Ivan Diviš: Teorie spolehlivosti (výpisky) - 2. část

27. července 2010 v 16:32 | Misantrop |  Četba
Nejsem pro obyčejný život řadového člověka, jsem pro výjimečný život prvotřídního člověka. V tom je pokrok, v tamtom v podstatě regres. Nejsem pro smířlivost, jsem pro nesmiřitelnost, nikdy však pro sudičství. Sudičství je plynatost, dýchavičný komplex, který k vykompenzování potřebuje funkci nebo talár. Nejsem pro pohodlí, jsem pro nepohodlí. Aby mě všichni milovali, to je program sokolského sletu. Nejsem pro lásku, jsem pro úctu.
Jediný zbývající prostor - vrhnout se v nepodmíněnost, vrhnout se tam střemhlav! Není tam lidí - jaká úleva!

Chtěl by Boha, ale nedokáže si odepřít ani vajgla!
Zahleděnost v sebe, vytrženost, nepřítomnost, absence. Máte absenci, pane. Naopak, zhuštěnou prezenci, milostivá!
Naší poslední opravdovou komunikací na tomto světě je naše komunikace první, tj. pupeční šňůra, kterou nám vzápětí odstřihují. A tak první, co nám svět dává, je odstřih, odnětí, odloučení - a z toho pochodící jizvu.

Jeho syn spáchal na Silvestra sebevraždu. Šel na trať a nechal si uříznout hlavu. Zanechal po sobě výpověď natočenou na magnetofonový pásek. Obsahuje obžalobu společnosti, ve které se mu nechce žít a která mu vzala život. Není to noetický ani mravní nihilismus, ale opak, velké mravní vzepětí.

To poslední, co v životě uvidím, nebude tvář, ale sprostý předmět, například vajgl, prošoupaná papuč nebo hromada slepičinců na dvorku, a já zachroptím: takové to tedy bylo všechno od počátku do konce? Sem to všechno spělo, až dospělo? Celý život se smrštil, svraštil do toho dreku.

Člověk, jehož nikdy z očí se neztrácejícím úběžníkem chce být celá věčnost, musí v praxi slevovat jak stárnoucí prostitutka.

Divide et impera, znovu a znovu postavit intelektuála proti dělníkovi, kanalizovat potenciální fašismy rozeštvaného, domořeného davu vždy v pravou chvíli kydnutým heslem, zásadně preferovat mizeru proti člověku čestnému - a máme to v cajku.

Nic se nedá přirovnat k šílenství Ladislava Klímy, neboť běží o šílenství jakožto manifest nejrobustnějšího zdraví.

Kloudný život, toť Everest. Každý ho zlézá po svém. Mnoho tras, ale vrchol jen jeden. Hermann Buhl líčí svůj sólo výstup na Nanga Parbat: a najednou jsem viděl, že nade mnou už není nic!

Svět upadl do šílení co banality, frašky, tyátru, který hraje prázdnotě. Přes všechnu hrůzu se musí člověk pohrdavě usmívat, smí si to dovolit, protože ještě dýchá. Notoričtí vrazi, ztrhaní ze všeho, vraždí a nevědí proč a koho. Před našima očima vyvinuje se a odnoživě množí jak ona nenáviděná blecha, která se trhavě pohybuje po zamřelé hlati rybníka, nová morfologická odrůda, antropologická aberace[1], zkusmo nazvatelná podčlověk-superdebil, který má právě tak daleko do zvířete jako do člověka.

Tento geniálně blbý národ, který soustavně a s rozkoší prdelkuje každému podčárníkovi, z něhož se už už vyděluji, protože se mi nechce chronicky blít.

Civilizace nás dokonale odnaučila tomu, co nám kdysi bylo vlastní.

Jak ženská uvidí v Panské před Palace-hotelem stát bourák z kapitalistické země, začne mimoděk sexuálně vyměšovat. Je-li starší, nezbývá jí než dušeně vyrážet bolševické slogany.

Chtít mít děti? Copak o to - ale rozhodnout se mít dítě, tady může hrát prim jen nevědomost předem zločinná - znovu souhlasit, aby v horizontále bylo zopakováno tisíckrát prozkoušené nedochůdné, ovšem i aby prvotní čirost byla ztřísněna, aby nicnetušící bylo z hlubin jistoty vytaženo na krvavou palubu vědomí a pak zrazeno ve všem všudy, a to zrazování aby trvalo půl sta let! Ale když se dítě narodí, zevšad se rojí pečovné ruce, voní květiny a lidé kolem se zaradují, ano, oni se opravdu zaradují i radují. Jaké strašné tajemství, svatý, pekelný koloběh. Oč tu běží?

Velmi forzírována milostná poezie. Věnujte se vrkání, hovada podvedená, donekonečna budeme vydávat brevíře lásky, zátiší srdce a konvoluty rondelů, opentlované klisním trusem; knížku lze vsunout pod levý prs a na chvilku zapomenout, že nám ukradli a zničili život.

Přikázáno: milovati bližního jako sebe sama; co když ale sám sebe nemiluješ?
Ludmila Macešková[2]
Napsat dějiny člověčího hnusu je naprosto nad síly kohokoli.

Pro normální, dennodenní soužití živnostensky drůbežího rázu je znemožněn, vyloučen, nesnesitelný jakémukoli svému protějšku. Je maximalista, a ne minimalista, absolutista, a ne relativista, panovačný extrémista, a jeho požadavky jsou vždy totální.

Kolik vznešenosti, vsobětkvění, a tedy soumravnosti, kolik symetrie a čistoty bychom museli vynaložit, kolik se jich nadohánět, abychom se připodobnili zvířatům! Představte si, pane prezidente, že před vámi stojí jelen, markýzo dezabůra, že před vámi na remízku stojí srna. Jste ožralý, vévodo, a vy taky zaváníte, madame.

V Klímovi se to místy sprosťárnami jen hemží. Tyto infamity a blasfémie jsou však jen odrazovými můstky pro nejvznešenější salto mortale a pro heroismus tak neohlídavý, že na jeho konci mohla být jen předčasná a rozchvativá smrt. Naše ubohost a pravá sprostota leží v tom, že čteme ty kundy a prdele, a že neumíme zahlédnouti rojení hvězd, které osvětluje a prozařuje jateční maso, již zítra nevyhnutelně zasmrádlé.

Když ten španělský hrdlořez spadl z koně a když k němu přiklekli a zeptali se ho, kde ho nejvíce bolí, a on odpověděl En mía anima, tak to byl sice vrah, ale přesto někdo. Přemítám, zda není lepší vrah a někdo, než nevrah a přitom nikdo. Vždyť tento nikdo je přece vrah potenciální, když mu dáte do ruky klacek a řeknete mu: Kadle, zab tamhletoho, tak půjde a zabije ho, ale nadto nadosmrti zůstane nikým.

Moralizovat znamená podčlověka puštěného z řetězu, kádrováka s lojovou svíčkou; sestupuje ze schodů, brkne a upadne.

Básník si musí osvojit nejsvéhlavější neústupnost všemu navzdory, ze zásady se trénovat v totálním kverulantství, a to i za cenu rizika duševní choroby, která se může dřív nebo později z tak vysilujících postojů vyvinout. Ale i tu si musí učinit spojencem.

Jmenovité, podpisové autorství je počátek definitivního konce umění. Co na umění nejvíc strhuje, je anonymita, ne jméno; pravěký rytec, děsivě věřivý produkt dítěte nebo psychotika, toho, který nemá potuchy, že existuje něco jako umění. Ale my? Už nemilujeme. Stále se na nás dívá někdo druhý, a my se stále tudíž chováme jako někdo třetí...

Lepší kráčejí po svým prkně, horší se nepřetržitě sčuchávají, klábosíce povětšinou o hovně.

Oni vás nepošlou do pekel, do jakýchpak pekel, v pekle vládne Satan, a to je přepychovej pán. Pošlou vás do něčeho rafinovanějšího, kde vládne smrdutý čert třetí až čtvrté třídy. Do front na poloshnilé zelí, vrhnou vás do špinavého soukolí šlendriánu, ponoří vám hlavu do termitiště, kde neexistuje služba, ale jen odporuplné a znechucené musím, do plynové komory, kde není kyslík, tam, kde nikdo nic doopravdy nechce ani nevyžaduje, ale kde rovněž nikdo nic řádně neodvádí, natož aby dával, kde nikdo za nic neručí, nikdo není za nic zodpovědný, a kde všichni jsou tudíž chronicky zoufalí. Moralistům, kteří tvrdí, že na zoufalství si nelze zvyknout, namítám, že na zoufalství si zvyknout lze. Ne do pekel, pošlou vás prostě mezi nás. Do pekel? To by se prodražilo.



1968
Před vašimi vysokými pulty, za vašimi ohradami, po sekretariátech vašich partají, znovu vás pojmenuji, kostnatý ukazovák chvějivě napřažen - znovu volám: kurvy a děvky, spalte živůtky! Ty, defraudante královského žezla, ty, dobráku, který bys kuřeti neublížil, vy všichni, kteří jste chrám proměnili v peleš, s nimiž nemám naprosto nic společného, ale mezi nimiž musím umírat!

Je typické pro český fašismus, že stačí, aby napadlo víc sněhu, a už se proklínají umělci. Na všem, na obecné znešťastnělosti, rozdrážděnosti, neuvěřitelném zneurotizování národa, který padl pod vlastní stůl, mají vinu právě ti, kteří se jeho neštěstí nejhouževnatěji ode všech dob snažili zabránit.

Plnoprávně může po knize sáhnout jen člověk ubitý, uštvaný spiknutími, uplahočený dennodennostmi beze smyslu - tedy právě ten, který na četbu nemá ani pomyšlení.
Stalin a básník, to se vylučuje.

Droga je subjektivistická pseudomystika. Zatímco mystika pravá dobývá hory a každým zlezeným stupněm až k vrcholu stává se oněmi stupni až posléze horou, zdrogovaná pseudomystika rovná se turistice, která se zdánlivě přenáší na vrchol Everestu, aniž se Everestem stává. Zajímavý je ovšem sestup jak mystiků znovu na tuto zemi, tak sešup drogou opitých do střízlivosti. Obojí se rovná nežádoucímu probuzení, ale zatímco mystik si pamatuje a znovu se poměrně rychle komponuje, pseudomystik si nepamatuje a zbývají jen výčitky z promarněného času plus neoslyšitelné výčitky pochodící z vědomí, že ublížil svému tělu.

Němá tvář! Noblesní, rozpačité, a snad právě proto přiléhavé označení pro onoho málo známého tvora, s kterým můžeme komunikovat všelijak - přilnutím, sklánlivou něhou, porozuměním, prasáckým vybíjením - všelijak - jenom ne tak, jak bychom si ukrutně přáli a snad i měli, totiž řečí. Řeč zvířat!, dar, který býval v nejskutečnější skutečnosti, v pohádkách, zjevován jen nejmladším synům, a k tomu čistého srdce, a tedy jediným možným následníkům trůnu.

Existence je eo ipso provinění, protože je proti původnímu klidu neklidem, proti nehybnému pohybem, proti ne ano, proti dokonalému minusu plus. Plus je svou podstatou agrese, explor, zvnitřku navenek, tudíž neklidné, tázavé, chybující, přitom nutně nedostatečné samo sebou i před samým sebou. Paradoxně touží po sebezničení jakožto jediné možnosti, jak nabýt původního klidu, jak splynout. Touží po zrušení sebe sama - je to jediná cesta, jak se vrátit do ticha. Existence nemůže netoužit po neexistenci, naopak neexistence nemůže toužiti po existenci, neboť její emergentou nastávají nekonečné obtíže.

Existence rovná se agresivní průnik nedokonalé, insuficientní[3] něcoty do bazální dokonalosti-nicoty. Existence je rušivý, proto provinilý element, svévolně zasunutý do němé, dokonale zkázněné, nečinné, nedějící se dokonalosti.

Nenávist ještě zaměstnává, opovržení již ne. Nenávist rozrývá, opovržení zklidňuje. Nenávist nás potřísňuje, opovržení je hygienické. Nenávist nás činí novým zajatcem, jsouc důkazem pervertovaného spojenectví. Opovržení je však i odpojení, je jedinou skutečnou emancipací.

Podivínství, nerudnost a sveřepost - antitoxiny v době, kdy vše se proměňuje v bláto.

Kdo našel nezviklatelný, pevný bod, tomu je vše ostatní buď lhostejné, nebo bylo zařazeno do jednou provždy stanovených parametrů. Protože žádný nezviklatelný bod objektivně neexistuje, je to subjektivní úkon. Pevný, ba nezviklatelný bod nemusí zaručit lepší osud, ale závratně usnadní psychiku. Není to však kalkul? Někdo prostě už nemůže dál, duševní trýzně ho vyčerpaly, nasugeruje si a namontuje do mozku nezviklatelné stanovisko. Představte si: zavést si obchod s nezviklatelným stanoviskem. Žádná reklama, neboť by se to bleskem rozneslo. Zákazníci by se jen hrnuli, o to nic, ale bylo by krutě zábavné registrovat, koho všeho bychom se mezi svou klientelou dočkali.

Neklaďte mi otázky! Ty mám právo klást jen já! Rovněž mám zmnoženou povinnost odpovídat, do čehož vám opět nic není. Pravda, může se stát, že jedna z mých tisícerých otázek nebo odpovědí zabrání většímu zlu, právě tak jako je možné, že menší zlo, mnou vyprodukované, bude vystřídáno větším: to se pak trestá ponecháním naživu. Takže opakuji: nechte mě být!
Každá hudba končí šílenstvím, a proto patří jen mužům. Důsledky ženského nese muž, ženy jen oddaně interpretují.

V naší paměti nezhaslý český fotograf K.[4], který přetmaviv nebo přesvětliv ve vývojce fotku, vyběhl v raptu na chodbu, naklonil se do světlíku a řval: smrt světovému bolševismu! Velký to muž, on věděl! Neboť jen když má někdo nervy úplně v prdeli, ví, co neví v sádle zavekovaný břicháč nebo relativistický připrdlík.

Mysl pracuje přetržitě a roztržitě, na nízké, sebenedůstojné obrátky. Pracovat na plné obrátky, podávat plný, sebedůstojný výkon, proměnil by se každý z nás v slunce. A jsem přesvědčen, že každý z nás jím také v základu jest.

Mstitel se nemůže narodit z pondělí na úterý. Normálnímu člověku trvá velmi dlouho, než vůbec pochopí, že je třeba se pomstít, že se musí pomstít. Současně toto pochopení znamená tragédii: rozpoznal jsem, že jsem poražen. Nastává psychická kalvárie: za prvé zchladnout. Umrtvit vše něžné. Vymistrovat se v pekelné věrnosti nicotě. Zapadnout do úkrytu, propadnout se v mlčení.

Přec jen se tu a tam vyskytne člověk, který odmítne poctu a odstěhuje se z údolí, zamořeného hmyzem, do osamělé chaty na horském štítu; lidé ovšem kroutí hlavou, neboť cosi mravnostního vykazovat musejí; přec se tu a tam najde člověk, který sprosťákovi odpoví ne jednou, ale třemi ranami.

Prožili jsme život a nechcem nikdy znovu! Třicet nejkrásnějších jeho let jsme prostáli v pozoru, pod dozorem imbecilů, s grázly v zádech, ponecháváni právě jen naživu, a to ještě jen omylem. Jsou-li to, co jsme prodělali, dějiny, pak ať jsou proklety.

Výbordelně! To mi skvěle vyhovnuje!
Karel Ludwig[5]


1969
...jako dítě, které je zděšeno surovostí, zaskakováno nepoznanou sprostotou a přinuceno navykat rozpoznání, že není možno žít normálně, dýchat, radovat se a smysluplně plánovat v řádu přirozeném, a že je třeba, a to ještě jen k tomu, aby přeobstálo, a tedy ještě vůbec nezačalo žít, nepřetržitě lhát, a především dělat stále něco jiného, než co by se patřilo, tak vše, co konáme, je jen zastíráním toho, co činěno býti má.

Do čela mě udeřil kyj světla. Už je tu opět ráno, už zase se stře přede mnou nedohledný, nepřeputovatelný den, neboť jej nemám čím zaplnit, vše bylo prozkoušeno a vše selhalo, a i kdyby něco neprozkoušeného snad v budoucnu neselhalo, jaký to má smysl? A tak se všechno stává nesnesitelné a my proklínáme svůj střední věk, kdy vnímáme skutečnost i vykládáme ji už jen jako nahou hrůzu, neboť střední věk znamená naplno rozhořelé vědomí, a mimo spánku, pokud jsme schopni usnout, nám příroda neposkytuje žádného milosrdenství. Proto jsem řekl, že plnost bytí není ve vědomí, ale v regresu, ve zvířeti, ano, v kameni. Člověk - protrahovaná[6] muka. Rezignuj na člověka - spasíš se sice v nehrdinském, ale jediném skutečně výsledném smyslu.

Tvá smrtelnost či nesmrtelnost neodvisí od božího, ale tvého rozhodnutí, v tom je osudný háček, a od nynějška se nemáš na co vymlouvat.

Zkažený vzduch - předsíň pekla. Buď někde smrdí olej a pára z lokomotivy, nebo bolševická spálená nafta, nebo vysokooktanovej kapitalistickej benzín, nebo je tam smrdutej kupéovej smrad, nebo smrdí záchody, nebo smrdí sociální případy na chodbě ouřadu, nebo smrdí tlačenice nebo tlačenka - všechno smrdí.

Hledám dvě věci: za prvé, jak moci v klidu, nerušeně, s posedlou soustředěností pracovat. Hledám klášter, aby ustal hluk, celu. Za druhé hledám, jak odlehčit semeni, zbavit se tenze, tj. hledám ženu nikoli jakožto lásku, ale ženu jakožto sexuální objekt. Tlak semena nemá s láskou co dělat, je to kategorický imperativ přírody, a sentimentalita na tomto místě je směšnost.

Jaká vražedná krása, nedělat si už konečně o ničem iluze; ani o tom, zda Pavel VI. věří v Boha, ani o dělnické třídě, ani o svém dítěti, přátelích nebo smyslu světa pro hodnoty. Je to jak dosednout na trůn; chvíle posupné velebnosti. Dosednout na trůn jako Richard III.

Můžeš-li volit mezi hovorem a mlčením, vol mlčení. Můžeš-li volit mezi otevřením a uzavřením, vol uzavření. Můžeš-li volit mezi příchodem a odchodem, vol odchod. To vše jsem kdesi četl?, ale zde si to ověřil a chci sledovat.

Svět je dirigován za prvé mocenskými uskupeními v podstatě metafašistické povahy ať "zprava", ať "zleva", za druhé živelnou iracionalitou obrů, kteří si nevědí rady sami se sebou, svou mladou nezralostí, velikostí a silou, za třetí hladem, za čtvrté populační obludou, za páté zuřivostí, která vyplývá z vědomí, že mám sice lidskou podstatu a touhu, v podstatě jsem však zezvířečtěn, a to hladem, odnětím občanských práv, atd. U moci jsou pak osobně lidé zásadně nevyvinutí, baživí, maršálové, policisté, byrokrati, sadisté, megalomani, peněžní žraloci, starci, starci, starci.

Fašismus není politický pojem, nebo jen a jen politický pojem. Je to nevědomý, vědění se vzpěčující, surový, temný, a především zoufale omezený vztah k životu, nabobtnalé super-ego, trestná výprava proti čemukoli, protože jsme především sami zoufale neschopni cokoli pozitivního vytvořit. Děsivý mindrák, vzpoura hoven.



1970
Sovětskij politruk poznal v domě čs. spisovatele při okupaci Prahy poprvé splachovací zařízení, vykonal potřebu, zatáhl za šňůru - potřeba spláchnuta. Ihned zatáhl podruhé - ale voda netekla! Zajásal: eto kompjútěr, tavárišči! Govna jesť - vody jesť! Govna nět - vody nět! Kompjútěr!

Když má někdo ksicht jako soustružník, nemůže hrát Hamleta.
Honza Zábrana[7], vzpomínka
Pravdivé a skutečné je jen to, co jsme skryli a zamlčeli. Je třeba nejen statečnosti, ale i zvláštní nestoudnosti k tomu, chtít říci pravdu. A umět ji říkat! - znamená člověka dokonce nebezpečného. Mám podezření, že i on nám však něco zamlčel a skryl, snad právě on...
Normální člověk je ten, který se stýká s ostatními lidmi. Nesmí se však zapomínat, že je to konvenční člověk, který se stýká s konvenčními lidmi. Výsledkem jejich komunikace je rozbředlá konvence. Dnešní svět potřebuje jedince, který nedostává odnikud vůbec žádné informace. Kdyby si bylo možno představit takového člověka a současně mu předpokládaně přisoudit vysokou inteligenci, znamenala by jeho existence vpád, úder blesku.

Základní vlastnost světa: neosobnost, bezobsažná prázdnota věcí - a lidí.

Podobnost není nikdy ku prospěchu, ale vždy ke škodě. Ku prospěchu je vždy jen odlišnost.

Jak to, žes nezabil nožem, jak to, žes nezabil, nezabil, nezabil? Jsi bledý had, světe, naditý sračkami, nic jiného nejsi, byl bys obstojný a pozorováníhodný bez lidí.

Buď sám, ostražitý, odtažitý.

Od jisté doby, ať mluvím s kýmkoliv, potím se námahou. Připadám si hnusný, že mluvím. Slova mě obtěžují, vysilují, a já nenávidím toho, s kým mluvím, protože chápe, ale tváří se nechápavě. Je to knecht, nebo podlec, nebo idiot, nebo stejný nešťastník jako já, pak je ale na místě zavřít chlebárnu.

Mám fyzický pocit a zakoušený dotek ohlušujícího blábolu, netvorné orchestrace všeho proti všemu, fantastického randálu, kde poslední blbec má právě takové slovo jako první básník, kde všichni nadávají všem, neschopni pochopit nejzákladnější věc, že totiž jediné-absolutní, bezpodmínečné odmlčení a propadnutí se do země je posledním zbytkem slušnosti, to vše omotáno smogy, propleteno tasemnicemi aut řítících se odnikud nikam, rychlostí, telezkratkovitou bezzásadovostí a opičivou snadností, střemhlavostí, aniž už jsme schopni vylézt na kopeček a zadívat se tam na trávu ve strachu, že nás přistihne kolega a pomluví nás za to jako sice neškodného blázna, ale pro vážnější věc nepoužitelného, kde je má hlava, kde moje údy, kde má mlčenlivá (zřídka sice, ale pak to stávalo za to) pýcha, ten bronzový štít a téměř absolutní i absolutistický vlnolam, zatímco moje mlčení teď je tím hlubší a opovržlivější, čím hojněji mluvím, a můj odstup tím bledší i ledovatější, čím víc se dotýkám a stýkám, hoře po lásce, přitom nedůvěřiv na vše strany jak patentovaný paranoik.

Celým životem se táhnoucí červená nit: neschopnost splynout s kolektivem, nepřizpůsobivost k němu, špatné zkušenosti s ním: ani v klášteře by nevydržel, ani ve společenství světců.



1971
Nechci už slyšet zvuky světa, už chci jen slyšet padat sníh...

Ekonomizuji se. Neztratil bych s nikým planým hovorem už ani pět minut.

A představte si tlustého chrobáka, jemuž od krovek, nožek, křídel, tykadel a trupu vedou kamsi vzhůru po úhelnatých, našikmených tečnách neviditelné nitky; dostanete obraz jedince manipulovaného oním strašlivým zařízením, oním nepochopitelným monstrem, jemuž se říká lidská společnost. Strašná, velmi skutečná, a pochopitelně i snová podívaná.

Lidstvo si vlastně nikdy neuvědomí, kdy slaví své velké svátky; je tomu vždy tenkrát, kdy jsme si znovu ověřili, že nad námi nevládne žádná mstivě pozorovácká, nás v prach srážející figurína. Je to ovšem stále nanovo okamžik nejnebezpečnější, neboť pochopitelná euforie musí ustoupit zamyšlení: co teď dosadit na uprázdněnou stranu rovnice - jenže ne koho dosadit na uprázdněný trůn!

Chápal bych, že se lidé organizují, ale všechny lidské organizace, jakmile přijmou pokladníka a ustaví tajemnictví, mají od toho okamžiku gangsterský ráz.

3. část


POZNÁMKY:

[1] aberace = úchylka, odchylka. - pozn. Mis.
[2] Ludmila Macešková (1898-1974) byla básnířka a prozaička píšící pod pseudonymem Jan Kameník. Zemřela v psychiatrické léčebně Bohnice. - pozn. Mis.
[3] insuficientní = nedostatečný, nezpůsobilý, slabý, neschopný. - pozn. Mis.
[4] český fotograf K. - že by šlo o Františka Krátkého (1851-1924)? Vládu světového bolševismu by za svého života ještě stihnul... Nebo snad níže uvedený Karel Ludwig?... - pozn. Mis.
[5] Karel Ludwig (1919-1971), český fotograf. - pozn. Mis.
[6] protrahovaný = vleklý, trvající déle než obvykle a než by bylo záhodno. - pozn. Mis.
[7] Jan Zábrana (1931-1984), český básník, prozaik a významný překladatel z ruštiny a angličtiny. Přeložil do češtiny např. Kvílení od A. Ginsberga, Srdce temnoty J. Conrada či Doktora Živaga B. L. Pasternaka. - pozn. Mis.



 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Aktuální články

Reklama
Další mé stránky:

Hledáš něco pouze na mých stránkách?
Tip: Prohledávej je mým vlastním vyhledávačem MiSearch!
https://www.google.cz/cse/publicurl?cx=013770122102643942506:cu-cqhoxcdm