James Hilton: Ztracený obzor (výpisky)

16. září 2010 v 20:52 | Misantrop |  Četba


Conway měl v povaze jednu stránku, o níž by možná prohlásil, že je to lenost, i když to lenost nebyla. Většina pozorovatelů u něho nedokázala postřehnout až překvapivě prostinkou vlastnost - lásku k poklidu, kontemplaci a samotě.

Boží vůle nebo lidské šílenství - říkal si, že z toho dvojího je možno si vybrat, má-li se dojít k poměrně správnému zdůvodnění většiny událostí. Nebo, obráceně (a to ho napadlo, když porovnával příjemně upravenou kabinu a vyhlídku na tak děsivou přírodní scenérii), lidská vůle a boží šílenství. Vědět s naprostou jistotou, jak se na to dívat, to by jistě bylo uklidňující. Potom, zatímco se rozhlížel a uvažoval, došlo k podivné proměně. Světlo, zalévající celou horu, náhle zmodralo a dolejší svahy ztemněly do fialova. V Conwayovi vyvstalo něco hlubšího než jeho obvyklá rezervovanost - ne zrovna vzrušení a ještě méně strach, spíš intenzivní ostražité očekávání. "Máte naprostou pravdu, Barnarde," řekl, "tohle dobrodružství je čím dál tím zajímavější."

Řídký vzduch působí na lidi různě. Conway mu například přičítal tu kombinaci duševní svěžesti a fyzické netečnosti, která nebyla nepříjemná. Vskutku vdechoval ten čistý studený vzduch s vyslovenými záchvaty spokojenosti. Jejich situace byla nepochybně děsivá, ale Conway se právě teď nedokázal bouřit proti něčemu, co probíhalo s tak zřejmým záměrem a co tak upoutalo jeho zájem.
A jak zíral na ten skvostný horský masiv, měl taky najednou blažený pocit zadostiučinění, že na zemi stále ještě zůstávají taková místa - odlehlá, nedostupná a dosud bez lidí. Ledové hradby karákóramské se teď ještě nápadněji než kdy jindy odrážely od severní oblohy, která se zbarvila myší šedí a nevěstila nic dobrého; štíty se mrazivě třpytily; byly svrchovaně majestátní, udržovaly si vznešený odstup a jejich naprostá anonymita měla svou důstojnost. Těch několik set metrů, o něž jsou nižší než známí giganti, je snad provždy ochrání před horolezeckými výpravami; nabízejí méně lákavé svody lovcům rekordů. Conway byl pravý opak takových jedinců; západní uctívání superlativů mu připadalo vulgární a heslo "co nejvíc pro nejvyšší cíle" pokládal za méně rozumné a snad banálnější než výzvu "hodně pro vysoké cíle". Vpravdě nestál o přemrštěné soutěžení a bezúčelná hrdinství mu šla na nervy.
Zatímco nad tou scenérií dále rozjímal, snesl se soumrak, zaplavující hlubiny hustým sametovým šerem, které se jako nějaké barvivo rozlévalo výš a výš. Pak celé horské pásmo, teď už mnohem bližší, zbělelo novým jasem: to vyplul úplněk a postupně se jako nějaký nebeský lampář dotkl každého štítu, až se celý dlouhý horizont na modročerném nebi rozjiskřil.

"Tibeťané jsou moc divní. Věří prý, že pochází z opic."
"To je od nich ohromně chytré."
"Ne, ne, kdepak, to u nich není moderní názor. Věří tomu už sta a sta let - je to jedna z jejich pověr."

Conway zatoužil vyburcovat ostatní, aby s ním sdíleli tu podívanou, ale rozmyslel si to; usoudil, že by na ně nepůsobila uklidňujícím dojmem. A z hlediska střízlivé úvahy tak věru nepůsobila; vždyť tak panenská nádhera jen zdůrazňuje fakt, že jsou odříznuti od světa a obklopeni nebezpečím. Je dokonce pravděpodobné, že nejbližší lidská osada je vzdálena stovky kilometrů.

"V životě jsou chvíle, kdy je nejlepší nedělat vůbec nic. Něco se s vámi děje a vy do toho prostě nezasahujete. Zůstávám klidný, protože tolik jiných událostí, nad kterými se zamýšlím, mi připadá jako zlý sen. Tohle není jediná šílená končina na světě."

Radoval se z toho příjemného pocitu, kdy se tělesná pohoda snoubí s duševní čilostí, který mu připadal ze všech nejkultivovanější.

"Já měl dojem, když jsem sem došel, že je to ta nejodlehlejší samota, jakou jsem kdy spatřil. Tady by izolovaná kultura mohla vzkvétat bez nákazy z vnějšího světa."
"Bez nákazy, říkáte?"
"Užívám toho výrazu vzhledem k tanečním orchestrům, kinům, reklamám nad střechami domů a podobným věcem. Vaše instalatérské vybavení je nejmodernější, jaké lze získat - a to je podle mého mínění to jediné spolehlivé dobrodiní, jaké může Východ převzít od Západu. Často si myslím, že Římané měli veliké štěstí - jejich civilizace dospěla až k lázním s horkou vodou a přitom ani nezavadila o fatální vědomosti z mechanizace."

Vlastně ho ani nenapadlo, aby reptal. Když toho rána vstal a uviděl za oknem něžnou azurovou modř oblohy, nepřál si být nikde jinde na zemi.

"Ti chlapi tady jsou typičtí orientálci - nedonutíte je, aby něco provedli svižně a pořádně."
Ale Conway neměl dojem, že východní národy jsou mimořádně pomalé a liknavé, spíš, že Angličané a Američané se ženou po světě ve stavu neustálého a dost nesmyslného horečnatého vzrušení.

"Neukážete nám lámy při práci?"
"Ke své veliké lítosti musím říci, že to je nemožné. Lámy nemohou nikdy - či bych snad měl dodat jen velmi zřídka - spatřit ti, kteří dosud nedosáhli jejich hodnosti."
"Co vlastně lámové dělají?" zeptala se.
"Oddávají se rozjímání, madam, a hledání moudrosti."
"Ale to přece neznamená, že něco dělají."
"Pak tedy, madam, nedělají nic."

Údolí nebylo ničím menším než uzavřeným, nesmírně úrodným rájem, v němž výškový rozdíl několika tisíc metrů překlenul celý ten předěl mezi mírným a tropickým pásmem. V neobvyklé rozmanitosti a hojnosti tu rostly vedle sebe spousty zemědělských plodin, o každou píď země se tu pečovalo.

"Od loňského roku došlo ve světě k mnoha událostem."
"K ničemu tak významnému, vážený pane, že by se to nebylo dalo předvídat už v roce 1920, nebo co lépe pochopíme až v roce 1940."
"Vy se tedy nezajímáte o poslední vývoj světové krize?"
"Budu se o něj důkladně zajímat - v pravý čas."
"Poslyšte, Čangu, já vám asi začínám rozumět. Vy se na všechno díváte jinak, v tom to vězí - pro vás čas neznamená tolik, kolik znamená pro většinu lidí. Kdybych byl v Londýně, netoužil bych se vždycky podívat do posledních hodinu starých novin, a vy v Šangri-La netoužíte ani po přečtení těch rok starých. Oba ty přístupy mi připadají zcela rozumné."

"Ta panenka ze slonoviny se umí chovat, vkusně se obléká, je přitažlivá, hezky hraje na cembalo a nepohybuje se po místnosti, jako by hrála hokej. V západní Evropě, pokud si vzpomínám, je neobyčejná spousta žen, které tyhle ctnosti postrádají."
"Vy jste hrozný cynik, pokud jde o ženy, Conwayi."

"Obyvatelé našeho údolí jsou si vědomi, že 'to se nedělá' být nepohostinný k cizincům, hrubě se přít nebo usilovat mezi sebou o přednostní postavení. Mít potěšení z toho, čemu ředitelé vašich škol říkají napodobení války na hřištích, taková představa by lidem u nás v údolí připadala naprosto barbarská - považovali by to za vyloženě zlovolné podněcování nižších pudů."
Při svých návštěvách v údolí Conway vskutku nalézal ducha dobré vůle a spokojenosti, který se mu líbil o to víc, že mu bylo známo, že ze všech umění bylo umění vládnout nejméně dovedeno k dokonalosti. Ale když se o tom pochvalně zmínil, Čang mu odpověděl: "Víte, my věříme, že vládnout dokonale znamená vyvarovat se toho, aby se vládlo přespříliš."

Když se krátce nato vydal na obvyklou už samotářskou procházku po terase kolem lotosového jezírka, měl zcela mimořádný pocit tělesného i duševního zklidnění. Byl prostě rád, že je v Šangri-La. Jeho atmosféra zkonejšovala, jeho tajuplnost podněcovala a celkový dojem z toho všeho byl příjemný.

"Když se celá hra vymkne z kontroly". Nad celým světem, jak se mu vybavoval v paměti, se snášel pach rozkladu. Celá hra se vskutku vymkla z kontroly.
Avšak zde v Šangri-La je všude hluboký klid. Na bezměsíčném nebi naplno září hvězdy a kupole Karakalu se bleděmodře leskne.

V jednom křesle seděla drobná, bledá a vrásčitá postava, znehybnělá v hlubokých stínech a vzbuzující dojem jakéhosi zašlého starodávného šerosvitného portrétu. Kdyby existovalo něco takového jako živoucí bytost vytržená z reality, pak to byla tato bytost.
"Mám špatný zrak, ale věřte mi, že jsem schopen vidět vás v duchu stejně dobře jako očima.
A teď mi dovolte, abych vám načrtl velice příjemný obraz. Řekl bych, že podle měřítek světa jste stále ještě poměrně mladý muž, život máte, jak se říká, před sebou; za normálních podmínek byste mohl čekat dvacet či třicet let jenom lehce a postupně slábnoucí aktivity. To rozhodně není neradostná vyhlídka a sotva mohu očekávat, že se na ni díváte tak jako já - jako na mizivou, udýchanou a úžasně horečnou epizodu. První čtvrtstoletí života jste nepochybně prožil pod mrakem vědomí, že na leccos jste ještě příliš mladý, zatímco poslední čtvrtstoletí bude normálně zastíněno ještě temnějším mrakem poznání, že jste na leccos už příliš starý; a jak slabý a úzký pruh slunečního světla ozařuje lidský život mezi těmi dvěma mraky! Ale vy jste možná předurčen k šťastnějšímu osudu, neboť podle zkušeností lámaserie vaše sluncem ozářená léta sotva započala. Snad se stane, že od nynějška se po desítky let nebudete cítit starší, než jste dnes - třeba si zachováte dlouhou a nádhernou mladost. To však, věřte mi, je pouze počáteční a povrchní stadium. Přijde čas, kdy jako ostatní začnete stárnout, jenže mnohem pomaleji do nepoměrně důstojnější kondice; v osmdesáti pořád ještě budete třeba stoupat k průsmyku krokem mladého muže, ale ve dvojnásobném věku už nesmíte očekávat, že celý ten div bude ještě účinkovat. My neděláme zázraky; nezvítězili jsme nad smrtí, ba ani nad rozpadem sil. Jenom se snažíme - a někdy se nám podaří - zpomalit tempo toho krátkého časového úseku, kterému se říká život. A docilujeme toho metodami, které jsou zde zrovna tak jednoduché jako všude jinde nemožné; nepodléháme však omylům - konec čeká nás všechny.
Vyhlídka, kterou pro vás otevírám, je nesmírně půvabná - vyhlídka na dlouhý poklid, za něhož budete pozorovat západ slunce, jako lidé z vnějšího světa naslouchají odbíjení hodin, a budete ho pozorovat s mnohem menším neklidem. Roky budou míjet a vy budete od tělesných požitků přecházet do asketičtějších, ale o nic méně uspokojivých sfér; přijdete třeba o svěžest svalů a chuť k jídlu, ale to, co získáte, se tomu, co ztratíte, vyrovná; dosáhnete klidu a hlubokých znalostí; zralosti a moudrosti a zázračně jasné paměti. A budete mít - a to je vůbec nejcennější - Čas, ten vzácný a skvostný dar, o který se vaše západní země připravují tím víc, čím usilovněji se za ním honí. Zamyslete se na chviličku. Budete mít čas na čtení - nikdy už nebudete přeskakovat stránky, abyste ušetřil nějakou tu minutu, nebo se vyhýbat nějakému studiu ze strachu, že vás příliš spoutá. Máte rovněž muzikální záliby - zde tedy máte noty a nástroje a Čas, pokojně plynoucí a nezměrný, takže hudbu budete moci dokonale vychutnávat. A jste také člověk společenský - neokouzluje vás tudíž pomyšlení na moudrá a vznešená přátelství, na dlouhá a přívětivá intelektuální obcování, od nichž vás smrt nemůže odvolat se svým obvyklým spěchem? Nebo, jestli dáváte přednost samotě, nemohl byste využít našich pavilonů, abyste ještě více zkrášlil lahodnost osamělého přemýšlení?"
Hlas se odmlčel a Conway se nesnažil tu pauzu vyplnit.
"Vy tomu nic neříkáte, můj milý Conwayi? Odpusťte mi, že tak řečním - patřím k věku a národu, které mnohomluvnost nepovažovaly za nevychovanost... Ale vy možná myslíte na ženu, na rodiče, na děti, které jste nechal někde ve světě? Nebo snad máte ctižádost vykonat ještě to či ono? Věřte mi, že i když vaše bolest bude zprvu palčivá, od nynějška za deset let už z ní ve vás nezbude ani stopa. Avšak jestli čtu správně ve vaší mysli, nic takového vás vlastně netrápí."
Conwaye udivilo, jak správně stařec usuzuje.
"Je tomu tak," odvětil. "Nejsem ženatý, mám málo blízkých přátel a netrápí mě žádné ctižádosti."
"Žádné ctižádosti? Jak se vám podařilo uchránit se před tou rozšířenou chorobou?"
Conway si poprvé uvědomil, že se té rozmluvy vlastně účastní. "Vždycky jsem ve svém povolání měl dojem," řekl, "že to, co vede k úspěchu, jsou většinou samé nepříjemnosti, nemluvě o tom, že je k tomu zapotřebí mnohem víc úsilí, než jsem ochoten vynakládat. Jsem od přírody dost lenivý."
"Lenivost může být v jistých případech velikou ctností," znovu se ozval šepot.
"Vypotřeboval jsem většinu svých vášní a energie, a i když o tom moc nemluvím, to hlavní, co od té doby požaduji od světa, je aby mě nechal na pokoji. Na tomto místě nacházím jisté kouzlo a poklid, které se mi zamlouvají. Určitě bych pociťoval lítost, kdybych ze Šangri-La musel odejít už zítra nebo příští týden nebo snad i příští rok; ale jak na tom budu, jestli se dožiji sta let, to nelze předpovědět. Dokáži se s tím vyrovnat jako s jakoukoli jinou budoucností, ale abych k tomu vzhlížel s nadšením, to by to muselo mít nějaký vyšší smysl; často pochybuji, jestli sám život nějaký smysl má; a jestli ho nemá, pak dlouhý život musí být ještě nesmyslnější."
"Máme svůj sen, svou vizi. Tu vizi, že všechny překrásné věci jsou pomíjivé a dočasné a že by je válka, žádostivost a brutalita mohly jednoho dne rozdrtit, až by z nich na světě pranic nezbylo. Národy se vzmáhají nikoli v moudrosti, ale v hrubých vášních a v ničivých úsilích; stupňují síly svých mašinérií. A až ty národy naplní ruinami pevniny a moře, dají se i do vzduchu... Přijde čas, kdy lidé, triumfující nad všemi způsoby zabíjení, budou tak divoce řádit po celém světě, že bude v nebezpečí každičká cenná věc, každá kniha a každý obraz a každý soulad, každý poklad shromažďovaný po dvě tisíciletí, všechno drobné, delikátní, bezbranné - všechno propadne zkáze, jako propadly zkáze knihy Liviovy[1], nebo bude obráceno v trosky, jako Angličané obrátili v trosky Letní palác v Pekingu.[2] Co zmohou názory rozumných lidí proti železu a oceli? Věřte mi, ta vize se uskuteční. A proto se asi modlíme, abychom přežili ten zánik, který se stahuje ze všech stran. Je tu jistá naděje. To všechno se přežene."
"A vy si myslíte, že Šangri-La tomu unikne?"
"Snad. Nesmíme očekávat žádné slitování, ale smíme trochu doufat, že nás svět nevezme na vědomí. A tak zde setrváme se svými knihami, se svou hudbou a se svými meditacemi, uchovávající ty křehké vytříbenosti umírajícího věku a usilujíce o takovou moudrost, jakou lidé budou potřebovat, až se jejich vášně vyzuří."

"Je jenom jedno údolí Modrého měsíce, a kdo očekává, že najde druhé, žádá od přírody příliš mnoho."

"Dost pochmurná historka, Čangu," poznamenal posléze Conway. "Vzbuzuje v člověku pocit, že Čas je nějaký tvrdohlavý netvor, který čeká venku za tímto údolím a vrhá se na ty ulejváky, kterým se podařilo unikat mu déle, než by měli."
"Ulejváky?" otázal se Čang. Jeho znalosti angličtiny byly mimořádně dobré, ale některé ne právě spisovné výrazy přece jen neznal.
"Ulejvák," vysvětloval Conway, "znamená v hovorové řeči chlapíka, který se vyhýbá práci. Nemyslel jsem to ovšem doopravdy."
Čang úklonou poděkoval za informaci. Horlivě se zajímal o jazyky a nová slova rád zvažoval filozoficky. "To je typické," řekl po chvilce, "že Angličané se na ulejváctví dívají jako na nectnost. My bychom mu naopak dávali většinou přednost před horečným napětím. Což se teď ve světě nevytváří přílišné napětí a nebylo by lepší, kdyby mezi lidmi bylo víc ulejváků?"

"Jedním z prvních kroků k vyjasnění mysli je nutnost opatřit si celkový obraz vlastní minulosti."

Ale ať už minulost mohla snad poskytnout cokoli, Conway nacházel štěstí v přítomnosti. Když seděl a četl v knihovně nebo hrál Mozarta v hudebním pavilonu, často pocítil, jak se jeho nitra nenadále zmocňuje vzrušení, jako kdyby lámaserie představovala vlastně jakousi dokonalou esenci, vydestilovanou z magie věků a zázračně uchovanou navzdory času a smrti. Pociťoval, jak se nad vším, čím se rozptyluje, vznáší klidné porozumění, jež uším i očím neustále našeptává pocit jistoty.

"Nejvyšší láma tráví téměř celý život v jasnozřivých meditacích. Nejvyšší láma své komnaty nikdy neopouští a jejich přetopené ovzduší je nezbytné pro jeho tělesnou existenci. Pro něho, pochopte, znamená hovor s průměrným novým příchozím velkou námahu. Pouhá přítomnost lidských vášní je pro něho nežádoucí a v jeho věku skoro nesnesitelná nepříjemnost."

Nad maličkými bledě modrými číškami jiskřívala činnost mozku tak jemně a subtilně, že Conway míval dojem, že se vědecké definice mění v křehké sonety.

"Možná že odeznění vášní znamená počátek moudrosti, chcete-li pozměnit přísloví."
"I to, můj synu, je jednou z teorií Šangri-La."
"Já vím. Proto se tu cítím jako doma."

Neřekl nic než pravdu. Jak ubíhaly dny a týdny, začínal pociťovat až bolestné uspokojení, sjednocující ducha i tělo; podléhal čarovnému vlivu. Zaujal ho Modrý měsíc a nebylo úniku. Hory kolem se třpytily, vytvářejíce hradbu nedostupné čistoty, a oslepené oči od nich sklouzávaly do zelených hlubin údolí; celá ta podívaná se nedala k ničemu přirovnat, a když přes lotosové jezírko slyšel Conway stříbrnou monotonii cembala, cítil, že to vše utkává dokonalý zrakový i zvukový obrazec.
Najednou si dokázal udělat jasnou představu jedinečných faset slíbeného šperku; měl Čas. Čas na všechno, co si přál, aby se stalo, takový Čas, že touhu mohla uhasit už jistota, že jednou bude splněna. Za rok, za desítku let od této chvíle stále ještě bude dost Času. Ta vize se v něm ujala a plnila ho štěstím.

"Pomyslete na ty lidi ve světě, co by dali všechno, co mají, za to, aby se mohli dostat ven ze svých čachrů a aby byli na takovém místě, jako je tohle - jenže oni se ven z těch čachrů dostat nemůžou! Jsme tedy my ve vězení, nebo jsou tam oni?"

Nepamatoval se, že by se byl někdy cítil tak šťastný. Měl rád ten vznešeně tichý svět, který mu poskytovalo Šangri-La, svět spíš zklidněný než ovládaný svou jedinou fantastickou ideou. Měl rád to převládající rozpoložení, v němž pocity se halily v myšlenky. Měl rád to neuspěchané ovzduší. A s radostí si uvědomoval, že nečinnost už nemusí být zatracována jako maření Času a že mysli jsou vítána i ta nejkřehčí snění. V Šangri-La byl neustále klid; lámové žili tak, jako kdyby jim skutečně patřil Čas, a Čas je tížil méně než pírko.
Conway zjišťoval, že vznešený účel Šangri-La připouští i neomezené množství podivných a zjevně nedůležitých zaměstnání, a zjišťoval to s potěšením, protože sám měl v takových věcech zálibu. Ba, když se ohlížel do své minulosti, viděl v ní spoustu problémů tak rozmarných nebo tak náročných, že nikdy nemohly být rozřešeny; ale teď se všechny řešit daly, dokonce i v zahálčivých náladách. Rozjímat mu působilo rozkoš.

"Dneska je ve světě mnoho lidí, kteří by byli moc rádi, kdyby mohli být zde."
"Přemnoho lidí, můj milý Conwayi. My jsme jediný záchranný člun, který se v bouři plaví po mořích; můžeme pobrat několik náhodných ztroskotanců, kteří přežili, ale kdyby se k nám dostali všichni trosečníci a vyškrábali se k nám na palubu, šli bychom i my sami ke dnu..."

"Ta bouře... ta bouře, o které mluvíte..."
"Ta bude taková, můj synu, jakou svět ještě nezažil. Zbraně neposkytnou bezpečí, vlády nebudou schopny pomoci, věda nenajde odpovědi. Ta bouře bude zuřit, až všechny květy kultury budou zašlapány a všechno lidské bude v obrovském chaosu srovnáno se zemí. Takové vidění jsem měl, když jméno Napoleon nebylo ještě známé; a takové vidění mám nyní a každou hodinu je zřetelnější. Můžete říci, že se mýlím? Věk temna, který má přijít, zakryje černým příkrovem celý svět; nebude úniku, nezbudou žádná útočiště, až na ta, která jsou tak skrytá, že je nelze najít, nebo tak skromná, že nestojí za povšimnutí. A Šangri-La smí doufat, že na ně budou platit oba tyto předpoklady."
"A vy se domníváte, že toto všechno přijde ještě za mých časů?"
"A věřím, že tu bouři přežijete. A snad budete dál žít i po ní, v těch dlouhých dobách zpustošení, budete stárnout, budete stále moudřejší a trpělivější. Uchováte vůni naší historie a obohatíte ji charakteristickými rysy svého ducha."

"Každá krása na světě je vydána na milost a nemilost těch, kdo si jí neumějí vážit. Je to křehká věc, která může žít jenom tam, kde jsou křehké věci milovány."

Conway vyšel na balkon a zahleděl se na oslnivý chochol Karakalu; měsíc plul vysoko v oceánu bez vln. Pochopil, že při prvním dotyku se skutečností se rozplynul jeden sen, jako se rozplyne všechno, co je krásné; že celá budoucnost světa, když ji vyvažujeme mládím a láskou, je lehká jako vzduch. A uvědomil si rovněž, že jeho mysl prodlévá ve svém vlastním světě, v mikrokosmickém Šangri-La, a že i tento svět je v nebezpečí. Nevěděl, jestli byl dřív šílený a teď je duševně zdravý, nebo jestli byl na čas duševně zdravý a teď je opět šílený.

Za necelou hodinu stanuli bez dechu v zatáčce stezky a naposledy spatřili Šangri-La. Hluboko pod nimi leželo jako oblak údolí Modrého měsíce a Conway měl dojem, že ty rozptýlené střechy plují v závojích oparu za ním.
Je bludným poutníkem mezi dvěma světy a navždy jím zůstane. Byl osudem odsouzen, jako miliony jiných, utéci od moudrosti a zachovat se jako hrdina.



KONEC.





*




POZNÁMKY:

[1] Titus Livius (59-17), největší z římských historiků, sepsal za život úctyhodných 142 knih; z nich se zachovala podnes jen malá část - 35 knih. - poznámka Misantropova.

[2] Letní palác v Pekingu utrpěl značné škody hned dvakrát: jednou v roce 1860 za anglo-francouzské invaze, a podruhé v roce 1900 během takzvaného "boxerského povstání". - pozn. Mis.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Aktuální články

Reklama
Další mé stránky:

Hledáš něco pouze na mých stránkách?
Tip: Prohledávej je mým vlastním vyhledávačem MiSearch!
https://www.google.cz/cse/publicurl?cx=013770122102643942506:cu-cqhoxcdm