Arthur Schopenhauer: Aforismy k životní moudrosti - 1. část (výpisky)

14. srpna 2010 v 16:38 | Misantrop |  Četba
Arthur Schopenhauer: Aforismy k životní moudrosti


Kapitola II.
O TOM, CO KDO JE

Tupost ducha je naprosto v souladu s tupostí vnímání a nedostatkem dráždivosti, což činí člověka méně vnímavým k bolestem a zármutku každého druhu a velikosti: právě z této duchovní tuposti však vychází ono druhé, vnitřní prázdnota, vtištěná do bezpočtu tváří, kterou prozrazuje i čilá pozornost všem, i těm nejmenším událostem ve vnějším světě, vnitřní prázdnota, jež je pravým zdrojem nudy, slídící po vnějších dráždidlech, aby něčím rozhýbala ducha a mysl. V jejich volbě se proto ničeho neštítí; to plodí ubohost zabíjení času, k němuž vidíme lidi sahat, rovněž způsob jejich družnosti a konverzace a neméně i jejich pokukování zpoza dveří a oken. Hlavně z této vnitřní prázdnoty vyvěrá bažení po společnosti, rozptýlení, zábavě a luxusu každého druhu, které vede mnohé k marnotratnosti a potom k bídě. Před touto bídou neochrání nic jistěji než vnitřní bohatství, bohatství ducha: neboť ten nechává, čím více se blíží eminentnosti, stále menší prostor nudě. Nevyčerpatelná čilost myšlenek, jejich stále se obnovující hra na nejrozmanitějších jevech vnitřního a vnějšího světa, síla a pud ke stále jiným kombinacím stavějí eminentní hlavu, vyjma okamžiků relaxace, zcela mimo oblast nudy.

Duchaplný člověk bude usilovat především o bezbolestnost, neznepokojenost, klid a volný čas, tedy bude hledat tichý, skromný, ale co možná nesoužící život a po obeznámení se s takzvanými lidmi se bude stahovat do ústraní a velký duch bude dokonce volit samotu. Neboť čím více někdo má sám o sobě, tím méně potřebuje z vnějšku a tím méně mu také mohou být ostatní. Proto vede eminence ducha k nespolečenskosti. Ano, kdyby šlo nahradit kvalitu společnosti kvantitou, pak by stálo za námahu žít ve velkém světě: avšak sto bláznů v davu nedá jednoho rozumného.

Neboť v osamělosti, kdy je každý odkázán sám na sebe, se ukazuje, co má sám o sobě: hlupák vzdychá i v purpuru pod neodhoditelným břemenem své chudé individuality; zatímco vysoce nadaný obydlí a oživí i nejpustší krajinu svými myšlenkami. Proto je velmi pravdivé, co říká Seneca: "Všichni hlupáci se trápí ošklivostí nad sebou samými." Tedy vcelku shledáváme, že každý je družný do té míry, jak je duchovně chudý a vůbec sprostý. Ve světě nejde tolik o nic, jako o volbu mezi osamělostí a sprostotou.

Je to právě Ariostovo ozio lungo d'uomini ignoranti.[1] Obyčejní lidé myslí pouze na to, jak čas strávit, kdo má nějaký talent, jak jej využít. Také cigareta je vítanou náhradou myšlenek.
Karetní hra: to je měřítko jejich hodnoty a deklarace bankrotu všech myšlenek. Jelikož se jim totiž nevynořují žádné myšlenky, vytahují karty a snaží se jeden druhého připravit o peníze. Ó žalostné pokolení!

Neboť od druhých, z vnějšku vůbec, nelze v žádném ohledu mnoho očekávat. Nakonec každý zůstane sám a pak záleží na tom, kým sám nyní je. Plným právem tedy říká Aristotelés: η ευδαιμονια των αυταρκων εστι[2], naší řečí: štěstí patří těm, kteří se spokojí sami sebou. Osud je krutý a lidé jsou ubozí.

Chtění bez poznání je však dnes to nejobvyklejší, co existuje: má je každý špalek a ukazuje je přinejmenším při svém pádu. Tento celý stav je viditelný v jeho celém vzezření a zevnějšku, z čehož pak vychází jeho vulgární vzhled. Dojem z něho je tím odpornější, když, jako většinou, vůle, která jediná vyplňuje jeho vědomí, je nízká, egoistická a vůbec špatná.

"Život v ústraní bez vědeckých zájmů je smrt a pohřbení zaživa." (Seneca)

Velcí duchové všech dob dávali volnému času největší hodnotu. Neboť volný čas jednoho každého je natolik hodnotný, jak je hodnotný on sám. "Blaženost jest v prázdni", říká Aristotelés a Díogenés Lærtios zpravuje, že Sókratés "chválil volný čas jako nejkrásnější majetek". Aristotelés označuje filosofický život za nejšťastnější. Nadaný člověk volný čas potřebuje, právě ten volný čas, který jiného hned zatěžuje a hned kazí; neboť bez něj je ujařmeným Pegasem, tedy nešťastným.

Velké nadání také odcizuje svého vlastníka ostatním lidem a jejich snažení, neboť čím více má o sobě, tím méně může nalézat v nich. Stovky věcí, z nichž mají oni velké požitky, jsou pro něj nechutné a nepoživatelné. Duchovně nejomezenější člověk je v podstatě nejšťastnější, ačkoli mu nikdo jeho štěstí nezávidí.

Filistr, šosák je a zůstává αμούζοςανήρ.[3]



Kapitola III.
O TOM, CO KDO MÁ

V tak ubohém pokolení, plném potřeb, jako je lidské, se není čemu divit, že více než na všechno jiné klade důraz na více bohatství, ba uctívá je a dokonce i moc chápe jen jako prostředek k bohatství; jak by ne, když k účelům získávání se vše dává stranou nebo na jednu hromadu, jako to např. dělají profesoři filosofie s filosofií.



Kapitola IV.
O TOM, CO KDO PŘEDSTAVUJE

Kdo dává velkou hodnotu mínění lidí, prokazuje jim příliš velkou čest.

Nadmíru blahodárný vliv, který má život v ústraní na náš klid mysli, spočívá hlavně v tom, že nás zbavuje stálého života před očima jiných, tedy stálých ohledů k jejich momentálním názorům, a tím nás vrací zpět k sobě. Ale, jak se říká, χαλετα τα καλα.[4]

Marnivost je hovorná, hrdost mlčenlivá. Ale marnivec by měl vědět, že vysoké mínění druhých, po kterém baží, se mnohem snadněji a jistěji dosahuje vytrvalým mlčením než řečmi.

Jakkoli velmi se pýcha obecně haní a pomlouvá, přece se domnívám, že toto hanění vychází hlavně od těch, kteří nemají nic, na co by mohli být pyšní.

"Žertování s otroky se ti vymstí" - tak zní jedno výstižné arabské přísloví a odmítnout nelze ani Horatiovo sume superbiam, quæsitam meritis.[5] Ctnost skromnosti je znamenitým vynálezem pro lumpy.

Kdo má významné osobní přednosti, ten spíše nejzřetelněji rozezná chyby svého vlastního národa, neboť je má neustále před očima. Individualita daleko převažuje nacionalitu a jeden pořádný člověk si zaslouží tisíckrát víc ohledů než národ. Spíše se v každé zemi projevuje lidská omezenost, zvrácenost a špatnost pouze v nějaké jiné formě a to se nazývá národním charakterem. Každý národ se vysmívá druhým, a všichni mají pravdu.

Velký dav má oči a uši, ale ne mnoho navíc, třeba bezkrevný úsudek a dokonce malou paměť.

Pocit studu (verecundia) - to je to, co nám zabarvuje tváře do ruda, jakmile myslíme, že se musíme v mínění druhých ztratit, i když jsme třeba v určité situaci nevinně.

Ženské pokolení vyžaduje a očekává od mužského vše, totiž vše, co si přeje a potřebuje: mužské vyžaduje od ženského především a bezprostředně jen jedno. K tomu je tu příkaz cti celého ženského pokolení, aby mužům zůstala naprosto odepřena každá nemanželská soulož; tedy aby byl každý donucen k manželství, jako k druhu kapitulace.

Ono až do krajnosti hnané úsilí ženského principu cti patří, jako mnohé, k tomu, kdy se pro prostředek zapomene na účel: neboť sexuální cti se tímto přehnáním přibásňuje absolutní hodnota, zatímco ona má, ještě více než všechny jiné cti, hodnotu pouze relativní; ano, dalo by se říci pouze konvenční, když člověk v Thomasiově knize De concubinatu vidí, jak téměř ve všech zemích a dobách, až k luterské reformaci byl konkubinát zákonem povolený a uznávaný poměr, v němž konkubína zůstávala čestnou; nemluvě už o Mylittě[6] v Babylonu (Hérodotos I, 199) atd.

Morganatické manželství[7], tj. vlastně manželství uzavřené navzdory všem vnějším poměrům, je v konečném důvodu koncesí žen a farářů, dvou vrstev, jimž by se člověk měl co možná chránit v něčem ustupovat.

Goethe říká:
Co žaluješ na nepřátele?
Chceš míti za přátele
ty, kterým už pouhou bytostí svou
jsi potichu věčnou výčitkou?

(Básně, Západovýchodní díván, Praha 1955, s. 212)

Když teutonský náčelník vyzval Maria k souboji, odpověděl mu tento hrdina takto: "Kdyby mě život omrzel, mohl bych se oběsit", nabídl mu však jednoho rozložitého gladiátora, s nímž by mohl bojovat.

Se Sókratem se v důsledku častých disputací často skutečně špatně nakládalo, což však trpně snášel: když jednou dostal kopanec, přijal ho s trpělivostí a řekl člověku, který se mu divil: "Kdyby mě byl kopl osel, hnal bych ho před soud?" Na otázku netupí-li ho ten a ten člověk, odpověděl: "Nikoli, mne se to totiž netýká."

Nezaujatý pohled na přirozenost člověka nás vůbec poučí, že je pro ni bití tak přirozené, jako pro rozdrážděná zvířata kousání a pro skot trkání: člověk je právě bijící živočich. Proto jsme také pobouřeni, když ve vzácných případech zpozorujeme, že jeden člověk druhého pokousal.

Kdo nebyl vnímavý pro důvody, ten bude vnímavý pro bití.

Proti morální a intelektuální zrůdnosti na tomto světě je jediným Herkulem filosofie.

Od té doby, co Amorův toulec vydává i otrávené šípy, vstoupil do vzájemného vztahu pohlaví cizorodý, nepřátelský, ba ďábelský element. V jeho důsledku se pak prosadila temná a obávaná nedůvěra a zprostředkovaný vliv se rozšířil do základů všech lidských společenství a více či méně i na ostatní vztahy družnosti.

I ten nejušlechtilejší čin má jen dočasný vliv, naopak geniální dílo žije, blahodárně a povznášejícím způsobem působí po všechny časy.

Díla jsou naopak nesmrtelná a zejména v písemné podobě mohou přežít všechny časy. Po Alexandru Velikém žije jméno a vzpomínka; ale Platón a Aristotelés, Homér a Horatius jsou ještě tu, bezprostředně žijí a působí.

Díla jsou bytostně vyššího druhu. Čin je vždy jen jednáním na základě motivu, tedy jednotlivý, pomíjivý, a patří k obecnému a původnímu elementu světa, k vůli. Naopak velké či krásné dílo je něco trvalého, protože má obecný význam a je stvořeno inteligencí, která vystupuje z tohoto světa vůle jako nevinná, čistá pára. Výhoda slávy činů je, že zpravidla nastoupí ihned jako v silné explozi, zatímco sláva děl pomalu a postupně, nejprve tiše, potom stále hlasitěji a celé své síly často dosáhne teprve po stu letech; potom však přetrvá tisíciletí, jelikož díla zůstávají.

Seneca: "I kdyby tě všichni současníci ze závisti stíhali mlčením, přijdou ti, kdo budou soudit bez zaujatosti a stranictví."[8]

Umění potlačovat zásluhy zlomyslným mlčením a ignorováním, aby ve prospěch špatného zůstalo veřejnosti dobré ukryto, bylo běžné už u lumpů Senecovy doby jako u těch dnešních, jimž závist zavřela ústa.

Sláva, jež se má stát posmrtnou, je jako dub, který vyrůstá ze svého semínka velmi pomalu.

Dějiny umění a literatury proto také vůbec učí, že nejvyšší výkony ducha byly zpravidla přijímány s nelibostí a v nemilosti zůstaly tak dlouho, než přišli duchové vyššího druhu, jimž měly co říci.

Každému se nejvíc líbí jeho vlastní díla, která jsou mu naprosto stejnorodá.

Ježíš Sirach říká: "Kdo se domlouvá s hlupákem, jako by hovořil s ospalcem; ten se nakonec zeptá: 'Co je?' "

Lichtenberg: "Když se srazí hlava s knihou a zazní to dutě, je to vždy v knize?"

Vyskytne-li se výtečnost v jakékoli formě, hned se spojí a spikne veškerá hojná prostřednost, aby ji nenechala platit a pokud možno ji udusila.

Ano, kdo má vytvořit dobré a spravedlivé dílo a vyhnout se špatnému, musí čelit soudu davu a jeho mluvčích, pohrdat jimi.

Byla by to ubohá existence, jejíž cena či bezcennost by spočívala na tom, jak se jeví v očích druhých. Každá bytost však spíše žije a existuje kvůli sobě samé, a tedy především v sobě a pro sebe. Naopak odraz naší bytosti v hlavách druhých je něco sekundárního, odvozeného a podrobeného náhodě, jež se k tomu prvnímu vztahuje jen velmi zprostředkovaně. Navíc jsou hlavy davu příliš ubohým jevištěm, aby tam mohlo mít sídlo opravdové štěstí.

Velkého muže nečiní záviděníhodným to, že ho za něj považuje často tak potrhlý dav, ale že jím je; také není velkým štěstím to, že se o něm dozví potomstvo, ale že se v něm zrodily myšlenky, které si zaslouží být po staletí uchovávány a zvažovány.

Jak by se asi cítil polichocen virtuóz hlasitým potleskem, kdyby věděl, že se jeho publikum až na jednoho či dva skládá ze samých úplně hluchých, kteří, aby vzájemně skryli svou vadu, horlivě plácají, jakmile vidí v pohybu ruce slyšících? A což teprve, kdyby vešlo ve známost, že oni předtleskávači se často nechávali podplatit, aby nejubožejšímu šumaři připravili bouřlivý aplaus!

Ve stáří není krásnější útěchy, než že jsme všechnu sílu svého mládí vložili do děl, jež nestárnou s námi.



Kapitola V.
PŘEDPISY A ZÁSADY PRO ŽIVOT

A. Všeobecné

Je skutečně největší zvrácenost chtít přeměnit tohle jeviště útrap na sídlo rozkoší a místo co největší možné bezbolestnosti si stanovit za cíl požitky a radosti, jak to přece tak mnozí činí. Mnohem méně se mýlí ten, kdo pohlíží na svět temným pohledem jako na druh pekla, a tedy pomýšlí jen na to, jak by si v něm upravil ohnivzdorný pokoj.

Naše celé bytí je něco, co by bylo lepší, kdyby nebylo, a které popírat a odmítat je moudrostí.

Veškerá nádhera je pouhé zdání, jako divadelní dekorace, a podstata věci chybí. Např. lodi ověnčené vlajkovými fábory, výstřely z kanonů, osvětlení, bubny a trumpety, jásot a pokřik atd., to vše je vývěsní tabule, náznak, hieroglyf radosti; ale radost v tom většinou není; ona sama se zřekla slavnosti. Kde se skutečně nalezne, tam přichází zpravidla nepozvána a neohlášena, sama od sebe a sans façon,[9] potichu, často z nejnevýznamnějších, nejsubtilnějších podnětů, za nejvšednějších okolností, ano, nikdy méně, než za nablýskaných či slavných příležitostí. Nejinak než s radostí se to má i se smutkem. Jak těžkomyslně se ubírá ten dlouhý a pomalý pohřební průvod! Řada kočárů nemá konce. Ale jen se do nich podívejte: jsou všechny prázdné a zesnulého vlastně k hrobu doprovázejí jen všichni kočí z celého města. Výmluvný obraz přátelství a úcty tohoto světa! To je ta faleš, prázdná nadutost a pokrytectví lidského snažení.

Již tam, kde je hodně hostů, je hodně pakáže, i kdyby měla hvězdy na prsou.

Také akademie a filosofické katedry jsou vývěsními tabulemi, vnějším zdáním moudrosti; ale ta jim také většinou odřekla a je někde úplně jinde. - Vyzvánění zvonů, kněžská roucha a pitvoření je vývěskou, falešným zdáním zbožnosti atd. - Téměř všechno na světě je takový prázdný ořech.

Často se stává, že se sedřeme na věcech, které, když jich konečně dosáhneme, se nám již nehodí.

Vynikající a ušlechtilí lidé brzy pochopí onu výchovu osudu a tvořivě a vděčně se jí dají k dispozici; pochopí, že ve světě lze najít poučení, ne však štěstí, zvyknou si a spokojí se tím, že vymění naděje za chápání a nakonec si řeknou s Petrarkou:
Altro diletto, che 'mparar, non provo.[10]



B. Co se týče našeho chování k sobě samým

V každém okamžiku děláme pouze to, co se nám právě nyní zdá správné a přiměřené.

Jedině přítomnost je reálná a jistá; naopak budoucnost dopadne téměř vždy jinak, než myslíme.

Duševní omezení má jen tu nevýhodu, že otevírá dveře nudě, která se stává zprostředkovaným zdrojem nesčetných trápení, neboť abychom se jí zbavili, chytáme se všeho možného, tedy vyhledáváme zábavu, společnost, luxus, hry, pití atd., jež však s sebou přinášejí škody, ruinování a neštěstí každého druhu. - Proto také co možná největší prostota našich poměrů a dokonce jednotvárnost způsobu života, pokud neplodí nudu, nás činí šťastnými, jelikož nechává pociťovat život a tím i jeho bytostné břemeno co nejméně: plyne jako potok bez vln a vírů.
K předešle danému doporučení směřuje i Pýthagorovo pravidlo, že si má člověk večer před usnutím projít myslí, co přes den udělal.

Vystačit si sám sebou, být si vším ve všem a moci prohlásit omnia mea mecum porto[11], je jistě pro naše štěstí nejpotřebnější vlastnost. Neboť jednak se člověk nemůže s jistotou spolehnout na nikoho než na sebe, a jednak jsou obtíže a nevýhody, rizika a mrzutost, která s sebou nese společnost, nespočetné a nevyhnutelné.

Jako se naše tělo zahaluje v šatech, tak náš duch ve lži; a teprve přes tento obal se občas může ukázat naše pravé smýšlení, jako přes šaty tvar těla.

Zcela sám sebou může být každý, jen pokud je sám; kdo tedy nemiluje samotu, nemiluje také svobodu; neboť jen když je člověk sám, je svobodný.

Čím výše kdo stojí na žebříčku přírody, tím je osamělejší, a sice bytostně a nevyhnutelně. V opačném případě na něho působí obvyklé okolí heterogenních bytostí rušivě, ba nepřátelsky, vylupuje mu jeho vlastní osobnost a nemá mu dát co za náhradu. A potom, zatímco příroda ustavila mezi lidmi ty nejširší rozdíly, v moralitě a intelektualitě, klade je společnost bez ohledu na to všechny na stejnou rovinu, nebo spíše místo přirozených rozdílů zavádí umělé rozdíly, stupně stavu a hodnosti, které jsou často diametrálně odlišné od žebříčku hodnocení přírody. Při tomto uspořádání si stojí velmi dobře ti, které postavila příroda nízko, avšak ti nemnozí, které postavila vysoko, přijdou zkrátka; proto se tito lidé snaží vyhýbat společnosti a v každé, pokud je početná, převládá obyčejnost. Co velkým duchům ztrpčuje společnost, je rovnost práv, tedy nároků, při nerovnosti schopností, tedy (společenských) výkonů druhých. Takzvaná dobrá společnost nechává platit přednosti každého druhu, jen ne duševní, ty jsou dokonce něco jako kontraband. Tahle společnost nás zavazuje k nekonečné trpělivosti se vší pošetilostí, bláznovstvím, zvráceností a tupostí. Naopak osobní přednosti mají žebrat o prominutí nebo se skrývat; neboť duchovní převaha zraňuje pouhou svou existencí. Většina společností je tedy ustavena tak, že kdo ji vymění za samotu, udělá dobrý obchod.
Vůbec může být každý v nejdokonalejším souladu jen sám se sebou, ne s přítelem či s milenkou; neboť rozdíly individuality a nálad vedou vždy k nějaké, i když nepatrné, disonanci. Proto je opravdový, hluboký mír srdce a dokonalý duševní klid vedle zdraví nejvyšším pozemským dobrem, jež lze najít jen o samotě a jako trvalé naladění pouze v nejhlubším ústraní. - Čím méně má někdo v důsledku objektivních či subjektivních podmínek za nutné přijít do styku s lidmi, tím lépe je na tom. Samota a pustina nechá všechna svá zla, když ne pocítit, tak přehlédnout najednou; naopak společnost je záludná; za zdáním kratochvíle, sdílení, požitku družnosti atd. skrývá často velké, nezhojitelné zlo. K tomu ještě přistupuje, že toho, co má skutečnou hodnotu, svět nedbá, a čeho dbá, nemá hodnotu žádnou. Důkazem a důsledkem toho je, že všechno důstojné a vynikající se stahuje do ústraní. Neboť monotónní je mysl a duch většiny lidí; vždyť mnozí z nich vypadají, jako by měli stále jednu stejnou myšlenku a nebyli schopni myslet jakoukoli jinou. Tím se tedy vysvětluje nejen, proč jsou tak nudní, ale také proč jsou tak družní a nejraději se scházejí do stáda.

Duchaplný člověk se podobá virtuozovi, který provádí sám svůj koncert.

Každé vnitřní prázdnotě a ubohosti lidí lze však přičíst také to, že sejdou-li se jednou lidé lepšího druhu kvůli nějakému ušlechtilému, ideálnímu cíli, nakonec to vždycky dopadne tak, že z onoho plebsu lidstva - který v nesčetném množství jako hmyz všude všechno vyplňuje a pokrývá a je stále připraven chytit se každého bez rozdílu, aby si vypomohl ze své nudy či za jiných okolností z nedostatku - se i tam jich několik vloudí nebo vtlačí a potom brzy buď celou věc zničí, nebo ji tak změní, že bude skoro úplným opakem původního záměru.

Výraz "je velmi nespolečenský", znamená již bezmála "je to člověk s velkými vlastnostmi".
Člověku, který je intelektuálně na výši, zajišťuje totiž samota dvojí výhodu: za prvé tu, že je sám se sebou, a za druhé tu, že nemusí být s druhými.

2. část >>


Poznámky:

[1] Dlouhá zahálka lidí nevědomých.
[2] Odkázáni ve všem jen sami na sebe, své štěstí si vytváříme či nalézáme.
[3] Mužem, jemuž jsou múzy cizí.
[4] Krásné věci jsou obtížné.
[5] Kdo má zásluhy, má být nadřazen.
[6] Mylitta - babylonská a asyrská bohyně plodnosti a porodu, ztotožňovaná s řeckou Afrodítou. K jejímu kultu se pojí peprné podrobnosti. Jak píše řecký dějepisec Hérodotos (ale i Strabón), v Babyloně byla každá žena, ať bohatá nebo chudá, povinována alespoň jednou za život "obejmout" v chrámu bohyně Mylitty prvního cizího muže, který jí vhodil do klína stříbrnou minci. Tato legální a dokonce povinná prostituce měla ovšem své náboženské důvody: každý cizinec, který přišel do města, byla osoba s neznámou, možná nadpřirozenou mocí; mohl to být dokonce nějaký bůh v převleku. Soulož se samým bohem by pak městu i ženě přinesla požehnání. - Totéž, ale trochu jinak, popisuje i Helvétius (O duchu II,14): V Babyloně musely všecky ženy, táboříce u chrámu Venušina, jednou v životě dosáhnout odpuštění hříchů tím, že činily pokání prostitucí. Nemohly odmítnout choutku prvního cizince, který se namanul a chtěl očistit jejich duši tělesnou rozkoší. Lze si snadno domyslit, že krásky a hezké ženy byly ve svém pokání brzo uspokojeny; ale ošklivé čekaly někdy dlouho, než se nad nimi smiloval cizinec, který je měl uvést do stavu milosti. - Poznámka Misantropova.
[7] Morganatické manželství je v kruzích evropské šlechty takové manželství, v němž jeden z partnerů (zprav. manželka) je z hlediska společenské hierarchie nižšího původu než druhý (např. baronka a kníže). V českých zemích nejznámějším případem morganatického sňatku bylo manželství uzavřené roku 1900 mezi hraběnkou Žofií roz. Chotkovou (po sňatku povýšenou na kněžnu a roku 1909 na vévodkyni z Hohenbergu) a následníkem trůnu Františkem Ferdinandem d'Este. - pozn. Mis.
[8] Výbor z listů Luciliovi, Praha 1987, s. 145, kurzívou proložil A. Schopenhauer.
[9] bez okolků.
[10] Neuznávám jiný požitek, než učit se.
[11] latinsky: "Všechno své nesu s sebou". Citát pochází z Ciceronových Paradoxů 1,1,8. Cicero připisuje tato slova jednomu z legendárních sedmi mudrců. Takto prý odpověděl Biás na otázku, proč opouští svou vlast s holýma rukama. Jeho jediným majetkem byla moudrost. - pozn. Mis.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Aktuální články

Reklama
Další mé stránky:

Hledáš něco pouze na mých stránkách?
Tip: Prohledávej je mým vlastním vyhledávačem MiSearch!
https://www.google.cz/cse/publicurl?cx=013770122102643942506:cu-cqhoxcdm