Arthur Schopenhauer: O ženách - 2. (výpisky)

29. května 2010 v 18:28 | Misantrop |  Četba

Oženit se v našem monogamickém světadílu není než rozpůlit svá práva a zdvojnásobit povinnosti. Ale když zákony přiřkly ženám stejná práva s muži, byly by jim měly udělit též mužský rozum. Než čím více přesahují míru práva a pocty, které zákony přiznávají ženám, oč jsou nad přirozený poměr obou pohlaví, tím více zmenšují počet žen, které jsou skutečně účastny této výhody, a ostatním ženám ubírají z jejich přirozených práv právě tolik, kolik přidaly oněm. Neboť je-li postavení, které ženě poskytuje monogamické zřízení a manželská práva s tím sdružená, nepřirozeně výhodné - vždyť staví ženu vesměs úplně na roveň muži,[1] čemuž však naprosto v ničem tak není - moudří a opatrní muži se často rozmýšlejí přinést tak velikou oběť a sjednat tak nerovnou smlouvu.
Kdežto u polygamických národů najde zaopatření každá žena, je u monogamických počet vdaných žen omezen a zbývá velmi mnoho žen bez podpory. Tyto ženy ve vyšších vrstvách společenských živoří jako neužitečné staré panny, v nižších však musí konati nepřiměřeně těžké práce nebo se živit jako nevěstky, které však mají život velmi neradostný a zároveň nečestný, a přece jsou za těchto okolností nutné k ukojování mužského pohlaví. Žijí tedy jako veřejně uznávaný stav, k tomu zvláštnímu účelu, aby chránily před svedením ty ženy osudem omilostněné a zahrnuté přízní, které už své muže našly nebo smějí doufat, že je ještě najdou. Jen v Londýně jich je na osmdesát tisíc! Co jsou tyto ubožačky jiného než ženy, které byly při monogamickém zřízení tak strašlivě ošizeny! Skutečné lidské oběti na oltáři monogamie. Všechny zde uvedené ženy s tak bídným osudem jsou nutná záporná položka v bilanci evropské "dámy" s jejími nároky a domýšlivostí.
Pro ženské pohlaví jako celek je tedy mnohoženství skutečné dobrodiní. Není ostatně rozumného důvodu, proč by se nemělo uznat, že si muž, jehož žena trpí chronickým neduhem, nebo zůstává neplodná, nebo ponenáhlu pro něj příliš zestárla, má k ní přibrat ještě druhou. Co mormonům získává tolik přívrženců, je, jak se zdá, právě to, že zrušili protipřirozené jednoženství. Kromě toho však udělení nepřirozených práv ženě uložilo jí také nepřirozené povinnosti, jejichž porušení činí ji však nešťastnou. Mnohého muže totiž od ženění odrazují důvody stavovské nebo majetkové, nedruží-li se k nim právě skvělé podmínky. Později si bude přát získat ženu podle své volby za jiných podmínek, zajišťujících jí a dětem živobytí. Ať jsou tyto podmínky sebeslušnější, rozumnější a přiměřenější a žena svolí, netrvajíc na svých neúměrně velikých právech, poskytnutých manželstvím, bude tím přece do jisté míry ponížena, ježto manželství je základ občanské společnosti, a povede smutný život, poněvadž už je v lidské povaze, že klademe zcela nepřiměřenou váhu na mínění jiných lidí. Avšak nesvolí-li, hrozí jí nebezpečí, že buď bude jako manželka náležet muži jí protivnému, nebo bude usychat jako stará panna, neboť doba vyměřená ženě, aby si našla zaopatření, je velmi krátká. Se zřetelem k této stránce našeho monogamického zřízení stojí velmi za to přečíst si důkladně učené pojednání Thomasiusovo "de concubinatu"[2], neboť se z něho vidí, že u všech vzdělaných národů a za všech dob, až do Lutherovy reformace, byl konkubinát obyčej nejen dovolený, nýbrž i do jisté míry uznaný zákonem, a nikterak ne nečestný. Byl však s toho místa sražen reformací Lutherovou, která v tom obratu uznávala dobré odůvodnění na ospravedlnění kněžského manželství. Katolická církev nesměla ovšem potom zůstat za ní v té věci pozadu.
O mnohoženství netřeba se příti, nýbrž musí se vzíti jako věc vyskytující se všude, a úkol jest jen je upraviti. Kdepak na světě jsou praví monogamisté? My všichni žijeme aspoň po nějakou dobu, většinou však skoro stále, v mnohoženství. Poněvadž tedy každý muž potřebuje mnoha žen, není nic spravedlivější, než že je mu volno, ba že má povinnost starat se o mnoho žen. Tím bude také žena zase vrácena na své správné a přirozené místo jako bytost podřízená, a "dáma", tento nešvar evropské civilisace a křesťansko-germánské hlouposti, se svými směšnými nároky na úctu a zbožňování, zmizí se světa. Budou pak už jen ženy, ale ovšem žádné nešťastné ženy, kterých nyní je v Evropě plno. - Mormoni mají pravdu.

V Hindostanu[3] není žádná žena nikdy samostatná, nýbrž každá je pod dozorem otce nebo manžela nebo bratra nebo syna; je to podle zákona Menusova hl. 5 v. 48.[4] Že se vdova spaluje s mrtvolou svého manžela, ovšem pobuřuje. Ale neméně pobuřuje, když vdova majetek, který manžel vytrvalou pílí po celý život nastřádal, těše se, že pracuje pro děti, po jeho smrti rozhazuje s milenci. Medium tenuere beati, šťastni jsou, kdo zachovali střední cestu.[5]
Původní mateřská láska je u člověka jako u zvířat čistě pudová; přestává tedy, když děti přestaly být tělesně bezpomocné. Od té chvíle má na její místo nastoupit láska založená na zvyku a rozumu; ta však často chybí, zejména když matka neměla otce ráda. Láska otce k dětem je jiného rázu a trvalejší: zakládá se na tom, že otec v dětech poznává sebe sama, svou nejvnitřnější bytost; je tedy původu metafysického.
Skoro u všech starých národů i nových na světě, dokonce u Hotentotů, dědí se majetek jen v mužské posloupnosti. Jen v Evropě se od toho upustilo; šlechta však nikoli. Že majetek, který muži velikou, stálou a neumdlévající prací těžce získali, spadne potom do klína ženám, které jej nerozumně zanedlouho promarní nebo jinak utratí, je právě tak veliká jako častá neplecha, které by se mělo bránit omezením dědického práva žen. Po mém rozumu by nejlepší zařízení bylo, aby ženy, ať vdovy nebo dcery, dědily vždy jen důchod, zajištěný jim hypothekárně na dožití, nikoli však majetek nemovitý ani peníze, ledaže by naprosto chybělo mužské potomstvo vůbec. Majetek vydělávají muži, nikoli ženy; nemají tedy práva na neomezené držení majetku. Rovněž nejsou způsobilé jej spravovat. Ženy by nikdy neměly volně rozhodovat o zděděném vlastním jmění, tedy kapitálu, pozemcích a domech. Stále potřebují poručníka; samy proto by nikdy neměly být poručnicemi svých dětí. Ješitnost žen, i kdyby nebyla větší než ješitnost mužů, je špatná v tom, že se vrhá na zcela hmotné věci, totiž tělesnou krásu, a potom na cetky, šaty a nádheru. Z téhož důvodu je žena ve společnosti ve svém živlu; tam je jí tak dobře. To je příčina, že je i při skrovném rozumu náchylná k utrácení. Proto praví již kterýsi starý mudrc: "Žena vcelku je od přírody marnotratná." Ješitnost mužská vrhá se často na výhody nikoli materialistické, rozum, učenost, odvahu atd.
Aristoteles v Politice vykládá, jak veliké nevýhody vzešly Sparťanům z toho, že u nich byla ženám popřána příliš veliká volnost, dědictví, věno a veliká nevázanost, a jak tohle vše přispělo k pádu Sparty.
Nezavinil snad ve Francii vliv žen od Ludvíka XIII. stále rostoucí ponenáhlou hnilobu dvora a vlády, což připravilo cestu první revoluci, jejímž následkem byly všecky další převraty? Buď jak buď, nesprávné postavení ženského pohlaví, jak se nám co nejnápadněji jeví jeho nejpronikavější příznak v našem "dámství", je základní vada společenského stavu, a ta, rozlézajíc se z jeho srdce, musí všemi směry šířit jen škodlivé účinky do všech částí.
Že je žena podle své přirozenosti určena poslouchat, poznává se z toho, že každá žena, přesazená v stav odporující její přirozenosti, stav naprosté nezávislosti, hned se připojí k některému muži, od něhož se dá vésti i ovládati, neboť je jí třeba pána. Je-li mladá, je to milenec, je-li stará, zpovědník.


Základ mravnosti § 17.


...Ač zásady a abstraktní poznání vůbec naprosto nejsou prazdroj nebo první základ mravnosti, je jich přece nutně třeba k mravnímu životu jako nádrže, reservoáru, v kterém se uchovává smýšlení, vyvřelé z pramene veškeré mravnosti. Tento pramen však neteče stále, a proto, je-li jeho čisté vody třeba, musí se z nádrže odvádět, jako se rozvádí voda vodovodem. Je tedy v mravnosti týž vztah jako ve fysiologii, kde je na př. nutný žlučník jako reservoár toho, co vyrobila játra, a v mnohých jiných případech podobně. Bez pevných zásad byli bychom bez odporu vydáni protimravnostním silám, kdykoli by byly vnějšími dojmy vydrážděny ve vášně. Sebeovládání záleží právě v tom, že pevně lpíme na zásadách, držíme se jich a vzdorujeme podnětům působícím opačně. V tom je též důvod, proč ženy, nejsouce pro slabý rozum s to, chápat obecné zásady tak dobře jako muži, držet se jich a řídit se jimi jako pravidlem, zůstávají většinou daleko za muži ve spravedlnosti a rovněž poctivosti a svědomitosti. Proto jsou jejich nejčastější neřesti nespravedlivost a faleš, lež pak jejich živel nejvlastnější. Zato vynikají nad muže v lásce k bližnímu, neboť její podnět bývá zpravidla názorný a budí tedy přímo soucit, k němuž jsou ženy zcela jistě snáze vnímavé než muži. Avšak opravdu skutečné jest jim jen to, co je názorné, přítomné, přímo reálné. To, co lze poznávati jen pojmy, co je vzdálené, nepřítomné, minulé a budoucí, to se už jejich pochopení vymyká. I zde tedy platí kompensace; spravedlnost je ctnost po výtce mužská, lidumilnost po výtce ženská. Myšlenka, svěřit ženám úřad soudcovský a vidět je ten úřad zastávat, budí smích. Zato milosrdné sestry překonávají i milosrdné bratry.



Metafysika pohlavní lásky kap. 44


Uvažujeme-li o tom, jak důležitý úkol má pohlavní láska ve všech svých odstínech a proměnách nejen na divadle a v románech, nýbrž i ve skutečném životě, shledáme, že konečný cíl všech milostných pletek je mnohem důležitější než všechny ostatní účely v lidském žití. Vždyť to, o čem se při tom rozhoduje, není nic menšího než složení budoucího pokolení. Jako je pohlavním pudem vůbec podmíněna jsoucnost, existentia, oněch budoucích lidí, tak jejich podstata, essentia, zase individuálním výběrem při ukájení pudu, t. j. pohlavní láskou. A to je klíč k problému.
Všechny milostné pletky nynější generace, shrnuté v celek, nejsou než vážná úvaha veškerého lidského pokolení o složení budoucího pokolení, na kterém zase závisí nesčetná pokolení další. Na této věci, při níž nejde o individuální štěstí nebo neštěstí, nýbrž o bytí a zvláštní upravení lidského pokolení v budoucnosti, a tudíž vůle jednotlivce jeví se ve zvýšené míře jako vůle druhu, spočívá všechna pathetičnost a vznešenost milování, transcendentnost jeho vzruchů slastných i strastných, které v nesčetných příkladech pokoušejí se zpodobit básníci do únavy již po mnoho set let. Nic nemůže vzbudit takový zájem jako to, co se týká slastí a strastí druhu, a ke všemu ostatnímu, co se týká blaha jednotlivce, má se jako těleso k ploše. Právě proto je velmi těžké zjednat zájem nějakému dramatu bez milostného zabarvení a zase naopak, přes to, že se vyskýtá denně, neopotřebuje se tento námět nikdy.
...Milostná touha, řecký himeros, kterou se básníci všech dob neúnavně pokoušejí vyjádřit v mnohých obratech a změnách, ale nemohou tu látku vyčerpat, ba ani jí dost učinit, tato touha, připínající pocit nesmírného blaha na jedinou určitou ženu, a naopak nevýslovnou bolest na pomyšlení, že tuto ženu nemůžeme mít, tato touha a bolest lásky nemohou brát svou látku z potřeb pomíjejícího individua, nýbrž jsou to vzdechy ducha druhu, vidoucího, že zde může získat nebo ztratit nenahraditelnou pomoc k svému účelu, a proto sténá tak zhluboka. Jen druh má nekonečný život a proto je schopen nekonečných přání, nekonečného ukájení a nekonečných bolestí.
Hrdina se stydí bědovat a naříkat, ale za nářky v lásce se nestydí, ježto při tom nekvílí on, nýbrž druh.
Stejně shledáváme v soukromém životě, že nikdy není svědomitost tak vzácná jako v této věci: ani poctiví a spravedliví lidé mnohdy neváhají svědomitost odstrčit, páchají bezohledně i cizoložství, zmocní-li se jich vášnivá láska, t. j. zájem druhu. Dokonce se zdá, jako by si byli vědomi nějakého vyššího oprávnění, než které může poskytnout zájem individua, právě poněvadž jednají ku prospěchu a v zájmu druhu.
Sňatky z lásky uzavírají se v zájmu druhu, nikoli jedince. Proto dopadají zpravidla velmi nešťastně, neboť se jimi pečuje o budoucí generaci na škodu generace přítomné. Zato sňatky konvenční, sjednané zpravidla podle vůle rodičů, naopak zajišťují blaho přítomných, arci na škodu budoucích. Děvče, které proti vůli rodičů zamítne nabídku bohatého a nikoli starého muže, aby přemohlo všecky konvenční ohledy a volilo jen podle své vůle, obětuje své individuální blaho blahu druhu. Avšak přesto nelze jeho počínání nechváliti, vždyť dalo přednost tomu, co je důležitější, a zachovalo se podle přírody (spíše ku prospěchu druhu), kdežto rodiče mu radili v duchu individuálního sobectví.

<<< první část


Odkazy:
Misantrop: aforismy "O starých bábách", "O ženách", "O úlohách mužů a žen", "O lásce", "O ženách", "O misogynovi" ve spise Z poustevníkovy lesní moudrosti.



Poznámky:

[1] Manželské zákony v Evropě považují ženu za rovnomocnou muži, vycházejí tedy z nesprávného předpokladu.
[2] Christian Thomasius (1655-1728), německý právník a filosof, odpůrce upalování a mučení "čarodějnic". V roce 1713 vyšlo jeho Dissertatio...de concubinatu. - poznámka Misantropova.
[3] Hindostan, čili Hindustán = "země Hindů", to jest prostě Indie. Ponechal jsem pro zajímavost pravopisný úzus z českého vydání Schopenhauerova spisku "O ženách" z roku 1941. - pozn. Mis.
[4] Jedná se o Manuův zákoník, v sanskrtu मनुस्मृति (Manusmrti), text tohoto nejstaršího indického zákoníku sepsaný někdy v rozmezí let 200 před naším letopočtem až 200 našeho letopočtu, je připisován Manuovi, legendárnímu zakladateli lidské rasy, respektive Brahmovi, bohu stvořiteli. Do evropského povědomí se Manuův zákoník dostal díky anglickému překladu z roku 1794. Je zajímavé, avšak ne zcela nepochopitelné, že i první člověk germánské mytologie se jmenoval podobně - Mannus. - pozn. Mis.
[5] Myšlenka prosazovaná v literatuře od Hésioda, filosoficky rozpracovaná Aristotelem a jeho školou.



 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Aktuální články

Reklama
Další mé stránky:

Hledáš něco pouze na mých stránkách?
Tip: Prohledávej je mým vlastním vyhledávačem MiSearch!
https://www.google.cz/cse/publicurl?cx=013770122102643942506:cu-cqhoxcdm