsem měl ztíženou možnost poznání. Ale i tak mě trápí, že některé živočichy a najmě mnohé rostliny neumím pojmenovat. Většinu znám, ale stále narážím na nové a nové živé hádanky, jejichž řešení mi zůstává utajeno, ačkoli se snažím pilně studovat. Potřeboval bych mít stále s sebou svůj počítač.
A pak padla tma a vyrojily se svatojánské mušky. Přesně na den jako vloni! Tomu říkám dobře seřízené biologické hodiny! Třebaže svatého Jana je až příští týden.

pátek, 20. června 42
Konečně jsem hotov u zubaře a ode dneška mám nové zuby! Stálo mě to celé dobrodružství 5 950 korun + asi 120 korun dohromady za vytrhání starých paradontózních zubů. Je to ale nezvyk! Připadá mi, že mám v puse cizí objemné těleso, nevalné chuti a podezřelého původu, které bych měl vyplivnout. Jako bych měl stále v ústech žvýkačku nebo bonbón. Konečně mám snad po bolestech a konečně budu moct přijímat tuhou stravu a konečně mě návštěvy u zubaře nebudou okrádat o můj drahocenný čas léta! Tak, a teď si začnu plánovat a vybírat dovolenou!
Na školní zahradě "zasahují" hasiči proti něčemu, co je skryto v koruně stromu a k čemu vede požární žebřík. Zřejmě "nebezpečný" roj včel nebo vos. Hmyz se hlásí o svá práva a chce zpátky vrátit lidmi uloupenou a zdevastovanou přírodu.
Zastavil jsem se také v knihovně vrátit Ecce Homo od Nietzscheho a vypůjčil jsem si knihu, již jsem si chtěl dávno přečíst: Tuskulské hovory od Cicerona. Tentokrát jsem šel do knihovny s jasným cílem a najisto. Netápal jsem jako minule. Chtěl jsem buď Schopenhauera, ale to je do lesa moc tlusté a dlouhé, nebo monografii o Germánech, ale to je také příliš objemná kniha, hodící se víc do zimních večerů, anebo jsem chtěl Senecu či Cicerona. První mi padl do oka Cicero a zrovna jeho slavné Tuskulské hovory. Nezaváhal jsem ani na vteřinu. Také Já se jednou k stáru hodlám uchýlit do svého "Tuskula" po vzoru tohoto velkého římského státníka, řečníka a filosofa.
Pak jsem se šel projít konečně také po Šibeničním vrchu. A znovu jsem nelitoval, že jsem si vzal dalekohled! U posedu jsem spatřil obrázek, proti němuž je ikona křesťanské madony s Jezuletem odporná a chorá jako jistá americká zpěvačka stejného jména, avšak judaistické víry. Křesťanství vůbec je tak odporné a choré, že by patřilo je zakázat a vykázat jako cosi nepatřičného. Křesťanství by mělo být povoleno jen těm mnoha lidem, jimž jeho přijetí způsobí zkázu mravní i tělesnou. Ano, křesťanství a jiné drogy bych zlegalizoval. Ničí jen ty slabé a choré.
V lese u posedu jsem však spatřil něco zcela opačného: líbezný obrázek srnky se svým mládětem! Srnka dávala pozor, zatímco srnčátko vesele a nezbedně poskakovalo kolem ní a běhalo radostně a čile po celém listnatém lesíku. Ano, tato srnka se svým neposedným srnečkem je mi pravou madonou mé antihumánní přírodní víry!
Ze sjezdovky "Putinovky" je krásný výhled do daleka. Vidím nejvyšší vrcholky Orlických hor a v údolích dokonce cihlově červené střechy domů. Jiná, avšak neskonale svěžejší červeň zdobí toto návrší: červené vlčí máky. A skvějí se zde i moje oblíbené skromné krásky mezi rostlinami: violky rolní.
Nahoře v lese jsem nepotkal ani jednoho lidáka! Hned mám lepší náladu, uvolněnější a povznesenější - víc mě ty toulky přírodou baví, když si můžu nerušeně chodit kam se mi zlíbí a nemusím neustále na každém kroku prchat před dotěrností lidáků.
Zašel jsem i vůbec poprvé k tomu malému rybníčku dole v Liboháji u dívčího internátu, neboť teď je tu absolutně lidupusto. V rybníčku plavou pěkné oranžové rybky střední velikosti. Podobají se parmicím, ale to jsou ryby mořské, tak nevím. Škoda, že s sebou nemám žádné drobty, jež bych jim nasypal. Pěkný rybníček. Ještě by chtělo podél blízké silnice vysadit stromy nebo živý plot, jenž by odhlučnil ten kravál z projíždějících aut.
Dnes snad uvěřím, že úřady rozdávají sociální podpory pro všechnu tu armádu nezaměstnaných, přebytečných a nevychovaných budižkničemů, kteří jen zevlují a otravují po ulicích se svými stejně nadbytečnými a otravnými čokly. Ani jednoho čokla jsem nepotkal, a to ani na předměstích! Dneska se vážně někde uděluje neobyčejně tučná almužna! Docela to dnes vypadá na šťastný den. Ještě by mohla odpadnout noční šichta a vymřít lidstvo a jsem spokojen.

sobota, 21. června 42
Venku před barákem někdo zasadil dva stromky. Těžko říct, co za druh by to mohlo být. Podle tvaru listů bych to odhadoval na vrbu nebo snad dokonce na akát. Možná to mohou být i nějaké ovocné stromy, třeba třešně. Budu pozorovat jejich růst.

pondělí, 23. června 42
Tropická pohádka! Vypravil jsem se nejprve k přehradě, zda-li snad se tam nenaskytne možnost o samotě se vykoupat, zaplavat si a svlažit se. Ale ne, jako vždy tam někdo čuměl na břehu, dokonce ženská s podobně šíleným výrazem jako je naše trhlá sousedka Navrátilová - ta s tou čubkou. Nevím, co u té přehrady pořád ještě pohledávám, vážně nevím. Je to pokaždé stejné: akorát nadávám na ty ksichty rybářské a vzpomínám, jaký tu byl kdysi bez nich ráj.
Ale viděl jsem tam zase tu kachnu s kačátky, nyní již trochu odrostlejšími. Ve zbytcích lesa na březích se zase kácelo; když jsem přišel, hroutil se zrovna k zemi strom. Rozkvetl znovu náprstník červený i bílý, jen letos o trochu jinde. Jeho jedovatým listím bych rád otrávil Čubku, ale hned by se vědělo, kdo to udělal, protože jedině Já v celém baráku se netajím svou nenávistí k ní a k jejímu věčnému hulákání. Viděl jsem nádherného živého lišaje lipového, který spal na hrazení pro krávy. Ty jsem viděl také. Našel jsem také jinou pěknou můru - zřejmě samce blýskavky kapradinové -, ale ta byla mrtvá.
Pod mým posvátným dubem se rozmnožily kopřivy a vůbec to tam nějak nezvykle zarůstá vegetací, od té doby, co tam již nepoustevničím. Ale samotný strom je v pořádku.
Na posedu je také pořád velmi příjemné posezení. Je tu chládek, zelenavé přítmí a tichý zpěv ptáků. Brzy se mi však začíná chtít spát a mám žízeň.
Další dobrá zpráva! Mezitím dorazily nové dva kompaktní disky, celkem za 743 korun. Jeden obsahuje album norské gothic metalové skupiny TRISTANIA "Beyond the Veil" (zase ti Norové! To je národ!), druhé 2CD je opět barokní hudba, a to suity pro nástroj zvaný theorba od Johanna Sebastiana Bacha a od neznámého Francouze jménem de Visée; to jméno je mi však povědomé. Hudba i obaly a nakonec i cena jsou skvělé.
Beyond the Veil CD
koncerty pro theorbu CD

Tuskulské hovory od Cicerona se mi zatím moc nelíbí, lépe řečeno vůbec. Cicero byl vyznavač Platónův a odpůrce epikurejců, takže přímo můj antipod. Na těchto knížkách jsou však nejlepší ty poznámkové aparáty, z nichž čerpám důležité a zajímavé podrobnosti z antických dějin.

čtvrtek, 26. června 42
Ta pakáž v práci začíná být nepříjemně vlezlá a familiární. Lepší bylo a je, když na mne moc nemluvili.
Řemeslníci mají vyměňovat stará okna za nová, plastiková. Všichni už je mají, a tak je musíme mít taky. Jeden začne a ostatní se přidají. Normálka. V bytě bude blázinec, a proto rychle pryč!
Víkendové volno začalo - jak jinak - bouří a lijavcem. Spěchal jsem s nadějí k lesu, domnívaje se, že uniknu té černé mračné záplavě na západním obzoru, hrozivě rychle se blížící. Neunikl jsem; dostihla mě na kopci za městem u lesa, kde si vždycky úlevně odplivuji na rozloučenou. Roztáhnul jsem deštník, ale stejně jsem promokl. Hnal jsem se rovnou bez zastávky nejkratší cestou po silnici, takže za hodinu a půl jsem byl ve svém "liščím doupěti". Mezitím se po cestě udělalo zase hezky a dokonce jsem trochu oschl. Ale moc ne; dosušit šatstvo jsem musel až ve Fuchsbau.
Ciceronovy Tuskulské hovory se také trochu namočily, ale voda nenadělala víc škody než jakýsi čtenář přede mnou, který na několika stránkách podtrhal tužkou určité odstavce či věty. Je to vandalismus. U mých domácích knížek to sice dělám také, ale tam to nevadí, to je jen pro mou potřebu; u veřejného majetku se to nedělá. Je to už zásah do díla bez souhlasu autora, třebaže malý. Pozmění to vnímání textu. Ty podtrhané věty jsou totiž tím pádem vypíchlé, aniž by měly být. Navíc ten "někdo" takto vypichoval jen samé banality. Míst k zvýraznění je v té knize víc a lepších. Když to dělám doma se svými vlastními knížkami, které mi patří, je to rozdíl; vypovídá to něco i o mně, zatímco u knih z veřejné knihovny není nikdo další zvědavý na to, co se kdejakému ordinérnímu hlupákovi líbilo nebo zda se snažil dělat ze sebe chytrého, aniž by zbla pochopil.
Kniha se mi začíná líbit. Zpočátku byl Cicero zbytečně rozvleklý, navíc když pojednával o nesmrtelnosti duše, tedy o něčem, co není pravda a co lze spolehlivě vyvrátit jednou moudrou větou nebo dokonce i jednoduchým aritmetickým výpočtem. Já jsem tento nesmysl okolo duší vyvrátil jednou provždy jednou nebo dvěma geniálně prostými, přitom i vtipnými větami-perlami v mém spisku Škarohlíd (listopad 39) a víc se k tomu nemusím vracet. Ale Cicero je po vzoru Platónově příliš obšírný v něčem, co je od základu mylné a kde lidský duch "zabloudil", jak by se asi vyjádřil epikúrovec Lucretius; tehdy Cicero nudí, prudí.
Epikurejskou filosofii vůbec Cicero, jak vidno, nesnáší, až je to podezřelé. Je patrné, že na něj tato filosofie udělala velký dojem, ale buď jí nerozumí, nebo ji nemůže přijmout z jiných důvodů, z nějaké té nietzscheovské "idiosynkrasie". Osobně bych odhadoval, že Cicero odmítá Epikúra hlavně z politických důvodů a z důvodů rozvratnosti Epikúrových myšlenek na etiku a morálku. Člověk, který se vyhýbá zbytečné bolesti, nebude asi příliš ochoten podstupovat riziko, nepříjemnosti nebo dokonce oběti o vlastní újmě pro něco "vyššího", jako je třeba stát, vlast, budoucnost lidstva... Tento logický důsledek epikureismu Ciceronovi asi nejvíc vadí. Vyčítá dále Epikúrovi, že postrádá systém, že je prost důslednosti, že je měkký a podobně. Ale v tom to právě asi vězí; že pravda o životě nemůže být nikdy vtěsnána do úzkých definicí a hotových závěrů. Cicero se pře s Epikúrem o každé slovíčko, avšak uniká mu ten fakt, že pro každou životní situaci platí jiná zaklínací formulka, abych tak řekl, jiná definice, jiné pravidlo - nebo jich je dokonce několik. Proto je Epikúrovo učení plné paradoxů, protimluvů a nesrovnalostí. Zdánlivě ovšem! Nietzsche si také odporuje v každé větě, a přesto celek dává smysl. A co teprve věčná féerická hříčka Ladislava Klímy! Takový je totiž život. Nelze jej vtěsnat do logických škatulek, sám je nelogický, nerozumný, plný omylů a nečekaných zvratů. U mne byste také našli mnoho paradoxů a protimluvů. Ale myslitel je špatný, pokud nedovede hned v následující větě vyvrátit větu předešlou! Tak je nejvíc podoben životu! Ten se přece také sám vyvrací! A obvyklé námitky proti Epikúrově "rozkoši" prostě vyplývají z toho nejednoznačného slova. Jako mají jiní za smysl života jednou ctnost, podruhé dobro, potřetí vůli k moci, vždy je to jen jiný název pro totéž - pro rozkoš. A největší rozkoší může být pro mudrce opravdu nepřítomnost bolesti, jakož i nahlédnutí, že nic jiného nenaplňuje filosofa tolik potřebným duševním klidem a blahem než netrpět. V tom jsem zajedno s Epikúrem (a nemyslím si, že bych byl proto hned měkký). I když podobné závěry činí i jiní, například Schopenhauer - a nakonec i sám Cicero na některých místech. Nechápu jeho vzdornou averzi vůči Epikúrovu učení, jež místy přechází až v záštiplnou posedlost. Pakliže nás někdo spasil od utrpení, od strachu z bohů a ze smrti, pak je to jedině Epikúros.
Čeká mě rozhodně ještě plno práce s výpisky z tohoto Ciceronova díla! Už jsem tam narazil na mnoho skvělých pasáží, i když se to místy hodně podobá Platónovi, a ten se mi moc nelíbil. Ale Cicero je aspoň tak poctivý a skoro až sám nedůsledný, že uvádí i opačné myšlenky (asi po vzoru peripatetiků), takže o zajímavé pasáže není v Tuskulských hovorech nouze. Výpisky zřejmě udělám až na konec, najednou, až bude čas.
V lese je ovšem jako vždy nádherně. První den večer jsem se šel projít přes téměř neprostupné řepkové pole a přes les na stráně nad Dittersbachem a dolů k malému rybníčku. Je to sice takový špinavý žabinec, ale pěkný. I koupat by se v něm dalo a do vody vedou opět schůdky!
Druhý den je tropické vedro, a tak mířím samozřejmě na opačnou stranu do "dolního" lesa, přes "napajedlo" k rybníku. Poláci jsou všichni do jednoho pryč, což by mohlo znamenat, že je tady někdo vyrušuje. A taky že ano. U schůdků jsem nalezl čerstvé tři vajgly od nějakého blba, který si sem chodí kazit zdraví. Jen ti kulíci se tu stále zdržují dál.
Voda je krásně teplá. Po vykoupání sedím na posedu. Ten je olepený pryskyřicí, která skapává se stromu. Jdu se podívat na moje náhradní "liščí doupě" a rozhoduji se zatím nestěhovat. Byla by tu celý den výheň a musel bych sem chodit částečně po silnici. Nechám si to tu jako náhradní možnost. Misantrop nikdy neví, kdy bude narychlo potřebovat alternativní tábořiště. Prázdniny se blíží a haranti už mají dětský tábor připraven, tráva posekaná...
Při návratu "nahoru" jsem viděl dva kluky, jak si sundávají trenýrky a chystají se koupat v té špíně koupališťátka, jemuž Já říkám "napajedlo", poněvadž tam beru vodu. Dnes jsem tam viděl velkou pijavici lékařskou, s níž jsem se setkal naposledy někdy jako kluk při dovádění v potoce pod mostem u stadionu. Mně by hlavně vadila ta blízkost silnice a ta možnost, že může každou chvíli někdo přijít nevhod. Provoz je tu na mne příliš hustý.
Lesní jahůdky jsou sladké, velké a je jich hodně. Kousek od stanu začaly dozrávat borůvky. Bolí mě však zuby a to mi kazí radost i snadnost kousání. Zlobí mě přední dolní zuby. Doktor prohlásil, že ještě pár let vydrží, ale Já vím, že jsou už dávno špatné a opotřebované a že by měly jít ven, stejně jako ty horní. Málem jsem si vylámal zuby na dětských piškotech! Dolní čelist mám oteklou. Nechám si to ošetřit nejdřív v zimě; blíží se podniková dovolená. Kašovitá strava mi vyhovuje a když nemusím nic kousat jsem spokojen a nic mě nebolí.
Jakmile jsem vlezl do stanu, zaslechl jsem zase výstřel. Myslivci řádí. Druhý den jsem viděl odkud ta rána asi pocházela: Naproti přes pole je také jeden posed - nebo spíš by se mělo říkat správněji "střílna" - a ten posed je otevřený dokořán.
Večer se přihnala vichřice, která prý ve městě vyhodila na celý den elektřinu, přerušila dodávku vody a zabila jednu ženskou. Takové řádění živlů jsem dlouho nezažil! Chtěl jsem jít zrovna pro vodu, ale když jsem viděl ta s hukotem se valící mračna a když jsem z dálky slyšel to nepřetržité hřmění, rozmyslel jsem si to. A dobře jsem udělal, protože co se vzápětí přihnalo mě donutilo zalézt do stanu, všechno zavřít, utěsnit, přikrčit se k matičce zemi a s napětím čekat, co se bude dít dál.
Ten hukot zesílil a obrovský vichr ohnul stromy jako rákosí. Rázem se zešeřilo a začal liják, jenž tepal kupoli mého stanu divým lijavcem. Blesky probleskovaly tmou jeden za druhým, ale epicentrum bouře bylo zřejmě dosti vzdáleno, protože jsem žádné rány neslyšel, jen vzdálené temné dunění jako kanonáda. Vše to "boží dopuštění" se přehnalo stejně rychle jako přišlo. Škody v lese nenadělalo; našel jsem jen pár zpřerážených stromů a několik popadaných větví, nic hrozného. Ve městě to bylo horší. Škoda, že to nezničilo civilizaci! Nemusel bych se vracet.
K poslechu jsem měl s sebou album "Za závojem" od skupiny TRISTANIA. Poslechl jsem si je několikrát. Přirovnal bych tu hudbu se složitými kompozicemi, s ženským a mužským vokálem k tvorbě moravské kapely Tisíc let od ráje. Ta hraje podobně, jen s tím podstatným rozdílem, že s Tristanií zpívá nádherným, čistým, andělským hlasem jako na opeře hezká dívka, která nezpívá falešně. Je to měkké, chvílemi i dost drsné, je to rozmanité, je to metalové - líbí se mi to. Zatím jsem tam však nenašel žádnou "hitovku", nic výraznějšího, co by se mi vrylo do paměti, podobně jako třeba ta úvodní skladba z posledního alba Dimmu Borgir. Ti jsou lepší, ale je to jiný styl. Pro zpestření dobré, ba vynikající! Bacha s de Viséem poslouchám teď -- a je to balzám. Co víc k tomu dodat? Baroko je prostě nejlepší.
Třetí den jsem se šel také vykoupat k rybníku. Počasí bylo podmračené, ale voda stále výborná, ba snad ještě teplejší než předchozí parný den. Přeplaval jsem rybník dvakrát tam a zpátky a dokonce jsem našel odvahu projít se nahý kolem dokola po břehu. Tam jsem viděl své první letošní Stieglitzen, neboli česky stehlíky, oblíbený to můj ptačí druh. Byl to pouze jeden ojedinělý pár těchto krásných ptáčků, zato však předváděl úchvatný synchronizovaný let.
stehlík - der Stieglitz

Na zpáteční cestě do lágru jsem se setkal s myslivcem. A Já si říkal, proč nikde nevidím žádnou zvěř! Všechna před ním utekla. Chtěl jsem si jít sednout ještě na posed v půli cesty, ale spatřil jsem, jak z něj zrovna slézá myslivec. Musel mě vidět, když jsem přicházel, protože i když jsem se schoval, věděl o mně a našel mě sedět na bobku v houští.
Prý co tam dělám.
"Co je vám po tom?" Já na to opáčil.
"Hledáte houby?"
Měl jsem říct, že seru, ať se jde podívat, ale místo toho jsem si vymyslel lež, že sbírám borůvky.
Slovo dalo slovo a bavili jsme se spolu za chvíli jako dva přátelé, i když bych ho nejradši zabil.
Prý si mám dát pozor večer, když jsou myslivci na lovu, aby mě nezastřelili.
Já na to, že si můžu chodit po lese třeba o půlnoci a je na myslivci, aby nestřílel po všem, co se kde hne, nýbrž najisto.
Docela jsme si rozuměli. Já jsem ho poučoval o tom, jak zpívá červenka a že by auta neměla po lese jezdit - on k tomu připodotkl jakési přísloví, které jsem v životě neslyšel a které mělo znamenat asi tolik co "tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu, až se ucho utrhne", nebo něco v tom smyslu. Asi se mi snažil vyrovnat chytrostí a vzdělaností, chudák jeden primitivní. Otázku vraždění zvířat jsem raději ani neotvíral, to by nemělo smysl. Chtěl jsem se ho co nejdřív zbavit.
Zkazil mi náladu.
Nikdo z lidáků můj úkryt zatím neobjevil - jako kdybych, podoben čížkovi, vložil do svého hnízda divotvorný kamínek, díky němuž se stalo neviditelným pro lidské oči.
Ze živočichů kraloval mému srdci tentokrát objev krásného motýla, kterého jsem ještě nikdy na vlastní oči neviděl: ohniváček černokřídlý.
ohniváček

Ptáci pomlkli. Za ranního svítání je to stále ještě koncert, ale co se rok zlomil v půli a začalo léto, jejich celodenní prozpěvování se výrazně omezilo na sporadické trylky. U nás před ubikací je to stejné. Někde blízko však slýchávám několikavětý hlas, který jsem v mém lese ještě letos nezaslechl - pestrobarevný hlas sedmihláskův.
sedmihlásek hajní

Okna zůstala nevyměněna; řemeslníci se nedostavili.

sobota, 28. června 42
Vibeke Stene
Za šest dní poslechu Tristanie musím hodně poopravit svůj první dojem. Nyní soudím, jako jeden recenzent v internetové Metalopoli, že nic lepšího neexistuje! Gotický metal přechází místy až v metal černý nebo dokonce v metalovou operu a střídavě se nade všemi těmi nevšedními hudebními postupy a kompozicemi vznáší éterický hlas zpěvačky, jejíž jméno zní Vibeke Stene. To je prostě nádhera! Vypadá dobře, zpívá dobře. Ideál. Každý muž vidí na ženě něco jiného erotického: jedni jsou zaměřeni na její prsa, druzí na boky, na nohy, jiní na zadek, další zase na dlouhé vlasy, krásnou tvář, vůni či na její umění líbat, Já považuji za nejerotičtější na ženách krásný čistý soprán. To je nádhera!
Vibeke Stene
V textech ve starodávné angličtině se Tristania drží víc při zemi (tím nutně neříkám, že v realitě), zatímco pod zem nebo do nebe se dostávají málo. Jejich pohanské sepětí se zemí je snad znázorněno i tím, že jsou všichni, kromě Vibeke, pomalováni hlinkou a i sám obal s obrázkem tří nahých nordických dívek, ležících na pustých lávových kamenech, jako by tam jako rostliny vypučely, a jedné stojící, zahalené průhledným závojem (beyond the Veil), vypovídá o mnohém z toho, co jsem právě řekl. Na zadní straně obalu pak již novou zemi nepokrývají nahé ženy, nýbrž antické sochy. Myslím, že rozumím. Celé album je skvělým, komplexním uměleckým dílem. Opravdu asi neexistuje nic lepšího!
Tristania

neděle, 29. června 42
Jsem po noční, ale ven nejdu, je neděle políčského měšťáka a vím, jak by to dopadlo. Kolem mini-zoo Otakarovou ulicí jsem prošel v kanárkově žlutém tričku a měli jste vidět, jak se papoušci zvědavě hrnuli k oknu! Otakarovou uličkou mnoho lidáků nechodívá (proto a tudíž tudy rád chodívám Já), takže jsem pro ty ubohé tvory v kleci jednou z mála atrakcí v jejich nudném životě.
Mne sužuje řezavá bolest při močení. Mohu si tedy říci společně s Epikúrem věty, jež velký filosof napsal v dopise Hermarchovi a jež jsem našel v Ciceronově Tuskulských hovorech (podobnost je čistě náhodná):
"Bolesti v měchýři a v břiše jsou tak velké, že už větší být nemohou. To vše je však vyváženo duševní radostí, kterou pociťuji při pomyšlení na své učení a na své objevy."
Podobných anekdot je v knize, již právě čtu, mnoho a jedna zajímavější než druhá. Cicero sám není příliš objevný ani originální myslitel, ale tyhle jeho vsuvky z antických reálií mě baví.
Koncert za okny pokračuje. Nedávno usazený sedmihlásek "melihuba" hajní zpívá neúnavně celý den. I ta Čubka jakoby zahanbeně mlčí, i když ji je lidužel pořád slyšet též a ještě tudíž nechcípla.
Pilulky proti bolesti už neužívám, protéza si "sedla".

pondělí, 30. června 42
Do lisovny vletěl velký zelený motýl. Později jsem ho objevil vyčerpaného sedět na podlaze. Vzal jsem ho a vynesl ven. Byl to asi žluťásek čilimníkový.
žluťásek čilimníkový

Cicero uvádí ve své páté knize Tuskulských hovorů Pýthagorovu skvělou definici přírodního filosofa. První část (první odstavec) jsem znal již z dřívějška, druhý odstavec čtu poprvé. Oba dva odstavce jsou brilantní, hle!:
"Podle mého názoru je lidský život podoben jedné z těch slavností, které se konají za účasti celého Řecka a jsou spojeny s výpravnými hrami. Tam někteří hledají slávu a čestný věnec v sportovním zápolení, jiné tam přivádí zisk a výdělek při kupování a prodávání, a je také určitá skupina lidí - ta je nejušlechtilejší -, kteří se neshánějí ani po potlesku, ani po výdělku, ale přicházejí tam jako diváci a pozorně si prohlížejí, co a jak se tam děje.
A stejné je to i s lidským životem. I my jsme vyšli do tohoto života z jiného života a z jiné přirozenosti, jako bychom šli z nějakého města někam na hlučný trh, a teď někteří sloužíme slávě, jiní penězům; vzácní jsou takoví, kteří všechno ostatní nepovažují za nic a bedlivě pozorují podstatu světa. Těm říkám milovníci moudrosti, to je totiž význam slova filosofové. A jako na oné slavnosti je pro svobodného člověka nejdůstojnější jen se dívat a nehledat žádný zisk, tak v životě pozorování a poznávání přírody daleko vyniká nad všechny ostatní činnosti."
V českém překladu Tuskulských hovorů je tento paragraf uveden dokonce dvojjazyčně; nejprve latinsky, potom česky - dobrý nápad! A výborná sentence, která by se měla zarámovat! Pýthagorás byl prostě dobrej.

úterý, 1. července 42
Krásné tropické počasí! Už jsem se chystal jít ven, ale rozmyslel jsem si to, když jsem viděl pod okny ty haranty. Začaly prázdniny. Důvodem mého rozhodnutí zůstat dnes raději doma je však tentokrát něco jiného, i když to k tomu napomohlo.
Vstal jsem jednak dlouho, až po jedenácté, protože jsem v noci přetáčel na video film Pulp Fiction, který včera vysílala televize NOVA, a pak mám jít večer na noční šichtu - na mou poslední šichtu před dovolenou.
V podstatě jsem jen přetáčel starou mou nevydařenou nahrávku tohoto skvělého filmu Quentina Tarantina. Kam se na něj hrabe třebas jeho Kill Bill, kterýžto dvojfilm mám na DVD! Pulp Fiction jsou nejlepší.
Ale k věci:
Musel jsem to nahrávat ručně, abych tam neměl reklamy, a kromě toho film začali vysílat s dvacetiminutovým zpožděním, a na NOVU je krátký i systém ShowView!
Seznal jsem, co za martýrium čeká misantropa, když se chce jednou za čas na něco kloudného podívat v televizi: Musí přetrpět poslední minuty pořadu předešlého - byla to jakási tuctová seriálová debilita o policajtech -, musí přetrpět reklamy, upoutávky, zase další reklamy, úplně stejné, co před chvílí... - no jedním slovem výmaz mozku. Nedivím se, že jsou lidáci tak vymazaní, když na tohle všechno čumějí.
Pak konečně začíná film, na který čekám. Bavím se božsky. Český dabing je naštěstí pořád ten starý, původní, a ten je dobrý, přednost bych však dal původnímu anglickému znění, ale výmazové by nerozuměli a titulky čtou neradi, jako všechno, takže máme aspoň obstojný český dabing, k němuž nemám nejmenších připomínek, což je vzácnost.
A po padesáti minutách - a to mám ještě štěstí, v hlavním vysílacím čase by to bylo horší! - po ani ne padesáti minutách nanovo tytéž zblblé reklamy a tytéž zblblé upoutávky! Hrůza.
Takto jsem strávil a protrpěl u televize čtyři hodiny, než jsem konečně znovu nahrál můj nejoblíbenější film! S pobavením vzpomínám, co za ciráty s tím nadělali před lety na ČT2: předmluva psychologova, omluva a upozornění hlasatelky, že pořad "rozhodně není vhodný pro děti", a samozřejmě v rohu obrazovky nechyběl symbol zakázaného - pověstně směšná hvězdička. To byly časy!
Po filmu jsem si ještě v internetovém obchodě vybíral a objednával hudbu a byly dvě hodiny v noci, když jsem se konečně dostal na lože. Objednal jsem si Vivaldiho Drážďanské koncerty a blackmetalové album Transilvanian Hunger od norské skupiny Darkthrone (zas ti fenomenální Norové!).
Druhým mým důvodem, proč jsem si rozmyslel jít dnes ven, je to, že si chci ještě naposledy před dovolenou zacvičit, aby mě to pak po dvou týdnech vynechání tolik nebolelo, i když ono stejně bude.
Za další se chci v klidu sbalit a připravit, abych mohl vyrazit do "liščího doupěte" hned ráno po práci, dokud nebude horko.

další část >>>

<<< předešlá část

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Aktuální články

Reklama
Další mé stránky:

Hledáš něco pouze na mých stránkách?
Tip: Prohledávej je mým vlastním vyhledávačem MiSearch!
https://www.google.cz/cse/publicurl?cx=013770122102643942506:cu-cqhoxcdm