Adolf Hitler: Mein Kampf (výpisky) - 1. část

20. června 2010 v 10:53 | Misantrop |  Četba
Předmluva Misantropova:
Předkládám vzácnému čtenářstvu výpisky z knihy, která se stala synonymem zla. Neváhal jsem v tom, jestli mám uveřejnit výpisky z této kontroverzní, třaskavé a zakázané knihy. Váhal jsem jen v tom, mám-li tuto hroznou knihu komentovat anebo spíše nechat promlouvat pouze jejího autora, jenž je mnohými lidmi natolik nenáviděn, že jim to brání vidět pravdu. Nakonec jsem se rozhodl, že napíšu jen tuto krátkou předmluvu.
České vydání Hitlerova stěžejního díla Mein Kampf (Můj boj), z něhož pocházejí tyto výpisky, vyšlo v roce 2000. Záhy si vládní úřady uvědomily, že se dopustily závažné chyby: nechaly vyjít v necenzurované podobě knihu, v níž se hovoří i k dnešku a jejíž obsah je stále živý a platný, třebaže jak její autor tak i samo nacistické hnutí jsou mrtví a křísit k životu by je mohl chtít jen naprostý šílenec. V soudním procesu, který následoval, byla tato kniha pozdě, ale přece opět zakázána. Kniha nicméně již projednou opustila vyhnanství nevědomosti a ukázala nám jedno: lhali nám o ní! Co se toho o ní nažvanilo, jaká je to slátanina beze smyslu a bez jediné původní myšlenky, špatně napsaná a ďábelská - nic z toho není pravda! A tvrdili to o ní najmě ti, kdo ji vůbec - nečetli!
Adolf Hitler, nejfenomenálnější postava 20. století, fascinuje téměř každého a nikomu není zcela lhostejný. Současnost jej však stále nemůže nebo nechce správně, bez předsudků, nezaujatě a střízlivě posoudit; příliš se cítí být dosud jeho obětí. Historie je k němu nespravedlivá, neboť dějiny píšou vítězové. Běda poraženým!
Hitler byl bezesporu velký státník, jehož si vážili i jeho nepřátelé a jehož velikost uznávali představitelé světových mocností. Byl to typ pravého "filosofa na trůnu", vizionář - člověk, který stejně jako dobře a ostře viděl svou přítomnost, viděl jasně i do budoucnosti; člověk, jenž byl prodchnut starostmi o budoucnost svého národa, svého státu, své rasy, celého lidstva. Byl to první antiglobalista; vynikající řečník; byl také vynikajícím politickým i vojenským stratégem - a nechybělo mnoho, aby byl i úspěšným. Ve starověku by se zařadil po bok takovým velikánům jako byli Ašóka, Alexandr Veliký, Caesar, Démosthenés, Periklés nebo Lykúrgos, v novověku po bok Friedricha II., Napoleona či Bismarcka. Na vrcholu své moci a úspěšnosti byl snad nejoblíbenějším politikem všech dob a lidé jej uctívali jako božstvo; vytvořil nejhumánnější režim, neboť lidé mají sklon k fašismu v jakékoli podobě vrozený a cítí se v něm proto nejlépe - smutná pravda, pro niž lze lidi jen nenávidět a stranit se jich. Ale Hitler prohrál svůj boj proti všem...
Vítězná žido-bolševicko-kapitalistická aliance jej nyní označuje za největšího válečného štváče, zločince, vraha, psychopata, zvráceného a nízkého člověka - nic z toho není tak docela pravda: každý obyčejný člověk, každý politik okresního formátu, každý úředníček, každý řezník, rybář či myslivec jsou stokrát horší než Hitler, nebo by se mu alespoň rádi vyrovnali, neboť on byl génius, avšak oni jsou trpaslíci; ale kdyby Hitler vyhrál, jak by jej dějiny posuzovaly? Nyní se o něm lže tak bezostyšně - s vědomím, že jakýkoli nesmysl dojde sluchu, proti němuž se nikdo neodváží nic namítat -, že to až úplně uráží inteligenci každého samostatně uvažujícího nadčlověka - pouhý člověk totiž samostatně nemyslí.
Aby nedošlo k mýlce, chtěl bych zdůraznit, že Já osobně nepatřím k přívržencům nacismu, ani k jiným kolektivistickým hnutím či názorovým proudům. Já jsem naopak bytostný individualista, anarchista a misantrop; ale zato patřím mezi přívržence pravdy, ať je jakkoli strašná; věřím rovněž ve svobodu slova, ve volné šíření myšlenek a ve svobodnou výměnu názorů; věřím v osvobozující a zušlechťující moc vzdělání. Pouhá slova nikomu neubližují, jen skutky - a kdyby, tak co je mi po tom? Lidi jsou verbež, na níž pramálo záleží. Ale mimořádného nadčlověka poznám. Hitler je tedy spíše mým "nejlepším nepřítelem" než přítelem; v něčem s ním souhlasím, v něčem nesouhlasím. Mám svůj vlastní světový názor, který nikomu nevnucuji a který si nedám nikým vzít.
České vydání Mein Kampfu bylo, lidužel, evidentně sflikováno narychlo, překotně, bez korektur a s cílem co nejvíce na tom trhnout. Text se v něm proto hemží všemi možnými i nemožnými debilními chybami, jak v překladu a v interpunkci, tak i hrubicemi pravopisnými, tiskovými a gramatickými. Výpisky tedy vyžadovaly veškerou mou pozornost nedobrovolného korektora. Dost jsem se s tím nadřel.
*
Adolf Hitler: Mein Kampf

ÚČTOVÁNÍ
říšská orlice

1. kapitola
V RODNÉM DOMĚ
To, že mi osud určil jako rodiště Braunau am Inn, považuji dnes za předurčení šťastné. Toto městečko leží přece na hranici oněch dvou německých států, jejichž opětné spojení se alespoň nám mladým jeví jako životní úkol, který musíme uskutečňovat všemi prostředky!

hakenkreuz




Nechtěl jsem být úředníkem.
Ani domluvy, ani "vážné" námitky nemohly na tomto odporu něco změnit. Nechtěl jsem být úředníkem, ne a ještě jednou ne. Všechny pokusy vzbudit líčením z vlastního otcova života lásku nebo chuť k tomuto povolání se obrátily v opak. Bylo mi zle a zíval jsem již při myšlence, že budu muset jednou sedět v kanceláři jako nesvobodný muž! Nebýt pánem svého času, nýbrž muset stěsnat obsah celého svého života do vyplňovaných formulářů. Jaké myšlenky to mohlo vyvolávat u hocha, který byl opravdu všechno jiný než "hodný" v běžném smyslu slova! Strašně snadné učení ve škole mi poskytovalo tolik volného času, že mě vidělo častěji slunce než pokoj. Jestliže mí političtí protivníci prozkoumávají s laskavou pozorností můj život až do doby mého tehdejšího mládí, aby mohli s úlevou konstatovat, jaké nesnesitelné kousky vyváděl tento "Hitler" už v mládí, tak děkuji nebesům, že mi ještě i teď něco poskytují ze vzpomínek této šťastné doby. Louka a les byly tehdy bojištěm, na kterém se řešily vždy přítomné "rozpory".
Nevím, zda by tento výpočet souhlasil. Jistý byl jen můj neúspěch ve škole. Co mě bavilo, to jsem se učil, především všechno, co bych podle svého názoru později jako malíř mohl potřebovat. Co se mi z tohoto hlediska zdálo bezvýznamné, nebo mě nijak nepřitahovalo, to jsem dokonale sabotoval. Daleko nejlepší byly mé výkony v zeměpise a ještě lepší ve světových dějinách. Dva oblíbené předměty, v nichž jsem ve třídě vedl.
"Učit se" dějepisu znamená hledat a nalézat ty síly, které jsou příčinou oněch působení, které máme potom před očima jako dějinné události.
Umění číst a také učit se znamená i v tomto případě zapamatovat si podstatné a zapomenout nepodstatné.

říšská orlice



2. kapitola
LÉTA UČENÍ A STRÁDÁNÍ VE VÍDNI
Překážky tu nejsou proto, aby se před nimi kapitulovalo, ale aby se překonávaly.

hakenkreuz


Četl jsem tehdy nekonečně mnoho. A to důkladně. Čas, který mi zbyl po práci, byl věnován beze zbytku mému studiu. Za pár let jsem si tak vytvořil základy vědění, ze kterých čerpám ještě dnes. Ale ještě mnoho jiného.
Dnes pevně věřím tomu, že se obecně veškeré tvůrčí myšlenky objevují zásadně už v mládí, pokud takové myšlenky člověk má. Rozlišuji mezi moudrostí stáří, která spočívá jen ve větší důkladnosti a opatrnosti, což je výsledkem zkušenosti dlouhého života, a genialitou mládí, které v nevyčerpatelné plodnosti sype myšlenky a nápady a nemůže je hned ani zpracovat, protože jich je takové množství. Dodává stavební materiály a plány do budoucna, z nichž si moudřejší stáří bere kameny, otesává je a provádí stavbu, pokud takzvaná moudrost stáří neudusila genialitu mládí.

hakenkreuz


Život, který jsem až dosud vedl v otcovském domě, se jen málo lišil, nebo vůbec nelišil od života všech ostatních. Mohl jsem bezstarostně očekávat nový den a žádný sociální problém pro mne neexistoval. Prostředí mého mládí se skládalo z maloměstských kruhů, tedy ze světa, který má jen málo styků se skutečným dělníkem rukou. Neboť - ať se to zdá na první pohled sebepodivnější - propast mezi těmito hospodářsky nijak skvěle postavenými vrstvami a dělníkem pěsti je často hlubší než se zdá. Důvod tohoto, řekněme téměř nepřátelství, vězí v obavách jedné společenské skupiny, která se teprve nedávno povznesla nad úroveň dělníků rukou, že klesne opět do starého, málo váženého stavu, nebo alespoň že k němu bude ještě počítána. K tomu přistupuje ještě odporná vzpomínka na kulturní bídu této nižší třídy, častá vzájemná hrubost, přičemž vlastní i sebenižší postavení ve společenském životě by jakýkoliv styk s touto překonanou kulturní a životní úrovní nesnesitelně zatížil.

hakenkreuz


Tak jako příroda soustřeďuje svoji největší pozornost nikoliv na udržování stávajícího, nýbrž na pěstování nového potomstva jako nositele druhu, tak i v lidském životě může se jednat méně o umělé zušlechťování toho, co je špatné - což je při založení lidí z devadesáti devíti procent nemožné -, nýbrž o zajištění zdravějších cest budoucího vývoje od prvopočátku.

hakenkreuz


Nevím, co mě v té době nejvíce děsilo: hospodářská bída mých tehdejších druhů, mravní a morální otrlost nebo nízká úroveň jejich duševní kultury.
Představme si následující věc:
Ve sklepním bytě, sestávajícím ze dvou místností, bydlí sedmičlenná dělnická rodina. Mezi pěti dětmi je také chlapec řekněme tříletý. Je to věk, ve kterém si dítě začíná uvědomovat první dojmy. U nadaných lidí nalézáme stopy vzpomínek z této doby ještě ve vysokém věku. Už jen těsný a přeplněný prostor nevede k příznivým vztahům. Hádky vznikají často už jen z tohoto důvodu. Neboť lidé tu nežijí spolu, nýbrž namačkáni na sobě. Každý i ten nejmenší konflikt, který se v prostorném bytě srovná sám o sobě možností vzájemného odstupu, vede zde k neustálým odporným hádkám. U dětí je to ještě snesitelné, hádají se přece v takových situacích neustále a rychle a důkladně to zase mezi sebou zapomenou. Probíhá-li ovšem tento boj mezi rodiči a to téměř každý den a nevybíravou formou, pak se musí, i když pomalu, dostavit posléze výsledky takové názorné výuky dětí. Jaké ty výsledky jsou, si dokáže představit jen ten, kdo toto prostředí zná. Vzájemné spory jsou provázeny surovými výtržnostmi otce a vedou v opilosti k týrání matky. V šesti letech tuší malý politováníhodný hoch věci, ze kterých má dospělý hrůzu. Morálně přiotráven, tělesně podvyživen, ubohou hlavičku zavšivenou - tak chodí malý "státní občan" do národní školy. Co všechno malý chlapík jinak ještě doma slyší, nevede k posílení úcty k lidem. Na lidstvu nezůstane nic dobrého, všechny instituce jsou napadány, počínaje učitelem a konče hlavou státu. Lhostejno, zda jde o náboženství, o morálku, o stát nebo o společnost, všem se sprostě nadává a na vše se hází bláto nejoplzlejším způsobem.
Jaké postavení ale může tento člověk zaujmout v životě, do kterého se chystá vstoupit? Nic mu už není svaté, nic velkého nepoznal a naopak tuší a zná nížiny života. Z tříletého dítěte se stal patnáctiletý opovrhovač jakoukoli autoritou. Nic kromě špíny a neřádu mladý člověk ještě nepoznal. Nic, co by mu mohlo dát podnět k vyššímu nadšení.

hakenkreuz


Myslím, že mě mé okolí považovalo za podivína. Že jsem byl přitom oddán své lásce ke stavebnímu umění, bylo přirozené. Architektura byla pro mne vedle hudby královnou umění, zabývat se jí za těchto okolností nebylo pro mne "prací", ale největším štěstím. Mohl jsem číst nebo kreslit dlouho do noci; unaven jsem nebyl nikdy.
Samozřejmě že "čtením" myslím něco jiného než velký průměr naší tzv. "inteligence".
Znám lidi, kteří nekonečně mnoho "čtou", a to knihu za knihou, písmeno za písmenem, a přesto je nemohu nazvat "sečtělými". Mají ovšem velké množství "vědění", ale jejich mozek není s to provádět třídění a registraturu tohoto vstřebaného materiálu. Chybí jim umění oddělit v knize cenné od bezcenného. To prvé si pak uložit v hlavě navždy, to druhé pokud možno vůbec nevidět, ale každopádně to nevláčet s sebou. Čtení není přece samoúčelné, nýbrž je to prostředek právě k tomuto. Má v prvé řadě pomáhat naplnit rámec, který je dán každému jeho nadáním a schopnostmi; má tedy dodat nástroje a materiály, které člověk potřebuje ke svému životnímu povolání; a je zcela lhostejno, zda toto slouží jen primitivnímu výdělku, nebo představuje uspokojení vyššího určení; v druhé řadě ale má zprostředkovat všeobecný obraz světa. V obou případech je však nutné, aby bylo pořadí knih předáváno paměti k uchování. Kniha dostává ve všeobecném obrazu světa své místo jako kamínek mozaiky a tím pomáhá utvářet tento obraz v čtenářově hlavě. Jinak vzniká divoký zmatek naučených věcí, které jsou bezcenné a které na druhé straně posilují ješitnost jejich nešťastného majitele. Neboť tento se skutečně vážně domnívá, že je "vzdělaný", rozumí životu a má znalosti; zatím se ale s každým novým přírůstkem "vzdělání" tohoto druhu vpravdě světu stále více odcizuje, až skončí buď v sanatoriu, nebo jako "politik" v parlamentu.
Nikdy se takové hlavě nepodaří vybrat ze změti svých "vědomostí" to, co je právě v dané chvíli potřeba, protože jeho duševní balast není uspořádán do linií života, ale do pořadí knih, jak je četl a jak má jejich obsah v hlavě. Kdyby ho osud ve svých požadavcích v každodenním životě upamatovával vždy na správné použití kdysi přečteného, musel by také uvést název knihy a číslo stránky, protože by chudák ani za celou věčnost nenašel to správné. Protože to ale osud nedělá, dostávají se tito vševědi v každé kritické hodině do nejhroznějších rozpaků, hledají křečovitě analogické případy a seženou přirozeně s naprostou jistotou špatné recepty.
Kdyby tomu tak nebylo, nebylo by možné pochopit politické výkony našich učených vládních herojů na nejvyšších místech jinak, než že bychom u nich předpokládali místo patologického založení darebáckou podlost.
Ale kdo ovládá umění správného čtení, toho cit při studiu každé knihy, každého časopisu nebo brožury okamžitě upozorní na to, co by si podle svého mínění měl trvale zapamatovat, protože je to buď účelné anebo to stojí za zapamatování. A také to, co tímto způsobem získáme, tj. smysluplné zařazení do stávajícího obrazu, aby bylo možné mít představu o té či oné věci, obraz buď opraví nebo doplní, tedy zvýší správnost nebo zřetelnost téhož. Jestliže život položí najednou nějakou otázku k přezkoušení či zodpovězení, tak u tohoto druhu čtenářů paměť okamžitě sáhne po měřítku už existujícího názorného obrazu a vybere z něj jednotlivé příspěvky týkající se této otázky, nashromážděné za desetiletí, předloží ji rozumu k přezkoušení a k novému zaujetí stanoviska, dokud otázka není vysvětlena a zodpovězena.
Jen tak má četba smysl a účel.

Psychika širokých mas není přístupna polovičatosti a slabosti.
Podobně jako žena, jejíž duševní pocity jsou méně určovány důvody abstraktního rozumu než nedefinovatelnou cituplnou touhou po další síle a která se proto raději skloní před silným, než aby ovládala slabocha. Davy milují také více vládce než prosebníka a vnitřně je uspokojuje učení, které vedle sebe netrpí žádné jiné než to, které schválí liberální svoboda; neví většinou, co si s ní mají počít a cítí se dokonce trochu opuštěné. Nestydatost duševního terorismu si uvědomují jen málo, podobně jako pobuřující zneužívání lidské svobody a vůbec netuší vnitřní nesmyslnost celého učení. Vidí jen bezohlednou sílu a brutalitu cílevědomých výroků a před tou se nakonec vždy skloní.

hakenkreuz


Byly to odbory, které udělaly z pojmu demokracie odpornou a směšnou frázi, nesmrtelně zhanobily svobodu a bratrství větou "nechceš-li být soudruhem, tak ti lebku rozbijem".
K tomu všemu jsem se cítil vnitřně zhnusen, zvláště novějším rabulistickým[1] způsobem vyjadřování a způsobem výkladu. S obrovským množstvím slov nejasného obsahu nebo nesrozumitelného významu jsou sestavovány věty rádoby duchaplné, leč nesmyslné. Jen dekadence naší velkoměstské bohémy se může cítit jako doma v tomto bludišti rozumu a vybírat z hnoje tohoto literárního dadaismu "vnitřní prožitek", podporována přitom příslovečnou skromností části našeho lidu, který v tom, co je mu nejméně srozumitelné, větří o to hlubší moudrost.

hakenkreuz


Nakejhali přece tito houseři za jediné zasedací období toho tolik, že se to nepodařilo ani za staletí celé dynastii císařů, počítaje v to i nejslabší období.
Byl jsem rozhořčen, že ve státě, kde si nárokoval slovo a kritizoval každý poloblázen, ano a byli tací dokonce i v Říšském sněmu jako "zákonodárci", mohl nositel císařské koruny dostávat "nařízení" od nejslabší instituce a žvanírny všech dob.
Byl jsem ale ještě více pobouřen, že noviny "Wiener Presse", které se co nejponíženěji klaněly i poslední dvorní kobyle a náhodné její zavrtění ocasem je vyvádělo z míry, nyní se starostlivou tváří, ale jak se mi zdálo, se špatně skrývanou zlomyslností, vyjadřovaly pochybnosti vůči německému císaři.
Jako vždy v takových případech jsem se pokoušel odstranit pochybnosti pomocí knih.

Vůbec ona morální a jiná čistota židovského národa byla věcí sama pro sebe. Že se nejednalo o žádné milovníky vody, to bylo vidět už na jejich zevnějšku, i když člověk přimhouřil obě oči. Později mi bylo někdy zle ze zápachu těchto kaftanářů. K tomu ještě musíme přičíst jejich špinavé oblečení a málo rekovný zjev.
To vše nemohlo působit přitažlivě; člověk musel být zhnusen, když kromě tělesné nečistoty objevil najednou morální špínu tohoto vyvoleného národa.
Nebylo neřádstva v jakékoliv formě, žádná nestydatost především v kulturním životě, na nichž by se byl nepodílel alespoň jeden Žid.
I když se řízlo do takového nádoru opatrně, našel se židáček jako červ v hnijícím těle, často zcela oslněn náhlým světlem.
Bylo to těžké obvinění, kterého se dostalo v mých očích Židům, když jsem poznal jejich činnost v tisku, umění, literatuře a divadle. Teď už nemohlo pomoci žádné jímavé ujišťování. Stačilo prostudovat plakáty, které nesly jména duševních tvůrců těchto hrozných filmových a divadelních slátanin, které tu byly vychvalovány, aby se člověk na delší dobu zatvrdil. To byl mor, duchovní mor, horší než kdysi černá smrt, kterou tu byl infikován národ. A jaké množství tohoto jedu se vyrábělo a šířilo! Přirozeně, čím je duševní a kulturní úroveň takového výrobce umění nižší, tím neomezenější je jeho plodnost, až takový chlapík začne vrhat svoje neřádstvo jako katapult ostatním lidem do obličeje. Přitom ještě v neomezeném počtu; pomysleme jen, že příroda na jednoho Goetha vsadí do kožichu lidstva deset tisíc takových mazalů, kteří pak jako bacilonosiči nejhoršího druhu otravují lidstvo.
Bylo to hrozné, ale nedalo se přehlédnout, že právě Žid byl vybrán přírodou na tuto úlohu v přehojném množství. Musí se hledat jeho vyvolenost právě v tom?

hakenkreuz


Někdy jsem trnul. Co víc obdivovat - jejich hbitý jazyk nebo umění lhát? Začínal jsem je pomalu nenávidět.
Jen v hlavě obludy, ne člověka, mohl vzniknout plán této organizace, jejíž činnost musela vést ve svém závěru ke zhroucení lidské kultury a ke zpustošení světa.
Poslední záchranou v tomto případě zůstával boj, boj všemi prostředky, které si lidský duch, rozum a vůle mohou představit, bez ohledu na to, komu pak osud přihodí na misku vah své požehnání.
Ze slabého světoobčana jsem se stal fanatickým antisemitou.

Židovské marxistické učení odmítá aristokratický princip přírody a klade namísto věčného privilegia síly a moci masu a její mrtvou váhu.
Věčná příroda mstí neúprosně překročení svých přikázání.
Věřím dnes, že jednám v duchu všemohoucího Stvořitele: tím, že se bráním Židovi, bojuji za dílo Pána.

2. část >>>


Poznámka:

[1] rabulistický = překroucečský, mnohomluvný. - poznámka Misantropova.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Aktuální články

Reklama
Další mé stránky:

Hledáš něco pouze na mých stránkách?
Tip: Prohledávej je mým vlastním vyhledávačem MiSearch!
https://www.google.cz/cse/publicurl?cx=013770122102643942506:cu-cqhoxcdm