Friedrich Nietzsche: Radostná věda - 1. (výpisky)

9. června 2010 v 15:41 | Misantrop |  Četba


Jen ve vlastním příbytku přebývám,
nikdy jsem nesáhl k nápodobě
a - každému mistru se vysmívám,
který se nesmál sám sobě.
NAD MÝMI DVEŘMI



PŘEDMLUVA

» 1. «
Radikální osamocení jako nouzová obrana proti chorobně jasnozřivému pohrdání lidmi.

» 2. «
U jednoho jsou to jeho nedostatky, které filosofují, u druhého jeho bohatství a síla. První filosofii nutně potřebuje, ať již jako oporu, uklidnění, lék, vykoupení, povznesení, sebeodcizení; u druhého je jen krásným luxusem, v nejlepším případě rozkoší triumfující vděčnosti, která se musí nakonec vepsat kosmickými majuskulemi ještě i do nebes pojmů. Avšak v onom prvním, obyčejnějším případě, kdy se filosofie pěstuje z nouze, jako u všech nemocných myslitelů - a možná nemocní myslitelé v dějinách filosofie převažují -: co se stane z myšlenky samé, jež je vystavena tlaku nemoci?

Každá filosofie, která staví mír výše než válku, každá etika s negativní variantou pojmu štěstí, každá metafyzika a fyzika, která zná finále, konečný stav jakéhokoli druhu, každá převážně estetická nebo náboženská žádost po jakémsi ústraní, zásvětí, po něčem zcela "mimo" či "nad" opravňuje k otázce, zda to nebyla nemoc, co filosofa inspirovalo.

Při veškerém filosofování nešlo dosud vůbec o "pravdu", nýbrž o cosi jiného, řekněme o zdraví, budoucnost, růst, moc, život...



» 3. «
Filosof, který prošel a stále znovu prochází mnoha podobami zdraví, prošel i právě tolika filosofiemi: nemůže prostě jinak. Nám filosofům není dovoleno oddělovat duši a tělo, jako je odděluje lid. Žít - to pro nás znamená ustavičně proměňovat vše, čím jsme, ve světlo a plamen, včetně všeho, co nás potká, my vůbec nemůžeme jinak. A co se týče nemoci: nejsme snad téměř v pokušení se ptát, zda bychom ji vůbec mohli postrádat? Teprve velká bolest, ona dlouhá, pomalá bolest, která si dává na čas, ve které jako bychom byli spalováni ještě zeleným dřevem, nutí nás filosofy, abychom sestoupili do své poslední hloubky a zbavili se veškeré důvěřivosti, veškeré dobromyslnosti, mlhavosti, mírnosti, průměrnosti, do nichž jsme předtím možná vkládali svou lidskost. Pochybuji, zda taková bolest "zlepšuje" -; ale vím, že nás prohlubuje. Ať už se učíme čelit jí hrdostí, výsměchem, silou své vůle, počínáme si jako indián, který se i při sebekrutějším mučení odškodňuje na svém mučiteli ostřím svého jazyka.[1]

» 4. «
"Je pravda, že je pán bůh přítomen všude?" ptalo se malé děvčátko matky: "ale to mi připadá neslušné."

Ruta u Janova
na podzim roku 1886



"ŽERT, LEST A POMSTA."
Rýmovaná předehra

4.
Rozmluva.
A: Byl jsem chorý? Jsem už zdravý?
A kdo mi zas vrátil zdraví?
Na nic bych si nevzpomněl.
B: Až teď věřím ve tvé zdraví:
Zdráv je ten, kdo zapomněl.

7.
Vademecum - vadetecum.
Můj způsob vábí tě, má slova,
mně v patách chtěl bys jít?
Jen sebe sleduj stále znova: -
Tak za mnou jdeš - jen chtít!

10.
Pohrdavec.
Já leccos jsem pustil a opustil,
a pro vás už proto jsem pohrdavec.
Kdo z pohárů nadmíru plných pil,
ten vždy něco pustil a upustil, -
a přec víno nemá za špatnou věc.

16.
Vzhůru.
"Jak bych já ten vrchol slez?"
Nedumej a vzhůru lez!

17.
Heslo člověka moci.
Nikdy nepros! Upusť od žebrání!
Ber vše, prosím tebe, na potkání!

20.
K úvaze.
Dvojí bolest se unese spíš
nežli jedna: tak se teď odvážíš?

27.
Poutník.
Nuž, poutníče, teď chladně vpřed a ztečí!
Jsi ztracen, uvěříš-li - v nebezpečí.

30.
Bližní.
Bližního já poblíž nemám rád:
výš a dál ho třeba odehnat!

33.
Samotář.
Vést i se nechat vést - je protivné.
Mám poslouchat? Ne! Vládnout mám? Ne! Ne!
Mám s lesní zvěří jedno zalíbení,
vždy zmizet na hodný čas v houštině,
a ponořit se v svaté poblouzení,
až nakonec se domů zlákat z cest,
a sebe sama k sobě - svést.

40.
Bez závisti.
Nezávidí: vy jej ctíte za to?
Vaše pocty nezná - nedbá na to.
Orlí zrak jen k dálkám chce se vznést.
Nevidí vás! - vidí dráhy hvězd!

43.
Pobídka.
O slávu chceš usilovat?
Pak se poučkou dej vést:
že včas musíš rezignovat
na svou čest!

47.
Sestup.
"On klesá, padá" - soudíte vy rázem;
leč vpravdě sestupuje on k vám na zem!

48.
Proti zákonům.
Když umlčet chceš přírodu,
stroj zákonů dej do chodu.

49.
Promluva mudrce.
Byť lidu vzdálen, na prospěch přec lidem,
svou cestou jdu, jsem bouří hned, hned klidem -
a stále nad tím lidem!

50.
Ztratil hlavu.
Už má ducha - kdo jej vpravil do ní?
Jeden muž teď ztratil rozum pro ni.
Předtím sloužila mu hlava denně:
K čertu šla teď hlava - ne! ne! k ženě!

61.
Promluva skeptikova.
Zpola máš život za sebou:
bolest to byla a omyly, den za dnem!
Hledáš, co ještě máš před sebou?
Hledám jen jediné: důvod, a vem kde vem!



KNIHA PRVNÍ
»«

» 1. «
Hlasatelé účelu bytí. - I ten nejškodlivější člověk může být vždy ještě nejprospěšnější, totiž vzhledem k zachování druhu; neboť udržuje sám v sobě či - díky svému působení - v druhých ty pudy, bez nichž by lidstvo dávno ochablo nebo shnilo. Nenávist, škodolibost, chamtivost, panovačnost a co všechno se ještě nazývá zlým: to vše patří k podivuhodné ekonomii zachování druhu, k ekonomii jistě nákladné, rozhazovačné a v celku nanejvýš pošetilé: - která však průkazně náš rod dosud zachovala.

Zatím si komedie bytí ještě "neuvědomila" sebe samu, zatím je stále ještě doba tragédie, doba morálek a náboženství.

Všechny etiky byly dosud natolik pošetilé a nepřirozené, že by každá z nich přivedla lidstvo do záhuby, kdyby je doopravdy ovládla.

Člověk se pozvolna stal fantastickým zvířetem, jež ke své existenci potřebuje oproti jiným zvířatům ještě jednu základní podmínku: člověk musí čas od času věřit, že ví, proč existuje, jeho druh nemůže prospívat bez periodické důvěry v život! Bez víry v rozumnost života!

» 2. «
Intelektuální svědomí. - Naprostá většina lidí nepokládá za opovrženíhodné věřit tomu či onomu a také podle toho žít, aniž si předtím uvědomili poslední a nejjistější důvody pro a proti a aniž se aspoň dodatečně snažili takové důvody najít.

» 3. «
Ušlechtilí a nízcí. - Vkus vyšší povahy se zaměřuje na výjimky, na věci, které člověka obvykle nechávají chladným a nemají v sobě jakoby žádnou sladkost; vyšší povaha má singulární míru hodnot.

» 4. «
Co uchovává druh. - Lidstvu zatím pomohli nejvíce kupředu duchové vskutku silní a zlí. Nové je však za všech okolností zlé, neboť chce dobývat, porážet staré hraniční kameny a staré předměty úcty; a pouze staré je dobré!

» 6. «
Ztráta důstojnosti. - Přemýšlení ztratilo veškerou důstojnost formy, lidé se posmívají obřadnosti a slavnostním gestům přemýšlejícího a nesnesli by už moudrého muže starého stylu. Myslíme příliš rychle, cestou, za chůze, vprostřed všemožných činností, dokonce i když myslíme na věci nejvážnější; obejdeme se bez velkých příprav, ba i bez ticha.

» 9. «
Naše erupce. - Všichni jsme zvedající se vulkány, jejichž hodina erupce teprve přijde.

» 11. «
Vědomí. - Kdyby nebyl záchovný svazek instinktů tak nesmírně mocný, kdyby nesloužil celku jako regulátor - pak by muselo zvrácené souzení a fantazírování s otevřenýma očima, povrchnost a lehkověrnost, zkrátka právě vědomí přivést lidstvo do záhuby: či spíše - bez onoho svazku by už lidstva dávno nebylo!

» 12. «
O cíli vědy. - Co kdyby však libost a nelibost spolu byly svázány tak, že ten, kdo chce mít co nejvíce jedné, musí mít také co nejvíce té druhé, - a kdo chce poznat "nebeský jásot", musí být připraven i na "sklíčenost k smrti"?

pokračování >>>



Poznámka:

[1] Jak je známo, Nietzsche byl téměř celý svůj krátký život nemocný a trpěl velkými bolestmi. Nietzsche zde použil vylíčení krutých indiánských zvyků z knihy Obrazy ze Spojených států francouzského filosofa Volneye. Úryvek ze stejného místa v tomto cestopisu použil i Stendhal ve spise O lásce. - poznámka Misantropova.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Aktuální články

Reklama
Další mé stránky:

Hledáš něco pouze na mých stránkách?
Tip: Prohledávej je mým vlastním vyhledávačem MiSearch!
https://www.google.cz/cse/publicurl?cx=013770122102643942506:cu-cqhoxcdm