Ladislav Klíma - výpisky z díla - 1.

11. dubna 2010 v 15:21 | Misantrop |  Četba

Dosavadní úroveň lidského jedince, světa a společnosti je nízká nebo v každém případě nedokonalá. Člověk zůstává většinou, s malou výjimkou několika géniů, na úrovni zvířete, civilizovaný, kulturní člověk dokonce i pod ní, protože potlačil přirozené zdravé instinkty, jimiž se bezprostředně projevuje u zvířete jeho "já", a změnil je sice za projevy vůle, ale vůle chabé, podřadné, orientované k méněcenným, nízkým cílům prospěchářství a požitku.
________________________________________________________________

Misantrop je největší průkopník lásky k lidem.

(Slavná Nemesis)
Čas neboli rozvíjení se myšlenky teče pomalu, pomalinku; Věčnost má pokdy. A ke každému člověku, ke každému zvířeti plíží se Vznešeno, které je mu někdy příjemným lechtáním, nejvyšší slastí jindy, obyčejně nejvyšší hrůzou, tichým tygřím krokem plíží se blíž a blíž...; aby z dnešního člověka, který je veskrze zvířetem, stal se jednou - Bůh.

"Já nejsem blázen, já jenom tak trochu blázním. Byla jsem sice taky už blázen, ale jen citem, ne rozumem."

To jediné, co nutno lidem zazlívat, jest jejich pitomost.

Kdo miluje, je už sadista; a masochista též; tři slova pro touž věc.

Vše je snem - snem je věčnost. A jediným hříchem je to, že se ve snu šílí; to musí být vyhojeno, k vůli tomu žijí všichni lidé a zvířata a rostliny a hvězdy.

Přízraky a víra v ně odporují Vůli! Ne "zevní svět" - ten je vždy ochočený a vůli služebný - : přízraky zabíjejí Vůli!

Myšlenka, čím více vzlétá k Bohu, tím níže stejnou měrou klesá do nížin a bažin lidstva...

Připsal rychle několik řádků ke včerejším stránkám, popatřil ještě na fotografie rodičů a několik jiných nejdražších předmětů, - ale náhle vše to zlostně odhodil a rychle se oblekl. A vznešená nálada zcela se mu vrátila.

Vůle; jen kdo ji nemá, hledá příčiny v něčem jiném, v něčem mimo sebe, v "přírodě", v "bohu"...

Fuj na všechny ty lidské hovadské pojmy!

Ne, nechci "život", chci Věčnost. Sto let života mně přála, haha! Jak skromní jsou lidé! Nemám-li Věčnost, nechci nic!

Vznešenost duše dává křídla tělu; běda dnešnímu aeroplánnímu, berličkovému lidstvu, které to nechápe.

Jakým bídákem je svět, v němž je vůbec možná - sebevražda!

"Co mám činit?"
"Vysvoboď se!"
"Od čeho?"
"Od sebe - Sebe! Od člověka - Boha!"

Vůle, která toho, kdo je jí schopen, činí schopným každého činu a všeho.

(Podivná příhoda)
Je důležitou, ale téměř neznámou pravdou, že lidé obyčejní, to jest duševní otroci, planou bezradnou nenávistí k duchům vysoce rozeným, to jest volným. Samostatný soud pociťují jejich poslušné duše jako zápach, personalitu, česky samostatnost, jako zločin. Není snad hlubší záště než zášť skutečného otroka ke skutečnému pánu, nenávist nízkého k podstatně vyššímu. Velká je už zášť proletáře k boháči, - ale čím je proti zášti obyčejného vzdělance ke géniovi! Peníze, vnější moc jsou pouhá accidentia. Myšlenka, že existuje člověk esencielně vyšší než já, - toť něco, čeho lidská přirozenost nesnese: příliš hluboko koření víra v rovnost všech lidí. "Jak mohli by ti, jimž bytost, jako jsi ty, jest věčnou předhůzkou, býti tvými přáteli?" dí Goethe, - a Nietzsche: "Před tebou cítí se malými a duše jejich doutnají neviditelnou pomstychtivostí." Zvláště vzdělanci doutnají jí nejvíce. Neučený vidí ve tvé superioritě vždy jen školy a kantory, a vinu své inferiority svaluje na své rodiče, peníze, okolí a jiná accidentia a zcela se tím upokojí. Vzdělanec útěchy té nemá, tím více, když vidí, že "erudicí" nad génia často vyniká: pomáhá si tedy - ale nepomůže - teoriemi o abnormalitě, patologičnosti géniů, namlouvá si, že jsou prostě blázny; ba pojem "génius" má tento původ; raději normální neboli ordinérní člověk připustí, že nějaká nadlidská moc, démon, obrala si z čert ví jakých důvodů právě tebe za svůj příbytek, učinila tě jen svou hlásnou troubou, než aby sáhl k nejpřirozenějšímu vysvětlení: ten člověk je vznešený, já červ vedle něho.

Co je pravda?: vše, co je volnost; co lež?: vše, co zavání otroctvím.

(Svět jako vědomí a nic)
Že absolutní "subjektivismus" - "theoretický egoismus" je nevývratný, musil doznat sám Schopenhauer, kterému byl trnem v oku. Místo však, aby byl důsledně k doznání tomu zastavil ihned další stavbu své neomylné filosofie, mstí se počestný filosof infamií, "že theoretický egoismus jako vážné přesvědčení mohl by vystoupit jenom v blázinci a že by potřeboval spíše léčení než argumentů". "Jako vážné přesvědčení" nebude slušný filosof jej chovat, prostě proto, že nechová naprosto žádných přesvědčení. - Filosof s přesvědčeními je krátce podvodník - jinak však mohl by být o něm přesvědčen stejným právem jako o čemkoli jiném. - Absolutní subjektivismus je možný jako každá jiná filosofie...! - Kdyby filosofická chátra mluvila zde o blázinci, je to v pořádku: od filosofa je to podlou hanebností!! - Absolutní subjektivismus je nejvíce povznášející, krásnou, lákavou, příznivou filosofickou možností: činit individuum vším, "Bohem" - pleno sensu; ponechává pole pro všechny možnosti, ku př. dosažení finální "blaženosti". Ostatní rozumné filosofie jsou více méně "bezútěšné"...

Dva základní ethické příkazy vysokého ducha: buduj sebe co nejvýše! A k tomu hleď se provléci tímto ušlechtilým životem co nejchytřeji, jak se to jen nechá.

Logika a jsoucnost majetkem jsou člověka: sám se postavit nad ně a sám se stát Bohem je jedno a totéž. Zlidštit si svět, tj. cítit se v něm stále více pánem... rozhodnout se a rozkazovat si nejvnitřnější přesvědčení o vlastní nadřazenosti. Vzít věci do svých rukou.

(Boj o vše)
Vše vznešenější v člověku káže okamžitou sebevraždu; co se jí vzpírá, je vše černé v něm, zvířecí...

Je něco nevýslovně nádherného už v tom, že je někdo vlastníkem existence.

(Utrpení knížete Sternenhocha)
Lidé zaměňují příliš často spánek a bdění, božské odpočívání a lenost, pomalu se ploužícího tygra a prase.

"Tajemné moci omámily od dětství mou duši, vůli mou spoutaly. Setřásla jsem je vítězně, stojím zde zcela nová a silná a strašná; běda každému, kdo se mně postaví v cestu!"

Láska je hovadství; největší ze všech! Kdo se zamiluje, přestane být člověkem, Vůle se rozplyne v jejím bahně. Žádný blázinec není dost bláznivý pro zamilovaného. Kdo se zamiluje, měl by být ihned oběšen.

Nenávistí a hnusem dlužno se člověku probrodit do výšin Žehnání, Úsměvu, Smíchu, Všeobjetí, Sebeobjetí.

"Co je vlastně tvým cílem? Chceš se stát Napoleonem? Či náčelníkem banditů? Či myslitelem? umělcem? objevitelem?"
"Vesměs povrchní pojmy, vytvořené obmezenými ješitnými ctižádostivci. Nechci se stát: Jsem! a ne něčím, ale vším. Není lidské velikosti, kterou bych neviděl pod sebou a hříčkou svou. Má vůle dělá a bude dělat se vším všecko. Zaškatulkují-li mne jednou mezi briganty nebo filosofy, řeknou-li, že jsem nebyl nic, nebo bůh, nebo prase, - lidské ubohosti to jen! Jsem ten, který jsem, dělám, co chci, chci bezmezně vše!"

"Chci, protože chci" je summa theoretické, "nechci, co nemohu" praktické filosofie.

"Zůstanu hrdě vztyčena tím, čím jsem!"

Co se nezvětšuje, umírá, třeba sebe pozvolněji.

"Proč jsi plodil ještě děti? Může ten, kdo vystoupil na vrchol Montblancu, stoupat ještě výš? Potomci velkých mužů byli přece skoro vždy úplná prasata."

Imperátor si může dovolit vše, i krádež; čemu se říká u obyčejného člověka krádež, jest u Něho jen vznešeným Rozkazem, dobyvatelstvím, samozřejmostí.

"Nečiň nikomu dobře, nechceš-li aby ti činil špatně."

Všechny mozky všech lidí hnijí a všechny myšlenky lidské kultury jsou jen produkty nejsmrdutější hniloby.

Člověku nutno být Bohem; vše ostatní na lidstvu je lejno.

Nic jiného není Bolest než náhražka nedostatečné Vůle. Rozhodnutí znamená zde již zvítězení.

Do blázince dostane se přemnoho lidí nejrozumnějších, a skoro každý, kdo chodí volně po ulicích, patří do blázince.

Prohrát něco znamená jen: za chvíli to vyhrát.

Láska je to nejtěžší, nejukrutnější. Nutno všecko - všecko milovat; tedy i to nejhnusnější.

"Nebeská moc oživuje mé tělo.
Jsem teď šílený? Zajisté, ano! A úplně! jak vy, lidičky pode mnou, to budete nazývat. Nebdím, nesním, nemám rozum, nešílím."

Umění jest ubohé, jako vše lidské. Možno, ať uměleckým ať jiným způsobem, vyjádřit jen obstojně jen věci nízké, jen věci lidské. Velké Tajemství ne.

(Hledění do očí)
Každý je nesmělý tam, kde se necítí být doma, ale který vyšší duch mohl se kdy cítit doma v tomto blátivém údolí?

Čirá sociální nesmělost chodívá společně s intelektuální statečností, - ale ta je skoro totéž co výška, čistota a rovnost karakteru.

Není nic smrdutějšího než zraky trochu mnohých lidí. Mnohý myslí, že vydštil jimi na tě blesky, kde tys měl jen pocit, jako bys byl býval postříknut hnojůvkou.

Spatřil jsem na silnici zdechlinu; s hnusem odtrhl jsem zrak; "Hle jej!" pokřikovala za mnou, "ten má špatné svědomí, že nesnese můj pohled!"

Kdo mluví, měl by snad při tom myslit; kdo myslí, nazírá do sebe a vše zevní jej ruší, zvláště něco tak eminentně dotěrného jako lidské zraky. O něčem vyšším intenzivně myslit a spolu hledět člověku do očí není obtížno - je prostě nemožno. V biografiích geniálních lidí najde se všude trait, že v hovoru s lidmi hleděli nejčastěji stranou nebo k zemi, nebo "v neurčito". I Napoleon, jehož očím, jichž drtivou velitelskost málokdo snesl, sotva někdo připíše neschopnost vydržet cizí pohled, nehledíval, mluvě, na svůj protějšek; u něho bylo jednou z hlavních příčin opovržení lidmi: nestáli mu za pohled.

Častost čumění do očí je v obráceném poměru k velkosti inteligence.

Nepřetržité koukání do oken duše je drzostí nesmírně větší než koukání oknem do cizí ložnice - nebo kapsy nebo peněženky.

Postelní prádlo nesmí být špinavé, duch může být čistý jako hnůj! Dosud lidstvu neznáma je vyšší jemnost.

I nejzanedbanější duše je svatým tajemstvím, i nejnečistší okna do ní tím nejpodivuhodnějším, co země stvořila, ustavičné nakukování tam profanatio sacri. Stanou-li se jednou z dnešních poloopic "lidé", bude zahledění se v oko svátečním úkonem.

(Dětství)
Otcovský dům, i když rodiče jsou nejušlechtilejší, je domem hanby víc než nevěstinec; škola, i ta nejlepší, je pořád trochu horší než nejhorší káznice; výchova, i ta nejrozumnější, je vždy naprosto křivá... Kdo má čest a hrdost v duši, jen s bezedným studem musí vzpomínat na tuto esencielně bezectnou šaškovskou existenci, tento paskvil na existenci, i když prožíval ji za podmínek nejpříznivějších!...

Mládí všech ušlechtilých duchů bylo eo ipso otrávené.

(Soucit se zvířaty)
"Kdo je necitelný ke zvířatům,
je necitelný i k lidem."
- Věta ta nejenže je, jak Schopenhauer ukázal, etickou mizerností, halíc v sobě myšlenku, že vlastně jen na citu k lidem záleží, - je v idiotském odporu ke zkušenosti.

Nejsilnější duchové milovali zvířata o to víc, oč lidi méně; lidi nenáviděli nebo opovržlivou lhostejnost k nim cítili; mezi cítěním se zvířaty a lidmi není pouze rozdílnost, ale antagonismus; mizantrop a zoofil jsou komplementárními pojmy.
Ostatní lidé pravý cit se zvířetem vůbec neznají.

Dle toho pozná se pravé cítění se zvířaty, že platí všem lidem za vrchol přepjatosti, směšnosti, bláznovství, zvrhlosti; přirozeno - jaký ohlas mohl by Franciscus nalézti v oné řehtající společnosti? Láska ke zvířatům je něco mnohem pozdějšího, jemnějšího, vyššího než láska k lidem; tato má původ v sobeckém, ubožáckém pocitu solidarity; ona je objektivní, nadsobecká, čistě "etická".

(Chvála lichocení)
Nikdo nemůže být lichocením ani kažen - neboť ze stanoviska morálního je každý ze základu důkladně zkažen... A přesahuje síly člověka kohokoli zkazit nebo napravit, - lidé neměli by si s nestoudnou domýšlivostí připisovat moc, kterou nemají...

Není víra, že něčím jsme, již částečným bytím tím?

S hnusem a smíchem konali své nutné řemeslo, stejně čestné a stejně nečestné jako řemeslo vrchního ceremoniáře a ministra. Věděli, že kdo s princem jedná, eo ipso musí pochlebovat a plazit se; co jiného je předepsané pokleknutí před trůn, titulování "Váš Majestát" - než lichocení? A co jiného je - každá zdvořilost? Směšná jest inkonsekvence společnosti, která odsuzuje šmahem lichocení a připouští, schvaluje, velebí zdvořilosti! Ta jest krotkým, stereotypním sankcionovaným druhem lichocení. Pud po prostřednosti, vše extravagantní perhoreskující[1], zde vězí: buď si sebehorší, ale nevybočuj z řady! Ale každý silný duch není ničím než vybočením z řady! A jeho heslo je: co dělám, chci dělat radikálně! Jsem-li nucen smočit ve špíně prst, málo na tom záleží, smočím-li tam celou pěst. Tím může se věc státi dokonce lepší. Saepe nimium vertitur in eximium.[2]

(Tvůrci a velikost)
Nic příšerněji komičtějšího, než že virtuosem, tj. vlastně mužem, stal se dnes eskamotér na nějakém vrzadle nebo žbluňkadle.

(Vznešená síla)
Zde přemáhat - tam přemáhat jest jen líc a rub téže věci: tak tomu chce paradoxní ekvivocita rozkošného hravého tygra Světa.

Jedinou ctností jest vzpřímeně, pevně stát, potácet se jedinou neřestí...

Z křesťanství zbyla jen hromádka lží a hora otrockosti.

Teprve, až stejně často, jako dnes slyší od rodičů: "buď hodný!", slyšeno bude: "buď statečný!", hodna bude Evropa pozoru.

(Filosofie Buonapartovy osobnosti)
Vesluje ve hnojnici uličnictví, zvaného politika, diriguje zvířecí rvačky ožralých stád lůzy, tzv. bitvy.

(Sentence)
Duševně jsou všichni lidé kastráti, česky volové.
*
Hraje-li hudba, připadají mně vždy všechny tváře kolem frapantně[3] ošklivější než jindy.
*
Nejpůsobivější hudební nástroj je buben; měl by být někdy nahražen dělem.

(Smrt a věčnost)
Není peklo, zato milion pekel.

Avšak nespatřil jsi ještě ani vše to, co i člověk spatřit může, ovšem za cenu ztráty člověčenství.

Vše vyšší, jakmile o tom začne mluvit i myslit, persifluje[4] ubohý člověk, jehož duch připoután ke hnusné mozkové kaši, a ke skřekům mozkové kaše.

(Filosofické fragmenty)
Jen negací a temnotou nejabsolutnějšího skepticismu, tj. nihilismu, kontradikcionismu, absurdismu, dojdeme ke kladu a záři, nesmírné, netušené; dojdeme jí tím, že náhle prozřevše shledáme, že v ní vlastně již stojíme, že "temnota" je září. Filosofové vesměs nechali se odstrašit touto temnotou, paradoxností, zdánlivou absurdností. Ale jak by pravda pravd nezdála se ubohému antropopitekoidnímu mozku zpočátku lží všech lží? Absolutní nihilismus jest úplné vzlétnutí nade vše lidské, nesmírný skok ze země do azuru, země, po níž chodí bohové. Dosavadní svět, tj. naše nazírání naň, - musí být úplně zničen, aby z popelu jeho mohl vzlétnouti nový, zářnější.
*
Hrdý odejde ze života, kdy chce; všichni však lidé nechávají ze z něho jako z hospody vyhodit.

část druhá >>>



Poznámky:

[1] perhoreskovat (lat.) = děsit
[2] Saepe nimium vertitur in eximium (lat.) - Často se obrátí něco, čeho je příliš, ve výjimku.
[3] zjevně
[4] persiflovat (franc.) = zesměšňovat
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Aktuální články

Reklama
Další mé stránky:

Hledáš něco pouze na mých stránkách?
Tip: Prohledávej je mým vlastním vyhledávačem MiSearch!
https://www.google.cz/cse/publicurl?cx=013770122102643942506:cu-cqhoxcdm