J.-J. Rousseau: Sny samotářského chodce - 1. (výpisky)

13. května 2010 v 13:39 | Misantrop |  Četba

Pohled do dálky,
východ slunce,
když protrhává mlžný závoj pokrývající zemi
a odhaluje nádherně třpytivou scénu přírody,
rozhání ve stejném okamžiku mračna z mé duše.
- Jean-Jacques Rousseau
(v dopise jedné své přítelkyni)


PROCHÁZKA PRVNÍ

Tak jsem tu na zemi opuštěn, nemám již bratra, bližního, přítele ani jinou společnost nežli sebe sama. Nejdružnější a nejláskyplnější z lidí se stal psancem.
S pohrdáním, jaké mi vnukli, by pro mne styk s nimi byl nicotný, dokonce by mě obtěžoval a já jsem stokrát šťastnější ve své samotě, než bych mohl být, kdybych žil s nimi. Vyrvali mi ze srdce všechny půvaby společnosti. V mém věku by v něm už znovu nevzklíčily, je příliš pozdě.[1] Ať jsou ke mně napříště dobří či zlí, je mi od nich vše lhostejné, a ať už udělají cokoli, nebudou pro mne mí vrstevníci nikdy ničím.
Na Zemi pro mne vše skončilo. Nemohou mi již udělat nic dobrého ani zlého. Na tomto světě mi již nezbývá nic, v co bych doufal nebo čeho bych se bál, jsem tu teď klidný na dně propasti, ubohý nešťastný smrtelník, avšak bezcitný jako samotný Bůh.
Vše, co mě obklopuje, je pro mne napříště cizí. Nemám již na tomto světě bližní, sobě podobné ani bratry. Jsem na Zemi jako na neznámé planetě, kam jako bych spadl z té, kterou jsem obýval. Jestli kolem sebe něco poznávám, jsou to jen předměty zarmucující a drásající mé srdce, a já nemohu pohlédnout na nic, co se mě dotýká a co mě obklopuje, aniž bych v tom vždycky nenašel nějaký důvod k opovržení, které mě rozhořčí, nebo k bolesti, která mě zarmoutí. Odsuňme tedy z mé mysli všechny nepříjemné věci, jimiž bych se zabýval právě tak bolestně jako marně. Po zbytek svého života budu sám, a protože jen v sobě nacházím útěchu, naději a mír, musím a chci se zabývat pouze sebou. Plně se oddám radosti rozmlouvat se svou duší, protože ona je tím jediným, o co mě lidé nemohou připravit. Volné chvíle mých každodenních procházek byly často naplněny sladkým rozjímáním a já jen lituji, že si na ně nevzpomínám. Písmem zachytím alespoň ty kontemplace, které mě ještě mohou napadnout, a pokaždé, když si je budu číst, přinesou mi znovu požitek. Tyto listy budou vlastně jen nedokonalým deníkem mých snění. Budou se týkat především mne, protože samotář, který přemýšlí, se nutně často zabývá sám sebou. Své místo tam najdou také všechny cizí myšlenky, které mě na procházce napadnou. Řeknu, co jsem si myslel, přesně tak, jak mě to napadlo, a s tak malou souvislostí, jakou obvykle mívají myšlenky včerejška s myšlenkami zítřka. Avšak pochopit ty pocity a myšlenky, jež jsou denní pastvou mé mysli v tom zvláštním stavu, v němž se dnes nacházím, znamená nově poznat mou přirozenost a povahu.
V jistém směru budu sám sebe pozorovat podobným způsobem, jakým přírodovědci pozorují počasí, aby každý den zjistili jeho stav. Budu přikládat barometr na svou duši, a pokud bych tato pozorování prováděl správně a často je opakoval, mohla by mi přinést výsledky stejně přesné, jako jsou ty jejich. Můj záměr však není tak odvážný. Spokojím se se záznamem těchto zkoumání, aniž bych se je snažil přeměnit na systém. Podnikám totéž co Montaigne, ale s cílem úplně opačným, protože zatímco on své Eseje psal jen pro jiné, já píši svá snění jen pro sebe. Jestli ve svých nejposlednějších dnech, až se přiblíží chvíle mého odchodu, zůstanu, jak doufám, ve stejném rozpoložení jako dnes, připomene mi jejich četba tutéž slast, jakou zakouším při jejich psaní, a tím, že znovu oživí mou minulost, takřka zdvojnásobí mé bytí. I proti lidské vůli budu ještě umět okusit kouzlo společnosti a jako stařec budu sám se sebou žít v jiné době, jako bych žil s méně starým přítelem.



PROCHÁZKA DRUHÁ

Rozhodl jsem se tedy popsat obvyklý stav své duše v tom nejpodivnějším postavení, v jakém se kdy smrtelník může nacházet, a nenašel jsem jednodušší a jistější způsob, jak tento záměr vykonat, nežli vést věrný záznam o svých samotářských procházkách a o sněních, jež je naplňují, když nechám hlavu úplně volnou a myšlenkám dovolím plynout vlastním spádem bez odporu a ostychu. Tyto hodiny samoty a meditace jsou z celého dne jediné, kdy jsem opravdu svůj, bez rozptýlení a bez překážek, a kdy mohu opravdu říci, že jsem takovým, jakým mě příroda chtěla.


Otevřenost a přímost jsou těmi nejstrašnějšími zločiny světa a svým současníkům bych připadal zlý a zuřivý, i kdybych v jejich očích nespáchal jiného zla než toho, že nejsem falešný a proradný jako oni.



PROCHÁZKA TŘETÍ

"Stárnu a přitom se stále učím"

Solón tento verš ve stáří často opakoval. V jistém smyslu bych ho mohl říci i já o svém stáří, ale je to opravdu smutné poznání, jaké jsem po dvacet let zkušenostmi nabýval - to už je lepší nevědomost. Mládí je doba se moudrosti učit, stáří zase čas ji uplatnit.
Viděl jsem mnoho takových, kteří filosofovali mnohem učeněji než já, ale jejich filosofie jim byla takříkajíc cizí. Studovali lidskou podstatu, aby o ní mohli učeně promlouvat, ne proto, aby poznali sami sebe, a pracovali pro poučení ostatních, ne však proto, aby se osvítili uvnitř. Já jsem však toužil studovat proto, abych se něco dozvěděl sám, a ne proto, abych učil druhé; vždycky jsem věřil, že dříve, než člověk začne poučovat ostatní, musí toho nejdříve mnoho vědět sám pro sebe.
Již v mládí jsem si určil mezník čtyřiceti let jako konec svých snah a jakýchkoli nároků.
Právě v tomto období jsem se plně zřekl světa a rozvinul svůj vřelý smysl pro samotu, který mě již od té doby neopustil. Dílo, které jsem započal, nebylo možné konat jinde než v naprostém ústraní, vyžadovalo totiž dlouhá a pokojná rozjímání, která společenský ruch nedovoluje.
To mě donutilo přijmout po nějaký čas jiný způsob života, v němž jsem se pak začal cítit tak dobře, že jsem jej od té doby přerušil jen z donucení a nakrátko, a jakmile to bylo možné, zase jsem se k němu s radostí vrátil a bez námahy se s ním spokojil; když mě potom lidé odsoudili k životu v samotě, uvědomil jsem si, že tím, že mě odloučili, aby mě učinili nešťastným, udělali pro mé štěstí více, než jsem toho dokázal udělat já sám.



PROCHÁZKA ČTVRTÁ

Tok hovoru, rychlejší než tok mých myšlenek, mě téměř vždycky nutil mluvit dříve, než jsem stačil myslet, a z toho často vyplynuly hlouposti a nesmysly, s nimiž můj rozum nesouhlasil a jež mé srdce zavrhlo, jakmile mi vyklouzly z úst.
Před nějakým časem mě pan Foulquier proti mým zvyklostem přiměl, abychom moje žena a já šli s ním a jeho přítelem Benoitem poobědvat na piknik k paní hostinské Vacassinové, která s námi obědvala společně se svými dvěma dcerami. Uprostřed oběda se mě vdaná starší dcera, která byla těhotná, dovolila zničehonic zeptat, upírajíc na mne zrak, zda jsem měl někdy děti. Odpověděl jsem, červenaje se až po uši, že jsem neměl to štěstí. Pohlédla na společnost a zlomyslně se usmála - tohle všechno bylo i pro mne docela průhledné.
Je především jasné, že má odpověď zdaleka nebyla tou, kterou bych jí chtěl dát, i kdybych snad měl v úmyslu ji oklamat, neboť z reakce své tazatelky jsem si byl jist, že záporná odpověď na jejím názoru nic nezměnila. Zápornou odpověď všichni očekávali, dokonce ji vyprovokovali, aby si mohli vychutnat slast, že mě dohnali ke lži. Nebyl jsem zabedněný natolik, abych to nepocítil. O dvě minuty později mě sama napadla odpověď, kterou jsem jí měl dát: "Jak indiskrétní otázka od mladé ženy pro muže, který zestárnul jako mládenec." Kdybych takto mluvil, nelhal bych, nemusel bych se červenat kvůli žádnému přiznání, získal bych posměváčky na svou stranu a uštědřil bych jí malou lekci, která by ji přirozeně přiměla, aby ke mně ve svých dotazech nebyla tolik opovážlivá.



PROCHÁZKA PÁTÁ

Ze všech obydlí, v nichž jsem pobýval (a že některá byla půvabná), mě žádné neučinilo tak opravdově šťastným a nezanechalo ve mně tolik něžné lítosti jako ostrov Saint-Pierre uprostřed Bienneského jezera. Tento ostrůvek, kterému se v Neuchâtelu říká ostrov La Motte, je i ve Švýcarsku málo známý. Pokud vím, tak se o něm žádný cestovatel nezmiňuje. A přece je velmi příjemný a výhodně umístěný ke štěstí člověka, který se rád uzavírá do sebe; tento sklon mi osud, možná jako jedinému na světě, přeměnil na zákon, nemohu však uvěřit, že jsem jediný, kdo má tak přirozený vkus, byť jsem se s ním až dodnes u nikoho dalšího nesetkal.
Břehy Bienneského jezera jsou divočejší a romantičtější než břehy jezera Ženevského, protože skály a lesy tam dosahují blíže k vodě, nejsou však o nic méně půvabné. Je-li tam méně obdělaných polí a vinic, méně měst a domů, je tam zas více přírodní zeleně, více luk, háji zastíněných koutů, častější kontrasty a nerovnosti. Ježto na těch blažených březích nejsou velké a pohodlné silnice pro vozy, je tento kraj cestovateli jen málo navštěvován, je však o to přitažlivější pro přemítavé samotáře, kteří se rádi do sytosti opájejí přírodními půvaby a rádi rozjímají v tichu, jež ruší jen křik orlů, přerývané štěbetání několika ptáků a hukot bystřin padajících z hor.
Právě na tento ostrov jsem se uchýlil po kamenování v Môtiers.[2] Pobyt na něm se mi zdál tak půvabný, vedl jsem tam život tolik blízký mé povaze, že rozhodnut dožít tam své dny, neměl jsem jinou starost, než že mě nenechají tento záměr uskutečnit - neslučoval se totiž s jejich úmyslem odvléci mě do Anglie, jehož účinky jsem už začínal pociťovat.
Kvůli předtuchám, jež mě znepokojovaly, bych si býval přál, aby mi z toho útočiště udělali doživotní vězení, aby mě tam zavřeli navždycky, aby mě připravili o veškerou možnost a naději se z něj dostat, a znemožnili mi jakékoli styky s pevninou, a tím, že bych nevěděl, co se na světě děje, zapomněl bych, že existuje, stejně jako by lidé zapomněli, že existuji já.
Nenechali mě na ostrově déle než dva měsíce, ale strávil bych tam dva roky, dvě století, celou věčnost, aniž bych se na okamžik nudil. Tyhle dva měsíce považuji za nejšťastnější období svého života a bylo tak šťastné, že by mi postačilo až do konce mých dnů, aniž by má duše byť jen na okamžik zatoužila po něčem jiném.
Jaké tedy bylo to štěstí a v čem spočíval jeho požitek? Nechal bych hádat všechny lidi svého století, aby popsali život, jaký jsem tam vedl. Drahocenné nicnedělání bylo tím prvním a nejdůležitějším z požitků, které jsem si chtěl ve vší sladkosti vychutnat, a vše, co jsem během svého pobytu dělal, bylo vlastně jen rozkošným a nutným zaměstnáním muže, jenž se oddal nečinnosti.
Protože jsem už nechtěl dělat nic, co by souviselo s prací, potřeboval jsem něco zábavného, co by mě zaujalo a dalo mi jen tolik námahy, kolik jí rád vydá člověk líný. Rozhodl jsem se vytvořit Floru Petrinsularis, tedy jakýsi soubor flóry na ostrově svatého Petra a bez vynechání jediné popsat všechny rostliny na ostrově tak podrobně, abych se zabavil až do konce svých dnů. Říká se, že nějaký Němec napsal knihu o citrónové kůře, já bych ji byl napsal o každé luční travině, o každém lesním mechu, o každém lišejníku obrůstajícím skály, nechtěl jsem totiž vynechat jediné stéblo trávy, jedinou rostlinnou částečku, aniž bych je podrobně popsal. Kvůli tomuto krásnému plánu jsem každé ráno po společné snídani vyrážel s lupou v ruce a s knihou Systema Naturæ[3] pod paží, abych navštívil některý z koutů ostrova.
Dopolední pohyb a dobrá nálada, jež s ním souvisí, mi zpříjemňovaly polední odpočinek; když se však příliš prodlužoval a krásné počasí mě lákalo, nemohl jsem už déle čekat, vytratil jsem se od plného stolu a sám jsem se uchýlil do loďky, na níž jsem, když byla voda klidná, dovesloval doprostřed jezera, natáhl se v ní a s očima směřujícíma k obloze, jsem sebou nechal pohupovat a směřovat tam, kam mě voda nesla, někdy i po několik hodin, ponořen do tisícerého zmateného, ale rozkošného snění, které mi i bez přesně určeného či stálého cíle bylo stokrát příjemnější, než to nejsladší, co jsem poznal v takzvaných rozkoších života. Když mě západ slunce upozornil, že je čas návratu, nacházel jsem se často tak daleko od ostrova, že jsem byl nucen veslovat ze všech sil, abych dorazil před úplnou tmou. Jindy jsem se místo na širou vodu vydal podél zelenajících se ostrovních břehů a průzračná voda a příjemně svěží stín mě často zlákaly ke koupání. Nejčastěji jsem však plul z velkého ostrova na malý, tam jsem se vylodil a strávil odpoledne jednou velmi osamělými procházkami uprostřed vrb, krušin, blešníků a keřů všeho druhu, jindy jsem se zas usadil na vršek písečného pahorku porostlého travou, mateřídouškou, květinami, a dokonce i vičencem a jetelem, který tam někdo zřejmě kdysi zasel; místo bylo vhodné k usazení králíků, kteří by se tam mohli v klidu a beze strachu rozmnožovat, aniž by cokoli poškodili. Svůj nápad jsem vnukl výběrčímu a on si nechal z Neuchâtelu dovézt králičí samce i samice, které jsme potom s Terezou, s ženou výběrčího a s jednou z jeho sester s velkou slávou vyrazili umístit na ostrůvek, králíci se tam začali usazovat už před mým odjezdem a pokud překonali tuhé zimy, jistě se jim tam bude dařit.



PROCHÁZKA ŠESTÁ

Narodil jsem se jako nejdůvěřivější z lidí a po celých čtyřicet let nebyla má důvěra ani jednou zklamána. Jakmile jsem se jednou přesvědčil, že ve všech jejich pokryteckých projevech je jen lež a klam, rychle jsem přešel do druhé krajnosti. Od té doby jsem lidmi znechucen.
Snad se k mým soudům přidává i hrdost, cítím se nad ně příliš povznesen, než abych je nenáviděl.
Raději před nimi utíkám, než abych je nenáviděl. Pohled na ně zaplavuje mé smysly a následně i mé srdce nepříjemnými pocity, které tisíceré kruté pohledy ještě zhoršují, nevolnost však ihned ustane, jakmile zmizí předmět, který ji způsobil. V jejich přítomnosti se jimi zabývám i proti své vůli. Jakmile už je nevidím, přestanou pro mne existovat.
Když mě lidé nechtějí vidět takového, jaký jsem, a pohled na mne je svádí k nespravedlnosti, musím se jim vyhýbat, abych je toho pohledu zbavil, a ne se ztrácet v jejich středu. Je na nich, aby se přede mnou schovávali, aby mi zatajovali své pletichy, aby prchali před denním světlem a zahrabávali se do země jako krtci.
Výsledkem všech těchto úvah je, že jsem se nikdy doopravdy nehodil do uhlazené společnosti plné rozpaků, donucení a povinnosti a že mi má svébytná povaha nikdy nedovolila se podrobit, což je nezbytné pro každého, kdo chce žít s lidmi. Nikdy jsem si nemyslel, že by svoboda člověka spočívala v tom, že si bude dělat, co chce, nýbrž právě v tom, že nikdy nebude dělat, co nechce, a takovou svobodu jsem vždycky vyžadoval, a nejvíce jí své současníky pobuřoval. Neboť oni - pilní, přičinliví, ctižádostiví - kteří nenávidí svobodu ostatních, sami ji nevyžadují a stačí jim, když mohou občas jednat podle své vůle nebo spíše ovládnout vůli druhého, se celý život trápí tím, že dělají něco, co je odpuzuje a nikdy nevynechají jedinou podlézavost, aby mohli poroučet.

pokračování >>>

Odkaz:

Poznámky:

[1] Tento Rousseauův spis vznikl na samém sklonku jeho života a zůstal nedokončen - poznámka Misantropova.
[2] Rousseau byl za své dílo štván po celé Evropě. V neuchâtelském kantonu, jenž byl tehdy pod ochranou pruské koruny a samotného svobodomyslného a uměnímilovného krále Friedricha II. Velikého, nalezl Rousseau krátké útočiště v tamním městečku Môtiers. V noci 6. září 1765 byl jeho dům kamenován. - pozn. Mis.
[3] Systema Naturæ, česky "Soustava přírody", slavný latinský spis švédského přírodovědce Carla von Linné, prvně vydaného roku 1735. - pozn. Mis.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Aktuální články

Reklama
Další mé stránky:

Hledáš něco pouze na mých stránkách?
Tip: Prohledávej je mým vlastním vyhledávačem MiSearch!
https://www.google.cz/cse/publicurl?cx=013770122102643942506:cu-cqhoxcdm