Joris Karl Huysmans: Naruby (výpisky)

17. srpna 2010 v 10:58 | Misantrop |  Četba


Jeho pohrdání lidstvem se přiostřilo; pochopil konečně, že svět sestává z větší části z chvástavců a hlupců. Rozhodně neměl nijaké naděje, že najde u jiného stejných tuh a stejných nenávistí, nijaké naděje, že by se sdružil s inteligencí, která by si libovala, zrovna jako jeho inteligence, v bedlivé vyžilosti, nijaké naděje, že by se přimknul k duchu, vytříbenému a prohloubenému jako jeho duch, k duchu některého spisovatele neb učence.

Již snil o rafinované thebaidě[1], o pohodlné poušti, o nehybné a teplé arše, kam by se uchýlil daleko od neustálé potopy lidské hlouposti.

Což existuje zde dole bytost, počatá v radostech smilstva a vyšlá z bolestí dělohy, jejíž vzor, jejíž typ by byl oslnivější a nádhernější než typ oněch dvou lokomotiv, užívaných na trati Severní dráhy?

Pak zpozoroval ve vesnici onoho dne břichaté měšťáky s licousy, náležitě oděné, lidi s kníry, nesoucí jako velebnou svátost hlavy úředníků a vojáků; a od tohoto setkání ještě se přiostřila jeho hrůza před lidskou tváří.
Za posledních měsíců svého pobytu v Paříži, kdy, vším znechucen, zmalátněn hypochondrií, zdrcen splínem, došel takové citlivosti nervů, že divadlo nelibého předmětu nebo bytosti se vrývalo hluboce do jeho mozku, a kdy bylo třeba několika dnů, aby se odstranila byť jen slabě jeho stopa, lidská postava, s níž lehce se střetl na ulici, byla jednou z jeho nejbodavějších muk.
Trpěl pozitivně divadlem jistých fyziognomií, pokládal téměř za urážky otecké nebo přísné výrazy některých obličejů, cítil v sobě touhu zpolíčkovati onoho pána, jenž se procházel, mhouře víčka s učenou tváří, a onoho, jenž se klátil, usmívaje se před výkladními skly; tam toho konečně, jenž, zdálo se, přemítal spoustu myšlenek, pohlcuje se svraštělým obočím rozšlapané články a různé zprávy z novin.
Větřil tak zastaralou hloupost, takovou ošklivost ke svým vlastním myšlenkám, takové opovržení literaturou, uměním, vším, co zbožňoval, zasazené, zakotvené v těchto úzkých mozcích obchodníků, výlučně zaujatých podvodem a penězi a jediné přístupných politice, této nízké zábavě prostředních duchů, že se navracel rozrušen domů a uzavíral se se svými knihami.
Konečně nenáviděl ze všech sil nových generací, plodů hnusných hulvátů, pociťujících potřeby mluviti a smáti se nahlas v hostincích a kavárnách, vrážejících do vás na chodnících, aniž požádají za prominutí, vjedoucích vám, aniž vůbec se omluví, aniž vůbec pozdraví, koly dětského vozíku na nohy.

V stejné době, kdy se přiostřovalo jeho přání uniknouti epoše odporných moulů, hodné nenávidění, stala se mu despotickou potřeba neviděti již obrazů, představujících podobu lidskou, prznící v Paříži mezi čtyřmi stěnami nebo bloudící za penězi po ulicích.
*
Nuže můj cíl bude dosažen, přispěl jsem dle míry svých prostředků, bych stvořil darebáka, o nepřítele více této ohavné společnosti, jež nás odírá.

Zapamatuj si tuto skoro evangelickou průpověď: Čiň jiným, čeho nechceš, aby ti činili; s touto zásadou dojdeš daleko. - Dobrou noc. - Zvláště nebuď nevděčen, dej mi pokud možná brzy o sobě věděti, a to novinami ze soudní síně.

Neměl-li tedy třenic se spravedlností od doby, co jsa ve Fontenayi, jsem nečetl novin, jsem okraden.
Byla by to nicméně škoda, pravil si, neboť jednaje tímto způsobem, uskutečnil jsem laickou parabolu[2], alegorii o univerzálním vzdělání, které nesměřujíc k ničemu menšímu, leč aby přeměnilo všechny lidi v Langloisy, vymýšlí prostředky, jak by ubožákům docela a násilím otevřelo oči - místo by jim je definitivně a z útrpnosti vypíchalo -, aby viděli kolem sebe mírnější a nezaslouženější sudby, radosti vyhlazenější a ostřejší a následkem toho hodnější touhy a dražší.
A faktem jest, pokračoval des Esseintes, sleduje svou úvahu, faktem jest, ježto bolest jest účinkem výchovy, ježto se rozšiřuje, zoceluje v poměru, jak se rodí myšlenky: že čím více budeme se snažiti, bychom otesali inteligenci a zjemnili nervový systém chuďasů, tím více také rozvineme v nich tak zuřivě houževnaté zárodky mravního utrpení a nenávisti.
*
Žil sám ze sebe, živil se ze své vlastní podstaty, jsa podoben strnulým zvířatům, skrčeným v doupěti za zimy; samota působila na jeho mozek jako narkotický prostředek. Když ho byla celého nejprvé zchabila a napjala, přivodila ztuhlost, zmítanou neurčitým sněním; ničila všechny jeho plány, lámala jeho vůli, řídila průvod snů, jemuž se poddával trpně, nepokoušeje se vůbec, aby z toho se vymanil.

Jeho povaha, odbojná k radám, hašteřivá, slídivá, směřující k protivám, zabránila mu, by byl zmodelován jejich kázní, poroben jejich vyučováním; když pak vystoupil z koleje, vzrostl jeho skepticismus; jeho cesta legitimistickým[3] světem, nesnášenlivým a omezeným, jeho rozhovory s nevzdělanými kostelními správci a sprostými abbéy, jejichž nešikovnosti trhaly závoj, tak uměle setkaný jezuity, ještě více utvrdily jeho ducha neodvislosti, rozmnožily jeho nedůvěru v jakoukoli víru.
Pokládal se vcelku prostým veškerého pouta, veškerého nátlaku.
*
Schopenhauer byl přesnější; jeho učení a učení církve vycházela ze společného hlediska; opíral se také o nespravedlnost a hanebnost světa, vyrážel také s Následováním Ježíše Krista[4] bolestný výkřik: "Je skutečně bída žíti na zemi!" Hlásal rovněž nicotnost existence, výhody samoty, upozorňoval lidstvo, nechť si činí cokoli, nechť se obrátí kterýmkoli směrem, že zůstane nešťastným: chudé následkem utrpení, jež se rodí z nedostatků; bohaté z důvodu nepřemožitelného znudění, jež plodí přebytek; ale nevychvaloval vám žádného univerzálního prostředku, neukolébával vás, aby odpomohl nevyhnutelným zlům, žádným vnadidlem.
Nehájil vám pobuřujícího systému původního hříchu; nepokoušel se nijakž, aby vám dokázal, že ten je svrchovaně dobrým Bohem, jenž ochraňuje ničemů, pomáhá hlupcům, drtí dětství, otupuje stáří, tresce nevinné; nevynášel dobrodiní Prozřetelnosti, jež vynašla neužitečnou, nepochopitelnou, nespravedlivou a nejapnou ohavnost: fyzické utrpení; dalek, aby se pokoušel ospravedlniti, jako církev, nutnost muk a zkoušek, volal ve svém uraženém milosrdenství: "Stvořil-li Bůh tento svět, nechtěl bych býti tímto Bohem; bída světa by mi rozervala srdce."
Ach! On jediný měl pravdu! Čím byly všechny evangelické farmakopey[5] vedle jeho pojednání o duševní hygieně! Nepředstíral ani trochu, že uzdraví, nenabízel nemocným žádné náhrady, žádné naděje; ale jeho teorie pesimismu byla vcelku velikou utěšitelkou vybraných inteligencí, povznešených duší; odkrývala společnost takovou, jakou je, kladla důraz na vrozenou hloupost žen, označovala vám vyjeté cesty, zachraňovala vás od zklamání, upozorňujíc vás, abyste omezili, pokud možno, své naděje, abyste jich naprosto nepojímali, cítíte-li k tomu v sobě sílu, slovem, abyste se pokládali šťastnými, jestliže vám v nenadálých chvílích nespadnou na hlavu strašné cihly.
Puzena po též stopě jako Následování, tato teorie dospívala rovněž, ale aniž zbloudila v tajuplných bludištích a na pravděnepodobných cestách, stejného konce, rezignace nečinnosti.
Jediné, byla-li tato rezignace, zcela přímo vyplynulá z konstatování žalostného stavu věcí a nemožnosti něco v tom změniti, přístupna bohatým duchem, byla jenom velmi obtížně pochopitelná chudým, jejichž požadavky a hněvy tišilo tedy velmi snadno blahodějné náboženství.
Tyto úvahy ulehčily des Esseintesovi od těžké tíhy; aforismy velkého Němce utišovaly rozechvění jeho myšlenek.



Jestliže se nejkrásnější nápěv na světě stane vulgárním, nesnesitelným, jakmile jej obecenstvo trylkuje, jakmile se ho zmocní kolovrátky, umělecké dílo, které nezůstane lhostejným falešným umělcům, které není popíráno troupy[6], které se nespokojuje vzbuzovati nadšení několika jen, stává se rovněž tím již pro zasvěcence pokáleným, banálním, téměř odpuzujícím.
Tato promiskuita v podivu byla ostatně jedním z největších žalů jeho života, nepochopitelné úspěchy mu navždy zkazily druhdy drahé obrazy a knihy; za souhlasu množství na nich nakonec nalézal nepostřehnutelné vady a zavrhoval je, tázaje se sebe, zda se neotupuje jeho čich, zda se neklame.
*
Představoval si Američanku stupidní a bestiální jako posvícenského zápasníka, ale její pitomost byla naneštěstí úplně ženská. Zajisté, nedostávalo se jí vychování a taktu, neměla ani zdravého rozumu, ani ducha, a projevovala zvířecí horoucnost u stolu, ale všechny dětinské pocity ženiny v ní trvaly; měla tlachavost a koketnost dívek, ztřeštěných pošetilostmi.
*
Ano, doba velkých dešťů nastala; hle, jak vodní roury dáví, zpívajíce pod chodníky, a jak mrvy rosolovatějí v kalužích, jež naplňují svou bílou kávou šálky, vyboulené v makadamu; všudy jsou pro prostého chodce v činnosti oplachovadla na nohy.
Pod nízkým nebem, ve vlahém vzduchu, jeví zdi domů černé poty a jejich sklepní otvory smrdí; hnus existence se přiostřuje a splín zdrcuje; setby kalů, jež má každý v duši, vzkličují; potřeby špinavých chlastů zmítají přísnými lidmi a v mozku vážených osob se rodí touhy zločinců.
*
Kdyžtě v nynější době neexistuje zdravá substance, kdyžtě víno, jež se pije, a svoboda, jež se proklamuje, jsou zfalšovány a směšné, kdyžtě třeba posléze zvláštní dávky dobré vůle, by se věřilo, že vládnoucí třídy jsou hodny úcty a že uslužebněné třídy jsou hodny, by jim se ulehčilo nebo by se litovaly, nezdá se mi, zakončil des Esseintes, ani směšnějším, ani šílenějším žádati po svém bližním sumy iluze, sotva ekvivalentní oné iluzi, které vypotřebuje za pitomými účely každého dne, by si představoval, že město Pantin[7] jest umělou Nizzou[8], klamnou Mentonou.[9]
*
V období, kde literatura téměř výlučně přičítala bolest žití nehodám zneuznané lásky nebo žárlivostem cizoložstva, opomenul těchto dětských nemocí a studoval nevyléčitelnější, živější, hlubší rány, jež jsou vyryty sytostí, rozčarováním, opovržením do duší v troskách, jež přítomnost mučí, jež minulost odpuzuje, jež budoucnost děsí a uvádí v zoufalství.
*
Jaká šílenost roditi skrčky! myslil si des Esseintes.

Pod záminkou svobody a pokroku společnost odkryla ještě prostředek, jak ztížiti bídné postavení člověkovo, vyrvávajíc jej z jeho domova, zakuklujíc jej směšným oděvem, rozdělujíc mu zvláštní zbraně, ztupujíc ho v otroctví, identickém s otroctvím, z něhož byli druhdy ze soucitu osvobozeni černoši, a tohle vše, by mu umožnila zavražditi svého bližního, aniž se vydal v nebezpečenství popraviště jako obyčejní vrazi, kteří pracují samotni, bez stejnokrojů, se zbraněmi méně hřmotivými a méně rychlými.

Ach! Mělo-li někdy ve jménu milosrdenství býti zrušeno neužitečné plození, bylo to nyní!
Spravedlnost shledávala zcela přirozenými všechny podvody v oblasti plození; byl to uznaný, připouštěný fakt; nebylo věru manželství, byť bylo sebebohatší, jež by nesvěřovalo svých dětí louhu nebo jež by neužívalo umělých prostředků, které svobodně se prodávají a jichž neschvalovati by nikomu ostatně nepřišlo na mysl. A přece, jestliže tyto opatrnosti nebo jestliže tyto úskoky zůstaly nedostatečnými, jestliže podvod se nepodařil a pro jeho nápravu se uchýlilo k účinnějším prostředkům, ach! tu nebylo dosti vězení, dosti káznic, dosti galejí, by se zavřeli lidé, jež odsuzovala, v dobrém úmyslu ostatně, jiná individua, která téhož večera v manželském loži klamala, jak nejlépe dovedla, by nezplodila fakanů!
Podvod sám nebyl tedy zločinem, ale napraviti ten podvod bylo zločinem.
Celkem byl pro společnost usuzován zločinem úkon, jenž záležel v zabití bytosti, obdařené životem a přece vyháněním fétu se hubil živočich méně utvářený, méně živý a zajisté méně inteligentní a šerednější než pes nebo kočka, které si můžete dovoliti beztrestně uškrtiti hned za jejich narození!
*
Skutečně, když jest epocha, v níž je talentovaný člověk nucen žíti, plochá a blbá, jest umělec i bez vědomí svého zachvacován nostalgií po jiném století.
*
Můj Bože! můj Bože! jak málo knih přece existuje, jež lze znova čísti, povzdechl si des Esseintes.

Mallarmé:
Ó zrcadlo!
v svém rámu, vodo ledná, nudou umrzlá,
jak častokrát a po hodiny, zoufalá
již sny a hledající rozpomínek svých,
jež jsou jak listí pod ledem tvým v prohlubních,
jsem zjevila se v tobě jak stín dálný v šeru.
Však hrůza! ve tvém přísném zřídle za večerů
jsem svého rozptýleného snu nahost zřela!



Miloval tyto verše, jako miloval díla tohoto básníka, jenž ve století všeobecného hlasovacího práva a v době ziskuchtivosti žil stranou literatury, chráněn před okolní hloupostí svým opovržením, libuje si, dalek světa, v překvapeních intelektu, ve vizích svého mozku, rafinuje myšlenky, již nádherné, roubuje jim byzantské jemnosti, udržuje je v dedukcích, lehce naznačených, jež sotva spojovala nepostřehnutelná nit. Tyto zapletené a umělkované myšlenky svazoval přiléhavým, samotářským a tajným jazykem, plným větných zkrácenin, eliptických obratů, odvážných trópů.[10]
*
Des Esseintes se zavřel do ložnice, zacpávaje si uši před údery kladiv, která zabíjela bedny, připravené sloužícími; každý úder zasahoval jej do srdce, vrážel mu živou bolest přímo do těla. Rozhodnutí lékařovo se plnilo; strach, že by měl snášeti poznovu bolesti, jež přetrpěl, bázeň před krutou agónií působily mohutněji na des Esseintesa než nenávist k ohavné existenci, k níž ho lékařská jurisdikce odsoudila.
Tak skončila jeho blaženost! Tento přístav, jenž ho chránil, bylo nutno opustiti, vrátiti se rovnou do sloty hlouposti, jež jej kdysi přemohla!
Lékaři mluvili o zábavě, o vyražení; a s kým a čím tedy chtěli, by se obveselil a liboval si?
Což sám se nedal do klatby společnosti? Což znal člověka, jehož existence by se pokoušela, jako jeho existence, odkázati se na kontemplaci, zdržovati se ve snu? Což znal člověka, schopného oceniti delikátnost věty, subtilnost malby, kvintesenci myšlenky nějaké, člověka, jehož duše by byla dosti vytříbena, by chápala Mallarméa a milovala Verlaina?
Kde, kdy, v kterém světě měl pátrati, by našel ducha blíženeckého, ducha odpoutaného od městišť, žehnajícího tichu jako dobrodiní, nevděčnosti jako ulehčení, nedůvěřivosti jako útočišti, jako přístavišti?

Ech! sesuj se tedy, společnosti! Zemři tedy, starý světe! zvolal des Esseintes, pobouřen hanebností divadla, které si vyvolával.
Což bude dále se valiti toto bahno a pokrývati svou morovitostí starý svět, kde neklíčí již leč setby nespravedlnosti a žně úhon?

KONEC.

SOUVISEJÍCÍ ODKAZ:


POZNÁMKY:

[1] Thebaida - poušť u egyptských Théb, sídlo nejstarších poustevníků křesťanských; v přeneseném smyslu je thebaida tedy každá "poušť", ústraní, do něhož se uchylují poustevníci. - poznámka Misantropova.
[2] parabola = podobenství. - pozn. Mis.
[3] Legitimismus je směr, hlásající legitimitu, zákonnost, např. dědičné právo dynastie na trůn, zejm. byla-li násilně svržena apod. (zde ve Francii revolucí r. 1789) - pozn. Mis.
[4] Následování Ježíše Krista - kniha Tomáše Kempenského (cca 1380-1471), holandského augustiniánského mnicha a mystika; česky vyšla pod názvem Čtyři knihy o následování Krista (Brno 2001). - pozn. Mis.
[5] farmakopea (psáno též farmakopéa či farmokopéa) = lékopis; tj. předpisy o přípravě, složení a zkoušení léčiv (lékárenský termín). - pozn. Mis.
[6] troup - snadno ovladatelné trdlo, blbec. - pozn. Mis.
[7] Pantin - francouzské město v severovýchodní části metropolitní oblasti Paříže v departementu Seine-Saint-Denis, region Île-de-France. - pozn. Mis.
[8] Nizza - italská podoba jména francouzského města Nice (vyslov "nys") na jihu Provence na Azurovém pobřeží Středozemního moře (přezdíváno "hlavním městem Azurového pobřeží"). - pozn. Mis.
[9]Mentona (francouzsky Menton) - první město francouzské riviéry. - pozn. Mis.
[10] tropus - v literatuře je to souhrnný název pro metaforu, metonymii a synekdochu. - pozn. Mis.


 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Aktuální články

Reklama
Další mé stránky:

Hledáš něco pouze na mých stránkách?
Tip: Prohledávej je mým vlastním vyhledávačem MiSearch!
https://www.google.cz/cse/publicurl?cx=013770122102643942506:cu-cqhoxcdm