Dušan Zbavitel: Starověká Indie - 1. část (výpisky)

5. října 2010 v 21:17 | Misantrop |  Četba
Starověká Indie (líc)

΅ Úvod ΅

Indové sami, jak se zdá, nepřikládali ani reálnému historickému vývoji, ani soudobému životu příliš velkou důležitost. Proto se tak často hovoří o indické nehistoričnosti, o nedostatku smyslu pro dějinný vývoj a nezájmu o historii vlastní země.
Tento nezájem souvisel jistě s obecným světovým názorem starých Indů a jejich pojetím vývoje světa v obrovských časových dimenzích, v nichž se krátké dějinné etapy nadobro ztrácely jako málo významné epizody, celkem nehodné zaznamenání. Vždyť podle hinduistické kosmologie je naše lidstvo jen jedním z dlouhé řady lidských společenství, která tu žila a budou ještě v budoucnu žít. Doba jeho existence byla vypočítána na 306 720 000 roků. Toto údobí zvané kalpa (velevěk) se rozpadá na 71 manvantar (doslova "manuovských věků", nazvaných podle jakýchsi praotců každého lidstva manuů). Každá z nich trvá 4 320 000 let a dělí se na čtyři jugy (věky), které mají po všech stránkách sestupnou tendenci - co do délky trvání, úrovně morálky, duchovní a tělesné dokonalosti lidí i jejich celkových životních podmínek. První, zvaná krtajuga, jakýsi "zlatý věk", se vyznačuje všeobecnou spokojeností, blahobytem a štěstím, zbožností i dlouhověkostí všech pozemšťanů a jejich pokojným vzájemným soužitím; trvá 1 728 000 let.


Druhá trétajuga a třetí dváparajuga, nazvané podle stále nižších vrhů při hře v kostky, jsou vždy o čtvrtinu kratší a jejich znakem je postupný úpadek ve všech směrech, který vrcholí v závěrečném období zvaném kalijuga, v němž žijeme nyní i my. Je charakterizováno rozvrácením zavedených pořádků a starých tradic, zmatením kast, vládou krutých králů a lidskou krátkověkostí a nemocností, ale i vzrůstem všeobecného zla, vzájemné nenávisti a bezbožnosti. V průběhu tohoto věku se budou poměry na světě neustále zhoršovat, lidí bude přibývat, a až se už nebudou moci uživit jinak, začnou se navzájem požírat; dějiny tohoto lidstva pak skončí velkou vesmírnou katastrofou a zánikem všeho živého tvorstva. Ale potom bude následovat zase další cyklus s novým lidstvem.
Starověcí Indové dokonce přesně vypočítali, že náš "temný" věk započal roku 3102 před n. l.,[1] a protože bude trvat celkem 432 000 let, jsme vlastně ještě pořád teprve kdesi na jeho počátku.
V tomto nesmírně širokém časovém rámci nenacházel patrně staroindický člověk žádný dostatečně pádný důvod proč zaznamenávat a věrně popisovat tak efemérní a krátkodeché epizody, jakými je vláda toho či onoho krále nebo kterákoli historická epocha, jež se v bezbřehém oceánu času nadobro ztrácejí.
Existovalo například ve starověké Indii opravdu mnohomužství, jak je zobrazuje epos Mahábhárata v rodině hlavních pěti hrdinů se společnou manželkou, nebo je to jen výplod básnické fantazie? Mohla si ve starých dobách dívka při slavnosti zvané svajamvara skutečně sama vyvolit manžela, jako to v témž eposu učinila princezna Damajantí? Vždyť Manuův zákoník, nejvyšší hinduistická autorita ve věcech společenských a rodinných vztahů, nic podobného nezaznamenává, i když mezi formami uzavření sňatku uvádí i takové, jako je únos nevěsty a pobití jejích příbuzných. A podobných příkladů by bylo možno uvést úctyhodně dlouhou řadu.

starověká Indie


΅ Města plná záhad ΅

STAROVĚKÁ KULTURA
S MODERNÍ URBANISTIKOU

Zdi domů v hlavních ulicích jsou slepé, bez oken a dveří; před nimi jsou umístěny četné kupecké krámky. Domy svědčí o vyvinutém smyslu pro soukromí. Místo oken mají kvůli světlu a větrání jen úzké otvory v horních částech zdí; vchody, nejednou opatřené jakousi vrátnicí, ústí zásadně do postranních uliček. Dům je centrován kolem čtvercového dvora, vydlážděného cihlami a zcela separovaného od vnějšího světa. Do tohoto dvora hledí všechna okna a dveře jednotlivých místností, umístěných v přízemí i v patře, do něhož vedou pevné příkré schody. Dvůr slouží k přípravě jídel, jsou tu krby k vaření a také velké nádoby k uskladnění zrní a oleje. Téměř vždy tu najdeme i studnu, takže domácnost není odkázána na veřejné studny v hlavních ulicích.
Vedle obytných místností mají domy i koupelny s promyšleným systémem odtoku a záchody. Stěny jsou poměrně silné a solidní. Se solidností a komfortním vybavením domů nápadně kontrastuje jejich prostota a strohá utilitárnost; nejsou zdobeny žádnými zbytečnými výstupky ani skulpturami nebo reliéfy, nemají žádné vnitřní malby a výtvarnou výzdobu.
Tak nějak to vypadalo v Mohendžo-daru na březích Indu, který od té doby posunul své řečiště o několik kilometrů k východu, a také v Harappě, rozkládající se přes šest set kilometrů dál u jeho přítoku Ráví, a to už před více než čtyřmi tisíciletími.



ŽIVOT MĚST

Tato města se svými mnoha tisíci obyvateli žila prakticky beze změny a narušení po dlouhá staletí. Život jako by tu dosáhl jistého stupně civilizační úrovně a technického pokroku - a pak se na celá staletí zastavil.



BAZÉN
NA NÁVRŠÍ

A pak tu byla citadela. V Mohendžo-daru tvořila jádro citadely ta nejpodivuhodnější stavba - veliký bazén o rozměrech téměř třináctkrát osm metrů a hloubce dva a půl metru.
K čemu tak pečlivě vybudovaný a udržovaný bazén ve městě, kde má každá zámožnější domácnost svou vlastní koupelnu a kde teče řeka, co by kamenem dohodil? Jsme v Indii, v zemi s prastarou tradicí vysoce vyvinutého smyslu pro rituální čistotu. Dodnes tu musí na mnoha místech věřící před vstupem do chrámu smýt světskou špínu v bazénu velmi podobném tomu, který se našel v Mohendžo-daru. Takže odpověď se přímo vnucuje - a současně nabízí celou řadu dalších dohadů a spekulací. Zvláště když zjistíme, že navzdory technické vyspělosti, kvalitnímu nářadí a pevnému řádu, dosvědčenému celým systémem města a jeho nerušeného dlouhověkého chodu, se v nižších vrstvách nálezů, pocházejících už z prvních staletí existence těchto měst, nenašly téměř žádné zbraně.
Město, které mělo značné bohatství - a nemuselo spoléhat na armádu ozbrojenců a policistů? Město, které nepotřebovalo k udržení moci a bohatství v rukou svých vyšších vrstev vojáky ani strážníky s dobrou výzbrojí? Zřejmě se nemuselo obávat žádného ohrožení zvenčí. Kdo to tu vládl a jak vládl, že k tomu nepotřeboval četníky ani vojáky a snad ani vězení a popraviště? To všechno nevíme.
Jsme v Indii. Jsme v zemi, kde se například tradiční kastovní systém udržel při plné síle dobrých dva tisíce let, a to navzdory své nedemokratičnosti a zjevným záporům. Mohendžo-daro a Harappa se s vnějším světem příliš nestýkaly a dlouho se neměly zvenčí čeho obávat. Svůj vnitřní systém si vyřešily po svém. Bylo by jistě zajímavé se dozvědět jak.



ZEMĚDĚLSKÉ ZÁZEMÍ

Dlouhá existence tohoto společenství bez větších vývojových změn, jaké si vynucují vždy spíše krize a ekonomické potíže, dosvědčuje jeho relativní ekonomickou prosperitu a trvalou stabilitu. Tvůrci harappské kultury půdu na svém území dokonce zavlažovali s pomocí hrází na Indu a jeho přítocích. V textech Rgvédu, nejstarší literární památky pozdějších indoevropských přistěhovalců, o nichž se předpokládá, že města v poříčí Indu zničili, v těchto písních k oslavě bohů, se velmi často opěvuje král a vojevůdce bohů Indra jako "osvoboditel vod", které zajali nepřátelští démoni; a démon Vrtra, jenž tyto vody zajal a uvěznil, je sugestivně líčen jako had "rozložený po úbočích" - dost názorný obraz hráze zadržující říční vodu. Nomádští a pastevečtí dobyvatelé jistě nechápali zadržování vodních zásob jako akt prospěšný člověku a jeho stádům a zničení hrází mohli docela dobře považovat za osvobozující čin, znamenající pro ně i pro jejich dobytčata život.
Nezájem o zdokonalování zemědělských nástrojů nenaznačuje žádný nedostatek potravin ani větší tlak na zvyšování zemědělské produkce.



OBCHOD
A DOPRAVA

S územím v poříčí Indu bývá ztotožňována Meluchcha, podle sumerských pramenů východní země oplývající bohatstvím.
Vzájemný poměr závaží naznačuje systém vah dělitelný čtyřmi. Mince, jež by dokazovaly existenci peněžního hospodářství, se však nenašly.



NÁBOŽENSTVÍ

Na pečetidlech se objevuje řada motivů, které značně připomínají některé rysy pozdějšího hinduismu. Jsou tu například zobrazeny patrně posvátné stromy jako baniján (Ficus religiosa), dodnes považovaný pravověrnými hinduisty za nejposvátnějšího příslušníka celé rostlinné říše.
Zmínili jsme se už také o zjevném kultu rituální čistoty, který dosvědčuje "bazén" v mohendžodarské citadele a vůbec velká pozornost věnovaná očistě těla. I zde bychom se mohli pokusit vést přímou vývojovou čáru od harappského náboženství k pozdějšímu hinduismu. Také kult ohně se zdá doložen v harappských nálezech dost přesvědčivě.

bazén v Harappu


΅ Árjové ΅

INDOEVROPANÉ
NA POCHODU

Byli to naši společní předkové, staří Indoevropané. Jejich nejvýraznějším vzájemným pojítkem byl jazyk. Jen tak namátkou: Ve staroindickém sanskrtu se dceři říkalo duhitr a ve vzdálené Anglii se dnes nazývá daughter; naše jest odpovídá nejen latinskému est a německému ist, ale také sanskrtskému asti; náš dým připomíná litevské dumai, sanskrtské dhúma a právě tak starořecké thýmos nebo latinské fumus; v latinských koncovkách třetí osoby přítomného času -at a -ant je nositelem rozdílu mezi jednotným a množným číslem souhláska -n- právě tak jako v odpovídajících sanskrtských koncovkách -ati a -anti. A takto bychom mohli pokračovat na mnoha stránkách a uvádět paralely, které najdeme v různých evropských a indických jazycích, z oblasti příbuzenských jmen, číslovek, názvů předmětů denní potřeby i slovesných kořenů a různých skloňovacích a časovacích koncovek.



VÉDSKÉ
HYMNY

Slavný hymnus na Indru, krále védských bohů, z první knihy Rgvédu:

Hlásati budu mužné činy Indry,
jež první vykonal tento hromovládce -
zabil on hada, vysvobodil vody,
prorazil útroby horám.
Zabil on hada ulehlého v horách;
sám Tvaštar[2] vytesal mu hromoklín.
Jak krávy s bučením spěchající dolů
rozběhly se vody k oceánu.
Ve své síle vyvolil si sómu[3]
a ze tří pohárů ji pil,
pak Milostivý uchopil svůj hromoklín[4]
a zabil hadího prvorozence.
A když jsi, Indro, zabil prvorozeného hada
a zmařil kouzla čarodějů,
vytvořiv slunce a nebe a jitřenku,
nenašels protivníka sebe hodného.
Zabil Vrtru a Vrtry silnějšího Vjamsu[5]
Indra svým velkým, pevným hromoklínem.
Jak větev stromu uťatá sekerou
ležel had roztažen po zemi.
Do boje vyzval utlačovatel velkého reka
jak zbabělec rozvzteklený,
neunikl však síle jeho ran -
nepřítel Indrův v pádu stlačil mraky.
Beznohý, bezruký, vzdoroval dál Indrovi,
až jeho hromoklín dopadl mu na hřbet.
Buvol se pokoušel vyrovnat býkovi.
Teď Vrtra leží rozhozen do šíře.
A vody, tekoucí pro dobro člověka,
valí se přes něho, jenž leží jak zlomený rákos.
Leží had Vrtra pod vodami, jež zajal,
v celé své velikosti.
Zdolána byla síla Vrtrovy matky
a Indra sebral jí zbraně -
nahoře ležela matka[6] a dole syn,
Danu jak kráva s teletem.
Uprostřed vodních proudů,
jež nikdy nestanou, nespočinou,
zakryto leží Vrtrovo tělo
a vody se řinou po nepříteli Indry.
Ovládány dásy[7] a střeženy hadem
pobývaly vody jak krávy uchvácené Paniji.[8]
Když otvor vod byl uzavřen, ten, jenž zabil Vrtru,
ty dveře otevřel dokořán.
Stal ses, Indro, koňským ohonem,
když narazil tě na své kopí.
Sám, reku, dobyls krav, dobyl jsi sómy
a nechal proudit Sedm řek.[9]
Nepomohly mu hromy ani blesky,
ani mlha roztroušená, ba ani kroupy.
Když spolu zápasili Indra a had,
Milostivý zvítězil, jako vždy vítězí.
Kterého mstitele hadova jsi spatřil, Indro,
když po jeho zabití vstoupil ti do srdce strach,
když jsi překročil devětadevadesát proudů,
jako vyděšený jestřáb křižuje oblohu?
Indra je králem těch, co stojí i chodí,
krotkých i divokých, pán hromoklínu.
Je králem smrtelníků, jimž vládne
a které obklopuje jak obruč loukotě.

Už staří indičtí vykladači a komentátoři védských písní pojímali tento hymnus symbolicky; domnívali se, že hory, v jejichž útrobách jsou uvězněny vody, jsou vlastně mraky, které Indra, vládce hromů a blesků, rozbíjí, aby nechal déšť proudit volně na zem. Tohoto pojetí se přidržovali i někteří evropští interpreti védské literatury. Ale například Hillebrandt[10] přišel s jiným výkladem: Vrtra je podle něho symbolem zimy, démonem mrazu, a Indra slunečním bohem, který překonává každoročně zimu, nechává tát sněhy v Himálaji a jejich vodami znovu a znovu naplňuje vyschlá koryta řek.



ÁRJOVÉ
A PŮVODNÍ OBYVATELÉ

Společnost není rozhodně žádnou rovnoprávnou komunitou. Rozděluje se na jakousi elitu, šlechtu zvanou kšatra,[11] a prostý lid viš.[12]
Časté narážky svědčí o oblibě hudby, tance a typických druhů zábavy védských Indů - hazardní hry v kostky a dostihů na vozech.



NÁBOŽENSTVÍ
VÉDSKÝCH INDŮ

Sbírky védských hymnů se zmiňují o třiatřiceti bozích. Dělí je na tři kategorie - na nebeské bohy, božstva povětří a pozemské bohy. Mezi pozemskými zaujímá přední místo Agni, bůh ohně. Je přítelem a spojencem člověka, ochráncem jeho domácnosti a svědkem jeho svatby; tuto poslední funkci si uchoval v hinduismu dodnes. Je věčně mladý, i když odvěký, protože je den co den znovu zplozen dvojicí třecích dřívek.
Významné místo náleží ve védském náboženství a rituálu také Sómovi,[13] zosobnění stejnojmenného opojného nápoje. Mnoho védských hymnů se obrací k bohu Sómovi jako k dárci síly a dlouhého života, léčiteli nemocí a básníkovi, který dává inspiraci ke skládání obětních veršů.
Z nebeských božstev si svůj přírodní původ neklamně podržuje Súrja, zářivý bůh slunce, projíždějící každodenně na svém voze nebeskou klenbu, bohyně noci Rátrí a krásná Jitřenka Ušas,[14] opěvovaná nejlyričtějšími a básnicky nejhodnotnějšími písněmi.
Snad nejzajímavější postavou védského panteonu je však Varuna. Původně byl patrně jen pánem vod, ale pozornosti védského člověka neunikla jejich životodárná síla ani věčný koloběh. A tak učinil Varunu strážcem věčného řádu rta, který panuje všude, v přírodě i v lidské společnosti, a ovládá veškeré dění ve světě. Jemu podléhá neměnný cyklus ročních období i nezadržitelný tok řek, pravidelné deště i odvěké střídání dne a noci.

2. část >>>



POZNÁMKY:

[1] Stará tradice datuje tímto rokem válku mezi Pánduovci a Kuruovci ze slavného eposu Mahábhárata.
[2] Tvaštar - božský kovář, stvořitel světa. - poznámka Misantropova.
[3] blíže o božském nápoji zvaném sóma viz výpisky z knih dr. H. Wallnöfer: Ájurvéda nebo V. Miltner: Indická kuchyně. - pozn. Mis.
[4] hromoklín neboli v sanskrtu वज्र (vadžra). - pozn. Mis.
[5] Vjámsa = démon sucha nebo temnoty. - pozn. Mis.
[6] matka démona Vrtry se jmenuje Diti (Zářivá - srovnej se slovem "deity" - božstvo) neboli Danu (Déšť, Kapalina, Řeka - srovnej s názvy některých řek, jako je Don, Dunaj, Dněpr, Dněstr...). - pozn. Mis.
[7] dásové (či dasjuové) - védy tak nazývají původní neindoevropské usedlíky v poříčí Indu a severozápadní Indii vůbec; tento termín (dásové) přešel později do sanskrtu ve významu "sluha, otrok". Podle védských narážek jsou to lidé, kteří se chovají k Árjům nepřátelsky, mají drobné postavy, temnou pleť a zploštělé nosy a uctívají falické božstvo (už o několik málo století později se právě falický symbol plodnosti zvaný lingam stal jednou z běžně uctívaných forem boha Šivy, jednoho z hlavních bohů hinduismu). Védští bohové a především jejich král Indra jsou v obětních hymnech znovu a znovu oslavováni za to, že tyto "démony" pobili, že rozbořili jejich hrazená sídliště nazývaná pur, sebrali jim jejich dobytek a osvobodili vody, které tito nepřátelé pravých bohů uvěznili. Dásuové či dasjuové jsou předmětem opovržení především proto, že nevedou týž způsob života jako Árjové a neuctívají jejich bohy. (Slovo dás srovnej s českým ďas. - pozn. Mis.)
[8] Pánijové - drávidský národ, nyní zatlačený do jihozápadního cípu Indie, stát Kérala. - pozn. Mis.
[9] Sedm řek (v sanskrtu सप्त सिन्धु - Sapta sindhu) = území pravděpodobně v kašmírské oblasti na horním toku Indu, tvořené řekou Sindh (Indus) a jejími přítoky. - pozn. Mis.
[10] Alfred Hillebrandt (1853-1927), slezsko-německý sanskrtský učenec, jehož specializací bylo právě védské bájesloví. - pozn. Mis.
[11] kšatra - ze slov kšat ("ublížení" - srovnej s českým zaháněcím citoslovcem kšá) a trájaté ("chránit"). - pozn. Mis.
[12] viš - srovnej s českým veš, vši, což by mohl být také dobrý expresivní název pro hemžící se všude nadpočetný obtížný parazitický hmyz, otravnou verbež, lůzu, tedy prostý lid. - pozn. Mis.
[13] po Sómovi je také pojmenováno indické pondělí - sómavár -, jež je zasvěceno Měsíci (Luně), podobně jako v mnoha evropských jazycích a kulturách (Monday, Montag, lundi, lunes...) - pozn. Mis.
[14] Ušas velmi připomíná opět jedno významově příbuzné české slovo - úžas (" - bude - jas"), pojící se snad k úžasu nad krásou Jitřenky, zvěstující brzké svítání. - pozn. Mis.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Aktuální články

Reklama
Další mé stránky:

Hledáš něco pouze na mých stránkách?
Tip: Prohledávej je mým vlastním vyhledávačem MiSearch!
https://www.google.cz/cse/publicurl?cx=013770122102643942506:cu-cqhoxcdm