Smrt z rukou laskavé přírody

15. června 2010 v 17:21 | Misantrop
Lékař jen špatně léčí, kdežto příroda zázračně uzdravuje. Ona samozřejmě také zázračně usmrcuje, ale to je zcela po právu. Nebylo by tedy lepší spolehnout se zase na hojivou sílu přírody? Nebylo by nakonec i moudřejší naučit se opět bez remcání a beze strachu přijímat její byť zdánlivě sebekrutější a sebenecitelnější verdikty, i kdyby to mělo za následek smrt? Na co jsou nám doktůrci, máme-li přírodu! Zemřít se musí a zemřít se má. Hlavně ten, komu se nejvíc nechce - člověk! Přijme někdy člověk svou smrtelnost? Pochopí a uzná, že on sám je choroba, již je nutno definitivně vyléčit?

Vždy jsem ostatně tvrdil a povždy tvrdit budu, že celá medicína je jen další přečin civilizovaného lidstva v nekonečné řadě hříchů proti přírodě. Zvířátka jsou také zasvěcena smrti už od zrození; mnohá dokonce voní po smrti; jejich kožíšky již trochu páchnou zetlelinou; pro mě je to ovšem vůně, rád ji čichám, protože za živa je ten pach ještě jemný, libý, teprve po smrti, kdy se jejich tělíčka transformují a země si je vstřebá, aby znovu dala život jiným, novým, čerstvým, svěžím a lepším tvorům, se ten puch zesílí až do nesnesitelného smradu tlejících mršin či lidského smetiště za tropických teplot. Také člověk - a hlavně on! - by měl s důvěrou ve své zmrtvýchvstání odevzdat své nepodařené tělo matičce Zemi a těšit se, že z něj snad v příštím životě velká příroda udělá dokonalejšího tvora.

Každé zvíře podléhá nějakému druhu regulace či autoregulace. Nemoc je jedna z nich. Příroda potřebuje zbavovat se nemocných, nepovedených a přestárlých. Jak by to jinak vypadalo? Kam by spěl život? Do přírodního panoptika lidských zrůd bez končetin, pohybujících se strašidelně na svých pojízdných vozítkách, cvakajících výhrůžně svým umělým chrupem, vrzajících děsivě svými umělými klouby a probodávajících svět živých svým mrtvolným zrakem, umožněným skrze umělé rohovky? Brr! Hororový svět lidských gerontů, před jejichž úděsným tlukotem jejich opotřebovaných srdcí s umělými chlopněmi a několikanásobnými by-passy se strachy chvěje všechno živé? Ale tak už to vypadá! Člověk si vzal do hlavy, že se chce stát jakýmsi Kostějem nesmrtelným! Že zrovna on! Ten, jenž by měl z tohoto světa raději pěkně po anglicku zmizet a nechat jej lepším tvorům než je on, tento proklatý kazisvět, který si nechává zmrazit svou blbou, avšak velikánskou hlavu, aby si ji mohl ještě za tisíc let nasadit na nějaký laboratorně vyrobený seitan a dál šířit po této planetě děs, hrůzu a zmar. Ne, zemřít by se mělo hned, jakmile už není dost sil, všechno bolí a člověk je odkázán na cizí pomoc. Tak by to bylo podle přírody a tak by to bylo také správné, čestné, krásné a moudré. Tak to dělají divoká zvířata; proto máme z pohledu na ně takovou radost; proto se nám po nich i přímo stýská, nevidíme-li je dost často, dost dlouho a neustále s námi; potřebujeme je, ať už přímo kolem nás, nebo tam kdesi venku, v houštích, v lesech, na stromech, vysoko na nebi či za obzorem neprobádaným a v moři neprozkoumaném. Zvěř je v optimálním stavu vždy mladá a čilá, kdežto člověk dosahuje vrcholu moci a majetku většinou až v pokročilejším věku. Chorobný však zůstává v každé fázi svého nežádoucího života. Chorobný především a každopádně v patologicky zvětšeném a přebujelém mozku. A když se k této základní výbavě přidá i tělesná nemohoucnost, pak celá příroda křičí: "Fuj, co to je za chromajzla! Zabijte ho přece někdo! Proč ho nikdo nezabije!" -

Je čas žít a čas umírat. Člověk, jako živočišný druh, už má svá nejlepší léta dávno za sebou. Teď už jen vleče tímto těžce zkoušeným světem svoji zchátralou schránku a zanechává za sebou jen samou spoušť. Bloumá bezcílně a beze smyslu přelidněnou krajinou, kterou zničil a nedokáže sám ukončit své trápení a tiše zemřít. Sýček volá nocí své "pojď, pojď", jež je voláním na smrt, leč člověk pro svou řinčivou civilizaci již ani nevnímá tyto prastaré přírodní výzvy. Není na to čas. Žene se rychle odkudsi nikam, tam zjistí, že neví co tam a jede zase zpátky. Cestou rozmašíruje na silnici několik ježků a žab - a nač to všechno bylo? Na nic. Srazí autem srnku, oslněnou ostrým kuželem světla reflektorů, s nímž se setkala možná poprvé a naposled v životě, ale v novinách se nenapíše, že ji on zabil, nýbrž že tím nárazem ona způsobila škodu na vozidle! Přejede-li pak člověka, také se bude psát jen o odřeném laku? K čemu je člověk dobrý? K ničemu. Vidí vyrašit na jaře vrbové proutí, na nic mu není, na nic je nepotřebuje, ale jde a uřeže je bez milosti svou pazourou nenechavou, protože "se může hodit". Zpozoruje zapustit břízku kořeny ve skále, kmínek má nevyužitelný, pokroucený, sudlicovitý od krkolomného hledání cesty za světlem - a ten ničema člověk, jemuž v hlavě nejspíš přeskočilo, ten stromeček nelítostně podetne, protože "tam nemá co dělat".

Myslíte, že má existence člověka na této planetě nějaký hlubší význam nebo účel, tak jako jej mají všechna ostatní stvoření? Ne, je úplně k ničemu. Antický génius, jako symbol smrti, má svou číši již dávno vypitu, ale člověk tu stále zaclání a čeká, zda-li snad ještě malá krůpěj přece jen neukápne. Už tu neměl být, přesto tu je. Proč? Něco se zvrtlo v řádu světa. Chaos již není tím, čím kdysi býval. "Na počátku bylo vše pohromadě" - abych trochu parafrázoval a poopravil velkého Anaxagoru - "ale potom přišel člověk a začal dělat pořádek". Slon v porcelánu by nenadělal větší škodu. A pak že střepy znamenají štěstí... Truchlící bůh Thanatos již dávno sklonil svou hořící pochodeň k zemi, leč lidé dál tápou ve tmě; ohledávají slepě rukama okolí, do všeho vrážejí, všechno hned překotí a rozbijí napadrť, nevědouce ani proč, ani nač. Měli by raději ulehnout k věčnému spánku, jenže smrt se někde zřejmě opozdila. Jako v pohádkách, jako na divadle, nebo jako v jedné starořecké báji: Když Sísyfos lstivě připoutal Smrt k židli a zavřel ji ve svém domě, byl za tuto svou úskočnost a prohnanost potrestán k nepřestajné těžké, avšak marné práci. To je přesně případ člověka.

U nás na Vysočině byli sedláci chytří. Když měl pantáta dva syny, jednoho chytrého a druhého hloupějšího, nechal si doma toho chytrého, aby dobře hospodařil, kdežto toho hloupého poslal do města na študie, např. na medicínu. Doktůrkům se vysmíval už Aristofanés, kdežto nízký lid je bere smrtelně vážně - za všech dob. Leč hrdina smrtí pohrdá, aby mohl lépe bojovat, vysmívá se jí, kráčí jí směle v ústrety. Každou bolístku, každou nemoc tají jako svou nejhorší, nejhanebnější slabost. Zatajuje ji a bolest ignoruje, snaží se na ni nemyslit. Jeho heslem je motto amerických mariňáků: BOLEST JE SLABOST OPOUŠTĚJÍCÍ TĚLO. A když ho zákeřná choroba přece jen dostihne a přemůže a sklátí nenapravitelně churavějícího na doživotní lože, pak má vždy při ruce poslední univerzální lék na všechny bolesti světa - velkou číši bolehlavu. A má-li jakého přítele, tož ten jistě milerád přispěchá s milosrdným polštářem, aby konečně zadusil tu hanbu přerývaného dechu.

*


 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Aktuální články

Reklama
Další mé stránky:

Hledáš něco pouze na mých stránkách?
Tip: Prohledávej je mým vlastním vyhledávačem MiSearch!
https://www.google.cz/cse/publicurl?cx=013770122102643942506:cu-cqhoxcdm