J. W. Goethe: Utrpení mladého Werthera (výpisky)

1. března 2010 v 13:21 | Misantrop |  Četba

"Že vy lidé", zvolal jsem, "když o něčem hovoříte, musíte hned říci: to je pošetilé, to je moudré, to je dobré, to je zlé! A co to má vlastně všechno znamenat? Vyzkoumáte tím vnitřní pohnutky toho kterého skutku? Dokážete s určitostí odvodit příčiny proč se stal, proč se stát musil? Kdyby tomu tak bylo, nesypali byste ty své soudy tak tuze lehce z rukávu."

Jako by se před mou duší byla rozhrnula opona: dějiště nekonečného života se přede mnou změnilo v propast věčně otevřeného hrobu... Není okamžiku, kdy bys nebyl ničitelem a nemusil jím být. Nejnevinnější procházka připravuje tisíce ubohých červíčků o život, jediný krok rozvrací pracné stavby mravenců a zadupává ten malý svět do potupného hrobu. Nedojímají velké, a přece jen vzácné, pohromy světa, povodně, odplavující vaše vesnice, zemětřesení, pohlcující vaše města. Mně užírá srdce všestravující síla ukrytá v celé přírodě, která nestvořila nic, aby to souseda, aby to sebe neničilo. A tak se potácím v úzkostech! Nebe a země a všechny tvořivé síly kolem mne! Nevidím nic než věčně hltající, věčně přežvykující obludu.

"Ach vy rozumbradové!" zvolal jsem s úsměvem. "Vášeň! Opojení! Šílenství! Stojíte tu tak poklidně, bez účasti, vy mravopočestní občané, spíláte opilci, opovrhujete šílencem, nesete se mimo jako veleknězi a děkujete Bohu, jako ten farizej, že nejste jako jeden z nich. Byl jsem už leckdy opilý, mé vášně nikdy nebyly příliš vzdáleny šílenství, a ani jednoho, ani druhého mi není líto, neboť naučil jsem se tak pochopit, ve svých mezích ovšem, proč všichni lidé, kteří vykonali něco velkého, něco, co se zdálo nemožné, musili být odjakživa prohlašováni za opilce a za šílence. Ale také ve všedním životě je to nesnesitelné, když volají za chlapem, který vykonal aspoň poněkud svobodný, šlechetný, neočekávaný skutek: ten člověk je opilý, je blázen. Styďte se, střízlivci, styďte se, mudrci!"

Jak jsem rád, že mé srdce dovede procítit prostou, nevinnou radost člověka, jenž si nese na stůl hlávku zelí, kterou sám vypěstoval, a pak si pochutnává nejenom na tom, co uvařil, nýbrž i na všech těch dobrých dnech a krásných jitrech, kdy svou zeleninu sázel, na líbezných večerech, kdy ji zaléval a kdy se těšil, jak prospívá.

Ba, Viléme, děti jsou mému srdci ze všech tvorů nejbližší. Když se tak na ně dívám a vidím v tom drobečku zárodky všech těch ctností a sil, kterých jim jednou bude tolik zapotřebí, když poznávám v umíněnosti všechnu tu budoucí statečnost a pevnost charakteru, v rozpustilosti všechnu budoucí veselou mysl a lehkost překonávající nástrahy světa, a všechno tak nepokažené, tak ucelené! Pořád, pořád si opakuji zlatá slova učitele lidstva: nebudete-li jako jedno z těch...! A prosím, s nimi, kdo jsou jako my, kdo by měly být našimi vzory, zacházíme jako se svými poddanými! Mají být bez vlastní vůle! Což my ji nemáme? A v čem je naše přednost? - Protože jsme starší a chytřejší? Panebože na nebi, staré děti vidíš a mladé děti a nic víc, a z kterých máš větší radost, to nám tvůj syn už dávno zjevil. Ale oni ho vyznávají, a neposlouchají ho - to je také stará vesta, a hnětou své děti k svému obrazu.

Maminka by ráda viděla, abych něco dělal, říkáš? To mě rozesmálo. Což teď nedělám nic? A není to konec konců jedno, přebírám-li čočku nebo hrách? Všechno na světě je více méně darebnost a chlap, který se kvůli jiným pachtí za penězi nebo poctami, aniž je to jeho vlastní vášeň, je podle mého hlupák.

Mám to nazvat bláhovostí anebo zaslepeností? - K čemu jsou mi slova? Věc mluví sama za sebe! Lidstvo je po čertech jednotvárné. Skoro všichni propracují větší část dne, aby mohli žít; a ta troška svobody, která jim zbývá, je tolik znepokojuje, že dělají co mohou, aby se jí zbyli. Ach, úděle lidský!


Že děti nevědí, proč mají vůli, v tom jsou všichni veleučení školometi zajedno. Že se však také dospělí, podobni dětem, potácejí po zeměkouli, že jako ony nevědí, odkud přišli a kam jdou, že ani oni nejednají z pravých pohnutek, že také jimi vládne rákoska a cukrátko, tomu jaksi nikdo nevěří, ačkoliv se mi zdá, že to rukama hmatáme.

Na mou duši, že lidem nerozumím, že mohou být tak omezení a tak hloupě se blamovat. Ale všímám si den ze dne víc, můj milý, jak je člověk pošetilý, když posuzuje jiné podle sebe. A jelikož sám mám tolik práce se sebou a srdce i ducha tak rozbouřené, ach, milerád nechám ty druhé chodit, kudy se jim zlíbí, jen kdyby oni nechali mne.

Žádný argument na světě mě tak nedopaluje, jako když se někdo vytasí s ošuntělou průpovídkou, zatímco já mluvím z celého srdce.

Jen tehdy, když se do něčeho dovedeme vžít, smíme o tom se ctí hovořit.

Na tomhle světě vůbec málokdy jeden porozumí druhému.

Od té doby, co se tak den ze dne proháním mezi lidmi a vidím, co dělají, snáším se mnohem lépe sám se sebou.


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Aktuální články

Reklama
Další mé stránky:

Hledáš něco pouze na mých stránkách?
Tip: Prohledávej je mým vlastním vyhledávačem MiSearch!
https://www.google.cz/cse/publicurl?cx=013770122102643942506:cu-cqhoxcdm