Dušan Zbavitel: Starověká Indie - 2. část (výpisky)

5. října 2010 v 21:22 | Misantrop |  Četba

PRVNÍ POEZIE

Její skládání jako by řídila představa, že se nesluší obracet se k bohům řečí pronášenou ve stejném stylu jako k lidem.
Zejména v hymnech adresovaných Jitřence Ušas nešetří védští básníci příměry a lyrickými básnickými prostředky.

Jak bajadéra[1] pestře se nalíčila Zora.[2]
Hruď její vidět už z dáli jak vemeno ryzky.
Bránu tmy prorazila jak ohradu stádo
a celému světu přinesla světlo.
Její zářivá skvělost šlehla nám vstříc,
šíří se víc a zdolává černou moc.
Rudou zář vztyčila dcera nebe
jak obětní sloup natřený pestře...
Od věků trvá, stále znovu se rodí,
vždy stejnou barvou se zdobí,
ale smrtelníku věk zmenšuje
a k sobě jej bere jak šťastný hráč sázku.
Procitla Zora, odkryla končiny nebe,
daleko zahání svou tmavou sestru.
Ve světle svého milence září dívčina,
jež lidem zkracuje životní lhůty.
Jak stádo krav se valí paprsky její,
milostná, skvělá v dál svítí jak hladina říční.
Nepřestoupila příkazů božských -
s paprsky slunce se zjevila jasná.

Citovostí vynikají především písně doprovázející pohřeb nebožtíka - důkaz, že vedle později výlučné kremace se ještě ve védské době uchovával i tento způsob zakončení pozemské pouti člověka.

Široce otevři se, Země, netlač ho těžce
a buď mu bezpečným útulkem, jejž snadno dosáhl.
Tak jako matka halí pláštěm syna,
zahal i jeho, ó Země!



MLADŠÍ
VÉDSKÉ PÍSEMNICTVÍ

V Šatapathabráhmaně, jedné z nejstarších sbírek obětnických výkladů, se dočítáme, jak bůh ohně Agni začal vypalovat džungli směrem na východ a jak v jeho stopách kráčel se svým lidem Vidégha Máthava, náčelník kmene od řeky Sarasvatí, která právě v době vzniku bráhman zmizela navždy v písku rádžasthánské pouště.[3]



VARNY A DHARMA

Obyvatelstvo árijského původu a příslušnosti je rozděleno do skupin nazývaných varny (doslova "barvy"), s pevnou hierarchií a sklonem ke stále většímu důrazu na dědičnou příslušnost. Na nejnižším stupni stojí šúdrové, původně zřejmě lidé neárijského původu, dělníci, sluhové a námezdníci, jejichž jedinou povinností je sloužit ostatním třem vrstvám. Některé bráhmany je dokonce označují termínem jathákámavadhja, "ti, které je možno podle libovůle zabít".



NÁPLŇ BRÁHMAN

Pozoruhodná je legenda o potopě světa, v níž sehraje roli biblického Noema praotec lidstva Manu; božská malá rybka mu prozradí, že svět bude zaplaven dešti, a vyzve ho, aby si připravil loď a ji samu uchránil před většími rybami ve džbánu, a až povyroste, v rybníku. Na svět skutečně přichází potopa, při níž ryba, která už zatím dorostla obří velikosti, táhne Manuovo plavidlo, dokud nezakotví u hory, kde přečká záplavu. Potom stvoří Manu napřed ženu Idu a pak ostatní živé tvory.



FILOZOFICKÉ ÚVAHY
A NAUKA O PŘEVTĚLOVÁNÍ

Upanišada zvaná Brhadáranjaka praví:
"Člověk je zde (na tomto světě) vytvářen zcela svou touhou a podle jeho touhy je jeho odhodlání, a podle svého odhodlání jedná, a podle jeho jednání se utváří jeho osud."
Na první místo je postaveno myšlení a poznání džňána, správné pochopení tajemství života a podstaty lidských bytostí, které je předpokladem ke konečnému vysvobození átmana[4] z koloběhu přerozování.



ÚDY VÉD

Z dharmasúter[5] se dozvídáme mnoho o ideálním průběhu života jedince. Ukládají například bráhmanům, aby svůj život rozdělili na čtyři etapy. V první, jako chlapci a mladíci, se mají stát studenty; v té době musí žít v přísném celibátu. Třetí je stadium poustevníka žijícího v lesní samotě, v němž se má bráhman vzdát veškerého majetku a světských starostí a věnovat se jedině duchovnímu životu. Závěr života má pak tvořit existence askety, který zpřetrhal všechna pouta se světem a jeho děním. Zdá se však, že poslední dvě stadia se většinou spojovala v jedno.



SANSKRT

Zvláštní pozornost si zaslouží vědní obor, v němž Indie už v této době předběhla ostatní svět o celá staletí - gramatika. Sanskrt byl jedním z nejpevnějších pojítek celé Indie, dorozumívacím jazykem vzdělanců na celém subkontinentu a neobyčejně tvárným nástrojem v rukou dlouhých generací básníků.
Už jeho název sanskrtá bhášá, doslova "sestavený, dohromady daný jazyk", naznačuje, že sanskrt nebyl nikdy skutečně hovorovou řečí. Jen tak namátkou - sanskrt má vedle jednotného a množného čísla ještě dvojné číslo duál, vedle prostého minulého času perfektum a sedmero variant aoristu,[6] celkem osm pádů, deset navzájem odlišných slovesných tříd atd. Představuje tak tvarově nejbohatší indoevropský jazyk, a to ani nemluvíme o jeho prakticky neomezeném slovníku, který využívá schopnosti sanskrtu skládáním slov a slovních částic v kompozita vytvářet stále další a další výrazy; dodnes toho využívají všechny novoindické jazyky k tvorbě moderní vědecké a technické terminologie, při jejímž obohacování se obracejí k sanskrtu v ještě širší míře než my v Evropě k latině a řečtině.



ZDROJE
VÉDSKÉ KULTURY

V Indii se poprvé objevuje fenomén, který se tu od těchto dní udržuje až do dneška - asketismus jako forma životní existence. Pro upanišady je dokonce postava lesního poustevníka, hloubajícího v izolované samotě, charakteristická. Lidé odcházejí do lesů, aby přemýšleli, meditovali, ale také unikli světským starostem - a v neposlední řadě aby intenzívní duchovní činností dosáhli schopností, kterých jinak podle své víry dosáhnout nemohou. Jako bezprostřední odměnu získávají společenskou vážnost, ať už je skutečný výsledek jejich samotářské činnosti jakýkoli, i všechny základní potřeby k životu.



΅ Od Buddhy k Ašókovi ΅

MAHÁVÍRA ZVANÝ DŽINA

Vardhamána Mahávíra se narodil kolem roku 540 př. n. l. a jako příslušník kšatrijského rodu byl předurčen k vladařské dráze. Ve věku třiceti let, když už byl ženatým mužem a otcem dcery, však náhle opustil pohodlí domova a stal se potulným asketou. Přidal se ke skupině nirgranthů ("nespoutaných") a dvanáct let chodil bez jediného kusu oděvu na těle po Indii, živil se jen tím, co dostal almužnou, a mučil své tělo odříkavým životem askety. Potom konečně poznal Mahávíra pravdu o tajemstvích života a stal se Džinou, tj. Vítězem. Podle slov džinistické tradice stal se "vševědoucím a rozuměl všemu, znal podmínky světa, bohů, lidí i démonů, odkud přicházejí a kam jdou, zda se rodí jako lidé či zvířata, nebo se stávají bohy či obyvateli pekla, jaké je jejich jídlo, nápoje, skutky, touhy i myšlenky jejich myslí; viděl a znal všechny podmínky všech živých bytostí v celém světě". Džina pak začal poučovat o pravdách, které poznal, stále se rozrůstající řady svých stoupenců a žáků. Zemřel dobrovolnou smrtí hladem ve věku dvaasedmdesáti let kolem roku 468 v Pávě blízko tehdejšího hlavního města magadhského království Rádžagrhy.



Jak bylo v oněch dobách zvykem, udržovali jeho stoupenci, zvaní džinisté či džainové, učení svého Mistra dlouho jen ústním podáním a jejich řady se stále rozšiřovaly. Patřil k nim prý i pozdější slavný císař Čandragupta Maurja, ale právě ke konci jeho vlády vyhnal hladomor značnou jejich část na jih do Dakkhinu, kde brzy vzniklo druhé džinistické centrum. Vůdčím duchem tu byl učitel Bhadrabáhu, prý poslední, kdo znal nazpaměť čtrnáct kapitol původního textu učení. Po Džinově vzoru trval na tom, aby jeho stoupenci chodili nazí; říkalo se jim proto digambarové, tj. "odění jen vzduchem". Naproti tomu Sthúlabhadra, vůdce skupiny, která zůstala na severu u Gangy, zavedl zvyk nosit bílé roucho; tato druhá část džinistické obce si proto říkala švétámbarové, "bíle odění".



DŽINOVO
UČENÍ

Džinismus přisuzuje živou duši všemu na světě, tedy nejen lidem, zvířatům a rostlinám, ale i horám, vodám a jiným neživým objektům. Od přírody jsou tyto duše jasné a vševědoucí, ale v průběhu existence na nich ulpívá hmota neživých prvků, která duše zatemňuje a zbavuje pravého vědění. Tato hmota zvaná karman ulpívá na duších vlivem jejich činnosti, protože každý, i sebebezvýznamnější skutek přitahuje karmickou hmotu - a čím je skutek horší a sobečtější, tím nebezpečnějším karmanem zatěžuje duši. Některé duše mohou však dosáhnout vysvobození z tohoto věčného koloběhu životů a činností, a to tak, že zničí karmany askezí a správným způsobem života zabrání ulpívání další nežádoucí karmické hmoty. Pak se duše vznesou nad tento svět a po věčnost už zůstanou v nirváně, stavu blažené vševědoucnosti.



Tohoto cíle mohou však dosáhnout jen mniši, kteří se plně podřídí příkazům správného způsobu života. Musí se vzdát veškerého majetku, konat posty, trýznit své tělo, studovat a meditovat. Jsou nejen přísnými vegetariány, ale dodržují předpis o neubližování živým tvorům (ahinsá) tak důsledně, že například nevycházejí po dešti ven, aby nezašlápli hmyz vylézající ze země, nosí ústa zakryta rouškou, aby nevdechli a neusmrtili jedinou mušku, a nepijí vodu, která stála přes noc v jakékoli nádobě. Ti, kdo nezvolí mnišský způsob života, mohou alespoň kladně ovlivnit své příští zrození tím, že se drží základních příkazů džinismu, žijí poctivě, neubližují žádnému živému tvoru, nekradou a nelžou.



Džinismus se v Indii nikdy nestal masovým náboženstvím a mimo její hranice nepronikl. Udržel se tu však s několika milióny vyznavači dodnes a jeho stoupenci bývali vždy velkými podporovateli umění a patrony literatury.



ŽIVOT
BUDDHŮV

Mnohem úspěšnější bylo učení, které hlásal muž jménem Gautama (v jazyce páli Gótamó), patrně o něco mladší současník Džinův. I on pocházel z kšatrijského rodu; byl synem náčelníka kmene Šakjů sídlícího na úpatí Himálaje. Narodil se v Lumbiní u města Kapilavastu snad někdy kolem roku 563 př. n. l.; přesné určení jeho životních dat je dosud předmětem sporů.



Buddha dostal jméno Siddhártha - Gautama bylo jeho rodové jméno. Byl vychován v dostatku a přepychu, brzy se oženil se svou sestřenkou Jašódharou a narodil se jim syn Ráhula.[7] Potom se prý však naskytl Buddhovi čtverý pohled, který zcela změnil jeho myšlení a celou životní dráhu; uviděl napřed starce nad hrobem, pak těžce chorého člověka, potom nebožtíka - a naproti tomu žebravého asketu, ze kterého vyzařoval vnitřní mír. Konfrontace všedních útrap lidského osudu s pokojem muže oddávajícího se plně náboženskému životu přiměla Buddhu vzdát se rodového bohatství i vladařské kariéry, pro kterou byl předurčen. Odešel do bezdomoví, jak se říká o těch, kdo se vzdají veškerého majetku a jakéhokoli trvalého bydliště, chodil dlouho po světě a zkoušel různé způsoby, jak dojít vnitřní vyrovnanosti; byl poustevníkem, studoval upanišady, prováděl přísné posty a umrtvoval tělo askezí. Ale ani šest let tohoto způsobu života nepřineslo očekávaný výsledek, a tak se Gautama vrátil k existenci žebravého parivrádže neboli potulného askety. Když dovršil pětatřicátý rok svého života, došel konečně pod fíkovníkem v Gaji v Magadhsku osvícení, a to po devětačtyřiceti dnech meditací, z nichž se ho pokoušel vyrušit a svést zlý duch Mára. Ale Gautama dosáhl svého cíle, stal se Buddhou, tj. Probuzeným, odebral se do Váránasí - známějšího mnoha čtenářům pod starším názvem Benares - a tam pronesl ke svým prvním pěti žákům své slavné první kázání neboli, jak říkají buddhisté, "roztočil kolo Zákona":
"Jsou dvě krajnosti, mnichové, jichž se má vystříhat ten, kdo se zřekl světa. Které to jsou? Život oddaný choutkám, připoutaný k slastem a rozkoším, jenž je nízký, hrubý, tuctový, neušlechtilý a neprospěšný; a život oddaný sebetrýznění, plný strádání, neušlechtilý a neprospěšný. Oběma těmto krajnostem se Dokonalý vyhnul, mnichové, a plně pochopil střední stezku, co otevírá oči, skýtá poznání, vede k uklidnění, k vědění, k probuzení, k nirváně.
A která je, mnichové, ta střední stezka, již Dokonalý plně pochopil, co otevírá oči, skýtá vědění, vede k uklidnění, k poznání, k probuzení, k nirváně?
Je to tato ušlechtilá osmidílná cesta - totiž: pravý názor, pravé rozhodnutí, pravá řeč, pravé jednání, pravé žití, pravé snažení, pravá bdělost, pravé soustředění. Toto, mnichové, je ta střední stezka, již Dokonalý plně pochopil, co otevírá oči, skýtá vědění, vede k uklidnění, k poznání, k probuzení, k nirváně.
Toto pak je, mnichové, ušlechtilá pravda o strasti: zrození je strastné, stáří je strastné, nemoc je strastná, smrt je strastná, spojování s věcmi nemilými je strastné, odlučování od věcí milých je strastné - zkrátka: patero skupin lpění je strastné.
Toto pak je, mnichové, ušlechtilá pravda o původu strasti: je to ona žízeň, jež vede k znovuzrození, je provázena radostí a vášní a tu a tam se něčím potěší - totiž: žízeň žádosti, žízeň vznikání, žízeň zániku.
Toto pak je, mnichové, ušlechtilá pravda o zničení strasti: je to zničení oné žízně pomocí úplné bezvášnivosti, je to vzdání se, odvrhnutí, uvolnění se, neulpívání na oné žízni.
Toto pak je, mnichové, ušlechtilá pravda o stezce vedoucí k zničení strasti: je to tato ušlechtilá osmidílná cesta - totiž: pravý názor, pravé rozhodnutí, pravá řeč, pravé jednání, pravé žití, pravé snažení, pravá bdělost, pravé soustředění..."


Ve věku osmdesáti let opustil Buddha tento svět, aby se už nikdy znovu nenarodil, neboť se definitivně osvobodil z pout neustálých přerodů.

3. část >>>

<<< 1. část


POZNÁMKY:

[1] bajadéra = indická tanečnice. - pozn. Mis.
[2] védskými hymny na Zoru, jitřní hvězdu, se nechal inspirovat i německý filosof F. Nietzsche, který si zvolil jeden úryvek z Rgvédy za motto svého spisu Ranní červánky: "Je tolik ranních červánků, které ještě nezaplály." - pozn. Mis.
[3] řeka Sarasvatí dnes neexistuje; prostě zmizela, vyschla. Její vyschnutí nápadně koreluje právě se zmíněným vypalováním džungle, pastevectvím a zemědělstvím - a nikomu to zřejmě nepřipadalo a nepřipadá divné... V roce 1986 - rok po vyjití této knihy - přineslo satelitní snímkování technologií SPOT jednoznačný důkaz o dřívější řece Sarasvatí, známé do té doby pouze z véd. Snímky odhalily dřívější koryto vyschlé řeky, široké dvacet kilometrů a dlouhé 1 600 km, s množstvím dalších přítoků - další zdrcující důkaz, že odlesňování vede k vytváření pouští. Pouč se z toho, kdo můžeš! - pozn. Mis.
[4] átman = duchovní podstata trvalejší než tělesná, která prochází celým řetězem přerodů. - pozn. Mis.
[5] dharmasútry = výkladové texty k védám, v nichž se formulují povinnosti různých vrstev obyvatelstva. - pozn. Mis.
[6] aorist = jednoduchý slovesný tvar vyjadřující děj minulý (např. ve staré češtině, v staroslověnštině, v staré i nové řečtině); v dnešní češtině se používá již jen aorist slovesa být, pouze však jako součást podmiňovacího způsobu (bych, bys atd.). Dlužno poznamenat, že současná moderní hovorová čeština se svou tendencí k zjednodušování a zkracování někdy k znovuvytváření nepravých aoristů směřuje: např. "já sněd", "já si sed", "já chcíp"... (čili správně: "já jsem snědl", "já jsem si sednul", "já jsem chcípnul") apod. - pozn. Mis.
[7] "Ráhula se mi narodil, bylo mi pouto ukováno." (viz F. Nietzsche: Genealogie morálky) - pozn. Mis.




 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Aktuální články

Reklama
Další mé stránky:

Hledáš něco pouze na mých stránkách?
Tip: Prohledávej je mým vlastním vyhledávačem MiSearch!
https://www.google.cz/cse/publicurl?cx=013770122102643942506:cu-cqhoxcdm