J. W. Goethe: Viléma Meistera léta učednická - 2. (výpisky)

23. března 2010 v 14:10 | Misantrop |  Četba
PÁTÁ KNIHA


Na zemích Mignon zřejmě nezajímalo nic jiného, než jsou-li teplé či studené. Věděla znamenitě, jak je to s točnami zemskými, že je tam hrozitánská spousta ledu a že tepla přibývá, čím víc se od nich vzdalujeme. Když někdo někam odjížděl, vyzvídala jen, zda jede na sever či na jih, a snažila se, aby na svých mapičkách našla cestu, kudy pojede. Zvláště když Vilém mluvil o cestování, dávala bedlivý pozor, a bylo jí toho zřejmě vždycky líto, když řeč přešla k jinému tématu. Ač ji nemohli nijak přemluvit, aby přijala nějakou úlohu nebo vůbec jen vstoupila na jeviště, když se hrálo, učívala se ráda a pilně nazpaměť ódám a písním a vzbuzovala u každého podiv, když často znenadání a jakoby spatra přednášela takovou báseň, obyčejně vážnou a vznešenou.

Serlo[1], který si ze zvyku všímal každého sebemenšího projevu procítajícího talentu, ji v tom povzbuzoval. Nejvíc se mu však zalíbila svým pěkným zpěvem rozmanitého rázu a někdy i veselého obsahu; týmž způsobem dobyl si jeho přízně i harfeník.



Serlo, ač sám neměl vůbec hudebního nadání, ani nehrál na žádný nástroj, přece si hudby nadmíru vážil. Snažil se, aby si pokud možná často opatřil tento požitek, který předčí všechny ostatní. Jednou týdně míval koncert a nyní si vytvořil z Mignony, harfeníka a Laerta, který nehrál špatně na housle, podivnou malou domácí kapelu.

Říkával: "Člověk je tak náchylný zabývat se nízkými a všedními věcmi, duch a smysly se tak snadno otupují k dojmům z dokonalé krásy, že by si měl člověk všemožně zachovávat svou citlivost k nim. Neboť nikdo se nemůže úplně obejít bez takového požitku, a jenom nezvyk vnímat něco dobrého způsobuje, že si lidé leckdy zamilují i věci pošetilé a nevkusné, jen když jsou nové. Měli bychom," říkával, "denně vyslechnout aspoň písničku, přečíst si dobrou báseň, prohlédnout znamenitý obraz, a když to jen trochu jde, promluvit několik rozumných slov."

Jarnův[2] jasný rozum posuzoval správně a přísně, co se mu zrovna naskytlo, ale měl přitom tu chybu, že tyto jednotlivé soudy vyslovoval jako všeobecně platné, ačkoliv výroky rozumu mají vlastně platnost jen jedinkrát, a to v případě zcela určitém, a stávají se ihned nesprávnými, použijeme-li jich na případ další.

"Není nic směšnějšího, než když herci mluví o studování; připadá mi to, jako když svobodní zednáři mluví o řemesle."

Mignon byla veselá až k zuřivosti, a jakkoli se společnost z počátku tomu žertu smála, musila tomu nakonec učinit přítrž. Ale domluvy byly málo platné, neboť nyní vyskočila a běhala divoce kolem stolu s tamburinou v ruce. Vlasy jí poletovaly, a když pohazovala hlavou a měla jaksi všechny údy ve vzduchu, vypadala jako jedna z menád[3], jejichž divoké a skoro nemožné pohyby nás na starých památkách dodnes uvádějí v úžas.

V témž okamžení popadlo Viléma něco za levou paži a zároveň pocítil i prudkou bolest. Mignon se schovala, popadla ho a kousla do paže. Mihla se mimo něj po schodech dolů a zmizela.

Vilém užasl nad vzezřením dítěte, ba můžeme říci, že se ho zděsil. Zdálo se mu, že za tuto noc nějak povyrostla; přistoupila k němu a s ušlechtilou vznešeností podívala se mu tak vážně do očí, že její pohled nevydržel.



Tuze správná je zkušenost, že není dobře slavností zahájit stav, který má déle trvat. Oslavujme jen, co je šťastně dokonáno; všecky ceremonie hned na začátku vyčerpávají chuť a síly, které podněcují naši snahu a pomáhají nám při delší námaze. Ze všech slavností je oslavování svateb nejnevhodnější; nic na světě by se nemělo konat ve větší tichosti, pokoře a naději než svatba.

Je vůbec obyčejným zjevem, že nic, co je společným dílem většího počtu lidí a okolností, nemůže se dlouho udržet v plné dokonalosti. Ať jde o divadelní společnost nebo o říši, o kruh přátel či o armádu, obyčejně můžeme udat okamžik, kdy stojí na vrcholu dokonalosti, souladu, spokojenosti a činnosti; často se však rychle vymění personál, přistupují noví členové, osoby se už nehodí k novým poměrům, poměry k osobám; všechno se změní, a co bylo dříve jedním tělem, nyní se rychle rozpadá. A hned se k tomu ještě přidaly všelijaké vášně, které obyčejně překážejí každému dobrému zřízení a tak snadno rozkládají vše, co si rozumní a rozmyslní lidé přejí mít pohromadě.

Připadalo mu nakonec v smutných chvílích, že toto řemeslo si méně než kterékoli jiné zasluhuje potřebného nákladu času a sil. Zaměstnání bylo obtížné a odměna nepatrná. Byl by přijal raději každé jiné, při němž, když se skončí, přece jen můžeme užívat duševního klidu, než toto, kde po překonání mechanických obtíží nás teprve čeká největší duševní a citová námaha, máme-li dosáhnout cíle své činnosti.


ŠESTÁ KNIHA

ZPOVĚĎ KRÁSNÉ DUŠE[4]

Trpěla jsem a milovala, a to byl nejvlastnější a nejpřirozenější stav mého srdce.
Ale nikdy mě nenapadlo, abych pomýšlela na to, jak to je vlastně se mnou, je-li má duše také taková, podobá-li se skutečně zrcadlu dosti jasnému, aby obráželo věčné slunce; to jsem už jednou provždy měla za jisté.
Velký dav, kterým jsem bývala obklopena, mě rozptyloval a strhoval s sebou jako divoký proud. Byla to nejprázdnější léta mého života. Po celý den mluvit o ničem, po celý den nemít zdravé myšlenky a pořád jen být v jednom kole, to byl tehdy můj život. Ani na milované knihy jsem nemyslila. Lidé, kteří mě obklopovali, neměli o vědách ani ponětí; byli to němečtí dvořané a tato třída neměla tehdy ani špetku kultury.
Taková společnost, jak se každý domyslí, by mě nutně byla přivedla na okraj záhuby. Žila jsem si jen ze dne na den, smyslně a vesele, nesoustřeďovala se na nic. Ale spatřuji v tom řízení, že se mi nikdo z té spousty krásných, bohatých a skvěle oblečených mužů nezalíbil. Byli zhýralí a neskrývali to; to mě odrazovalo; své rozhovory kořenili dvojsmyslnostmi: to mě uráželo. Chovala jsem se k nim chladně. Jejich nezpůsoby byly často neuvěřitelné; tak jsem si tedy občas dovolovala hrubé slovo.
Nadto mi můj starý učitel jednou důvěrně prozradil, že většina těchto protivných mužských je nebezpečná nejen pro ctnost děvčete, nýbrž i pro jeho zdraví. Nyní jsem cítila z nich teprv hrůzu a měla už strach, jakmile se mi některý z nich trochu přiblížil. Měla jsem se na pozoru před sklenkami a šálky, jakož i před židlí, z níž některý z nich povstal. Tak jsem byla morálně i fysicky velmi isolována.
Shledala jsem velmi brzy, že přímý směr mé duše je porušován pošetilým rozptylováním a zájmem o věci nehodné. Ale jak se zachovat ve světě, kde vše je lhostejné nebo nesmyslné? Byla bych ráda nechala starost starostí a žila nazdařbůh jako jiní lidé, kterým zřejmě celkem nic nechybělo - nemohla jsem však, mé nitro mi v tom příliš často bránilo.
Co to jen bylo, co tolik změnilo můj vkus a mou povahu, že jsem v dvaadvacíti letech, ba ještě dříve, už nenacházela zalíbení ve věcech, které jinak nevinně obveselují lidi toho věku? Proč nebyly nevinné pro mne? Mohu asi správně odvětit: právě proto, že pro mne nebyly ničím nevinným, protože jsem nebyla jako mé vrstevnice, neobeznámené se svou duší. Nikoli, poznala jsem ze zkušeností, kterých jsem nabyla, ač jsem jich nehledala, že jsou vyšší city, které nám poskytují opravdové rozkoše, které marně hledáme v radovánkách, a že v těchto vyšších slastech je zároveň ukryt tajný poklad pro posilu v neštěstí.
Poznala jsem náhle, že to je jenom skleněný zvon, který mě uzavírá do vzduchoprázdna. Stačí mít dost sil, abys jej roztříštila, a jsi zachráněna!
Ujednáno, vykonáno. Sňala jsem masku a jednala vždy tak, jak se mi ze srdce chtělo.
Jak bych si přála, abych už i tenkrát byla žila úplně bez soustavy. Ale kdopak je hned tak šťasten, aby si uvědomil svou vlastní podstatu v neporušené souvislosti, bez cizích kadlubů!
Ponenáhlu jsem zapochybovala o názorech mnoha přeslavných lidí a zůstávala se svými názory v skrytu. Jedna přítelkyně, které jsem kdysi dovolila příliš hluboko nahlédnout do svých myšlenek, pletla se mi stále do mých věcí. Také jí jsem se musila zbavit a kdysi jsem jí velmi rozhodně řekla, aby byla bez starosti, že její rady nepotřebuji.
Rozhodnutí, že se v duchovních věcech vymknu radám a vlivu přátel, mělo za následek, že jsem nabyla odvahy kráčet svou vlastní cestou i ve věcech vnějších.


SEDMÁ KNIHA

Jaro přišlo v plné své nádheře; předčasná bouřka, která se stahovala po celý den, se s rachotem strhla nad horami; déšť se spustil nad nížinou, slunce zase vysvitlo v plném jasu a na šedém pozadí se zaskvěla nádherná duha. Vilém jí jel v ústrety a teskně se na ni díval. "Ach," řekl si, "je to opravdu tak, že nejkrásnější barvy života spatřujeme toliko na temném pozadí?"

"Vždy jsem podporoval, co bylo rozumné, nezamlčoval své mínění, když mi něco připadalo nejapné, a proto kdekdo vedl řeči o mé nepokojné hlavě a zlé hubě. Ta lidská sebranka se ničeho tak nebojí jako rozumu. Hlouposti by se měli strachovat, kdyby chápali, co je strašlivé; ale rozum je nepohodlný, a proto pryč s ním; hloupost, ta je jenom zhoubná, a proto se dá snést. - A jak je to s vaším starým vrtochem, vytvořit něco krásného a dobrého ve společnosti cikánů?"

"Už mě to vytrestalo dost," zvolal Vilém. "Netušíte, jak málo ty lidičky znají sami sebe, jak bezmyšlenkovitě provozují své řemeslo, jak nehorázné jsou jejich požadavky. Každý si o sobě myslí, že je bůhvíjaký originál, a přitom je neschopen vyrovnat se s něčím, co jakkoli vybočuje z pouhé rutiny. K tomu jsou posedlí věčnou snahou po něčem novém. Jak horlivě intrikují jeden proti druhému! A jenom nejmalichernější sobectví, nejomezenější vědomí vlastního prospěchu je drží pohromadě. O taktu ve vzájemném styku už vůbec nemůže být ani řeči: tajné úskoky a hanebné řeči živí věčnou nedůvěru mezi nimi. Kdo není flamendr, je šosák. Každý si dělá nárok na bezpodmínečnou úctu, každý je nedůtklivý i k nejmenší výtce. Vždycky všechno už věděl sám a lépe! A pročpak tedy vždycky dělal pravý opak? Jsou věčně bez peněz; k nikomu nemají důvěru, a přitom se zřejmě ničeho tak nebojí jako rozumu a dobrého vkusu a o nic jim tolik nejde jako o zachování svrchované svévole."

"Chudáci herci! Což nechápete, příteli, že jste nepopsal jenom divadlo, nýbrž celý svět, a že vám pro váš krutý štětec najdu ve všech stavech dost figur a skutků, které by vám mohly stát modelem? Promiňte, ale musím se zase smát, že si o těchto krásných vlastnostech myslíte, že je nalézáme toliko na prknech."

"Nemůžete přece jen úplně přemoci své škarohlídství, když tvrdíte, že tyto chyby jsou všeobecné."

"A svědčí to zase jen o vaší neznalosti světa, když tyto věci máte divadlu tolik za zlé."

"Nikdy jsem si nemyslil, že dovedete být tak shovívavý a ohleduplný."

"Nikoli. Všechny lidské chyby promíjím herci, avšak žádnou hereckou lidem. Nepřejte si, abych spustil o tom svou jeremiádu[5], byla by trpčí než vaše."

"Nikdy jsem neviděl duši v tak podivném stavu. Po mnoho let již nemá nejmenší zájem o nic mimo sebe, ba téměř nic z toho nevnímá; ponořen sám do sebe, pozoruje své duté, prázdné já, které se mu jeví nesmírnou propastí. Jak to je dojemné, když hovoří o tomto smutném stavu! 'Nevidím před sebou nic, za sebou nic,' volá, 'než nekonečnou noc, v níž prodlévám v nejstrašnější osamělosti; není ve mně pocitu mimo pocit nějaké viny, která se mi však rovněž ukazuje jen kdesi za mnou jako beztvarý přízrak. Než není tu ani výše, ani hloubky, nic přede mnou, nic za mnou, žádné slovo nevylíčí tento stále stejný stav. Někdy prudce zvolám do věčně stejné bídy své lhostejnosti: Na věky, na věky! a toto podivné, nepochopitelné slovo se odráží jasně a zřetelně od temnot mého stavu. Ani záblesk nějakého božstva se mi v této noci nezjevuje, pláči své slzy se sebou sám a pro sebe. Nic mi není hroznější než přátelství a láska, neboť jedině ony vzbouzejí ve mně přání, aby zjevy mě obklopující byly skutečné. Ale i tyto dva přízraky vystoupily z propasti jen proto, aby mě děsily a uloupily mi nakonec i drahé vědomí tohoto ukrutného bytí.' "

"Měl byste ho slyšet," pokračoval lékař, "když takto v důvěrných chvílích ulevuje svému srdci; naslouchal jsem mu několikrát a byl jsem nanejvýš dojat. Když ho něco donutí, aby na chvíli přiznal, že čas uplývá, tu je jakoby udiven, a potom znova zas nevěří v změny, které se s věcmi udály, a říká, že to je zdánlivé a přelud. Kdysi navečer zpíval píseň o svých šedých vlasech - seděli jsme všichni kolem něho a plakali."



Nemůžeme se ani dost brzy poučit o tom, jak je snadné nás ve světě nahradit. Domýšlíme se, že jsme bůhvíjak důležití! Myslíme si, že samojediní oživujeme prostředí, ve kterém působíme; domníváme se, že když tu nejsme, všechno se musí zarazit, život, potrava i dech - a zatím si mezery, kterou zůstavujeme, skoro nikdo ani nevšimne, tak rychle se zase zaplní, a často, ne-li něčím lepším, tedy něčím aspoň příjemnějším.


"Meistře," řekla, "ponech si mě u sebe, budu u tebe šťastná i nešťastná."
*

"Jsem vzdělaná dost, abych dovedla milovat a tesknit."

*

"Rozum je krutý, srdce je lepší."

*

Kdyby se jen člověk neodvažoval něco slibovat do budoucnosti! Ani nejmenšímu slibu nemůže dostát, natož významnému!

S našimi úmysly je to jako s našimi tužbami. Když se uskuteční, když se splní, nejsou si už vůbec podobny a nám se pak zdá, že jsme neudělali nic a ničeho nedosáhli.

Tak to chodí u všech lidí, kterým záleží na jejich vnitřním vzdělání, že zanedbávají úplně své vnější záležitosti. Vilém prošel takovým údobím.

Není povinností vychovatele lidí ochraňovat před bludem, nýbrž bloudícího vést, ba dát mu vypít plný pohár jeho bludů do dna: to jest moudrost učitelova. Kdo svého bludu jen málo okouší, dlouho s ním vystačí, má z něho radost jako ze vzácného štěstí - kdo jej však do dna vychutná, ten jej musí poznat, není-li blázen.

Lehrbrief


Výuční list

Umění je dlouhé, život krátký, úsudek těžký, příležitost prchavá. Jednat je lehké, myslit těžké; jednat podle myšlenky je nepohodlné. Každý počátek je veselý, práh je místo nadějí. Chlapec nade vším žasne, dojem je pro něj rozhodující; učí se hravě, vážnost ho překvapuje. Duch nápodoby je nám vrozen, co však máme napodobovat, nesnadno poznáváme. Vzácně nalézáme znamenité věci, ještě vzácněji si jich vážíme. Výšiny nás vábí, nikoli stupně k nim. Zrak upřený k vrcholu, rádi putujeme nížinou. Jen části umění lze se naučit, avšak umělec je potřebuje celé. Kdo se mu naučí jen zpola, bloudí a mnoho mluví; kdo je má celé, nechce než tvořit a mluví zřídka nebo až k posledu. Kdo se mu naučí jen zpola, nemá tajemství ani síly, jeho nauka je jako upečený chléb: chutná a sytí jediný den; avšak mouku nemůžeme zasít a obilí, které má být zaseto, nesmíme semlít. Slova jsou dobrá, nikoli však to nejlepší. To nejlepší slovy neozřejmíš. Duch, ve kterém jednáme, je to nejvyšší. Jen duch je schopen pochopit a zobrazit jednání. Nikdo neví, co činí, jedná-li dobře: špatného však jsme si povždy dobře vědomi. Kdo působí jen znameními, je pedant, pokrytec nebo břídil. Těch je mnoho a je jim dobře, když jsou pohromadě. Jejich žvanění učedníka zdržuje a jejich vytrvalá prostřednost právě nejlepším nahání strach. Výuka pravého umělce však odkrývá smysl, neboť kde chybí slovo, tam mluví čin. Pravý učedník se učí neznámé vyvozovat ze známého a blíží se mistrovi.

* * *


OSMÁ KNIHA

"Ty jsi anděl?" zeptalo se jedno dítě.
"Kéž bych byla," odvětila Mignon.
"Proč máš v ruce lilii?"
"Tak čisté a upřímné by mělo být mé srdce, pak bych byla šťastna."
"A co ta křídla? Ukaž nám je!"
"Znamenají krásnější, která se ještě nerozevřela."

Tak odpovídala významně na každou nevinnou, prostou otázku. Když zvědavost naší chásky byla ukojena a dojem ze zjevení se poněkud otupil, chtěly ji zase vysvléci. Ale nedopustila to, vzala loutnu, posadila se na tento vysoký psací stůl a zazpívala k neuvěření půvabně tuto píseň:

♫ So laßt mich scheinen, bis ich werde;
Zieht mir das weiße Kleid nicht aus!
Ich eile von der schönen Erde
Hinab in jenes feste Haus.
Dort ruh' ich eine kleine Stille,
Dann öffnet sich der frische Blick,
Ich lasse dann die reine Hülle,
Den Gürtel und den Kranz zurück.
Und jene himmlischen Gestalten
Sie fragen nicht nach Mann und Weib,
Und keine Kleider, keine Falten
Umgeben den verklärten Leib.
Zwar lebt' ich ohne Sorg' und Mühe
Doch fühl ich tiefen Schmerz genug;
Vor Kummer altert' ich zu frühe;
Macht mich auf ewig wieder jung! ♫


♫ Před pravým žitím zdání pouze
a bílý ponechte mi šat!
Jdu z krásné země v spěšné touze
tam dolů v pevný dům ten spat.
Tam na tichou si zdřímnu chvíli,
pak živé oko vzhlédne zas,
pak zanechám tu šat svůj bílý,
svou čistou roušku, věnec, pás!
A nebeské tam zjevy ony,
kdo muž, kdo žena, nedbají,
a žádné roušky, žádné clony
zjasněných údů netají.
Bez nouze žiji, bez námahy,
však bolu krutého znám dost;
já smutkem zestarala záhy -
vraťte mi mládí na věčnost! ♫

*

(zvuková podoba této písně na videu zde)



Mignon tu seděla v dlouhých bílých ženských šatech; její bohaté hnědé kučery byly zčásti svázány do uzlu; měla Felixe na klíně a tiskla ho k srdci; vypadala úplně jako nadpozemské zjevení a hoch jako sám život: bylo to jako objetí nebes a země.

"Teď," říkala, "Mignon už nikdy neleze na stromy a neskáče, a přece cítí stále ještě touhu kráčet po vrcholcích hor, skákat s domu na dům, se stromu na strom. Jak závidím ptáčkům, zvlášť když si stavějí svá hezounká a milá hnízdečka."



Nemohl žít bez hudby, zvláště ne beze zpěvu a měl při tom zvláštní zvyk, že nechtěl vidět zpěváky. Říkával: "Divadlo nás příliš zhýčkává, hudba tam jaksi slouží jen oku, doprovází pohyby, nikoli pocity. Při oratoriích a koncertech nás hudebníkův zjev vždycky ruší. Pravá hudba je jen a jen pro sluch, krásný hlas je to nejobecnější, co si můžeme pomyslit, a když se před naším zrakem objeví zcela určitý jedinec, který jej vyluzuje, ničí to ryzost a účinek této obecnosti. Chci vidět každého, s kým hovořím, poněvadž to je právě jednotlivec, jehož postava a charakter činí to, co mluví, cenným nebo bezcenným; kdo mi však zpívá, má být neviditelný, jeho tělesný zjev mě nemá podplácet nebo mást. Tady mluví jen orgán k orgánu, ne duch k duchu, ne tisíceronásobný svět k oku, ne nebe k člověku." Tak chtěl také při instrumentální hudbě, aby orchestr byl pokud možno skryt, poněvadž nás prý mechanická námaha a nezbytné, vždy poněkud pitvorné pohyby hrajících hudebníků jen rozptylují a matou. Proto neposlouchal hudbu jinak než se zavřenýma očima, aby svou celou bytost soustředil na jediný nezkalený požitek sluchový.

Máme se stříci nadání, v němž se nemůžeme nadít dokonalosti. Ať už to přivedeme kamkoli, přece nakonec, když poznáme dokonalost pravého mistra, budeme bolestně litovat ztráty času a sil, které jsme na takové břídilství vynaložili.

Hoch si hrál s novou hračkou; otec mu ji upravil lépe, pořádněji, účelněji, ale v tu ránu dítě ztratilo na ní zájem. "Tys pravý člověk!" zvolal Vilém. "Pojď, synu, pojď, bratře, budeme si na světě jen tak hrát, jak se dá!"

Jestliže při něčem nemáme šetřit inkoustu a pera, tedy při zapisování jednotlivých podrobností pamětihodných příběhů.

KONEC

<<< první část



Poznámky:

[1] Jméno Serlo - vzniklo přesmyčkou písmen z F. L. Schröder (1744-1816). Podobně je i Jarno z "major". (Zde si chci dovolit jistou vlastní spekulaci: Serlo by mohla být dost dobře také přesmyčka jména Schillerova, s nímž vedl Goethe podobné diskuse jako románový Vilém se Serlem v sedmé kapitole páté knihy - pozn. Misantropova.)

[2] Jarno - přesmyčka z "major".

[3] Menády - byly ve starém Řecku ženy, které se při náboženských slavnostech na počest boha plodnosti Dionýsa (Bakcha) uváděly do stavu extatické zuřivosti. Tím, že Goethe přirovnává Mignon k menádě, chce vystihnout, že ani ve chvíli veselí se nedovedla zbavit křečovité, neovladatelné podstaty své bytosti, a kromě toho ji Goethe spojuje s pradávnou lidovou představou posvátné posedlosti.

[4] Zpověď krásné duše - líčí, někdy asi s doslovným použitím jejích zápisků, životní osudy a povahu Susanny Cathariny von Klettenberg (1723-74), přítelkyně Goethovy matky, která měla značný vliv na náboženský vývoj dospívajícího Goetha.

[5] Jeremiáda - žalozpěv nad přírodní katastrofou nebo úpadkem státu, nazvaný podle biblického proroka Jeremiáše (narozeného asi r. 650 př. n. l.), oplakávajícího zkázu Jeruzaléma a jeho chrámu (r. 587 př. n. l.). Viz Bible: Pláč.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Aktuální články

Reklama
Další mé stránky:

Hledáš něco pouze na mých stránkách?
Tip: Prohledávej je mým vlastním vyhledávačem MiSearch!
https://www.google.cz/cse/publicurl?cx=013770122102643942506:cu-cqhoxcdm