Strach zvířete ze smrti

16. srpna 2010 v 12:03 | Misantrop
Nemohu se stále srovnat s myšlenkou na to, že někdo dokáže doma v bíle obíleném teplém chlévě vypiplávat domácí zvíře, hýčkat je, chránit je, hladit je a podstrojovat mu - a pak mu jednoho dne podříznout krk a sežrat je nebo prodat jinam na jatka. Pochopím lovce, kteří loví, aby sami mohli žít; pochopím dokonce i běžného spotřebitele, který se setká už jen s úhledně zabaleným produktem na pultech obchodů a který tak může předstírat, že neví odkud se to maso bere; může si představovat, že třeba roste na stromě, když chce. Co mě ale nesmírně děsí je právě ta podlá cynická bezcitnost, která jako by ani nebyla z tohoto světa, ale spíš ze záhrobí; ta úděsná, hrůzu nahánějící vypočítavá cynická zrada, jíž se dopouští lidský vrah na svém důvěřivém zvířecím chovanci. Nedokážu prostě pochopit psychotickou mysl člověka, který si s bezohlednou krutostí promýšlí a plánuje do nejmenších podrobností všechny náklady a výdaje chovu nebohého zvířete a těší se už na zabíjačku až si omastí hubu sádlem toho tvora, jenž k němu mezitím přilnul jako k svému druhu a příteli. Ten vrah to ví dlouho dopředu, připravuje se na svůj krvavý zločin, počítá dny, sleduje tučnění a bytnění a přírůstek na váze své nicnetušící oběti. Přitom také tento bezcitný zabiják si musí chtě nechtě vytvořit jakýs takýs blízký vztah ke své budoucí kořisti, byť by to byl jen vztah založený na pouhém zvyku, ba dokonce, opět zcela vypočítavě a cynicky, musí budovat důvěru a falešný pocit bezpečí onoho zvířete, které je určeno na porážku, aniž o tom ono něco ví. To proto, aby šlo bez odporu a bez hluku pod nůž. A ono jde, jde poslušně za svým pánem, dá se vést klidně na porážku jako by šlo na jinou lepší pastvu, následuje svého vraha důvěřivě až na smrt, do poslední chvíle bez nejmenšího podezření. A pak se o tom důvěřivém, podvedeném tvorovi s velkýma smutnýma očima, v nichž se zračí samo nebe, řekne, že šel na smrt "tupě jako ovce" či "jako to hovado". Ale kdo je tu opravdu ten "tupec" a kdo to "hovado"? Kdo, když ne člověk? To šlechetné zvíře, jehož blízkost uzdravuje a v jehož doteku se dějí zázraky? To po všech stránkách užitečné zvíře, jež je lepší než my a jemuž se tak podivuhodně podobáme? Ano, přesně tak! My jemu se podobáme, nikoli ono někdy nám, kdykoliv se nám to hodí. Měli bychom být našim zvířecím bratřím vděčni, za to jací jsou, za to, kolik toho pro nás dělají, za to, že vůbec někdo tak úžasný na tomto světě existuje, někdo, kdo nás učí správně žít a kdo nám připomíná, jací jsme mohli být i my, nebýt té naší nevyléčitelně choré mysli. Jak napsal francouzský sociální antropolog Claude Lévi-Strauss: "Přírodní druhy jsou dobré nejen k jídlu, ale také k myšlení." Chápe se, co je tím myšleno? Nejspíš ne. A tak dopouštíme, aby se děly nanejvýš pobuřující věci, při nichž neumírá jen zajaté a zotročené zvíře, ale i cosi uvnitř nás, co umírá spolu s ním. Většině lidí je totiž bližší jelito než duše. Ať jejich vlastní, nebo toho uondaného, uvláčeného, utýraného nebožáka, kterého se zákeřně chystají bodnout do zad. Ono otáčí se ve zmatku za svým pánem, jako se on, ten vrah, teď dívá na něj, avšak bez mrknutí oka, bez pohnutí brvou, bez výčitek, bez citu. Vidí ten strach, ten pohled, který prosí o záchranu, vidí ty záškuby, vidí ten zoufalý marný boj, slyší ten srdcervoucí nářek, vidí tu agónii trýzněné živoucí bytosti, nadané větším citem a širší duší, než kdokoli z lidí. A nic to s tím podlým vrahem nedělá. Vůbec nic. Jen si možná řekne ono cynické "Dosud jsem já živil tebe, a teď budeš ty živit mě!" Ne, lidé nejsou nadáni citem. Jsou to tupé bestie, s nimiž nic nepohne, nic neotřese. Nejvíc dovedou brečet jenom sami nad sebou. Hluboce jimi opovrhuji.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Aktuální články

Reklama
Další mé stránky:

Hledáš něco pouze na mých stránkách?
Tip: Prohledávej je mým vlastním vyhledávačem MiSearch!
https://www.google.cz/cse/publicurl?cx=013770122102643942506:cu-cqhoxcdm