Ivan Diviš: Teorie spolehlivosti (výpisky) - 4. část

27. července 2010 v 16:34 | Misantrop |  Četba
Svůj plat nebereš za práci; tu může koneckonců vykonávat každý osmnáctiletý elév; svůj plat pobíráš za sady ponížení, spíš než zjevných, atmosférických, onen krápavý spad mušinců, jak jej mapuje lidská malost, za nikoliv nic, ale nicotu. Nevím, co to dělá se ženskými, muže to však kastruje. Bolivijský horník, vykořisťovaný na nejvyšší míru, je v tomto smyslu hrdým pánem svého osudu.

Končí věk, v němž bylo možno dávat věcem jména, a to ne proto, že by strom přestal být stromem, ale protože zanedlouho nebude nikoho, kdo by se o strom jakožto strom zajímal, natožpak toho, kdo by jej komu co takový označil. Končí takový věk tedy proto, že člověk přestává býti člověkem a stává se němou tváří, ovšemže bez její krásy a souměrné, nevtíravé důstojnosti. Čímž končí eón. Tzv. génius v člověku bude se ještě ovšem tu a tam bránit, a to místy i vehementně, ale už jsou spuštěny stereotypy, jež, intencionálně zřetězeny, tyto reziduální, návratné snahy neodvratně zavalí. Svět co megapolis s nekonečnými předměstími...

Každý, kdo usiluje o moc, musí být nějak méněcenný. Plnocenného člověka vůbec o ni usilovat nenapadne.

Muset ustavičně hledět na svoje bližní, jako by nejen byli zbaveni všeho rozumu a vysvléknuti z podstaty, hůř, jako by si oné podstaty co nejrychleji býti zbaveni přáli! Vytváří se, množí i zabydluje nový antropologický druh, deviovaná odrůda, která je snesitelná jen na krátkou chvíli a jen pod podmínkou, že už jsme lehce pod parou.

V každém okamžiku investuje do života kvanta energie, energie nasupené, neklidné, zuřivé, nepřiměřené. Je tím ustavičně vyčerpán. Čím vlastně? Dá se to postihnout? Je vyčerpán především sám sebou a ovšemže - jako všichni ostatní - i přízrakem života. Snaží se zasazovat životu rány přímé, zatímco život zasazuje ze zásady rány pod pás. Jenže on každým opitím, každým požitím téhle drogy zasazuje rány pod pás sám sobě. Každým opitím se připravuje o zbytky rozvahy a odvahy vůči životu, jehož úskočná povaha odvahy a spolurozvahy vyžaduje. Když byl mlád a začal se ve dvaceti opíjet s kamarády, myslel si, že právě oněmi kony chvilkové vytrženosti vítězí nad smrtí, ji oddaluje, ostatně tehdy nedohlednou. Dnes vidí, že to bylo ze zásady klamné. Se smrtí nutno bojovat nadmíru střízlivě, ona je všechno, jenom ne opilá, není přízraku střízlivějšího nad smrt.



1981

Člověče, mě už nezajímá nic, co zajímá druhý. Ne že by to, co zajímá mě, bylo tak odlišné, ba nesdělitelné, ale já prostě nevím. Tak například nějaký úryvek z četby. Do polemik se nepouštím. Já byl člověk polemickej. Nepouštím se do nich, protože chápu, že moje názory na věc jsou tak nebetyčně odlišné od všech, kdo mě obklopují, že jsem to prostě vzdal.
Josef Jedlička[1]

Začal jsem se ne modlit, ale zvířecky úpět.

Dopadnout na dno, jak Němci říkají, Tiefpunkt, debakl: nemohu už zvnějška vdechnout nic, aniž bych otrávil sebe, zvnitřka ze sebe vydechnout, vydat nic, aniž bych otrávil bližní: nechápu to přece jen beze zbytku, nebyl jsem a nejsem intelektuál, byl jsem vždy a jsem dříve čilejší, teď už jen zedřený dělník: je to duševní nemoc?, ztráta víry v Boha, jako by se řítila lavina, tak rychle se to sype, doprovod jsou hrůza právě tak jako odleva; stačí se dotknout, abych ne jásal, ale řval zadostiučiněním etc. Tak to dál nejde, leda do vraždy a sebevraždy: proti tomu nutno podniknout ne vše (ty věčné maximalistické sebenároky, které končí v plivátku!), ale cosi málo, zato naprosto určitě: ne zařeknout se ve všech směrech, ale odřeknout v několika, například: nerozmnožovat komunikaci, odmítat jakékoli angažmá, nic zatím nepodnikat v poezii, nutno vyčkat, až se vrátí, a to nejen v podobě privátního purgatoria, jakkoli autentického, ale znovu vytrysklého pramene přitakání životu. Tento stav je hrozný, život pozbývá ceny, kdyby nebyly děti, vzal bych si ho, anebo někoho zabil, doživotní basa byla by definitivním řešením, aspoň to.

Po našem dvoře se promenuje, sbíraje odpadky, duševně nemocný domovník, kryptonaci, s pohledem upřeným do země; jakmile vyrazí mezi dlaždicemi travička, sype ji žíravou solí. Kolika slovy se vyjadřuje? Sto padesáti? Nikoli! Třiceti pěti!

Jan Vladislav[2]: Na otázku, zda nový život v Československu neomezuje se jen na Prahu, odpověděl, že má evidenci například o Brně, Políčkách.

Preisner[3]: Ivane, tvoje cesta ke svatosti rovná se střízlivost.



1982

Huby plombované kdečím: připadám si z té dálky jak trpaslík. Vy všichni ovšem obři. Huby plombované kdečím: spravedlností, mírem, bezpečností, státními hranicemi, jež přece nejsou žádným korzem, vírou v Krista; přitom jste všichni darebáci.

Martin[4] je typ konfliktní, rád by tzv. Československou republiku a její zřízení polil benzínem a zapálil. Na zpáteční cestě mu pohraničníci zabavili Obelst[5] a knihu o Adolfu Hitlerovi. Zabavili tedy materiály o Adolfu Hitlerovi a Ivanu Divišovi.

Toto je společnost zdrogovaných, vypráškovaných srabů; každé bolení hlavy je důvod omluvit se a odejít domů; každé nachlazení důvod volat svého lékaře, dostat recepis, jít ho proměnit, polykat prášky. Není to žádné dobro, protože nehledě k tomu, že zde statisíce živoří úplně mimo naše ponětí, natožpak kontrolu, jak se zachováš, až sem naroluje Sovsvaz? Ani narolovat nebude potřebovat; jak se ubráníš jeho emisarům? Právě ti bude nevolno.

Codenní praxe není určena svobodou, ale nutností, vyznačena ne solidaritou, ale skrytým, o to zákeřnějším bojem všech proti všem, přáními, těžko tutlanými, aby druhý utrpěl neúspěch, dostal rakovinu, uvolnil místo..., jakápak láska k bližnímu, natožpak k nepřátelům...

Oslov je vesele, zaplav dobrou vůlí, dělej jim ústupky, traktýruj jak vůbec možno nejnoblesněji, tj. humorem, vsjo rovno: zas a nanovo, a to v době co nejkratší, navrátí se ke svým podvodům, ke své nejvlastnější životní praxi, tj. totální lži, a tobě se jaksepatří odmění.



1983

Tvá smrtelnost či nesmrtelnost neodvisí od Božího, ale Tvého rozhodnutí, v tom je osudný háček, a od nynějška se nemáš na co vymlouvat.



1984

Hovění tělu? To není, co provozujeme my, občasní opilci, mikroskopičtí břídilové, nazítří s výčitkami svědomí, které se vůbec nevíží ke včerejšímu konzumu, ale dnešní mozkové chemii - hovění tělu, to jsou patriarchové-gründeři z pražských hospod z konce minulého a začátku tohoto století, kteří se vevalili, jako start vyzunkli tablet, který právě kolem nesla servírka, načež zavolali: paní hostinská! podsypat!, připlatili zlatku nebo pět korun a močili rovnou do pilin pod stolem svých čtyřicet padesát nebo taky sedmdesát piv. Co tomu za dvacet let řekl organismus, je podružné. Podstatná je svrchovanost a neohlídavost těchto vévodů, neotřesitelný jejich klid, bohorovnost, a to i tehdy, když jim mozek - pochopitelně - vysazoval. Pili tak, jak svatí zažívali Boha; jsem přesvědčen, že jsou spaseni právě tak jako svatý František.

Většina toho, co většina lidí dělá, pracuje, páše od rána do večera, je při bližším popatření holá, prostěradlovitá blbost, a k tomu fraška. Jak se toho všeho zbavit? Nevím, ale chci se toho zbavit. Být? Sám být? Ano, to je to klíčové dogma bez dogmatu - nejtěžší ze všeho.

Stále ještě člověk může spát v suché čisté posteli; teče mu v baráku teplá voda; dosyta se nají. Neštěstí takového člověka? Může býti nedozírné, ale přece se nesápe po dřeni biofyzické podstaty.

Člověk je tvor psovsky vděčný; tuny žalosti jsou podemlety a svaleny pár okamžiky štěstí; zlo je zapomenuto! Člověk je tvor naopak nevděčný; léta štěstí jsou zničena jednou dvěma zlými událostmi, a on pláče a pláče, a zapomene, že by měl děkovat. Tedy lability. Ovšem Řeky a Římany doporučovaná ataraxia je v podstatě nejen nemyslitelná; víc, je nemožná: není nelidská ani nadlidská, je mimolidská.

Stále šaškovštěji naaranžovaný, dopředu naprogramovaný v konsensním nesmyslu, naprosto odvozený, stereotypně entropický zdá se - a je - život... Vše se mění jen k horšímu. Člověk nemá ani před sebou vydobytou žádnou pozici, což ovšem může být optický klam. Dennodenně táž zmáhá se všednost, soulidé jsou k nesnesení, neměnní, mrňousovití do trpajzlictví.

A pak najednou vysoko zavyje šílené pomyšlení: jak je to možné? Nebýt? Nebrat účast! Nebýt! Absolutní a věčná tma! Nikdy se nevrátit! Vesměs uvažování naprosto scestná..., vždyť... příroda je mistryně..., dokonalá, neúprosná, alabastrová mistryně.

Ženy se ujaly vlády, staly se pohlavím silnějším, možná že jím byly odjakživa. Zmocnily se mužova světa, nakonec nás sežerou. Můžeš si z nich utahovat, můžeš je občas ztlouct, ale už ne beztrestně. Myslím, že tohle je jeden z největších sociopsychických přerodů našich časů, to je obrovská revoluce - ale kdovíkde to skončí, když žena se přece bez muže o povaze tohoto světa nedozví nic. Na všechno, i kdyby to byl šroubovák, musí mít muže.

Nejkrásnější na světě je sedět s kamarádama a moci se chechtat. Žádné rafinády ženských kyčlí a pupků to nemohou nahradit. Kyčle a pupky jsou za prvé nesmírně krátké, za druhé vždy smutné, za třetí vždy riskantní. A tóčo! Připaří-li se sem ženská, všechno zmrtví. A když se jede, chlašče, a hlavně kecá, je venku mrtva příroda a všechno, celý posraný vesmír, Bůh a Ďábel - jdou do háje. Tady je runda, a šmytec.

Nežije, ale života se drží jak hovno košile.

Nejprotivnější blbci jsou ti, kdo jsou v tom všem "zcela samozřejmě" zabydleni, aniž si kladli otázky, aniž si dovedli představit, že se vůbec mohou klást.

Nejstrašnější, nejkomičtější je naslouchat za vypolstrovanými dveřmi konferencím manažerů nebo vysokých intelektuálů... Jako by ti i oni vskutku se domnívali, že něco řídí, tamti podniky a prachy, tito ducha... Starou belu: stačí deset rozkacených uklízeček, pětadvacet ožralých výrostků, dva teroristé, aby to vše beze zbytku rozmetali... Ještě před deseti minutami tu ševelily nesrozumitelné věty plné formulí či vysokomyslných floskulí, teď se tu nese řev a rány, padá nábytek... A tohle vždycky převažuje. Nikdy to sice nezvítězí, ale vždy převažuje.

Slovo Československo znamená snad aramejsky kšandy.

Dobro bude na světě vůči zlu vždy v nevýhodě: nedá se totiž organizovat...

Život není ani pole, ani pláň, ani poušť. Je to hnědošedá, mírně, ale neúprosně do vrchu jdoucí, sypčitě hrudkovatá polopoušť, kde oráč shledává, že se jeho pluh neustále zvětšuje a volské spřežení před ním ustavičně zmenšuje až do směšné loutkovitosti, o mizivé prašnosti. Oráč posedle, bláznovsky, nepoučitelně oře. Plytkou, mělkou brázdu vysypává Kostnatá za ním tvrdkavými semeny, z nichž na jaře, popelavém a bělnatém jako vždy, vzejde každé pětisté třísté, řídká travka.

Indický zlatokopec si za měsíc při desetihodinové práci vydělá 250 marek. Já, když napíšu program, tak si za hodinu vydělám 100 marek. I když je všechno relativní, na tento absolutně diskrepantní mzdový zákon světa ten svět jednoho nepříliš vzdáleného dne vylétne do povětří.

Kdyby ke mně přišel démon a zeptal se, co považuju za největší zlo (zla) - ale on nepřijde -, bez váhání bych mu vypočetl: za prvé moc, fakt moci, moc v rukou neschopných, fakt moci jednoho člověka nad druhým.

Když má někdo bradu jako soustružník, vole, tak nemůže hrát Hamleta, řekl mi jednou nebožtík Zábrana, stižen nepochopitelnou nenávistí k herci, který ho právě hrál.

Člověk nedělal nic jiného, než že stále a znovu vymýšlel Boha, aby mohl žít, aby se nemusel zabít; v tom je celá historie světa až dodnes. Já jsem první a jediný člověk v historii světa, který si vymyslet Boha nechtěl.
Kirillov[6], Běsi, II. díl

Je-li někdo v nebi (místo absurdně nepředstavitelné, ale budiž!), pak jsou tam sebevrazi: teprve teď požívají života a plného odpuštění, ne, výsad. Všichni, kteří si vzali život ve vězeních, dále ti nejheroičtější, vojáci ve vězeních, protože nechtěli prozradit konspirativní nexus[7], kryli tělem ostatní, vojáci sebevrazi. Ti, kteří nemohli snášet život pro další bolesti, řekli si doktorovi o euthanasii a on byl tak inteligentní (stejně to byl konsensus), že jemu nebo jí píchl spásnou injekci. Vstanou z mrtvých především sebevrazi, které kurva církev házela ke hřbitovní zdi a odepřela jim svá posraná svěcení. Co mě ohromilo a odzbrojilo, ale i posílilo a potvrdilo má tušení, je zvlášť pietní vztah Václava Černého[8] k sebevrahům. Ve IV. díle Pamětí je takové místo. Všichni, kdo nesnesli život z metafyzického nihilismu. Atd. Další výčet je blbost. A že sebevražda není řešení? Z jistého zorného úhlu jistě ne, z jiného jistě ano. Zde není rady ani pomoci, a právě tady by měly být. Kniha Masarykova[9] je naprostý docentský omyl. Úctyhodná, jenže neplatí, protože před sebevraždou nelze vytyčovat tezi, jen účinně pomoci nebo naprosto oněmět. O tom bych chtěl mluvit s Wojtylou, museli bychom být však naprosto sami, aby nám přinesli čaj a nechali nás být a nerušili.

Zamilovanost neznamená nic něžného, nic se srdcem. Je to žlázové rozvolnění, ukončitelné, zastavitelné jen novou "zamilovaností", a tedy novým žlázovým rozvolněním anebo rovnou koncem světa. Jinak není síly, která by zejména racionálními zdůvodněními přiměla buď jednu, buď obě strany, aby tomuto rozvolnění postavily jakýkoli mentální blok. Losos putuje třináct tisíc kilometrů, nakonec je vyhublý na kost, jenže o tom neví... Strašné je, že člověk o tom ví a navěšuje na tento ryze hormonální stav nakonec i Shakespeara. Ostatně, je-li to Shakespeare, je dobře. Příšerná je hromada odporných, karamazovských skutků, která se též vždy víže k tomuto politováníhodnému stavu. Deset chvil štěstí na deset tisíc meziher hnusu a ponížení. Cokoliv si dá zamilovaná žena líbit od nezamilovaného muže a vice versa. Jeden z nejfrapantnějších rozdílů mezi zvířetem a člověkem, jeden z nejúskočnějších podrazů ďáblových, jedna z příležitostí pro člověka udělat šlus, jenže to se nikomu nepodaří.

Stále vtíravěji, snad pro jeho drsnou mužnost, vrací se mně vzpomínka na Vladimíra Vokolka[10]; snad ještě žije. Někdy koncem šedesátých let mě pozval na svou chatu v Rychnově u Litvínova. Typicky bolševicky zchátralé pohraničí. Nebyl tam nikdo mimo koček a cikánů. Ráno jsme na modré mlíko čekali frontu, až se uráčejí přijet. Básník byl tuhý, přísný člověk, žádný chechtavec. Vidíš? - šli jsme kolem svažitých luk, na kterých v ohromných hromadách černalo, hnilo seno. Vidíš - to je prvně v lidských dějinách -, Bůh poskytuje člověku na dlani svoje dary, a člověk mu na tu dlaň nachčije. Vidíš ten les? v jakým je stavu? Dřív mívaly báby vysoké tyče nahoře se zkoseným a naostřeným železem a strhávaly ze stromů uschlé větve. Bylo to výtečné topivo, nikdo je za to nepronásledoval a les se čistil. A dnes - podívej, jak vypadá! Hnije. Nazítří jsme šli na procházku, náhle se ke mně Vladimír obrátil, jaksi anticky, a řekl mně přímo do obličeje: a tady vidíš, že smrt je nejdůležitější událost v lidském životě. Pochopil jsem v milióntině vteřiny. Kdo to dnes ví?

Každá ta žena, ta baba, je bordelářka tíhnoucí k uchovávání, podržení a kumulaci starých krámů (co jsem se tohodle hnusu navídal v iks domácnostech) - semper idem.

Odborové organizace (krycí jméno pro bandu zabijáků).

Se světem? Se světem nemůžeš dělat vůbec nic! Ale se sebou samým můžeš!

Před několika lety vypadla v New Yorku síť a deset minut nato se znásilňovalo a plundrovalo.

Toto je už několikerá, snad ikstá poznámka na dávno vyhlédnuté téma: ubožáctví a scestnost mašinisticko-automatizované, v podstatě zkomputerizované civilizace; v tzv. rush hours (zažil jsem je v New Yorku) museli se na Fashion Avenue utéci k černému strážníkovi (žádné amply), který si (marně) počínal jak šílený; jeho neúprosné mávání pažemi bylo výrazem zoufalství. Osloven v tu chvíli, byl by udeřil, zařval nebo kopnul; mně to stačí docela dobře tady na Herkomerplatzu, kde, když jsme se přistěhovali, vládla idyla. Dnes tu kursují autobusy: 54, 55, 89, 188, 189 plus 51a, oběma směry; plus tramvaje 18 a 20, dvěma směry, plus auta plus pěší, staří, mladí, nejvíc školní děti. Chci-li si jít koupit naproti salám, musím vystát nevímkolik minut, než vše přefrčí, načež stoupnu opatrně na koleje a podívám se vpravo vlevo, načež opět stop a za kolejemi totéž co před kolejemi oběma směry. Jsem-li podrážděn, hulákám nadávky, a to česky; nejsem-li, pokorně čekám a vyčkám, ale ponížen, naprosto odhodnocen, zahozen; vytane mně nějaká cestička lesem nebo stezička v obilí. Tam patřím, ne sem! Jenže tady vydělávám peníze, abych mohl živit děti a sebe.

Žádní oslaváči či opěvači - nemají práva. Žádný optimismus, protože to je světonáhled mloka či pulce; možná že taky žádný pesimismus, on spadá rovněž do nejnižší z tříd. Jakmile vidíte produkt à la Nesmírný krásný život[11], ihned s ním do popelnice, jinak si zasviníte záchod. Co by se měl už mladý chlapec učit znát a pomalu se k tomu probírat, je přece základ, a ne kymácivá věž: na základě stojí vryto: jsi tu míň než přechodný host; všichni musíme udělat trpkou zkušenost se smrtí, nikdo není vyňat či ušetřen. Ve třiceti by muž měl vědět, že má právě polovinu života za sebou. Kdyby si všichni dospělci bez hysterie uvědomili, že zakrátko umřou, nemyslím, že by se z náměstí ozýval všeobecný nářek, ani by nebylo slyšet párané hedvábí, ale zavládla by nálada asi jako o klidném odpoledni v červnu. Sladko, užitečno bylo by žít v takovém společenství vědoucích.

Nikdy nevíme, koho si berem.

Stromeček, dárky, vanilkové rohlíčky - kašpařina nažrané Euroameriky.

Nevím, zda mně kdy imponovala vzdělanost, akademické vzdělání. Patrně jsem k nim měl po většinu života vztah indiferentní; cítil jsem v sobě svůj talent, a to mně stačilo. Cítím vzdělanost jako cosi náhražkovitého za něco, co chybí.

Čtyři tisíce let mužovy vlády žena dohnala za posledních padesát čtyřicet let. Je to nesnesitelné. Patriarchát existuje snad už jen ve světě muslimském, ale o ten není zas co stát. V euroamerickém světě a v jeho specifickém segmentu severoamerickém je muž fackovacím panákem ženy; v nesčetných filmech, pornech, videokazetách a masmediálních produktech je muž vždy šašek, potácející se kolem ledničky, a žena obr, který přijde a dá mu facku. Muž se ani nehne a za chvíli za tu facku poděkuje. Jaký triumf pro krávu, která je od toho muže odvislá, jaký triumf báby, která uklízí kozí bobky, proti staviteli toledské katedrály! Znehodnocuje se dějinný čas. Tři tisíce let jsou ničím proti čtyřiceti letům emancipace, feminismu a sufražetismu!

Kristus nás nepřišel spasit, Kristus nám přišel ukázat a doporučit, abychom se nebáli smrti a pochopili, že mezi láskou a smrtí není rozdíl.



1985

Malej českej člověk. Možný název oddílu tohoto konvolutu. Jen na okraj: je nemyslitelné si představit a uslyšet např. malej brazilskej člověk. Jen my to dokázali říct! - a proto dnes umíráme.

Jednak nepobíráš plat za práci, to by bylo hej, ale za třeba celé dekády trvající mživé hmyzí ponižování a snášení nesnesitelné blbosti svého okolí - jednak na to, aby ti byl tento plat vzápětí rozkraden rafinádou institucí, pojišťoven, členstvím kdevšude, životních pojistek.

Lída na Ondřeje[12] mluví ze zásady německy, aniž tím co sleduje. Pro mne se snad klade úkol jednoho dne Ondřeje česky oslovit a říct mu, že je Čech, syn toho a toho národa, těch a těch dějin. Jako bych černou fermeží zaflakoval nebeskou modř.

Coito, ergo sum...[13]
Karel Kryl

Příroda je to první, a není ani krutá, ani lhostejná; jen se řídí, řekl bych, jedním jediným zákonem, a to tak majestátně, že naprosto nevnímá subjektivní počitky nějakého člověka. To věděli indiáni severoamerických prérií, nejkrásnější lidské plemeno. Krutost a lhostejnost, které přírodě literátsky přičítají, jsou adjektiva či vlastnosti právě jen a jen lidské, do přírody drze a plačtivě projikované. Příroda je tak neodolatelná a peřejovitě dárná, že v ní je zahrnuta i velkolepá přesnost: tu život darovat, tam ho vzít. Příroda hojí, ale neodpouští, a to ze zásady, a to kdykoli a kdekoli, kde a kdy se jí leze do zelí. Následují tresty, které nejsou nic jiného, leč výraz zákona. Imbecilně ochraňujeme sluky a rosničky, ale vyklučíme Mato Grosso[14]. Těžce pokutujem odchyt tesaříka alpinského, ale v téže oblasti masakrujem potoční pstruhy a o kus dál vyrubem Sibiř. Můžeme se podělat chválou přírody, ale odporazíme nedohledné lesy Mexika, abychom měli na armádu. Dnes jsou tam poušť a chřestýši. Jestliže příroda je tak dokonalá a jen předstupeň, jsme my snad stupeň? Čeho? Zde něco hanebně nesouhlasí. Anebo že by to přesto byla Pravda? To není nejstrašnější tajemství, ale nejhroznější záhada, asi tak jako v ledu zamrzlá anakonda. Mám za to, že ona Pravda neplatí, a že je pozdě.

Dnes mně řekl v kantýně mladý muž, že si moje Záznamy (tj. Teorii spolehlivosti) otištěné ve Svědectví[15] 74/1984 opakovaně čte, na tom perseveroval[16], že ne jednou, ale opakovaně, a že teprve já jsem těmito záznamy jej přiměl, aby studoval češtinu. Jak to dořekl, stalo se mně cosi velmi lidského, přepadl mě totiž vulkanický průjem a já musel běžet, a místo studia češtiny mě přepadla strašná myšlenka, kdyby mě cosi podobného potkalo u papežské audience. Jistě by mně byli přelaskavě ukázali cestu, ale hledej WC na vatikánských chodbách, které jsou dlouhé, předlouhé, a všude leštěný mramor... Hrůza!

Který blbec se to uřekl, že tento svět je pomyslitelně nejlepším ze všech možných světů? Diderot? Voltaire? Spinoza?[17] Krása světa!? Dnes Most a Litvínov! A jeho osazenstvo? Skutečně by člověk dal na démony, kteří si ke své a nejiné potěše zaranžovali revue příšernosti a zlotřilosti, ale hlavně vazké a proolejované prolhanosti. Jenže svět nikdy jiný nebyl, není a nebude!

Život může být vskutku žit jen tenkrát, nemáme-li o něm ponětí.

Mstím se jim, kurvám, co tam ze mne udělali, a nikdy se nezměním. Je to jediná možná odpověď, jediná slušná a případná odpověď na jejich tichošlápkovskou, bezpodmínečně prolhanou sprostotu. Lépe ovšem bylo by polít to všechno benzínem a zapálit. Jenže seštosovaný papír nehoří...
5. část >>>
<<< 3. část

POZNÁMKY:

[1] Josef Jedlička (1927-1990), český prozaik a esejista, mimo jiného též autor eseje o Ivanu Divišovi. - pozn. Mis.
[2] Jan Vladislav (1923-2009), český básník a překladatel. Narodil se v Hlohovci na Slovensku v české rodině poštovního úředníka, bývalého legionáře. Roku 1939 odešel s rodinou do Čech a o tři roky později složil maturitu na gymnáziu v Políčkách. Jako maturant pomáhal v místní knihovně a nacházel zálibu v cizojazyčných svazcích. První knihou v originále, kterou přečetl celou, bylo Goethovo Utrpení mladého Werthera. - pozn. Mis.
[3] Rio Preisner (1925-2007) byl český katolicky a konzervativně orientovaný pedagog, básník, filosof, spisovatel, překladatel a teatrolog. - pozn. Mis.
[4] Martin - Divišův syn. - pozn. Mis.
[5] Obelst - jedna z Divišových básnických sbírek. - pozn. Mis.
[6] Kirillov je postava z Dostojevského Běsů. - pozn. Mis.
[7] nexus = souvislost, spojení. - pozn. Mis.
[8] Václav Černý (1905-1987) byl český literární vědec, spisovatel, překladatel a filozof. - pozn. Mis.
[9] Masaryk habilitoval v březnu 1879 prací Der Selbstmord als soziale Massenerscheinung der Gegenwart (Sebevražda jako masový sociální jev současnosti). - pozn. Mis.
[10] Vladimír Vokolek (1913-1988) byl český meditativní básník, prozaik a esejista, poválečný představitel tzv. spirituální poezie. - pozn. Mis.
[11] Nesmírný krásný život - název jedné z básnických sbírek Františka Hrubína (navzdory názvu však deziluzívní povahy). - pozn. Mis.
[12] Lída na Ondřeje - to jest Divišova žena na Divišovo dítě v západoněmeckém exilu. - pozn. Mis.
[13] Coito, ergo sum... - latinsky "Souložím, tedy jsem." Vtipná obměna známého Descartesova výroku Cogito, ergo sum (Myslím, tedy jsem). - pozn. Mis.
[14] Mato Grosso (portugalsky "velká džungle") je nejdivočejší brazilský stát. - pozn. Mis.
[15] Svědectví - exilový časopis, který v letech 1956-1990 vydával v Paříži Pavel Tigrid. - pozn. Mis.
[16] perseverovat - z francouzského persévérer, to jest ulpívat, setrvávat na něčem. - pozn. Mis.
[17] Autorem výroku není ani jeden z nich; tím "blbcem" byl Leibniz; Voltaire naopak tento jeho výrok kritizuje a zesměšňuje v komedii Candide. - pozn. Mis.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Aktuální články

Reklama
Další mé stránky:

Hledáš něco pouze na mých stránkách?
Tip: Prohledávej je mým vlastním vyhledávačem MiSearch!
https://www.google.cz/cse/publicurl?cx=013770122102643942506:cu-cqhoxcdm