J.-J. Rousseau: Sny samotářského chodce - 2. (výpisky)

13. května 2010 v 13:46 | Misantrop |  Četba

PROCHÁZKA SEDMÁ

Sbírka mých dlouhých snů sotva začala a už cítím, že se chýlí ke konci. Mé záliby jsou nevinné a veškeré lidské soudy jsou pro mne od nynějška nicotné, sama moudrost tomu chce, abych ve všem, co je v mých možnostech, dělal jen to, co mě těší, nemaje jiného pravidla než svou fantazii a jiné míry než tu trochu sil, která mi ještě zbyla. Tak se mi tedy byliny staly jedinou stravou a botanika jediným zaměstnáním.
Svým pronásledovatelům se tak mstím po svém, nemohu je totiž potrestat krutěji, než že budu i proti jejich vůli šťastný.
Několikrát jsem dosti hluboce přemýšlel, málokdy však s potěšením, téměř vždy jsem tak činil nerad a jakoby z donucení - snění mě osvěžuje a baví, úvahy mě unavují a rozteskňují; myšlení pro mne vždycky bylo zaměstnáním obtížným a bez půvabu. Mé snění občas končí rozjímáním, častěji však mé rozjímání končí sněním a během těchto poblouznění se má duše toulá a vznáší vesmírem na křídlech obraznosti, ve vytržení přesahujícím všechny ostatní požitky.
Stromy, keře a rostliny jsou ozdobou a šatem země. Není nic tak smutného jako pohled na holou a pustou krajinu, jež očím skýtá jen kamení, bahno a písek. Když je však oživená přírodou a oděna do svatebních šatů uprostřed říček a ptačího zpěvu, nabízí země člověku harmonii tří říší, pohled plný života, zajímavostí a kouzla, jediný pohled na světě, jehož se oči a srdce nikdy nenabaží.
Čím citlivější má pozorovatel duši, tím více se oddává vytržení, které v něm takový soulad vzbuzuje. Sladké a hluboké snění se zmocní jeho smyslů a on se v rozkošném opojení ztratí v nesmírnosti toho krásného systému, s nímž se cítí ztotožněn.
Libé vůně, živé barvy, nejelegantnější tvary se jakoby o závod přou o právo upoutat naši pozornost. Stačí jen milovat rozkoš, abychom se oddali pocitům tak sladkým; pokud se takový účinek nedostaví u všech, kdo jsou těmito vjemy zasaženi, vyplývá to u jedněch z nedostatku přirozené citlivosti a u většiny z toho, že je jejich duch příliš zaměstnán jinými myšlenkami.
Ještě jedna věc přispívá k tomu, že se pozornost lidí ze společnosti oddaluje od rostlinné říše: je to zvyk hledat v rostlinách jen koření a léky. Theofrastos[1] se k tomu postavil jinak, tohoto filosofa můžeme považovat za jediného botanika starověku.
Nebudu ostatně rostlinám nijak upírat velký léčivý účinek, který jim všichni přisuzují, řeknu jen, že jestli tento účinek opravdu mají, je to od nemocných čirá zlomyslnost, že se ještě neuzdravili; vždyť ze všech nemocí, které si lidé přisuzují, neexistuje jediná, již by dvacatero bylin úplně nevyléčilo.
Patnáct let zkušeností mě dostatečně poučilo; dnes uznávám jen zákony přírody a díky ní jsem získal své původní zdraví zpět. I kdyby proti mně neměli lékaři nic jiného, kdo by se jejich nenávisti divil? Jsem živým důkazem marnosti jejich umění a zbytečnosti jejich péče.
Cítím nevýslovné vytržení a uchvácení, když se takřka rozplývám v soustavě všech bytostí a ztotožňuji se s celou přírodou. Uchýlil jsem se k naší společné matce a v její náruči jsem se snažil vyhnout ranám jejích dětí, stal jsem se samotářem nebo, jak říkají oni, nespolečenským mrzoutem, protože i ta nejdivočejší samota je mi milejší než společnost zlých lidí, jež se živí jen zradami a nenávistí.
Prchal jsem před lidmi, vyhledával jsem samotu, nic jsem si nepředstavoval a myslel jsem ještě méně, zůstávala mi však má živá povaha, vzdálená od umdlené a zádumčivé netečnosti. Začal jsem se tedy zajímat o všechno, co mě obklopovalo, a ze silného přirozeného pudu jsem dal přednost předmětům nejpříjemnějším. Nerostná říše v sobě nic příjemného a přitažlivého neskrývá, její bohatství je zavřené v nitru země, jako by bylo ukryto před zrakem člověka, aby nepokoušelo jeho chamtivost. Je to určitá rezerva, která jednoho dne doplní opravdové bohatství, které je pro člověka dostupnější, jež ho však zajímá tím méně, čím je zkaženější. Musí si tedy na pomoc proti bídě povolat důmysl, dřinu a práci, prohrabávat zemské útroby, hledat v jejím nitru s nasazením života a na úkor svého zdraví pomyslné bohatství místo bohatství skutečného, jež mu země sama od sebe nabízela, dokud je dovedl využít. Prchá před sluncem a světlem, které už není hoden spatřit; zaživa se pohřbívá a dělá dobře, neboť si už nezaslouží žít na denním světle. Lomy, propasti, hutě, pece, nářadí jako kovadliny, kladiva, kouř a oheň střídají sladké práce na poli. Bledé obličeje nešťastníků, kteří chřadnou v zamořených výparech dolů, tváře černých kovářů, těch ohyzdných kyklopů, to je podívaná, kterou hornictví poskytuje v zemském nitru místo pohledu na zeleň a květiny, na blankytné nebe, zamilované pastýře a statné oráče na zemském povrchu.
Říše živočišná je nám dostupnější a jistě si zaslouží býti lépe prozkoumána. Takové zkoumání má však také svá úskalí, své rozpaky, je něčím odpudivé a namáhavé, hlavně pro samotáře, který v zábavě ani v práci nemůže doufat v pomoc druhého. Jak pozorovat, pitvat, studovat ptactvo v povětří, ryby ve vodách, čtyřnožce rychlejší než vítr a silnější než člověk, kteří nejsou ochotni přijít a poddat se mým výzkumům, právě tak jako mně se nechce běhat za nimi a podrobit si je násilím? Musel bych se tedy spokojit se šneky, červy a mouchami, strávit svůj život běháním za motýly, nabodáváním nebohého hmyzu, pitváním myší, kdyby se mi nějaké podařilo chytit, nebo pitváním zdechlin, kdybych náhodou našel nějaké zvíře mrtvé. Kdybych chtěl studovat jejich chování, jejich povahu, musel bych mít voliéry, vodní nádrže, zvěřince, bylo by třeba zvířata nějak přinutit, aby zůstala okolo mne shromážděna. Nemám chuť ani prostředky držet je v zajetí, ani potřebnou hbitost, abych jejich chování mohl sledovat na svobodě. Bylo by tedy třeba je zkoumat mrtvé, trhat je, vykosťovat, hrabat se podle libosti v jejich chvějících se vnitřnostech. Jak příšerný je ten anatomický amfiteátr! Páchnoucí mrtvoly, mokvající a zsinalé maso, krev, hnusná střeva, odporné kostry, morové výpary! Tak tady Jean-Jacques na mou věru zábavu hledat nebude.
Úžasné květy, pestrobarevné louky, svěží stíne, potůčky, háje, zeleni, přijďte očistit mou představivost pošpiněnou všemi těmi ohavnými předměty! Rázem je ze mne takový botanik, jakým potřebuje býti ten, kdo chce přírodu studovat jen proto, aby neustále nacházel nové důvody proč ji milovat.
Nesnažím se vzdělávat - na to už je pozdě. Ostatně jsem nikdy neviděl, že by tolik vědy přispívalo k životnímu štěstí. Snažím si však najít klidnou a prostou zábavu, kterou bych mohl bez námahy zakoušet a jež by mě rozptylovala v mém neštěstí.
Zdá se, že rostliny byly po Zemi rozesety stejně hojně jako hvězdy po obloze, aby člověka přitahovaly a radostí a zvědavostí jej podnítily ke zkoumání přírody; hvězdy jsou však od nás příliš vzdáleny - k tomu, abychom si je přiblížili na dosah, potřebujeme předběžné znalosti, různé stroje a nástroje a hodně dlouhé žebříky. Rostliny máme na dosah přirozeně. Botanika je vědou pro zahálčivého a líného samotáře, jemuž ze všech nástrojů stačí k pozorování pouze lupa a šídlo. Tohle zahálčivé zaměstnání v sobě skrývá kouzlo, které lze pocítit jen při úplném zmlknutí vášní, samo o sobě však stačí k tomu, aby učinilo život šťastným a sladkým.
Lezu po skalách, po horách, zapadám do údolí, do lesů, jen abych se pokusil uniknout vzpomínkám na lidi a na útoky těch zlovolníků. Připadá mi, že ve stínu lesa jsem zapomenutý, volný a pokojný, jako kdybych už neměl nepřátel nebo jako kdyby mě lesní listí mohlo před jejich útoky uchránit stejně, jako je vzdaluje mým vzpomínkám, a ve své hlouposti si představuji, že když nemyslím já na ně, nebudou oni myslet na mne. V téhle falešné naději nacházím takovou slast, že kdyby mi to mé postavení, má slabost a mé potřeby dovolovaly, oddal bych se jí naplno. Radost z toho, že jdu do pustiny hledat nějaké nové rostliny, se pojí s radostí, že unikám svým pronásledovatelům, a když se dostanu do míst, kde už nevidím žádné lidské stopy, dýchá se mi volněji, jako v úkrytu, kam už jejich nenávist nezasahuje.
Po celý život si budu pamatovat, jak jsem sbíral rostliny na svahu Robaily, hory soudce Clerca. Byl jsem sám, nořil jsem se do křivolakých horských zákoutí, prodíral jsem se z lesa do lesa, ze skály na skálu, až jsem přišel ke koutku tak skrytému, že divočejší jsem za svůj život nepoznal. Černé smrky se mísily s ohromnými buky, některé stromy stářím padly a byly vzájemně tak prorostlé, že utvořily neproniknutelné překážky; průrvami v těchto chmurných hradbách bylo vidět jen ostré skály a strašné propasti, do těch jsem si troufl nahlédnout, až když jsem si lehl na břicho. Horskými štěrbinami pronikal skřehot výra, sýčka a orla mořského a jen několik vzácných, ale známých ptáčků zmírňovalo děs té samoty. Našel jsem tam kyčelnici heptaphyllos[2], cyklámen[3], nidus avis[4], velké lacerpitium[5] a několik dalších rostlin, které mě na dlouho zabavily a okouzlily. Silný dojem z okolí mě však postupně ovládl, zapomněl jsem na botaniku i na rostliny, usadil jsem se na polštáři z Lycopodia[6] a z mechů a radostně jsem se zabral do snění s pocitem, že jsem tu v úkrytu, který nezná nikdo na světě a kde mě mí pronásledovatelé nevyhrabou. K mému snění se brzy přidal i záchvěv pýchy. Přirovnával jsem se k velkým cestovatelům, kteří objevují opuštěný ostrov a se zalíbením jsem si říkal, že jsem jistě první smrtelník, který pronikl až sem. Považoval jsem se téměř za druhého Kolumba. Zatímco jsem se tou myšlenkou naparoval, uslyšel jsem kousek odtamtud nějaké klapání, které jsem zřetelně rozeznával; zaposlouchal jsem se: tentýž hluk se opakoval a zesiloval. Překvapeně a zvědavě jsem vstal, prodral jsem se hustým křovím směrem odkud přicházel hluk a v úžlabině, asi dvacet kroků od místa, o kterém jsem si myslel, že jsem tam dorazil jako první, jsem spatřil továrnu na punčochy.

Žádné přírodní plody s příjemnou chutí nemohou být tělu škodlivé, a když, tak jen v přílišné dávce.

K botanice mě poutá celá řada navazujících myšlenek. Shromažďuje a připomíná mé obraznosti všechny představy, které ji tolik těší - louky, vody, lesy, samotu, a hlavně klid a odpočinek, jejž jsem uprostřed toho všeho nalezl. Díky botanice jsem zapomněl na lidské pronásledování, na jejich nenávist, jejich opovržení, jejich potupy i na veškeré zlo, jímž mi splatili něžnou a upřímnou náklonnost, kterou jsem vůči nim choval.


PROCHÁZKA OSMÁ

Říkal jsem si: "Tak hloupá zaslepenost a tak nesmyslná předpojatost přece nemohou zasáhnout celé lidstvo. Existují přece lidé rozumní, kteří se toho běsnění neúčastní, existují spravedlivé duše, jež nenávidí prohnanost a zradu. Budu hledat, možná že nakonec přece naleznu člověka, a jestli ho najdu, zhatí to jejich plány." Hledal jsem marně, člověka jsem nenalezl.[7] Spiknutí je všeobecné, bez výjimky, bez návratu, a jsem si jist, že své dny dožiji v tomhle strašném zavržení, aniž bych kdy rozluštil jeho tajemství.
Po dlouhém a marném hledání jsem však pochopil, že všichni bez výjimky setrvávají v tom nejnespravedlivějším a nejnesmyslnějším systému, jaký jen mohl ďábelský duch vymyslet; viděl jsem, že co se mé osoby týče, je rozum zapovězen ve všech hlavách a spravedlnost ve všech srdcích. Marně jsem mezi nimi hledal jediného člověka, musel jsem tedy nakonec svou svítilnu zhasnout a zvolat: "on už není", tehdy jsem si začínal uvědomovat, že jsem na zemi sám, a pochopil jsem, že mí vrstevníci jsou vůči mně jen mechanickými bytostmi, které jednají jen na základě podnětů a jejichž jednání lze vypočítat pouze podle zákonů o pohybu.[8] Jejich nitro pro mne tehdy přestalo existovat, viděl jsem v nich jen proměňující se hmotu, která vůči mně postrádala jakoukoli mravnost.

Sebeúcta je tou nejsilnější hnací silou hrdých duší.

Bydlím uprostřed Paříže. Když vyjdu ven, toužím po venkově a po samotě, ty je však nutné hledat tak daleko, že dříve, než si mohu svobodně vydechnout, potkám po cestě tisíce věcí, jež mi sevřou srdce, a než se mi podaří dojít do útočiště, které hledám, strávím polovinu dne v úzkosti. Jsem však alespoň šťastný, že mě mou cestu nechají dokončit. Ta chvíle, kdy uniknu davu zlých lidí, je rozkošná, a jakmile jsem pod stromy, uprostřed zeleně, mám pocit, že jsem se octl v ráji na zemi a zakouším tak silnou vnitřní radost, jako bych byl tím nejšťastnějším ze smrtelníků.
Nadarmo jsem unikal do hloubi lesů, dotěrný dav mě všude následoval a zahaloval mi celou přírodu. Teprve když jsem se odpoutal od společenských vášní a smutných myšlenek s nimi spojených, znovu jsem nalezl přírodu v plné kráse.


PROCHÁZKA DEVÁTÁ

Štěstí je trvalý stav, který se nezdá být zde na zemi pro člověka stvořen. Vše na zemi je v neustálém pohybu, jenž ničemu nedovoluje zaujmout pevný tvar. Vše okolo nás se mění. My sami se měníme a nikdo si nemůže být jist, že bude zítra milovat to, co miluje dnes. Proto jsou všechny naše plány na blaženost v tomto životě jen chimérami. Využijme spokojenosti ducha, když přijde; neodraďme ji vlastní vinou; nedělejme si však plány, jak ji spoutat, neboť takové plány jsou jen čirým bláznovstvím. Šťastných lidí jsem viděl málo, možná že žádné.

Jsem svůj, jen když jsem sám, jinak jsem hříčkou všech těch, kteří mě obklopují.
Nemohu vytáhnout paty na ulici, aniž bych všude okolo sebe neviděl nějaké trýznivé předměty. Snažím se co nejrychleji dostat na venkov, a jakmile vidím zeleň, mohu si konečně vydechnout. Kdopak by se divil, že mám rád samotu? V obličejích lidí vidím jen zlobu, a příroda se na mne vždycky směje.



PROCHÁZKA DESÁTÁ

Dnes na květnou neděli[9] je tomu přesně padesát let, co jsem poprvé poznal paní de Warens.[10] Bylo jí tenkrát dvacet osm let, neboť se narodila se stoletím. Mně nebylo ještě ani sedmnáct a můj rodící se temperament, o kterém jsem však tehdy ještě nevěděl, dodal nový žár tomu srdci, přirozeně plnému života. Neuplyne ani den, abych si s radostí a něhou nevzpomněl na to jedinečné a krátké období mého života, kdy jsem byl naplno sám sebou, bez příměsi a bez překážek, a o němž mohu opravdu říci, že jsem žil. Mohu prohlásit, podobně jako onen velitel stráže, který za Vespasiána upadl v nemilost a na zbytek svých dní odešel na venkov: "Strávil jsem na zemi sedmdesát let a z nich jsem žil sedm." V srdci se mi zrodil smysl pro samotu a rozjímání spolu se srdečnými a něžnými city stvořenými k tomu, aby byly jeho potravou. Ruch a hluk mé city svírají a rdousí, ticho a klid je oživují a rozněcují. Přál jsem si venkov, získal jsem ho; nesnášel jsem porobu, byl jsem naprosto volný, a ještě víc než volný, neboť mě svazovaly jen mé záliby, dělal jsem tedy jen to, co jsem dělat chtěl. Všechen můj čas byl naplněn starostlivou péčí a procházkami po polích. Nepřál jsem si nic jiného než pokračování tak úžasného stavu. Trýznila mě jedině obava, že nebude mít dlouhého trvání.

KONEC

(Rousseauův spis zůstal nedokončen. Autor náhle zemřel 2. července 1778 ve věku 66 let na panství markýze de Girardin v Ermenonville blízko Paříže. - pozn. Mis.)

Jean-Jacques Rousseau

Dům madame de Warens
Dům, kde Jean-Jacques Rousseau žil s paní de Warens v letech 1735-6.
Nyní se v něm nachází muzeum, věnované Rousseauovi.

krypta
Rousseauova hrobka
v kryptě pařížského Panthéonu.

<<< první část


Odkaz:

Výpisky z dalších děl J.-J. Rousseaua:

Poznámky:

[1] Theofrastos (asi 372-287 př.n.l.), řecký filosof, vědec a rétorik. Považuje se za zakladatele dendrologie, lesnických věd a botanické systematiky. - poz. Mis.
[2] kyčelnice heptaphyllos (sedmilistá), latinsky Dentaria heptaphyllos, německé jméno této brukvovité horské rostliny s bílými kvítky zní Fieder-Zahnwurz, tedy cosi jako "kořenozub pérečko". - pozn. Mis.
[3] cyklámen - česky brambořík, skleníková nebo pokojová květina rodu Cyclamen s velkými bílými, růžovými, červenými nebo fialovými květy. - pozn. Mis.
[4] Neottia nidus-avis (česky doslova "ptačí hnízdo"), hlístník hnízdák, rostlina prakticky bez chlorofylu, z čeledi vstavačovitých. - pozn. Mis.
[5] lacerpitium (též laserpitium latifolium) - hladýš širolistý, z čeledi miříkovité. - pozn. Mis.
[6] Lycopodium, česky plavuň, "vlčí noha". - pozn. Mis.
[7] "Člověka" hledal již Ezop: "HOMINEM QUÆRO" ("Hledám člověka") - V bajce se vrací Ezop přes město do domu svého pána a nese rozžatou lucernu, aby od ní zapálil oheň a mohl uvařit oběd. Na dotaz jednoho ze zevlounů, co dělá v poledne se svítilnou, odpověděl uvedenými slovy. Z této bajky je odvozeno i rčení "hledat někoho (něco) s lucernou (se svíčkou) za bílého dne". Starší tradice spojuje původ rčení s kynickým filosofem Diogenem ze Sinópy. - pozn. Mis.
[8] Ozvěna názorů francouzského lékaře a materialistického filosofa La Mettrieho (1709-1751), který ve svém díle Člověk-stroj popisuje člověka jako mechanickou strukturu, která podléhá fyzikálně poznatelným kauzálním vazbám. - pozn. Mis.
[9] Květná neděle 1778 odpovídá 12. dubnu téhož roku. - pozn. Mis.
[10] Françoise-Louise de Warens (1699-1762), Rousseauova mecenáška, dobrá víla a milenka. - pozn. Mis.
paní de Warens
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Aktuální články

Reklama
Další mé stránky:

Hledáš něco pouze na mých stránkách?
Tip: Prohledávej je mým vlastním vyhledávačem MiSearch!
https://www.google.cz/cse/publicurl?cx=013770122102643942506:cu-cqhoxcdm