Guy de Maupassant (výpisky a citáty z díla) - 1.

2. dubna 2010 v 18:30 | Misantrop |  Četba
(výpisky a citáty z díla)

Obsah:

Horla
Strýc Sosthène
Mládenec paní Hussonové
Příběh jednoho života
Idyla
Sluky
Poustevník
Babiččiny rady
Dopisy
Mrtvá
Odpuštění
Berta
Závěť
Poleno
Vrah
Neužitečná krása
Julie Romainová
Královna Hortenzie
Výlet do Marseille
Paní Hermetová



V podstatě si myslím, že svět stárne. Lidé se už vyznají a dělají z toho špatný závěr. Dnes je osud něco jako vláda, člověk ví, co to je; zjistí, že je všude okrádán, a tak jde od toho. Když pozná, že prozřetelnost lže, krade a podvádí, že šidí lidi jako obyčejný poslanec své voliče, rozzlobí se a opustí své místo, které je zřejmě špatné.

Lidé ony živočišné úkony, k nimž příroda velí, skrývají za delikátními závoji citu a lásky.


(14. července) Svátek Republiky. Procházel jsem ulicemi. Ohňostroje a prapory naplňovaly mě radostí jako děcko. A přec je to náramně hloupé veselit se v určitý den podle vládního nařízení. Lid je bezhlavé stádo, ihned pitomě trpělivé, hned zase sveřepě střečkující. Řeknou mu: "Bav se!" I baví se. Řeknou mu: "Jdi se rvát se sousedem!" I jde se rvát. Řeknou mu: "Hlasuj pro císaře!" I hlasuje pro něj. Nato mu řeknou: "Hlasuj pro republiku!" I hlasuje zase pro ni. Ti, kdož ho řídí, jsou rovněž hlupci, kteří místo aby byli poslušni lidu, jsou poslušni principů, které jsou pošetilé, plané a falešné už proto, že jsou to pouhé principy, což je totéž jako ideje pokládané za pevně vyhraněné a nezměnitelné na tomto světě, kde si nejsme ničím jisti, neboť světlo je klam stejně jako zvuk.



Hluboce zarmoucená a rozrušená Kristina viděla v duchu před sebou celý ten ubohý život zvířete, končící v silničním příkopu: radostné oslátko s velikou hlavou, v níž svítí veliké oči, veselé a hodné mládě s ostrými chlupy a dlouhýma ušima, skotačící ještě volně mezi nohama své matky, pak první kára, první stoupání, první rány a potom, potom hrozné pochody bez ustání na nekonečných cestách a zase rány a rány, přetěžké náklady za úmorných veder a za to jediná potrava - trochu slámy nebo sena a zelených větviček a podél tvrdých cest stálé pokušení v podobě zelených luk.
A později s přibývajícím věkem nastoupí místo ohebného prutu železný hrot hole a začíná strašlivé utrpení udřeného dobytčete, upachtěného a otlačeného, které pořád tahá nadměrná břemena, dobytčete, které bolí všechny údy a celé staré tělo, odřené jak žebrákovy šaty. A pak ho vysvobodí smrt, dobrotivá smrt, tři kroky od trávy příkopu, kam ho zavleče s kletbami první muž, který jede kolem, aby si uvolnil cestu.
Poprvé pochopila Kristina utrpení a bídu zotročených tvorů, a také smrt jí připadala za určitých okolností jako něco dobrého.



Strýc Sosthène byl volnomyšlenkář, jakých je mnoho, volnomyšlenkář z hlouposti. Často bývají lidé ze stejného důvodu nábožní. Když uviděl kněze, rozčiloval se z nepochopitelných důvodů. Já jsem také volnomyšlenkář, to jest bouřím se proti všem dogmatům, jaká si lidé vymyslili ze strachu před smrtí, ale nerozčilují mě chrámy.
Strýc a já jsme se lišili téměř ve všem. Je šovinista, já ne, protože šovinismus je zase náboženství. A je to vajíčko plodící války.
Svobodní zednáři jsou ještě hloupější než svíčková bába.
Kdybyste mi řekli, že svobodné zednářství je mašinérie při volbách, to bych vám uznal. Nemá jinou funkci než omezit lid, zapojit ho, aby šel k volební urně, jako se posílají vojáci do boje.
Když jsem chtěl strýce rozzuřit, stačilo mu připomenout, že psi mají také naprosto zednářské způsoby, jak se poznávají.
Když si člověk pomyslí, že se na zemi miliony lidí baví takovými opičárnami!
Klerikál nebo svobodný zednář, pro mne je to stejné.



(Mládenec paní Hussonové) Špinavý dotyk těl, jak to láska vyžaduje...


(Příběh jednoho života) Dva lidé si nikdy neproniknou až do duše, až na dno myšlenek, jdou často vedle sebe v těsném objetí, ale nikdy v naprostém splynutí, mravní bytí každého člověka zůstává v životě věčně osamoceno.

Své obavy od sebe zaháněla, jako vždycky z nějakého sobeckého pudu, z přirozené potřeby duševního klidu.

"Pal své dopisy, všechny je spal! Nic není hroznějšího, než když se člověk k stáru piplá ve svém mládí."



(Idyla) Říkali si dlouhé všední věci, které si neustále opakují prostí lidé, stačí to jejich pomalé mysli bez rozhledu.



(Sluky) Paříži mi to připadá, jako bych nikdy nebyl venku, poněvadž ulice jsou vlastně velká společná obydlí bez stropu. Jsme na vzduchu mezi dvěma zdmi, když jdeme po dřevěných nebo kamenných kostkách dlažby, rozhled nám stále všude omezují budovy a nemáme na obzoru žádnou zeleň, ani louky, ani lesy. Otírají se o vás tisíce sousedů, strkají vás, zdraví vás a mluví s vámi; skutečnost, že vám na deštník padá voda, když prší, nepostačí na vytvoření dojmu a pocitu volného prostoru.

(Poustevník) Je lidmi unaven, unaven vším, nevyléčitelně zhnusený, ztratil iluze o sobě jako o jiných.


(Babiččiny rady) "Manželství a láska nemají žádný společný cíl. Lidé se žení, aby založili rodinu, aby se ustavila společnost. Společnost se bez sňatků neobejde. Jestliže společnost je jakýsi řetěz, každá rodina je jeden článek.
Aby se spojily ty články, vždycky se vybírají stejné kovy. Když se lidé žení, musí se spojit vhodně, vybrat podobná plémě, pracovat ve společný prospěch, to jest pro majetek a děti. Člověk se žení jen jednou, a to proto, že to společnost vyžaduje; ale milovat může dvacetkrát v životě, protože nás příroda udělala takové. Víš, manželství je zákon, a láska je pud, který nás žene jednou doprava, jindy doleva. Stanoví se zákony, které omezují naše pudy, bylo to potřebí; ale pudy jsou vždycky silnější a děláme chybu, když jim vzdorujeme.
Manželství je nutná věc, aby společnost žila, ale není v naší povaze. Dnes nám říkají: 'Milovat můžeme jen jediného muže', jako by mě chtěl někdo nutit, abych po celý život jedla jen krocany. A manžel bude mít milenek, kolik je v roce měsíců.
Bude žít, jak ho povede jeho galantní pud, ženoucí ho ke všem ženám, jako motýli létají na všechny květy."

(Dopisy) Snad má vzpoura souvisí s tím, že vůbec nejsem zvyklá běžně se stýkat s lidmi, na které tu narážím, poněvadž by mě zaráželi méně, kdybych je pozorovala častěji.

Drby jsou známkou malých lidí a malého ducha.

(Mrtvá) Šťastní lidé, jejichž srdce je jako zrcadlo, po němž sklouznou a zmizí všecky odrazy, zapomíná vše, co obsahovalo.


(Odpuštění) Děti nic netuší a dožívají se věku, kdy mají žít samostatně, s páskou na očích i na duchu, o rubu života nic neznají, nevědí, že si lidé myslívají něco jiného než říkají a jednají jinak než mluví; nevědí, že musíme žít s ostatními lidmi jako ve válce nebo alespoň v ozbrojeném míru; neuhodnou, že člověk je neustále klamán, když je naivní, obelstíván, když je upřímný, a že je bit, když je dobrý.
Někteří se v tom zaslepení čestnosti, loajálnosti a poctivosti dožijí smrti; jsou tak bezúhonní, že jim nic neotevře oči.
Ostatní ztrácejí iluze; umírají v domnění, že byli ubohými oběťmi neobyčejně zločinných lidí.

(Berta) Opravdu to byl obdivuhodný a naivní obraz prosté vášně, tělesné, přitom však cudné vášně, jak ji příroda bytostem dala, než si ji člověk zkomplikoval a znetvořil všemožnými citovými odstíny.

(Závěť) Čestní lidé neexistují, leda snad někdo je čestný ve srovnání s bídákem.

"Vím, že jste inteligentní člověk, a nebojím se, že by tím naše přátelství nějak utrpělo. A kdyby mělo utrpět, nestál bych pak už o to, abyste byl mým přítelem."

"Vždycky jsem se bála lidí, jejich nespravedlivých zákonů, krutých zvyků a nízkých předsudků."

(Poleno) Ať už spojí muže a ženu jakákoliv láska, jsou si vždy cizí duchem i rozumem; zůstanou válčícími stranami, dvěma různými rasami, jeden vždy musí být krotitelem, jeden pánem a druhý otrokem, nikdy si nejsou rovni.

(Vrah) Člověk, který má úctu, má zavřené oči. Věří. My už nemůžeme mít uctivou duši. Vidíme příliš tu řeku zkaženosti, plynoucí od moci až po nejposlednějšího žebráka, víme příliš dobře, jak se všechno děje, jak se všechno dává a jak se všechno prodává.


(Neužitečná krása) Já tvrdím, že příroda je náš nepřítel, proti němuž musíme stále bojovat, poněvadž nás stále vede zpět k živočichovi. Co je na zemi dobré, krásné, vkusné a ideální, není dáno od Boha, nýbrž od člověka, od lidského mozku. Bůh stvořil jen hrubé tvory, plné zárodků nemocí. Zdá se, že je stvořil jen pro špinavé množení a pak mohou umřít jako jepice v létě. Řekl jsem pro špinavé množení; na tom trvám. Opravdu, co je nechutnější a odpornější než ten sprostý a směšný akt množení bytostí, proti němuž se bouří a budou věčně bouřit všechny jemné duše? Poněvadž všechny orgány, vymyšlené tím spořivým a nepřejícím Stvořitelem, slouží dvěma účelům, proč nevybral jiné, které by nebyly tak nečisté a potřísněné, když jim svěřoval to posvátné poslání, nejvznešenější a nejvyšší z lidských povinností?

Člověk obvykle dělá děti jako zvíře spřežené zákonem do dvojic.

Myšlení rozkvetlé a rozvinuté zázrakem nervů a buněk naší hlavy, ať je jakkoliv bezmocné, nevědomé a nejasné, dělá z nás intelektuálů věčné ubohé vyhnance na této zemi.
Proto se také choulostiví lidé jako já nikdy na ní necítí dobře. Jen ti, kteří se blíží omezencům, jsou spokojeni, vyhovuje jim. Ale co ostatní, básníci, jemní lidé, snílci, hledači a neklidní lidé! Ach, chudáci!

(Julie Romainová) Přemýšlel jsem do Cannes, kde se lidé vystavují na odiv, až do Monaca, kde zase hrají o peníze, že sem lidé jezdí dělat neplechy nebo shánět peníze a předvádět všemožné kousky nízké ješitnosti, hloupé pýchy, bídné závisti, a vůbec předvádět lidského ducha, jaký je, totiž plazivý, nevědomý, zpupný a prodejný.

(Královna Hortenzie) Nikdy ji nikdo neslyšel, že by naříkala, že by čehokoli litovala nebo někomu záviděla. Říkávala "všichni máme svůj osud" s přesvědčením fatalistky. Nechodila do kostela, faráře neměla v lásce, v Boha moc nevěřila a všechno, co se týkalo náboženství, nazvala "zbožím pro ufňukance".

Sousedi přivolali lékaře a ona ho vyhnala. Když pak přišel kněz, vstala napůl nahá z postele a vyhodila ho ze dveří.

(Výlet do Marseille) Jistě nepomýšlel na to, že by se oženil, protože neměl odvahu odsoudit se k melancholii, k manželské otročině, k té odporné existenci dvou bytostí, které jsou stále spolu a znají se tak dokonale, že nemohou pronést ani slovo, aby ho ten druhý nepředvídal, udělat gesto, které by neočekával, mít jedinou myšlenku, touhu, názor, aby to ten druhý předem neuhodl. Domníval se, že můžeme vídat rádi jen osobu, kterou známe málo, v níž zůstává nějaké tajemství, něco neprobádaného; osobu, která nás trochu znepokojuje a zůstává jaksi zahalená.


(Paní Hermetová) Blázni mě nějak přitahují. Tihle lidé si žijí v tajemné zemi bizarních snů, v neproniknutelném mračnu choromyslnosti, kde všechno, co kdy v životě viděli, milovali, všechno, co udělali, znovu pro ně ožívá ve vymyšleném světě oproštěném od všech zákonů, které řídí chod věcí a ovládají lidské myšlení.
Nic pro ně není nemožné, nepravděpodobnost neexistuje, pohádka se jim stává skutečností a nadpřirozeno je důvěrně známé. Kácí se stará hráz logiky, staré zdivo rozumu, stará přehrada myšlení - zkrátka zdravý úsudek. To všechno se řítí, hroutí před jejich ničím nespoutanou obrazností, která uniká do neohraničeného světa fantazie, kráčí mílovými kroky a nic ji nedokáže zastavit. Pro ně je všechno možné a všechno se může stát. Nemusí vynaložit žádné úsilí, aby zvítězili nad nějakými událostmi, překonali odpor, zdolali překážky. Stačí jenom jeden rozmar jejich klamné vůle a jsou z nich hned princové, císařové nebo bozi, vlastní všechna bohatství světa, užívají všech příjemností života, opájejí se všemi slastmi, jsou stále silní, stále krásní, stále mladí, stále milovaní. Jenom oni mohou být doopravdy šťastni, protože pro ně už Skutečnost neexistuje. Rád se zabývám jejich bloudícím duchem, jako se skláníme nad propastí, na jejímž dně víří proud neznámého horského potůčku přicházejícího neznámo odkud a pokračujícího neznámo kam.
Ale tohle naše sklánění nad puklinami zemské kůry nám není k ničemu, protože se nikdy nedovíme, kde se ta voda bere a kam odplývá. A co víc, tahle voda je stejná jako ta, která proudí na denním světle, i kdybychom ji viděli, nic nového bychom tím nezískali.
Stejně tak není k ničemu zabývat se myslí bláznů, protože i jejich sebepodivnější nápady jsou v podstatě myšlenky již známé, zvláštní snad jenom tím, že už nejsou spoutané, že nad nimi Rozum pozbyl vlády. Jejich vrtošivé zřídlo nás plní úžasem, protože nevidíme, odkud prýští. Určitě stačil třeba jen malý kamínek, který spadl do jeho proudu, a vlny se začaly vzdouvat, vřít.
A přesto mě blázni neustále vábí a pořád se k nim vracím. Proti mé vůli mě k nim přitahuje to banální mystérium šílenství.

druhá část >>>


Z díla Guye de Maupassant viz též celé povídky:

O Guyovi de Maupassant se dále asi nejobšírněji zmiňuji v mém spise Rakovina na kůži Země. Tam je také krátká ukázka z jeho povídky Na vodě i další jeho citáty.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Aktuální články

Reklama
Další mé stránky:

Hledáš něco pouze na mých stránkách?
Tip: Prohledávej je mým vlastním vyhledávačem MiSearch!
https://www.google.cz/cse/publicurl?cx=013770122102643942506:cu-cqhoxcdm