Henry Rollins: Solipsista - 2. část (výpisky)

2. září 2010 v 16:21 | Misantrop |  Četba
Jsem potichu a sám. Takový, jaký jsem se narodil. Před lety jsem si myslel, že jsem se narodil proto, aby do mne udeřil blesk.

Skoro všechno a všichni zůstávají déle, než je vhodné. Lidská povaha je protilidská.

Nakaž mé myšlenky, aby mi každý, koho potkám, připadal divný a zákeřný, což mě vzdálí od lidí.

Nedostávalo se mi lásky od lidí, a tak jsem šel do lesa žít mezi stromy.

Knihy nečtu, protože každý, kdo píše knihy, je určitě deprimující a nejistý. Kdyby skutečně měli co říct, necítili by potřebu to napsat. Nikdy s lidmi nemluvím, pokud od nich nechci nějakou informaci nebo pokud si je nepotřebuju udržet od těla. Používám řeč jako štít. Převážná většina toho, co dělám, je hra. Hraju si na člověka. Proto dokud mi síly stačí, chodím po ulicích. Chci vstřebat co možná nejvíc lidských rysů, abych je mohl použít, až bude potřeba. Nikdy jsem se s lidmi nebavil kvůli tomu, že bych je chtěl poznat nebo že by oni chtěli poznat mne. Vždy jsem mluvil, jen abych přežil, nebo ze strachu. Nikdy si nic nezapisuju, protože mi to připadá jako ztráta času. Vím své. Nechci žádné informace, které nelze použít. Když něco zapomenu, pak jsem to nepotřeboval vědět. Byla to očividně slabá myšlenka a můj mozek ji vyřadil.

Vůbec mě nepřekvapuje, že téměř nikdo nemluví pravdu, když říká, jak se cítí. Ti chytří moc dobře vědí, proč si to své nechávají pro sebe. Proč byste měli komukoli vykládat o něčem, co je vám drahé? I když je máte rádi a nechcete nic jiného než k nim mít blíž a blíž? Je to tak bolestivé být vedle někoho, ke komu cítíte něco silného, a vědět, že nemůžete říct, co chcete. Prošel jsem si tím peklem mnohokrát a vy také. V tom jsme zajedno. Není nad malý pokoj a trochu hudby. Jestli vás potkalo tolik štěstí, že tohle máte, pak víte, o čem mluvím. Pozdě v noci mě muzika odnese pryč od zaslepených cizích tváří na ulici a všechno se dostane na své místo. Brát, co rozdávají, není otázka toho být dostatečně drsný. Já to v téhle oblasti můžu mít na háku kdykoli, ale jen hlupák by tím ztrácel čas. Co byste chtěli dokazovat? Je těžké najít někoho, kdo má cenu vteřiny vašeho času nebo sebemenšího kousku vaší pravdy.

Mnoho mužů chce, aby jim žena nahrazovala matku. Dají se se ženou dohromady a klesnou až na bod, kdy byste řekli, že už nejsou schopní se sami o sebe postarat.

Mám to nejlepší z vašich špatných situací. Jsem jako šváb, kámen, hora. Nezemřu. Nezlomím se. Nepohnu se. Přiznejte si to. Budete uléhat do hrobu s vědomím, že jste nikdy neměli to, co by mě mohlo zastavit.

Nikdy ze mne nebude rodič. Je to pěknej podfuk. Člověk riskuje, aby vychoval bytost, která touží po jeho smrti a nekonečně ho nenávidí. Bytost, která se na začátku není schopná nasytit ani obléct, ale pak díky vaší bdělé výchovné péči vyroste a bude trvat na tom, že jste to zmrvili. A proč mám v hlavě zafixováno, že být spokojený znamená zcela neuspět? Pravděpodobně chápu spokojenost jako definitivní poddání se plodům jejich ráje. Plody s velkými cenovkami, ochucené jedem a vevnitř shnilé. Proto s každým, s kým musím přijít do styku, buduju vztah založený na nepřátelství. Ať už je to do očí bijící nebo diskrétní, vždy to je tak. Je to upřímné a je to podstata lidství. Zmrzačené přežití ega někoho jiného. Pokoušel jsem se milovat, ale jen mě to vyvedlo z rovnováhy. Budou mě muset zabít několikrát, aby měli jistotu, že dílo dokončili. Život, do kterého nevpravili obvyklou dávku svých jedů, bude dost obtížné skolit.

Nic z toho, co říkají, nepotřebuju vědět. Lidé jsou nejlepší na deskách a v knihách, protože tak je můžete vypnout nebo vrátit na polici. Před posloucháním zpráv o hrůzných činech, které ti idioti spáchali, dávám přednost vykrystalizovaným okamžikům lidského uměleckého hledání. Mám nasazený filtr, abych měl jistotu, že je nebudu vnímat. Slyším ten pokus o jazyk, který je pro ně jen zvukem pospojovaným v bezmyšlenkovitém toku. Říkám jim, aby se šli léčit. Vyrovnejte se s tím. Nevadí mi, že se chcete umlátit k smrti, ale nechtějte po mně, abych trpěl vaší společnou hloupostí.

Vždycky jsem byl samotář, ale nikdy bych si nepomyslel, že se ze mne stane takovýhle poustevník. Sedím ve svém malém pokoji, kde skoro nic není. Čekám, až přijde noc, abych se mohl vydat ven. Přes den je to na mne moc. Nedokážu se krotit, když na mne někdo neustále čumí a nepřetržitě mě otravuje. Lidskou povahu je lepší plně pochopit a přijmout a jednat s lidmi s vědomím, že vždycky myslí jen na sebe, i když jsou zrovna na vrcholu své lidumilnosti. Koneckonců lidumilné činy jsou jen nákladně maskované způsoby, jak demonstrovat sílu. Nikdo není schopný činů dobré vůle, pokud z toho zároveň nějakým způsobem nemůže těžit. Ještě že jsem tak mimo, že je mi to fuk.

Dnes je první teplá noc. Lidský hlukový faktor pod mým oknem je intenzivní. Je po půlnoci. Lidé příliš mnoho mluví. Rámus idiotského brebentění, poháněného tvrdým alkoholem. Odtáhnu se a zavřu okno. Přemýšlím, jak to do sebe všechno zapadá. Chtěl bych být schopen mít nějak rád živé lidi. V současné chvíli jsou ovšem nejlepší, pokud vycházejí z reproduktorů nebo pokud jsou lapeni mezi obálkami knih.

Něco vám na mně vadí? Vyprázdněte se až do dna. Ale až skončíte, odejděte. Znát skutečnou ošklivost znamená znát o sobě pravdu. Vidím sám sebe jako zvíře, které má zvířecí potřeby. Připouštím si skutečnou lásku, lásku, jež je nepřemožitelná - lásku k hudbě. Uctívám ten ryzí zázrak hudby, nikoli motivaci, jednotlivé její projevy nebo ty, kteří hudbu tvoří. Abyste milovali lidské bytosti, musíte nejprve milovat lidskost. Abyste milovali ženu, musíte nejprve milovat ženy. Nenacházím sílu.

Můžete dosáhnout, čeho chcete. Nikdy se neprodávejte. Nezlomte se. Nenechejte se oslabit. Nedovolte, aby vaší spásou byla laskavost cizích lidí; jelikož žádná spása neexistuje. Pokud nespíte sami, spíte s nepřítelem.

Vidím lidi, jak posedávají v barech a oknem se na mne dívají. Odvracím oči, protože mi připadá, že vědí, že mezi ně nepatřím. Vypadají tak přirozeně, když se dívají na ulici, když na svět hledí z kaváren a sledují můj pohyb. Jsem neustále v pohybu. Nikdy nejdu dovnitř. Vím, že kdybych do takového podniku vkročil, lidé by začali křičet a házet po mně předměty a vyrazili by mě ven. Do takových podniků se mi stejně nechce. Nechci sedět vedle lidí a poslouchat, jak si povídají. A nechci, aby mluvili oni se mnou. Nechci cítit jejich pach. Nechci, aby se mě dotýkali. Vidím je na ulicích a pozoruju jejich účesy a oblečení. Říkám si, že všichni jsme měli nějakou matku. Všichni jsme se narodili. Jak k tomu došlo, že se od všech tolik liším? Proč nemám sebemenší tušení, jaký je jejich svět? Proč mám pocit, že tak často vstupuju do zakázaného prostoru? Chovají se, jako by ulice a budovy a všechno ostatní bylo postaveno konkrétně kvůli nim. Když jsem jimi obklopen, cítím se divně, ať přijdu kamkoli. Jejich přítomnost mi připomíná, že pro mne na světě není moc místa. Téhle skutečnosti už jsem si vědom dlouho, takže jsem se s tím vyrovnal. Procházím se po ulicích, v místech, kde lidé mluví jinými jazyky a nedívají se po mně, když jdu kolem. Vrátím se do malého pokojíčku a tiše si žiju o samotě. V jejich světě jsem zločinným samotářem. Jsem ošklivé, poďobané zvíře, které stojí na vzdáleném konci kaluže a pije, v místě, kde je mělko a kde se to hemží larvami hmyzu.

Jsi sám a nejsi sám. Mačkáš se mezi lidmi, kteří jsou ještě naživu, ale kteří nikdy nežili. Když se k tobě natáhnou, jejich ruce s dobrými úmysly jsou jen amputovanými pahýly. Jejich zájem je zmrzačený proviněním a omezený na hranice jejich miniživotů. Byl jsi vhozen do proudů moře lidskosti a neviditelně jsi uvízl na mělčině. Nejsi sám. Moje pěst mlátí dnes večer do zdi stejně jako ta tvoje. Život můžeš vést jen o samotě, a ty to víš.

A co je "To"? Vaše pravé já. Vy. Ten, kdo vyleze, když je vzduch čistý. Ten, kdo se nedokáže postavit zkoumavému pohledu. Ten, kdo je tak ryzí, že se nedokáže ubránit.

Nikdo na světě není pro mne, pomyslel si. K nikomu nepatřím a nikdo nepatří ke mně.
Co takhle malá chatička na kraji světa? Mohl bych si pořídit něco na poslední výspě. Žít celé roky, aniž bych kohokoli viděl. Jídlo bych si musel ulovit. Léta by trvalo, než bych z hlavy dostal všechny toxiny civilizace, ale nakonec by k tomu došlo. Na co bych pak myslel? Mysl očištěná od paranoie zločinu a násilí. Žádná žárlivost, žádná hrozba. Asi by to byla nuda, ale to by s postupem let vyprchalo. Mohl bych vyrobit "zhnusomentární film".

Už nějakou dobu žiju v poušti. Měl jsem dost měst a toho, jak proměňují lidi v ujeté šílence. Tady nejsou žádní lidé. Žádní lidé - žádné problémy s lidmi. Odtahuju se od nich, jak jen to jde. Na celá období se uzavírám do samoty a považuju to za trénink výdrže. Týden, potom měsíc. Brzo uběhnou ještě další periody, aniž bych to vůbec zaznamenal. Už nebudu cítit potřebu komunikovat. Lidé, kteří mají neustále potřebu ostatním něco říkat, mají očividně problém vyjít sami se sebou. Každý, kdo potřebuje něco dokazovat, je nejistý. To mi můžete věřit.

Osobní hrdost se zdá být věcí minulosti. Být slabá sračka je přijatelné. To se obzvlášť týká mužů. Myslím si, že muži by se měli začít chovat víc jako úžasné bytosti, kterými jsou, místo toho, co neustále vídám. V moderní civilizaci je těžké nebýt patetický. Je to skoro zázrak nestat se ve spánku obětí kompromisů. Čím víc mužů vidím, tím víc je nenávidím. Je obtížné chovat se důstojně. Proč se chovat důstojně k slabochům a mizerům bez mozku? Odtahuju se od civilizace. Říkám si, že tohle svinstvo budu snášet ještě pár let a pak zmizím. A chybět mi to teda nebude. Jen idiot by si vybudoval závislost na tom, co se odehrává tam venku. Můžete to vyšperkovat, jak jen nejlíp umíte, stejně to prokouknu. V dnešním světě není dost samurajů. Jen parta kreténů, co tu pobíhají jako utržení ze řetězu a mají přespříliš svobody. Už nebude žádná protestní hudba. Už nebude géniů, už nebude velikánů. Je po všem. Bude to jenom jedna faleš za druhou. O pár důvodů navíc, proč už nikdy nevyjít ven. Smrtelně jedovaté paprsky a pokrytci bez představivosti. Mne neoblbnete. Nemůžete mi tvrdit, že je to skvělý. Vysměju se vám do tváře a naúčtuju vám dvojnásobek za to, že jste mrhali mým časem.

Všechny písně o lásce lžou. Choval ses jako blbeček. Žádný muž ani žena si něco takového nezaslouží. Vysvoboď se z řetězů závislosti a zrady. Přestaň se stylizovat do pozice patetickýho trouby. Nikdy se neponižuj. Neplýtvej svým časem na lidi. Jestli se ti podaří zvítězit nad samotou a ovládnout se, nikdy se před nikým z nich nemusíš ztrapňovat.

Nepředstírejte, že mě znáte. Víte o mně úplné hovno. Vaši bozi jsou slabí. Vaše kultura je slabá. Vaše hudba, umění, politika i životní styl jsou slabé. Na můj vkus nemůžete odumřít dostatečně rychle.

Je mi ze sebe zle, když si vzpomenu na ty patetické věci, které jsem dělal, abych navázal kontakt s nějakou ženou. Chci se potrestat za to, že mě vůbec mohlo napadnout, že se mi to kdy podaří. Co jsem si o sobě myslel? Po pravdě řečeno, kdykoli jsem se ztrapnil, bylo to proto, že jsem si vyhradil čas, abych se přiblížil k nějaké ženě. Obvykle jsem v pohodě, když jsem sám. Obvykle nebývám znechucený sám sebou. Když si ale vzpomenu na některé dopisy, jež jsem napsal, mám chuť si useknout ruce. Když jsem sám, necítím vůči sobě nenávist. Když jsem s nějakou ženou, vím, že je jen otázkou času, kdy budu rozpárán na kousky. Cítí se tak hodně mužů, ale nemají odvahu říct to nahlas ze strachu, že by byli politicky nekorektní. Bojí se, aby jim nějaký lhář neřekl, že jsou necitliví a blbí. Já si říkám, co se mi kurva zachce. Vaše ubohá morálka mě stejně nikdy nezadržela. Pravda vás vždycky štvala. Sledujte, jak se postupem času bude čím dál víc mužů ženám vyhýbat a vaše slabá společnost se vám sesype k nohám. Opačná pohlaví se ještě více oddálí. Já jsem jedním z vetřelců, kteří od vaší zmrvené reality dávno odstoupili.

Vetřelci se nemůžou sžít s lidmi. Když se jdete projít, tak jen z jejich přítomnosti víte, že jste cizincem. Pomyšlení, že někde venku najdete někoho pro kouzelné rendez-vous. Díváte se do oken barů, jestli tam na vás někdo nečeká. Když se procházím mezi lidmi, můžu si znovu a znovu něco nalhávat. Už dávno jsem se vzdal představy, že s někým navážu kontakt. Teď se na lidi dívám, jako by to byly exponáty v muzeu. Nemají se mnou nic společného a ani já nejsem součástí jejich světa.

Mám lidstvo v hrsti. Všichni mi můžou políbit prdel, protože vím, že když na to přijde, je to všechno jedno a to samé. Můžou si blábolit, co chtějí, ale stejně jim všem jde jen o jedno. Všichni ti lidé, co tvrdí, že jsou politicky korektní, jsou lháři. Všichni muži pořád chtějí jedno a to samé a ženy jakbysmet. Nemají odvahu postavit se a říct, co chtějí. Tak ať jdou všichni do prdele. Jestli se jim nelíbím, tak ať mi políbí prdel. Vím, proč Kurtz[1] odplul nahoru po řece. Měl plný zuby všech těch slabejch zmrdů, co znečišťujou ulice všech měst na světě.

Ne že bych na tobě viděl nějaké chyby. Prostě nemám rád lidi. Vidím jen samé špatné příklady. V tuhle chvíli mě teda serou i ty dobré.

Když mi konečně došlo, že na mně nikomu nezáleží a že jsem tu jen sám za sebe, věci se vyjasnily. Vím, že si to lidé uvědomují, ale zavírají před tím oči. Já jsem to taky tak dělal. Někdy vidím, jak znovu sklouzávám do té lži. Pohání je víra a naděje. Pěkně falešný palivo. Vím svoje a vím to teď. Když pohledem přivedete lež do rozpaků, jste svými vlastními pány. Když jste pány sebe samých, vítězíte. Jinak jste jen jedním z těch kreténů, co si při čekání na autobus zpívají nějakou debilní písničku a pletou si text.

Nic, o čem tvrdili, že je důležité, důležité nebylo. Mám pocit, že jsou tak naštvaní tím, jak naletěli, že teď cítí potřebu předat ty lži a bolest další generaci.

Stál jsem v cestě evoluci. Slabí nesmějí přežít.

Jediný způsob je zůstat co možná nejdéle sám. Udělá vás to lepšími. Civilizace je skoro u konce. Vaše bludy klesají k zemi. Vaše pidimorálka je bezcenná, a zatímco se utápíte ve lžích a zbabělém slabošství, já se bavím říkáním pravdy. Nelíbí se vám, co mám na srdci? No a co? Živočišný druh, který přežije, vy sráči.

Byl jsem s nejkrásnějšími ženami, které jsem kdy viděl, a ony se nikdy nedozví, že byly pošpiněny jedním z velkých postmodernistů našeho věku.

Uvědomte si, že lidé jsou z podstaty slabí a za moc nestojí. Proto se nedoporučuje být příliš dlouho obklopen mnoha lidmi. Ve svém strachu projevují potřebu dostat dolů na svou úroveň to, co je zdánlivě nad nimi a co je přesahuje. Vždycky za to zaplatíte. Nechávejte si svou sílu pro sebe a chraňte svou inteligenci. Vše, co je přesahuje, vám závidí, nesnášejí to a mají z toho strach. Proč si myslíte, že staré příběhy vyprávějí o mužích, kteří se vydali na daleké cesty, aby oslnili bohy? Protože pokoušet se oslnit lidi nestojí ani za ten čas, ani za to úsilí.

Nestěžuju si. Mám pocit, že mám štěstí. I když je tohle místo hrozná díra, alespoň jsem sám a nemusím být s vámi tam venku.

Říká, že mě měl proto, aby se mnou mohl živit. Dává to smysl, tak ho nechávám. Říkám si, že bych se svým potomkem mohl dělat to samé. Není to ten hlavní důvod, proč mají lidé děti?

Někteří lidé nejsou nikdy osamělí. Ne jako já nebo vy. Ne jako my. Jsme nekonečně sami. Sami dokonce i ve společnosti lidí. Vím, jaké to je, připadat si jako monstrum.

Teď si zahráváte s institucionalizovaným zvířetem.

Nesnáším svoji potřebu mluvit. Cítím se pak jako blbec. Připadá mi, že bych měl být zticha. Měl bych se někde zamknout, abych s nikým nemluvil. Nezapadám.

Všechny ty odporné rockové koncerty a nabubřelí pseudointelektuálové jako Bob Geldof[2], kteří se chovají, jako by byli něco víc než jen hulváti, co prahnou po penězích a nosy mají zavrtané do spoďárů vygumovaných lolitek, jako například té, se kterou se nakonec Geldof oženil. "Vyrovnaly byste se prosím, vy kastrátorky, co lidem závidíte penis, do prdele, tady podél týhle zdi?"

Komunikuju jen sám se sebou, proto tolik píšu. Chabě se pokouším udělat dojem svou chudou slovní zásobou a ubohými spisovatelskými dovednostmi. Krátí to čas. Když jsem byl mladý, vždycky jsem se držel stranou. Už v raném věku mi došlo, že je lepší být schopný postarat se sám o sebe. V samotě byla čistá síla. Při minimu lidského kontaktu jsem měl jasnější myšlenky a zostřené všechny smysly. Uplynulo několik let a já jsem pořád stejný. Sotva si všímám času. Desetiletí v roli samotáře způsobila, že v situacích, kdy je jednání s lidmi nevyhnutelné, nemám k dispozici žádné společenské dovednosti. Jednám. Gestikuluju. Používám co možná nejméně slov. Jejich svět mi nemá co nabídnout. Procestoval jsem skoro celý svět a setkal se s mnoha lidmi. Vykašlal jsem se na to.

Myslím, že se v budoucnu bude dít hodně věcí, kterých se rozhodně nezúčastním. Naučím se efektivněji se vyhýbat nové záplavě nepotřebných informací a mediálního přetlaku. Bude to jediný způsob, jak zůstat čistý. Otázka, kterou jsem si položil, když jsem šel zpátky do pokoje: jestliže recyklujete nebo odhazujete odpadky do popelnic a nezmnožujete odpad a bordel na zemi, děláte ze svého bezprostředního okolí lepší místo? Nebo jenom leštíte útroby stroje, který vás dennodenně uvězňuje?

Nechci, aby kolem mne mohli procházet lidé a hladit mě jako nějakýho zasranýho psa. Chci pořádný boj. Chci odejít od lidí a nikdy už nikoho nevidět. Chci odejít pryč a neslyšet žádné lidské zvuky ani stroje. Nechci zažít nic jiného než krutou přesnost přírody.
Od té doby mě vždycky extrémní klima přitahovalo. Bičující pouštní větry, kdy lze cítit tíhu slunce. Počasí, kterému je jedno, jestli vás zabije. Počasí, které si ničeho nevšimne, to je krutost, která mě přitahuje.
Naschvál zemřít sám v zimě. Být úd po údu roztrhán medvědy, odtažen a sežrán. Aby nikdo nenašel vaše kosti ani jiné ostatky. Mně to připadá krásné. Lepší než laciná špinavá stoka současného města. Lepší než zemřít na otravu televizí, cigaretami a barevným jídlem.

To jsem já, cizinec. Ten, jenž nechce. "Nedělej nic, co není nutné." Tato mravní zásada mi vždycky v tomhle rychle se měnícím a často neobyvatelném městském prostředí zajišťovala jasnozřivost. Nevědí, co se za mnou skrývá. Neznají má přesvědčení a netuší, proč je můj duch silný jako železo a ohebný jako mladý stromek. "Nikdy nezapomeň, kdo jsi," říkám si často, abych ani na okamžik nezapomněl. Víte, je důležité nikdy nezapomenout, kdo jste. Když víte, kdo jste, nikdo vám nemůže nic sebrat. Samozřejmě, že tohle je něco, co nikdy nebudete schopní nikomu vysvětlit. Pochopitelně že existují určité nezaměnitelné rysy, které vás vyčleňují z otupující průměrnosti davu. Nikdy nepolevujte. Vaše neuvěřitelná odvaha není spoutaná zlovolností slepé ctižádostivosti. Obejdete se bez toho. Nestěžujete si. Nedovolíte, aby vás slabost ostatních donutila k ústupkům. Bojujete jen v sebeobraně, ale když bojujete, pustíte to z řetězu s nepřátelskou zlobou, kterou nelze popsat a která jen dokládá, jakou úctu chováte k vlastnímu životu. Nekonečné časové úseky jste schopní být sami. Jste čistí, zakotvení a spontánní. A nikdy nezapomínáte, kdo jste. Bojovník.

Jsem bohem, protože vzdoruju všem bohům a všem systémům pořádku. Zastávám celistvou nicomyslnost. Lidé, kteří bydlí pode mnou, nade mnou, sousedé vlevo i vpravo nemají ani tušení, jaká vyjící jeskyně tmy žije na druhé straně jejich zdí. Než měsíc vyšplhá na oblohu, bude má mysl vyprázdněná od člověčenství. Budu čistý. Budu tichý. Budu silný a nebudu cítit žádnou potřebu něco předvádět. Jediným jazykem, který budu potřebovat, bude to, co právě v danou chvíli uslyším uvnitř.

A co ta láska? Je prchavá a intenzivní, jak to má být. Nepotřebuju fyzický kontakt, aby byla skutečná. To je, jako když si necháte obrovské plyšové zvíře, které vyhrajete na pouti. Když přijdete domů, nemáte ho kam dát.
Tyhle myšlenky mi dodávaly sílu vydržet každodenní ponižování a hanbu, které jsou velkou součástí styku s lidskou rasou. Zjistil jsem, že čím déle mezi nimi budu, tím více se jim budu podobat. Hnusila se mi jejich slabost a děsilo mě jejich bezohledné násilí. Zástupy lidí bez mozku, co pochodují po ulicích, křičí a navzájem se urážejí.

Je ponížení genetické? Je to něco, co mě naučili, když jsem byl dítětem? Ukážu prstem a řeknu pravdu. Přiženou se ke mně lidské bytosti, nadávají mi a vyhrožují mi.

Jím jejich jídlo. Platím jejich měnou. Vydělávám peníze vykonáváním jejich úkolů. Necítím k nim lásku ani nenávist. Jen se jich bojím a doufám, že jednoho dne potkám někoho svého druhu.

Představa manželství a dětí mě naplňovala klaustrofobním strachem. Když jsem viděl dvojice s dětmi, vždycky jsem si myslel, že jsou nešťastní, ale kvůli fasádě to dobře skrývají, jako to dělali moji rodiče.

V tu chvíli jsem si uvědomil, že nikdy nebudu mít děti. Stejně jsem se tou představou nikdy moc nezaobíral. Nemyslím, že se na mne někdy nějaká žena podívala a pomyslela si, že jsem ten, s kým by chtěla zplodit dítě. To je ten nejdefinitivnější způsob, jak skoncovat s rasou svých rodičů. Byl jsem jedináček. Jejich rod zvládnu ukončit sám. Je to způsob, jak je zabít, aniž by člověk musel riskovat, že si to odnese. Už tak jsem vyfasoval doživotí, ale aspoň je to mimo budovu plnou bláznivých chlapů a obětí společnosti.

Nikdy mi nepřipadalo, že bych mohl být součástí jejich světa. Věděl jsem nicméně, že v něm musím žít. To, aby mě nikdy nedostali, jsem si pojistil tak, že jsem jim namluvil, že už mě dostali. Porážka podle jejich pravidel může být klidně vítězstvím podle vašich.

KONEC.


Odkazy:

*


POZNÁMKY:

[1] plukovník Walter E. Kurtz je postava ze známého filmu Apokalypsa (Apocalypse Now), natočeného v roce 1979 režisérem F. F. Coppolou. Ztělesnil ji Marlon Brando. Představuje zběhlého vojáka, který během americko-vietnamské války vede v čele oddaných domorodců svou vlastní soukromou válku proti oběma stranám. - pozn. Mis.
Marlon Brando

[2] Bob Geldof (*1951), irský rocker. Začínal s punkovou skupinou Boomtown Rats. V roce 1982 hrál hlavní roli v hudebním filmu The Wall (Zeď), natočeném podle stejnojmenného projektu skupiny Pink Floyd. Pak se z něj stal nechutný humanista, organizující charitativní koncerty a přítelíčkující se s politiky. V r. 1986 byl britskou královnou jako první rocková hvězda pasován na rytíře. Oženil se s herečkou a spisovatelkou erotických románků Paulou Yates. Po její smrti na předávkování drogami, nyní žije s francouzskou herečkou Jeanne Marine. - pozn. Mis.
Bob Geldof
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Aktuální články

Reklama
Další mé stránky:

Hledáš něco pouze na mých stránkách?
Tip: Prohledávej je mým vlastním vyhledávačem MiSearch!
https://www.google.cz/cse/publicurl?cx=013770122102643942506:cu-cqhoxcdm