Arthur Schopenhauer: Aforismy k životní moudrosti - 2. část (výpisky)

14. srpna 2010 v 16:41 | Misantrop |  Četba
Družnost patří k nebezpečným, ba zhoubným sklonům, neboť nás přináší do kontaktu s bytostmi, jejichž velká většina je morálně špatná a intelektuálně tupá či zvrácená.

Kdo se včas spřátelí se samotou, ba kdo si ji zamiluje, získá zlatý důl.

Nebýt nouze a nudy, zůstal by každý raději sám, už proto, že jen samota je prostředím, v němž se člověk dočká oné výlučné důležitosti, ba jedinečnosti, kterou má každý ve svých očích a kterou tlačenice světa snižuje na nic a na každém kroku bolestivě popírá.

Morální a intelektuální nedostatky spolu konspirují a vzájemně si hrají do ruky. Z toho pak vznikají nanejvýš odporné jevy, jež činí styk s většinou lidí nechutným, přímo nesnesitelným. Tak se stává, že na světě je sice hodně špatného, ale nejhorší zůstává společnost.

Sa'dí v Gulistánu[1]: "Mí přátelé v Damašku už mě tak znechutili, že jsem se vrátil zpět do pouště u Jeruzaléma, abych vyhledal společnost zvířat."

Jelikož se lidé nemohou povznést na vyšší úroveň, nezbývá jim nic jiného, než stáhnout všechny ostatní dolů na úroveň svou.

Všichni lumpové jsou družní až běda; že je někdo naopak mužem ušlechtilejšího rodu, se ukazuje především na tom, že nemá oblibu v ostatních, nýbrž víc a víc dává přednost samotě před jejich společností a pak postupně, léty dospívá k náhledu, že až na vzácné výjimky lze na světě volit jen mezi samotou a sprostotou.

Samota je nutná: jen nebuď sprostý;
Můžeš být vším v poušti.
Angelus Silesius[2]

Velcí duchové musejí mezi lidmi žít, aniž by však k nim vlastně patřili, a proto se už od mládí cítí jako od jiných značně odlišné bytosti.

S tím hořem nahrál sis už dosti,
jež jako sup ti život užírá;
nejhorší chátra jistotu ti dá,
žes člověk v lidské společnosti.[3]



Osamocenost je úděl všech vynikajících duchů; občas si sice nad ní povzdechnou, ale vždy si ji vyvolí jako menší ze dvou zel.

Když má člověk dlouhou zkušenost, přestává od lidí mnoho očekávat, neboť ti, vcelku vzato, nepatří k těm, od nichž by při bližším seznámení mohl něco získat; tedy ví, že až na vzácné případy nepotká nic jiného, než velmi defektní exempláře lidské povahy, jichž je lepší vůbec se nedotýkat.

Každý, kdo má v sobě něco řádného, se raději obejde bez lidí.

Jako se ustavičným vysedáváním doma stane naše tělo velice citlivé k vnějším vlivům, že mu každý studený závan způsobí chorobu, tak se trvalým odloučením a samotou stane naše mysl tak citlivou, že nás znepokojí, zasmuší či dokonce poraní i ty sebenevýznamnější příhody, slova či dokonce pouhé vzezření, zatímco člověk žijící ve shonu si jich vůbec nevšimne.

Společnost lze přirovnat k ohni, u něhož se chytrý ohřívá v příslušné vzdálenosti, nesahá však do něj jako blázen, který když se spálil, prchá do chladu samoty a naříká, že oheň pálí.

Každý den je malý život - každé probuzení a vstávání malé zrození, každé svěží ráno malé mládí a každé zalehnutí do postele a usínání malá smrt.

Spánek je pro člověka tím, čím natahování pro hodinky.

Kdo svého Pegasa zapřahá do jha a múzu pohání bičem, odpyká to jako ten, kdo příliš pobýval na robotě u Venuše.


C. Co se týče našeho chování vůči druhým

Šťasten je ten, kdo se mnohým individuím může navždy vyhnout.

Opravdoví velcí duchové létají jako orli sami ve výšinách.

Dva darebáci se poznají tak rychle, jako by nosili rozlišovací znaky, a hned se dají dohromady, aby kuli podvod či zradu.

Všichni duchové jsou neviditelní pro toho, kdo žádného ducha nemá.

Uváží-li se, jak je většina lidí nízko smýšlející a málo nadaná, tedy jak je obecně sprostá, pak člověk pochopí, že s nimi nemůže mluvit, aniž by se na tu chvíli nestal také sprostým; pak také člověk do hloubky pochopí vlastní smysl a výstižnost výrazu "dělat ze sebe vola" a rád se vyhne každé společnosti, s níž může komunikovat jen prostřednictvím partie honteuse[4] své povahy.

Existuje jen jediná cesta, jak bláznům a hlupákům ukázat svůj rozum, totiž ta, že s nimi nemluvíme. Ovšem pak bude leckomu ve společnosti jako tanečníkovi, který přišel na ples, kde potkal samé chromé: s kým má tančit?

Velkolepý doklad ubohé subjektivity lidí, která na sebe vše poutá a každou myšlenku ihned v přímé linii vztahuje na sebe, poskytuje astrologie, vztahující pohyb nebeských těles na ubohé já a uvádějící komety na nebi do souvislosti s pozemským jednáním a lumpárnou. To se však dělo ve všech dobách, i v těch nejstarších.

Kdo má správný úsudek mezi pošetilci, je jako člověk se správně jdoucími hodinkami, který je zrovna ve městě, kde jsou všechny věžní hodiny nařízeny špatně. Jen on zná pravý čas, ale co mu to pomůže? Celý svět se řídí podle špatně seřízených hodin; dokonce i ti, kteří vědí, že správný čas udávají jen jejich hodinky.

Ani psi nesnášejí velkou přátelskost, natož lidé.

Lidé ušlechtilejšího druhu a vyššího nadání často, zejména v mládí, prozrazují nápadný nedostatek znalosti lidí a světa. Proto je snadné je podvést nebo jinak oklamat, zatímco nízké povahy se ve světě vyznají mnohem rychleji a lépe.

Kdo očekává, že po světě chodí ďáblové s rohy a blázni s rolničkami, stane se vždy jejich kořistí či hříčkou.

Kdyby v lidech, jací většinou jsou, převážilo dobro nad zlem, pak by bylo lepší spoléhat se na jejich spravedlnost, slušnost, vděčnost, věrnost, lásku či soucit, než na jejich strach; protože tomu je však obráceně, je radno dát přednost opaku.

Promíjet a zapomínat znamená vyhazovat drahé zkušenosti oknem.

Na všechno, všecičko může člověk zapomenout, jen ne na sebe sama, na svou vlastní bytost. Charakter je naprosto nenapravitelný, jelikož veškeré jednání člověka vychází z jednoho vnitřního principu, díky němuž musí za stejných okolností dělat vždy to samé a nic jiného nemůže.

Celkem vzato, jak už bylo dávno řečeno, svět je zlý: divocí se navzájem požírají a krotcí podvádějí, a to se pak nazývá běh světa. Co jiného jsou státy se svou umělou, navenek i dovnitř zaměřenou mašinérií a mocenskými prostředky, než opatřením, jež má omezit nekonečnou lidskou nespravedlnost? Cožpak v celé historii nevidíme, jak každý král, jakmile upevnil svou moc a jeho země dosáhla určité prosperity, využívá ji k tomu, aby se svým vojskem jako bandou lupičů vtrhl do sousedních států? Dans toutes les guerres il ne s'agit que de voler,[5] říká Voltaire.

Naturam expelles furca, tamen usque recurret.[6]

Tout ce qui n'est pas naturel est imparfait.[7]
výrok císaře Napoleona

Má-li někdo skutečně určitou vlastnost, ani ho nenapadne vystavovat ji na odiv a strojeně ji předstírat, nýbrž je zcela spokojen tím, že ji má. To je také smysl španělského přísloví: Herradura que chacolotea clavo le falta (klepající podkově chybí hřebík).

Kdo jiné kritizuje, pracuje na svém sebevylepšení.

Jako papírové peníze místo stříbra, tak ve světě obíhají místo pravé úcty a opravdového přátelství jejich vnější demonstrace a co nejpřirozeněji vyhlížející mimická gesta. Z druhé strany se však lze také ptát, zda existují lidé, kteří by si takové pocty zasloužili. Každopádně dávám víc na vrtění ocasem poctivého psa, než na sto takových demonstrací a gest.

Pravé přátelství patří k věcem, o nichž se stejně jako o kolosálních mořských hadech neví, zda jsou vybájené, nebo zda někde existují.

S většinou svých dobrých známých bychom nepromluvili už slovo, kdybychom slyšeli, jak o nás mluví v naší nepřítomnosti.

Existuje málo věcí, které tak jistě dostanou lidi do dobré nálady, jako když jim člověk vypráví vážné neštěstí, jež ho nedávno postihlo, nebo když také před nimi nezakrytě projeví jakoukoli svou osobní slabost. - Charakteristické! -

Že jsou přátelé v nouzi vzácní? - Naopak! Sotva se s někým spřátelíme, hned je v nouzi a chce půjčit peníze. -

Jaký začátečník je ten, kdo se domnívá, že ukázat ducha a rozum je prostředek, jak se stát oblíbeným ve společnosti!

Velké schopnosti činí člověka hrdým a tím málo schopným lichotit těm, kteří mají jen malé schopnosti.

Zdvořilost je u lidí to, co teplo pro vosk.
Zdvořilost je však těžkým úkolem, pokud vyžaduje, abychom všem lidem prokazovali tu největší úctu, když si většina z nich nezaslouží žádnou.

Neměli bychom popírat mínění žádného člověka, nýbrž si pomyslet, že kdybychom mu chtěli vymluvit všechny absurdity, jimž věří, nestačil by nám k tomu ani věk Metuzaléma.

Lidi je snadné urazit, polepšit však těžké, ne-li nemožné.

Pokud nás absurdity nějakého rozhovoru, jemuž nasloucháme, začínají hněvat, musíme si pomyslet, jako by to byla komediální scéna mezi dvěma blázny. Probatum est.[8] - Kdo přišel na svět, aby ho vážně a v nejdůležitějších věcech poučoval, ten může mluvit o štěstí, když z něj vyvázne se zdravou kůží.

Všechny své osobní záležitosti považujme za tajemství a pro své dobré známé musíme nad to, co vidí na vlastní oči, zůstat naprosto cizí. Neboť jejich znalost nejnevinnějších věcí nám může časem a za jistých okolností přinést nevýhody. - Vůbec je lepší dávat najevo svůj rozum tím, co zamlčujeme, než tím, co říkáme.

Chytrost nám radí, že mezi svým myšlením a mluvením musíme nechat širokou mezeru.

Pár arabských zásad: "Co nemá vědět tvůj nepřítel, to neříkej svému příteli." - "Když o svém tajemství pomlčím, je to můj zajatec; nechám-li je uniknout, jsem jeho zajatcem." - "Na stromu mlčení visí jeho plod, spokojenost."

Žádné peníze nebyly výhodněji použity než ty, o něž jsme se nechali napálit; neboť jsme za ně bezprostředně získali chytrost.

Zapomenout jeden špatný rys nějakého člověka je jako kdybychom zahodili těžce vydělané peníze.

"Ani milovat, ani nenávidět", obsahuje polovinu vší chytrosti světa; "nic neříkat a ničemu nevěřit", je druhá polovina. Ovšem takovému světu, který učinil nutnými pravidla jako tato a následující, člověk rád ukáže záda.

Hněv či nenávist bychom neměli ukázat nikdy jinak než činy. - Jedině studenokrevná zvířata jsou jedovatá.



D. Co se týče našeho chování vůči běhu světa a osudu

Osud míchá karty a my hrajeme.

Existuje v nás něco moudřejšího než hlava.

Jedině střídání je stálé.

Neexistuje horší, neslitovnější lichvář než právě čas, a je-li donucen k záloze, vybírá si těžké úroky jako nějaký žid.

Existují nemoci, z nichž se člověk patřičně a důkladně uzdraví tím, že jim nechá přirozený průběh, po kterém samy od sebe zmizí, aniž by zanechaly nějakou stopu. Pokud však požaduje být zdravý ihned a teď, jen právě teď, tak i zde musí dát čas zálohu: nemoc je vyhnána, ale úrokem je slabost a chronická nevolnost, čas života. - To je tedy lichvář čas: jeho oběťmi se stanou všichni, kdo nemohou čekat. Chtít urychlit chod přiměřeně ubíhajícího času je nejnákladnější podnik. Chraňme se tedy zadlužit úroky času.

Nehody, velké a malé, jsou živlem našeho života.

Vše, co se děje, od největšího po nejmenší, se děje nutně.



Kapitola VI.
O ROZDÍLECH ŽIVOTNÍHO VĚKU

V dětství se chováme mnohem více jako poznávající, než chtějící bytosti. Právě na tom spočívá ona blaženost první čtvrtiny našeho života, v důsledku níž potom leží za námi jako nějaký ztracený ráj. V dětství máme jen málo vztahů a malé potřeby, tedy málo podnětů vůle; větší část naší bytosti spočívá v poznávání. - Intelekt je již rozvinut, jako mozek, který již v sedmém roce dosahuje své plné velikosti, ačkoli ještě není zralý a neustále hledá výživu ještě nového bytí v celém světě, kde všechno, všecičko má dráždidlo novoty.

Samotné pojmy vlastně neposkytují to podstatné: fond a pravý obsah všech našich poznatků spočívá spíše v názorném chápání světa. To však můžeme získat jen sami od sebe, nemůže nám být nějakým způsobem dodáno. Proto jak naše morální, tak intelektuální hodnota k nám nepřichází z vnějšku, nýbrž vystupuje z hloubky naší vlastní bytosti a žádné Pestalozziho[9] výchovné umění nemůže z rozeného hlupáka vytvořit myslícího člověka: nikdy! Jako hlupák se narodil a jako hlupák musí umřít.



Všechny věci jsou nádherné k vidění, ale strašné k bytí.


Když v mých mladých letech zaklepal na dveře svět, byl jsem spokojen; myslel jsem si, jen aby přišel. Ale v pozdějších letech se můj pocit při tomto podnětu změnil v cosi podobného hrůze; pomyslel jsem si: "Tak je to tady."

Každý nějak význačný člověk, každý, kdo nebyl přírodou tak smutně dotován jako pět šestin lidstva, se po čtyřicátém roce těžko ubrání útoku misantropie. Neboť, jak je přirozené, se uzavřel před jinými, v nichž se postupně zklamal, a pochopil, že buď ze strany hlavy nebo srdce, většinou však z obojí, zůstávají od něj v odstupu a nedostačují mu. Proto se jim rád vyhne. Vůbec každý podle míry své vnitřní hodnoty bude milovat či nenávidět samotu, tj. svou vlastní společnost. O misantropii tohoto druhu pojednává také Kant v Kritice soudnosti, ke konci obecné poznámky k § 29 prvního dílu.[10]
Je špatným znamením u mladého člověka, v intelektuálním i morálním ohledu, když se velmi brzo umí zorientovat v konání a touhách lidí, když je tu hned doma a připravuje se do nich vstoupit: je to znamení sprostoty. Naopak z tohoto hlediska poukazuje udivené, užaslé, neobratné a křečovité jednání na povahu ušlechtilejšího druhu.
Bujarost a životní odvaha našeho mládí spočívá zčásti na tom, že při výstupu na horu nevidíme smrt; neboť ta leží u úpatí druhé strany hory. Když jsme však překročili vrchol, pak smrt, o níž jsme zatím slyšeli jen z vyprávění, skutečně uvidíme, neboť v tomto čase začíná životní síla upadat a s ní i životní elán; takže nyní vytlačí zasmušilá vážnost mladickou bujarost a projeví se také ve tváři. Pokud jsme mladí, ať si říká kdo chce, co chce, považujeme život za nekonečný a plýtváme časem. Čím jsme starší, tím více se svým časem hospodaříme. Neboť v pozdním věku vzbuzuje každý prožitý den pocit podobný tomu, jaký má delikvent při každém kroku k popravišti.
Člověk musí zestárnout, tedy žít dlouho, aby poznal, jak je život krátký.

Někdy myslíme, že se podíváme zpět na nějaké vzdálené místo, zatímco se vlastně chceme dívat zpět do času, který jsme tam prožili, když jsme byli mladší a svěží. Tak nás klame čas pod maskou prostoru. Pokud tam odcestujeme, klam si uvědomíme.

Mnohem správněji hodnotí Platón (v úvodu k Ústavě[11]) stáří jako šťastné, pokud je konečně pryč neustále nás znepokojující pohlavní pud. Dokonce by se dalo tvrdit, že rozmanité a nekonečné vrtochy, které plodí pohlavní pud, a z nich vznikající afekty, udržují v člověku stálé mírné pomatení smyslů.

Teprve v sedmdesátém roce člověk úplně pochopí první verš Kazatele.[12] To je také to, co stáří dodává jistý mrzoutský nátěr.

Nuda tu existuje jen pro ty, kteří neznali žádné jiné než smyslové a společenské požitky a neobohatili svého ducha a nerozvinuli své síly.

V Upanišadách se udává přirozená délka života na sto let[13]. Domnívám se, že právem. Všiml jsem si totiž, že jen ti, kdo překročili devadesátý rok, dospěli k euthanasii[14], tj. zemřeli bez vší choroby, nebyli stiženi mrtvicí, křečemi, nechroptěli, občas ani nesepisovali závěť, skonali většinou vsedě, a sice po jídle[15], tedy ani nezemřeli, spíše jen přestali žít. V každém menším věku se umírá pouze na nemoci, tedy předčasně.

KONEC.

<<< první část






Poznámky:

[1] Gulistán (v překladu "Růžová zahrada") je význačné dílo perské literatury, jež roku 1259 sepsal básník Sa'dí. Na obrázku dole je vyobrazen Sa'dí v Růžové zahradě na mughalském rukopisu cca z roku 1645. - pozn. Mis.

[2] Angelus Silesius (1624-1677) byl slezský, německy píšící barokní básník a mystik. - pozn. Mis.

[3] tak našeptává Mefistofelés. Viz: J. W. Goethe, Faust, Praha 1965, s. 71. - pozn. Mis.
[4] partie honteuse = francouzsky doslova "ostudná část"; ve staré francouzštině toto sousloví ovšem také znamenalo totéž co kupříkladu staročeské "ohanbí" čili "necudné partie", to jest pohlavní orgán, krajina kolem něj a podobně. - pozn. Mis.
[5] Ve všech válkách jde jen o loupeže.
[6] latinsky: "Vyháněj přírodu vidlemi, ona se přece zas vrátí." Citát pochází z Horatiových Listů 1,10,24, kde se praví dál: ...et mala perrumpet furtim fastidia victrix. ("...a triumfálně prolomí tvé pošetilé pohrdání". - pozn. Mis.
[7] Všechno nepřirozené je nedokonalé.
[8] To je vyzkoušeno.
[9] Johann Heinrich Pestalozzi (1746-1827), švýcarský pedagog, filantrop, politik. Je po něm pojmenována Střední pedagogická škola J. H. Pestalozziho v Litoměřicích. - pozn. Mis.
[10] I. Kant: Kritik der Urtheilskraft. Kant zde mluví doslova o "(tzv. velmi nesprávně řečeno) misantropii" - "(sehr uneingentlich sogenannte) Misanthropie", která vyplývá jednak ze vznešené antropofobie (ostýchavosti před lidmi) - "Anthropophobie (Menschenscheu)" -, jednak ze špatných zkušeností s lidskou lží, nespravedlivostí a nevděčností, a pak z romantických fantazií o šťastném životě v odloučenosti na vzdáleném pustém ostrově ("Robinsonaden"). - pozn. Mis.
[11] toto místo v Platónově Ústavě je dokonce velmi vtipné. Platón v něm cituje dobovou anekdotu s tímto doslovným citátem Sofokleovým: "Jak se máš, Sofoklee, co se týče požitků lásky? Jsi ještě s to, abys obcoval s ženou?" - "Zadrž, člověče; věru s největší radostí jsem tomu unikl, jako bych byl utekl nějakému zuřivému a ukrutnému pánu." (výňatek jsem použil také, viz Misantrop: Reinlebensborn, sobota, 23. června 41). - pozn. Mis.
[12] Biblická kniha Kazatel: "Marnost nad marnost! řekl Kazatel. Marnost nad marnost, všechno je marnost! K čemu je člověku všechno to pachtění, kterým se pachtí pod sluncem? Jedno pokolení odchází a jiné přichází, země však nehnutě trvá navěky. Slunce vychází a znovu zapadá, aby chvátalo tam, odkud vyjít má. Severní vítr se mění v jižní, sem a tam točí se, tam a sem, kolem dokola stále vrací se. Veškeré řeky míří do moře, moře se ale nepřeplňuje. Tam, odkud pramení, se řeky vrací, aby pak odtamtud znovu plynuly. Jak jen jsou úmorné všechny ty věci, člověk to ani nemůže vyslovit! Oko se pohledem nikdy nenasytí, ucho se nenaplní slyšením! Co bylo dříve, to zase bude, to, co se dělo, se bude dít. Není nic nového pod sluncem. Copak je něco, o čem se dá říci: Pojď se podívat na něco nového? Vždyť to tu bylo už celé věky, bylo to na světě dávno před námi! Není památky po našich předcích, tak jako nebude po našich potomcích: Ani památky nezbude po nich mezi těmi, kdo je nahradí." - pozn. Mis.
[13] Indický asketa Rámánudža prý žil podle tradice 120 let. (viz Egon Bondy: Indická filosofie) - pozn. Mis.
[14] Eutanazie (z řec. ευ - eu, dobrá, θάνατος - thanatos, smrt; doslova "dobrá smrt"). - pozn. Mis.
[15] po jídle prý zemřel Platón (osmdesátiletý). - pozn. Mis.


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Aktuální články

Reklama
Další mé stránky:

Hledáš něco pouze na mých stránkách?
Tip: Prohledávej je mým vlastním vyhledávačem MiSearch!
https://www.google.cz/cse/publicurl?cx=013770122102643942506:cu-cqhoxcdm