Guy de Maupassant (výpisky a citáty z díla) - 2.

2. dubna 2010 v 18:58 | Misantrop |  Četba
Obsah:

Kdo ví?
Uspavačka
Noc
Miláček
Neděle pařížského měšťáka
Angličané u nás
Co s latinou
Žert - Zápisky šprýmaře
Lest
Novoroční dárek
Večer
Krajinářův život
Šlechtici v Cannes
Spisovatel


Kdo ví?

(Kdo ví?) Byl jsem vždycky samotář, snílek, jakýsi osamělý, dobromyslný filosof, spokojený s málem, nezahořklý proti lidem a bez výčitek proti nebi. Žil jsem neustále sám, poněvadž ve mně přítomnost jiných lidí budí jakousi tíseň. Jak to vysvětlit? Nedokázal bych to. Neodmítám navštěvovat společnost, pohovořit si, povečeřet s přáteli, ale když je už cítím dlouho ve své blízkosti, i nejdůvěrnější přátelé mě unavují, omrzí, rozčilují a já mám čím dále tím větší, neodolatelnější chuť, buď aby odešli, nebo odejít pryč, být sám.
         Ta chuť je víc než pouhá potřeba, je to naprostá nutnost. A kdyby přítomnost lidí, s nimiž právě jsem, trvala dále, kdybych je měl ne poslouchat, ale prostě slyšet jejich hovor, nepochybně by se mi něco stalo. Co? Ach, kdo ví? Snad bych jen omdlel. Ano, pravděpodobně!
         Já jsem tak rád sám, že ani nesnesu sousedství jiných spících lidí pod mou střechou; nemohu bydlet v Paříži, protože tam věčně skomírám. Zmírám duševně a také tělesně i nervově, mučí mě ten nesmírný dav, který se hemží, žije kolem mne, dokonce i když spí. Ach, spánek jiných lidí mi je ještě trapnější než jejich hovor. A nikdy si neodpočinu, když cítím, když vím, že z druhé strany stěny někdo žije a občas jeho mysl zastíní spánek.
         Proč jsem takový? Kdo ví? Příčina je možná tuze jednoduchá - unavím se velmi rychle vším, co se neděje v mém nitru. Takových lidí jako já je mnoho.
         Na zemi žijí dva druhy lidí - jedni potřebují ostatní, poněvadž je rozptylují, zajímají; ve společnosti si odpočinou, kdežto samota je znaví, vyčerpá, ničí jako výstup na strašný ledovec nebo cesta pouští; a druhé naopak ostatní unavují, nudí, tísní, ničí, zatímco samota je uklidňuje, ukolébává odpočinkem v nezávislosti a fantazii vlastních myšlenek.
         Celkem to je normální psychický jev. Jedni jsou stvořeni k životu navenek, druzí k životu v nitru. Má pozornost k vnějšku dlouho netrvá, rychle se vyčerpává, a jakmile dojde k svým hranicím, cítím v celém těle a duši nesnesitelnou nevolnost.

(Uspavačka) Sebevražda! To je síla těch, kteří už nemají sílu, to je naděje lidí, kteří už v nic nedoufají, to je vznešená odvaha poražených. Ano, jsou alespoň jedny dveře z tohoto života, ty můžeme vždycky otevřít a odejít na druhou stranu. Příroda měla soucitné hnutí mysli, neuvěznila nás. Díky za zoufalce!

Noc


(Noc) Miluji noc téměř vášnivě. Miluji ji láskou pudovou, hlubokou, neskonalou, jako milujeme rodný kraj nebo milenku, kterou si vydržujeme. Miluji ji všemi svými smysly, očima, jimiž ji vidím, čichem, kterým ji vdechuji, sluchem, jímž vnímám její ticho, celým tělem, které laskají temnoty. Skřivan pěje na slunci, v modravém vzduchu, ve vzduchu vlahém i hebkém, ve vzduchu jiskřivého jitra. Sova prchá do noci, letí černým prostorem jako černá skvrna a opojena černými dálavami, vyráží rozradostněna třaslavý a zlověstný skřek.
         Den mne unavuje a nudí. Je hrubý a hlomozný. S námahou vstávám, s nechutí se oblékám, s lítostí vycházím a každý krok a pohyb, každý posunek, každé slovo a každičká myšlenka mne unavuje, jako bych zvedal těžké břímě.
         Sotvaže však slunce zapadá, zmocní se mne a celé mé bytosti jakási neurčitá radost. Procitám a oživuji. S množícími se stíny cítím se jako vyměněn, připadám si mladší, silnější, čilejší a šťastnější. Kochám se pohledem, jak houstne a temní nesmírný stín, snášející se zvolna z oblohy; podoben nezadržitelné, neproniknutelné vlně zaplavuje město, halí, stírá a ničí všechny barvy a tvary, bere do hebké náruče domy, lidi, pomníky.
         I chce se mi křičet radostí jako sově, chtěl bych běhat po střechách jako kočka; a v mých žilách se vznítí prudká, nepřekonatelná touha milovat.
         Tu vycházím a směřuji buď do temných předměstí nebo do lesů v okolí Paříže, kde naslouchám plíživým krokům zvěře a pytláků, svých sester a bratří.
         Co však nejvášnivěji milujeme, to nás také nakonec zahubí. Ale jak vysvětlit, co se děje se mnou? Jak možno vůbec objasnit, že jsem s to něco takového vypravovat? Nevím, nevím už pranic, leda to, že je tomu tak.



Miláček

(Miláček) Proč tak trpíme? Zřejmě jsme se narodili spíše pro život materiální a méně duchovní; ale neustálým myšlením se vytvořil nepoměr mezi stavem vzrůstající inteligence a nezměnitelnými podmínkami našeho života.
         Podívejte se na obyčejné lidi; pokud je nepotká velké neštěstí, žijí spokojeně a netrpí společným neštěstím. A zvířata je také nepociťují.

"Všechny ženy jsou děvky, musíme jich používat, ale ne se jim dávat!
         Svět patří silným. Musím být silný. Musím stát nade vším.
         Byl bych opravdu hloupý, kdybych se trápil. Každý pracuje pro sebe. Vítězství patří odvážným. Všechno je sobectví.
         Myslím na všecky ty hlupáky, co se tu objímají, a říkám si, že člověk má v životě opravdu jiné starosti."
         Zašeptala: "Ano... ale někdy to je hezké."
         "Hezké... hezké... Když není nic lepšího."

V duchu si šeptal: "Ubozí lidé! Některým se vede opravdu zle." A chytla ho zlost na neúprosnou přírodu. Potom mu napadlo, že ti žebráci věří, že se aspoň na nebesích o ně někdo stará a že tam kdesi nahoře je jejich život zapsán v účetní nebeské knize se všemi klady i zápory. Nahoře. - Kde vlastně?
         Ticho chrámu svádělo Du Roye k snění; rázem posoudil stvoření světa a zamumlal: "Všecko je tak hloupé."
         Pak se otočil a odešel z kostela; pohvizdoval si.

Neděle pařížského měšťáka

(Neděle pařížského měšťáka) "Ach, to bude sláva!"
         Sláva to bude - totiž to, čemu pařížský měšťák Patissot říká sláva: jedna ze strašlivých tlačenic, při nichž se po celém městě projíždějí nepříjemní lidé, ověšení vlaječkami, záplavy potících se těl, kde vedle těžkopádné paničky s tříbarevnými stužkami, ztloustlé za pokladnou v obchodě a sténající, protože nemůže popadnout dech, povede křivičnatý úředník svou manželku a svou ratolest, zatímco dělník ponese své děcko na ramenou, kde půjde zděšený venkovan s tváří užaslého hlupáka a lehce oholený koňák, který bude ještě cítit stájí. A cizinci, oblečení jako opice, Angličanky podobné žirafám, špinaví nosiči nápojů a nesčetné proudy drobných měšťáků, skromných rentiérů, kteří se baví vším. Ach, strkání, únavo, pocení, prachu, klení, proudy lidského masa, šlapání po kuřích okách, oblbení mozků, ohavné zápachy, zbytečné chození, výdechy davů, závany česnekové vůně, dejtež panu Patissotovi všecko potěšení, kolik se do něho vejde!

(Angličané u nás) Menton, sídelní město souchotinářů, slavné hlízovitými záněty plic. Naprosto odlišné od hlíz bramborů, rostoucích pod zemí k výživě a vykrmování člověka, tento druh roste v člověku, k oživení a pohnojení půdy.

Oč větší a hlubší je náš velikán Henri Monnier[1], který z úst jediného člověka, nesmrtelného Josefa Opatrného, vyrval více jasných pravd, než vyhlásili všichni proroci dohromady.
         Tváří v tvář moři volá: "Oceán je krásný, ale kolik země je tím ztraceno!"
         Stanoví věčnou politiku světa: "Tato šavle je nejkrásnější den mého života. Dokáži jí použít na obhajobu vlády, která mi ji dává, a v případě potřeby také proti ní."

(Co s latinou) Už deset nebo patnáct let nikdy nehovořil s nikým mezi čtyřma očima.
         "Jsem jako dub na pustině," říkával. "Sicut quercus in solitudine."
         "Celý můj sen je mít zařízený pokoj, své knihy, drobnosti, které by mi patřily a nikdo je nemohl brát do rukou. A já nemám nic svého, nic, dokonce ani žíněnku a polštář, jen kalhoty a kabát! Nemám ani čtyři stěny, kde bych se mohl zavřít, leda když jdu na hodinu do této místnosti. Chápete to? Člověk žije celý život bez práva, bez volného času, aby byl sám, kdekoliv, třeba aby si něco rozmyslel, uvážil, udělal, snil! Ach, příteli, mít klíč, klíč ode dveří, které smíme zamknout, to je štěstí, víte, to je štěstí!"

(Žert - Zápisky šprýmaře) Žijeme ve století, kdy se šprýmaři chovají jako funebráci a říká se jim politikové.

(Lest) "Co říkám o ženách?"
         "Ano, o ženách."
         "Co říkám? Že neznám kejklíře tak zchytralého, který by nás dovedl napálit ve všem všudy, odůvodněně nebo bezdůvodně, často jen z pouhé radosti obelstít. Spřádají pikle s neuvěřitelnou prostotou, s překvapující odvahou a s nepřekonatelnou vychytralostí. Lžou od rána do večera, všechny, i nejpočestnější, nejupřímnější a nejrozumnější.

(Novoroční dárek) Nepatrné vzdělání a nepatrnost skutečné inteligence je nevyhnutelně nutná, abychom myslili jako ostatní slušní lidé a měli v úctě všechny předsudky, jak se patří.

(Večer) Ve vlhké místnosti, kde se u podlahy odlepovaly tapety, stála na kulatém stole bez ubrusu mísa s polévkou a také tři melancholicky čekající talíře.
         Posadili se, potom se žena i muž pokřižovali někde na břiše a Padoie naléval polévku, tučnou polévku. Dnes byl den hovězího.

Studie o Gustavu Flaubertovi

(Studie o Gustavu Flaubertovi) Hned od útlého dětství se projevovaly dva hlavní rysy jeho povahy - nesmírná důvěřivost a odpor k tělesnému pohybu. Po celý život zůstal důvěřivý a usedlý doma. Nemohl se dívat, jak kolem něho někdo chodí nebo se pohybuje - to ho rozčilovalo a prohlašoval svým kousavým, zvučným, vždycky trochu divadelním hlasem, že to je zcela nefilosofické. "Myslet a psát můžeme jen vsedě," říkával.
         Žen si nevážil a žil v uměleckém vzrušení, v jakési poetické extasi.
         Gustav Flaubert byl především a hlavně umělec. Dnešní obecenstvo již skoro nepostihuje, co to slovo znamená, když jde o spisovatele. Smysl pro umění, ten jemný, citlivý, neuspokojitelný a nepostižitelný čich je svou povahou darem vnímavé šlechty; demokracie ho téměř nemá.
         Slova mají duši. Většina čtenářů, dokonce i spisovatelů, po nich chtějí jen smysl. A tu duši musíme hledat, objeví se při styku s jinými slovy, zajiskří a osvěcuje některé knihy neznámým světlem, které je velmi těžké vykřesat.
         Ve styku a kombinacích psaného jazyka některých lidí oživuje celý poetický svět, který většina vysoké společnosti již nedovede postřehnout ani uhodnout. Když se s nimi o tom mluví, zlobí se, rozumují, dokládají, popírají, křičí a chtějí, abychom jim to ukázali. To by byl zbytečný pokus. Jestliže to necítí, nikdy nepochopí.
         Vzdělaní, bystří lidé, dokonce i spisovatelé, také žasnou, když s nimi mluvíme o tomto tajemství, které neznají; a usmívají se, krčíce rameny. Co na tom záleží. Nevědí! To je jako vykládat o hudbě lidem, kteří nemají uši.
         Deset slov postačí dvěma duchům, obdařeným tímto smyslem, aby se pochopili, jako by hovořili jazykem, který ostatní neznají.
         Hodně se mluvilo o jeho nenávisti k měšťákovi.
         Ze slova měšťák si vytvořil synonymum hlouposti a definoval je takto:
         "Říkám měšťák každému, kdo má nízké myšlenky." Jeho zlost tedy nepostihovala buržoasii, ale jistý druh hlouposti, s níž se v této třídě nejčastěji setkáváme. Ostatně o "dobrém lidu" smýšlel právě tak naprosto opovržlivě. Ale setkával se s dělníky méně často než s lidmi z vyšší společnosti a trpěl méně hloupostí lidu než hloupostí společenskou. Dráždila ho neznalost, z níž pochází absolutní víra, tak zvané nesmrtelné zásady, všecky konvence, všecky předsudky a celý sklad obecných nebo společenských názorů. Místo aby se jako mnoho jiných lidí usmíval všeobecné omezenosti a myšlenkové bídě valné části lidí, hrozně tím trpěl. Přehnaná mozková citlivost cítila jako rány hloupoučké všednosti, které každý den všichni opakujeme. Když vycházel ze salónu, kde celý večer tekly proudy prostředních řečiček, býval unaven, zničen, jako zmlácený, a sám pak byl celý zpitomělý, jak tvrdíval; měl totiž neobyčejnou schopnost proniknout do myšlenek druhých lidí.
         Byl stále rozechvělý a také přístupný dojmům - přirovnával se proto k člověku, kterému stáhli kůži, a proto trpícímu při každém dotyku hroznou bolestí; lidská hloupost ho určitě zraňovala po celý život, jako zraňují velká utajená vnitřní neštěstí.
         Díval se na ni tak trochu jako na osobního nepřítele, který ho zuřivě trýzní, a také ji pronásledoval s takovým zápalem jako lovec honí svou kořist, postihuje ji i v hlubinách velkých mozků. Objevoval ji tak citlivě jako lovecký pes, bystré oko ji dopadalo, ať se skrývala ve sloupcích novin nebo dokonce v řádcích krásné knihy. Někdy docházel k takovému stupni podrážděnosti, že by rád zničil celé lidstvo.
         Misanthropie jeho knih pochází právě z toho.
         Po výčtu své děsné četby jednou napsal: "A to vše s jediným cílem - plivnout současníkům do tváře odpor, který ve mně vzbuzují! Konečně vyjádřím můj způsob myšlení, vydechnu svou zášť, vychrlím nenávist, vyplivnu žluč, vyčistím se ze svého pohoršení."
         Posmutnělá misanthropie, o níž se tolik mluvilo, nebyla u něho vrozená, ale přišla poznenáhlu při neustálém zjišťování hlouposti, neboť jeho duch byl přirozeně veselý a srdce měl plné ušlechtilých vznětů. Zkrátka miloval život a žil zplna, upřímně, jak se žije s francouzskou povahou, u níž melancholie nikdy není zoufalá jako u některých Němců nebo Angličanů.

(Krajinářův život) Pitomá politika, kterou hrají stále stejní hlupáci, jde od škarpy ke škarpě a vážní pánové každodenně popíší nesčetné sloupce o stejných námětech, o nichž naivkové přesvědčivě diskutují a nevšimnou si, že naprosto stejné věty četli už dobře desettisíckrát!
         Stát je stále stejný mocný a autoritářský osel.

(Šlechtici v Cannes) Je něco chmurnějšího, než rozhovor při jídle v pensiónu? Žil jsem v hotelích, zažil jsem lidskou duši, která se tam ukazuje v celé plochosti. Člověk opravdu musí být odhodlán k vrcholné lhostejnosti, nemá-li plakat smutkem, ošklivostí a hanbou, když slyší hovor lidí. Lidí, obyčejných lidí, bohatých, známých, vážených, uctívaných a samolibých lidí, kteří nevědí nic, nechápou nic a mluví o inteligenci s nesnesitelnou pýchou.
         To člověk musí být zaslepený a zpitý hloupou pýchou, aby se považoval za něco jiného, když sedí kolem stolu. Hovoří! Hovoří prostosrdečně, důvěřivě, mile a říkají tomu, že si vyměňují názory. Jaké názory? Říkají, kde se procházeli: "Cesta byla pěkná, ale zpátky bylo trochu chladno." "V hotelu se nevaří špatně, ale v restauracích je jídlo vždycky trochu dráždivé." A vykládají, co dělali, co mají rádi, čemu věří.
         Zdá se mi, že v nich vidím hrůzu jejich duší, jako se díváme na obludné dítě ve sklenici s lihem. Naslouchám pomalému proudu všedností, které neustále opakují, cítím, jak se z té sýpky hloupostí, z úst pitomců, řinou slova do nehybného vzduchu, který je nese k mým uším.
         Jejich myšlenky, nejvyšší, nejslavnostnější a nejúctyhodnější myšlenky jsou přece nezvratným důkazem věčné, nezničitelné a všemohoucí hlouposti!
         Všecky jejich myšlenky o bohu, o neobratném bohu, kterému se nepovedou první lidi a musí je začít znovu, o bohu, který naslouchá, s čím se mu svěřujeme a zaznamenává si to, o bohu četnickém, jesuitském, advokátském, okopávajícím nebo nosícím brnění, o bohu v taláru nebo v dřevácích, a také popírání boha, opřené o pozemskou logiku, o důvody pro i proti, o dějiny posvátných náboženství, schismat, kacířství a filosofií, o souhlas jako o pochybnosti, o všechnu tu dětinskost zásad, o rušivou i krvelačnou prudkost výrobců hypotéz, o chaos domněnek, celé to ubožácké úsilí nešťastných bytostí, neschopných cokoliv pochopit, uhodnout nebo vědět, a tak ochotných uvěřit! - to vše dokazuje, že lidé byli vrženi na svět tak malí, a jen proto, aby pili, jedli, plodili děti, skládali písničky a z nudy se občas pobíjeli.
         Blaze tomu, koho život uspokojuje, kdo se baví, kdo je šťastný.
         Jsou lidé, kteří mají rádi všecko, které všecko okouzluje. Milují slunce i déšť, sníh i mlhu, slavnosti i klid svých domovů, všecko, co vidí, co dělají, co říkají i co slyší.
         Takoví lidé mají pohodlný, klidný a spokojený život v kruhu své rodiny. Nebo se vzrušují v radovánkách a v divadlech.
         Nenudí se ani v jednom ani v druhém.
         Pro ně je život jakási zábavná podívaná, kde sami vystupují jako herci, dobrá a proměnlivá věc, která je uchvacuje, aniž je příliš překvapí.
         Druzí lidé, schopní bleskem myšlenky proběhnout uzounký kruh možných uspokojení, zůstávají zdrceni nicotou štěstí, jednotvárností a chudobou pozemských radostí.
         Jakmile překročí třicítku, všecko pro ně skončí. Co by očekávali? Nic je už nebaví; prošli již celým kruhem našich ubohoučkých radostí.

(Spisovatel) Píši, poněvadž chápu vše a trpím vším, co žije, protože život znám příliš, a především proto, že ho pozoruji v sobě samém, aniž ho dovedu užívat, pozoruji ho v zrcadle své mysli.
         Ať nám nikdo nezávidí, ať nás naopak litují, protože právě tím se spisovatel liší od ostatních lidí.
         V něm již není jediného prostého citu. Vše, co vidí, jeho radosti, požitky, bolesti i zoufalství se stávají předmětem pozorování.
         Jestliže trpí, myslí na svou bolest a zaznamenává si ji do paměti.
         Zdá se, že má dvě duše; jednu, která zaznamenává, vysvětluje, vykládá každý pocit té druhé, své sousedky, přirozené duše, společné všem lidem.


*

zpět na první část


Viz též samostatně celé povídky: Sebevraždy, Šílenec a črtu Lidské vztahy.

O Guyovi de Maupassant se dále asi nejobšírněji zmiňuji v mém spise Rakovina na kůži Země. Tam je také krátká ukázka z jeho povídky Na vodě i další jeho citáty.


[1] Henri Monnier
- spisovatel, 1805 - 1877, v "Pamětech Josefa Opatrného" vytvořil směšný typ žvatlavého a nesmírně všedního měšťáka. Citát o šavli je z Monnierovy komedie Velikost a pád Josefa Opatrného.




 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Aktuální články

Reklama
Další mé stránky:

Hledáš něco pouze na mých stránkách?
Tip: Prohledávej je mým vlastním vyhledávačem MiSearch!
https://www.google.cz/cse/publicurl?cx=013770122102643942506:cu-cqhoxcdm