Henry Rollins: Solipsista - 1. část (výpisky)

2. září 2010 v 16:16 | Misantrop |  Četba


Možná by všichni prezidenti měli být pologramotní, otylí a ve špatné kondici, aby pak mohli být navěky vzpomínáni jako "praví muži lidu".

Kdybych byl v dnešní době ženou, tak bych ta hovada zabíjel. Moje pistole by nikdy nevychladla a ruce bych měl potřísněné krví z jejich varlat.

Znám spoustu mužů a žen, kteří se vzali a pak rozvedli. Množství trpkosti a hnusu, které provází tyhle události, mě zcela odvedlo od myšlenek na sňatek. Pěkně blbej obchod. Zažalují tě a najednou platíš někomu, koho nenávidíš a kdo na oplátku nenávidí tebe.

Vím, že říkáte spoustu věcí, které nemyslíte vážně, protože máte strach z toho, co by o vás řekla jiná připosraná prolhaná hovada. Vím, že děláte něco jiného, než co říkáte. Vím, že někteří z vás se ukrývají pod tenkou rouškou politické korektnosti. Jenže já vás znám. Chcete šukat, vlastnit a zabíjet jako každý jiný.

Nebyl žádný "zlatý věk" čehokoli, nic takového jako "staré dobré časy", protože i tehdy byl všude rasismus, znásilňování a korupce. Možná je čas na to se vzbouřit! Vzpoura? Máte na mysli to neurotické pózování, co provozujete, než se rozhostí apatie a začnou Simpsoni? Ctnost je maraton. Jste unavení. Já jsem mrtvý.

Když chodím po ulicích, vyhýbám se očnímu kontaktu s lidmi. Mezi nimi nemůžu být sám sebou. Nechci nikoho milovat. Dřív jsem chtěl, ale teď už nechci. Celé roky jsem toužil potkat ženu, která by ve mně nevyvolávala pocit, že chci být sám. Už nehledám. Chodím po ulicích a cítím se uvnitř své viditelné izolace fakt dobře. Já znám jen sebe. Když je míjím, slyším je mluvit. Naslouchám jejich slovům a pokouším se představit si, že bych to samé říkal já. Nejde to. Nikdy jsem se od lidí necítil vzdálenější než nyní. Každé slovo, které mi vyklouzne z úst, je solipsismus. Každý můj pohyb je solipsistický. Solipsista. Vyhledej si to, hmyze.

K nikomu z nich necítím nenávist. Udělají to, co si zamanuli. Mně už je to jedno. Můžete mi zavolat a říct mi, že to nezvládnete, že nic z toho, co jste chtěli, se nikdy neuskuteční. Že vaše sny a ambice splaskly a vy jste se nechali zaplatit pokrytci, o kterých jste si mysleli, jak jim to pálí. Když mi řeknete, že se nemůžete pohnout, protože vám vysáli všechnu krev a vy žijete v reklamě a potřebujete jejich drogy, abyste se protloukli dnem; že potřebujete jejich lži, abyste měli pocit, že jste naživu - neřeknu vám, že jste v prdeli. Jen vám popřeju hodně štěstí. Co na to říct? Uděláte to, co se chystáte udělat. Víte, že zákony nemají žádný význam. Nikdy nikomu v ničem nezabrání. Nic vám nezabrání skončit tak, jak skončit máte. Díváte se na všechny ty lidi, o kterých jste si říkali, že jako oni nikdy neskončíte, a teď si s nimi tykáte. Nejsou tak špatní, když jim dáte alespoň poloviční šanci. Ve skutečnosti máte hodně společného. Dělají vám dobře. Nejsou to průvodci po stezce do nové prázdnoty, jsou to vaši přátelé. Nemám důvod vás nenávidět. Neznám vás. Během pádu zjistíte, že moje ruce stejně nebyly dost dlouhé, aby vás zachytily. Skončíte přesně tam, kam patříte. Nebuďte překvapení, až tam dorazíte. Každý váš počin byl krokem tímto směrem. Něco jako smůla neexistuje.

Nikdy jsem z mizantropie neměl tak dobrý pocit. Rád poslouchám hudbu mrtvých. To ostatní mě moc nezajímá. V tomto pokoji pozdě v noci vzdálená mrtvá hudba vystihuje, jak se cítím na tomhle světě. Nezajímá mě, o čem tahle udýchaná populace mluví. Jde jim jen o jejich laciné drobné úniky. Mne nezadrží. Když si pouštím Thin Lizzy[1], Charlieho Pattona[2] nebo Erika Dolphyho[3], odděluju se od nich. Jsem sám a to je skvělé. Nemít s kým mluvit znamená také nemuset nikoho poslouchat. Není důvod ke stížnostem. Když se budete lidem co nejvíc vyhýbat, budete v pohodě. Mrtví spisovatelé mi otevírají dveře do jiného světa. Je to můj způsob, jak se vypořádat se situací. Nevidím žádný klad v tom, utkávat se s lacinými cínovými panáčky a jejich vražednými, rovnou na video nahranými úlety. Fakt šíleně stojím o to, udělat dojem na nějakého idiota. Může si mi nadávat, co hrdlo ráčí. Mně je fuk, co si o mně myslí. V mém světě totiž ani není naživu. To je ono, v mém světě jsou mrtví. Samí komparzisté v trapném filmu. Lidi vám prostě zlomí srdce a zabijí vás. Mrtví vám nemohou ublížit. S nimi nemusíte ztrácet čas plácáním o všech běžných pitomostech, které se vydává za konverzaci. Musel jsem se spoustu let nechat postrkovat, aby mi došlo, že se člověku vede líp, když je sám. Nikdy se neoženit, nikdy nemít děti. Představte si, že by mi někdo říkal tati. Ani omylem.
Tyhle ztroskotance s jejich zbědovaným osudem, kteří v nákupních centrech tlačí dětské kočárky, vidíte všude. Vidíte spolu muže a ženu. Oba jsou rozplizlí a hnusní. Už se o sebe nestarají. Uvnitř vědí, že je po všem. To nejsem já. To je to, co vidím. Nevíte si se mnou rady? Záleží na tom? Mně ne.
V dnešním městském prostředí přežije jedině ten, kdo je schopný žít sám. Žádný partner, žádné platby bývalému. Sledoval jsem manželství svých rodičů. Už když jsem byl ve třetí třídě, pochopil jsem, o co jde. Věděl jsem, že se nikdy neožením. Muže to oslabuje. Okamžitě se jim to vymkne z ruky. I když mají s ženou blízký vztah, uklouznou. Často se to dá sotva rozeznat, ale uklouznou. Ti, kdo uklouznou, mohou v dnešní době příliš snadno zemřít. Už jsem to řekl a říkám to znova, některé věci vážně skončily.

Co je to za průmysl? Co je to za obchod? Cítím se z toho sklíčený a prázdný. Nechci nikoho znát. Nechci slyšet žádné další příběhy. Nepomáhá to. Nepotřebuju štěstí nebo přátelství. Se všemi těmi lidmi se cítím jako v pasti. Špatná planeta. Špatná doba. Mám jenom to, co jsem. Teď jsem nad věcí.

Nezačínej zase s tím profláknutým "miluju tě". Moje duše se zrovna vrátila z čistírny. Pracuju na tom a nabírám sílu. Pro mne to vždycky bylo jen o tom, zda unesu bolest. Čím víc unesu, tím silnější se cítím. Posiluju s činkami až k hranici vyčerpání a kruté bolesti. Celé hodiny sedím o samotě a zvykám si na nic. Nemám jim co dokazovat. Nic nezastupuju. Jsem velvyslanec ničeho. Konečně. Prochází mi přežívat. Je to ta nejryzejší životní úroveň, jakou jsem byl schopný nalézt. Když říkám přežívat, nemyslím tím jen protlouct se dnem. Mluvím o drsném přežívání. Mluvím o tom, jak je přežít. Jak civilizace slábne, já sílím. Jsem opak vesmíru. Jsem jiný druh, protože podléhám evoluci, kdežto oni se stávají DEVO.[4] Vyvíjím se ve spaní. Spoléhám se na biomechanismy a naučené chování. Jsem biomechanický člověk. Seru na instinkt. Instinkt znají jen zločinci, váleční veteráni a vlci.
Tak tu sedím sám. Když se vynoří potřeba někomu zavolat, počkám, dokud nepřejde. Snášet bolest. Zesílit. Vyváznout pomocí síly. Ulítnout na síle. Seru na tyhle pokrytecký hmyzolidi. Slovíčkaření. Žvanění. Žádná akce. Seru na vás.

Je po půlnoci a rád bych si zašel do obchodu. Je rok devatenáct set devadesát něco, takže asi nikam nepůjdu a nebudu riskovat. Před pár dny jsem dostal z vězení dopis od nějakého chlápka. Psal mi, že už zapomněl, jaké to je být "na svobodě". Nevím, že by něco takového existovalo. Odepsal jsem mu. Jako bych psal dopis na Mars.

Dejte jim bomby a oni je shodí. Vytvoří nepřátele, aby zajistili mír. Dejte jim zrnko písku a nějaký vědec přijde na to, jak jím způsobit rakovinu. Pokrok znamená, že budete žít déle, pokud vás dřív nezabijeme lepším způsobem. Svoboda znamená, že i vy můžete zabíjet.

Jediná věc, kterou sdílíme, je strach. Vaši bozi jsou slabí. Vaše hudba je slabá. Vaše kultura je slabá. Ničím takovým se mi nezalíbíte. Se zbabělci se neztotožňuju. Nenazývejte mě bratrem, dokud neodhodíte zbraň a nerozsekáte ji na kousky.

Nic nedopadne tak, jak jste si mysleli. Opravdu velcí jsou ti, kdo se s tím dokáží vypořádat.

Někdy se před nimi potřebujete ukrýt, abyste přišli na to, kdo vlastně jste.

Tělesno je demonstrací ducha. Nechť tvůj duch překypuje vztekem. Nechť je tvá síla neobyčejná a kontrolovaná. Průměr je hranice, která drží bezvýznamné lidi na svém místě. Ti, kdož tuto hranici překročí, se z principu stávají hrdiny. Běž.

Dívám se na lidi. Oni nevědí to, co já. Mluvím s nimi, a oni nemají, co podstatného by mi řekli. To, co je pro ně důležité, pro mne nic neznamená. Jsem z jiného světa. V jejich světě jsem vyhynulým druhem. Byl jsem zavražděn před mnoha lety.

Všude slyším nějaký bluesový písničky, ve kterých se zpívá něco jako "kam se poděla?", k čemuž dodávám, že je mi u prdele, kam se poděla, kde je nebo co dělá. Může si jít, kam je jí libo. Je mi to jedno. Je mi jedno, jestli ji už nikdy neuvidím. Stejně jsem si ani nevšiml, že odešla. Zabijte mrtvého. No dělejte, zkuste to. Zkuste mě zabít. Zkuste mrtvému způsobit bolest, dělejte, stejně mi nemůžete způsobit větší bolest, než jakou prožívám. Jen v bolesti se cítím normálně. Když bolest povolí, jsem jak na trní. V takových chvílích mě můžou chtít otestovat a já musím být vždycky připravený na to, být testován. Nikdy nevíte, co si na vás ti malí zmrdi příště vymyslí.
Mimo svůj pokoj riskujete, že vám provedou, cokoli se jim zlíbí. Až příliš snadno se můžete stát obětí připosranýho slabocha. Musíte být připravení na jakýkoli jejich tah. Nemáte nad tím žádnou kontrolu. Zákony je chrání před tím, aby dostali, co potřebují. Můžou na vás mluvit nebo se vás pokoušet dotknout a vy se s tím musíte umět vypořádat. Nějakej týpek měl na mne včera večer blbý kecy a já jsem měl chuť ho vší silou praštit do ksichtu. Neudělal jsem nic. Jim nemůžete nic udělat. Jen by to proti vám použili. Vezmou svou slabost, vymáchají vám v ní čumák a vy pak vypadáte jako blbec. A z ničeho nic sedíte v jejich vězení a děláte všechno, co vám řeknou. Vyhrají. Když přistoupíte na jejich hru, vždycky vyhrají. Kdykoli opouštím tuhle místnost, mám pocit, že se mnou někdo vyjebává. Když s nimi tam venku probíhám, šikanují mě a já s tím nemůžu nic dělat. Jsem zajatcem své vlastní síly. Spoután svou vlastní zlostí.

Jo a neposílejte mi žádný přihlášky do fan klubu. Já jsem skutečný člověk!

Podíval se na hodiny a řekl si, že je vhodná doba zajít do obchodu a provést zásobovací rituál, než se uličky krámu zaplní všemi těmi šílenci. Nesnášel pohled na lidi v samoobsluze. Ani nevědí, že jsou naživu. Nemají čas na nic jiného než odpelášit domů a zrušit se nezdravým jídlem a televizí. Samoobsluha byla plná šílenců, kterým se chtěl vyhnout. Byli přesně takoví, jací věděl, že budou. Děti brečely. Tlusté ženy v legínách křiklavých barev. Říkal si, jak to, že ženy, které vypadají takhle, můžou někdy přimět chlapa, aby se společně s nimi svlékl. "Zoufalé," řekl nahlas.

Trvalo mi hodinu, než jsem sebral odvahu opustit byt. Obvykle chodím ven v noci, abych se vyhnul lidem. Vlastně jsem kvůli potřebě vyhnout se lidem změnil skoro všechno. Během dlouhých časových úseků vůbec nepromluvím a přišel jsem na to, že pokud se trochu nerozmluvím, ztrácím schopnost hovořit plynule. Snažím se co možná nejdelší úsek urazit těmi nejtemnějšími uličkami, než jsem donucen vykročit na hlavní třídy. Kdykoli vidím, jak někdo přichází mým směrem, instinktivně sklopím pohled a odvrátím se. Dnes večer to celkem jde, na ulicích není tolik lidí. Zašel jsem do obchodu s hudbou a zamířil do sekce s klasikou, abych se aklimatizoval. Nebývá tam tolik lidí, takže se tam lze dobře připravit na to, že uvidíte a uslyšíte hodně lidí pohromadě. Podařilo se mi přikývnout a usmát se. Zdálo se, že to zabralo. Na okamžik jsem vypadal normálně. Je to jako vyseknout v cizím jazyce správně větu; něco se naučíte, a pak se vám to vyplatí. Muž za pultem mi začne vykládat, co si myslí o tom, co jsem udělal, a za mnou je fronta lidí, kteří čekají na zaplacení, aby mohli odejít, ale nemůžou, protože ten mladík se mnou stále hovoří. Každé slovo mi připadá jako horký hřebík zatlučený do lebky. V tu chvíli mám chuť vyběhnout z obchodu a cédéčka tam nechat. Cítím v týle jejich pohledy. Napadne mě, jestli mě někdo nepraští. Konečně mě nechá jít. Bylo to, jako by vám někdo držel hlavu pod vodou a pak vás vypustil na vzduch. Vyjdu ven a všimnu si jednoho podniku, kde si můžete dát kávu a posadit se ven, a připadá mi to jako moc dobrý nápad. Procházím okolo a přemýšlím, jak by bylo skvělé tam jen tak přijít, koupit si kafe, sednout si ven a vypít si ho. Jako skutečný člověk. Nahlédnu dovnitř, prohlížím si sedačky a vtom vidím, že na mne civí nějací lidé od stolu. Jeden ukazuje a druhý se směje. Je čas vypadnout. Snažím se, co to jde, aby to vypadalo, že jsem tam vlastně původně vůbec neměl v úmyslu zůstat, a mířím ven. Kráčím a přemítám, jak se muži seznamují se ženami. Docházím k závěru, že když se kolem lidí ochomýtáte dostatečně dlouho, musíte zákonitě narazit na někoho, kdo by mohl mít zájem s vámi strávit nějaký ten čas. Zní to dost neuvěřitelně, že jo? Vím, že by ve mně ženy mohly číst jako v knize. Zeptaly by se, co jsem ten den dělal, a po deseti slovech by si z ničeho nic vzpomněly, že někde právě v tu chvíli musí být. Vlastně na tom nezáleží, nemám pravdu? Zkrátka dělejte, co dělat máte, a nějak se s tím srovnejte.

Co ve skutečnosti chci říct, je: "Jak se mám? Jsem přítomný. Jsem bytost. Existuju ve všech chvílích." Jejich svět mě mate a cítím se v něm divně. Mluvím s jejich zástupci a snažím se o co nejvěrnější imitaci lidského tvora. Říkají, že mi to fakt jde. Napodobuju jejich gesta vděčnosti a pak se stáhnu do pouště ticha. To tam jsem se dozvěděl, že jsem blázen. Moje touhy jsou bláznivé. To, co chci, si radši nechávám pro sebe. Jestli jejich světu můžu vůbec něco dát, pak by to mělo být mé ticho.

Platón a jemu podobní se můžou jít bodnout. Jestli máte pocit, že jste oškliví, tak se s tím nějak srovnejte. Roseanno Arnoldová[5], napumpujeme do tebe všechen ten tuk nazpátek, naroubujeme ti kousíčky tvé zázračné prdelky do obličeje, aby sis vynahradila všechno to vyhlazování a liposukci, a zase z tebe uděláme to prase, kterým ve skutečnosti jsi. Světoví lídři? Nasrat! Ty už nikdy neuvidíte. Už žádné náboženství! Jednoduše řečeno, chlapi se ženských bojí a nemůžou se vyrovnat se skutečností, že vypadli ze stejného tvora, do kterého se po zbytek života pokoušejí dostat zpátky. Dojemné, nebo ne?!

Mé zdi jsou potřísněné krvavým sprejem a dírami velikosti mé pěsti.

Jestli jim zaboha nemůžete porozumět, přestože jste se o to tak usilovně snažili, a jestli ve vás ten odstup vytváří pocit, že jste jediní svého druhu na této planetě, pak vím, že se vám můžu svěřit. Jestli se vám zdá, že život je věc, co se vás pokouší zabít, pak já chci, abyste zůstali naživu, stoupali spolu se sluncem a postavili se na odpor.

Kráčej dál, muži s prázdnýma očima. Vůbec první pocit, který mi kdy připadal můj, jsem měl, když jsem byl malý a pozdě večer jsem jezdil na kole. Měl jsem dobrý pocit ze zvuku pneumatik na silnici a z větru, který mi svištěl kolem uší. Cítil jsem se silný. Nikdo mi nemohl říkat, co mám dělat. Všiml jsem si, že všechny ostatní děti kolem mne se vždycky pohybovaly s jinými dětmi. Nikdy jsem neviděl člověka mého věku, že by šel sám. Kluky svého věku jsem nenáviděl. Pošťuchovali mě a mlátili. To ponížení se těžko snášelo. Nakonec jsem se naučil zatahovat je do šarvátek plných divoké zloby, kterých vždycky litovali. Zjistil jsem, že v tom, nemít co ztratit, je hodně síly. Že budu vždycky na okraji, jsem pochopil brzy. Věděl jsem to, už když mi bylo dvanáct.
Začal jsem o sobě přemýšlet jako o člověku z jiné planety. Jak jsem rostl a víc rozuměl tomu, jak funguje svět, moje nenávist k lidem nabírala na intenzitě. S rodiči jsem skončil, když mi bylo šestnáct, a poslouchal jsem je jen proto, abych si zapamatoval, co říkat a co ne, protože tak jsem je mohl pohodlněji oklamat. Nikdy jsem neudělal nic, aby na mne mohli být hrdí nebo aby mě mohli obdivovat. Nikdy jsem o nich neuvažoval jinak než jako o lidech, se kterými bydlím, dokud se netrhnu. Nikdy jsem se nedozvěděl nic o jejich životech a dodnes o nich nevím víc, než jsem o nich věděl v pubertě. Nevím, kdy umřeli.
Jak plynuly roky, stále jsem se od rodičů a od dětí ve škole vzdaloval. Jediná věc, která mě trošku přivedla nazpátek, bylo běhání za ženskýma. Vždycky jsem cítil, že ženy patří jim a na mně je vidět, že většinu času trávím o samotě, a tím pádem vypadám jako ztroskotanec. Neměl jsem téměř žádné společenské návyky, kromě toho, co jsem se naučil při sledování televizních pořadů. Věděl jsem, že život takový není, ale snažil jsem se tvářit tak frajersky jako ti, které jsem viděl v televizi. To mě ale ještě víc vzdálilo od ostatních.
I když jsem vyrostl a začal bydlet sám, zůstal jsem samotářem. Čím vzdálenější jsem byl, tím mi to připadalo přirozenější. Když sám kráčím po ulicích, stále ještě slyším vítr, který jsem slyšel na kole před dvaceti lety. Když jsem blízko lidí, vítr neslyším. Noci strávené v blízkosti lidí jsou zmařené.
Naučil jsem se zapomínat. Naučil jsem se slyšet zvuk větru svištícího kolem mých uší, i když jsem pracoval na poště nebo v nějaké zatuchlé továrně. Vždycky jsem žil sám. Přátelé přicházeli zřídkakdy a rychle zase byli fuč. Po nějaké době jsem přestal vyhledávat společnost a myslel jsem na lidi, jen když jsem v noci chodil po ulicích.
"Budeš vždycky sám. Přecpané místnosti, rušné ulice, na tom nesejde. Tvoje samota bude vždycky s tebou. Po všechna roční období se budeš probouzet sám a stejně budeš i usínat. Roky budou plynout a ty budeš svědkem toho, jak na tvém těle pomalu začnou být patrné zuby času. Samozřejmě že tu bude i přerušované křížení cest s ženami. Ale buď si jistý, že tyto známosti budou mít krátké trvání. Dokud nepřestaneš bojovat s realitou svého života, budeš trávit noci hledáním někoho, s kým bys mohl sdílet svou izolaci. Nikdy nepotkáš nikoho sobě rovného, protože nikdo takový neexistuje."
Nepřemítám nad velkými tajemstvími života. Myslím, že žádná nejsou, a i kdyby, tak co? Láska mi nikdy nepřipadala jako něco, co potřebuju. Jdu prostě vpřed a nějak to přežívám. Sleduju roční období, kráčím kilometr za kilometrem a přežívám v čase.

Jen moje nespokojenost mi dává víru, že jsem vůbec naživu.

Ne, já ne. Můj život ne. Já se nenechám omezovat lháři a obchodníky se smrtí. Nenechám se držet u země jejich titěrnými pravdami a utroušenými hrozbami. Mně není můj život drahý. Nikdy jsem neprožil nic, kvůli čemu bych ho miloval. Nikdy mi nepřipadalo, že mám štěstí, protože jsem naživu. Nikdy jsem nemyslel na přežití. Celou tu dobu jsem musel žít podle instinktu, se sebezapřením a s Darwinovými patelárními reflexy.[6]

Jsem muž z létajícího talíře z jiného světa, uvězněný na tom vašem světě, dokud mě nepřijedou vysvobodit. Jednoho dne talíř přistane. Jimi Hendrix a John Coltrane otevřou poklop a řeknou mi, ať si nastoupím, než se někdo pokusí vyhodit loď do povětří. Já se jen zeptám, proč jim to trvalo tak dlouho. Vypadneme odsud během několika sekund. Sedím potichu v hotelovém pokoji. Na dveřích jsou tři zámky. Nikdo neví, že tu jsem, až na recepční, a té je to jedno. Za oknem projíždějí auta. Nikdo nevykřikuje moje jméno. Kolem mých dveří chodí po chodbě lidé, ale nikdo neklepe. TO Venku za oknem se třpytí a mrká město. Ve chvílích, jako je tato, je život téměř snesitelný. Žádné telefonické hovory, žádná společnost, kterou by člověk musel snášet. Můžu si přemýšlet, o čem chci. Na chvíli se vyhýbám jejich šípům a kamenům. Z lidí je mi smutno a stýská se mi po samotě. NEBYLA Cítím se lépe, když kráčím sám. Rád sám jím. Kino je taky lepší, když jste sami. Je to bezpečnější, protože budíte méně pozornosti, a když jste sami, není tak snadné dostat se vám na kobylku. Musíte se starat jen o sebe a nemusíte si dělat hlavu s tím, jestli člověk, se kterým jste, zvládá nepříjemné situace. SEBEVRAŽDA. Radši budu v menšině a sám, než bych vedle sebe měl někoho slabého. Muzika zní lépe, když ji posloucháte sami. Je úžasné prohlížet si obrazy, ale jenom když u toho nemusíte poslouchat nic o dojmech ostatních. Lidi zničí skoro všechno. Když jsem v jejich blízkosti, mám pocit, že nic nemám a že jsem úchyl. O samotě se necítím ani z poloviny tak špatně. ONI Unavilo mě být zranitelným idiotem a kdekomu vykládat, co mám na srdci. Jediné, co můžeš udělat, je odhadnout, jaký bude jejich další tah, a připravit se na to, co se může stát. Podívejte se na všechny ty rozvody. Řekli byste, že lidem dojde předem, že to nefunguje, a vyvlíknou se z toho. Dozvídám se, jak lidé kvůli rozvodu skončí s prázdnými bankovními účty. Je těžké uvěřit tomu, že tihle lidé spolu chtěli strávit zbytek svého života. Představte si ten pocit zmaru, když to nefunguje. Po rozvodu lidé stráví celé roky v hlubokých depresích. Musí chodit na terapie. Jsou pořád mimo. DOSTANOU. Ve městech jako Waco, Jonestown, vždycky si za to můžou sami. A pak ti řeknou, že jestli se nezvedneš ze zadku a alespoň se o něco nepokusíš, vlastně jsi nežil. Nežil v pekle, chcete asi říct. Právě teď je někde v nějakém městě světlo v jednom okně. Závěsy jsou zpola zatažené, takže z ulice nevidíte dovnitř. Hraje tam muzika a dveře jsou zamčené. To jsem já.

Dívám se na tvoje fotky, protože mám strach, že v reálném životě by sis všimla, jak na tebe civím. Dnes jsem se na tvoji fotku díval nekonečně dlouho. Mám tak k tobě blíž, než by se mi kdy ve skutečnosti poštěstilo. Připadalo mi to, jako bych se z bezpečné vzdálenosti díval na lapené zvíře. Kdybys o tomto mém počínání věděla, byla bys z toho znechucená a děsilo by tě to. Proto se to nikdy nedozvíš. Uplynou roky a ty se to nikdy nedozvíš. Nikdy ti neřeknu, co jsem ti chtěl říct. Vím, jakou by to napáchalo škodu. Miluju tě víc, než nenávidím svou osamělost a bolest.

Letos přišly únorové větry časně. Udělejte takovou zimu, až všichni začnou křičet a utečou. Udělejte takovou zimu, že několik dní nevylezou ze svých děr. Ať po ulicích chodí jen ti silní. Únorové větry, přistupte a burácejte, dokud je nevyhladíte. Zabijte letní šílenství konečnými poryvy zimy. Ať zpustnou ulice. Rozjasněte noci. Udělejte noci co nejnocovatější. Ať svit hvězd rozřízne zmrzlý vzduch. Ať jen silní vidí tu krásu. Zbytek ať zůstane vevnitř zachumlán kolem ohňů a proklíná počasí. Budu se smát a procházet se krásným začarovaným městem a nebudu muset poslouchat, jak zamořují ten čas, co mi zbývá. Zmrazte mé oči. Zmrazte mé srdce. Proměňte mé pocity v přezimující obry. Probuzení nikdy nenastane.

Chci být králem prázdné mysli. Chci před tebou sedět, být schopný ti donekonečna naslouchat a nic necítit. Chci být mistrem nudy. Chci chvíli nebo možná po celý život kráčet se zánikem. Antimysl bude moje. Budu ji krmit toxiny a září černobílé televize.

Být zdravý musí být prokletí. Když jste ochotný, asi to z vás dělá pitomce, který se nechá vysávat. Připadá mi, že být v čemkoli dobrý z vás udělá pro lidi cíl, který nakonec začnou nenávidět a který intrikami zničí nebo který, v mém případě, pomalu vysají. Dřív jsem je měl rád, protože jsem chtěl být jedním z nich, ale teď mi připadá, jako bych jim jen sloužil, protože mám víc, než má průměrný člověk. Mám něco, čemu se říká "syndrom sluhy", což znamená, že sluha má dojem, že je nadřazený tomu, komu slouží. A jestli chcete znát pravdu, tak jsem se takhle cítil odjakživa. Nikdy jste mi nic nedali. Vždycky jste jen brali. Dočkal jsem se vždy jen toho, že ode mne někdo bral. Každý den musím trpět to vysávání.

Nejlepší odpočinek, jaký si můžeš dopřát, je procházka o samotě. Nemusíš se snažit s nikým se snést. Nikdo nebude rušit tvoje myšlenky. Za nikým nemusíš spěchat domů. Jestli potřebuješ společnost, vždycky si můžeš pustit desku Arta Tatuma.[7] Přichází podzim a ti idioti jsou zpátky na svých předměstích, odkud se předtím připlazili na svých hmyzích nožkách. Společnost lidí je příjemná, ale jen když drží jazyk za zuby a odejdou, když si to přeješ. A jelikož to se nikdy nestane, tak z toho ostatní vynechejme.

Nepotřebujeme slova. To už je dávno za námi. Je naším osudem narodit se krásní do ošklivé doby. Tma je naše. Noci patří nám. Všechno, co děláme, je tajemstvím. Nic z toho, co děláme, nebude nikdy pochopeno; budou se nás bát a držet se od nás stranou. Bude to námět na legendu, diskuse bez konce a nekonečná inspirace pro ty, kteří mají odvážné srdce. Naše oči se proměňují v drahokamy a všechno, co děláme, je příkladem spontánní dokonalosti.

2. část >>>


POZNÁMKY:

[1] Thin Lizzy - irská hardrocková skupina, založená v roce 1969, dosud činná. - poznámka Misantropova.
[2] Charlie Patton (1887?-1934) byl americký bluesový kytarista a zpěvák. - pozn. Mis.
[3] Eric Allan Dolphy (1928-1964) byl americký jazzový altsaxofonista, flétnista a basklarinetista. - pozn. Mis.
[4] devo - přírodní procesy se dělí na evoluční (vývojové) a devoluční (úpadkové); "devo" je tedy ta část přírody, která se dál nevyvíjí, nýbrž naopak upadá; typickým představitelem devoluce je v současnosti člověk druhu Homo sapiens. - pozn. Mis.
[5] Roseanne Arnold (*1952), americká herečka, komička, spisovatelka, televizní producentka a režisérka. Známá je i u nás ze sitcomu Roseanne. Podstoupila plastickou operaci nosu a zmenšení prsů. - pozn. Mis.

[6] patelární (čéškový) reflex je jedním z tzv. šlachových reflexů. Při úderu kladívkem na podkolenní vaz dojde k reflexnímu stažení stehenního svalu a vykopnutí končetiny. - pozn. Mis.
[7] Art Tatum (1909-1956) byl americký jazzový klavírista a virtuoz. Byl téměř slepý. Je všeobecně uznávaný jako jeden z největších jazzových klavíristů všech dob. Hrával také ve vlastní úpravě např. Dvořákovu Humoresku č. 7 (video viz zde). - pozn. Mis.
 

9 lidí ohodnotilo tento článek.

Aktuální články

Reklama
Další mé stránky:

Hledáš něco pouze na mých stránkách?
Tip: Prohledávej je mým vlastním vyhledávačem MiSearch!
https://www.google.cz/cse/publicurl?cx=013770122102643942506:cu-cqhoxcdm