Friedrich Nietzsche: Radostná věda - 2. (výpisky)

9. června 2010 v 15:44 | Misantrop |  Četba

» 13. «
K učení o pocitu moci. - Prospíváním a ubližováním uplatňujeme svou moc nad druhými - a nic jiného při tom nechceme! Ubližováním ji uplatňujeme vůči těm, jimž ji musíme dát teprve pocítit: neboť bolest je zde mnohem citelnějším prostředkem než rozkoš: - bolest se vždy táže po příčině, zatímco rozkoš má sklon zastavit se u sebe a neohlížet se zpět. Dobrodiním a přízní uplatňujeme svou moc vůči těm, kteří jsou na nás už nějakým způsobem závislí.

Snadná kořist je hrdé povaze čímsi opovrženíhodným.

Soucit je nejpříjemnějším pocitem pro ty, kdo jsou málo hrdí a nemají vyhlídek na velkolepé dobývání: pro ně je snadná kořist - a tou je každý trpící - něčím úchvatným. Soucit je proslulou ctností lehkých děv.

» 14. «
Co všechno se nazývá láskou. - Naše láska k bližnímu - není to honba za novým vlastnictvím? A právě tak naše láska k vědění, pravdě a vůbec celá ta honba za novinkami?

Vidíme-li, jak někdo trpí, rádi využijeme nabízenou příležitost se ho zmocnit.

Nejzřetelněji se však projevuje jako touha po vlastnictví láska mezi pohlavími. Musíme se opravdu divit, že tato divoká chtivost a nespravedlivost lásky mezi pohlavími byla po všechny věky tak opěvána a uctívána, ba že byl z této lásky dokonce odvozen pojem lásky jako protiklad egoismu, zatímco ona je snad tím nejpokrytějším výrazem egoismu.

» 18. «
Antická hrdost. - Řecký filosof procházel životem s tajným pocitem, že existuje mnohem více otroků, než se obecně míní - totiž, že otrokem je každý, kdo není filosofem.

» 19. «
Zlo. - Jed, který slabší povahu zahubí, je pro silného posilou - a ten mu také neříká jed.

» 21. «
Hlasatelům nezištnosti. - Lidé byli odedávna při chválení ctností velice málo "nezištní", velice málo "nesobečtí"! Chvála ctností je chválou něčeho, co je soukromě škodlivé - je chválou pudů, které člověka zbavují jeho nejušlechtilejšího egoismu a síly k nejvyšší péči o sebe sama. Motivy této morálky jsou v rozporu s jejím principem!

» 22. «
L'ordre du jour pour le roi. - Básník si napsal na dveře: "Kdo tudy vstupuje, prokazuje mi čest; kdo tak nečiní - potěšení."

» 23. «
Známky úpadku. - Napoleon: "Mám právo odpovědět na vše, z čeho mě kdo obviňuje, věčným 'To jsem já'. Stojím stranou celého světa, od nikoho nepřijímám podmínky."

» 26. «
Co znamená život? - Život - to znamená: být krutý a neúprosný vůči všemu, co na nás, a nejen na nás, slábne a stárne.

» 31. «
Obchod a šlechta. - Již nyní přestává být politika řemeslem šlechtice: a není vyloučeno, že by jednoho dne mohla být považována za věc tak obecnou, že by se stejně jako veškerá stranická a spotřební literatura uváděla v rubrice "prostituce ducha".

» 32. «
Nežádoucí učedníci. - Můj způsob myšlení vyžaduje duši válečníka, odhodlání ubližovat, rozkoš z odmítání, tvrdou kůži.

» 40. «
O nedostatku vznešené formy. - Prozatím jakákoli vojensky založená kultura výrazně převyšuje celou takzvanou kulturu industriální: ta je ve své nynější podobě vůbec nejnižší formou bytí, jaká doposud existovala. Zde působí prostě zákon nouze: člověk chce žít a musí se prodávat, ale pohrdá tím, kdo této nouze využívá a dělníka si kupuje. Masy jsou v podstatě svolné k otroctví všeho druhu, za předpokladu, že vyšší člověk nad nimi se jako vyšší, jako k rozkazování zrozený neustále legitimuje - vznešenou formou!

» 45. «
Epikúros. - Ano, jsem hrdý na to, že Epikurův charakter pociťuji jinak než možná kdokoli druhý, a při všem, co od něj slyším a čtu, vychutnávám štěstí pozdního odpoledne starověku: - vidím, jak jeho zrak hledí na širé bělavé moře, přes pobřežní skaliska vyhřátá sluncem, v jehož světle si hrají velcí i malí živočichové, jistě a klidně jako toto světlo i onen zrak. Takové štěstí mohl vynalézt jen člověk, který bez ustání trpěl[1] - štěstí zraku, před nímž se ztišilo moře bytí, a jenž se nemůže dosyta vynadívat na jeho povrch a na tuto pestrou, něžnou, rozechvělou pleť moře: nikdy předtím neexistovala taková skromnost rozkoše.

» 47. «
O potlačování vášní. - Vidím všude, v životě i na divadle, a v neposlední řadě ve všem napsaném, potěšení ze všech hrubších projevů a gest vášně: vyžaduje se teď jakási konvence vášnivosti, - jenom ne vášeň sama! Přesto tím právě nakonec dosáhneme a našim potomkům bude vlastní pravá divokost.

» 48. «
Znalost nouze. - Recept proti "nouzi" zní: nouze.

» 50. «
Argument osamocení. - Chladného pohledu či úšklebku těch, mezi nimiž a pro něž je člověk vychován, se ještě i ten nejsilnější obává. Čeho se tu vlastně obáváme? Osamocení! - Tak z nás promlouvá instinkt stáda.

» 53. «
Kde začíná dobro. - Čím tupější je oko, tím dále sahá dobro! Odtud to věčné veselí prostého lidu a dětí! Odtud zachmuřenost a špatnému svědomí podobný zármutek velkých myslitelů!

» 56. «
Žádost po utrpení. - Nevědí, co se sebou samými počít - a tak malují na zeď neštěstí druhých: vždy potřebují druhé! A stále znovu jiné druhé! - odpusťte mi, přátelé, odvážil jsem se malovat na zeď své štěstí.



KNIHA DRUHÁ
»«

» 59. «
My umělci! - Stačí milovat, nenávidět, toužit, vůbec cítit, - a okamžitě se nás zmocní duch a síla snu a my stoupáme s otevřenýma očima nevšímajíce si nebezpečí po nejnebezpečnějších stezkách na střechy a věže fantazie, bez jakékoli závratě, jako zrozeni ke šplhání - my náměsíčníci dne! My umělci! My skrývači přirozenosti! Posedlí měsícem a bohem! My němí neúnavní poutníci po výšinách, v nichž nevidíme výšiny, nýbrž své roviny, své jistoty!

» 72. «
Matky. - Samice nacházejí v dětech uspokojení své panovačnosti, majetek, zaměstnání, něco naprosto srozumitelného, s čím si můžeme povídat.

» 80. «
Umění a příroda. - Přirozená vášeň je přece tak skoupá na slovo! tak němá a rozpačitá! Nebo, když už slova nalezne, tak zmatená a nerozumná a sama za sebe se stydící!

» 86. «
O divadle. - Lidi každodenní duše, kteří se večer nepodobají vítězům na triumfálních vozech, nýbrž unaveným mezkům, na nichž život příliš často zkoušel svůj bič. Co by takoví lidé vůbec věděli o "vyšších" náladách, kdyby nebylo opojných prostředků a ideových ran bičem! - a tak mají své podněcovatele nadšení, jako mají svá vína. Ale k čemu je mně jejich nápoj a jejich opojení! Nač potřebuje člověk plný nadšení víno!

Divadlo a hudba jako kouření hašiše a žvýkání betelu pro Evropany! Kdo nám asi vylíčí celou historii narkotik!

» 98. «
Na oslavu Shakespeara. - Nezávislost duše! o tu zde jde! Žádná oběť zde nemůže být příliš veliká: i svého nejlepšího přítele jí musí člověk umět obětovat, byť by to byl nejskvělejší člověk, ozdoba světa, génius nemající sobě rovna, - když totiž milujeme svobodu jako svobodu velkých duší, a skrze něj této svobodě hrozí nebezpečí.

» 99. «
Schopenhauerovi stoupenci. - Život má oprávnění a je v právu sám před sebou: - tento život, jenž na každého z nás volá: "Buď mužem a nenásleduj mne, - nýbrž sebe! Nýbrž sebe!" Také náš život ať si před námi samými uchová své oprávnění! I my ať vyrůstáme a rozkvétáme ze sebe samých svobodně a beze strachu, v nevinné sebedůvěře!

"...že vášeň je lepší než stoicismus a pokrytectví, že být čestný, dokonce i ve zlu, je lepší než ztratit sebe sama v tradiční mravnosti, že svobodný člověk může být jak dobrý, tak zlý, že však nesvobodný člověk je hanbou přírody a nedostane se mu žádné nebeské ani pozemské útěchy; konečně že každý, kdo chce být svobodný, se musí osvobodit sám a že svoboda nikomu nepadne do klína jako zázračný dar." (Richard Wagner in Bayreuth, s. 94.)

» 106. «
Hudba jako přímluvkyně. - Strom potřebuje bouře, pochyby, červy, zlobu, aby projevil druh a sílu svého klíčku; ať se třeba zlomí, není-li dost silný!

"Ale já v tvou věc věřím a pokládám ji za tak silnou, že řeknu vše, co proti ní mám ještě na srdci."

» 107. «
Naše poslední vděčnost k umění. - Musíme se tu a tam radovat ze své pošetilosti, abychom se mohli nadále radovat ze své moudrosti!



KNIHA TŘETÍ
»«

» 108. «
Nové boje. - Po Buddhově smrti ještě po staletí ukazovali v jedné jeskyni jeho stín,[2] - strašlivý, příšerný stín. Bůh je mrtev: ale jak je mezi lidmi zvykem, budou snad ještě po tisíciletí existovat jeskyně, kde bude ukazován jeho stín. - A my - my musíme zvítězit ještě i nad jeho stínem!

» 109. «
Střezme se! - Střezme se dokonce i víry, že vesmír je stroj; určitě není zkonstruován pro nějaký cíl, označením "stroj" mu prokazujeme příliš velkou čest.

Celkovým charakterem světa je naproti tomu věčný chaos, nikoli ve smyslu chybějící nutnosti, nýbrž chybějícího řádu, členění, formy, krásy, moudrosti, a jak se všechny ty naše estetické lidské představy nazývají.

Střezme se říkat, že v přírodě existují zákony. Existují jen nutnosti: není tu nikdo, kdo rozkazuje, nikdo, kdo poslouchá, nikdo, kdo přestupuje.

Kdy už přírodu boha zcela zbavíme! Kdy už budeme smět začít pomocí čisté, nově nalezené, nově vykoupené přírody činit nás lidi přirozenějšími!

» 147. «
Otázka a odpověď. - Co teď přejímají domorodé kmeny od Evropanů nejdříve? Kořalku a křesťanství, evropská narkotika. - A na co nejrychleji hynou? - Na evropská narkotika.

» 149. «
Nezdar reformací. - Pokaždé, když se nezdaří reformace celého národa a když hlavu pozvedají jen sekty, lze usuzovat, že národ je už v sobě velmi rozrůzněný a začíná se odpoutávat od hrubých stádních instinktů a od mravnosti mravu: to je významný stav nezakotvenosti, jejž jsme si navykli hanět jako úpadek mravů a zkaženost: a on zatím ohlašuje dozrávání vajíčka a brzké puknutí skořápky.

Kde se panuje, tam existují masy: kde jsou masy, tam existuje potřeba otroctví. Kde existuje otroctví, tam je jen málo individuí, a ta mají proti sobě stádní instinkty i svědomí.

» 151. «
O původu náboženství. - Co v dávných dobách vedlo vůbec k předpokladu "jiného světa", nebyl pud a potřeba, nýbrž omyl při výkladu určitých přírodních procesů, rozpaky intelektu.

» 166. «
Neustále ve své společnosti. - Vše, co je mého druhu, v přírodě i dějinách, ke mně hovoří, pohání mě kupředu, utěšuje -: to druhé neslyším, nebo ihned zapomínám. Jsem stále jen ve své společnosti.

» 167. «
Misantropie a láska. - Že je člověk syt lidí, říká jen tehdy, když je nemůže strávit, a přece jich má ještě plný žaludek. Misantropie je následek příliš žádostivé lásky k lidem a jejich "žraní", - kdo ti však kázal polykat lidi jako ústřice, můj princi Hamlete?

» 171. «
Sláva. - Když vděčnost mnohých vůči jednomu odhodí veškerý stud, pak vzniká sláva.

pokračování


Poznámky:

[1] Velký řecký filosof Epikúros (341-270 př. n. l.) trpěl bolestmi v močovém měchýři a břiše, jak vyplývá například z jeho dopisu Hermachovi, který cituje Cicero v Tuskulských hovorech. V nich Cicero Epikura a jeho filosofii stále napadá a vyčítá jí změkčilost. Polemiku s Ciceronem a moji svého druhu "obranu Epikurovu" viz ponejvíce v mém spise Zápisník živého muže. Naprosto sdílím s Nietzschem jeho obdiv k tomuto velkému řeckému filosofu! - pozn. Mis.
[2] Buddhův stín - jedná se pravděpodobně o červený obraz připomínající stojícího Buddhu (viz obrázek níže), 5 metrů vysoký, přirozeně vytvořený kapající vodou na stěně útesu, v thajském chrámovém komplexu poblíž města Saraburi. Místo se jmenuje Wat Phra Phutthachai (pokud mi mé kusé znalosti thajštiny dovolují, tak to znamená prostě "Chrám Buddhova stínu")
- pozn. Mis.
"Buddhův stín"
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Aktuální články

Reklama
Další mé stránky:

Hledáš něco pouze na mých stránkách?
Tip: Prohledávej je mým vlastním vyhledávačem MiSearch!
https://www.google.cz/cse/publicurl?cx=013770122102643942506:cu-cqhoxcdm