Ivan Diviš: Teorie spolehlivosti (výpisky) - 6. část

27. července 2010 v 16:37 | Misantrop |  Četba
Zásvětí, život po smrti a podobné - nu budiž, nesmysly. V podstatě mají jiné jméno. Očistec, Ráj, Peklo, Nebe - nevím, jak tyto zrůdnosti historicky vznikly, v kterém pomateném a zlém mozku, ale to jsou ty bajonety, zapíchnuté nám všem do zad - a běž! Jsou to ideje Hitlerovy a Stalinovy. To jsou ti ruští vojínové, kteří se museli svlíknout donaha a pod pistolemi NKVD si vysloužit Ráj během přes zaminované pole. To jsou ti němečtí vojáci pod Stalingradem, tam poznali ten Očistec. Celá eschatologie je nesmírná syčárna, vzniklá bohužel v pařeništi římské církve. Jsem jen jednou na zemi a v tom je má velikost a důstojnost. Octnout se ještě po smrti v Nebi, tak bych jim to tam rozbordelil, v Očistci bych se cítil jako doma a Peklem bych pohrdal. Běda teologům a vykořisťovatelům lidských mozků a duší. Jejich legitimními dědici jsou sbory KGB.

Vlastenectví je signum průměrné inteligence, neschopné povznést se nad sebe sama.

Na historiografii odpuzuje - byť šlo o vysoce nadprůměrného autora - evidentní bloudění v kruhu, podezření, že to bylo úplně jinak, ale úplně - táž zábrana vystupuje pro věřícího člověka například při četbě Evangelií. Kdo by si troufl odmítnout je šmahem - ale ono to bylo jinak, odehrálo se to jinak!

Kdysi kdesi jsem četl pokus o výměr člověka: je prý to jediný tvor schopný se učit. Ten výrok tehdy na mne musel nějak zapůsobit, protože jsem ho nikdy nezapomněl. Když jsem ale zestárl, chápu, jak chybný je to výrok a že má či měl znít: člověk je jediný tvor, který není schopen se učit.

Desetmiliardkrát denně se kurvy sprejují.

Nemohu si to vyložit jinak, než že celý český národ s morovou ránou bolševismu od února 1948 masívně kolaboroval. Těch davů! Byli tam nahnáni? Tak proč se tam nahnat nechali! Kolaborovali všichni, přemalovávali si po nocích kostýmy, připevňovali odznaky a na Prvního máje se miliónový dav valil od Muzea na Zlatý kříž, kde stála vaklavá, narychlo sflakovaná tribuna a na ní masáci a vrazi. Otcové vyzvedávali své nicnechápající děti na ramena, aby si tyto ratolesti vryly v paměť karbaníka a pivaře Antonína Novotného a vedle něho Lomského[1], narvaného do celofánu. Kolaboroval celý národ, masívně, a když ne vědomě, pak podvědomě, což je ještě horší.

Ve třicátých létech žil v Jindřichově Hradci náboženský podivín jménem Panocha. Jednou ohlásil, bylo to v neděli, někdy v létě, na Vajgaru[2] produkci; že prý bude jako Kristus Pán kráčet po vodě. Podle Jedličkova[3] podání (Jedlička byl věci přítomen) se na březích Vajgaru sešlo asi tisíc lidí. Panocha se objevil v bílém prostěradle, vkročil do vody a po dvou krocích šel ke dnu jak sekyra.

Kdyby vám bylo možno postavit si před sebe reprezentativní člověčí vzorek à la: teolog, lékař, psycholog, sociolog, dělník a fyzik-astronom, tak buďte jisti, že nejblbější z těchto reprezentantů bude teolog (a navíc nejsprostší) a nejslušnější a nejskromnější fyzik-astronom.

Většina lidí se o nic nezajímá, vyjma žrádla, šoustání a snad trochu děcek. Obrovitá spousta entit světa je nechává chladnými, nemají proto ani ponětí o tom, kde jsou a kým jsou. Tak prožijou celý život.

Neexistuje žádný recept, jak si uchovat, natožpak prodloužit život. Někdo paří pětačtyřicet let a zemře v pětasedmdesáti, dvacetiletá dívka, která nikomu v životě neublížila, dostane leukémii. Život nám nevyměřuje Bůh, ale spíš démon anebo podlý skřet. Nejhorší ze všeho je Bůh. To je ten pravý, centrální nadvelegrázl, ten hnusný Mafio, který nás mučí, zmučí - a pak opustí.

Chtít si vzít život - a nakonec to udělat - předpokládá obrovskou sílu, rovnomocnou touze žít.

Není nic horšího než lidský sex; kolik lidí zničil? kolik mužů a žen vedl za sebou jak vola na obroučce? Nejde ani tak o to, že se pod jeho vlajkou odehrávaly nesčíslné prasárny; spíš jde o to, že zvláštním způsobem si podrobuje a kořistí lidskou mysl, ji donekonečna špiní a zavádí. A pak se jen tak řekne: zamrdáme si, milostivá? Anebo: pojď, já ti na to šáhnu! Anebo ve výtahu, anebo ve sklepě, prostě kdekoli, kdykoli... Je to absence všeho rozumu a esence všeho hnusu. Zvířata, povšimněte si, se toho nikdy nedopouštějí, jen ve vhodný čas a jen pro rozplemenění. Ale takzvaný člověk? Člověk je bytost, která se vymkla, vymkla se ze všech měr a vah, a gustuje si v tom.

Narodili se, a když povyrostli, brzo se dovtípili, že se před nimi rozprostírá nedozírné hmyziště; nejlépe bude, řekli si vzápětí, když do toho hmyziště vstoupíme co pokud možno neodlišený hmyz; vidíme, že si tu všichni dělají, co chtějí; i my si tak budem počínat! Od té chvíle matka co chvíli pošle vlastní dceru do bordelu, od té chvíle syn či dcera vlastní matku podá šéfovi na pánvi, všichni pochopí, že ze všeho si je nejen možno, ale i třeba dělat srandu. Tady ukradnem, tu odzadu zbijeme a zabijeme, tu zavraždíme masově, tu vyvoláme válku-válčičku. Všichni nám budou plácat; jen jízdenku si nesmíme zapomenout zakoupit! Jakmile by nás přistihli, že jedem načerno, ihned by se nasupili a od nás odvrátili. Co je to za drzost! mezi námi, vrahy a samovrahy, jezdit načerno!



1991

Poezie je už chvályhodně vysoký princip; nepochybuji, že nad jejím principem jsou ještě vyšší, například hudba a mystický, světecký život.

Musel jsem se narodit právě do Čech, a to je můj trest a moje doživotní ponížení. Musel jsem se narodit jako Čech, a tedy příslušník národa, jehož ostudnost nemá rovné. Musel jsem se narodit co Čech, a tedy od svých čtrnácti let nést na bedrech kolaborace, fiaska, debakly, po válce fašistické excesy, zděděné po fašistech, pak Vítězný únor, pak vyvlastňování a masové zatýkání, věznice, koncentrační tábory, pak sovětskou okupaci, jejíž panství trvalo jedenačtyřicet let, pak falešnou obmyslnou "revoluci" 17. listopadu 1989, která byla dirigována StB a KSČ, pak bordel a zmatek, zlodějinu, impotenci a diletantismus. Ale pověstný tank na Oujezdě jsme přemalovali na růžovo, to byl náš výkon.

Je dosti důvodů k úžasu na světě, přes všechnu sprostotu a nepochopitelnou podlost. Váš mozek! hle, kosmos, který se vám třpytí nad hlavou.


Mám sen o přírodě, sen o panoramatu Edenu. Samozřejmě že mohu vyhledat přírodu i tady, ale jen miniaturní a vyplácanou člověkem. Ne, já stojím na mírné hoře v hustém trávníku, povívaném větrem, a pode mnou se rozkládá nekonečná příroda, svět, pravý svět, jak byl před člověkem. Jak bych rozpřáhl ruce! Jak bych padl na kolena! Jak by se mi z očí vyřinuly slzy!

My vůbec nevíme, o co jde, kde to jsme, jaká je povaha toho, co nás obklopuje, a přesto neodpovědně vykračujeme za svou prací. Většina z nás žije na instinktivně biicko-vegetativní úrovni, zatímco pomyslet, myslet, myšlení, konkluze a pozitivní direktiva chybějí. Všechno to se na lidech pozná.

Prvostvořená příroda v surovém stavu je bezpodmínečně posvátná - a nedotknutelná. Pád člověka, který se v našich časech dovršuje, a člověk padá už jen jako kámen volným pádem do propasti, začal ve chvíli, kdy člověk porazil první strom. Neobtěžujte mne námitkami, že to udělat musel. Je to jako vrah, který křičí na senát, když mu jde o kejhák: ale já ho zabít musel! Je to neuvěřitelný úžas, s kterým bez dechu pozorujeme skalního nebo říčního orla, jeho mistrovský let, jeho nádhernou hlavu. Sejdeme odtud a bereme opět do pracek kamery, šperky, mikrofony a začneme tam, kde končíme. V říčním orlu a jeho počínání se nám zjevujeme my sami, naše propasená šance a ono strašné: jaké to mohlo být, a ono ještě strašnější: je pozdě!

V komunistech musela být geneticky zakódována lež, lež jakožto lež. Chodili jako my po světě, ale viděli ho nakřivo, úplně zkresleně. Co je zajímalo v jejich privátu, když přišli "domů z práce", nedovedu si představit, patrně ale něco vulgárního a infámního.

Je jedinečné a je obecné; obojí se ve světě i na světě ustavičně střetává.

Tudy musela před třemi nedělemi přejít válka, říkáte si. Ne, neprošla - to je Československo.



1992

Dvě fatální, ale až smrtelné, chyby člověka jsou dva posuny, jeho dvě úchylky, vedoucí do opakované smrti; za prvé nepoučitelnost; čeho se historicky dopouštěl před pěti tisíci léty, toho se dopouští v moderních válkách, zvěrstvech, genocidách, masovraždách. Za druhé neschopnost tkvět a zůstat při svém neporušeném vědomí; neustálé odskoky; debilní neklid, chroust v uchu, bzikavost. Naprosto nikdo se tomu neubrání; neschopnost zůstat u sebe: slyšíme u kavárenského stolku o trockismu; staneme se trockisty; item o nihilismu; staneme se nihilisty. V nejkratší době podléháme masovým hnutím, i když nám podvědomí napovídá, že jsou masovým idiotismem; staneme se fašisty, komunisty, bolševiky, estébáky, kágébáky, čímkoli. Je to pro neschopnost zůstat sám sebou. A to se stále opakuje. Uslyšíme kázání nějakého blba, staneme se ctiteli Ignáce z Loyoly, atd. A to se stále, od věčnosti do věčnosti opakuje, na celém světě a masově.



1993

Nula se značí jako kroužek. To může znamenat všechno - zaokrouhlený vesmír - jakožto nic. Nanejvýš skličující pomyšlení. Vše rovná se nic.

Člověk byl poslán na svět jen a jen proto, aby se zničil, a byl zničen.

Často se mi stane, že mně mysl vyrobí celou pasáž poezie, anebo naopak jen jeden dva verše, které by byly dobrým startem pro báseň; ona pasáž by byla dobrým startem pro skladbu. Slova se řadí, slyším je v mozku; stane se tak, když jdu anebo když jsem doma a sedím za stolem; někdy, ale zřídka, v usínání. Tyto verše se mně zdají k nezahození, ale k činu nedojde; prostě je nenapíšu. Snad bych ještě podotkl, že tyto nenapsané "výrobky mozku" jsou právě tím nejlepším. Ale nedojde k ničemu. A dojde-li, už to nebude to pravé.

Lidé dělají všechno obráceně. Když se člověk narodí na tento svět, a stane-li se mu tedy to nejpomyslněji nejhorší, jemu, úplně nevinnému - jsou křtiny, lidé se veselí, ožerou se a nikdo z nich nepomyslí, že sem přibyl zas nový kandidát smrti. Nedělají to z idiocie, ale ze spadavého zvyku, a snad po celém světě. Nový kandidát smrti - důvod k veselí! Když ale někdo umře, a stane-li se mu tedy vůbec to nejlepší, je funus a z dvaceti smutečních hostí pociťuje skutečný smutek hrstka, dva tři lidé, a to jen na pár hodin.

Tato pustá a nudná euroamerická civilizace z nás nadělala protetické mrzáčky; už nejsme schopni rozdělat si v lese oheň, už nejsme schopni nasekat kanadkou dubová polena, už nejsme schopni si vlastním úsilím, vlastní činností opatřit žrádlo pro sebe a pro famílii, už nejsme schopni vzdálenost tří autobusových zastávek ujít pěšky, to nám připadá jako sisyfovský výkon. Tato masová a všežravá civilizace nás odnaučila tomu, co jsme kdysi uměli, a koneckonců nás zbavila schopnosti jednat jen za sebe a samostatně rozhodovat.

Před lidmi nesmíte nikdy nic dát najevo; všechno musí zůstávat skryté, ale nalicho skryté, a tedy prolhané, a s touto prolhaností pak úspěšně operujete; dáti najevo - okamžitě si přičtěte následky. Ve světě lidí pro pravdu, ba co dím, pravdivost, není místa. Například básník, který dá najevo, že už má všeho dost, a to nikoli poezie, ale především lidí, že se jich straní a přeje si, uplahočen a přetížen, už jenom slušně umřít, doslechne se: no jo, dědek, s tím je šlus, ten už je vypsanej. Toť "soud" nad obětovaným životem.



1994

Petr Král: zůstat slušnej, i když je nebe prázdný. Formulace klíčové, ano, největší myšlenky, již kdy člověk pojal.

Skutečnost, zejména příroda, jeví se záhadnou, neproniknutelnou, hrozebnou. Je v ní něco pyramidovitě důtklivého, ono Mene tekel ufarsin. Je tísnivá, a to nejen ve svých projevech mračných a lednatých, ale právě že líbezných, vybízejících k hrám, bezstarostnému povalování a milkování v mechu, po němž se plazí had. Není radno se jí dotýkat a porušovat její struktury, činí-li se to, vzápětí se mstí, a to ne punktuelně, ale v řetězcích stereotypů, které nejsme s to odhadnout. Vari! Nakonec se jeví nesnesitelnou, neobyvatelnou. Je zadní stranou zrcadla, nastavenou člověku, hříšnému trpaslíku, který se tu nikdy neměl objevit.

Každá mladá ženská, ale i v letech, tak do padesátky, chce od muže jen dvě věci: vocas a prachy. Promine mu i chlast, když to není rovnou denně, ale vocas a prachy bejt musej. Bylo by možné, aby do oboustranně dosaženého orgasmu, který trvá sedm deset vteřin, lidé investovali tolik energie, aby pro to cestovali tisíce kilometrů a vedli války? Ano, je to možné, přičemž si neuvědomují, že tuto rozkoš jí i jemu vyrobí ve vhodný okamžik příslušný okrsek mozku!

Žena strhuje k zemi, zatímco muž povznáší k nebi.

Paneláky jakožto neslohy, výrazy člověka, který už neusiluje o nic, leč o biické přeobstávání. Rozmnožili jsme se, podle debilního příkazu Jahveho, musí se to pročistit.

V roce 2050 nás bude sedmnáct miliard ne lidí, ale chtivých makaků. Místo k sezení bude stát 500 dolarů, budeme si stát na hlavách. Tak co?

Základní, tragický omyl muže, fatální chyba: vyznávat ženě lásku, celá obrovská zásoba "milostné" poezie, nesmysl, dokonalý fiaskální debakl. Vždy to musí být ona, která projeví zájem, zájem erosexuální, vždy to musí být ona, která jemu zajede do poklopce. Jakmile se tak stane a jemu vstane, stane se ona od jeho ptáka odvislou jako od drogy; pak je věc v cajku. Běda muži, který dá ženě najevo, že o ni stojí. Ihned se ta persona napýří jak pávice - a ovládne ho. Není-li muž ženiným pánem, pak jsou celé civilizace v hajzlu.

V první polovině let padesátých se národ svíjel na lopatkách. Mravnostní prověrka v Klubu: citýrován byl k prověrce Vítězslav Nezval, členové "senátu": Marie Majerová, Marie Pujmanová a Ondřej Sekora. Majerka se Nezvala zeptala: Vítku, náš Vítku, tys náš největší milovaný básník, proč tak týráš svou Františku nedovolenými poměry s jinými ženami? Protože rád mrdám, zněla zařvaná odpověď. Bylo po prověrce a na odchodu se Nezval obrátil a řekl: kunda je slovo jako každé jiné, nerad je používám před sprostými lidmi.

Starořečtí dramatikové měli zvláštní dar; ne básnit, ale tlouci kladivem na vrata osudu.

Člověk je ničema, který nemá naději. Tato "proklamace" je myšlenkovou sumou mého života. Nikdo z něho nebude odcházet vášnivěji než já.



1998

Člověk musí být neposlušný, jinak se nedostane ani za roh.

Bůh prý vášnivě miluje naši svobodu, tj. naše svobodné rozhodnutí přímyku k Němu: nikdy se nedočká.

Protivná na baroku je jeho nestřídmost, gestace rozevlátých světců, kteří se vzpínají k nebesům, jež jsou očividně prázdná.

Škoda, že je to tak zařízeno. Musíme se reprodukovat a tím jen komplikujeme situaci už tak dost nahnutou.

Jednoho dne budeme vědět všichni všechno, což je ovšem i signál vše sbalit a dát se na útěk - ale kam? -, neboť tento všeobecný stav vševědoucnosti bude nevyhnutelně znamenat konec světa a to bude jen dobře.

Jaká osobivost mravenců, vší a mšic! Vědí hovno, a kážou - ano, jen slova, slova, slova jako v té hře o nešťastném princi dánském. Peklo? vole, to je tady, to ti to všechno nestačí? Očistec, ten je tady, to ti to všechno nestačí? Patrně se ti vede příliš dobře. Ráj! Schön wärs[4], ale to neexistuje. Zmrtvýchvstání? Kdo je mrtev, nemůže žít nanovo. Bůh se mi jeví - za předpokladu, že jest - jako geniální Nadvelematematik, pokud byl ovšem big bang spirituálně instalován a nebyla to jen vzpoura fyzikálních zákonů. A jestliže Bůh jest, pak je nejvýš odporný, neboť nás soustavně nechává ve štychu, a opustil dokonce svého "vlastního syna", a to v nejzoufalejší nouzi, nechal ho ve štychu a Ježíš v posledním tažení na kříži tu hrůzu prohlédl a svému taťuldovi to vpálil. Eli Eli lama sabachtani, to byl direkt rovnou do ksichtu. Věřit? Čemu? Jste-li už schopen konu tak absurdního, jakým je víra, pak už málo záleží na tom, v co a v koho věříte.

Největšími sprosťáky bývají teologové, nejslušnějšími lidmi fyzikové a kosmologové.

Jednej racionálně a účelně, nikde se moc nezdržuj, tvrdě rezignuj na zamilovanost, neboť ta neznamená nic jiného než mrdání, které vždy je kořistěním sil - a uvidíš, jak efektivnost tvého konání do půl roku vyletí jak vlajka na stožár. To neznamená, že se nebudeš smět lidsky zasmát, znamená to jen zdisciplinovat se. - Stáhnout se, nerozprostraňovat se.

Samomluvy, sláva! Victor Hugo: samomluvy jsou dým z požárů ducha. Nepřetržitě je vedu. Jejich obsahem jsou kletby a koprolálie. Nevadí. Kdybych je nevedl, dávno by můj kotel praskl. Já bych místo Victora řekl: samomluvy? Ventil přetopeného kotle. Neotevře-li se záklopka, dojde k explozi a bude patnáct mrtvejch.

KONEC.

Napsali o něm jiní:

Jsme svědky dlouholetého bolestného donkichotského střetávání s bezduchým, ale pro mnohé s bezvadně fungujícím světem, se šalebností pestré palety masek moderní společnosti, se zrůdností absurdního světa. Tento "explicitní zuřivec", "totální kverulant", nevyčerpatelný zdroj vzteku, nenávisti a prokletí jako by stále opakoval - nejsilnější básníkova pozice je pozicí aktivního zoufání.
Jiří Brabec[5]

Pyšný vyvolenec bytí.
Jiří Cieslar[6]

Intenzita, s níž zakouší život, je sebestravující.
Vladimír Karfík[7]

Artikuluje ještě i tam, kde by jiný jen zoufale mávnul rukou!
Rudolf Matys[8]


<<< 5. část


POZNÁMKY:

[1] Armádní generál ing. Bohumír Lomský (1914-1992), náčelník štábu 1. čs. armádního sboru v SSSR; Lomský byl od roku 1956 ministrem národní obrany; za projevení nesouhlasu s okupací Československa vojsky Varšavské smlouvy byl při čistkách v květnu 1970 propuštěn z armády. - pozn. Mis.
[2] Vajgar - městský rybník v Jindřichově Hradci. - pozn. Mis.
[3] Josef Jedlička (1927-1990), český prozaik a esejista, mimo jiného též autor eseje o Ivanu Divišovi. - pozn. Mis.
[4] Schön wärs - (německy) "To by bylo pěkné". - pozn. Mis.
[5] Jiří Brabec (*1929), literární historik, lexikograf a editor. - pozn. Mis.
[6] Jiří Cieslar (1951-2006), literární a filmový kritik; zvolil dobrovolný odchod ze světa. - pozn. Mis.
[7] Vladimír Karfík (*1931), spisovatel, publicista. - pozn. Mis.
[8] Rudolf Matys (*1938) je český básník, literární redaktor, kritik a rozhlasový redaktor. - pozn. Mis.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Aktuální články

Reklama
Další mé stránky:

Hledáš něco pouze na mých stránkách?
Tip: Prohledávej je mým vlastním vyhledávačem MiSearch!
https://www.google.cz/cse/publicurl?cx=013770122102643942506:cu-cqhoxcdm