Ivan Diviš: Teorie spolehlivosti (výpisky) - 3. část

27. července 2010 v 16:33 | Misantrop |  Četba
Já nemám, dámy a pánové, této společnosti co nabídnout. Sračku jí nabídnout nechci a nedovedu, a nabídnout jí hodnotu podle svého dobrého svědomí? - obávám se, že se ta společnost o ni nejen nezajímá, ale dokonce se jí obává, musela by totiž spolupracovat, namáhat se, a to je něco ovšem mnohem nebezpečnějšího než kaufhaus nebo operace žlučníku.

Muž, který dosud neztratil sám sebe, si musí odplivnout, aby zůstal, čím je: jediným jeho výrazem, budiž, převládajícím výrazem může být jen urputná nasupenost. Žádný smír s nikým; právě tak proti komunismu jako proti kapitalismu, přesněji právě tak proti komunismu jako proti fašismu, jako proti západní demokracii; docela přesně: proti všem fašismům. Ale právě tak proti domovníkovi jako proti činovníkovi, právě tak proti příteli jako nepříteli; s kým tedy vlastně? Sám se sebou? Právě tak proti sobě jako se sebou samým. Ba ne, mýlíte se: to není návod protispolečenského postoje, to není cesta k autismu; kam to je cesta, nevím, nejsem věštec; jen tuším, že jen tudy vede cesta.

Po všech těch sprostotách se ještě angažovat? To je šílenství! Co taky člověk může, než sedět na zahradě a dívat se do stromů?

Odmítáme kapitalismus, odmítáme fašismus, odmítáme komunismus, odmítáme katolicismus, odmítáme protestanty, odmítáme všechny, kteří se zařazují, shlukují, houfují a připínají si odznaky příslušenství k mocenským uskupením. Rozeznáváme, že neexistuje žádný třetí, ani jedenáctý, ani třiapadesátý model. Existuje první a poslední model, my sami, jeden každý z nás, se svou odpovědností, opuštěností a snahou vyjít z ní pokusem o smysluplnou komunikaci. Nic jiného nemůžeme nasadit, nic jiného nasadit nemá cenu.



1972

Každé konsekventní myšlení vede k šílenství. Není jiné cesty pro důslednost. Nezbytné šílenství, naplněnost v úběžníku plané věčnosti. Nezbytná průrva, jež mezi stržemi důslednosti propůjčuje oku iluzi cípu nebe.

Člověka lze definovat také jako zvíře toužící po moci, jako tvora, který nemůže po moci netoužit. Úporně pohrabovačný vepř.

Neexistují žádné jiné romány, jen ruské romány. Když je čteš opravdu, máš chuť jít se za dvě hodiny oběsit do koupelny; kde i zoufání je plno šťastlivosti, i štěstí plno zoufalství.

Druhá půle života - často už jen zplodiny nenávisti za zhrzenou láskou, náhled, že neumíme milovat znovu, zneschopněni a neschopni lásku ani přijmout, natož darovat.

Kdo fabrikuje z nicoty k nicotě konzumní šmorn[1] jak lejna na běžícím pásu, dosáhne zaručeně úspěchu a nadělá jmění; koupí si zámek a oddělí jeho zpupně soukromnické zdi od veřejných pozemků vodním příkopem, na kterém se lesknou labutě; kdo však ne z nicoty k nicotě fabrikuje, ale z něcoty k něcotě přináší hodnotu, a to ne na běžícím pásu, ale z jedinečnosti bytosti k jiným jedinečným bytostem jakožto dar, jak by mohl co mít?

Nelžeme jen ve dvojím: ve velké rychlosti a ve značném zpomalení; když z nás něco vyhrkne, když se přeřekneme, v unáhleném ukvapení, ať jakkoli zcestně a nebezpečně, přece neodvolatelně vyneseme na povrch kousek ze dna; naopak teprve po dlouhém odmlčení, když vážíme každé slovo ne pro kalkul, ale stud, nedovolenost a nemožnost žvanit, v hrůze před ukvapením, v příkré a přísné, štítivé distanci; když sla-bi-ku-je-me.

To, že tě zde nikde nechtějí, s tebou nepočítají, je pro tebe znamení, znamení niterné záchrany. Nikdys neměl takovou svobodu.



1973

Žádná požehnaná ani spiklá chvíle pro básníka nebo proti němu; Hašek to psal v hospodě, aby měl na pivo; Dumas to psal pro peníze, Balzac pro peníze, Dostojevskij převážně pro peníze. Pak jsou dopisy před popravou, děcek z koncentráku, některé milostné, Kafkovy Aforismy, což jsou dukáty, jimiž je vyzděna propast, a ještě několik věcí, po jejichž přečtení se dílem studem, dílem blahem nechce žít dál, ne, nechce se žít tak, jak jsme žili dosud, nechce se žít tady a takhle.

Jediné oko zasazené do ametystu přislibuje víc než celý osleplý les lidstva.

Cílem života není poznání, ale bezpodmínečná donkichotiáda lásky. Kdo je toho názoru, že cílem života je poznání, ať se dá cestou věčného študenta, který sběhá všechny fakulty, až se definitivně nejen zapíše, ale i upíše stolici marxismu, ať se dá cestou nekončícího sbírání vajglů, cestou kdyby sebeponížení, ale sběratelského sebeponižování, na jehož konci leží drek: druhý se dává cestou bezpodmínečného ne poznávání, ale pronikání do lásky, tj. ne cestou sbírání vajglů, ale zcela opačnou cestou, cestou únavného, rozryvně vyčerpávajícího odhazování balastu. Na konci neleží makromolekula in vitro, ale zárodek nového života, jehož úběžníkem bude opět utrpení - ale na jehož konci leží vzlyk bezpodmínečné, zrazené donkichotiády lásky, nové lásky, avšak lásky!



1974

Sváteční, ale i obavný pocit, který se nás zmocní pokaždé, vstoupíme-li do lesa. Vzedmou se v nás dávné atavismy. Taky lítost, že zde nemůžeme pobývat stále. V lese se životní pocit zmnožuje. Politický vězeň v Čechách, který měl cosi s literaturou; zdál se mi být jedním z čistých, hodnotných: řekl mně (přiblížil obličej k mému): když jsem bručel v base, byl bych býval dal rok života za jeden den v lese.

Zatímco mystická cesta je nadlidská dřina ve skalní stěně, je psychotropní látka, droga, hasák vybalený z mastného papíru, kterým slepec vypačuje trezor s falešnými bankovkami; agent, který, když máme nejvíc práce, zazvoní, vsune nohu mezi dveře a vymámí na nás podpis na pojistku.

Vždycky, když jsem na pohřbu, a tohle byl pohřeb katolický, mám evidenci, že po smrti není nic a že jsem a že jsme byli všemi neustále zevšad podváděni; od školy přes zaměstnání, ideologie, lásky až sem. Jen zem je pravdivá, ale po nás není nic.



1975

Nebýti tak faktu smrti, to by se to zabíjelo! Smrt, velké pozitivum, je bolševismu proti mysli, nechť lidé neumírají, nechť mizejí, hygienicky, a zejména, ať se po nich již nikdo nikdy neptá.

Charakterově pevný, tvůrčí, a proto cenný člověk, nepřizpůsobivý, s pozorovacím talentem a pilný, musí být ve všech společnostech 20. století postupně týrán, a když se navíc rozpozná jeho citlivost, urážen tak dlouho, až je zničen; ne snad pro nějakou svou vinu, naopak jen proto, že existuje uprostřed ničemných a bezpodmínečně spiklých; společnost podlá tu i tam, nemají si navzájem co vyčítat, tu i tam nedožraná, jen počet kotlet je rozlišuje, povrchní a krutá, po nesčetných špatných zkušenostech neschopná vyvodit důsledky z minulosti; odsuzujíc a drtíc čistého člověka, vynáší ortel nad sebou samou.

Masové médium, tj. protéza, která v jednom okamžiku tluče přes malý a velký mozek milióny lidí, je daleko sprostší než gumová hadice naplněná olovem; gumová hadice, toť protéza zabijáka jednoho. Masové médium, toť heroin stohlavého nezastižitelného bosse, který sám nikdy drogy nebere.

Šetřit silami vyžaduje víc námahy než jimi plýtvat.

Z některých žen špína přímo teče, vytéká z nich čůrkem; z mužů nikdy tolik zevnitř a tak nepřetržitě. Z ženských navíc teče arogance, nepřerušená zloba, zloba v sobě se zavíjející; povalit na zem, uškrtit drátem. Z některých zas vyvěrá netušená dobrota, nevídaná něha, vlastnosti, jimiž muž nikdy neoplývá. Žena nadaná pro humor - poklad na ostrově. Ony jsou jiný svět, někdy i doklad, že muž je tvor v podstatě šaškovský, méněcenný, určitě namyšlený. Kulturu a civilizaci by byla měla vybudovat žena, jenže ona zas neumí myslet a obvykle je na obě ruce levá. Ono je to složité.

Nikoli "seid umschlungen, Millionen"[2] - ale rozmítnuto budiž zrno od plevy; nechť se totiž objímají mezi sebou vrah s obětí, mučený se svým mučitelem, jak je to teď v módě, nechť se smiřují, oslintávají a objímají; kéž už brzy zachropotá, udávena mlátem, čtyřmiliardová masa bolševictví, fortissimo tutti, ať si mezi sebe rozesápe svět, ale my buďmež vymítnuti, aby to bylo znát, že jsme proti nim, že se jich štítíme, že k nim nepatříme! Kéž se dá i ten zbytek převálcovat na placku, kéž blábolí o svém bratrství, ale kéž je zřejmo, že my na to jejich bratrství plijem.

Ve sféře bolševismu dochází - posléze - ke kolektivnímu zúžení vědomí, v letálním stadiu pak k vězeňské psychóze en masse - zotročená stáda jsou s to starat se už jen o žrádlo, přičemž nesmí nikdy dojít k nasycení. Bolševik je nejchytřejší démon. Ty sis myslel, že jsou blbí? To jsi se tedy spletl.

Dovedu si dobře představit, že bude spasen Hitler, ale já že budu zatracen.
Josef Jedlička[3], kafeterie

Všechno se kamsi štve, a kdybychom uhodili otázkou, zkoprní dokořán; a kdyby se řeklo, bylo by to prolhané; všechno se štve, na koňských dostizích, ve stavebnictví, na recepcích, v nukleárním výzkumu, v chování a jednání, vše dirigováno tuchou zřícení, a nikoli tušením zániku, nechápajíc, že právě tohle štvaní přispívá k neživotu, aniž dospívá ke smrti. Ale jedno zůstane normální: zákony přírody; ty se neštvou: dítě tiše se přidržuje matky v útrobě, zraje tam, převaluje líně, plove v praživlu; a právě tímto nezadržitelným, protože úporným postupem, a nikoli převratem, zavalí jednou a přelije příroda i naše hektické rouhačství, dyšné pokusnictví a zahrávání; příroda první, neřkuli prvotní, přelije přírodu třetí a jedenáctou, ubohou, lepenou a loutkovitou..., konečně bude nastolen řád, který lidé nastolit nejsou schopni...

Před našima očima vyvstává nový člověk, obecně myslím nový antropologický typ: naprosto bezbožný, roztěkaný, bezuzdný, vydán sám sobě; dokonale neznalý své podstaty, pudový; v civilizačních oblastech nesnesitelný dělňas nebo ouřada, konzumní švejk, mlok; v oblastech hladu a divosti klackem napřahující se chám; vše protkáno terorismem a debilitou. Nový lidský typ: všedebil.

Mozky zatížené literaturou, nekončící puberta a takzvaná poezie se přičiňují o náš absolutně zkreslený názor, vyslovíme-li slovo láska. Na toto téma se popsalo vydřevnělé panství lichvinské[4], sešrotované v papírnách, a nakdákalo se odporností, že to stačí na doživotně zkažený žaludek. Hlavně nás přesvědčovali, a hlavně my sebe sami jsme přesvědčovali, že láska je splynutí duší, že v ní člověk najde druha. Ale pak se najednou dostaví tichý šok noci, můra udeří o spánek a vy sletíte ze židle, abyste roztáhli na prodřeném koberci paže a hleděli na strop zorničkami tak rozšířenými, že do nich jak zrno makové zapadne celé vesmírné dno: tak takhle to tedy je! Pozor na lásku, rytíři a rytířko!, budete sami, podepisujete svůj doživotní ortel, nikdo nikdy nic nepochopí, zamknete oči, načež bude následovat ceremoniel, načež bude následovat nejen věčná tma, ale i věčné zapomenutí, a to je jistota, to je na tisíc procent a to je to nejlepší! A nyní, soudruzi a soudružky, básník Pantaleon Pytel přednese něco svých milostných veršů.

Prdel neprošla při výměně stranických legitimací v letech 1968 až 1969, a to za prvé protože je rozpolcená, za druhé má dvě tváře, za třetí moc si fouká, za čtvrté na všechno sere, za páté protože se se stranickým tiskem seznamuje opožděně, a ještě k tomu jen povrchně.



1976

Spisovatele neničí neúspěch, ale úspěch, protože úspěch nesouvisí s dílem a není potvrzením díla, úspěch souvisí s podstatou společnosti a je potvrzením nikoli jejích potřeb, ale lichých tužeb a planých představ. Průměr se rozplizne o průměr. Všechno další, pokud muž setrvá u nalomeného vesla, děje se spadem musu. Konfekce, zručně drzá výroba, urychlený pád, peníze, tuk. Zabit právě tak sebou jako společností, pro kterou psal, což neměl; psát se má výlučně proti společnosti.

Bolševismus se proto tak lavinovitě a nezadržitelně valí světem a na svět, protože v něm musí býti cosi, co většině přesně vyhovuje. Bolševismus je totiž nejpohodlnější způsob, jak nežít.
Lída[5]

Mystický zážitek? Přetrh všeho dosavadního, zásadní přeryv, revoluce, ens[6] přesunu energie, energie nikoli však jen molekulární, ale atomární, ba subatomární roviny. Okamžitě uzdravená, třeba vleklá duševní choroba. Amalgám, spek, proměna prvku v jinorodý prvek při zachování, uchování křehké bytosti. Ejhle - slunce: miliardy let mrhajíc kvanty energie, zůstává prakticky stále totéž, protože v jeho nitru se ustavičně přelévá plazma v plazmu, kvantum a kvalitum přechází v jinorodé kvantum a kvalitum, rotující slupka drží pohromadě neslýchaně pracující nitro, které je autarkní samozásobitel, sám v sobě tkvějící suverén, sebevyživující, neměnný, nepodléhající jiným změnám leč těm, jež jsou vlastní jen jemu samému. Nezištná záře. Podstata génia - nezištná záře vyživující se ze sebe sama.

Ničím se člověk neušpiní tak jako námezdnou službou, v níž složka lichotnictví, podlézavosti a vnější zdvořilosti je nejzhoubnější, a pak literaturou; mluvím ještě v kódu snesitelnosti. Méně se ušpiní vrah, který je přesvědčen, že vražděním poslouží revoluci, než literát, který se proplazuje za nakladateli, vstupuje do styku s jejich hlídacími psy a přijímá gratulace - ale i kritické výhrady - svých čtenářů.

Když tě zformovaly nemoc, šílenství, vize a šibeniční humor, pak ti asi taky budou nejlíp sedět jako témata. Drž se jich jak veš v kožiše a neprozkušuj si žádné nové žánry. Omezuj se na šílenství, vizi, šibeniční humor a zlobu. Žádné nové žánry; témata! Jestli tímhle psaním pomůžeš lidem? Na lidi se vyser, jim nepomůžeš. Jen sobě, trochu; usvědčíš se totiž, a to nejen jako zločinec, ale i ten, kdo se snažil.

Nenastává konec světa, končí jedna antropologická fáze.

Svět je hnusnej, svět je špatnej; fráze u politého stolu; co se tím říká? S lidmi nelze. Mně bylo světa dopřáno vidět jen cíp, ale co jsem z něho spatřil za sochami, přivádělo mě vždy k mlčení, k oné retnici pokleklého úžasu spíš než k soptění.

Výrok dona Kotta:
Já bych se do Čech podívat zajel, jenže to by tam nesměli bejt ani bolševici, ani Češi.

Nejzastaralejší slovo: pokrok. Neboť jednak se nic neděje, jednak nic nepokračuje ve smyslu vzestupném. Lumpové vynalézají atomovou pumu a recitují si přitom védy. Pak to spadne a jede se dál. Dnes je atomová puma pojem tak směšně zastaralý jako, dejme tomu, psí dečky. Pokrok: auto jedoucí stopadesátkou proti betonové zdi; řidič není ožralý, ale střízlivý, a za jízdy vyhazuje z okének děti, jedno za druhým. Já sice vím, že jsem svině, ale to neva. Vono to neva. To je pokrok.

Jaroslav Dresler[7]: na mne už svět nepůsobí. Na to já se na všechno můžu jedině vysrat. My, když se to stalo 21. srpna s Československem, tak jsme se s Pavlem Vačkářem dvě hodiny na chodbě chechtali...

Miluje, ale není zamilován. Ví, ale nepoví. Vyvázal se z liché a vyděračské posedlosti svěřovat život papíru. Neustoupil z bojiště, stáhl se z hovniště.
Přestěhoval se do pevnosti.

Neexistuje ani smír, ani smíření, neexistuje cesta zpátky; možná že existuje naděje, ale jen jako nepřítel. Z tohoto položení neplyne nic, jen úleva, a to mohutná, chci říci posilující, pro ještě zuřivější a bezohlednější boj.

Co to jsou vlastně lidské dějiny? Spějí vůbec k čemu? Ve svých dvaapadesáti mám lidské dějinnosti právě po krk; snad je i člověk dobrý, schopen slušnosti a soucitu; ale nikdy jako účastník dějinných pohybů. Dějiny se mně zdají z člověčenství tím nejhnusnějším; evaporují táhlý smrad; kamkoli do dějin sáhneš, vylovíš mrtvolu; ovšem jsou i chrámová okna a pyramidy, bylo by však lépe, kdyby jich nebylo; za každým chrámovým oknem a každou pyramidou (ale i goblénem, porcelánovou vázou - pyramidy se mně nezdají být dobrým příkladem), za každým kusem tzv. krásy kupí se hora mrtvol.

Před rozpadem bytosti, sebeneštěstím, se můžeš zachránit jen duchovní prací, upnutím k střízlivosti. Usiluj v podlosti a zuřivé špíně světa uchovat se čistý a střízlivý. To je tvoje cesta k svatosti. Neznám nikoho, kdo by byl intelektuálně tak střízlivý jako ty, proč tedy ne celou bytostí?

Ti, kdo jsou jen a jen mizerní, mají se rádi jako čuně pro čuně.

Děti můžeš snadno obelstít, nikdy však obelhat. Ke svini nejdou, záludnému nepodají ruku, nic.

Podívejte se na nikoli sladkou, ale čubčí anarchii, již za sebou zanechávají ženské; podívejte se na jejich pracovní stoly, na strukturování a frázování linek v domácnosti; Bibli zakládají vlásenkou, třeba-li, podvazkovým pásem, a v hrnci sádla zapomenou vodní dýmku. Je jim to jedno; někdo tu škodu zaplatí. Ale podívejte se i na jejich pořádek, pak je německý, katolický, případně protestantský, takže si nevyberete. Dovedou být čistotné, ale nedovedou být pořádné ve smyslu vnitřního řádu, neboť ho postrádají. To není má věc, řeknou, zatímco oběť už vezou do blázince.



1977

Vždycky, když se napařím, chci komunikovat, protože za střízliva s nikým komunikace nejsem schopen.

I Sahara byla někdy zelená... a zas bude, a to brzy! Dřív než se nadějem. Jenže ne my to budem, kdo se nadějem. To je právě tak podstatné jako vedlejší. Člověk nikdy nebyl a není a nebude ani mírou, natožpak středem věcí.

Moje psaní (ono otrocky, otročivě osvobodivé psaní), jež se dotýká tvorby, je jediná moje zbylá, oprávněná pomsta. Neznamená to, že jsem důležitý, ale nepochybuji, že má nelaskavá posthuma pomstí nejen mne, ověří nejen mne, že budou čtena živě, a to těsně před zánikem světa.

Legitimní pořádek je právě tak pochybný jako revoluce, lépe, praxe legitimního pořádku je právě tak odporná jako praxe jakékoli revoluce. Neznalost základních věcí, z ní plynoucí povýšená debilita, a to jak "zpátečnická", tak "revoluční", nadutá nevědomost, toť pravé jméno krachů člověka, ne-li kde jinde, jistě na půdě vůle vybudovat obec právě tak snesitelnou, dopadlo by to jistě laskavěji, než klade-li si v tomto smyslu cíle náročné. Zapomíná totiž, že je trpaslíkem.

Neumějí mluvit, chtějí-li umět, nemají o čem, vyslovují huhňavě, utíkají se k módním žargonům, vyžadují ovšem, nejen abych jim rozuměl, ale ještě paríroval[8]. Jednak nerozumím skutečně, jednak rozumět nechci. To však neznamená, že jsme na tom podobně, neboť já nejsem agresor, naopak, po deset let jsem v ustavičné defenzívě; toho jsou si dobře vědomi, a tak jim nezbývá než mě označit za arogantního a agresívního. To mně zdánlivě zůstává, co jim však zůstává skutečně, zůstává jim přišito skutečně. Jestliže po mně Kristus vyžaduje, abych je miloval, přijmu od něho trest, ale až tam; zde je milovat nemohu a nechci a vím, že jednám správně.

Náhle mě napadá: ráj je místo, kde se lze konečně donekonečna smát lidské blbosti, a donekonečna se na ni nezúčastněně moci dívat, dívat z výsostí pobavenosti. Ostatně, nejsem si jist.

Večer, když se konečně zamknu v pokoji, nastane honba za četbou. Zoufale přemýšlím o knize, kterou bych mohl číst, proti každé však něco mám; jako bych už nikam nesměl, ani do modlitby. Snad bych měl sám začít psát knihu, jenže to je ta nejhorší historie, protože by neměla čtenáře.



1978

Reformátor je obsedant, a proto se mu dovoluje pouze teoretizovat; jakmile chce přejít do praxe, vyčíhat ho a odstřelit jak psa. Neboť začne reformovat, reformuje a reformuje, až dojde k výsledku, už ne on, ale tzv. dějinné pohyby, tj. k hromadě mrtvol. Ty sám pak: nikdy na nikoho nic nedej. Reformuj se sám.

Končí poezie, víra v lidi, co zbývá navíc, co trans, plivanec a odvaha vyslovit ono podezření, že Bůh je totiž darebák. Lidé ovšem rovněž, ale zejména on - jen to s ním trvalo příliš dlouho a najednou to prasklo.

Čech dnes nedovede vyslovit jedinou větu, která by přistižitelně vykazovala podmět, přísudek, předmět, neřku-li příslovečné určení.

Nejjednodušší ze všeho je říci ne. Ano způsobuje vždy komplikace.

Na počátku byla Lež.

Ať se namáhají oni.



1979

Kolika by ses musel pomstít, kolika jen, aby se utišilo srdce?



1980

Neprostupný musí či má podobné tvory odstraňovat z cesty, anebo jim z cesty jít, třetí cesta neexistuje, jenže právě za to berem plat.

Dokud se lže, dobře; jak se začne mluvit pravda, zle; že to ničí základ věcí, je vedlejší; svět rovná se zrada. Jenže právě tak tomu svět chce.

Moralista bývá sviňák.

Sání u prsu matčina se nezbavíme nikdy; onen pohyb k sobě, kořistný, vysavačný, je pak až do smrti podobou našeho chování a jednání.

Nejsem ochoten hrát žádnou hru; a tedy ani spoluhrát: jakmile se, byť na zlomek vteřiny, v zaměstnání nebo jinde ve společnosti přistihnu, že to jejich bago hraju s sebou, vzápětí se dostavuje alarmující stud a pocit neodčinitelného sebeponížení.

4. část >>>

<<< 2. část

POZNÁMKY:

[1] šmorn = bramborový trhanec, škubánky. - pozn. Mis.
[2] seid umschlungen, Millionen - německy "v náruč spějte, milióny", jak se zpívá v Ódě na radost v 9. symfonii Ludwiga van Beethovena (autorem textu je Friedrich Schiller), nyní evropské hymně. - pozn. Mis.
[3] Josef Jedlička (1927-1990), český prozaik a esejista, mimo jiného též autor eseje o Ivanu Divišovi. - pozn. Mis.
[4] panství lichvinské - o lichvinském kraji se zmiňuje Ottův slovník naučný: "Lichvin, újezdní město v ruské gubernii kalužské, na levém břehu Oky, má nižší lesnickou školu." - Město Lichvin jsem nikde na mapách nenašel, město Kaluga leží na jihozápad od Moskvy. Bližší souvislost mi však uniká. Snad že tam byl nebo je nějaký dřevozpracující průmysl na výrobu papíru? Dám se poddat. - pozn. Mis.
[5] Lída - Lída Greplová, Divišova žena. - pozn. Mis.
[6] ens - latinsky "příčina" něčeho, například ens morbi = příčina nemoci, a podobně. - pozn. Mis.
[7] Jaroslav Dresler, Pavel Vačkář - redaktoři Rádia Svobodná Evropa. - pozn. Mis.
[8] parírovat = (z francouzštiny, hovorově) někomu oplácet, odpovídat, podrobit se, vyhovět, někoho poslouchat; ale zároveň také ve smyslu "být někomu v něčem partnerem". Srovnej například francouzský idiom "à la pareille" = na oplátku. - pozn. Mis.

 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Aktuální články

Reklama
Další mé stránky:

Hledáš něco pouze na mých stránkách?
Tip: Prohledávej je mým vlastním vyhledávačem MiSearch!
https://www.google.cz/cse/publicurl?cx=013770122102643942506:cu-cqhoxcdm