Ladislav Klíma - výpisky z díla - 3.

11. dubna 2010 v 15:27 | Misantrop |  Četba
Ladislav Klíma 2


(Bílá svině)
"Prý jsme byly, dokud jsme žily, kurvy! Že jsme mateřský úkol svůj nevyplnily! Že jsme nebyly jen takové omezené, prolhané, ceckaté samice a semenice, jejichž účel je utírat protivným, vřeštícím fakanům lejna - že jsme milovaly více svůdné, zajímavé muže kvůli lásce samé, že jsme měly něco v hlavě, smysl pro poesii, romantičnost a dobrodružnost, že jako genius sloužily jsme už něčemu vyššímu, hravějšímu, volnějšímu, než živočišnému rozplozování. -"

"A teď dosti snění - k činu! Nic nestojí z příšer minulosti přede mnou, vše odklizeno, zcela nový začíná mně život! O síla! všedrtící síla! O božská rozkoši z rozmetávání všech překážek, vítězení, věčného vítězení! V tom jediném slově 'síla' jest vše, v něm jako v blahém cíli cílů věčně mohu šťasten a božsky spočinout."
        Povstal, vykročil, - mocná skála zatarasila mu cestu. Strašným vztekem náhle zachvácen uchopil ji oběma rukama, aby ji strhl - a ještě jeden božský okamžik vzplanul mu v duši. Náhle byl si té chvíle příšerně jist, že může ji zdrtit, že může rozdrtit zemi, bude-li chtít, že může vzletět, - že může vše, vše! Že vůle je všemohoucí, ale že od nynější vůle vede nepřetržitý žebřík k nejvyšší dosažitelné - jako vede nepřetržitý žebřík od jiskérky k požáru...

Stará žena - toť demaskovaná dívka, dívka, s níž stržena illuse. Hnusná bába - toť jádro nejrozkošnější panny... Přešla-li mladost, odprýskalo-li pozlátko, objeví se, co pod ním jest - hniloba...

"Pronásledování křesťanů od římských imperatorů. Jak jsem žasla, slyšíc, že caesarové osobně špinili se s nejhnusnější luzou, která kdy žila..."

"Poznala jsem Spinozu, - fuj! Tak kojeného, krotkého, jako vypráskaný pes vypadajícího člověka jsem neviděla. Takové lidi považuje lidstvo za největší své syny!"

"Ještě 500 roků u vás, 300 v podsvětí, - a křesťanství zmizí, - a započne nový život... Ale tuším, že ten nejhořčejší kalich budu muset ještě vypít - vždyť vlastní kal vzniku křesťanství je i v podsvětí skoro neznám, - a cítím, že mne teprve teď udusí. Bude to hrozné, až vyjde vše najevo! Ale konečně bude nejhorší špína, která zeměkouli kdy potřísňovala, smyta, - a já očištěna..."

"Nemá čas, myslí na něco vyššího, než na nás, ubohé ženy."

V mozku vynořila se mu otázka: Jsou lidé, tento bídný hmyz, hodni, abych jim dobře činil? Obyčejní lidé jsou všude stejně podlí.

Svět je blázinec, ne jen prosté vězení, jak řekl Hamlet!

Práce je hlavní narkotikon, oddalující od člověka jeho mizerii, učící jej stupidnímu zapomínání na všechnu pravdu. Práce je největší mizerností...

"Všechny ženy chlubí se svými výprasky, - to vy nevíte, hloupý filosofe?"

Riccardo imponoval jim velice: počínal si teď, jak na muže se sluší, velitelsky a násilně, sebevědomě jim stále poroučel, posměšně odbýval jejich řeči, jednal s nimi opovržlivě, jako s loutkami, byly-li nezbedné a třeba i hodné, trestal je štípáním a dokonce jim k dovršení dobrého splácal radující se z toho zadečky. Takto má si muž počínat, chce-li se ženám líbit.

"Poddejte se svým přáním, - je to jediné, co můžete rozumně dělat, nemáte-li veselou sílu sebeovládající... Budete-li se dále znásilňovat, budete horšími, než budete-li následovat svoji povahu, - budete nešťastné."

"Vyseru se na tvé zákony a na celou tvou roztomilou lidskou společnost! Co je mně po tvé lidské společnosti? Musela bych mít trochu větší respekt před tou hromadou červů, zvaných lidská společnost, abych na výplod zbabělé pohodlnosti jejich, 'zákony', nějaký zřetel brala! Ovšem patří k nim i bytosti vyšší, jako jsem třeba já, - ale cílem těchto je upotřebovat červy za potravu pro děla! Aby nějaká vyšší bytost z lidského hnoje vykvetla, to je cílem tohoto hnoje, - to je cílem lidstva, - a je pitomý předsudek, že zachováváním zákonů k cíli tomu se pracuje. Naopak rušení zákonů ze strany vyšších lidí je vzpruhou tohoto pokroku, - jen burcování líných kaprů z jejich prašivé pohodlnosti, zákony zabezpečené, znamená dobro lidstva vůbec! Chátra nesmí být zaměňována s lidstvem! Lidstvo v nejušlechtilejším smyslu, - toť několik jednotlivců, z kterých jeden sotva z milionu červů povstane. Rušení zákonů jest blahem lidstva.
        Plivám na takový zákon tisíckrát! A poplivání byla bych hodna, kdybych nezjednala si teď spravedlnost sama! Já mám teď moc - má vůle je teď zákonem, - dost řečí!"

"Kdo prokazuje dobrodiní nevděčnému, tedy podlému a špatnému člověku, nečiní nic dobrého, protože podporuje špatné, protože hází své poklady do stoky. A podlí a špatní jsou skoro všichni lidé. Myslil jsi dříve, když nacházel jsi všude jen nevděk, podlost, že stalo se tak proto, že bylo ti jednat stále jen s bandity, s banditskými pomocníky, pašeráky a piráty; ale teď už nahlížíš sám, že počestní lidé jsou v podstatě stejní jako lotři, ba sám jsi mně řekl, že lotři jsou ještě lepší, protože skutečnější; řekl jsi, že bezúhonný člověk je pouze nevyvinutý, netroufalý zločinec, zločinec prolhanější, zakuklenější; řekl jsi, že každý by rád kradl, kdyby se nebál, - a že skutečně také každý, až na nesmírně řídké výjimky, krade a podvádí, kde se nemusí bát. To všecko jsi nahlédl, - a přece takovému hmyzu stále činíš dobře. Dále myslím, že ten, kdo nedbá svého prospěchu, jedná špatně, protože pud po sebezachování, zdravý egoismus u zdravého tvora převládá."

"Jaká to polovičatost celá tahle morálka!... Buď já, - nebo bližní! Buď mám hledět na sebe, - nebo nutně musím ihned jako obětní beránek pro blaho jiných se nechat zaříznout! Konsequentní altruista nemá právo žít ani 24 hodin! Ale jaký nesmysl celý altruismus. Prospěješ někomu, - ale tím uškodíš nutně jinému, - a naopak, protože každá bytost žije jen na útraty jiných. Zachránil jsi ptáčka, - a napsal jsi tím ortel smrti nesčetnému hmyzu. Zachránil jsi kočku, - a mnoho ptáků a myší zaplatí to životem. Zachránil jsi člověka, - a kolik zvířat sežere tento, než zdechne! Každé štěstí, jehož se staneš původcem, musí být vykoupené neštěstím jiných bytostí; a každé neštěstí, jež způsobíš, bude mít za následek nějaké štěstí, protože jedno má vznik pouze v druhém. Děláš-li dobré skutky, přiléváš vody do jedné nádoby, ale zapomínáš, že ubíráš ji tím z druhé!
        Nešpiň se už s tímhle mizerným dobročiněním! Pochop, že je to směšná nerozumnost, zvrácenost z všelijakých morálních předsudků vyplývající, - a že je dobročinnost vlastně hnusná, fi!
        Pamatuj si, že ti tvoji největší mudrci jsou plesniví dědkové, mravné baby a kravská lejna, o která bych se ani neotřela!
        Dobré je mít hodně peněz, moci cestovat kam chci, mít sluhy, kteří za mne všechno udělají, mít čas blaženě snít a číst romány... Špatná je bolest zubů, bití, špatné je muset se stále dřít, jako blbý vůl, muset lidem podlízat a dožebrávat se všeho, mít souchotiny míchy a nemít odvahu k sebevraždě a ležet dlouhá léta na posteli, - to je špatné!
        Dobrá je příjemnost, špatná nepříjemnost. Zdá se to být všední, ale je to velká pravda, neboť myslím, že pojem 'dobro' povstal pouze z pojmu 'příjemnost', že sféra pojmu příjemnost vyčerpává sféru pojmu dobro.
        Člověk, ať dělá cokoli, stará se tím jen o sebe, o své štěstí. Ale někdo to dělá chytře, někdo hloupě; hloupě hlavně ten, kdo klade příliš na váhu fantomy ve svém mozku, kterým říká bližní; je to krátce chorobný vrtoch, a moudře to dělají zvířata.
        Musím být 'hodná' z chytrosti, poněvadž by mne jinak moji drazí bližní utloukli.
        Člověk se má starat hlavně přímo o sebe, o jiné jen pokud mu to prospívá.
        Každý vytvoří si svůj zákon, nebo, patří-li k stádu, dá si jej vytvořit od jiných."

S opovržením divil jsem se, slyšel-li jsem dospělého říci: To je dnes strašné horko! Já jsem o tom ani nevěděl.

"Prosím tě, jak přišla jsi k té moudrosti?"
        "To si můžeš myslet, že ne ve školách. Hnila jsem za škamnami na štěstí jen 12 let. Co vím, vím ze soukromé lektury a z přemýšlení."

Není nic blbějšího nad tohle tak zv. "lidumilství"...

Obyčejný člověk vždy lže a je vtělená lež!

"Znáš přísloví: 'Nečiň jinému nic dobrého a on ti neudělá nic špatného?' To je velice pravda! 'Čiň jiným dobře, aby i oni ti dobře činili...' - nic hloupějšího nemohl si kdo vymyslit! Nechceš-li, aby ti jiný učinil zlé, učiň mu je dřív. Chceš-li, aby ti jiní dobře činili, šlápni jim na krk a mrskej je, - pak budou, otroci, dělat, co jen budeš chtít! Nechceš-li, aby ti jiní dobře činili, je nejlepší prostředek k tomu činit jim dobré: staneš se jim směšným, budou tebou házet jako hadrem, staneš se jejich otrokem, budou se na tobě mstít za to, že jsou ti zavázáni, - a nenajdeš horších nepřátel! Budou tě nejen nenávidět, ale i tebou opovrhovat a tudíž se tě nebát a na tebe si dovolovat..."

Obyčejní lidé neznají absolutně vděčnosti a komu se zdá, že ji znají, ten sedá jen na vějičku jejich řečem a jejich pozlátkovému, svatouškovskému, prolhanému povrchu. Vše dobré je na nich klam...

Všechno zdánlivě ušlechtilejší jednání jejich je následek jen špinavých motivů... My jsme jedině ušlechtilí, pravdiví, - my zločinci! Lidstvo dělí se jen na padouchy a zločince, - jak totiž padouši výjimky nazývají!

Budu krmit krysy, pečovat o housenky, pěstovat vši na své hlavě, - ale nebudu už prokazovat dobrodiní lidem. Krysy a housenky jsou pořád ještě stokrát ušlechtilejší než lidé, - a kousání lidí, jimž prokáže se dobrodiní, bolí tisíckrát víc, než kousání vší. A bude-li ze mne všivák, není to nic špinavějšího a hnusnějšího, než být lidumilem!

Vyšší člověk je něco od člověka obyčejného naprosto rozdílného.

Prohlédni illusi a nebudeš nešťasten! Nekaresují[1] věci, ale to, co si o věcech myslíme.

"Ty, nejvolnější člověk na zemi, - ty, žádný zákon, žádnou vrchnost neuznávající, ty, v duši své mocnější, než každý souverain, protože jsi činil, co žádný souverain by si nesměl dovoliti, - ty, pro kterého jen vlastní, ohromná, jako slunce plamenná vůle existovala, ty, jenž jsi všemi lidskými předsudky pohrdal tak, žes o jejich existenci ani nevěděl, - a jen za sebou, za svou jasnou vášní šel, - ty teď profesorem morálky! Je to strašlivé! Ty budeš teď sloužit státu, fi - fi - fi! Ty budeš z katedry přednášet o kategorickém imperativu, budeš zatemnělému lidu povídat o Tomáši Aquinském, o Stuartu Millu, - budeš tyto idioty a mrzáky do nebe vynášet a říkat: co nechceš, aby jiní ti činili, nečiň ty jim! Ty budeš se stavět jako bys něčemu z filosofie rozuměl, - a zatím, jakožto profesor filosofie, nebudeš rozumět pra - pra - praničemu, jelikož jen filosofický genius může filosofickým myšlenkám vskutku rozumět."

Jak je takovému červíku v kůži jeho dobře! Nikdo necítí svůj smrad a cítí-li jej, voní si k němu.

"Budu všeobecně vážený!" skučel zmírajícím hlasem. "Je možno, abych na tak nízký stupeň zuboženosti klesl?"

Musely, musely... - strašné slovo!

(Ženy Cesareovy)
Je to nejpravdivější, nejryzejší srdce na světě! Nelekejte se jeho zevnějšku! Je hrůzu budící obr a má divokou tvář, - ale divokost a plápolavá energie není špatností, naopak jen v ní je pravá dobrota!

"Ó že musím o vlastní své matce takto mluvit! Ale nenáviděla jsem ji, proč bych to neřekla? Vždyť ona byla hlavní původkyní nesnesitelného, nekonečně dlouhého, zoufalého otroctví mých dětských let! Jediný její cíl bylo udělat ze mne bezduchou, dobře vychovanou marionetu, jako byla sama..."

Jen žena, která opovrhuje penězi, vypočítavostí, míněním lidí, slepě jde za svým srdcem, - jen ta je ušlechtilá! Ale jakou vzácností je taková ryzí nespekulující ženská duše! Jen bláznivá žena má cenu!

Jak vypadá, tak je starý! Ta hloupá astronomická léta jsou bez významu. Čas je pro každého jednotlivce jiný... Jen duše jsou v pravém slova smyslu skutečným měřítkem času, ne hvězdy!

"Nebylo muže tak upřímného, pravdivého, opravdového, tak čistého! Všechna lidská přetvářka, podlost, ziskuchtivost, špinavost, nízkost byla mu neznáma... Nikdy nebylo muže tak poctivého a tak statečného! A byl tak mladý dosud! Co vše mohlo z něho ještě být! Já pozorovala jsem jej den ode dne! Každého jitra byl lepší, než předchozí večer! každý večer lepší, - moudřejší, ušlechtilejší, sebe více ovládající, ryzejší než ráno!"

Proč nemlčíš, když nedovedeš náladu svou vyjádřit? Proč nemlčí ti všichni moderní malíři nálad, proč pokoušejí se stále sdělit nesdělitelné a vnášejí novou a novou tmu a chaos do toho hanebně nejasného lidského myšlení?

Každé otroctví dráždí ženu.

"Z chlapa toho smrdí mravnost! Vsadím se, že až nás pozná, bude nás hned instinktivně nenávidět jako pes vlka - "

"Naším zvykem není věřit. Co víme, to víme, co nevíme, víme, že nevíme, a neobelháváme se, že to víme, - čemuž se právě říká víra. A vlastně víme, že nic nevíme, a ani to, a proto, kde řekneme, že něco víme, znamená to stále totéž, jako bychom řekly, že víme hovno! My se ničím, ničím nepoutáme, my tančíme božsky nade vším."

Naše zbabělost vytvořila a vytvořuje všechna strašidla.

Buď je svět dobrý, a pak nemůžeme nic ztratit, anebo špatný, a pak naň nasrat - a tím stane se dobrým teprv.

Rozumnost je totéž, co zbabělost. Totéž, co směšné, malicherné ohledy na nicotnosti, co skromná žebráckost, co opak vznešenosti a heroismu! Ten opovrhuje vším, nejen efemérním štěstím, lidským životem, jenž není ve věčnosti víc, než nudné zívnutí! Rozumnost + vznešenost - toť základní protiklad! Toť to velké Herakleovo rozcestí! Zde ukáže člověk, stojí-li zač!

"Vyhražuju si úplnou volnost akce, absolutně ničím se nepoutám. Dosud byla jsem v tom málo konsequentní, poutajíc se ohledy na čest, sílu, a t. d. Zde nutná náprava. Vznešený člověk stojí absolutně nade vším, tedy i nad dodržením slova a nade ctí."

Jako by tu luzu židovskou, kramářskou, praktickou, prosaickou, střízlivou něco mohlo z rovnováhy přivésti! Luzu lazzaronskou[2], cikánskou, zbrklou, potrhlou, opilou taky z ní nic nedovede přivésti, protože v ní nikdy není!

Ubohost je bídností, mizerností, slabost prolhaností, zkažeností; zkaženost vždy nestoudně pretenciosní, pretenciosnost[3] červa vždy velmi škodlivá. Nic se vám nevyčítá, jste jen jako štěnice rozmačkávány; ne vysmívány, jen vyhazovány jako ožralý otrapa, který usedl na královský trůn; bohové nejsou velkomyslni k červům, protože jich nevidí. Žena je nejneodpuditelnější, vše, i mozek muže pronikající smrad, nejsmrdutější ze všech štěnic.

Svět je příliš hrůzný, pesimismus rodí nutně nihilismus.

Jen to je život hodný toho jména, stojí-li člověk - duch - Bůh v souboji s celým Světem, s celým Vším!

Běda tomu, kdo zdeptání Velkého nízkostí jen spatřil, třikrát běda tomu, kdo k němu přihlížel, desetkrát tomu, kdo Velkého stlačil, netuše jeho velikost, ale stokrát tomu, kdo tak učinil cítě, že škodí něčemu daleko vyššímu, než je sám!

(Jak bude po smrti)
Svět jest jen bezedně hlubokou a feérickou hrůznou groteskou.

Můj rozum je v souhlasu s objektivní skutečností: mohu já za to, že tato skutečnost není v souhlasu s rozumem?: toť pravda ze všech nejnespornější. Svět je blázinec...

(Já a strýc)
Kdybych jen s polovicí energie, s kterou se přičiňuji o vyšší věci, mohl se věnovat špinavému vydělávání peněz, vím jistě, že bych byl milionářem.

(V létě 1902)
Ó, přece jsou vyšší bytosti v tomto světě bídném, odsouzené, aby zde trpěly s námi, obyčejnými červy v prachu!

(V zasněném údolí)
A tenkrát vznikla ve mně nenávist k lidem a opovržení jimi. Neboť co znamenají všechny ty praktické, prašivé snahy lidí, jejich průmysl, blahobyt, štěstí, proti minutě, kterou jsem prožil v ráji svém.

(Arta)
"Čert vezmi všechen světský úspěch, - - nic blbějšího nad pachtění se po něm. Teď si rozumím! Jen dokud jsem byla vlastně všední, usmívalo se na mne štěstí; když zvítězila ve mně vyšší stránka, ukázalo se, že ušlechtilost nenechá se srovnat se 'štěstím' ve světě. Žádná energie nepostačí vyššímu člověku, aby se nějak obstojně v blbé lidské společnosti udržel. Neobyčejnost a úspěch mezi lidmi, - haha! spíše snese se oheň s vodou!"

(Sta a sta žen)
Pravá statečnost nezná kolejí, nezná omezení, rozpíná se podstatně do nekonečna. Co je davu ctností, je duchu silnému neřestí a naopak. Pro člověka vysokého ducha začíná zajímavost, poetičnost, pro mne za mne i Hrůza, prostě cena, právě tam, kde obvyklé koleje lidské zamezují krotkému množství další rozběh a rozhled. Jen v excentričnosti je ctnost.

(Lidská tragikomedie)
Stopeni v bahno lžete sobě v hloubi, že jezdíte po zlatých zádech nebeských obláčků, hudbou sfér je zbahnilému sluchu vašemu mlaskot bahna a dechem růží jeho smrad. Schází vám první podmínka polepšení: schopnost uzřít svou špatnost. Kdo ji nemá, je nejnižší vůbec druh člověka. Nejprostší mužík, jenž se nikdy nepovažoval za něco zvláštního, neřku-li za génia, stojí nad vámi; běda nízkosti, jež má trochu ducha! Jste nanejvýš obyčejní lidé, zato zcela neobyčejní červi, psi a padouši. Lidé nezdokonalitelní jsou osudem biti jen proto, aby byli biti. Není pro ně požehnání bolesti, jen její věčná prokletost. Dosud jste byli ušetřeni větších ran; ale ni jedna vás nemine, strašidelně hromadí se jen pro vás a co nevidět sesují se jako tropické krupobití; a padat budou až do smrtí vašich. Nezapomene osud dát vám, co zasluhujete, ubozí ničemové! A zemřete nejhorší smrtí: smrtí proklínající. Budiž vám dán lepší život příští!

Zde skrývá se ohromný, nejohromnější, nápadný, nejnápadnější, osudný, nejosudnější omyl: že jsem v podstatě totéž co všichni ti "lidé". Stačí odhodit pouze to nejhrubší idiotství, abych nahlédl: jsou-li oni lidmi, nemohu být člověkem já; a nazývám-li sebe člověkem, nesmím je nazývat lidmi.



Konec.




Poznámky:

[1] nekaresují = nelichotí
[2] lazzaronská luza = chorá, mrzácká verbež (podle biblického Lazara)
[3] okázalost
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Aktuální články

Reklama
Další mé stránky:

Hledáš něco pouze na mých stránkách?
Tip: Prohledávej je mým vlastním vyhledávačem MiSearch!
https://www.google.cz/cse/publicurl?cx=013770122102643942506:cu-cqhoxcdm