Misantrop: Zápisník živého muže - 9.

4. února 2010 v 19:55 | Misantrop |  Zápisník živého muže

Za Sádkem už je opět klidno a liduprázdno. Přede mnou vzal do zaječích malinký zajíček, ale po chvíli vidím, že se vrací a běží váhavě přímo ke mně. Stal jsem se okamžitě stromem. Milý zajíček dohopkal až na metr ode mne! Myslel jsem, že ho někdo vepředu vyplašil, proto tedy že utíkal zpátky ke mně, ale nikoho jsem tam neviděl. Divné, proč se vracel. Zřejmě se potřeboval dostat někudy tamtudy nahoru do stráně, kde má svůj domov, pelíšek nebo cestičky. Skvělý zážitek z blízkého setkání mezidruhového druhu!
Na předposlední zastávce u pláně za Špicí mě již vstávajícího a protahujícího se minul kluk, teenager, který mi uctivě popřál dobrého večera. Odpověděl jsem mu stejně. Asi měl ze mne trochu strach. Stejně si nikdy nezvyknu, že mě lidé považují za nějakého úctyhodného stařešinu nebo ctihodného páprdu - to jsou ještě ty lepší případy. Když se to stalo poprvé, myslel jsem si, že to je vtip. Já sám sebe doposud vidím jako dvacetiletého. Mám pořád stejné rebelantské názory, stejné záliby, kondičku mám dokonce lepší než ve dvaceti. Pouze mě zrazují šedivé vlasy a přibývající vrásky. Oproti dvaceti letům jsem nyní více sečtělý a vzdělaný, více misantropičtější; jinak jsem stále stejný.
Pod nohama se mi mihla myška. Nad tmavnoucími lesy visí půlměsíc a září Jupiter. Přál bych si vrátit se tam teď znovu.
Do baráku jsem dorazil deset minut po osmé a co čert nechtěl, potkal jsem samozřejmě obě čubky Navrátilové. Koho chci nejmíň potkat, když se odněkud, kde mi bylo dobře, nerad vracím, toho zaručeně potkám. Sousedku Navrátilovou je ostatně větší umění nepotkat než potkat. Pracovní kolotoč se může znovu roztočit. Jsem "doma".

pátek, 12. září 43
Strašáka na zahrádce se ptáci nebojí, zato Já jsem se ho polekal! Vypadal jako lidák!
Po ránu se za městem válí mlha jako v šerém dávnověku. Něžné jedno Kopýtko jsem v té "mlze na blatech" viděl zase u pláně, blízko lavičky, kde mám zastávku číslo 2. Byl na ni pěkný pohled, jak se nezřetelně rýsovala její srnčí postava v tom diluviálním oparu a zkoumavě si mě prohlíží.
Sluníčko už se ale pomalu vyhupuje nad obzor. Bude hezký den. Teď je mi však zima. Před Sádkem další dvě, možná i tři kopýtka - nevím, jestli jsem neviděl jednu a tutéž srnu dvakrát. Po obloze letí skupina ptáků seřazená v klínovitou formaci - zřejmě husy. Zima se blíží. Nevidím je dobře, ani dost dlouho, protože než jsem zvedl dalekohled k očím, zmizelo hejno husí za stromy a s nimi i bílý čáp, který letěl blízko nich.
Za Sádkem leží na cestě přejetý slepýš. Za život jsem snad viděl víc slepýšů přejetých než živých! Je to hrůza. Ta auta jsou ryzí zlo. Kolik jen životů vzala! Lidi nepočítám, ti ať jdou k ohnivému čertu Feuerteufelu, ale těch zvířat je mi líto. Statistická čísla jsou úděsná: podle střízlivého odhadu, který vyplynul z nedávného terénního průzkumu českých ochránců přírody, zahyne ročně na našich silnicích a dálnicích přes půl miliónu zajíců, tři sta tisíc ježků, dvě stě tisíc srn a tak dále. Dál jistě následují masakry žab, ptáků, hmyzu, měkkýšů a podobně. Je to strašné. Kdyby zařvalo na silnicích každým rokem tolik lidáků, bylo by to jen dobře a nikomu by jich líto nebylo; jenomže kvůli tolika zmarněným lidským životům, ostatně naprosto bezvýznamným, by zrušili dopravu a zakázali automobilový provoz. Kvůli lidákům by to udělali, kvůli zvířatům to nikdo neudělá.
Před poslední zastávkou u posedu už zas vidím veselejší obrázek. Přináší mi nejen radost, ale je to i velmi dojemná scéna: vidím totiž před sebou kompletní srnčí rodinku, tedy srnce, který jako by se zakloněnou hlavou s majestátním parožím po býčím způsobu flemoval, dále vidím srnku a nechybí ani mládě. Kompletní srnčí rodinka na ranním pikniku. Škoda, že je musím vyrušit, avšak musím jít dál. Všichni tři společně odbíhají do lesa a v půli cesty se ještě jednou nakrátko zastaví, ohlédnou se po mně a zadívají se na mne znovu a už skáčou zarosenou trávou pryč, jen jejich bílé ořitky nadskakují!
Jsem téměř u cíle a jako vždy mě tady bolí ramena a za krkem od těžké plné polní. Ale stojí ta námaha za to!
Ve čtvrt na deset bydlím v tomto mém víkendovém sídle. Ptáčci zpívají (nejvíc je slyšet budníček), neštěkají žádní psi, nezaznívá sem žádný hovor lidí, žádný rachot strojů, aut či náčiní, žádné třískání domovních dveří, které se s příšerným rámusem za člověkem zabouchnou jako brána pekelná... - nic tu nepřipomíná nenáviděný můj takzvaný "domov". Jsem konečně doma v bezdomoví.
V pět hodin jsem se probudil do lesního ticha. Čtu si Nietzscheho Ranní červánky a znovu usínám. Tuto knihu jsem koupil a četl poprvé před čtyřmi lety a zase zjišťuji, že se mi v ní nyní líbí jiná místa než tehdy. Například aforismus 14. o významu šílenství v dějinách morality jsem tenkrát asi nechal bez povšimnutí, avšak teď jej považuji za skvělý. Ale objevuji i další perly! Mnoho jiných perel!
Pak už je tma, a tak poslouchám album "Scars of the Crucifix" od skupiny Deicide ("Bohovražda" - ten název zní lépe v češtině!). Death metal také není špatný hudební styl! Trochu sice jednodušší, nenápaditější, ale hlavně že to je nářez, tvrdá muzika a speciálně tohle album má výborné texty proti křesťanství! To je ten správný germánský barditus! Měl bych si pořídit víc takové muziky! Poslech mi pouze ruší zase ty hrozné stíhačky.
V devět hodin je tma, avšak žádná "tma tmoucí", neboť svítí Měsíc skoro v úplňku. Vycházím na malou hodinovou procházku. Na tu se vždycky těším celý pracovní týden nejvíc, protože v lágru se nikdy takhle krásně o samotě neprojdu. Od Měsíce se line takové světlo, že si ani nemusím svítit na cestu baterkou. Líbí se mi les v tom měsíčním světle. Mám rád ty zřetelně ostré stíny stromů na pozadí mdlého šerosvitu. Obešel jsem kolem dokola celý velký remízek mezi poli. Fouká studený vítr. Okolo slyším pobíhat srnce, leč nevidím je. Oni mne však zjevně ano. Zdola hluboko pode mnou, hluboko pod mojí úrovní, se ozývají výbuchy "zábavní" pyrotechniky. Já v tom nic zábavného nevidím. Nesnáším, když mám volno a má je zároveň i ta lidská verbež tam dole. Proto - a nejen proto - jsem tady nahoře.
Noc byla studená - velmi studená! Musel jsem se navléct do zimního kabátu, jaká mi byla zima, a stejně to mnoho nepomohlo. Teď je devět hodin ráno (sobota), sluníčko svítí, ale lepší to stále není. Po poli, kde jsem se v noci procházel, jezdí traktor a nejspíš oře nebo něco podobného. Zima se blíží. Na koupání to už tento víkend nebude.
O půl třetí jsem se šel projít. Hned jsem spatřil dole před sebou mihnout se člověka mezi stromy. Schoval jsem se a zkoumal okolí dalekohledem. Jak se ukázalo, byla to houbařka s nákupním košíkem ze samoobsluhy. O kus dál z hustšího porostu zazníval nezvířecí šramot. Tam byl zase nějaký chlap a řezal chudinku břízku. Možná ti dva patřili k sobě, co na tom záleží? Pro mne patří všichni lidé k sobě. Všichni jsou mými nepřáteli.
Vystoupal jsem proto ještě výš, kde jsem teprve nalezl tolik potřebnou samotu a klid. Usedl jsem a zahloubal se na dlouhé minuty nad různými věcmi, jako pokaždé, když po dlouhé době konečně osamím. Musel jsem takto nehybně prosedět dlouhou dobu. Znenadání přiletěl neslyšně z hloubi lesa velký dravý pták, chtěje usednout jako na bidýlko na jednu suchou holou větev těsně nade mnou. Otočil jsem tím směrem hlavu a tím jsem se prozradil, protože pták ihned zareagoval a jakmile doskočil na větev, vzápětí se od ní zase odrazil a odletěl. Vypadalo to na káně, ale v té rychlosti, v níž se vše seběhlo, si nemůžu být jistý.
To severovýchodní proudění není dobré! Na sluníčku v závětří je docela teplo, ale na větru a ve stínu je zimní kabát nutností. Zima udeřila náhle jako v Rusku. V devět hodin večer je noc. Měsíc v úplňku září jako druhé Slunce. Škoda, že i tak nehřeje, čímž se podobá slunci zimnímu. Počasí by tomu odpovídalo. Dnes v noci se držím jen v závětří, a i tak je mi brzy zima a vracím se záhy do stanu a do spacáku. Noc byla krutá.
V neděli před polednem jsem se vypravil pro vodu. Je stále zima. Z korun stromů vzlétají holubi. Jednu srnku jsem znenáhla zaskočil do té míry, že zůstala s poděšeným pohledem na mne konsternovaně stát a ani se nehýbala. Až když jsem se pohnul Já a udělal krok blíž, teprve pak se jako by vzpamatovala a odběhla.
Nalezl jsem sluneční brýle. Musely tu ležet hodně dlouho, protože jsou umazané od bláta, ale jinak jim nic není. Tady je už nikdo hledat nebude. Beru je a omývám v potůčku. Voda je ledová a zebou mě z ní ruce. Ta rybka tu pořád žije. Ta se má, že jí studená voda nevadí! Já kdybych teď vskočil do Jezírka, myslím, že bych snad ani pro svalovou ztuhlost a zkřehlost nedoplaval zpátky k můstku! Nebo bych dopadl jako malíř vysočiny Antonín Slavíček, který z takové koupele na smrt onemocněl v nepovedeném létě roku 1909.

Našel jsem ještě několik posledních ostružin. Přišly mi neobyčejně k chuti. Ach, léto, vrať se zpátky! Usedl jsem na mé oblíbené místečko pod košatým smrkem na břehu rybníčku. Je tu klid, i když pár nesnesitelně řvoucích stíhaček už dnes přeletělo a jeden motorkář se tudy již také přehnal. Kdyby byli takhle hlasitě slyšet kupříkladu takoví Deicide, to by lidáci rozmrzele vylézali před domy a ptali se naštvaně, kdo je to ruší, ale tenhle příšerný kravál od různých letounů a motorových vehiklů nikomu nevadí. Příroda je tak zdevastovaná, začlověčená vším možným, nejen tím ustavičným hlukem. Kam oko pohlédne, všude se válí nějaké harampádí, nějaké to člověčenstvo... Dnes jsem našel dokonce i v potůčku, ústícím do Jezírka, jakýsi odporný kus igelitu... Ale pořád je to v přírodě lepší než být ve městě, mezi lidmi, v baráku, kde je to ještě horší.
Jestli se však pro příští víkend neoteplí, nevím, nevím, zda tu nejsem dnes pro letošek naposledy... Ještě ke všemu se zatáhlo a tudíž už ani to sluníčko nesvítí. Skoro to vypadá na sněžení. Do lágru vyrážím o půl hodiny dřív, tedy o půl šesté. Minule už mě zastihla na Šibeničním vrchu tma a kromě toho se chci vyhnout sousedce Navrátilové a její čubce (oběma čubkám!), kterou bych jistě po osmé hodině zase potkal před barákem na pravidelném venčení.
Kdosi nasypal zvířátkům hromadu jablíček na kraj lesa. Naproti se ovšem nachází posed, neboli střílna, takže nejde o žádný dobrý skutek, nýbrž o prachsprostou návnadu, narafičenou nějakým lstivým dobytkem. Nechci už nikdy slyšet od myslivců, jak se "strašně obětují" v zájmu zvěře, že ji přikrmují a podobně. Jsou to parchanti.
Po cestě potkávám jen dvě srnčata.
Je příšerná zima. Mrznou mi ruce, uši a nos, slzí mi oči. Před první zastávkou na lavičce před "africkou" plání sedí jeden takový bouchal v uzavřeném posedu. Čumí po mně a jistě na mne čumí i když odpočívám. Má na mne docela slušný výhled. Okolo mne běhá v trávě myška. Půjdu zase dál, než po mně ten blbec začne střílet, ruce už mám beztak zkřehlé zimou a nemůžu dál psát.
Sotva jsem se zvedl, vidím před sebou čtyři srnky: dvě dospělé, dvě mláďata. Letos mají hodně mladých. Tentokrát mě nemusí mrzet, že jsem je vyrušil a vyplašil. Vždyť jsem je vyplašil jemu, tomu bouchalovi zákeřnému! Pod křížem na Šibeničním vrchu už je zase tma. Klesám dolů.

pondělí, 15. září 43
Celý den prší. V baráku pitomým se topí. Předpověď počasí na příští víkend nevypadá o moc líp.

pátek, 19. září 43
Ačkoli je ještě astronomické léto, skutečné léto, léto teplé a slunečné, léto vábící k pobytu v přírodě - takové mně milé léto skončilo. Na víkend se nechystám, neboť hlásí nadále chladno a přeháňky, v noci přízemní mrazíky. Maximálně vyrazím někam na jednodenní výlet.
Půjčil jsem si dnes v knihovně jednu krásnou knížku a další tři knížky jsem si odtud odnesl zadarmo do mého vlastnictví, takže o zábavu budu mít postaráno ažaž. Ty knihy jsou tyto:
* Friedrich Hölderlin - Hyperion aneb eremita v Řecku
* Králevic, král, císař Karel IV. od Alexeje Pludka
* Stendhal - Energické múzy
Stendhalovy Energické múzy jsem si na měsíc pouze vypůjčil, ostatní tři knížky jsou od nynějška mým osobním vlastnictvím. Hölderlinův Hyperion se dotýká našeho společného romantického zaujetí pro Řecko, Flaubertovo Bouvard a Pécuchet jsem již jednou četl, rovněž vypůjčené z knihovny (a třebas to byla právě tato kniha, nyní vyřazená!), ale s potěchou si tu četbu zopakuji a za deset dvacet let znovu a znovu, protože to je tak výborné dílo, zčásti humorné, zčásti tragické, z části i filosofické, že se dá číst pořád. No a Pludkova knížka o Karlu IV. mě zaujala jednak svou historickou tématikou, za druhé svou výtvarnou podobou a za třetí mi není protivný Pludkův historiografický styl. Mám už od něho doma knížku Nepřítel z Atlantidy - ta se mi docela líbila svým podobenstvím o korupci moci, a také ostatní Pludkovy tituly nezní špatně: "Faraónův písař" (z dějin starého Egypta), "Rádce velkých rádžů" (ze starověké Indie), nebo "Pověsti dávných časů" (ságy Polabských Slovanů). Ty bych si mohl někdy v budoucnu také přečíst.
Všechno to jsou knihy staré, v dobrém slova smyslu, tedy v tvrdých deskách, svou cenou laciné na svou dobu (ne svým pojetím, jako dnešní drahé šunty), výpravné, vybavené rejstříky, vysvětlivkami a podobně. Jsem s nimi spokojen. Mám na dlouho co číst.

sobota, 20. září 43
Léto skončilo doslova ze dne na den. Venku prší a teplota se sotva drží na sedmi stupních Celsia. Zarůstám vousem. Myslím, že si ho nechám. Jako kdysi dřív. Prožívám po dlouhé době první víkend doma v baráku. Zatím to jde. Ta plastová okna docela dobře tlumí venkovní randál. Leč Čubka stále žije, těšíc se dobrému zdraví, živé spokojenosti a dobrými hlasivkami. Se mnou je to horší: po noční šichtě jsem spal neobvykle málo - jen asi do půl jedné. Chybí mi to lesní ticho, šum větru ve větvích stromů a zpěv ptáků. Místo toho poslouchám střídavě hardcorové Stampin' Ground ve sluchátkách discmanu a Už jsme doma v přehrávači nahoře na skříni. Není to ono. Až když vstanu, uvařím si orientální zeleninovou polévku a zapnu počítač, pustím si ke kávě a k lekci němčiny hlas lejska bělokrkého, teprve potom pocítím trochu harmonie mysli a těla. Ke gymnastice si pouštím Mozartovo Requiem d mol a zvláštní věc: zažívám pojednou vrcholný umělecký zážitek, velmi silný, jako nikdy předtím, ačkoli jsem tuto geniální hudebně-vokální skladbu (nebo vokálně-instrumentální - to je jedno) slyšel již nejméně tisíckrát!
V noci jsem v práci pilně četl Stendhalovy statě o umění. Opět v nich nacházím mnohé z toho, co se mi na Stendhalově psaní a myšlení tolik líbí: duchaplnost, vtip, ironii, lehký a srozumitelný styl, psychologickou hloubku, nevšední výrazy.
Hned v první kapitole Racine a Shakespeare mě pobavila historka ze srpna 1822, kdy jistý voják, přítomný na představení Othella v Baltimoru, střelil po herci, představujícím Othella, který právě škrtil Desdemonu, protože podlehl iluzi, že je to skutečné. Voják vykřikl: "Nikdo nesmí říci, že v mé přítomnosti prokletý černoch zabil bělošku!" a výstřelem z pušky roztříštil herci ruku. Stendhal dále píše, že podobnou zprávu přinesou noviny každý rok. Zajímalo by mě, v kterém roce přestali lidé trpět takovými živými iluzemi na divadelních představeních, protože dnes už se nic takového neděje. Pouze snad čas od času nějaký hodně prostomyslný člověk podlehne dojmu, že herec představující ve filmu darebáka, je zlý i v životě, nebo že herec hrající lékaře skutečně rozumí medicíně, takže onoho herce zastavují na ulici a chtějí po něm diagnózu a podobně. Hlupáci jsou v každé době a vždy se projevují jinak. Jedině v tom jsou vynalézaví až hrůza.
V druhé kapitole o smíchu mě pobavil tento vtipný odstavec:
Jeden německý kníže, známý příznivec literatury, vypsal v těchto dnech cenu za nejlepší filosofické pojednání o smíchu. Doufám, že tu cenu získá Francouz. Nebylo by směšné, kdybychom byli na tomto poli poraženi? Zdá se mi, že v Paříži se prohodí za jediný večer více vtipů než v celém Německu za měsíc.
Tak tohle je přesně ten druh psaní a myšlení, který se mi u Stendhala líbí. V tomto jediném odstavečku je vše: vtip, jemná ironie, nestranný šleh na obě strany, úsporný styl s vhodně zvolenými slovy. Krása.
Stendhal pak uvádí citát z pera anglického filosofa Thomase Hobbese:
*Co je to smích? Hobbes odpovídá: Tato obecně známá fyzická křeč je způsobena nenadálým poznáním naší převahy nad jiným člověkem.
Velká pravda, již pak dále ještě Stendhal po svém osobitém psychologickém způsobu rozvádí a různě analyzuje.
*Dále: Osoby, jíž se mám smát, si musím do určité míry vážit. Velmi si vážím nadání pana Picarda, ale ve většině jeho veseloher mají postavy, které nás mají pobavit, tak nízké mravy, že by mě nikdy ani nenapadlo přirovnávat se k nim. Jakmile pronesli pár vět, naprosto jimi pohrdám. Nikdo mi již o nich nemůže vykládat nic směšného.
To Já se naopak směji nejvíc právě těm, jimiž nejvíc pohrdám.
Nebo tato anekdota přímo ze života:
*Jeden pařížský tiskař napsal náboženskou tragédii nazvanou Jozue. Vytiskl ji co nejpřepychověji a poslal ji do Parmy svému kolegovi, slavnému Bodonimu. Nedlouho nato podnikl literárně činný tiskař cestu do Itálie. Navštívil přítele Bodoniho: "Co soudíte o mé tragédii Jozue?" "Ach, to je krása!" "Myslíte tedy, že mi to dílo přinese trochu slávy?" "Nejen to, milý příteli, ale učiní vás nesmrtelným." "A co říkáte typům?" "Vznešené a dokonale provedené, zvláště iniciály."
Protože Bodoni hořel nadšením pro své umění, vnímal v tragédii svého přítele jen krásu tiskařských typů. Tato anekdota mě rozesmála více, než si zaslouží.
Také tento odstavec je zajímavý:
* Komičnost je totiž jako hudba: její krása nemá trvání. Molièrova komedie je příliš prostoupena satirou a nedovoluje mi proto příliš často vesele se smát, dá-li se to tak říci. Když si jdu odpočinout do divadla, hledám tu nespoutanou obraznost, jež by mě rozesmála jako malé dítě.
To Já se mohu smát lidem od rána do večera - a zvláště v satirách! Moje nenávist k lidskému rodu nezná odpočinek!
Nebo tento vtipný nápad:
*Naše učebnice literatury nám za studií pověděly, že Molièrovi se smějeme, a my tomu věříme, poněvadž zůstáváme ve Francii po celý život v zajetí školských názorů na literaturu.
Zkusil jsem chodit v Paříži do Francouzského divadla pokaždé, když dávají komedie od Molièra nebo jiného hodnotného spisovatele. Poznamenávám si tužkou ve svém výtisku přesně ona místa, jimž se lidé smějí, a jakého druhu je tento smích. Smějí se například, když některý herec pronese slovo klystýr, nebo se smějí oklamanému manželovi...
Dne 4. prosince 1822 se dával Tartuffe. Hrála slečna Marsová, nic nechybělo k svátečnímu dojmu. A vidíte! V celém Tartuffovi se lidé smáli jen dvakrát, ani o chlup víc, a to ještě docela lehounce. Častěji se tleskalo břitkosti satiry nebo narážkám...
V údivu nad tím, že se lidé tomuto Molièrovu mistrovskému dílu tak málo smějí, sdělil jsem své pozorování společnosti duchaplných lidí. Řekli mi, že se mýlím.
Tak to mu docela věřím. To je totiž hloupost vcelku typická i pro ty nejduchaplnější lidi. Podobná pozorování s týmiž výsledky provádím dost často také.
Ve třetí kapitole Co je to romanticismus? se vyskytuje nádherná věta, jako stvořená pro nesmrtelné citáty klasiků:
*Řekl bych, že spisovatel potřebuje skoro právě tolik odvahy jako válečník; první nesmí myslet na novináře o nic víc než druhý na nemocnici.
A ještě tato dobová perlička:
*U nás se všemu, co je silné, říká neslušné. Molièrova Lakomce vypískali (7. února 1823), protože v této hře se syn nechová uctivě k otci.
Podobných šťavnatých soust je v knize přehršel, jak se zdá, protože jsem teprve na 58. straně (kniha má dobře nabitých 600 stran!) a podívejte se, co jsem si toho už musel opsat! Budu se muset propříště trochu mírnit a být víc uvážlivý ve výběru - ale copak to dost dobře jde? Takovou knihu bych si měl spíš koupit nebo půjčovat častěji, a ne ji opisovat téměř celou! Ještě že mám doma ve své knihovničce to velké bibliofilní vydání jeho sebraných spisů! Aspoň něco tedy. Báječný spisovatel tenhle Stendhal! Jeho manýry a naturel mi plně vyhovují. Přál bych si umět psát jako on. A myslím, že to i umím. Nač být zbytečně skromný a hrát si sám před sebou na někoho, kým nejsem!
Leč přesto jsem tu se Stendhalem znovu, a to s tímto jeho bravurním postřehem:
*Pokud paměť historika sahá, nikdy neprodělal národ ve svých mravech a ve svých zálibách převratnější a důsažnější změnu, než jakou prošel mezi lety 1780 a 1823; a to nám chtějí předkládat stále stejnou literaturu! Nechť se naši vážní protivníci porozhlédnou kolem sebe: hlupák z roku 1780 si tropil hloupé, nemastné neslané žerty - stále se smál; hlupák z roku 1823 plodí mlhavé, stokrát omleté, smrtelně nudné filosofické úvahy a tváří se přitom stále kysele; tohle je pozoruhodná revoluce. Společnost, v níž se natolik změnil živel tak podstatný a tak hojně se vyskytující, jako je hlupák, nemůže již snášet ani tutéž směšnost, ani tentýž patos. Tehdy se všichni lidé snažili svého souseda rozesmát; dnes ho chce každý oklamat.
Jeden prokurátor nevěrec si opatřil nádherně vázané Bourdalouovy spisy a podotkl: Tím si udělám oko u kněží.
To mi připomíná tu věc s naší nedávnou "revolucí", snad až na toto (i když kdo ví?):
*Ten, kdo se dnes směje v salónu při čtení tohoto spisku, bude do týdne sedět v žaláři. A jiný, jenž s ním žertuje, bude jmenovat porotu, která ho odsoudí.
Pravda, to dnes snad nehrozí, ale moc se z toho netěšme a neradujme! Zas o tolik svobodnější nejsme, jsme-li vůbec (Já si myslím, že ne; že jsme naopak čím dál nesvobodnější; a myslím, že mám pravdu). Dnes se totiž vůbec nic nečte. Čtení již tudíž neplatí tolik za společensky nebezpečné jako v minulosti, kdy se četlo hodně. Při čtení mých spisů se nikdo smát nebude, protože je nikdo takový, kdo se dovede smát, nečte.
V závěru třetí kapitoly Co je romanticismus? jsem našel ještě dvě krásné větičky, jež se též trochu vztahují k té povedené historce o Othellovi výše:
*Je zajímavé, je krásné vidět, jak Othello, tak zamilovaný v prvním jednání, zabíjí v pátém dějství svou ženu. Jestliže jeho přerod nastane během šestatřiceti hodin, je nesmyslný a Othellem pohrdám.

neděle, 21. září 43
Stále prší jako na podzim, teplota: 11°C. Nedostanu se ven ani na malou procházku po lese.
Dnes jsem si opsal některé Stendhalovy úvahy o jeho vlastním psaní:
*Pokud jde o mne, vystavuji se raději výtce, že mám neurovnaný styl, než že jsem bezobsažný.
*Pokud se týče mne, v mé omezené sféře působnosti a v nesmírné vzdálenosti od všech výtvorů oceňovaných veřejností, přiznám, že z nedostatku vážnějšího zaměstnání od roku 1814 píši, tak jako se kouří doutník, abych si ukrátil dlouhou chvíli; stránka, kterou mě bavilo psát, se mi zdá vždycky zdařilá.
Oceňuji tedy patřičně a více než kdo jiný celou tu vzdálenost, která mě dělí od spisovatelů požívajících veřejného obdivu a křesla ve Francouzské akademii.
Pokud jde o mne - abych napodobil Stendhalův úvod věty -, nepíši sice přímo a rovnou z nudy, ale to, co píši, mě také musí bavit, a hlavně - musí mě to bavit potom také číst stále znovu a znovu po letech! A vzdálenost, ta nedozírná vzdálenost mé osoby od veškerého veřejného dění, od popularity, neřkuli vůbec od známosti, je tak obrovská, že si také nemám na co stěžovat.
Další citát se týká naší společné záliby v Molièrovi a zvláště v Misantropovi:
*Molière projevuje v Misantropovi stokrát více ducha než kdokoliv jiný.
Moje řeč!
A díky této knize jsem se poprvé dozvěděl, že Molière napsal v roce 1669 jakousi frašku v próze a s baletem jménem Pan z Prasátkova. To je pro mne novinka.
Další výpisek je také pěkný, týkající se i mého "mýtu odlišného nadlidského zvířete". Stendhal to ovšem v mírné hyperbole převádí na umělecké cítění. Posuďte sami:
*Jsou věci, které se nedokazují. Kdosi se jde podívat do Muzea na Raffaelovo Proměnění Páně. Obrátí se na mne s rozmrzelou tváří: "Nevím," řekne, "co je na tomhle vychvalovaném obraze tak vznešeného." - "Poslyšte," řeknu mu, "víte, že státní úpisy dosáhly už včera večer kurzu z konce měsíce?" Domnívám se totiž, že je nebezpečné pouštět se do diskuse s lidmi tak odlišného ražení. Ne že bych byl nadutý, ale bojím se nudy. Ve Philadelphii, naproti domu, v němž kdysi bydlil Franklin, se jednou černoch s bělochem velmi živě přeli o věrnost Tizianova koloritu. Který z nich měl pravdu? Opravdu si nejsem jist; ale to zas vím, že člověk, který nemiluje Raffaela, a já jsme dvě bytosti zcela odlišného druhu; mezi námi nemůže být nic společného. K této skutečnosti nepovažuji za nutné dodat sebemenšího slůvka.
Nač s takovým člověkem diskutovat? Zeptám se ho, jak starého má syna, a vypočtu si v duchu, za jak dlouho se jeho syn objeví ve společnosti a bude tvořit veřejné mínění.
Přestože lidé o tom nevědí, ovládá zvyk u většiny z nich despoticky jejich obraznost. V tomto výroku nalézám poklad literární snášenlivosti: zvyk ovládá despoticky obraznost i těch nejosvícenějších lidí a prostřednictvím jejich obraznosti pak i požitek, který jim umění může poskytnout.
Jak dokázat někomu, že něco, co v něm vzbuzuje pocit nepřekonatelného odporu, může, ba musí mu působit požitek?
A nyní pár pikantních historických údajů:
Nejdřív píše Stendhal o světových dějinách, že je známe pouhých dva tisíce let - což je na počátku Stendhalova devatenáctého století ještě docela možné, a potom jen tak mezi řečí prozrazuje dobové počty lidí v Anglii a v Americe: V Anglii osmnáct miliónů, v Americe jen deset miliónů. Dnes žije v Anglii 47 miliónů, to jest dvaapůlkrát víc za pouhých dvě stě let, v Americe, s nynějšími 272 milióny, to je za tu dobu dokonce více než sedmadvacetkrát víc! Úděsná čísla! A tato čísla ještě dále rostou! Za dalších dvě stě let ať si ctihodný čtenář doplní soudobá čísla sám. A z nich ať věští budoucnost!

pondělí, 22. září 43
Je Evropský den bez aut. Na ulicích to není poznat. Objednal jsem si bezdrátový internet 4 Mb/s za měsíční paušál 415 Kč, zařídil jsem si nový pas, elektronicky přímo na městském úřadě za 600 Kč, nechal jsem se vyfotit na nový občanský průkaz (za 110 Kč), neboť oba ty trapné průkazy ztratí v prosinci platnost, zašel jsem se podívat do informačního centra na internet, zda už nejsou na cestě má nová cédéčka (nezjistil jsem nic, a tak jsem se alespoň podíval na astronomický snímek dne, na chryzantémy a do francouzsko-českého slovníku na jeden technický termín, s nímž jsem se setkal ve fabrice), což mě za asi deset minut surfování stálo patnáct korun, a dokonce jsem se ještě prohrabal v antikvariátu starými knihami. Zaujala mě jen jedna, a to učebnice němčiny z roku 1935. Nic moc, takových doma mám - a lepších. Ani za pakatel čtyř korun za kus se nevyplatí nosit do mého přeplněného kabinetu takové harampádí.
Na těch fotografiích vypadám důstojně jako Cicero. Bezvousý Říman. Holobradé pako. Civilní podoba nadlidského zvířete. Rozumný šimpanz z Planety opic by se mě asi nechápavě zeptal: "Proč jste to udělal? Proč jste si oholil srst? Vypadáte najednou poněkud méně inteligentně." Letos jsem Já sám nic nefotil, takže toto je Misantrop roku 43:

Počasí je stále špatné. Víkend se mi zdá subjektivně delší doma než v přírodě. Tam ty tři dni vždycky tak krutě a rychle uběhly, že jsem se ani nenadál a už jsem zase mašíroval do lágru; tady v baráku se to zdá delší. Alespoň nějaká útěcha.
Dnes jsem našel ve vysvětlivkách knihy Energické múzy doslovné znění onoho "návodu Horatiova", jejž jsem použil v mém díle Rakovina na kůži Země. Dověděl jsem se tak konečně, že onen "návod Horatiův" pochází z jeho Listu Pisonům aneb o umění básnickém, verš 387 nn. a v překladu Ot. Jirániho zní přesně takto:
*Po devět roků ať v stolku zavřen je rukopis tvůj.
Cos nevydal dosud, je možno zničiti vždy;
hlas vypuštěný již návratu nezná.

Ano, avšak Já tento návod chápu také jako užitečnou radu pro toho - pro mne například -, kdo nepíše díla poplatná aktuální době, nýbrž díla platná v každé době a za každých časů, jakož i za každých (politických) poměrů. U nich by mělo být jedno, jestli je někdo objeví někde zasuté v šuplíku za devět let, nebo vykope z lidských ruin civilizace na kompaktním disku za devět set let. Platit budou pořád. A také co jsem nevydal dosud - a s největší pravděpodobností ani nikdy nevydám -, to bych maximálně jen trochu upravil, něco přidal, nikoli ubral, nikoli zničil. -
Od toho Horatia bych si také mohl něco na ukázku přečíst!

další část >>>

<<< předchozí část

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Aktuální články

Reklama
Další mé stránky:

Hledáš něco pouze na mých stránkách?
Tip: Prohledávej je mým vlastním vyhledávačem MiSearch!
https://www.google.cz/cse/publicurl?cx=013770122102643942506:cu-cqhoxcdm