Luis Buñuel: Do posledního dechu - 1. (výpisky)

6. května 2010 v 15:02 | Misantrop |  Četba
Luis Buñuel: Do posledního dechu

PAMĚŤ

Nejhorší ze všech úzkostí je žít a nepoznávat sami sebe, nevědět, kdo jsme.
Člověk musí začít ztrácet paměť, i kdyby jen po troškách, aby si uvědomil, že je v ní celý náš život. Život bez paměti by nebyl životem, podobně jako inteligence bez možnosti se vyjádřit by nebyla inteligencí. Naše paměť je naše soudržnost, náš rozum, naše činnost i náš cit. Bez ní nejsme nic.


VZPOMÍNKY NA STŘEDOVĚK

Ulice jsou asfaltované a osvětlené. Je zavedena tekoucí voda, kanalizace, postavena kina a bary. Jako všude jinde na světě, televize se účinně stará u diváků o ztrátu sebe sama. Jsou tam auta, motorky, ledničky, materiální štěstí pečlivě vytvářené a vyvážené naší společností, ve které vědecký a technologický pokrok vykázaly morálku a lidského ducha někam daleko. Entropie, chaos nabyly podoby populační exploze, každým dnem hrozivější.
Měl jsem to štěstí, že jsem strávil dětství ve středověku, v té "bolestné a skvělé" době, jak napsal Huysmans. Bolestné v materiálním životě. Skvělé v životě duchovním. Přesný opak dneška.


POZEMSKÉ ROZKOŠE

V životě jsem shlédl jen jeden pornografický film, rozkošně nazvaný Sestra Vazelína.
S René Charem[1], také fyzicky velmi silným, jako já, jsme zosnovali plán, že vnikneme do dětského kina, že se zmocníme promítače, že ho spoutáme, zacpeme mu ústa roubíkem a promítneme Sestru Vazelínu těm mladým divákům. O tempora, o mores.[2] Myšlenka na profanaci dětí se nám jevila jako jedna z nejpřitažlivějších forem subverze.

Nic se mi nezdá v posledních letech tak opovrženíhodné jako bujení oplzlých slov bez jakéhokoli důvodu v dílech a rozhovorech našich spisovatelů. Tato předstíraná liberalizace je odsouzeníhodné překrucování svobody. Proto odmítám jakoukoli sexuální opovážlivost a slovní exhibicionismus.


PAŘÍŽ 1925 - 1929

Pokud jde například o Picassa, mohu říci jenom, že se mi nelíbí Guernica. Nic mi na ní nevyhovuje, ani mnohomluvná faktura díla, ani politizace malby za každou cenu. Sdílím tuto averzi s Albertim[3] a s José Bergamínem[4], přišel jsem na to nedávno. Rádi bychom všichni tři šli vyhodit Guernicu do povětří, ale jsme příliš staří, abychom kladli bomby.

SNY A SNĚNÍ

Kdyby mi někdo řekl: "Zbývá ti dvacet let života, co chceš dělat se čtyřiadvaceti hodinami každého dne, který budeš žít?", odpověděl bych mu: "Dejte mi dvě hodiny aktivního života a dvaadvacet hodin snu, s podmínkou, že si ho budu pamatovat," neboť sen trvá jen vzpomínkou, která ho násobí.
Zbožňuji sen, i když jsou sny zlé můry, což je nejčastěji můj případ. Jsou často plné nástrah, které znám nebo které teprve poznám. Ale to je mi jedno.
Tato šílená láska ke snu, k rozkoši ze snu, naprosto oproštěného od každého pokusu o vysvětlení, je jedním z hlubokých sklonů, které mne přiblížily k surrealismu.

- Jestli je ten film moc krátký, přidám do něj sen.

Říká se, že při spánku se mozek brání okolnímu světu a že je mnohem méně citlivý na zvuky a na světlo. Naproti tomu se zdá, že je zevnitř bombardován opravdovou bouří snu, který doráží ve vlnách. Miliardy a miliardy obrazů tak tryskají každou noc, ale vzápětí se rozplývají a pokrývají zem pláštěm ztracených snů. Všechno, naprosto všechno, se odehrálo té nebo oné noci v představě toho nebo onoho mozku, ale bylo zapomenuto.

Jak vyprávět o svém životě a nemluvit o jeho podzemní, imaginativní, neskutečné části?

Snění v bdělém stavu je možná stejně důležité jako sny, a stejně nepředvídatelné i stejně silné. Po celý život, jako bezpochyby mnoho jiných, jsem si s touž rozkoší představoval, že jsem neviditelný a nehmotný. Tím zázrakem jsem se stával nejmocnějším a nejnezranitelnějším člověkem na světě.

Neurčité a trvalé vábení středověkem mi přinášelo dost často obraz feudálního pána, odděleného od světa a vládnoucího silnou rukou svému panství, v hloubi duše však spravedlivého. Nepodniká celkem nic, sotva jednou za čas nějakou malou orgii. Pije medovinu a dobré víno u ohně, na kterém se pečou celá zvířata. Čas na věcech nic nemění. Každý žije uvnitř sebe sama. A nikam se nejezdí.
Představuji si také, a bezpochyby nejsem sám, že nečekaný a prozíravý státní převrat ze mne udělal světového diktátora. Mám veškerou moc. Nic se nemůže postavit proti mým rozkazům. Pokaždé, jakmile se dostaví toto snění, je mým prvním rozhodnutím bojovat proti šíření informací, které jsou zdrojem všeho našeho trápení.
Konečně, když podlehnu panice z demografické exploze, která, jak vidím, každým dnem ohrožuje Mexiko, představuji si, že svolávám deset biologů a že jim dávám bezpodmínečný rozkaz, aby rozšířili po světě strašný virus, který by ho zbavil dvou miliard obyvatel.

V poslední době, během posledních deseti let[5], jsem si rovněž představoval, že zbavím svět nafty, dalšího zdroje našich neštěstí, tím, že nechám vybuchnout sedmdesát pět podzemních atomových bomb v nejdůležitějších nalezištích. Svět bez nafty se mi zdál a stále se mi zdá jako jakýsi možný ráj v rámci mé středověké utopie. Ale se sedmdesáti pěti atomovými výbuchy jsou nejspíš spojeny praktické problémy, a tak se musí čekat. Jednou si o tom možná promluvíme.


SURREALISMUS 1929 - 1933

Jako všichni členové skupiny, i já jsem se cítil přitahován revoluční myšlenkou. Surrealisté se nepovažovali za teroristy nebo ozbrojené aktivisty, ale bojovali proti skutečnosti, kterou nenáviděli. Jejich hlavní zbraní byl skandál. Proti sociální nerovnosti, ohlupujícímu tlaku církve, hrubému a koloniálnímu militarismu se jim dlouho zdál skandál jako všemocný prostředek, schopný odhalit tajné a odporné páky systému, který je třeba svrhnout. Hlavním cílem ovšem nebylo vytvořit nové literární, malířské nebo dokonce filozofické hnutí, ale vyhodit do povětří společnost, změnit život.
To byl i můj případ. K tomu se u mne připojoval jistý negativní, destruktivní sklon, který jsem pociťoval vždycky s větší silou než veškerou tvořivou snahu. Myšlenka na zapálení muzea se mi například zdála vždycky přitažlivější než otevření kulturního střediska nebo nemocnice.
Odvrhovali jsme přijaté hodnoty jako celek. Naše morálka se opírala o jiná hlediska, vynášela vášeň, mystifikaci, urážku, černý smích, volání hlubin. Ale uvnitř tohoto nového území, jehož hranice každým dnem ustupovaly, se nám všechna gesta, všechny naše reflexy a myšlenky zdály ospravedlněné, bez jakékoliv pochyby. Všechno drželo pohromadě. Naše morálka byla náročnější, nebezpečnější, ale také pevnější a soudržnější než ta druhá.
Dodávám, že surrealisté byli krásní. To je Dalího postřeh. Zářivá a lví krása André Bretona bila do očí.[6] Vzácnější byla krása Aragonova.[7] Éluard[8], Crevel[9] a sám Dalí[10], Max Ernst[11] se svou překvapivou ptačí tváří a světlýma očima i Pierre Unik[12] a všichni ostatní, to byla planoucí a hrdá, nezapomenutelná skupina.

Po "triumfální premiéře" Andaluského psa se na policejní komisariát dostavilo čtyřicet nebo padesát donašečů a tvrdilo, že "ten obscénní a krutý film se musí zakázat". To byl začátek dlouhé řady urážek a výhrůžek, které mě pronásledovaly až do stáří.
Během promítání došlo dokonce k dvěma potratům. Přesto nebyl film zakázán.
Navíc jsem pro Variétés a pro la Révolution surréaliste napsal úvod, kde jsem prohlásil, že film je v mých očích jen veřejnou výzvou k vraždě.

Rád si představuji hranici na své zahradě, kde by plápolaly všechny negativy a všechny kopie mých filmů. Bylo by mi to naprosto lhostejné.

Často se mě někdo ptá, co se stalo se surrealismem. Nevím dost dobře, co mám odpovědět. Říkám někdy, že surrealismus zvítězil v tom vnějším a propadl v tom podstatném. André Breton, Éluard, Aragon patří mezi nejlepší francouzské spisovatele 20. století a jsou na čestném místě ve všech knihovnách. Max Ernst, Magritte, Dalí patří mezi nejdražší a nejuznávanější malíře a jsou na čestném místě ve všech muzeích. Umělecký a kulturní úspěch, to byly přesně věci, které pro většinu z nás neměly nejmenší váhu. Surrealistické hnutí se málo staralo o to, aby vstoupilo vítězně do historie literatury a malířství. Především si přálo, a bylo to přání naléhavé, ale neuskutečnitelné, přetvořit svět a změnit život. V tomto podstatném bodě ukazuje letmý pohled kolem nás jasně na náš nezdar.
Pochopitelně tomu nemohlo být jinak. Dnes dovedeme odhadnout, jak maličké místo zaujímal surrealismus ve světě ve srovnání s nevypočitatelnými a stále obnovovanými silami historické skutečnosti. Byli jsme sžíráni sny obrovskými jako země a nebyli jsme nic, nic, jen skupinky drzých intelektuálů, kteří žvanili v kavárně a publikovali jeden časopis. Hrstka idealistů, rychle se rozpadnuvší, když šlo o to, chopit se přímo a silou svého podílu na akci.
Přesto mi z tohoto krátkého pobytu - o něco víc než tři roky - v exaltovaných a neuspořádaných řadách surrealistů něco zůstalo. Zůstal mi především svobodný, uznávaný a vytoužený přístup do hloubky bytí, výzva k iracionálnímu, k temnosti, ke všem podnětům, které vycházejí z našeho nejhlubšího já. Výzva, která zazněla poprvé s takovou silou a odvahou, a k níž se družila mimořádná drzost, smysl pro hru, soustavná čilost v boji proti všemu, co se nám zdálo škodlivé. Z toho všeho jsem nic neodvrhl.
Dodávám, že většina surrealistických intuicí byla správná. Uvedu jen jeden příklad, práci, svatosvatou hodnotu měšťácké společnosti, nedotknutelné slovo. Surrealisté byli první, kdo ji systematicky napadali, ukazovali na světle její lživost, prohlašovali, že placená práce je hanba. Ozvěnu tohoto polemického výpadu lze nalézt v Tristaně, když don Lope říká němému mladíkovi:
"Pracující jsou ubožáci. Vodí je za nos a ještě k tomu je tlučou přes hlavu. Práce je prokletí, Saturno. Pryč s prací, kterou musíme dělat, abychom si vydělávali na živobytí! Taková práce nás nectí, jak říkají, ale slouží jen k tomu, aby naplňovala prasečí panděro těch, kdo nás vykořisťují. Naproti tomu práce, kterou děláme pro radost, protože jsme k ní povoláni, člověka šlechtí. Bylo by třeba, aby všichni tak mohli pracovat. Podívej se na mne, já nepracuji. Ať mě třeba pověsí, nepracuji. A vidíš, žiju, sice špatně, ale žiju bez práce."
Surrealisté vycítili intuitivně jako první, že práce - hodnota - se začíná třást na křehkých základech. Dnes, o padesát let později, se mluví skoro všude o úpadku jedné hodnoty, která byla považována za věčnou. Ptáme se sami sebe, zda se člověk narodil proto, aby pracoval, začínáme tušit budoucí lenošné civilizace. Ve Francii existuje dokonce ministerstvo volného času.[14]
Ze surrealismu mi zůstal také objev ostrého vnitřního sváru mezi zásadami veškeré nabyté morálky a mezi mou osobní morálkou, zrozenou z mého instinktu a z mé aktivní zkušenosti. Až do svého vstupu do skupiny jsem si nikdy nepředstavoval, že by mě mohl takový rozpor zasáhnout. A myslím si, že ten konflikt je nezbytný pro život každého z nás.
V důsledku toho mi z těch let spíš než jakýkoli umělecký objev, spíš než zjemnění vkusu, zůstalo smýšlení, jasná a nesmiřitelná náročnost, které jsem se přes veškerou nepřízeň osudu snažil zůstat věrný.

Breton říkal: "Nejprostší surrealistické gesto je vyjít na ulici s revolverem v hrsti a střílet nazdařbůh do davu."
Symbolika terorismu, v tomto století nevyhnutelná, mě vždycky přitahovala, ale naprostého terorismu, který usiluje o destrukci celé společnosti, tedy celého lidského druhu. Pohrdám pouze těmi, kteří dělají z terorismu politickou zbraň ve jménu určité věci, jako například zabíjejí a zraňují Madriďany, aby upoutali světovou pozornost k problémům Arménie. O takových teroristech ani nemluvím. Mám z nich hrůzu.
Mluvím o Bonnotově bandě[15], kterou jsem zbožňoval, o Ascasovi a Duruttim[16], kteří své oběti vybírali velice pečlivě, o francouzských anarchistech z konce devatenáctého století, o všech těch, kteří chtěli vyhodit do povětří sebe i celý svět, nehodný toho, aby přežil. Chápu je, často jsem se jim obdivoval. Ale stalo se, že mezi mou představivostí a mou realitou zeje hluboký příkop, jako je tomu u většiny lidí. Nejsem a nikdy jsem nebyl muž činu nebo vrhač bomb a ty muže, jimž jsem se cítil někdy tak blízko, jsem nebyl schopen napodobit.


AMERIKA

Na oslavě kapitánových narozenin hrál orchestr americkou hymnu. Postavili se všichni, jen já ne. Po americké hymně následovala Marseillaisa a já jsem položil okázale nohy na stůl. Přišel ke mně mladý muž a řekl mi anglicky, že je to hanebný postoj. Odpověděl jsem, že se mi nezdá nic hanebnějšího než státní hymny. Načež jsme si vyměnili několik urážek a mladík odešel.
O půl hodiny později se vrátil, omluvil se a podal mi ruku. Nesmiřitelně jsem ho do ní uhodil.



ŠPANĚLSKO A FRANCIE 1931 - 1936

Nikdy jsem necestoval pro radost. Smysl pro turistiku, tak rozšířený všude kolem nás, je mi cizí. Nepociťuji žádnou zvědavost poznat země, které neznám a které nikdy nepoznám. Naproti tomu se rád vracím na místa, kde jsem žil a k nimž mě poutají vzpomínky. Ze všech zemí mě přitahují pouze ostrovy jižních moří a Polynésie.



LÁSKA, LÁSKY

Ta podivná sebevražda, k níž došlo v Madridu kolem roku 1920, v době, kdy jsem byl ubytován v Rezidenci, mě dlouho fascinovala. V jedné čtvrti, která se jmenuje Amaniel, se v zahradní restauraci zabili student a jeho mladá snoubenka. Bylo o nich známo, že se vášnivě milovali. Jejich rodiny se znaly a udržovaly spolu vynikající vztahy. Po pitvě se zjistilo, že dívka byla panna.
Neexistoval zjevně žádný problém, žádná překážka svazku těch dvou mladých lidí, "amanielských milenců". Chystali se ke svatbě. Tak proč ta dvojnásobná sebevražda? Nedokážu vysvětlit tu záhadu. Ale možná, že vášnivá a vznešená láska, která dosáhne nejvyššího stupně, je neslučitelná se životem. Je pro něj příliš velká a příliš silná. Jenom smrt ji může přijmout.



ŠPANĚLSKÁ VÁLKA 1936 - 1939

Fanatismus je mi odporný, ať ho vidím kdekoliv. Všechna náboženství objevila pravdu. Marxismus také. Ve třicátých letech například nesnášeli marxističtí doktrináři, aby se mluvilo o podvědomí a o hlubokých psychologických hnutích individua. Všechno mělo být poslušno socio-ekonomických mechanismů, a to se mi zdálo absurdní. Polovina člověka se pomíjela.



Poznámky:

[1] René Char (1907-1988), jihofrancouzský básník. Česky vyšly jeho Zápisky Hypnovy. Výslovný úděl (poznámka Misantropova).
[2] O tempora, o mores - latinské rčení "Ó časy, ó mravy!" Citát z Ciceronovy řeči proti Catilinovi stal se oblíbeným řečnickým zvoláním vyjadřujícím rozhořčení nad zvráceností doby (pozn. Misantrop.)
[3] Rafael Alberti (1902-1999), španělský básník a dramatik. V letech 1940-1977 žil v exilu v Argentině. Nejvýznamnější básník poválečného Španělska, po surrealistickém období zaměřil svou tvorbu k politické angažovanosti, zejména k antifašismu (Kantáta o hrdinech a bratrství národů) - pozn. Misantrop.
[4] José Bergamín (1897-1983), španělský esejista, literární kritik a dramatik, katolicky a demokraticky orientovaný. Představitel protifrankistické emigrace, od roku 1939 žil v Mexiku. Z dramat jsou známa Dcera boží, Mladičká partyzánka. - pozn. Misantrop.
[5] Kniha vyšla v roce 1982 - pozn. Misantrop.
[6] André Breton (1896-1966)
André Breton









[7] Louis Aragon (1897-1982)
Louis Aragon







[8] Paul Éluard (1895-1952)
Paul Éluard








[9] René Crevel (1900-1935)
René Crevel








[10] Salvador Dalí (1904-1989)
Salvador Dalí








[11] Max Ernst (1891-1976)
Max Ernst








[12] Pierre Unik (1909-1945)Pierre Unik













[14] Možná ale jen proto, aby bylo kam umístit nadpočetné absolvent(k)y středních škol. Přebujelá byrokracie, umístěná ve zbytečných úřadech, pouze násobí stále se zvyšující daňové zatížení skutečných, avšak o to hůře placených pracujících, kteří si nemohou dovolit být "líní". Pracovní doba se všude naopak prodlužuje a drahota roste. A současní evropští byrokraté již přemýšlejí, jak nenápadně navrátit zpátky povinné pracovní soboty a jak to zaonačit, aby si všichni najednou nevybírali dovolené v létě. Leckde se ostatně o sobotách, a dokonce i o nedělích, běžně pracuje již dnes. Sen o "budoucích lenošných civilizacích" se hroutí
- pozn. Mis.
[15] Bonnotova banda, přezdívaná dobovým tiskem také "Autobanda" - francouzská anarchistická skupina. V letech 1911-1912 vykrádala banky, obchody se zbraněmi, kradla automobily. Používala ve své době nejmodernějších zbraní a prostředků, např. opakovacích pušek a automobilů. V přestřelkách a při honičkách s policií, která takové vybavení neměla, jí to dávalo nesporné výhody. Politicky a ideově byla Bonnotova banda ovlivněna anarchistou Bakuninem, také Stirnerem. Je o ní zmínka v Buñuelově filmu Ten tajemný předmět touhy z r. 1977.
[16] Ascas a Durutti - Když v roce 1924 do Francie zavítal na oficiální návštěvu španělský král Alfons XIII. pokusili se na něho Ascas a Durutti spáchat atentát. Při neúspěšné akci však byli dopadeni a uvězněni.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Aktuální články

Reklama
Další mé stránky:

Hledáš něco pouze na mých stránkách?
Tip: Prohledávej je mým vlastním vyhledávačem MiSearch!
https://www.google.cz/cse/publicurl?cx=013770122102643942506:cu-cqhoxcdm