Friedrich Nietzsche: Tak pravil Zarathustra - 2. (výpisky)

31. května 2010 v 21:28 | Misantrop |  Četba
Ten, koho zvou vykupitelem, ukoval je v pouta:
V pouta křivých hodnot a poblouzněných slov! Ach, kéž by je kdo vykoupil i od jejich vykupitele!

Kdo si stvořil takové sluje a schody kajícníků? Nebyli to lidé, chtějící se skrýt a stydící se čistého nebe?
Bohem jmenovali, co jim odporovalo a ubližovalo.
A jinak nedovedli milovati svého boha než tím, že člověka přibili na kříž!
Jakožto mrtvoly hodlali žíti.
Z mezer se skládal duch těchto vykupitelů; ale do každé mezery postavili svůj blud a tuto výplň jmenovali bohem.
V jejich soucitu se utopil jejich duch, a když soucitem kypěli a překypovali, plula vždy nahoře veliká pošetilost.
A říkají-li "jsem spravedliv", míní "pomstil jsem se".
A dále jsou, kdož mají za ctnost, říkají-li "ctnost je nutná", ale v hloubi duše věří jen, že nutná je policie.

Život je zdrojem rozkoše; kde však chátra pije spolu, tam všechny studny jsou otráveny.
A leckdo, kdo se odvrátil od života, odvrátil se jen od chátry; nechtěl se s chátrou sdíleti o svůj pramen, plamen a plod.
A leckdo, kdo šel na poušť a s šelmami snášel žízeň, nechtěl jen se špinavými velbloudáři seděti kolem cisterny.

Životu je třeba i nepřátelství a umírání a křížů a muk: -
Jak? je životu také chátry třeba?

A k vládnoucím jsem se obrátil zády, když jsem viděl, co dnes nazývají "vlásti": smlouvati a o moc kupčiti - s chátrou!
S uzavřenýma ušima jsem žil mezi národy cizího jazyka: aby mi cizí zůstal jazyk jejich smlouvání a jejich kupčení o moc.
A drže si nos, kráčel jsem nevrle vším včerejškem i dneškem! věru, nelibě páchne všechen včerejšek i dnešek píšící chátrou.

Střezte se, abyste neplvali proti větru!

Život má vždy znovu sám sebe přemáhati!

Kdo však jest u lidu v nenávisti, jako vlk u psů: to jest svobodný duch, odpůrce pout, jenž nezbožňuje a v lesích má své doupě.

Pravdymilovným zovu toho, kdo odchází na pouště, kde není bohů, a kdo zlomil své zbožňující srdce.
Jeho žízeň ho však nevede k tomu, aby žil jako oni pohodlní: neb kde jsou oasy, jsou také modly.
Hladovějící, násilnickou, osamělou, bezbožnou: tak sebe samu chce míti vůle lví.
Bez blaha sluhů, osvobozena od bohů a od zbožňování, beze strachu a strašná, veliká a osamělá: taková je vůle toho, kdo miluje pravdu.

Kdo stále daruje, je v nebezpečí, že pozbude studu; kdo stále rozdává, od samého rozdávání má mozoly na ruce i na srdci.

Ano, jsem les a noc tmavých stromů: koho však nezastraší má temnota, nalezne též trsy růží pod mými cypřišemi.

Chceš, toužíš, miluješ, jen proto život chválíš!

Z hloubi duše miluji pouze život - a věru, nejvíce tehdy, když ho nenávidím!

Stále jsem ještě nejbohatší a vzbuzuji největší závist - já nejosamělejší!

Neprchli jste vy mně ani já neprchl vám: svou nevěrou jsme si vzájemně nevinni.

Toto slovo však řeknu svým nepřátelům: co je všecko vraždění lidí proti tomu, co jste spáchali na mně!
Tuto kletbu vám, moji nepřátelé! Vždyť jste zkrátili, co věčného ve mně!

Kdysi jsem si slíbil, že se odřeknu všeho hnusu: tu jste mé bližní a nejbližší proměnili v hnisající vředy.
A když jsem vykonal nejtěžší svůj úkol a slavil vítězství svých přemáhání: tu, svedeni vámi, ti, kdož mě milovali, dali se do křiku, že jim ubližuji nejvíce.

Ano, cos neporanitelného, nepohrobitelného jest na mně, cosi, co trhá skály: to sluje má vůle. Mlčky a beze změny prochází léty.

Kdo sám sebe neumí býti poslušen, tomu se rozkazuje.

Nechť se jen všecko rozbije, co se na vašich pravdách rozbíti - dá!

Řiď se ctností sloupu: je stále krásnější a něžnější, uvnitř je však tvrdší a nosnější, čím výše stoupá.

Všechno zasluhuje, aby zaniklo.

Co mi uškodí, posadí-li se na můj uzlík ještě brouci a křídlatí červi!

Kde je nevinnost? Tam, kde je vůle k plození. A kdo chce tvořiti nad sebe sama výš, ten má mi nejčistší vůli.

Milovati a zaniknouti: to se rýmuje od věčnosti. Vůle k lásce: to znamená i k smrti míti vůli.

Kdo sám sobě nevěří, stále lže.

"Od té doby, co lépe znám tělo," - pravil Zarathustra jednomu ze svých žáků - "je mi duch již jenom tak zvaným duchem; a všechno to 'nepomíjející' - to je také jen podobenství."

Ach, je tolik věcí mezi nebem a zemí, o nichž se pouze básníkům něco zdálo!

Země, tak pravil, má kůži: a tato kůže má choroby. Jedna z těchto chorob sluje na příklad "člověk".[1]

Církev? Toť jakýsi druh státu, a to nejprolhanější.

Vezmi hrbatému hrb a vzals mu ducha. Dej slepci zrak a uvidí tolik špatností na zemi, že až prokleje toho, kdo ho vyhojil. A vrať kulhavému zdravou chůzi a způsobíš mu nejhorší škodu: neboť sotva může utíkat, unesou ho jeho nohy a jeho neřesti spolu.

Vidím lidi, jimž se nedostává všeho, až na to, že něčeho zas mají příliš - vidím lidi, kteří nejsou ničím více než velikým okem nebo velikou hubou nebo velikým břichem nebo vůbec něčím velikým - převrácenými mrzáky je jmenuji.

Přetvořiti všechno "bylo", aby se z toho stalo "Tak jsem tomu chtěl!" - teprve to by mi slulo vykoupením!
Vůle - tak sluje osvoboditelka, jež přináší radost.
Chtění to jest, jež osvobozuje.

To, ano to jediné, je pomsta sama: nevole vší vůle proti času a proti jeho "Bylo".

S hrbatými je dovoleno mluvit hrbatě!

Kde je raněna hrdost, tam vyroste něco, co je ještě lepší než hrdost.

Tak cizí jste v své duši věcem velikým, že by vám nadčlověk byl strašlivý v své dobrotě!
A vy moudří, vědoucí, vy byste utíkali před slunečním úpalem moudrosti, v němž nadčlověk s rozkoší koupá svou nahotu!
Mého nadčlověka, hádám - zvali byste ďáblem!

Kráčíš svou cestou velkosti: zde se nikdo nebude plížiti za tebou! Tvá noha sama za tebou zametla stezku, nad níž jest psáno: nemožnost.

Chvála tomu, co zatvrzuje!

Láska je nebezpečí nejosamělejšího.

Odvaha je nejlepší vrah - odvaha, která útočí: usmrtí samu smrt, neb dí tato slova: "To že byl život? Nuže vzhůru! Ještě jednou!"

Sám jsem opět a sám chci býti, sám s čistým nebem a volným mořem: a opět je kolem mne odpoledne.
Ó mého života odpoledne! Čeho jsem se všeho nevzdal, abych jedno měl: abych měl tuto živoucí osadu svých myšlenek a toto jitřní světlo své nejvyšší naděje!

Mlčenlivý, i když mluví.

Štěstí běhá za mnou. To proto, že já neběhám za ženami. Štěstí však je žena.

Nepromlouváš: tak mi hlásáš svou moudrost.
Nemluvíme spolu, že toho příliš víme -: mlčíme spolu, úsměvem se dělíme o své vědění.

Toto pak jest mé žehnání: nad každou věcí buď vlastním svým nebem, svou okrouhlou střechou buď, svým azurným zvonem a věčnou jistotou: a blažen, kdo takto žehná!
Neboť veškery věci jsou křtěny u zdroje věčnosti a mimo dobro a zlo; i dobro a zlo však jsou jen přechodnými stíny a vlhkými chmurami a vleklými mračny.
Věru, je žehnáním, a ne rouháním, hlásám-li: "Nade všemi věcmi klene se nebe náhoda, nebe nevinnost, nebe znenadání, nebe bujnost."
"Znenadání" - toť nejstarší šlechtictví světa, to já jsem vrátil věcem, osvobodiv je z rabství pod vládou účelu.
Tuto svobodu, toto nebeské veselí jak azurný zvon jsem postavil nade všechny věci, když jsem hlásal: není pravda, že nad nimi a jimi nějaká "věčná vůle" - chce.
Tuto bujnost, toto bláznovství jsem postavil na místo oné vůle, když jsem hlásal: "Je nemožné, aby při čemkoli byla - rozumnost!"
Něco málo rozumu, semínko moudrosti, rozhozené od hvězdy k hvězdě - ano, tento kvas je přimíchán všem věcem: ve jménu bláznovství je ke všem věcem přimíchána moudrost!
Něco málo moudrosti, to není vyloučeno; tuto blaženou jistotu jsem však nalezl na všech věcech: je jim milejší, když nohama náhody - tančí.

Ó, kdy přijdu zas do své domoviny, kde nemám již zapotřebí se shýbat - shýbat před malými!
Kráčím tímto lidem s otevřenýma očima: ti lidé mi neprominou, že jim nezávidím jejich ctností.
Kousají po mně, protože jim říkám: malým lidem třeba malých ctností - a protože neuznávám, že malých lidí je třeba!
Ještě se tu podobám kohoutu na cizím dvorci, po němž i slepice klovnou; proto však se na tyto slepice nehněvám.
Jsem k nim dvorný jako ke všemu malému pohoršení: býti ježatý na malé věci, to se mi zdá moudrostí pro ježky.
A i tomu jsem se u nich naučil: kdo chválí, tváří se, jako by vracel, ve skutečnosti však chce sám býti více obdarován!
I oni se sice po svém učí krokům a krůčkům dopředu: to nazývám jejich belháním -. Tím se stávají překážkou každému, kdo má naspěch.
Někteří z nich mají sice vůli, ale většinou chtějí jen, co chce jiný.
Skoro nikdo tu není mužem: proto mužatí jejich ženy.
A toto nejhorší pokrytectví jsem nalezl mezi nimi: že i ti, kdož rozkazují, pokrytecky předstírají ctnosti těch, kdož slouží.
Dobře jsem uhodl všechno jejich muší štěstí a jejich bzukot kol okenních tabulí, ozářených sluncem!
Kolik dobroty, tolik slabosti zřím. Kolik spravedlivosti a soucitu, tolik slabosti.
V podstatě prostince touží po jediné věci, aby na ně nikdo nebyl zlý. I předejdou každého a předcházejí si ho a jsou k němu dobří.
To je však zbabělost: byť to i slulo "ctnost". -
A mluví-li někdy drsně, malí ti lidé: v tom neslyším než chrapot - každým vanem větru totiž ochraptí.
Ctností je jim to, co činí skromným a krotkým: tím z vlka udělali psa a i z člověka nejlepší domácí zvíře ve službách člověka.
"Postavili jsme svou židli doprostřed," - to mi praví jejich blažený úsměv - "a stejně daleko od umírajících zápasníků jak od rozkochaných sviní."
To je však - prostřednost: byť to i slulo střídmost. -

Klňte všem zbabělým ďáblům v sobě, kteří by rádi kňučeli, spínali ruce a zbožňovali.

Ti učitelé oddanosti! Kde je co malého a chorého a prašivého, tam všude vlezou jak vši! a jen můj hnus mi zabraňuje, abych je rozmáčkl.

Kdo jest bezbožnější mne, abych se radoval z jeho návodu?
A všichni ti jsou mi rovni, kdož sami si určují svou vůli a odhazují od sebe všechnu oddanost.
A věru nejedna náhoda pánovitě ke mně přišla: pánovitěji však promluvila k ní má vůle, - tu ležela již, prosíc, na kolenou -

Taková je vaše prsť: přílišně vás šetří, příliš vám povoluje! Ale aby strom vyrostl a zmohutněl, k tomu je třeba, aby tvrdé kořeny zabořil do tvrdých skal!
A béřete-li, je to, jako byste kradli, vy malí ctnostní lidé; ale i mezi darebáky takto se ozývá čest: "Krásti se má, jen kde nelze loupit."
"Poddá se to" - toť také učení oddanosti. Já vám však pravím, vy pohodlní: vezme si to a stále více si to od vás bude bráti!
Čiňte si, co chcete - ale staňte se takovými, kdož dovedou chtíti!
Jen si milujte svého bližního jako sebe - ale staňte se mi takovými, kdož milují sama sebe -

Aby mi nikdo neviděl až dolů v mou hloub a v nejzazší mou vůli - k tomu jsem si vynalezl své dlouhé světlé mlčení.
A zdaž nemusím se skrývati jako ten, kdo spolkl zlato - aby mi nerozpárali duši?
Ty zakouřené a zatopené duše, spotřebované, zazelenalé a utrápené - jak by jejich závist mohla snésti mé štěstí!

Nechte náhody přijíti ke mně: nevinná jest jako maličcí!

Samota tohoto jest útěk nemocného; samota onoho útěk od nemocných.

Ó Zarathustro, zde je velké město: zde nemáš čeho pohledávat a všeho tu můžeš pozbýt.
Proč by ses brodil tímto bahnem? Měj přece soucit se svou nohou! Raději plivni na městskou bránu - a odejdi!
Zde je peklo pro myšlenky poustevníků: zde se velké myšlenky za živa smaží a vařením se rozmělní.
Zde všechny velké city zetlí: zde smějí jen cvakavě vychrtlé citečky cvakat!
Necítíš porážku a stravovny ducha? Nekouří se z tohoto města výpary poraženého ducha?
Nevidíš viseti duše jako vykuchané špinavé cáry? - A z těch cárů nadělají novin!
Neslyšíš, jak duch se tu stal hříčkou slov? Jak zvrací odpornou břečku slov? - A z té břečky nadělají novin!
Štvou se navzájem a nevědí kam. Rozpalují se navzájem a nevědí proč. Břinkají svým plechem, cinkají svým zlatem.
Jsou studení a hledají teplo u pálených vod; jsou uříceni a hledají chládek u zamrzlých duchů: jsou všichni zkaženi neduhem a nakaženi veřejným míněním.
Zde jsou doma všechny chtíče a hříchy.
Je tu také mnoho pobožnosti, mnoho věřícího patolízalství a slintavého blátolíbalství před bohem zástupů.
Bůh, jenž vládne nad zástupy, nevládne nad zlatými pruty; kníže míní, ale kramář - mění!
Při všem, co je v tobě jasného, silného, dobrého, ó Zarathustro! Plivni na toto město kramářů a odejdi!
Proč jsi nešel do lesa? Či neoral zemi? Zdaž moře není plno zelených ostrovů?

Hnusí se mi též toto město a nejen tento blázen. Zde ani tam nic nelze zlepšit, nic nelze zhoršit.
Běda, tomuto velkému městu! - A rád bych již viděl ohnivý sloup, v němž bude spáleno!
Čeho nelze již milovati, to - míjej! -

Že listy vadnou - proč se nad tím rmoutit!
Nech, ať jen zvadnou a spadnou, ó Zarathustro, a nermuť se! A raději do nich zaduj šelestícím větrem -

Ale je potupou modliti se! Nikoli pro všechny, ale pro tebe i pro mne i pro každého, kdokoli má své svědomí v hlavě. Pro tebe je potupou, že se modlíš!
Víš to dobře: tvůj zbabělý ďábel v tvém nitru, jenž by rád ruce spínal, ruce skládal v klín a pohodlněji žil - ten zbabělý ďábel ti namlouvá: "Bůh jest!"

Mezi lidmi vždy budeš divoký a cizí.

Když jsi pravil: "Nechť mě vedou má zvířata! Nalezl jsem více nebezpečenství mezi lidmi než mezi zvířaty": - to byla opuštěnost!
Tam dole však - tam všechna řeč je marná. Tam je nejlepší moudrost zapomínat a míjet: tomu - jsem se teď naučil!
Kdo by chtěl u lidí vše pochopit, všeho by se musel uchopit. Ale k tomu mám ruce příliš čistotné.
Ani jejich dechu vdechovati nechci; ach, že jsem tak dlouho žil mezi jejich hřmotem a páchnoucím dechem!
Zvony svou moudrost vyzvánějí: kramáři na trhu přezvučí ji groši!

Ó bytosti lidská, ty podivná! Ty hřmote temných ulic! Teď jsi zase za mnou: - mé největší nebezpečí je za mnou!
Se zadrženými pravdami - tak jsem stále žil mezi lidmi.
Zakuklen jsem mezi nimi seděl, ochoten sebe zapříti, abych je samy snesl, a rád jsem si domlouval: "Blázne, neznáš lidí!"
Odučí se lidi znát, kdo mezi lidmi žije.
Rozbodán jedovatými mouchami a jako kámen vydlabán mnoha krůpějemi zloby, tak jsem mezi nimi seděl.
Sám sebe i bohatství své skrývati - tomu jsem se naučil tam dole.
Blaženými chřípěmi vdechuji zase svobodu hor! Vysvobozen je konečně můj nos ode vší člověčiny!

Chci míti ploty kolem svých myšlenek, ba i kolem svých slov: sice mi do mých sadů vpadnou svině a svatouškové! -

Odhání od sebe vše zbabělé; praví: špatné - toť zbabělé! Mrzkým se jí zdá ten, kdo stále se stará, kdo vzdychá, naříká.
Nenáviděn pak a hnusný jest jí ten, kdo se nikdy nechce bránit, kdo polkne jedovatou slinu a zlé pohledy, kdo se vším má přílišnou trpělivost a všecko strpí a vším se spokojuje: neboť to je způsob rabský.
Ať je kdo rabem před bohy, kteří po něm šlapou, či před lidmi a přiblblým míněním lidským: jakémukoli rabskému způsobu do tváře plije ono blažené sobectví!
Špatné: tak zve všechno, co je shrbené a skoupé a rabské, všechny nesvobodně mrkající oči, všechna stísněná srdce.

Já je svaté a zdravé.

Třeba se učit - tak učím já - sám sebe milovati láskou neporušenou a zdravou: kdo takto miluje, sám u sebe to snese a nebude těkati sem a tam.
Těkati sem a tam: tomu se říká "láska k bližnímu"; tímto slovem dosud nejlépe lhali a podváděli, zvláště ti, kdož celému světu byli na obtíž.
Ale člověku je jen těžko, aby sám sebe nesl! To proto, že příliš mnoho cizího vleče na svých plecích. Jako velbloud pokleká a dává si notně naložiti.
Ten však sám sebe objevil, kdo dí: toť moje dobro a zlo: tím připravil o řeč krtka a trpaslíka, který dí: "Dobro pro všechny, pro všechny zlé."
Spokojenost se vším, která všeho dovede okoušeti a ochutnávati: to není nejlepší vkus! Ctím zpěčující se, vyběračné jazyky a žaludky, jež se naučily říkati "Já" a "Ano" i "Ne".
Ale všechno žvýkati a stráviti - toť pravý způsob vepřů! Vždy hýkati svůj souhlas - tomu se naučil jen osel a kdo jeho je ducha! -
Věru, i já se naučil čekati, a to důkladně - ale jenom čekati na sebe. A naučil jsem se nade vším stát a chodit a běhat a šplhat a tančit.
A jenom nerad jsem se vždy vyptával po cestách - to mi bylo vždy proti mému vkusu! Raději jsem se ptával samých cest, raději jsem je zkoušel.
Ne dobrý, ne špatný, ale můj vkus.
Cesty totiž, samospasitelné cesty - není! -

pokračování >>>

<<< první část




POZNÁMKA:

[1] Citát, jejž jsem zvolil za motto mého spisu Rakovina na kůži Země. - poznámka Misantropova.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Aktuální články

Reklama
Další mé stránky:

Hledáš něco pouze na mých stránkách?
Tip: Prohledávej je mým vlastním vyhledávačem MiSearch!
https://www.google.cz/cse/publicurl?cx=013770122102643942506:cu-cqhoxcdm