Stendhal: Život Henry Brularda (výpisky)

3. března 2010 v 13:24 | Misantrop |  Četba
(výpisky)



Velký drawback (nevýhoda) duchaplnosti je, že se neustále musíme ohlížet na polohlupáky kolem sebe a příjímat do sebe jejich citečky.

I mše, a věřil jsem tak málo, vzbuzovala ve mně vážnost. Ačkoliv jsem byl velmi mladý, jistě dřív, než mi bylo deset let, před událostí s lístkem abbé Gardona, věřil jsem, že God těmi komedianty opovrhuje. (Po dvaačtyřiceti letech si ještě myslím, že takové podvádění je příliš užitečné těm, kteří je provádějí, a najdou se proto vždycky pokračovatelé.)

Dobře jsem cítil, ale neuměl vyjádřit, že lež je jediná zbraň otroků.

Zkrátka jsem byl takový jako dnes - nenávidím utlačovatele, ale bylo by pro mne neustálou mukou žít s lidem.

Dnes se mi nezdá nic tak hloupé, jako změnit krásného ptáka ve čtyři unce mrtvého masa.

Po čtyřech nebo pěti letech nejhlubšího a nejnudnějšího trápení jsem dýchal volně, jen když jsem byl sám a zavřený na klíč v bytě v ulici Vieux-Jésuites, který jsem až dosud nenáviděl. Celé čtyři roky jsem byl plný bezmocné nenávisti. Nebýt mé záliby v rozkoši, snad bych se po takové výchově (vychovatelé o tom neměli ani tušení) stal zločincem nebo uhlazeným a vychytralým ničemou, pravým jezuitou, a jistě bych zbohatl.

Čtení Nové Heloisy a Saint-Preuxova starostlivá čestnost ze mne udělaly počestného člověka; po této četbě, při níž se mi slzy hrnuly do očí a unášelo mě nadšení pro ctnost, jsem se mohl dopouštět ničemností, ale uvědomil bych si svou ničemnost. A tak mě udělala čestným člověkem kniha, kterou jsem četl potají, proti vůli svých příbuzných.

Kněží, kteří u nás večeřeli, si chtěli zasloužit pohostinství mých příbuzných a vykládali mi nadšeně o Royaumontově Bibli; přeslazený a úlisný tón ve mně budil nejhlubší nechuť. Příbuzní, stejně jako dnešní králové, chtěli, aby mne náboženství udržovalo v poddanství, ale já jsem byl plný vzpoury.

Chudák, prosící tragicky jako v Římě nebo komicky jako ve Francii, mě pohoršuje: předně nemám rád, když mě někdo vyruší ze snění, a za druhé nevěřím ani slovu z toho, co říká.

Španělství mi brání rozvíjet veseloherní nadání, poněvadž:
1. odvracím oči i paměť od všeho nízkého,
2. cítím, jako když mi bylo deset let, kdy jsem četl Ariosta, se vším, co mluví o lásce, lesích (stromy a širé ticho) a ušlechtilosti.

Rozhovor pravého měšťáka o životě a lidech bývá sbírkou ošklivých podrobností a upadnu do hlubokého spleenu, jsem-li nějakými společenskými ohledy nucen ho poslouchat trochu déle.

A od otce jsem si přál jen jedinou věc: nebýt s ním pohromadě.

U nás se neustále, až to bylo protivné, mluvilo o lásce k příbuzným. Ti dobří lidé nazývali láskou neustálé pronásledování, kterým mě již pět nebo šest let uctívali.

"Musím se rozhodnout a dostat se z toho bahna."

Měl jsem a dosud mám nejaristokratičtější záliby, udělal bych pro blaho lidu všechno, ale myslím, že bych raději polovinu každého měsíce strávil ve vězení než s lidmi v hospodě.

A verše mě ostatně nudily, protože prodlužovaly věty a kazily tím jasnost. Nenáviděl jsem slovo místo kůň. Říkal jsem tomu pokrytectví.

Rémy byl sice málo citlivý, ale jeho zdravý rozum byl nevyčerpatelný. Dovedl mlčet celé odpoledne.

Mezi smutek a sebe musíme vložit nové události, i zlomit si ruku postačí.

Až v Braunschweigu mi soucit znechutil lov, dnes mi připadá jako nelidské a nechutné vraždění, nezabil bych bez potřeby ani komára.

Stál jsem tak blízko, že jsem po popravě viděl stékat s gilotiny kapky krve. Hnusilo se mi to, a nevím, kolik dní jsem nemohl jíst maso.

Jak vášnivě jsem tehdy zbožňoval pravdu! Jak upřímně jsem věřil, že je vládkyní světa, do něhož již brzy přijdu! Neznal jsem žádné jiné její nepřátele kromě kněží.

Trochu plakal. A z jeho slz vznikal u mne jediný dojem - že je velmi ošklivý. Jestliže se čtenáři proto ošklivím, ať si laskavě vzpomene na stovky nucených procházek do Granges s tetou Serafií, a do těchto procházek mě nutili, aby mi udělali radost! Právě pokrytectví mě na tom pobuřovalo nejvíce, a proto jsem tuto neřest začal proklínat.

Nedůvěřoval jsem nikomu.

U Serafie a otce jsem slýchal kněze, jak se chlubí, že snadno vedou, to jest oklamou, tu nebo onu osobu; nebo celé shromáždění. Náboženství jsem považoval za temný a mocný stroj, trochu jsem ještě věřil v peklo, ale ani trochu v kněze.

Obřadná zdvořilost, přesně dbalá všech zvyklostí, mě ještě dnes ochlazuje a umlčuje. Stačí k tomu přidat nábožný odstín a řečnění o velkých zásadách mravnosti, a je se mnou konec.

Mlčel jsem pudově, cítil jsem, že by mi nikdo nerozuměl...

Opera seria si činí takové nároky na dojemnost, že tím u mne okamžitě ztratí možnost dojetí. I ve skutečném životě žebrák, který prosí o almužnu příliš žalostivě, ve mně nevzbudí žádný soucit a pomyslím si s filosofickou přísností na užitečnost věznic. Chudák, který mne neosloví, který nekřičí žalostivě a tragicky, jak v Římě bývá zvykem, jí jablko a vleče se po zemi jako před týdnem jeden beznohý, okamžitě ve mně vzbudí soucit, až bych plakal.

Mé štěstí je nikomu neporoučet a nikoho neposlouchat.

Stendhalův venkovský dům v Claix u Grenoblu - lept od Joanny Drevet.
Zde strávil Stendhal nejšťastnější dny svého života.

Současná podoba onoho venkovského domu.

Další výpisky ze Stendhalova díla:
Výpisky ze Stendhalových teoretických úvah čti v mém Zápisníku živého muže - 9., 10. a 11.


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Aktuální články

Reklama
Další mé stránky:

Hledáš něco pouze na mých stránkách?
Tip: Prohledávej je mým vlastním vyhledávačem MiSearch!
https://www.google.cz/cse/publicurl?cx=013770122102643942506:cu-cqhoxcdm