J. W. Goethe: Viléma Meistera léta učednická - 1. (výpisky)

23. března 2010 v 13:49 | Misantrop |  Četba

PŘEDMLUVA

Vše, co láká do nesmírna, do tajemných hlubin vlastního nitra a pryč od lidí, skrývá za příslibem krásy a naplnění života propastná nebezpečí.
Eduard Goldstücker

PRVNÍ KNIHA

"Vzpomínám si ještě na báseň, která je jistě někde mezi mými papíry, v níž se o mou ctěnou osobu velmi zuřivě přou a rvou musa tragického básnictví s jinou ženskou postavou, v níž jsem zosobnil obchod. Námět[1] je obyčejný a nevzpomínám si, zda verše jsou lepší; ale ukáži vám to, abyste poznali sílu strachu, hnusu, lásky a vášně, která v nich panuje. Jak úzkostlivou jsem vylíčil starou hospodyni s přeslicí za pasem, s klíči po boku, s brýlemi na nose, stále pilnou, stále v neklidu, hašteřivou a skrblivou, malichernou a úmornou! Jak strastně jsem popsal stav toho, kdo se měl krčit pod její metlou a v potu tváře vykonávat svou nevolnickou robotu.
Jak zcela jinak vystupovala ta druhá! Jakým zjevením byla sklíčenému srdci! Ztepilá postavou, byla celým svým zjevem a chováním dcerou svobody. Vědomí vlastní ceny jí dodávalo důstojnosti bez pýchy; měla šaty, které jí pěkně slušely, zahalovaly každý úd, aniž jej tísnily, a hojné řasení látky opakovalo jako tisíceré echo rozkošné pohyby bohyně! Jaký kontrast! A na kterou stranu se mé srdce obrátilo, to si snadno domyslíš. Také jsem nevynechal ani jediný znak, aby každý mou musu na první pohled poznal. Koruny a dýky, řetězy a masky, jak jsem je nalezl v podání svých předchůdců, nechyběly ani tentokrát. Hádka byla prudká, řeči obou osob náležitě kontrastovaly. Neboť je-li nám čtrnáct, s oblibou malujeme černé a bílé hodně blízko sebe. Stařena mluvila, jak mluví osoba, která se ohne i pro špendlík, a druhá jako ta, která rozdává království. Zhrdl jsem varovnými hrozbami stařeninými; otočil jsem se již zády k bohatství, které mi slibovala: vyděděn a nah oddal jsem se muse, která na mne hodila svůj zlatý závoj a přikryla mou nahotu."

Werner se zasmál a zvolal: "Stále si ještě s radostí vzpomínám, že jsem z vašich divadelních tažení tyl jako válečný dodavatel. Když jste se chystali k dobytí Jerusalema, měl jsem z toho zrovna tak pěkný profit jako kdysi Benátčané. Nic na světě se mi nezdá tak rozumné, jako využít pošetilosti jiných."
"Nevím, zda by to nebylo ušlechtilejší zábavou, lidi z jejich pošetilosti léčit."
"Tak, jak je znám, byla by to asi marná snaha. Není to věru maličkost, vyzrát na ostatní a zbohatnout, a obyčejně se to děje na útraty těch druhých."[2]

Seděl v svém pokoji a uvažoval o plánu cesty, jako dovedný zloděj nebo čaroděj ve vězení někdy vytahuje nohy z uzamčených pout, aby v sobě živil přesvědčení, že jeho záchrana je možná, ba mnohem bližší, než se domnívají jeho krátkozrací strážcové.
Konečně odbila ta noční hodina; vzdálil se z domu, shodil se sebe všechen tlak a kráčel tichými ulicemi. Na velkém rynku pozdvihl ruce k nebi, měl pocit, že má všechno za sebou a pod sebou; ode všeho se odpoutal. Vznášel se v bezpočtu nadějí, a jen volání ponocného mu někdy připomínalo, že dosud chodí po této zemi.
A my se ještě ptáme, zda byl šťasten, ba blažen!


DRUHÁ KNIHA

Potom následovaly dni hlasité, stále se vracející a úmyslně znovu a znovu rozjitřované bolesti; avšak i tyto dny je třeba mít za milost přírody. V těchto chvílích Vilém ještě úplně neztratil svou milou; jeho bolesti byly neúnavně obnovovanými pokusy zadržet štěstí, které mu z duše unikalo, znovu lapit přelud, že je ještě možné dát svým radostem navždy mrtvým krátký život posmrtný: tak jako nemůžeme nazvat zcela mrtvým tělo, pokud trvá rozklad, pokud se síly, které se marně snaží působit podle svého dřívějšího určení, vyčerpávají ničením částí, které jindy oživovaly. Teprve když je všechno vším uvedeno vniveč, když vidíme celek obrácený v lhostejný prach, pak teprve vzniká v nás žalostně prázdný pocit smrti, jejž může osvěžit toliko dech Věčně živoucího.

"Báseň má být buď vynikající, nebo vůbec nemá být! Každý, kdo nemá vlohu stvořit nejlepší, má se odříci umění a dávat si dobrý pozor před každým jeho svodem.

Jak jsi na omylu, milý příteli, když si myslíš, že dílo, jehož první představa musí naplnit celou duši, vytvoříš v nastavovaných, našetřených chvílích. Nikoli, básník musí všecek žít sobě, všecek v milovaných předmětech své tvorby. On, jehož nitro je nebesy tak přeskvěle obdarováno, on, člověk chovající v hrudi poklad stále sám ze sebe se množící, musí se svými poklady žít i vnějším světem nerušen v tichém blaženství, které se boháč marně snaží kolem sebe vytvořit nahromaděnými statky. Pohleď jen na lidi, jak se štvou za štěstím a za zábavou! Jejich tužby, jejich námaha a jejich peníze jsou bez ustání na honu, a za čím? Za tím, čeho se básníkovi dostalo už od přírody: za radostí ze světa, za prožíváním sebe sama v jiných, po harmonickém soužití s mnoha věcmi často neslučitelnými.

Co jiného znepokojuje lidi, než to, že nedokáží spojit své pojmy s věcmi, že se jim požitek rozplývá pod rukama, že vytoužené přichází pozdě a že dosažené a dostižené nemá na jejich srdce ten účinek, který nám žádostivost v dálce dává tušit. Jako boha povýšil osud básníka nad toto vše. Vidí změť vášní i bezúčelné kolotání rodin a říší, vidí, jak nerozluštitelné záhady a nedorozumění, kterým často chybí jen jedno jediné jednoslabičné slovo k rozuzlení, způsobují nevýslovně zhoubné zápletky. Zatím co člověk světa se plíží svými dny v sžírající melancholii, do níž ho uvrhla veliká ztráta, nebo jde svému osudu vstříc v rozpustilém rozjaření, vnímavá a citlivá duše básníkova kráčí neustále jako putující slunce od noci ke dni a tichými přechody ladí svou harfu k radosti i k žalu. Z jeho srdce vyrůstá krásná květina moudrosti, od narození zasetá do jeho hlubin, a když ostatní bdíce sní a obludnými představami i strachem jsou bez sebe, on žije sen života jako bdící, a to nejvzácnější, co se přihodí, je mu zároveň minulostí i budoucností. A ty bys chtěl, aby se snížil k ubožácké živnosti? On, který je stvořen k obrazu ptáka, aby vzlétal nad světem, hnízdil na vysokých vrcholcích a aby, lehce zaměňuje jednu větev za druhou, měl za potravu poupata a plody, on by měl roveň býku táhnout pluh, či roveň psu uvykat stopě, či dokonce uvázán na řetěz svým štěkotem střežit poplužní dvůr?"

Werner ovšem naslouchal všecek udiven. "Kdyby jen lidé," vpadl mu do řeči, "byli uzpůsobeni jako ptáci a mohli trávit své dny v libém blaženství nepředouce ani nežnouce, v ustavičném požitku! Kdyby jen dovedli s příchodem zimy stejně lehce odletět do dalekých krajin, vyhnout se nedostatku a zajistit se před mrazem!"

"Tak žili básníci za dob, kdy vznešené bylo více uznáváno a ctěno," zvolal Vilém, "a měli by tak žít neustále. S velikým věnem v své hrudi potřebují málo od vnějšího světa. Dar sdělovat s lidmi krásné city a nádherné obrazy v sladkých slovech a melodiích, každému předmětu se přizpůsobujících, okouzloval odedávna svět a byl nadaným lidem hojným dědictvím. Naslouchali jim na dvorech králů, u stolů bohatců, přede dveřmi milenců, a sluch i duše se uzavíraly všemu ostatnímu; podobně si blahořečíme a nadšeně zastavujeme své kroky, když zaznívá z houštin, jimiž kráčíme, mohutně jímavý hlas slavíka! Nacházeli svět pohostinný a jejich zdánlivě nízký stav povznášel je tím výše. Bohatýr naslouchal jejich zpěvům a dobyvatel světa kořil se básníkovi, poněvadž cítil, že bez něho by se jeho nesmírné bytí přehnalo jako pouhý poryv větru."

Jel zvolna údolími a horami s pocitem největšího potěšení. Viděl tu po prvé převislé skály, šumící bystřiny, obrostlé skalní stěny a hluboké propasti, a přece těkaly už sny jeho nejranějšího mládí v takových krajinách. Cítil se při těchto podívaných omlazen, všechny prožité bolesti byly smyty s jeho duše.

Všelijaké úvahy mu šly hlavou; hra byla plná děje, ale nelíčila skutečné charaktery. Líbila se a bavila. Takové jsou počátky všeho dramatického umění. Prostý člověk je spokojen, jen když vidí, že se něco děje; vzdělanější chce při hře něco pocítit, a přemýšlení je jenom velmi vzdělaným lidem vhod.

"Nyní znázorňujeme jen směšnou stránku lidí: veseloherní spisovatel je jaksi jen škodolibý dohlížitel, který pase po chybách svých spoluobčanů a je zřejmě rád, když jim může notně zasolit. Nebyla by to příjemná a důstojná práce pro státníka, podívat se na přirozené vzájemné vztahy všech stavů, a řídit práci básníka, který by k tomu měl dost humoru?"
"Co já vím," řekl Laertes, "kam já jsem kdy přišel, všudy dovede vrchnost jen zakazovat, překážet a odmítat, ale jen málokdy nařizovat, podporovat a odměňovat. Nechají všechno běžet, až je zle, a pak se rozhněvají a bijí hlava nehlava."
"Dejte mi pokoj se státem a státníky," pravila Filina, "nedovedu si je představit jinak než v parukách, a paruka, ať ji má na hlavě kdo chce, vzbuzuje v mých prstech cukání; hned bych ji tomu ctihodnému pánovi strhla, běhala s ní po pokoji a vysmála se tomu plešatci."
Mignon 1


Zatím si však víc a více zamiloval Mignonin zjev i celou bytost. Ve všem svém konání a počínání bylo to dítě zvláštní. Po schodech nechodilo, nýbrž skákalo nahoru i dolů. Chodilo po zábradlí na chodbách, a než se člověk nadál, sedělo na skříni a zůstalo chvíli tiše. Vilém také zpozoroval, že má pro každého jiný způsob pozdravu. Jej od nějaké doby pozdravovalo s rukama zkříženýma na prsou. Někdy po celé dny byla úplně němá, někdy odpovídala trochu více na různé otázky, vždy však podivně, ale tak, že nebylo možná poznat, mluví-li tak z důvtipu či z neznalosti řeči, ježto mluvila lámanou němčinou, propletenou francouzštinou a vlaštinou, a jen když otevřela ústa ke zpěvu, když hrála na loutnu, jako by užívala jediného orgánu, jímž mohla své nitro odhalovat a sdělovat. V službě byla neúnavná a od božího rána na nohou; zato navečer mizela časně, spala v komoře na holé zemi a nedala se ničím pohnout, aby přijala peřinu nebo slamník. Často se myla. Také její šaty byly čisté, ačkoli vše, co měla na sobě, bylo dvakrát nebo třikrát záplatované. Také Vilémovi řekli, že chodí denně časně zrána na mši, a jednou ji tam následoval; spatřil ji, jak s růžencem klečí v koutě kostela a vroucně se modlí. Nezpozorovala ho. Vrátil se domů, uvažoval o tomto podivném zjevu, nemohl se však ničeho určitého domyslit.
"Což nenasvědčuje mnoho událostí v svých začátcích hlubokému smyslu? A neskončí se jich pak větší část čirým nesmyslem?"


TŘETÍ KNIHA

Mignon 2

Kennst du das Land, wo die Zitronen blühn,
Im dunkeln Laub die Goldorangen glühn,
Ein sanfter Wind vom blauen Himmel weht,
Die Myrte still und hoch der Lorbeer steht,
Kennst du es wohl?
Dahin! Dahin
Möcht ich mit dir, o mein Geliebter, ziehn!

Kennst du das Haus? auf Säulen ruht sein Dach,
Es glänzt der Saal, es schimmert das Gemach,
Und Marmorbilder stehn und sehn mich an:
Was hat man dir, du armes Kind, getan?
Kennst du es wohl?
Dahin! Dahin
Möcht ich mit dir, o mein Beschützer, ziehn!

Kennst du den Berg und seinen Wolkensteg?
Das Maultier sucht im Nebel seinen Weg,
In Höhlen wohnt der Drachen alte Brut,
Es stürzt der Fels und über ihn die Flut:
Kennst du ihn wohl?
Dahin! Dahin
Geht unser Weg; o Vater, laß uns ziehn!
Mignon 3

♫ Znáš onu zem? Květ citronů se skví,
oranže žhnou tam z temna listoví,
hrá větérek, jenž s blankytu se zdvih,
ční vavřín hrd, list myrty čeká tich -
Ó, řekni, znáš?
V tu krásnou zem,
ach, v zemi tu, můj miláčku, mne vem!
Znáš onen dům? Má na sloupoví krov,
pln třpytu sál, v něm drahokam a kov,
tak útrpně soch mramor na mne zří:
děvčátko, snášelo jsi příkoří?
Ó, řekni, znáš?
V tu krásnou zem,
ach, v zemi tu, můj ochránce, mne vem!
Znáš onen vrch? kde mosty z mraků jsou?
Mhou kráčí soumar cestou necestou,
spí v doupatech tam draků starý rod,
hřmí balvan v sráz a přes něj příval vod -
Ó, řekni, znáš?
V tu krásnou zem
jde naše pouť. Tam, otče můj, tam jděm! ♫

***

(video k této písni viz a slyš zde.)



"Jaká škoda, že hrajete hluchými ořechy o hluché ořechy." - Tento výrok nešel Vilémovi několik dní z hlavy; nevěděl, jak si jej vyložit ani co si má z něho vybrat.
Ale jestliže umění našich herců nevzbuzovalo příliš pozornosti a obdivu, nebyli zato posluchači a posluchačky k jejich osobám tak zcela lhostejni.
Baronesa si zatím vybrala Laerta, který se jí obzvlášť líbil jako švarný, čilý jinoch, a který, jakkoli byl nepřítelem žen, nepohrdal prchavým dobrodružstvím; tentokrát by ho skutečně proti jeho vůli byly málem upoutaly vlídnost a půvab baronesin, kdyby mu nebyl náhodou baron neprokázal tu dobrou, nebo chcete-li, špatnou službu, že ho blíže seznámil se smýšlením této dámy.
Když ji totiž Laertes jednou hlasitě velebil a vyvyšoval nade všecky ostatní příslušnice jejího pohlaví, odvětil baron žertovně: "Aha, to známe! Naše přítelkyně si už zase vede přírůstek do svého kotce!" Toto nešťastné přirovnání, které naráželo až příliš jasně na nebezpečné laskání Kirkino, Laerta tuze zamrzelo; jen s utajeným pohoršením poslouchal barona, který nemilosrdně pokračoval:
"Každý cizinec si myslí, že on je první, k němuž se chová tak roztomile; ale mýlí se důkladně, neboť my všichni jsme kdysi byli voděni po těchto bludných cestách; muž, jinoch nebo chlapec, buď si kdo buď, každý jí musí na čas podlehnout, musí být jejím panošem a toužebně o ni usilovat."
Šťastlivce, který právě vstupuje do zahrad nějaké čarodějky, kde ho vítají všechna blaženství umělého jara, nemůže nic nepříjemněji překvapit, než když mu místo zpěvu slavičího, který čekal, znenadání zachrochtá v ústrety nějaký zakletý předchůdce.

Někdy povolávali po obědě celou společnost k urozenému panstvu. Měli to za největší vyznamenání a nepozorovali, že v touž dobu si dávali lovčími a sluhy přivádět také psy a na zámeckém dvoře předvádět koně.

"Cožpak jste nikdy neviděl," pravil Jarno, "nějaký kus od Shakespeara? Půjčím vám několik dílů a nemůžete lépe vynaložit svůj čas, než když se bez meškání ode všeho odpoutáte a v samotě svého starého obydlí nahlédnete do magické lucerny tohoto neznámého světa. Je to hřích, že maříte svůj čas tím, že tyto opičáky po lidsku vystrojujete a tyto psy učíte tancovat."

Vilém začínal větřit, že to na světě chodí jinak, než si představoval. Viděl zblízka důležitý a významný život vznešených a velkých a podivil se, jak lehké elegance mu dovedou dodat. V této náladě dostal slíbené knihy a zakrátko, jak si snadno domyslíme, zmocnil se ho proud onoho velkého genia a unášel ho k nedozírnému moři, v němž se brzy úplně zapomněl a ztratil.

Naše tlupa, která i nadále hrála pravidelně každý večer a celkem byla velmi dobře zaopatřena, začala nyní klást tím větší požadavky, čím lépe se jí dařilo. Zakrátko jim bylo všechno špatné, jídlo, pití, obsluha i byt, a naléhali na svého ochránce, barona, aby se o ně lépe postaral a aby jim přece už dopomohl k blahobytu a pohodlí, které jim slíbil. Jejich stížnosti byly stále hlasitější a snaha jejich přítele, aby je uspokojil, stále bezvýslednější.

Vilém se mimo zkoušky a představení skoro vůbec neukazoval. Uzavřen v jednom z nejzazších pokojů, k němuž ochotně dovoloval přístup jen Mignoně a harfeníkovi, žil a snil ve světě Shakespearově, takže neznal a neviděl nic, kromě svého autora.

Vilém Meister, harfeník a Mignon


Vypravuje se o kouzelnících, kteří všelijakými magickými formulemi do své světnice svolávají ohromný zástup duchových postav. Jejich zaklínání je tak mocné, že se brzy zaplní všechen prostor, a duchové, dotírající až k samému okraji malého, na zemi vyznačeného kruhu, se stále rozmnožují kol něho a nad hlavou mistrovou, víříce ve věčných proměnách. Každý kout je přecpán a každá římsa obsazena, ohromná vejce se rozrůstají a obrovité postavy se stahují do tvaru hub. Ale nešťastnou náhodou kouzelník zapomněl slovo, kterým by zarazil tento strašidelný příval. - Tak seděl Vilém, a silně jako nikdy předtím se v něm pohnuly tisíce pocitů a schopností, které neznal, ba o nichž dotud neměl ani tušení. Nic ho z tohoto stavu nedokázalo vytrhnout a velmi ho mrzelo, když někoho napadlo ho navštívit a vykládat mu o tom, co se děje venku.

Vilém sotva přečetl několik kusů Shakespearových, když jejich účin na něho dosáhl takové síly, že nebyl s to, aby pokračoval. Všechna jeho duše byla v jednom varu.

"Ano," zvolal Vilém, "nevzpomínám si, že kdy nějaká kniha, nějaký člověk nebo vůbec nějaká skutečná událost mého života udělala na mne takový dojem jako tyto skvostné kusy. Jsou jakoby dílem genia z nebe, který se přibližuje k lidem, aby je pokud možná šetrně seznámil s jejich vlastní podstatou. To nejsou básně! Člověku je, že stojí před rozevřenou ohromnou knihou osudu, kterou burácí, mocně a rychle se v ní přebíraje, vichr nejpohnutějšího života. Jsem tak užaslý nad silou i útlostí, nad živelností i klidem těchto básní a tak všecek vyveden z míry, že jen toužebně čekám na chvíli, kdy budu zase s to, abych pokračoval v četbě."

Mladý autor, který ještě nic ze svých prací neviděl vytištěno, vynakládá v takovém případě největší pozornost na čistotný a ozdobný opis svých děl. Je to jaksi zlatý věk spisovatelství; člověk se vidí přenesena do oněch staletí, kdy tiskařský lis ještě nezaplavil svět tolika neužitečnými spisy, kdy byly opisovány jen důstojné plody ducha a uchovávány nejušlechtilejšími lidmi. A jak často se pak mylně pokládá pečlivě opsaný rukopis také za důstojný plod ducha, hodný, aby jej nějaký znalec a ochránce umění zařadil do svých sbírek!


ČTVRTÁ KNIHA

Laertes stál zadumán u okna a opřen o loket díval se do polí. Filina po špičkách přeběhla velkým sálem, opřela se o přítele a vysmívala se mu, že se tváří tak vážně.
"Nic se nesměj," odvětil, "je to ohavné, jak ten čas utíká, jak se všechno mění a všechno bere konec!"
Filina se dala do zpěvu a zatáhla přítele do sálu k tanci. "Právě proto, že čas nemůžeme dohonit, když jednou mine," řekla, "aspoň jej vesele a s půvabem oslavujme jako krásné božstvo, když nás právě míjí."
Sotvaže se několikrát otočili dokola, přešla sálem madame Melinová[3]. Zlomyslná Filina vyzvala ji rovněž k tanci, aby jí tak připomněla, jak neforemně v svém těhotenství vypadá.
"Kdyby pánbůh dal a já už nemusila nikdy koukat na těhotnou ženu!" řekla Filina za jejími zády.
"Vždyť má z toho radost," pravil Laertes.
"Ale vůbec jí to nesluší! Viděls, jak se jí vpředu zkrátila sukně a jaký jí tam při chůzi dělá záhyb? Vypadá, jako by kráčel před ní, když se pohybuje. Nemá ani za mák vkusu a smyslu pro slušnost, že se na sebe nepodívá a trochu neskryje svůj stav."
"Neboj se," řekl Laertes, "čas to všechno spraví!"
"Mluv si co chceš, bylo by to stejně hezčí," zvolala Filina, "kdyby se miminka klepala se stromů."

Jeho přítel Shakespeare, kterého s největší radostí uznal také za svého patrona a který také způsobil, že tím raději slyšel na své jméno Vilém, seznámil ho s princem[4], který po nějaký čas žije v nízké, ba dokonce špatné společnosti, a přestože je ušlechtilé povahy, vyráží se hrubostmi, neslušnostmi a pitomostmi skrz naskrz pozemských chlapíků. Tento ideál, ne zcela nepodobný životu, jakým právě žil, byl mu tuze vhod a náramně mu usnadňoval sebeklam, kterého se mu živelně chtělo.

"Věřte mi, přátelé, je to s talentem jako s ctností: člověk ji musí milovat pro ni samou, nebo se jí zcela vzdát. A přece se oběma dostane uznání a odměny jen tenkrát, když je dovedeme pěstit v skrytu jako nebezpečné tajemství."
"Přál bych si, aby jeviště bylo tak úzké jako provazolezcovo lano, aby se tam žádný nešika neodvážil."

Druhého dne navrhli vozkové, kteří se v krajině dobře vyznali, aby se polední odpočinek odbyl na lesnatém horském palouku, poněvadž prý do vsi je daleko; za pěkného počasí je prý tato cesta tuze oblíbena.
Bylo krásně a každý s návrhem rád souhlasil. Vilém pospíchal napřed horami a každého, koho potkal, zarazil jeho podivný vzhled. Spokojeně a rychlými kroky dal se lesem nahoru.
Když, nikoli bez námahy, zlezli výšinu, poznali hned určené místo podle krásných buků, které je obklopovaly a zastiňovaly. Velký lesní palouk, jen mírně se svažující, vyzýval k prodlení; ohrazená studánka dávala rozkošné občerstvení a na druhé straně se za srázy a chlumy objevovala krásná, daleká a nadějná vyhlídka. Byly tu v úvalech vesničky a mlýny, na rovině městečka, a zase jiné hory, vstupujíce do vzdáleného obzoru, dodávaly krajině rázu ještě větší roztomilosti, omezujíce ji toliko jako přirozený rámec.
První příchozí obsadili palouk, odpočívali v stínu, rozdělali oheň a očekávali v horlivých přípravách a zpívajíce ostatní společnost, která ponenáhlu přicházela a jako jedněmi ústy velebila místo, krásnou pohodu i nevýslovně krásnou krajinu.
Jestliže často už spolu mezi čtyřmi stěnami zažili nejednu veselou a radostnou chvilku, byla ovšem nálada tím upřímnější tady, kde volnost obzoru a krása krajiny jako by očišťovala každou mysl. Všichni si pojednou byli navzájem bližší a všichni si přáli strávit celý svůj život v takovém příjemném zátiší. Záviděli myslivcům, uhlířům a dřevorubcům, které jejich povolání víže k těmto rozkošným koutům; nade vše pak velebili rozkošné hospodářství cikánské tlupy. Záviděli té divné čeládce, která v blažené nečinnosti smí užívat všech dobrodružných půvabů přírody; a měli náramnou radost, že se jim aspoň poněkud podobají.[5]

Úžas a truchlivost padne na osamělého; trpce si zařeční proti "usměvavým lotrům", přísahá, že nezapomněl na mrtvého, a končí významným povzdechem: "Doba je vymknuta z kloubů; běda mně, že jsem se narodil, abych ji narovnal!" V těchto slovech, jak se mi zdá, je klíč ke všemu Hamletovu chování a mně je jasné, co Shakespeare chtěl vylíčit: velký čin, vložený na duši, která na něj nestačí. K tomu, podle mého, míří celý kus. Dub se tu zasazuje do skvostné nádoby, určené k tomu, aby přijala do svého lůna jen něžné kvítí: kořeny se rozrůstají, nádoba pukne.

Krásná, čistá, vznešená, na výsost mravná bytost bez smyslové síly, která z člověka dělá hrdinu, hyne pod břemenem, které nemůže ani unést, ani svrhnout.

"Mám ji zase," zvolala Aurelie, zvedajíc lesklou čepel. "Teď si svého věrného přítele lépe ukryji. Odpusť," zvolala, líbajíc dýku, "že jsem tak málo o tebe dbala.
Říkej si tomu jak chceš, bratře," pokračovala, "cožpak víš, není-li to drahocenný talisman, jehož se mi dostalo v této podobě? Zda u něho nenaleznu rady a pomoci, až mi bude nejhůř? Což musí být všechno škodlivé, co vypadá nebezpečně?"
Odmlčela se, pak vyskočila: "Dobře vím, že to je maření času, nic než maření času, když milujeme. Co vše jsem mohla, co jsem měla vykonat! Teď z toho ze všeho je pouhopouhé nic. Jsem ubohé zamilované stvoření, nic než zamilované! Mějte se mnou, probůh, soucit, jsem opravdu ubohá!"

pokračování >>>

Poznámky:

[1] Námět Vilémovy mladické básně je podoben Lúkiánovu (druhé stol. n. l.) dialogu "Sen", kde se o spisovatele pře ušlechtilá věda s ušpiněnou bohyní sochařského umění.
[2] Wernerovy zásady o využitkování pošetilostí jiných lidí a zbohatnutí na cizí útraty jsou ohlasy názorů formulovaných španělským jesuitou Baltasarem Graciánem (1601-58), zejména ve spise "Oraculo manual y arte de prudencia" (výpisky z tohoto díla viz zde), který měl značný vliv na německou šlechtu i měšťanstvo.
[3] Melina - pseudonym herce, který se jmenuje vlastně Pfefferkuchen (doslova: pepřový koláč). Jelikož na mnohých místech v Německu se tento koláč jmenuje také Honigkuchen (medový koláč), přeložil si je Melina, aby znělo vábněji (lat. melinus = medový).
[4] Princ - Jindra (potomní Jindřich V.) ze Shakespearova "Jindřicha IV.".
[5] Z tohoto místa můžeme odvozovat - prostřednictvím Waltera Scotta (1771 - 1832) - nadšení pro cikánský život, které zachvátilo německou i evropskou romantiku.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Aktuální články

Reklama
Další mé stránky:

Hledáš něco pouze na mých stránkách?
Tip: Prohledávej je mým vlastním vyhledávačem MiSearch!
https://www.google.cz/cse/publicurl?cx=013770122102643942506:cu-cqhoxcdm