Friedrich Nietzsche: Radostná věda - 3. (výpisky)

9. června 2010 v 15:46 | Misantrop |  Četba

» 173. «
Hluboký být a hluboký se zdát. - Kdo ví, že je hluboký, usiluje o jasnost; kdo se chce davu zdát hluboký, usiluje o temnost. Neboť dav má za hluboké vše, čeho dna nemůže dohlédnout: je tak bázlivý a tak nerad vstupuje do vody.

» 174. «
Stranou. - Parlamentarismus, to znamená veřejné povolení volit mezi pěti základními politickými názory, se vlichocuje onomu množství lidí, kteří se rádi jeví jako samostatní a individuální a rádi by za své názory bojovali. Nakonec je však lhostejné, zda je stádu nařízen jeden názor, nebo zda je jich povoleno pět. - Kdo se od pěti veřejných názorů odchýlí a postaví se stranou, má proti sobě vždycky celé stádo.

» 184. «
Justice. - Raději se nechat okrást, než mít kolem sebe strašáky - to je můj vkus. A za všech okolností je to věc vkusu - a nic víc!

» 186. «
Špatné svědomí. - Vše, co teď koná, je spořádané a řádné - a přece má přitom špatné svědomí. Neboť jeho úkolem je mimořádné.

» 195. «
K smíchu! - Pohleďte! Jen pohleďte! On prchá před lidmi -: a oni utíkají za ním, protože běží před nimi, - natolik jsou stádem!

» 220. «
Oběť. - O oběti a obětování smýšlejí obětní zvířata jinak než diváci: ale nikdy jim nebylo dáno slovo.

» 224. «
Kritika zvířat. - Obávám se, že zvířata vidí člověka jako bytost sobě rovnou, která nanejvýš nebezpečným způsobem ztratila zdravý zvířecí rozum, - jako potřeštěné zvíře, jako smějící se zvíře, jako plačící zvíře, jako nešťastné zvíře.

» 232. «
Snění. - Člověk buď nesní vůbec, anebo zajímavě. - Musíme se učit také tak bdít: - buď vůbec ne, anebo zajímavě.

» 239. «
Zasmušilec. - Stačí jediný zasmušilý člověk, aby v celém domě způsobil trvalou rozladěnost a pochmurné nebe; a jen zázrakem se stává, že tento jeden chybí! - Štěstí není zdaleka tak nakažlivá nemoc, - čím to je?

» 252. «
Raději dlužni. - "Raději zůstat dlužni než platit mincí, jež nenese náš obraz!" - to vyžaduje naše suverenita.

» 265. «
Poslední skepse. - Co jsou nakonec lidské pravdy? - Jsou to nevyvratitelné lidské omyly.



KNIHA ČTVRTÁ
»«

» 283. «
Přípravní lidé. - Tajemství, jak sklidit největší plody a největší požitek z bytí, zní: žít nebezpečně!

» 285. «
Excelsior! - "Už nikdy se nebudeš modlit, už nikdy uctívat, už nikdy nespočineš v nekonečné důvěře - zakážeš si zastavit se před poslední moudrostí, poslední dobrotou, poslední mocí a odzbrojit své myšlenky - nemáš žádného trvalého hlídače a přítele pro svých sedmero samot - žiješ bez výhledu na pohoří, jež nese na temeni sníh a v srdci žár - není pro tebe už odplatitele ani oprávce poslední ruky - neexistuje už skrytý rozum v tom, co se děje, není láska v tom, co se ti přihodí - tvému srdci už není otevřeno útočiště, kde může jen nalézat a nemusí už hledat, bráníš se nějakému poslednímu míru, chceš věčný návrat války a míru."

» 294. «
Proti pomlouvačům přírody. - Jsou mi nepříjemní lidé, pro něž se každý přirozený sklon stává okamžitě nemocí, něčím znetvořujícím, ba mrzkým, - to oni nás svedli k domněnce, že lidské sklony a pudy jsou zlé; oni jsou příčinou naší velké nespravedlivosti vůči naší přirozenosti, vůči veškeré přírodě! Je dost lidí, kteří se smějí oddat s půvabem a bez starosti svým pudům: ale nečiní tak, ze strachu z oné domnělé "zlé podstaty" přírody! Proto došlo k tomu, že lze mezi lidmi nalézt jen málo vznešenosti: její známkou vždy bude nemít strach ze sebe, neočekávat od sebe nic mrzkého, bez váhání se rozlétnout, kam nás to pohání - nás svobodně zrozené ptáky! Ať přijdeme kamkoli, vždy kolem nás bude svobodně a slunečně.

» 311. «
Lomené světlo. - Tak málo se k vám hodím a mám tolik pravdy na své straně.

» 315. «
O poslední hodince. - Bouře jsou mým nebezpečím: budu mít svou bouři, která mě zahubí, jako zahubila Olivera Cromwella[1] jeho bouře? Nebo uhasnu jako světlo, které nesfoukne až vítr, nýbrž které je sebou samým unaveno a přesyceno - vyhaslé světlo? Nebo konečně: sfouknu sám sebe, abych nevyhasl? -

» 325. «
Co patří k velikosti. - Kdo by mohl docílit něčeho velkého, aniž by v sobě cítil sílu a vůli působit velkou bolest? Umět trpět je to nejmenší: v tom dosáhnou často mistrovství i slabé ženy a dokonce otroci. Ale nezahynout vnitřní nouzí a nejistotou, když působíme velké utrpení a slyšíme křik tohoto utrpení - to je velké, to patří k velikosti.

» 326. «
Lékaři duší a bolest. - Co všechno kazatelé morálky vyfantazírovali o vnitřní "bídě" zlých lidí! Co nám jen nalhali o neštěstí vášnivých lidí! - ano, lhaní je tu tím pravým slovem: velmi dobře věděli o překypujícím štěstí takových lidí, ale zcela je zamlčeli, protože bylo popřením jejich teorie, podle níž veškeré štěstí vzniká teprve zničením vášně a zmlknutím vůle!

Nedaří se nám přece natolik špatně, aby se nám muselo dařit špatně stoickým způsobem!

» 328. «
Škodit hlouposti. - "Vaše bezmyšlenkovitost a hloupost, vaše žití podle pravidel, vaše přejímání názoru souseda je důvodem, proč tak zřídka dosáhnete štěstí - my, myslitelé, jsme jakožto myslitelé nejšťastnější."

» 329. «
Volný čas a zahálka. - Kdysi tomu bylo naopak: špatné svědomí provázelo práci. Člověk z dobrého rodu skrýval svou práci, nutila-li ho k ní nouze. Otrok pracoval tížen pocitem, že dělá cosi opovrženíhodného: - "dělání" samo bylo čímsi opovrženíhodným.

» 335. «
Ať žije fyzika! - Výrok "poznej sám sebe!"[2] je, z úst boha a na adresu lidí, bezmála zlomyslnost.

"Bezpodmínečnost" pocitu "tak jako já, musí v té věci soudit každý"? Obdivuj v té věci spíš své sobectví! A zaslepení, malichernost a nenáročnost svého sobectví! Je totiž sobectví pociťovat svůj soud jako všeobecný zákon; a je to zaslepené, malicherné a nenáročné sobectví, neboť prozrazuje, že jsi ještě neodhalil sám sebe, nevytvořil sám sobě žádný vlastní, nejvlastnější ideál: - ten by totiž nikdy nemohl být ideálem někoho jiného, natož pak všech, všech!

Omezme se tedy na očištění svých mínění a hodnocení a na vytvoření nových vlastních desek hodnot: - nad "morální hodnotou svého jednání" však už nehloubejme! Ano, přátelé! Je už na čase s odporem odmítnout veškeré morální žvanění jedněch o druhých! Vykonávat morální soud by se mělo příčit našemu vkusu! Přenechme toto žvanění a tento špatný vkus těm, kteří nemají na práci nic než vléci minulost ještě kousek dál časem a kteří sami nikdy nejsou přítomností, - těm mnohým tedy, té naprosté většině! My se však chceme stát těmi, jimiž jsme, - novými, jedinečnými, nesrovnatelnými, kteří si sami stanoví zákon, a sami sebe tvoří!

» 338. «
Vůle k utrpení a soucitní lidé. - Stezka k vlastním nebesům vede vždy rozkoší vlastních pekel.

Žij v skrytu,[3] abys mohl žít sobě! Žij v nevědomosti o tom, co se tvému věku zdá nejdůležitější! Vlož mezi sebe a dnešek kůži alespoň tří staletí! A pokřik dneška, hluk válek a revolucí, nechť ti zní jako šepot!

» 339. «
Vita femina. - Svět je pln krásných věcí, a přece je chudý, velice chudý na krásné okamžiky a na odhalení těchto věcí. Ale možná je právě v tom nejsilnější kouzlo života: spočívá na něm zlatem protkaný závoj krásných možností, mnohoslibný, vzdorný, ostýchavý, výsměšný, soucitný, svůdný. Ano, život je žena!



KNIHA PÁTÁ
»«

» 345. «
Morálka jako problém. - Nedostatek osobitosti se nám mstí všude; oslabená, řídká, vyhaslá, sebe sama popírající a zapírající osobnost se už nehodí k žádné dobré věci, - ze všeho nejméně pak k filosofii. "Nesobeckost" nemá cenu v nebi ani na zemi.

» 346. «
Náš otazník. - Jsme zakaleni v názoru, a v něm chladní a tvrdí, že dění světa veskrze není božské, ba dokonce ani podle lidské míry rozumné, milosrdné nebo spravedlivé: my víme, že svět, v němž žijeme, je nebožský, nemorální, "nelidský", - příliš dlouho jsme si jej vykládali falešně a lživě, avšak podle přání a vůle naší úcty, to jest podle jisté potřeby. Neboť člověk je zvíře uctívající!

» 347. «
Věřící a jejich potřeba víry. - Kolik kdo potřebuje víry, aby prospíval, kolik čehosi "pevného", co nechce vidět rozkolísané, protože se toho drží, - je ukazatelem jeho síly (nebo, přesněji řečeno, jeho slabosti).

» 349. «
Ještě jednou původ učenců. - V přírodě nepanuje nouzový stav, nýbrž přebytek, plýtvání, dokonce až do nesmyslných rozměrů. Boj o přežití je jen výjimka, dočasná restrikce životní vůle; velký i malý boj se všude točí kolem převahy, kolem růstu a rozšiřování, kolem moci, v souladu s vůlí k moci, která je právě vůlí života.

» 352. «
V čem je morálka stěží postradatelná. - Jako krotká zvěř poskytujeme zahanbující pohled a potřebujeme morální převlek, - "niterný člověk" v Evropě není ani zdaleka dost zlý, aby se tak mohl "nechat vidět" (aby tím byl krásný -). Evropan se převléká do morálky, protože se stal nemocným, neduživým, zmrzačeným zvířetem, které má dobré důvody být "krotké", jelikož je jakýmsi nedochůdčetem, něčím polovičním, slabým, neohrabaným...

» 354. «
O "géniu druhu". - Vědomí je vlastně jen spojovací síť mezi člověkem a člověkem, - jen jako taková síť se muselo vyvinout: poustevnický a divý člověk by je nepotřeboval.

» 360. «
Dva druhy příčin, jež bývají zaměňovány. - Neslouží "cíl" či "účel" až příliš často jako zkrášlující záminka, dodatečné sebezaslepení ješitnosti, která si nechce přiznat, že loď sleduje proud, v němž se náhodou octla? Že "chce" tam, protože tam - musí? Že má zajisté směr, ale vůbec nemá - kormidelníka?

» 366. «
Nad učenou knihou. - Každé řemeslo křiví. Pohleďme jen na své přátele z mládí, kteří už ovládli svou vědu: ach, nastal vždy také pravý opak! Oni sami jsou jí teď navždy ovládáni a posedlí! Vrostlí do svého kouta, zmáčknuti k nepoznání, nesvobodní, připraveni o svou rovnováhu, vyhublí a hranatí všude, jen na jediném místě nevšedně kulatí, - člověk je pohnut a mlčí, když se s nimi takto shledá. Každé řemeslo, dokonce i tehdy, má-li zlaté dno, má nad sebou rovněž olověný strop, který víc a víc tlačí na duši, až je podivně zkřivená a zkroucená.

Každý druh mistrovství se na zemi draze platí a možná se tu platí příliš draze všechno; člověk je mužem svého oboru za cenu, že je i obětí svého oboru.

» 367. «
Co je třeba u uměleckých děl rozlišovat nejdříve. - Pro zbožného ještě neexistuje žádná samota, - k tomuto vynálezu jsme dospěli teprve my, my bezbožní.

» 368. «
Promluva cynikova. - Do divadla si nikdo nepřináší nejjemnější smysly svého umění, ani umělec, který pro divadlo pracuje: tady jsme lidem, publikem, stádem, ženou, farizejem, hlasujícím dobytkem, demokratem, bližním, spolučlověkem, tady podléhá ještě i nejosobnější svědomí nivelizujícímu kouzlu "velkého počtu", tady působí hloupost jako nakažlivá neřest, tady vládne "soused", tady se stáváme sousedy...

» 370. «
Co je romantika? - Na každé umění, na každou filosofii lze hledět jako na léčivé a pomocné prostředky ve službách rostoucího, zápasícího života: vždy předpokládají utrpení a trpící. Avšak existují dva druhy trpících, jednak ti, kdo trpí přemírou života, kdo vyžadují dionýské umění a rovněž tragické nazírání a poznání života, - a potom ti, kdo trpí chudobou života, kdo v umění a poznání hledají klid, ticho, nepohnuté moře, vykoupení od sebe sama, nebo na druhé straně opojení, křeč, otupení, šílenství.

Kdo překypuje plností života, dionýský bůh a člověk, může si dovolit nejen pohled na vše strašlivé a problematické, nýbrž i strašlivý čin a jakýkoli luxus zkázy, rozkladu, záporu; zlé, nesmyslné a ošklivé se u něho jeví jako přípustné, v důsledku přemíry tvořivých, oplodňujících sil, které jsou s to proměnit každou poušť v bující, úrodnou zemi. Naopak člověk nejvíce trpící a život postrádající by nejvíce potřeboval mír, pokoj, dobrotu, v myšlení i v jednání, pokud možná boha, který by byl ve vlastním smyslu bohem nemocných, "spasitelem"; a také logiku, pojmovou srozumitelnost bytí - neboť logika uklidňuje, dodává důvěry -, zkrátka jakousi teplou, před strachem chránící malost a sevřenost v optimistických horizontech.

» 373. «
"Věda" jako předsudek. - Svět, který má mít svůj ekvivalent a svou míru v lidském myšlení, v lidských hodnotových pojmech, "svět pravdy", do nějž by člověk nakonec dokázal proniknout svým malým neohrabaným lidským rozumem - jakže? chceme si opravdu nechat takto ponížit bytí na počtářské cvičení zápecních matematiků?

» 377. «
My bez domova. - Člověk musí být zatížen galskou přemírou erotické vzrušivosti a zamilované netrpělivosti, aby se mohl upřímně blížit s milostným zápalem dokonce i lidstvu... Lidstvu! Existovala kdy škaredější stařena? (- leda že snad "pravda": otázka pro filosofy). Ne, my lidstvo nemilujeme.

» 379. «
Bláznovo intermezzo. - Jsme umělci v pohrdání; nám každý styk s lidmi působí lehké mrazení; se vší svou mírností, trpělivostí, laskavostí, zdvořilostí nedokážeme přesvědčit svůj nos, aby zanechal předsudku, který má proti blízkosti člověka; milujeme přírodu, čím méně je lidská, a umění, když je útěkem umělce před člověkem nebo výsměchem umělce člověku nebo výsměchem umělce sobě samému...


PÍSNĚ PRINCE PSANCE
»«

Goethovi.
Nepomíjivé -
je jen tvůj mam!
Bůh, božstvo lstivé -
básnický klam...

Rimus remedium,
aneb Jak se utěšují nemocní básníci.
"Je bez srdce svět celý
a to mu za zlé mít je hloupý zvyk!"

Mistrál.
Taneční píseň.
Komu tanec s větrem nejde,
kdo se bez pout neobejde,
uvázaný, sešlý kmet,
připomíná míliusy,
svatoušky a ctnostné husy,
pryč z našeho ráje hned!

Zviřme veškerý prach z ulic,
chorým do nosu a do plic,
pryč s tou líhní nemocí!
Ať se pobřeží už vzbudí,
dost už nedomrlých hrudí,
očí plných bezmoci!

KONEC.


Odkazy:


*




Poznámky:

[1] Oliver Cromwell (1599-1658) - poměrně odporná vůdčí figura z dob anglické občanské války. Např. Helvétius o něm píše (O člověku 4,11): "Tento Cromwell, zaslepený a zločinný nástroj budoucí svobody své země, nebyl nic než loupežník nespravedlivý a hrozivý." - Těžko tedy říct na základě čeho konkrétně mohl Nietzsche přirovnávat svou "bouři" s kariérou tohoto poměrně obyčejného politika, vojáka, lumpa, diktátora a královraha. Snad jedině předčasné úmrtí na nemoc, jež "sfoukla" oba životy? Ale takových příkladů by bylo - a lepších! (např. jeho syn Richard Cromwell; viz pozn. č. 10 Stendhalova spisu O lásce) - Je to tedy podivná záhada, proč si Nietzsche vybral za vzor právě Cromwella. Některým lidem jsou snad dokonce sympatičtí takoví političtí dobrodruzi... Ostatně Nietzscheovy spisy se hemží vojenskými obraty - tak možná zde hledejme stopu! - pozn. Mis.
[2] Nápis "Poznej sám sebe", řecky ΓΝΩΘΙ ΣΕΑΥΤΟΝ, zdobil průčelí Apollónova chrámu v Delfách a tento výrok byl také tradičně přisuzován tomuto starořeckému bohu. - pozn. Mis.
[3] "Žij v skrytu!" - hlavní zásada řeckého filosofa Epikura. - pozn. Mis.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Aktuální články

Reklama
Další mé stránky:

Hledáš něco pouze na mých stránkách?
Tip: Prohledávej je mým vlastním vyhledávačem MiSearch!
https://www.google.cz/cse/publicurl?cx=013770122102643942506:cu-cqhoxcdm