Arthur Schopenhauer: O ženách - 1. (výpisky)

29. května 2010 v 18:26 | Misantrop |  Četba


Již pohled na ženské tělo poučuje, že žena není určena ani k velikým duševním ani tělesným pracem. Nesplácí svůj dluh životu činěním, nýbrž trpěním, porodními bolestmi, péčí o dítě a poddanstvím muži, kterému má být družkou trpělivou a potěšující. Údělem ženy nejsou nejprudší strasti a slasti a projevy síly, její život má plynouti tišeji, klidněji a méně významně než život muže, aniž je při tom podstatně šťastnější nebo nešťastnější.

Za pěstounky a vychovatelky dětí hodí se ženy právě tím, že samy jsou dětinské, titěrné a mají omezenější rozhled, zkrátka po celý život veliké děti. Jakýsi střední stupeň mezi dítětem a mužem, to jest pravým člověkem. Jen si všímejte, jak děvče dovede po celé dni s dětmi laškovat, poskakovat a tančit i zpívat, a pomyslete si, co by asi v té věci na jejím místě dokázal muž, třeba měl nejlepší vůli!

S děvčaty udělala příroda záměrně to, čemu se na divadle říká "bouřlivý efekt", neboť je vybavila na několik málo let hojnou krásou, půvabem a plností, jenže na škodu všemu ostatnímu jejich životu. Zařídila to totiž tak, aby v těchto několika letech dívky mohly zaujmout mužskou obrazivost tou měrou, že se muži dávají strhnout a odhodlávají se vzíti si je v nějaké podobě na starost - nadosmrti. Zdálo se asi, že by prostá rozumová úvaha nijak nebyla spolehlivou zárukou, že k tomu počinu dojde. Vyzbrojila tedy příroda také ženu jako každého jiného svého tvora zbraněmi a nástroji, kterých potřebuje k zajištění života, a to na dobu nezbytně potřebnou. Počínala si při tom arci zase s obvyklou svou šetrností. Neboť jako mravenčí samička po spáření ztrácí křidélka, nyní již zbytečná, ba pro oplodnění nebezpečná, tak ztrácí též žena svou krásu hned po prvním nebo druhém dítěti. Snad se to dokonce děje z téhož důvodu.
Proto považují mladé dívky své domácí nebo živnostenské zaměstnání v duchu za vedlejší, ba dokonce za pouhý žert. Své jediné vážné povolání vidí v lásce, v dobývání a v tom, co k tomu náleží, šatstvu, tanci atd.

Čím je něco ušlechtilejší a dokonalejší, tím později uzrává a tím pomaleji. Muž dospívá zralosti svého rozumu a duševních sil sotva před osmadvacátým rokem svého věku. Žena již s osmnáctým, jenže podle toho je také její rozum docela přesně odměřen. Proto zůstávají ženy po celý život dětmi, vidí stále jen to, co je nejbližší, lpí na přítomnosti, vnější zdání věci považují za její podstatu, dávají přednost maličkostem před věcmi nejdůležitějšími. Rozum je totiž to, co činí, že člověk nežije jen stále v přítomnosti jako zvíře, nýbrž přehlíží též minulost a budoucnost a uvažuje; z toho potom pochází též jeho opatrnost, starostlivost a častá stísněnost. Žena pro slabší rozum je méně účastna těchto výhod i nevýhod. Žena je spíše duševní myops,[1] jehož intuitivní rozum vidí sice nablízko ostře, má však za to omezený rozhled, do něhož již nespadá to, co je poněkud vzdálenější. Proto také vše nepřítomné, minulé, budoucí působí na ženy mnohem slaběji než na nás. Z tohoto stavu vyplývá také právě jejich náklonnost k rozmařilosti a hýřivosti, u nich mnohem častější a někdy až hraničící s duševní pomateností. Ženy si v duchu myslívají, že úkol mužů je peníze vydělávat, avšak jejich, žen, peníze utrácet; je-li možná, ještě za mužova života, jistě však alespoň po jeho smrti. Již to, že jim muž svěřuje svůj výdělek k vedení domácnosti, posiluje je v té víře. Než ať z tohoto stavu vyplývají četné nevýhody, jedno je při tom přece dobré, že žena žije v přítomnosti více než my, a proto, je-li jen trochu snesitelná, užívá jí lépe, čerpajíc z ní onu veselost, ženě vlastní, které potom užívá k osvěžení, a je-li třeba, též ku potěše muže zavaleného starostmi.

Přibírati v nesnázích po vzoru starých Germánů k poradám také ženy není obyčej nijak hodný zavržení; neboť způsob, jak ženy věci chápají, je od našeho způsobu docela rozdílný, a to zvláště tím, že ženy rády vybírají nejkratší cestu k cíli a vůbec zachytí, co je nejblíže. My to přehlížíme, hledíce daleko za to, co nám leží na dosah ruky. A kde je nám toho třeba, je dobré být k tomu zpět přiveden, abychom opět získali prostý náhled na věc zblízka. K tomu se druží ta okolnost, že jsou ženy jistě střízlivější než my. Proto nevidí ve věcech nic víc, než co tam skutečně je, kdežto my, zvláště jsou-li naše vášně rozbouřeny, snadno skutečnost zveličujeme nebo k ní přiměšujeme své vidiny.
Z téhož zdroje je třeba vyložit fakt, že ženy dávají najevo více soucitu, a tudíž více lásky k bližnímu a účastenství s nešťastnými než muži. Zato tam, kde jde o spravedlnost, poctivost a svědomitost, zůstávají ženy za muži. Neboť pro jejich slabý rozum působí na ně přítomnost, názornost a přímá skutečnost tak mocně, že proti tomuto tlaku zřídkakdy něco podstatného zmohou abstraktní myšlenky, platné zásady a pevná předsevzetí, vůbec zřetel k minulosti a budoucnosti, k věcem nepřítomným a vzdáleným. Proto tedy mají k ctnosti to, co je první a podstatné, ale chybívá jim to, co je na druhém místě, nástroj často potřebný k ctnosti. Mohli bychom je v této příčině srovnávat s organismem, který sice má játra, ale nemá žlučník. Odkazuji při tom na § 17 svého pojednání o Základu mravnosti.[2] Podle toho se tedy shledá, že základní vada ženské povahy je nespravedlivost. Vzniká především z uvedené již slabosti rozumu a rozvahy, je však posilována dále ještě také tím, že ženy, jako tvorové od přírody slabší, nespoléhají na sílu, nýbrž na lest. Odtud jejich pudová zchytralost a nenapravitelný sklon ke lhaní. Neboť jako příroda vyzbrojila lva pazoury a zuby, slona kly, kance trháky, býka rohy a sepii barvivem kalícím vodu, tak vyzbrojila také ženu uměním přetvářky, na ochranu i na obranu; a všecku tu mohutnost, kterou muži propůjčila v tělesné síle a rozumu, přeměnila u ženy v onen dar lstivosti. Je tedy ženám přetvářka vrozena a proto se umějí přetvařovat hloupé i chytré. Užívat přetvářky, kdykoli se naskytne k tomu vhodná chvíle, je tudíž ženám docela běžné a přirozené, jako přirozeně užívají uvedená zvířata při útoku svých zbraní. A žena při tom cítí, že je jaksi v právu. Proto je tedy opravdová žena bez přetvářky snad zhola nemožná. Ale proto též ženy prohlédnou každou cizí přetvářku tak snadno, že se nedoporučuje zkoušet s nimi v té věci své umění. Z vytčené základní vady a jejích přídavků vyvěrá však faleš, věrolomnost, zrada, nevděk atd. Křivé přísahy na soudě se ženy dopouštějí mnohem častěji než muži a je vůbec na uváženou, zda mají být k přísaze připuštěny. Často se opakují případy, že dámy, které nemají v ničem nedostatek, v obchodě leccos tajně schovají a odnesou.

Starost o potomstvo, o zachovávání pokolení, svěřila příroda mladým, silným a krásným mužům. To proto, aby se pokolení nezvrhlo. Je v tom projev pevné vůle přírody, jehož vyjádřením jsou ženské vášně. Onen zákon je starší a silnější než vše ostatní. Proto běda tomu, kdo si své zájmy a svá práva upravuje tak, že se onomu zákonu příčí; ať dělá a říká cokoli, bude při prvním významném podnětu bez milosti rozdrcen. Neboť tajná, nevyslovená, ba nevědomá, ale vrozená morálka žen jest: "Máme právo šidit ty, kdož se domnívají, že tím, že se trochu starají o nás, individua, získali již právo na celý druh. Nám je uloženo a naši péči svěřeno starat se o uspořádání, a tedy i o blaho druhu. Děje se to skrze nejbližší, z nás vycházející pokolení. My chceme konat tento úkol svědomitě." Avšak nejsou si ženy této nejvyšší zásady vědomy in abstracto, nýbrž jen in concreto, a nemají pro tu zásadu žádné jiné vyjádření než své jednání, když přijde k tomu čas. Při tom jim svědomí zpravidla dopřává více klidu, než tušíme. Nejhlouběji na dně svého srdce jsou si vědomy, že, porušujíce povinnost k individuu, vykonaly tím lépe povinnost k druhu, která je nekonečně větší. - Bližší výklad podává § 44[3] Doplňků k Světu jako vůle a představa.
Poněvadž jsou ženy na světě vlastně zcela jen pro zachovávání lidského pokolení a v tom je jejich určení, žijí vůbec více v druhu než v individuu. V srdci se opravdověji obírají věcmi, které se dotýkají druhu, než věcmi individua. To dodává všemu jejich životu a konání jakési lehkomyslnosti a vůbec rázu rozdílného od počínání muže. Z této různosti vzniká častá, ba skoro pravidelná nejednotnost v manželství.

Mezi muži je od přírody lhostejnost, ale mezi ženami je již od přírody nepřátelství. Snad je to z toho, že odium figulinum, stavovská nenávist, která se u mužů po každé omezuje jen na ten který cech, zabírá u žen vše pohlaví. Vždyť ženy mají všechny jen jedno řemeslo. Již při potkání na ulici dívají se na sebe zcela nepřátelsky. Rovněž se dvě ženy při prvním seznámení sbližují zřejmě s větší nuceností a přetvářkou než dva muži v stejném případě. Proto dopadá též všechno poklonkářství mezi dvěma ženami mnohem směšněji než mezi muži. Dále, kdežto muž mluví i s tím, kdo je hluboko pod ním, přece zpravidla ještě se slušným ohledem a vlídností, je odporný pohled na to, jak pyšně a povýšeně tváří se vznešená žena k nižší, není-li tato v jejích službách, kdykoli s ní mluví. Snad je to proto, že je u žen všechen rozdíl důstojnosti mnohem neurčitější než u nás a může se mnohem rychleji měnit i rušit. Kdežto u nás padá na váhu mnoho důvodů, u nich rozhoduje jen jediný, totiž, kterému muži se zalíbily. Jakož i proto, že ženy pro přílišnou jednostrannost svého povolání jsou si mnohem blíže než muži, snaží se tedy zdůraznit stavovské rozdíly.

Nevyrostlé ženské pohlaví s úzkými zády, širokými boky a krátkýma nohama nazývati krásné mohl jen mužský rozum, zamlžený pohlavním pudem. V tomto pudu totiž vězí všecka jejich krása. S větším oprávněním než krásné mohlo by se ženské pohlaví nazývati neesthetické. Ženy nemají skutečného a pravého smyslu ani pochopení ani pro hudbu ani básnictví ani výtvarné umění, nýbrž je to jen opičení, podporující jejich touhu líbit se, když takové vlastnosti uměle předstírají a navenek horlivě projevují. To činí, že nejsou schopny čistě věcného účastenství vůbec v ničem. A důvod toho je, jak myslím, tento: Muž se snaží, ať jde o cokoli, ovládnout to přímo, buď tím, že to pochopí, nebo že si to podrobí. Ale žena je vždy a všude odkázána jen na panství nepřímé, totiž prostřednictvím muže, kterého jedině má ovládnout přímo. Proto je v ženské povaze užívati všeho jen jako nástroje k získání muže, a její účast v čemkoli jiném je vždy jen předstírání, jen oklika, t. j. míří ke koketství a opičení. V tomto významu se vyslovil Rousseau (v Listech d'Alembertovi): "Ženy obecně neusilují o žádné umění, nerozumějí žádnému a nejsou genie." To jistě neušlo snad nikomu, kdo se již vyprostil z klamu zdání. Všímejte si jen, čeho se týká a jak se utváří jejich pozornost v koncertě, v opeře nebo v činohře. Vizte, jak s dětinskou prostotou klidně pokračují v svém tlachání při nejkrásnějších místech v dílech největších mistrů. Jestliže Řekové skutečně nepřipouštěli ženy do divadla, bylo to jistě podle všeho docela správné, alespoň bylo možno v jejich divadlech nerušeně poslouchat. Do našich časů by se hodilo k výroku: "Ať žena v církvi mlčí!" připojit dodatek: "Ať mlčí též v divadle!", nebo jím onen první výrok nahradit a dát jej napsat velikými písmeny na divadelní oponu.
Od žen se také ani nelze nadíti ničeho jiného, uváží-li se, že se ani nejznamenitější hlavy celého jejich pokolení nikdy nezmohly ani na jediný skutečně velký výkon, pravý a původní výkon krásných umění. Vůbec nikdy nestvořily světu žádné dílo hodnoty trvalé. Nejnápadnější je to v malířství, jehož technická stránka je jim přece aspoň právě tak přiměřena jako nám; proto je též pilně pěstují, nemohou se však vykázat žádnou velikou malbou, právě poněvadž jim naprosto chybí objektivnost ducha, kterou zrovna malířství vyžaduje přímo. Všude vězí v subjektivnosti. S tím se též shoduje, že obyčejné ženy nemají pro objektivní věci pravého pochopení, neboť příroda nedělá skoky. Taktéž Huarte v své knize,[4] proslulé již přes tři sta let, upírá ženám všechny vyšší schopnosti. Jednotlivé a částečné výjimky na věci nic nemění. Ženy jako celek jsou a zůstanou filistry, od nejhlubšího základu a zcela nevyléčitelnými filistry. Proto při naprosto nesmyslném zřízení, že se dělí s muži o stav i titul, jsou neustálé podněcovatelky neušlechtilé ctižádosti. Kromě toho jsou zkáza moderní společnosti, ježto při uvedené své vlastnosti vládnou a usměrňují její činnost. V prvé věci měl by nám býti vodítkem Napoleonův výrok: "Ženy jsou mimo důstojnost!" a ostatně velmi správně praví Chamfort: "Ženy dovedou obchodovat s našimi slabostmi, s našimi pošetilostmi, ale nikoli s naším rozumem. Mezi nimi a muži jsou sympatie pokožky, ale velmi málo sympatie ducha, duše a charakteru."
Ženy jsou pohlaví horší jakosti, sexus sequior, které v každé příčině stojí teprve na druhém místě; je tedy sice třeba dbáti jejich slabosti, prokazovat jim však nadměrnou úctu je směšné a nás muže jen ponižuje a připravuje o jejich vážnost k nám. Když příroda rozštípla lidstvo na dvě pohlaví, nevedla řez právě středem. Přes všecku polaritu není rozdíl mezi pólem kladným a záporným jen v jakosti, nýbrž zároveň v mnohosti. Tak se právě také na ženy dívali staří a východní národové a podle toho jim přiřkli jejich přiměřené místo mnohem správněji než my s tou naší starofrancouzskou galantností a nechutným zbožňováním žen. Což je vrcholný květ křesťansko-germánské hlouposti, který posloužil jen k tomu, že se ženy staly domýšlivými a bezohlednými, někdy do té míry, že si bezděky vzpomínáme na posvátné opice v Benaresu, které, jsouce si vědomy své svatosti a nedotknutelnosti, domnívají se, že je jim vše dovoleno.
Na Západě žena, zejména "dáma", zaujímá místo docela nesprávné, neboť žena, kterou staří právem nazývali sexus sequior, vůbec není vhodný předmět naší úcty a zbožňování. Nemá proč nosit hlavu výše než muž ani mít s ním stejná práva. Účinky tohoto nesprávného postavení ženy vidíme docela zřejmě. Bylo by tedy velmi žádoucí, aby se též v Evropě tomuto číslu 2 lidského pokolení zase vykázalo jeho přirozené místo a aby se konečně udělala přítrž "dámské" nepleše, které se nejen směje celá Asie, ale bylo by se smálo rovněž celé Řecko a Řím. Je nutné vyznačit jim meze, a účinky tohoto opatření, společenské, občanské i politické, byly by jistě nesmírně blahodárné. Salického zákona[5] - docela zbytečná samozřejmost - by k tomu třeba býti nemuselo. Pravá evropská "dáma" je bytost, která by vůbec neměla býti. Zato by měly býti hospodyně a dívky, které se jimi chtějí státi, a proto nejsou vychovávány k domýšlivosti, nýbrž aby byly domácké a pokorně se podřizovaly. Právě poněvadž jsou v Evropě "dámy", jsou ženy nižšího stavu - tedy veliká většina tohoto pohlaví - mnohem nešťastnější než jejich družky na Východě. Praví dokonce sám lord Byron (v Listech a denících): "Myslete na postavení žen v starém Řecku - dost vhodné. Nynější stav - zbytek barbarství, rytířství a časů feudálních - umělý a nepřirozený. Musí se starat o domácnost, dobře se živit a šatit, ale nemíchat se do společnosti. Dobré vychování také v náboženství - ale nečíst ani básně ani nepěstovat politiku, nic než knihy náboženské a kuchařské. Hudba, malování a tanec, také trochu zahradničení - a někdy i orání. V Epiru jsem je viděl spravovat cesty s dobrým výsledkem. Proč by tedy neměly i sušit seno a dojit?"

pokračování >>>


Poznámky:

[1] Krátkozraký člověk.
[2] Viz níže.
[3] Viz níže.
[4] Juan Huarte, Examen de ingenios, 1603.
[5] Vylučoval ženy z nástupnictví.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Aktuální články

Reklama
Další mé stránky:

Hledáš něco pouze na mých stránkách?
Tip: Prohledávej je mým vlastním vyhledávačem MiSearch!
https://www.google.cz/cse/publicurl?cx=013770122102643942506:cu-cqhoxcdm