Misantrop: Zápisník živého muže - 8.

4. února 2010 v 19:45 | Misantrop |  Zápisník živého muže

neděle, 24. srpna 42
Germáni mě naprosto uchvátili! Včera jsem přes hodinu prohledával internet ve snaze najít nějaké doplňující informace, až mě náhoda zavedla na aukční web s nacistickými artefakty. Nic bych si odtud nekoupil, ale pár obrázků jsem si stáhnul. Třeba tyto:


Ta doba, s jejím uměním, s jejími nadějemi a jejím směřováním mě fascinuje! Nejsem žádný nacista, ale tvrdím, že to byla velká doba! Lidužel, neúspěšný pokus zvrátit neodvratitelný dějinný pesimismus a oživit dávno ztracený sen o germánské Evropě. Odpor pokrokářů všech zemí se jednak proti tomu spiknul, jak jsme viděli v jimi rozpoutané druhé světové válce, a za druhé, vše by se stejně jednou znovu zkazilo až by vzala otěže dějin do pracek ta nesprávná většina, která - slovy Schopenhauerovými - "v nesčetném množství jako hmyz všude všechno vyplňuje a pokrývá (...) a potom brzy buď celou věc zničí, nebo ji tak změní, že bude skoro úplným opakem původního záměru."
Říkám: stejně by to muselo dopadnout špatně.
A chci se naučit psát a číst germánské posvátné písmo - runy!

pátek, 29. srpna 42
Ach ty hrozné ranní odchody do třídenního bezdomoví! Táta s mámou se mi pletou pod nohy a mají nápady hodné pošuka: jeden se stále nabízí, že mi odveze krosnu do lesa na kárce, druhá by mě nejradši ještě celého přežehlila... - no hrůza. Příroda je lhostejná k jejich starostem.
Na pláni za Špicí je to ráno jako v Africe: deset srnců, včetně srn s mláďaty! Zářím štěstím. Také káně je tam na čekané, nehybně sedíc v trávě, a mihla se i lasička. Časně zrána se nebojí ukázat se na otevřeném prostranství. Jak by také ne, nikdo kromě mne tu není. Já mám tuto hodinu také v oblibě ze stejného důvodu: že nepotkám lidáka. -
A za Sádkem další dvě srny! To je nádherně na tom světě! Po pěti dnech otroctví chutná svoboda přímo báječně. Napadá mě, že tento obrázek budu postupem času směrem bližším k zimě vídat zřejmě častěji a častěji, neboť budu chodit v podstatě dřív a dřív, když bude slunce vycházet stále později a později.
Houfují se vlaštovky. Brzy budou odlétat. Dnes ráno při odchodu z fabriky mě zábly ruce. Ach jo, zase se blíží ta zima!
O půl čtvrté mě probudili houbaři. Poprvé tady a doufám, že i naposled. Naštěstí můj "srnčí pelíšek" neobjevili.
Na tradiční večerní procházce po zalesněném hřebenu jsem neviděl ani kopýtko, zato mi vadil hluk od zemědělských strojů, od psů a od stíhaček.
V noci ve tři čtvrtě na deset další hodinová procházka. Je tma jako v pytli, neboť slunce už je dávno za horami a uzounký srpeček měsíce ještě nevyšel. O to líp jsou však vidět hvězdy. Jedna osciluje červenozelenou září. Dobře je vidět Jupiter a Velký vůz, s rozpoznáváním ostatních souhvězdí jsem na štíru. Vesmír je přitom tak fascinující! Tolik rozžhavené hmoty! Mléčná dráha je dobře patrná. Dole pod kopci svítí jas infernálních světel ze vsí a měst. Vyšplhal jsem na mysliveckou kazatelnu, která se vypíná na kopci nad Sádkem. Není odtud lepší výhled, a tak zase slézám na zem. Byl tam jen velký pavouk křižák, který však uhýbal před světlem mé baterky.
K poslechu jsem si vzal to druhé mé nové album od Tristanie - Illumination. To už je podstatně zdařilejší počin! Melodie jsou tam melodičtější, zpěvy výraznější a obměňovanější, hudební nápady a motivy barvitější a neotřelejší. Opět je tam co poslouchat a poslouchá se to dobře. Tamto album World Of Glass bylo jaksi plonkové. Tohle je opět dobré.
Je zajímavé, že to hudebně slabší album má lepší texty než to dobré. K muzice se ovšem hodí báječně, snad i podle zákonu kontrastu. K měkké a nevýrazné hudbě docela dobře pasují ty rouhačské texty proti křesťanskému bohu. Naopak texty jaksi mdlé překvapivě výborně doplňují skvělou hudbu. No, je to zajímavá kapela ta Tristania!
Druhého dne jsem absolvoval pětihodinový výlet nad Sádek skrz pole a lesy. Cestou jsem se vyhýbal celkem třem lidákům: jednomu houbaři v zeleném tričku PONASu, tlustému, jako kdyby měl ještě zapotřebí rvát v lese houby, a na mopedu, pěšky by nedošel. Hrozný zlozvyk tohle houbaření. Jako kdyby byly ty houby kdovíjakou pochutinou. Vypadá to jako slimáci a mně osobně ani moc nechutnají. Ale tradice je holt tradice, i když je to víc zlozvyk než tradice.
Pak jsem uskakoval do lesa před dalším mopedistou. Jeho zavalité tělo málem zavalilo malého "pionýra" pod sebou, který supivě táhl jeho tíhu. Smradu a kouře zbylo po něm nemálo.
A nakonec jsem se skryl na kraji lesa u kamenité cesty před hrkajícím autem, táhnoucím za sebou přívěs na dříví. To auto jsem pak nakonec přece jen potkal na zpáteční cestě a docela jsem se ho lekl, když se přede mnou najednou neslyšně objevilo v zatáčce.
Všude je hotová záplava ostružin. Některé plody připomínají svým tvarem a chutí malé hroznové víno. To je ouroda! Neseju, neorám, a přece sklízím! To je na létě báječné, že mohu jít na celý bílý den pryč, aniž bych si s sebou musel brát jídlo a pití; obsloužím se bohatě dary lesa a polí; v lesích ostružinami, malinami a borůvkami, na polích kukuřicí.
Na výletě jsem viděl dohromady jen dvě srnky, z toho jedno malé srnčátko, spoustu ptactva, motýlů... Závidím lidem ve vesnici na dálku jejich domy, na lidi samé zvědavý nejsem. Většina z nich si možná ani neuvědomuje, jaké mají štěstí, že je jim dopřáno bydlet ve vlastním domě, často i dost vzdáleném od nejbližšího souseda, od nejbližší silnice či jakékoli cestičky vedoucí k nim. Zatímco Já... Hanba povědět. Já mít domeček na vsi, tak se snad i těším domů. Ale takhle... Kdo by se těšil do té ubikace, do té ubytovny, do toho psince a do té králíkárny velikosti kamrlíku?
Jednou jenom skáču do vod Jezírka. Voda je ledová a sluníčko, které jinak žhne, zrovna zalezlo za mrak.
Nad jetelovou strání si myslivec vybudoval z chvojí krytou pozemní střílnu s dřevěnou stoličkou. To je ale lstivý dobytek!
Bolí mě nohy po tom dlouhém pochodu. Večerní procházku vynechávám a usínám za rachotu a dunění stíhaček. Ticho přestalo existovat. Kravál je teď už všude a nelze mu nijak uniknout. Kravál je ve fabrice, kravál je v baráku i před barákem a kravál je už i venku v přírodě. Je to čím dál horší.
Je Evropská noc pro netopýry. Jednoho jsem viděl.
Posledního dne jsem vstal po poledni, abych nabral dole v potůčku vodu. Šťáva smíchaná z džusu pomerančového a grapefruitového, jíž jsem si přinesl z domu plný litr v plastové lahvi, už došla, právě včas, neboť její chuť začala nepříjemně připomínat víno - fuj!
Na jetelišti, jež by mohli zemědělci znovu sklízet, jak opět povyrostlo, jsem zastihl dvě pasoucí se srnky. Zprvu mě neviděly, ale když jsem šplhal výš do lesnaté stráně, abych měl na ně lepší výhled, zpozorovaly mě. Jedna se schovala v blízkém lesíku, zatímco druhá mě upřeně pozorovala. Zalezl jsem proto za smrček a chvilku jsem se nehýbal. Srnky usoudily, že tím nebezpečí pominulo a jaly se pást dál. Dobrou půlhodinku jsem je takto pozoroval dalekohledem, dokud se nenasytily a neodešly. Stejně se po ten čas jedna z nich pořád pro jistotu otáčela směrem ke mně, protože musela vědět nebo aspoň tušit, že bych tam někde mohl pořád být. Nevadí, aspoň zde budou příště obezřetné; nachází se tu totiž ta nově zbudovaná střílna bouchalů. Jistě bych ji mohl hravě zničit a rozprášit, ale musím se chovat tak, jako kdybych tady vůbec nebyl; úplně stačí, když mě tu občas někdo potká nebo zahlédne. Musím být opatrný. Líbí se mi tady a nerad bych vzbudil nežádoucí pozornost, kvůli níž bych se musel třeba odsud odporoučet. Jsem tu inkognito.
Štěstí mám zatím i na počasí: ještě mi tu výrazněji nepršelo. Po sledování pastvy zvířat jsem dostal chuť napást se něčeho Já. Výtečné ostružiny jsem ani nemusel hledat. Je jich všude spousty.
Na koupání to dnes není; je velká oblačnost a k večeru i trochu sprchlo, samozřejmě zase zcela v rozporu s předpovědí počasí, a do té ledové vody se mi nechce. Kecnul jsem si jen tak na břeh Jezírka na paty a meditoval.
V potůčku, odkud beru vodu, žije pořád ta rybka i ten podivný nitkovitý tvor. Z jiných zvířat jsem viděl pěkně zbarvenou ještěrku; její pestré zbarvení a šibalský pohled jejích chytrých oček mi připomnělo mloka.
Dočetl jsem knihu Germáni. Slovo "svastika", nebo její symbol, tak příznačný nejen pro germánskou, ale i pro celou indoevropskou kulturu, se v ní vyskytuje jen jednou. Zpodobený hákový kříž se tu pak vyskytuje vyobrazen jen na jedné keramické nádobě, ještě ke všemu popsaný jako "meandrový vzor". Viz obrázek.
Původ a důvod germánského zvěrného stylu v umění, jímž se tak Germáni proslavili, se v knize vysvětluje velmi sporně, jako že prý bylo nebezpečné zobrazovat člověka kvůli moci, kterou by tím získal, nebo co.
To je však velice nepravděpodobné. Nesmysl. A zobrazovat zvíře nebylo nebezpečné? Zvíře by tím nezískalo moc nad člověkem? Právě zvíře a právě nad člověkem? Ne. Blíž pravdě bude asi holý fakt, že Germáni prostě zvířata obdivovali, jako je obdivuji Já, pro jejich krásu a sílu a pro jejich ušlechtilost, zkrátka pro to vše krásné na nich, co člověku chybí.
Při návratu se na pláni za Špicí téměř navlas opakovala situace se srnami ze středečního rána. Nejprve jsem překvapil velmi zblízka dva srnčí brášky v jeteli; ti se přede mnou rozprchli každý na jinou stranu, jeden dokonce v jakémsi údivu nebo snad šoku se zastavil, aby si jednak prohlédl toho podivného hrbatého tvora, neboli mne s krosnou na zádech, a zároveň sledoval po očku svého brášku kam utíká, aby se mohli zase v pořádku sejít. A právě, když jsem se v duchu sám sebe dotazoval, kdepak mají asi mámu, a zda není náhodou zastřelená, vyběhly z křoví další dvě srnky, tentokrát dospělé.
Na dovršení nevšedních zážitků jsem spatřil na louce lovící kočku. Byla tak cele zaujata lovem - právě pronásledujíc jakousi myšku -, že ani nezpozorovala, že se k ní blížím. Až když jsem se ocitl těsně vedle ní, náhle mě teprve zaregistrovala, ale nedala se na zběsilý úprk, jak bych byl očekával, nýbrž okamžitě střelhbitě zalehla, tak dokonale splývajíc s travnatým povrchem zemským, že sotva jsem se od ní vzdálil na pár kroků, kočku už jsem neviděl. Domů jsem se vrátil po setmění, bez obvyklých extempore se psy nebo sousedy.

sobota, 30. srpna 42
Další část mého života skončila. Zítra končí platnost papírových dvacetikorun a kovových padesátihaléřů. Už je to zřejmě příliš malá peněžní hodnota na tu drahotu. Uschoval jsem si jeden padesátník na památku.
Mám ve sbírce různé mince. Většina už neplatí, jako španělské pesety, francouzské franky, polynéské franky, český či dokonce československý pětihaléř a dvacetihaléř; zbytek brzy určitě platit přestane, jako polský grosz, britská libra a penny - a možná že i ten jeden eurocent v mé sbírce nebude mít dlouhého trvání. Všechno je to pasé a jednou to bude rarita; už teď je to ostatně rarita, i Já sám jsem nakonec rarita největší.

pondělí, 1. září 42
Marika z práce mě opět mile překvapila. Měl jsem s sebou ve fabrice na čtení skandální povídku Kreuzerova sonáta od Tolstého, dílko vydané u nás v roce 1909 v krásném zeleném osmerkovém brožovaném vydání se zlatými písmeny, dílko tehdy cenzurou zakázané jak v samotném carském Rusku, tak i u nás v Rakousku-Uhersku, a protože se Marika nudila, projevila zájem číst si. Nabídl jsem jí právě tu Kreuzerovu sonátu, třebaže jsem ji četl asi po dvaceti letech a báječně jsem se při tom bavil. Ale vidět, jak četbou a vyšším vzděláním nedotčený primitivní tvor bere do rukou jeden z mých nejnádhernějších klenotů mé soukromé knihovny, dává si jej před studiem dosud nezkažené oči a hltá jeho obsah, trochu se u toho červená panenským studem a líbí se mu to natolik, že chce v této misantropu libé duševní činnosti pokračovat někdy příště, k čemuž účelu si do knížky vloží svoji vlastní záložku - toto vidět rovná se stejnému potěšení, jako samotná četba. Někteří lidé nejsou tak úplně ztraceni, i když můj náskok nikdy nedohoní. Ale i nad těmi, kdož nejsou tak úplně ztraceni, musíte neustále bdít. Nejsou ztraceni díky sobě samým, díky svým vlastním, takřka endogenním kvalitám, nýbrž jen díky duchovnímu učiteli. Je musíte pořád držet nad vodou, jelikož sami plavat nedokážou, nebo jen krátce a pak se znovu noří do okolního morálního bahna, kde tonou. Nesmíte je ponechat o samotě sobě samým, najmě ne o samotě mezi ostatními lidáky, jinak se vrátí k svému původnímu lidáckému hovadství. Jiní lidé jsou však horší: ti své hovadské lidství zatvrzele obhajují jako husité proti všem (a hlavně proti mně), jsouce na svou zkaženost ještě až šovinisticky pyšni.
S Marikou nás dva od počátku našeho soudružství pojí jakási tajná přízeň. Mluví na mne pozměněným hlasem, nejméně o půl oktávy vyšším než obvykle, hlasem jakoby dívčím (i když je o dva roky starší než Já), aby se zdál milejší. Tak žvatlají zamilované ženy. Myslím, že ji už napadlo, jak by to vypadalo, kdyby se se mnou vyspala; viděl jsem to na ní jednou. Muž to pozná. Žena na muži ostatně také a přiznám se, že i mne to napadlo. Ale je vdaná a vím rovněž, že by "to" neudělala, stejně jako Já bych "to" neudělal. V tomto směru jsem již asi nadobro zkamenělý, protože na "to" vůbec nikdy nepomýšlím. Mé odvrácení se od "světa" je úplné. Jinak na svůj věk a na svůj dělnický původ není Marika šeredná. Má plavé vlasy a modré oči, takže ztělesňuje pravý nordický typ. Jen její jakkoli štíhlé tělo je trochu poznamenané věkem, dřinou a prodělanými porody. Dal bych si říct jedině, kdyby ona mermomocí chtěla, otravovala mě s "tím" a nedala pokoj. Ale zřejmě by tím byl konec našeho tajného přátelství. To je mi příjemnější než nějaké lidské šukání beze smyslu. Větší rozkoší je působit na jejího zakrnělého ducha, otesávat ten ohyzdný kámen jako Pygmalion a být té roztomile přisprostlé květinářce Líze jejím profesorem Higginsem.
Mimochodem řečeno, holkám v práci se líbím víc, když jsem úplně nakratičko ostříhaný a oblečený do tílka s obnaženými svalnatými pažemi. Včera jsem se stříhal a dnes na mně mohly všechny oči nechat, dokonce i ta nová kontrolorka Olina se na mne uculovala a dvě neznámé brigádnice taky. Jsem na roztrhání. Můj jediný nový mužský kolega Karel vyhlíží oproti mně jako pošuk z pomocné školy.

4. září 43
Začal nový misantropický rok. Už třiačtyřicátý. Neslavím, anžto nemám radost. Narozeniny jsou pro mne dnem smutku, nikoli radosti. Těším se z úplně jiných věcí, třeba z pěkného počasí někde daleko pryč od lidí v lesích.
Doma jsem se zdržel kvůli jídlu a na záchodě, a taktéž jsem zkoumal podmračenou oblohu, zdali nebude pršet, takže jsem vyrazil do víkendového bezdomoví až těsně před sedmou ranní.
Před krámem na sídlišti už byla samozřejmě utvořená fronta nedočkavců. Na pláni vidím zase tři srnečky. A kousek dál před Sádkem další tři! To je nadělení! Inu jako o správných narozeninách. On ostatně třídenní pobyt v přírodě je vždycky slavnostní.
Dnes jsem však evidentně opožděný. Na poslední zastávce s odpočinkem, to jest na posedu dole pod mou posvátnou horou, už jsem viděl první dva houbaře. Dva starší lidé. Přijeli v terénním vozidle, dobelhali se na svých zdegenerovaných hnátech a s košíky v pazourech do lesa a víc už jsem je naštěstí neviděl.
Ale zanedlouho další auto na obzoru a další dva šmejdilové! Šli přesně tam do té části lesa jako ti předešlí. Tam musí být nával! To je k neuvěření. Dnes jsem se opravdu opozdil. Dokonce jsem se kvůli nim musel vrátit pár kroků znovu na posed, odkud jsem zrovna vyšel směrem nahoru, abych se tam před nimi schoval. To je zase pitomé dobrodružství, o něž nestojím!
Zabydlil jsem se konečně o půl desáté. To není tedy žádné velké zpoždění! Prostě se na mne zase "domluvili", no, to je celé. Pakáž houbařská.
Neustále však drobně krápe, a tak musím mít zavřený stan. Nevadí, spí se mi skvěle.
Probudil jsem se o půl sedmé večer do nádherného lesního ticha. V baráku nikdy osm hodin v kuse nespím. Tam se to nedá.
Sprchlo, stan je pokrytý kapkami deště. Kolem hopká červenka. Je to tak krásné!
Najíst se a vzhůru na malou procházku, dokud je světlo!
Je jasno, zapadá slunce. Jsem blažený, naprosto spokojený. Je tu tak krásně... Čtu si Nietzscheho Mimo dobro a zlo a potom poslouchám In Extremo, album Verehrt und Angespien. Zaznívají tu na rockovém podkladě staré germánské hudební nástroje, o nichž jsem nedávno četl v knize Germáni. Jsou tu zastoupeny šalmaje, dudy, harfa, flétna, bubínky a zaslechl jsem i velmi hluboký zvuk, který by mohl být dost dobře vyluzován až dva a půl metru dlouhým kovovým rohem, zvaným "lura", vytočeným do tvaru segmentu spirály. Jak jsem se dočetl v knize, měly germánské lury rozsah až dvanáct tónů a je pravděpodobné, že se jich používalo v páru a troubilo se na ně v souzvuku. Představuji si luru jako blízkého příbuzného austrálského didgeridoo s podobným zvukem.
Německá skupina InExtremo nejen hraje na starodávné nástroje, ale také se obléká do "barbarských" historických kostýmů, jak je vidět například z této fotografie z obalu cédéčka:

Pokud jde o Nietzscheho Mimo dobro a zlo, zjišťuji po dvanácti letech, kdy jsem četl tuto knihu naposled, že se mi tehdy líbily více Nietzschovy výroky spíše kategorického obsahu, zatímco nyní objevuji v jeho textu úplně jiné perly, jako například tuto:
Ó Voltaire! Ó humanito! Ó blbství! "Pravda", hledání pravdy má cosi do sebe; a když si člověk přitom počíná až příliš lidsky - "il ne cherche le vrai que pour faire le bien"[1] -, vsadím se, že nenajde nic!
Nebo tuto:
Žádostivost po "svobodě vůle", v onom metafyzickém superlativním smyslu, který bohužel stále ještě ovládá mysli polovzdělanců, žádostivost nést sám veškerou a poslední zodpovědnost za své jednání a sejmout ji z boha, světa, předků, náhody i společnosti, není totiž nic menšího než právě touha být onou causou sui a s opovážlivostí předčící barona Prášila vytáhnout sama sebe za vlasy z bažin nicoty do bytí.
Jiné věty-perly bych si zatrhnul i dnes, například tuto:
Každý vyvolený člověk instinktivně touží po svém hradu a tajné skrýši, kde by byl vykoupen od davu, množství, od všech těch přemnohých, kde by směl zapomenout na pravidlo "člověk", jako jeho výjimka... Kdo ve styku s lidmi občas nehraje všemi barvami nouze, zelený a šedý ošklivostí, hnusem, soucitem, chmurou, osaměním, ten zajisté není člověkem vyššího vkusu...
Nietzsche je prostě "dobrej". Vezmu si ho do práce a budu jím obluzovat Mariku. Tohle na ni bude ale moc složité. I Tolstého Sonáta Kreutzerova se jí přestává líbit. Nedivím se jí. Ukazuje se v té povídce to, v čem žije jako vdaná žena. Kdežto Já se mohu u té četby smát a bavit se, protože jsem takovým věcem unikl. Ona to bere osobně vážně, kdežto Já zlehka jako komedii.
V deset hodin mířím na noční procházku. Oblečen do zimního kabátu, kochám se hvězdným nebem a naslouchám tajemným nočním zvukům. Pro mne ovšem moc tajemné nejsou; poznávám například hlas výra velkého. Ten však ztichne, když rozsvítím baterku. Pochopitelně.
Jiný, chechtavý hlas, jenž se náhle ozve odkudsi velmi zblízka tmou, mě skoro vylekal. Po chvíli však i on přejde do pravidelného sovího houkání, jemuž kdesi v dálce odpovídá jeho soused, sok či partner. Poslouchám je celou noc až do usnutí. Noc je prostě kouzelná. Je také bezpečná před obtěžováním lidáky. Jsem svobodný.
Usedl jsem ještě na kládu a meditoval. Pomalu se vzpamatovávám z přetrpěných hrůz, jimž jsem byl vystaven po pět dlouhých dnů ve fabrice i na ubikaci.
Později téže noci bouří, prší.

5.9.43
Probudil jsem se o půl desáté, krásně odpočatý a vyspalý. Je škaredě, ale ticho, jen ptáčci zpívají, hlavně jsou slyšet lejsci šedí. Idylické dopoledne.

Po poledni se vyjasnilo. Chtělo se mi spát, ale nedalo se, poněvadž stíhačky měly zase "letecký den". Rachot k ohluchnutí.
Sluníčko svítí a je horko. Ostružin už moc není nebo jsou přezrálé a vysbírané - mnou. Potřeboval jsem se svlažit, a tak jsem raději zamířil rovnou k Jezírku.
Na kraji lesa stálo červené auto, značící, že je někdo poblíž. Nebylo tudíž bezpečné jít se koupat, ale potřeboval jsem koupel. Voda nebyla příliš studená, skočil jsem do ní dvakrát.
Náhle jsem si všiml, že na protější břeh cosi hnědého vstoupilo. Utíkal jsem na břeh pro dalekohled. Nemýlil jsem se. Byl to pes. A kde je pes, je i člověk. Rychle oblékat a pryč! A už jsem viděl vzadu v křoví nenáviděnou lidskou tvář! Brunátný ksicht! Snad mě neviděl, nevím, teď už je to jedno. Obkroužil jsem takticky Jezírko, načež jsem zjistil, že na tom druhém břehu je zase vysypaná kupka obilných zrn. Malé rybky se tím živí; je jich u toho spousta. Auto i s osádkou bylo pryč. Koupat se mně už nechtělo, a tak jsem se odebral zpátky nahoru. Tam chvilku rachotily stroje. Dřeváci zřejmě jen nakládali a odváželi pár klád.

sobota, 6. září 43
Ještě že jsem nic nedal na předpověď počasí, která hrozila dešťovými přeháňkami, a nezůstal jsem doma! Je krásně, je horko, je dokonalá tropická pohádka! A to ticho vůkol! To bych doma litoval - kdybych měl nějaký domov!
O polednách jdu samozřejmě k Jezírku. V potůčku nejprve nabírám vodu a hltavě piji, pak se nahý koupu, sluním a plavu. Nad hlavou se vznášejí bez jediného máchnutí křídly káňata. Dole po břehu pobíhá s pocukávajícím ocáskem konipásek. Dnes se tu cítím bezpečně. Včera večer, po mém odchodu, tady musel ještě někdo být, protože je pohnuto s prkny na lávce. A ta kuna, která zde zanechala trus, to určitě neudělala!
Jen jednou či dvakrát jsem se skryl do olšoví před nízko prolétající Cessnou. Smočil jsem se čtyřikrát a když jsem měl pocit nudy a cítil jsem, jak se začínám nepříjemně připékat, oblékl jsem se a šel jsem mámě natrhat bezové listí na zábal na její bolavá kolena. Loví tam na paloučku káně.

Zpátky nahoru ke stanu jsem se ubíral přes jeteliště a co nevidím: tři srnky se v něm pasou! Dvě dospělé a jedna menší. Asi také usoudily, že kolem poledne je to bezpečnější než kupříkladu navečer. Jenomže ouha! Chyba lávky! Pohodlně jsem se usadil k jejich pozorování v té nové střílně, nedávno zrobené z prostého chvojí se stoličkou uvnitř, ale dlouho jsem se nedíval, protože pojednou srnky ztuhly, poodběhly blíž k lesu, poněvadž je cosi znepokojilo, tam se ještě jednou zastavily, aby zkontrolovaly situaci, načež se nyní už úprkem hnaly k lesu před nějakým reálným nebezpečím, jež jsem Já ze svého úkrytu dosud nezpozoroval. Až po chvilce jsem spatřil, co je tak vyděsilo a zahnalo: Byl to jakýsi starý muž, v hnědém tričku, modrých pracovních kalhotách a s modrou kšiltovkou na bělovlasé hlavě. Prodíral se těžce lesem a stejně těžce a vyčerpaně usedl na povalený kmen stromu. Pocítil jsem sice určitou přízeň k tomuto starci, který si zřejmě v tomto parném odpoledni vzpomněl na lesní potulky svých mladých let, ale že bych se s ním musel dvakrát setkat, to ani jednou. Naštěstí neměl namířeno mým směrem a po čase se mi ztratil z očí. Pocítil jsem s ním však jistou spřízněnost. Člověk jen tak na pěší procházce lesem, bez houbařského košíku, bez pracovního náčiní, bez flinty - to je dnes vskutku rarita; a jen lidé jeho věku jsou takto k vidění - zřídka ovšem - nebo Já. V tomto starci vidím svůj předobraz. Já se budu toulat po lesích až do smrti, dokud někde daleko od lidí, aby mě nenašli, padnu vyčerpáním - tím jsem si jist. Nic lepšího neznám.
Nahoře jsem se najedl tofu, chleba s brokolicovou pomazánkou, když vtom - hrůza! - projel kolem traktor! Pomalu supěl do vršku, až jsem se modlil a poháněl ho vší mou vůlí, aby se nezastavoval! Řidič mě neobjevil, ale bylo to těsné. Zanechal po sobě jen smrad. Sobota odpůldne a někdo má zrovna nejvíc práce!
O osmnácté hodině, jako vždy, mě budík mého kapesního počítače upozornil, že je čas odebrat se zpátky do lágru. Lekl jsem se, neboť v lese mi zkřížilo cestu jakési hnědé stvoření, jež jsem v prvním okamžiku považoval za psa. Byla to naštěstí jen srnka. A o kousek dál stranou v lese dupala poděšeně další! Na bývalém makovém poli paběrkují dva lidé. Jsou daleko.
Horší je to v Sádku. Je tam příliš živo na můj vkus. V jednom domě při cestě probíhá zahradní slavnost. Vypadá to tam jako v hospodě: spousta lidu a zápach připálené uzeniny. Potkávám dva lidi a několik aut. Horror non vacui!

další část >>>

<<< předešlá část


Poznámka:

[1] Hledá pravdu, jen aby činil dobro.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Aktuální články

Reklama
Další mé stránky:

Hledáš něco pouze na mých stránkách?
Tip: Prohledávej je mým vlastním vyhledávačem MiSearch!
https://www.google.cz/cse/publicurl?cx=013770122102643942506:cu-cqhoxcdm