Ivan Diviš: Teorie spolehlivosti (výpisky) - 1. část

27. července 2010 v 16:31 | Misantrop |  Četba


Považuji za nežádoucí zkrat, dokonce za svého druhu příkoří, aby po umělci zbylo jen a jen dílo a současně nebyl vydán počet i o jeho soukromém utrpení, kterým je nejen vykupoval, ale bez něhož by prostě nebyl ani občanem, ani otcem, doslova nikým. Mělo by tomu tedy být vlastně obráceně, totiž aby právě tento život byl vydán v obrovském fasciklu jakožto dílo, a docela vzadu, jakožto rejstřík nebo kritické odkazové poznámky, i jeho literární dílo.
1967

Jde o dalekosáhlé, penetrující spiknutí nahodilého proti nutnému, podružného proti podstatnému, vnějšího proti vnitřnímu. Jde o široce založený komplot proti tvorbě. Ten komplot se může ne zcela rozbít, ale alespoň pozastavit a na jednom místě rozrušit o podivína, který si osvojí nejsvéhlavější neústupnost všemu navzdory a chová se tak, jako by vše, co ho obklopuje, prakticky neexistovalo.
1968

*

1960
Sosna, vbitá vichrem do skály, stojí vbita. Osika se třese pod každým závanem odkudkoli.
Výrok vězně J. S., u mne na verandě, 14. května
1962
Hmyz - nejzazší odosobnění, totální kolektivita, nepodmíněná poslušnost, samosebou dobrovolná a hejhurácky manifestovaná kázeň, jakbyne, když vynucená šíleným strachem o kejhák, život naprosto bez ceny, který může být kdykoli odkudkoli zlikvidován, aniž se co pociťuje mimo mstivé úlevy. Ultima Thule Hrůzy - rovněž proto, že právě tyto útvary disponují "největší nadějí na přežití" - přežití čehokoliv.

1963
Tati, to dyž se umře - to už je na celej život?
Martin[1]
Nahý světec sedící nehnutě na zemi, v sobě pokojně tkvějící, bičovaný větry a větry konejšený, s prasklou mozkovou cévou, která nevydržela nápor samádhi[2], to teprve je člověk, kdežto my ostatní jsme bordelová předsíň plná hadrů, souloží, chlastu a podrazů, od narození do smrti charakterizováni základní, ostudnou, roztržitou nedospělostí a apriorní, nevyléčitelnou věrolomností.

Zpráva! Podat zprávu! Donést zprávu! Pronést zprávu vřavou! Ani jednou se neohlédnout, běžet po nesmírně ostrém hřebeni, nést zprávu, donést ji, proboha, ještě platnou, ještě nezkreslenou, běžet proto stále rychleji, donést ji zatepla, donést ji a padnout, toť vše.

Netrénovaný, nepřipravený ani nepoznává, že nepoznává, ale rovněž nepoznává, že poznává; skutečnost ho bije ne do očí, ale po hlavě.

To není žádná pravda! je výkřik nejopravdovějšího zoufalství, a to i kdyby se jednalo o punčochu kurvy, pohozenou na podlahu bordelu, vždyť v tomto nejpravdivějším výkřiku ozývá se i všechno zoufání i doufání chaosu, přecházejícího v kosmos.
Jedna z rozprav s Josefem Jedličkou[3]
Jen nestoudnost, nestoudnost nezměrná a bezmírná je příčinou i důvodem, že si po čtyřicítce ještě dovolujeme chodit po zemi. Dávno jsme se měli odpařit a vytřít po sobě hadrem.

Vše zásadní znamená přísnost. Vše podstatné leží v štítivém výběru, který neznamená běžné opovržení, ale obranu nitra proti smradu. Vše opravdové postuluje konsekventně sebezničení, tady a rázem, neboť v poledne je namále, o půl druhé pozdě.

Básník musí být v podstatě šílenec; sám si volí formy šílenosti, dávaje přednost šílenství chladu nebo žáru, ale to je podružné; podstatné je, že si musí umět šílenství vážit a mít k němu výslovnou vůli.

Pravé dílo budiž podobno soustředěnému útoku na jednu pevnost ze všech laufů, budiž to jedna jediná kniha.



1964
Každé opakování, tj. prakticky odnikud nikam naplano rozvíjená horizontála, je samou svou podstatou tragická. Naději zakládá pouze výmyk z horizontály, vypáčení obzoru, tj. zničení všeho dosavadního.

Obrovské množství podprostředních lidí se bleskurychle naučilo kraulovat polofašistickým kalem, nalézá v rozhrnování jeho pěny jedinečnou šanci, jak ozvláštňovat svou osobní nicotu, netušíc ovšem, že je ideálním materiálem ovládání beze zbytku, jelikož už na ně nemusí být vynaložena žádná námaha.

Není něco nádherného, mít toho stále míň?

Jaká distanc! Jaká nesdruženost! Jaká mezera a prázdný rukáv vlající mezi ním a jimi! Jak je ta láska labilní, jak tuhá a skutečná je nenávist!

Aby se skutečnost stala stravitelnou, musela se vypustit a nahradit přízrakem. Svět není obepjat rukou, ale protézou. Zděšen stojí ten, kdo byl stvořen pro boj muže proti muži a pro lásku bez podmínek, vždyť už nelze nikoho potkat, natož se s někým utkat.

Klíma[4] se školil na výkvětu nesystematičnosti německé básnivosti. Hovadství vsebezabředlého systému mu bylo vždy krajně odporné. Dokázal vytvořit dílo, které je amalgámem poezie a myslitelství, vybudoval systém ve vyšším smyslu, kde pro kec není nejmenšího místa, kde srší blesk o blesk, hrom bije do ledovce, kde se srážejí brusy maxim a sarkastických aperçu, a dokázal jako první a poslední, že myšlenka bez poezie je mrtvá, poezie bez myslitele jen narcistní brept.

Kolik zbytečných zpráv jsem nucen konzumovat každou vteřinu! Ale já chci slyšet jen jednu velkou zprávu, nikoli deset tisíc bezvýznamných. Chci onu jedinou, podstatnou, ústřední zvěst.
Jediné psaní, jež je právo, tj. texty spásné, jsou ty, jež čteny způsobily by zděšení. Pravdivé odhalení jedné každé bytosti znamená šok, podpálit společnost. Vše, co čtenář konzumuje, je víceméně zestetizovaná lež, předkládá se mu jen tolik, aby se neudávil.

Přišel, aby pochyboval. On je vyslancem boření a ani sám nemá ještě v kupě plán veliké příští pozice. O té bude přemýšlet v samotě nad samotou, v samotě umocněné, o které se nezmíní jediným slovem před nikým.

Chování, jednání, mlčenlivost prací zedřeného člověka, jeho mluva - jen nezbytně nutný komentář -, to vše vyjadřuje naprostou převahu vůči ostatním. Vyjadřují nahou pravdu bez uvozovek.

Všem byla při zrození vtisknuta do ruky svíčka. Milióny běží se svíčkou v napřažené ruce. Jen nemnozí však přišli na to, že je třeba svíčku zapálit. A jen velmi nemnozí z těchto nemnohých, kdo vůbec svíčku zapálili, přišli na to, že je třeba svíčku uchopit ne za nohu, ale za plamen, a to ne proto, aby jej uhasili, ale aby jím propálili dlaň.

Pravé zkoumání je ohledávání nemožného. V životě nejde o to, co lze, v životě jde vždy jen o to, co nelze. Jiskra přeskočí jen tam, kde pochopím bezmoc, ale ač chápu, nesmířím se. Výsledek: totální kverulace vedoucí k sebespálení. Jen toto je naděje.

Bůh je naše plahočivost za šílenstvím.

Antares je proto tak ohromný, že je tak řídký; naproti tomu Wolfova hvězda proto tak rozměry skromná, že hutná. Neplatí snad totéž v poezii, ostatně ve všech oborech činnosti?

Zhuštěný, natěsnaný rukopis, šrafopis, ložení kamenných bloků, mezi něž se nevejde špička nože: ne slovo za slovem, ale fakt za faktem, čin za činem. Ve verši celý svět a v dalším zase jiný celý svět. Nadávky a proklínání bývají salvami naprázdno; rána dopadniž jediná, zato rovnou na vaz.
Hloubětín
Tak jsem přemejšlel vo tom bejt zeměkoulí. Ale rozmyslel sem si to: to by totiž chtělo furt se točit na jednom místě v luftě.



1965
Lež prostá je škoda. Prolhanost záměrná není škoda, ale škůdcovství. Lže ovšem každý.

Od narození až po smrt člověk vražen do chřtánu věcí a jemu věci vraženy do chřtánu. Ten pohled: dřepí v úplné ožebračenosti na sutišti předmětů - montblank věcí nad ním, montblank potřeb a nástrojů kolem něho, a v něm samém pohřebiště použitých, používaných nebo v toužení pojatých věcí. Vymačkané tuby, použité kondomy, ojetá auta, roztřískaný nábytek, salátové knihy, prošoupané ponožky. Kde jsou však klády vorů? Kde tisíce flašinetů?

Televize? To je, jako když se vyblije náš kocour!
Martin
Když nám vlétne na verandu motýl, chceme ho chytit. Typická reakce zkaženosti. Trvá řadu let, než člověk pochopí, že ho má nechat poletovat.

Že si někdo s rozmyslem, plánovitě ničí život, je ovšem zločin, možná jediný, který existuje.

Zdeněk Frýbort:[5] vstupujíce do síně svatební, vstupují novomanželé i do síně rozvodové, tj. soudní, a jsou v ní de facto od chvíle výměny prstenů potenciálně neustále přítomni. Avšak vstoupivše pak v síň rozvodovou, ocitli se jak v paradoxně pracujícím snu naopak v síni svatební, neboť v síni rozvodové, tedy na prahu rozbití manželství. Tam se navzájem reinstalují jako manželé a urputně a směšně na tom trvají. Nejde však již o lásku jako výměnu svobod, ale o zákon a předměty jako prohoz nutností. Jediné možné soužití mezi mužem a ženou je milenecká praxe, tedy svobodně přepychový styl. Avšak lidé vzápětí vše pokazí; chtějí vzácné chvíle souladu prodloužit, zafixovat, zapomínajíce, že je nutno vysokost svobody strhnout kdyby k zemi!, ale do bláta nutnosti. Zaskočeni a netrpělivi chtějí svůj svazek stvrdit před společností, vždy nízkou a zablácenou, a vzápětí tím své štěstí rozbíjejí a ztrácejí.

Zásluhy náboženství - kopeček, neštěstí jím zaviněná - velehora. Snad je náboženství v nejhlubší podstatě člověkova neschopnost. Má být esencí člověka a v praxi je manifestací neschopnosti skutečné lidskosti. S lidskostí souvisívají ticho, prostota, nápomocné konání při absenci patosu, naopak bengál a ornament souvisejí s vraždou a záludem. Věřící obcují při mši, povznášející pohled, běda však, jaký se naskytne, shluknou-li se pod zástavou náboženství jakožto fantazmatu. Nic není ničivější než fantazma, které se stane reálnou kolektivní silou. Třeštivý fašismus fikce.

Jsme uštvaní, chronicky rozladění, neschopni se soustředit, vykořistění, neustále švorc, na nic nemáme čas... Sami jsme vinni. Neschopnost vzdát se věcí a blbých požitků z nás ze všech dělá kolaboranty. My se necháme uštvat, děláme vše, abychom byli rozladěni, nejsme s to vybojovat si prostor k soustředění, neumíme žít s pěti korunami denně, nechali jsme se zarohovat. Kováme řetěz vlastního otroctví.

Celá tato společnost je zbudována ne jako systém podnětů, ale brzd. Zde se dává pracovní příležitost pouze a jen impotentovi. Banda podprostředních lidí, a copak o to, šlendriánských a neukázněných zcela habituálně, nachází v tomto protirozumovém bludišti nejen možnost uživit se, ale ideální příležitost ustavičně mizet.

Kdyby se jedinec pouhých pět minut choval ve společnosti tak, jak se vlády chovají ke společenstvím jim svěřeným, vyrazili by ho z každé putyky s rozbitou hubou.

Každé manželství je rychlým hrobem sexu, Eróta - a lásky.

Co člověk má, ukradl vesmíru.

Prezident Novotný si soukromě dodělával maturitu. Všechny předměty už měl za sebou, jen ještě z dějepisu potřeboval jít na zkoušku. Po přezkoušení mu examinátor řekl: soudruhu prezidente, bylo mně požitkem vás zkoušet. Jen maličkost: Husa neupálili Hanzelka a Zikmund, ale jen Zikmund.

Není čtenářů poezie, jsou jen její tvůrci.

Jen já vím, jak to doopravdy bylo. Kniha - pěkná věc, ale jen já vím, co se našlapalo vedle, kam všude se hubou padalo, co času se promarnilo a prošupačilo, od kolika předsevzetí uteklo, jak se to zkrátka klohnilo, lepilo, mydlilo a básnilo, a teď přijde moralista a začne mě pérovat, ale na morálku a moralizování mám právo já, který chyboval, a ne on, který čekal, až uklouznu a rozbiju si hubu.



1966
Život je soustava pekel, kde Ráj je jedním z nich.
Pacient z APO
Keltové strhávali z borovic jmelí zlatým srpem; už tato slova sama o sobě jsou báseň. Kdo se jmelí dotkl obnaženou, neřkuli nevážnou rukou, byl potrestán. To byli Keltové. Na Dobříši jsem viděl mladou lipku, vysazenou v aleji vedoucí do města, přelomenou vejpůl. A za ní další, rovněž zmrzačenou. To jsou lidé dvacátého věku. Toto je hlavní, smrtelně nebezpečný problém našeho života - vymizelá úcta k prostředí, k živému, ke Stvoření; psáno výslovně s velkou písmenou.

Neštěstí první: narodit se. Antika má pravdu.

Demokracii si popletli s kanalizací, v níž každý blbec, mstivý podvraťák a zakomplexovaný blemas může kdykoliv ohrozit a smést náročnější a šlechetnější vědomí.

Bez vůle hozeni do hry, bez viny vinni, dáni, a přece zodpovědni, toť unfair.

Optimum askety je potulný sádhu, indický světec. Prostředností askety je mnich, hubený a vážný, ne obžera z Rabelaise. Pessimum askety je Kalvín a Hitler. Sádhu a mnich jsou asketi bez moci, jakože asketi nadaní mocí jsou bič lidí. Asketa plus moc rovná se genocida. Společný jmenovatel? Snad propast po nenaplněném sexu, ablace[6] citové sféry, která se tak často u megalomanických napravovatelů světa projevuje příkladným osobním životem, abstinencí, vegetariánstvím. Hitler byl nadto anankast obsedant, myl se dvacetkrát denně, jednou řekl: kouření? po čas války to musím svému lidu trpět, ale po vítězné válce to zakážu!

Jsem člověk, který musí být zavřen nejen za tohoto, ale za jakéhokoliv režimu, neboť jsem ten, kdo těžko snáší i svůj režim vlastní.

Tento režim nepotřebuje grázly velkého formátu, nepotřebuje Cesary Borgie a Machiavellie. To obstará Moskva, kde grázlů velkého formátu nesedí rovněž dvakrát mnoho, ale takových, dejme tomu, deset patnáct. Ostatek tam, ale především zde, tvoří neprostupná, přitom nezastižitelná sraženina prostředních, ze smrků a flusů ulepených lemplů. A právě tento šufťácký sortiment, tento vzorek bez ceny, to je ono odpadové dossier[7], na němž stojí a padá režim.

Pravdivé a skutečné je jen to, co jsme skryli a zamlčeli. Je třeba nejen statečnosti, ale i zvláštní nestoudnosti k tomu, chtít a muset říci pravdu.

Jen biologická nestoudnost (tak se dnes jmenuje sebezáchovný pud) nás udržuje při bezectném přeobstávání.

Rilke: básník by měl mít své vysezené místo, vysezené v tom, že jen tento, a ne jiný domicil by miloval. Své milované, nesčetným opakovaným užíváním prozkoušené bezpečí a zákoutí. Kde obrazy po stěnách jsou jen jeho. Kde věci, rozložené po stole, vydechují mír a něžně žehrají, aby už se začalo nanovo. Písčina pro vržení kotvy, výchozí bod. Ve světě lze mnohé zařizovat. Pořizovat ale jen doma.
Kdykoliv otevře rádio, vytéká z této bedny s lampami a relátky splaš hoven, kadí se tu slova bez jakéhokoliv smyslu, prochcaná koudel změtených nicot, místo hudby švitorka, místo sdělení řev lvounů z cyklistických závodů, místo zvěstí slogany na olagum, aviril do prdele a zvláštní pastu Masturbiviril, místo zpráv potleskávání tučňáků na úděsném mysu Deceptión.[8]

Po všech lidech chce osud neustálá rozhodnutí v banalitě a v řádu zanikavosti. Na básníkovi vymáhá však jako po žádném jiném rozhodnutí absolutní, odvahu projít komnatami skučivých příšer, pocákán hovny, chce po něm skok do tmy.

Viděl jsem děvku v tesilonu socialismu, s vyšitou prdelí a prošoustnutým stehnem, jak si objednala bombu malakoff a shodila to loktem pod stůl. Rozmáznutou šlehačku, kterou vyrobili ti, co vstanou na šichtu o půl páté, seškrábla škrabátkem u nohou té běhny pětačtyřicetiletá žena, s křečovými žilami o tloušťce námořnických uzlů. Zase jsme v horních náplavech, znovu ptakoještěři proletí vzduchem jako na obrázcích Toyen, znovu můžeme zaléhat střílny hrudí, je tomu přesně tak, je tomu přesně jak těsně po ukřižování, kdy onen Jediný mohl pouhým dechnutím anulovat sběř u svých nohou, ale v neodpustitelné gestaci pozved oči k nebi a řekl Odpusť jim.

Jaroslav Havlíček[9] - jak pronikavě souvisí přesnost se ctí!

Pomoc, kategorie pomoci, nezištná pomoc poskytnutá, ale ještě zajímavěji prosba o pomoc, pronesená bez lízání knuty, s důstojností, rovně, přímo, nebojácně a přitom něžně - jedině snad, že nezahynul tento rod - žadatel o pomoc, a někdo, kdo vstane a bez rozesírání, klidně, věcně, nesentimentálně, okamžitě, bez mučivých, pokořlivých vyptávání jde a pomůže.

Ve světě, kde existuje už jen fašismus jako jediná možná "filosofie" základního obrovského zklamání vším, fašismus jak jedinecký, tak kolektivní, jak veřejný, tak intimní, existuje konsekventně už jen jediný čin, a to je vražda, zabití člověka, zbavení života jako msta za život.
Ve společnosti, která je strukturována v právu a řádu, můžete najít nepřítele a utkat se s ním, tj. napřáhnout meč, tnout, načež se ostří meče někoho dotkne, případně někým projede. Ale v této společnosti nenajdete nepřítele, který by byl hmotný. Nikoho z masa a kostí nelze napadnout, s nikým se utkat. Vaše hůl se propadá do hnoje, hnůj se holi otevírá, celá hůl je už ponořena v hnoji, už je v hnoji i vaše zápěstí, celá paže, prsa, jste tam po pás, propadl jste se do hnoje, a zápasíte-li přesto dál, sám se stanete hnojem.

Rozhodnout se pro jediné štěstí muže, adverzitu, a skrze adverzitu[10] angažovanou práci, buldočí zaklesnutost do neproveditelného úkolu, který spočívá ve vypačování struktury z chaosu, bytí z nebytí, smyslu z nesmyslu; to vše agresivně. Přemoci, přemožené ihned odvrhnout, vzápětí zaútočit na další kótu.

Stoupající štítivost k davu, touha po ivanovské poustevničině, po dobrodružnosti, heuristice samoty. Emeritství.

Svět naslouchá už jen šestimístným číslům vražd a extremitám, a jako by téměř dokonale zapomněl, že nejrozlehlejší vládu nad námi nade všemi drží nerozborné ticho, nepohnutelný klid a nevyviklatelný střed vznešeného jasu.

Na nádraží Poprad-Tatry stojí na poborceném peróně špalkem podšprajcnuté skřínky na úschovu zavazadel. Je jich asi dvacet. Na skřínkách syndetikonem přilepený cár papíru a na něm negramotnou rukou inkoustovou tužkou: V prípade výluky prúdu skrienky batožinu nevracajú. Ale právě v tom okamžiku přijíždí od Košic vlak, tzv. rychlík, už tady zpožděný o šedesát minut.



1967
Jsem živel, explozívní zuřivec, proto v nebezpečí, že nikdy neukovám blyštivou zbroj. Systematičnost v chladu a chlad v systematičnosti, stoupající nesdruživost, distanc, ano, štítivost - jen tam vidím budoucnost sic krutou, ale budoucnost.
Mám doma telefonní aparát značky TVÚ. Telefon Vítězného Února. Platím z něho státu devět let měsíční poplatek. Tento telefon však funguje v intencích vrhu kostek, teorie maticového počtu nebo rovnic Monte Carlo. Dovolat se z něho někomu, rovná se sestřelit jedinou bukvici ve Stromovce na dálku tří kilometrů, a to špuntovkou.

Vše unořeno v areliéfní prostřednost, všichni se rozčilujem, vypravujem si blbiny a spokojeně vrníme prostřed bodrosti instalatérů, naslepičené pobuřlivosti rozkydlých matek s kabelami z vikslajvantu, a aniž pozorujem, připodobňujeme se misgrubně[11], z níž jsme se tak zoufale a draho chtěli vydrat. Vše sdrátováno již jen ostnáčem strachu, na dně všeho, i milování, zuřivá touha navzájem se povraždit.

2. část >>>

POZNÁMKY:

[1] Martin - Divišův synek. - poznámka Misantropova.
[2] Samádhi (v dévanágarí समाधि) je pálíjské i sanskrtské slovo označující buddhistickou a hinduistickou meditační praxi rozvoje soustředění. Doslova přeloženo znamená "připevnění", "ukotvení" mysli na jeden objekt. - poznámka Misantropova.
[3] Josef Jedlička (1927-1990), český prozaik a esejista, mimo jiného též autor eseje o Ivanu Divišovi. - pozn. Mis.
[4] Míněn samozřejmě Ladislav Klíma, největší český filosof. - pozn. Mis.
[5] Zdeněk Frýbort (1931-2013) - český překladatel převážně z italštiny a francouzštiny. - pozn. Mis.
[6] ablace = odstranění, odnětí. - pozn. Mis.
[7] dossier (z francouzštiny) = akta, úřední spis, svazek listin, pouzdro na listiny a podobně. - pozn. Mis.
[8] mys Deceptión = výspa mezi Jižní Amerikou a Antarktidou, místo nebezpečné pro plavbu lodí. - pozn. Mis.
[9] Jaroslav Havlíček (1896-1943) byl český spisovatel. Nejvýznamnější český představitel psychologické prózy. Známé jsou zejména jeho romány Petrolejové lampy nebo Neviditelný, oba též zfilmované, posledně jmenovaný pod názvem Prokletí domu Hajnů. - pozn. Mis.
[10] adverzita = protivenství, nepřízeň osudu. - pozn. Mis.
[11] misgrubna = žumpa, jímka na odpad, septik. - pozn. Mis.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Aktuální články

Reklama
Další mé stránky:

Hledáš něco pouze na mých stránkách?
Tip: Prohledávej je mým vlastním vyhledávačem MiSearch!
https://www.google.cz/cse/publicurl?cx=013770122102643942506:cu-cqhoxcdm