Luis Buñuel: Do posledního dechu - 2. (výpisky)

6. května 2010 v 15:06 | Misantrop |  Četba
ATEISTOU DÍKY BOHU

Náhoda je velký pán všech věcí. Nutnost přichází až potom. Nemá stejnou čistotu.
Každá odpověď přináší další otázky, a je jich stále víc. Octneme se před stále složitějšími křižovatkami, které vedou k dalším křižovatkám, k fantastickým labyrintům, kde si budeme muset zvolit cestu. A tak při sledování zjevných příčin, které jsou ve skutečnosti jen řadou, nekonečným přívalem náhod, mohli bychom se vracet stále víc v čase, závratně, bez zastavení dějinami, všemi civilizacemi, až k prvokům na počátku.
Samozřejmě, jestliže naše narození je naprosto náhodné a je důsledkem nahodilého setkání vajíčka a spermie (proč právě tahle mezi milióny jiných?), úloha náhody se stírá, když se utváří lidská společnost, když zárodek a pak dítě jsou podřízeny zákonům. A tak je tomu u všech druhů. Zákony, zvyky, historické a společenské podmínky určitého vývoje, určitého pokroku, všechno, co snad přispívá k ustanovení, k rozvoji a k zajištění civilizace, k níž patříme náhodou nebo nehodou našeho zrození, to všechno se prezentuje jako každodenní a urputný boj proti náhodě. Náhoda není nikdy úplně vymýcena, je vždy živá a překvapivá a pokouší se přizpůsobit společenské nutnosti.
Ale musíme se mít na pozoru a nevidět v nutných zákonech, které nám umožňují žít společně, nějakou základní, prvotní určenost. Zdá se mi, že ve skutečnosti nebylo nutné, abychom my zde žili a umírali. Neboť jsme jen děti náhody, Země a vesmír by mohly pokračovat bez nás až do zkázy věků. Je to nepředstavitelný obraz, prázdný a nekonečný vesmír, teoreticky zbytečný, který by žádná inteligence nemohla vnímat a který by existoval sám, trvalý chaos, nevysvětlitelná propast bez života. Možná, že jiné světy, nepřístupné našemu poznání, uskutečňují svůj nepostižitelný běh tímto způsobem. Chuť chaosu cítíme někdy hluboko uvnitř.
Věřit nebo nevěřit je totéž. Kdyby mi někdo v tuto chvíli dokázal zářnou existenci Boha, nezměnilo by to zhola nic na mém chování.
Bůh se o nás nestará. Jestli existuje, je to stejné, jako kdyby neexistoval.
Svůj úsudek jsem kdysi shrnul do této věty: "Jsem ateistou díky Bohu." Ta věta si protiřečí jen zdánlivě.

Vedle náhody bydlí její sestra záhada.
Jelikož odmítám přijmout existenci pořádajícího božstva, jehož působení mi připadá ještě záhadnější než záhada sama, zbývá mi žít v temnotě. Přijímám ji. Žádné vysvětlení, ani to nejprostší, neplatí pro každého.
Věda mě nezajímá. Zdá se mi nadutá, analytická a povrchní. Nebere v úvahu sen, náhodu, smích, cit a rozpor, všechny ty věci, kterých si vážím. Vybral jsem si své místo, je v záhadě. Nezbývá mi než ji respektovat.
Zuřivá touha poznat a tedy učinit všechno malým a chabým - po celý život mě někdo obtěžoval hloupými otázkami: proč tohle? proč tamhleto? - je jednou z vlastností naší nešťastné povahy. Kdybychom byli schopni odevzdat svůj osud do rukou náhody a přijmout beze zbytku záhadu svého života, byli bychom jistě blízko určitému štěstí, dost blízkému nevinnosti.

Někam mezi náhodu a záhadu se vklínila představivost, naprostá lidská svoboda. Tuto svobodu, podobně jako jiné svobody, se pokoušeli omezit a zrušit. K tomu účelu objevilo křesťanství hřích v mysli.
Co se děje v mé hlavě, se týká jen mne.
Představivost je naší hlavní výsadou. Je stejně nevysvětlitelná jako náhoda, která ji rozněcuje. Celý život jsem usiloval přijímat a nesnažit se pochopit náhodně vzniklé obrazy.
Psychiatři a analytikové toho o mých filmech napsali mnoho. Já jim děkuji, ale jejich výplody nikdy nečtu. Nezajímá mě to. Jistí analytikové mě prohlásili za "neanalyzovatelného", jako kdybych náležel k jiné kultuře nebo patřil do jiného času, což je konečně docela dobře možné.
V mém věku na řeči nedbám. Moje představivost je stále se mnou a podepře mě ve své neohrozitelné nevinnosti až do konce mých dnů. Hrůza rozumět. Štěstí přijímat, co je nečekané. Tyto dávné sklony časem sílily. Pomalu odcházím do ústraní. Spočítal jsem si, že vloni během šesti dnů, to jest za 144 hodin, jsem strávil pouhé tři hodiny v rozhovoru s přáteli. Zbylý čas jsem prožil o samotě, ve snění, při sklence vody nebo kávy či aperitivu dvakrát denně, při nečekaných vzpomínkách a představách, které mě navštěvují jedna za druhou, a najednou je tu večer.
Nejsem filozof a nikdy jsem neměl schopnost abstrahovat. Pokud se někteří filozofičtí duchové nebo ti, kdo se za ně považují, usmívají nad mými řádky, jsem rád, že jsem jim připravil veselou chvilku.
Doufám, že jsem se popsal dost jasně. José Gaos[1], jeden španělský filozof, který před nedávnem zemřel, psal jako všichni filozofové nerozluštitelným žargonem. Jakémusi člověku, který mu to vyčítal, jednou odpověděl: "Nedá se nic dělat! Filozofie je pro filozofy."
Naproti tomu bych citoval větu André Bretona: "Filozof, kterému nerozumím, je lump." Zcela sdílím tento názor, až na to, že občas stěží rozumím tomu, co říká Breton.



PRO A PROTI

Měl jsem rád Sada.
Na univerzitě v Madridu mi v zásadě nic neskrývali z mistrovských děl světové literatury, od Camõese[2] k Dantovi a od Homéra k Cervantesovi. Jak jsem tedy mohl nevědět nic o existenci této mimořádné knihy (Sto dvacet dní Sodomy - pozn. Mis.), která zkoumá společnost ze všech hledisek, mistrovsky, systematicky, a předkládá kultuře čistý stůl? Byl to pro mne závažný otřes. Univerzita mi lhala. Ostatní "mistrovská díla" se mi v tom okamžiku zdála být bez hodnoty a bez významu. Pokusil jsem se přečíst si znovu Božskou komedii. Připadala mi jako nejméně poetická kniha na světě, ještě méně poetická než bible.
Říkal jsem si: měli mi dát k přečtení Sada před vším ostatním! Kolik zbytečné četby!
K smrti nenávidím Steinbecka.
Steinbeck by neznamenal nic nebýt amerických kanónů. A do stejného pytle hážu Dos Passose[3] a Hemingwaye. Kdyby se narodili v Paraguayi nebo v Turecku, kdo by je četl? Moc země rozhoduje o velikosti spisovatelů.
Mám hrůzu z davu. Davem nazývám každou sešlost více než šesti osob. Pokud jde o obrovská shromáždění lidí - vzpomínám si na slavnou fotografii od Weegeeho[4], která ukazuje pláž na Coney Island v neděli - jsou pro mne opravdovou záhadou, která ve mně budí děs.

Weegee: Coney Island v neděli
Weegee: Coney Island v neděli.

Nemám rád zkratky, jinou dnešní mánii, zvlášť americkou. V textech z 19. století není jediná zkratka.
Mám rád krysy. Po celý život jsem žil s krysami. Úplně jsem si je ochočil. Krysa je vzrušující a velice sympatické zvíře.
Mám hrůzu z vivisekce. Když jsem studoval, musel jsem jednou ukřižovat žábu a zaživa ji rozřezat žiletkou, abych pozoroval, jak jí tluče srdce. Tento pokus, ostatně naprosto zbytečný, mě poznamenal na celý život a ještě dnes si ho nemohu odpustit. Vřele souhlasím s jedním ze svých synovců, velkým americkým neurologem na cestě za Nobelovou cenou, který zanechal výzkumu kvůli vivisekci. V některých případech je třeba poslat vědu k šípku.
Odsuzuji přehlcení informacemi. Četba novin je nejotravnější věc na světě. Kdybych byl diktátor, omezil bych tisk na jediný deník a na jediný magazín, obojí přísně cenzurováno. Cenzura by se vztahovala jen na informace, mínění by zůstalo svobodné. Senzační zprávy jsou hanebnost. Z obrovských titulů - v Mexiku překonávají všechny rekordy - a senzačních palcových názvů článků je mi na zvracení. Všechno jsou to výkřiky nad bídou, aby se prodalo trochu víc papíru. K čemu je to dobré? Navíc jedna zpráva potlačuje druhou.
Rád pozoruji zvířata, hlavně hmyz. Ale nezajímám se o jejich fyziologický mechanismus a o přesnou anatomii. Rád sleduji jejich chování.
Lituji, že jsem v mládí trochu lovil.
Nemám rád nositele pravdy, ať je to kdokoliv. Otravují mě a mám z nich strach. Jsem antifanatik (fanatický).



LABUTÍ PÍSEŇ

Podle posledních zpráv vlastníme dnes dost jaderných bomb, abychom zničili nejen veškerý život na Zemi, ale vychýlili tuto planetu z oběžné dráhy a poslali ji, aby se ztratila, pustá a studená, v nekonečných prostorách. To se mi zdá ohromné a mám chuť volat bravo. Jedna věc je od nynějška jistá: věda je nepřátelská člověku. Lichotí instinktu všemocnosti v nás, který vede k našemu zničení. Ostatně nedávný výzkum to dokázal: ze sedmi set tisíc "vysoce kvalifikovaných" vědců, kteří v této době pracují na světě, usiluje pět set tisíc o zdokonalení smrtících prostředků, o zničení lidstva. Jen sto osmdesát tisíc jich hledá způsob, jak přežít.
Polnice apokalypsy znějí už několik let u našich dveří, a my si zacpáváme uši. Tato nová apokalypsa, stejně jako ta stará, přijíždí tryskem jako čtyři jezdci: přelidnění (první mezi všemi, třímá černou korouhev), věda, technologie a informace. Veškeré ostatní zlo, jež nás přesahuje, je jen jejich důsledkem.
Jsem tak silně zasažen demografickou explozí, že jsem často říkal (a dokonce i v této knize), že snívám o planetární katastrofě, která by smetla dvě miliardy obyvatel, i kdybych měl být jedním z nich. Dodávám, že tato katastrofa by neměla ani smysl, ani hodnotu, kdyby nevzešla z přírodního zdroje, ze zemětřesení, z nějaké neslýchané pohromy, z ničivého a neporazitelného viru. Ale nesnáším ty ubohé výrobce zkázy, kteří nám každý den hloubí společný hrob a říkají nám jako pokrytečtí zločinci: "Jinak to nejde."
Podle mé představy nemá lidský život větší hodnotu než život mouchy. V zásadě respektuji každý život, i život mouchy, tvora stejně tajemného a obdivuhodného jako víla.

Jsem sám a starý a dovedu si představit jen katastrofu nebo chaos. Jedno nebo druhé se mi zdá nevyhnutelné.[5] Dobře vím, že starce slunce hřálo víc ve vzdálené době jejich mládí. Vím také, že na konci každého tisíciletí bývá zvykem ohlašovat jeho záhubu. Přesto se mi zdá, že celé století vede ke zhoubě. Starý a vznešený boj zachvátila nemoc. Přemohly ho síly destrukce a rozkladu. Lidský duch naprosto nesměřuje ke světlu. Možná dokonce ustoupil. Obklopuje nás slabost, strach a morbidita. Odkud vzejdou poklady dobroty a inteligence, které by nás jednoho dne mohly zachránit? I náhoda se mi zdá bezmocná...
Ve jménu přísahy Hippokratovy, který staví úctu k lidskému životu nade vše, vytvořili lékaři nejrafinovanější formu moderního mučení: přežívání. To mi připadá jako zločin. Došel jsem tak daleko, že jsem litoval Franca, kterého udržovali uměle při životě po celé měsíce za cenu neuvěřitelného utrpení. K čemu to je? Jestliže nám lékaři občas pomohou, většinou jsou to money-makers, kterým jde jenom o peníze, a jsou podřízeni vědě a hrůze technologie. Ať nás nechají umřít, když přijde ta chvíle, a ať nám dokonce trochu pomohou, aby to šlo rychleji. Doufám, že velice brzy zákon povolí euthanasii pod určitými podmínkami. Jsem o tom přesvědčen. Úcta k lidskému životu už nemá smysl, když vede k dlouhému trápení toho, kdo odchází, i těch, kdo zůstávají.
Jsem blízko svého posledního vzdechu a představuji si dost často poslední žert. Sezvu ty ze svých přátel, kteří jsou přesvědčení ateisté jako já. Celí smutní mě obklopí kolem mé postele. A tu přijde kněz, kterého jsem zavolal. K velkému pohoršení všech se vyzpovídám, požádám o rozhřešení a přijmu poslední pomazání. Potom se otočím na bok a umřu.


Ale má člověk ještě sílu žertovat v takovou chvíli?
Lituji jednoho: že nebudu vědět, co se děje. Že opustím svět v plném pohybu, jako uprostřed týdeníku. Myslím, že tato zvědavost na posmrtný život dřív neexistovala nebo existovala míň ve světě, který se vůbec neměnil. Jedno doznání: navzdory své nenávisti vůči informaci bych rád vstal z mrtvých každých deset let, došel až k novinovému stánku a koupil si nějaké noviny. Nic víc bych nežádal. S novinami pod paží, bledý, vracel bych se podél zdí na hřbitov a četl bych o světových pohromách, než bych opět usnul ve skrytu a bezpečí své hrobky.



POEZIE A FILM
(Projev Luise Buñuela na univerzitě v Mexiko City v roce 1953)

Octavio Paz[6] řekl: "Spoutanému člověku stačí zavřít oči, a již má dost síly, aby zbořil svět." Dodávám ve volné obměně: stačilo by, aby bílé oko filmového plátna obráželo světlo, které je mu vlastní, a bude moci vyhodit vesmír do povětří. Ale prozatím můžeme klidně spát, jelikož filmové světlo je pečlivě odměřováno a je spoutáno. Ani jeden z tradičních druhů umění neprojevuje tak velkou disproporci mezi svými možnostmi a výsledky. Kinematografie působí na diváka bezprostředně tím, že mu předkládá konkrétní bytosti a věci, izoluje jej tichem a tmou od toho, co lze nazvat jeho "psychický habitus", a proto jej může přivést do vytržení mnohem lépe než kterýkoliv jiný lidský projev. Ale také nejlépe ze všech jej může ohlupovat. A jak se zdá, většina současné filmové produkce si neklade jiné poslání: filmová plátna vystavují na odiv mravní i myšlenkovou prázdnotu, do níž kinematografie zabředává, omezujíc se vlastně jen na kopírování literatury nebo divadla, s tím jediným rozdílem, že nemá tak bohaté prostředky k vyjadřování psychologie; opakuje až do omrzení tytéž příběhy, které nudily již v 19. století a které se dosud udržují v současných románech.
Každý průměrně vzdělaný jedinec by pohrdavě odhodil knihu, která by vyprávěla totéž, co vyprávějí nejvýznamnější filmy. Přitom tentýž jedinec klidně přijímá i ty nejotřelejší šablony, jakmile se pohodlně usadí v tmavém sále kina, jsa omámen světlem a pohybem, jež na něho působí až hypnoticky, jsa uchvácen přitažlivostí lidských tváří a rychlou změnou prostředí.
V důsledku tohoto hypnotického útlumu ztrácí filmový divák značné procento rozumových schopností. Chci uvést konkrétní příklad filmu Detektivní příběh. Námětová výstavba je dokonalá, režisér výborný, herci výjimeční, realizace geniální atd. Ale veškeré nadání, veškerá dovednost, veškerá složitá práce, která je předpokladem výroby filmu, stojí ve službách hloupé historky s pozoruhodně nízkou mravní úrovní. Připomíná mi to nezvyklý stroj z Opusu II.[7], ohromný přístroj zhotovený z té nejlepší oceli, složený z tisíce koleček, trubek, rukojetí, ciferníků, s přesností chronometru - a přitom to všechno slouží jen k lepení poštovních známek.
Filmům zpravidla schází tajemství, tato nezbytná složka každého uměleckého díla. Scenáristé, režiséři i producenti dbají velmi pečlivě na to, aby neporušili náš klid, a proto okno filmového plátna, které vede do osvobozujícího světa poezie, nechávají zavřené. Raději nás nutí zamýšlet se nad náměty, jež by mohly tvořit pokračování našeho všedního života, opakují tisíckrát tutéž zápletku, nebo nám dávají zapomenout na těžké hodiny každodenní práce. A toto všechno samozřejmě s požehnáním navyklé morálky, vládní i mezinárodní cenzury - s naprosto dobrým vkusem a s kořením bílého humoru i s jinými prozaickými imperativy reality.
Filmová podstata někdy vytryskne docela netušeně z nenáročného filmu, frašky nebo limonády. Man Ray[8] řekl něco velmi důležitého: "I ty nejhorší filmy, které jsem kdy viděl a na kterých jsem hluboce usínal, obsahují vždy pět skvělých minut, a ty nejlepší filmy, nejvíc vychvalované, mají stěží pět minut, které stojí za to." To znamená, že v každém filmu, ať již je dobrý nebo špatný, svádí poezie mimo režisérův záměr a proti jeho záměru boj, aby se dostala na povrch a mohla se projevit.
Kinematografie je skvělá a nebezpečná zbraň, jestliže je v rukou svobodného ducha. Je to nejlepší nástroj pro vyjádření světa snů, emocí, instinktu. Tvůrčí mechanismus filmových obrazů má svým chodem ze všech druhů lidského projevu nejblíž k myšlenkové činnosti za spánku. Film připomíná bezděčné napodobení snu. Jacques B. Brunius[9] poznamenal, že noc, která se poznenáhlu zmocňuje kina, je tatáž jako když zavřeme oči. Pak začíná na plátně a v člověku noční pouť do nevědomí; pomocí prolínání se obrazy objevují a mizí jako ve snu; čas a prostor nabývají pružnosti, po libosti se smršťují a rozpínají; časový sled a relativní hodnoty trvání již neodpovídají skutečnosti; okruh akce se může uzavřít za několik minut nebo za několik století; pohyby se zpomalují.
Jak se zdá, kinematografie byla vynalezena proto, aby vyjadřovala život podvědomí, jehož kořeny pronikají tak hluboko do poezie, a přitom se filmu téměř nikdy k tomuto účelu nevyužívá.

KONEC



Poznámky:

[1] José Gaos (1900-1969), španělský filosof a překladatel, který v době španělské občanské války přesídlil do Mexika. Byl ovlivněn německým filosofem Heideggerem a španělským filosofem José Ortegou y Gassetem. - pozn. Mis.
[2] Luís Vaz de Camões (asi 1524-1580), je považován za největšího portugalského básníka. Jeho umění verše bývá srovnáváno se Shakespearem, Homérem, Vergiliem a Dantem.
[3] John Dos Passos (1896-1970), americký prozaik, dramatik, esejista a reportér. Buñuelovi možná nesympatický pro svou proměnu z radikálního levičáka v radikálního pravičáka. - pozn. Mis.
[4] Weegee - pseudonym Arthura Felliga (1899-1968), v rakousko-uherské Haliči narozeného amerického fotografa. V noci vycházel do ulic a fotografoval vše, co obyčejně zahaluje tma. Nestaral se o techniku fotografie a ani o její obrazové řešení - jediné, co ho zajímalo, bylo potkat a zaznamenat nějakou zvláštní situaci, aby měl co nabídnout novinám. Postupně nefotografoval jen zločiny, ale také noční pijany a rozvášněné milence, publikum pobavené pohledem na zraněnou osobu. Představoval Newyorčanům jejich město, jak doopravdy vypadá. Hrozné, kruté, v kterém se odrážejí všechny záporné vlastnosti člověka. Nevyčerpatelný námět. - pozn. Mis.
[5] Nějakou nevyhnutelnou katastrofu dnes předpovídají nejen náboženští blouznivci a filosofové - včetně mne -, nýbrž dokonce už i seriózní vědci. - pozn. Mis.
[6] Octavio Paz (1914-1998), mexický básník a esejista. V roce 1990 mu byla udělena Nobelova cena za literaturu. - pozn. Mis.
[7] Opus II. - německý abstraktní sedmiminutový krátkometrážní animovaný film z roku 1921 v režii Waltera Ruttmanna.
[8] Man Ray (1890-1976), americký malíř, fotograf, tvůrce koláží a konstruovaných objektů, sochař i filmař. Patří mezi význačné představitele umělecké avantgardy 20. století. - pozn. Mis.
[9] Jacques B. Brunius (1906-1967), francouzský herec, režisér a spisovatel, asistent režiséra Luise Buñuela na filmu Zlatý věk. - pozn. Mis.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Aktuální články

Reklama
Další mé stránky:

Hledáš něco pouze na mých stránkách?
Tip: Prohledávej je mým vlastním vyhledávačem MiSearch!
https://www.google.cz/cse/publicurl?cx=013770122102643942506:cu-cqhoxcdm