Friedrich Nietzsche: Antikrist - 1.

19. října 2010 v 19:53 | Misantrop |  Četba

PŘEDMLUVA
Tato kniha patří lidem nejvzácnějším. Snad ani nikdo z nich ještě nežije. Jsou to snad ti, kteří rozumějí mému Zarathustrovi; jak bych si směl sebe sama plésti s těmi, pro které již dnes rostou uši? - Teprve pozítřek náleží mně. Jsou, kdož se rodí posthumně.
Podmínky, za nichž mi kdo rozumí a pak nutně rozumí, - znám až příliš přesně. Kdo má snést i jen moji vážnost, moji vášeň, musí být ve věcech ducha poctivý až do tvrdosti. Musil se cvičit žít na horách - vidět pod sebou dnešní žalostné žvanění politiky a národního sobectví. Musil se stát již lhostejným, nesmí se nikdy tázat, prospívá-li pravda, či stane-li se člověku osudem... Záliba síly v otázkách, k nimž dnes nikdo nemá odvahy; odvaha k tomu, co je zakázáno; předurčení k labyrintu. Zkušenost sedmera samot. Nové uši pro novou hudbu. Nové oči pro to, co je nejvzdálenější. Nové svědomí pro pravdy dosud němé. A vůle k ekonomii velikého stylu: udržet pohromadě svou sílu, své nadšení... Ctít sebe; milovat sebe; bezpodmínečně se osvobodit od sebe...
Nuže! Jen tito jsou moji čtenáři, moji předurčení čtenáři: co sejde na ostatních? - Ostatní, toť pouze lidstvo. - Je třeba mít převahu nad lidstvem silou, výší duše - pohrdáním...


1.
- Pohlédněme si do očí. Jsme Hyperborejci[1] - víme až příliš dobře, jak žijeme stranou. "Ani po souši ani po vodě nenajdeš cestu k Hyperborejcům": to věděl o nás už Pindaros.[2] Mimo sever, mimo led, mimo smrt - náš život, naše štěstí... Objevili jsme štěstí, známe cestu, nalezli jsme východisko z celých tisíciletí labyrintu. Kdo jinak je nalezl? - Moderní člověk snad? - "Nevím kudy kam, jsem vším, co neví kudy kam" - vzdychá moderní člověk... Touto moderností jsme stonali - shnilým mírem, zbabělým kompromisem, vší ctnostnou nečistotou moderního Ano a Ne. Tato tolerance a largeur srdce,[3] která všechno "odpouští", protože všechno "chápe", toť pro nás scirocco.[4] Raději v ledu žít nežli mezi moderními ctnostmi a jinými jižními větry!... Statečni jsme byli dost, nešetřili jsme sebe ani jiných: leč dlouho jsme nevěděli, kam se svou statečností. Zachmuřili jsme se, říkali nám fatalisté. Naše fatum - to byla plnost, napětí, nadržení sil. Žíznili jsme po blesku a činech, nikdy jsme se nepřiblížili štěstí slabochů, "oddanosti"... Bouře byla v našem vzduchu, příroda - a my jsme příroda - se zatměla -, neboť neměli jsme cesty. Formule našeho štěstí: jasné Ano, Ne, přímá linie, cíl...

2.
Co je dobré? - Všechno, co v člověku zvyšuje cit moci, vůli k moci, moc samotnou.
Co je špatné? - Všechno, co pochází ze slabosti.
Co je štěstí? - Cítit, že moc vzrůstá - že překonáváme překážku.
Nikoli spokojenost, nýbrž více moci; nikoli mír vůbec, nýbrž válku; nikoli ctnost, nýbrž zdatnost (ctnost v renesančním stylu, virtù,[5] ctnost bez moralinu).[6]
Slabí a nezdařilí mají zahynout: první věta naší lásky k člověku. A má se jim k tomu ještě pomáhat.
Co je škodlivější než jakákoli neřest? - Účinná soustrast se všemi nezdařilými a slabými - křesťanství...

3.
Problém, jejž tímto kladu, není v tom, co má vystřídat lidstvo v sledu bytostí (- člověk jest koncem -): nýbrž v tom, který typ člověka máme vypěstit, máme chtít, jakožto hodnotnější, života důstojnější, budoucností jistější.
Tento hodnotnější typ se vyskytl již dosti často: ale vždy šťastnou náhodou, výjimkou, nikdy proto, že byl chtěn. Naopak, jeho se nejvíc obávali, byl dosud téměř vtělením hrůzy; - a ze strachu byl chtěn a pěstěn typus opačný a také ho bylo dosaženo: domácí zvíře, stádní zvíře, nemocné zvíře člověk, - křesťan...

4.
Lidstvo nepředstavuje vývoj k lepšímu nebo silnějšímu nebo vyššímu tak, jak se tomu dnes věří. "Pokrok" je pouze moderní idea, to znamená idea falešná. Dnešní Evropan je svou hodnotou hluboko pod Evropanem renesančním; vývoj prostě není nutně zvýšením, stupňováním, zesílením.
V jiném smyslu trvale se daří jednotlivé případy na nejrůznějších místech země a z nejrůznějších kultur, případy, jimiž se skutečně projevuje vyšší typus: něco, co je v poměru k celku lidstva jakýmsi nadčlověkem. Takové šťastné případy velikého zdaru vždy byly možné a snad budou vždy možné. A dokonce celé rody, kmeny, národy mohou být popřípadě takovou výhrou.

5.
Křesťanství nemá být zdobeno a fintěno: zdvihlo válku na život a na smrt proti tomuto vyššímu typu člověka, dalo do klatby všechny základní instinkty tohoto typu, vydestilovalo z těchto instinktů zlo, zlého člověka: - silný člověk člověkem typicky zavrženíhodným, "člověkem zvrhlým". Křesťanství se dalo na stranu všeho slabého, nízkého, nezdařilého, udělalo ideál z odporu proti udržovacím instinktům silného života; zkazilo rozum i u povah duchovně nejsilnějších tím, že učilo vidět v nejvyšších hodnotách duchovnosti hřích, klam, pokušení. Příklad nejžalostnější: zkáza Pascalova, jenž věřil ve zkázu svého rozumu dědičným hříchem, zatímco byl zkažen jen jeho křesťanstvím! -

6.
Vzešlo mi bolestné, příšerné divadlo: zdvihl jsem oponu nad zkažeností člověka. Toto slovo v mých ústech je chráněno aspoň jednoho podezření: že obsahuje morální obžalobu člověka. Je míněno - podtrhl bych to poznovu - bez moralinu: a to až do té míry, že pociťuji onu zkaženost nejsilněji právě tam, kde se dosud nejvědoměji aspirovalo na "ctnost", na "božskost". Uhodnete již, že zkažeností rozumím dekadenci: moje teze jest, že všechny hodnoty, v nichž lidstvo nyní shrnuje, co je hodno všech přání, jsou hodnoty dekadenční.
Zkaženým zovu zvíře, druh, individuum, ztrácí-li své instinkty, volí-li to a dává-li přednost tomu, co mu je na škodu. Dějiny "vyšších citů", "ideálů lidstva" - a je možno, že je musím vyprávět - mohly by skoro také vysvětlit, proč je člověk tak zkažený. Život sám je mi instinktem pro vzrůst, pro trvání, pro hromadění sil, pro moc: kde chybí vůle k moci, je úpadek. Moje teze jest, že všem nejvyšším hodnotám lidstva tato vůle chybí - že vládnou pod nejsvětějšími jmény hodnoty úpadkové, hodnoty nihilistické.

7.
Křesťanství zovou náboženstvím soustrasti. - Soustrast je v protikladu k tonickým afektům,[7] které zvyšují energii citu života: působí depresivně. Soustrastí ztrácíme sílu. Soustrastí se ještě množí a násobí ztráta síly, kterou již strast o sobě přináší životu. Strast sama se stává soustrastí nakažlivou; popřípadě jí může být dosaženo celkové ztráty na životě a životní energii, která je v absurdním poměru ke kvantu příčiny (- případ smrti Nazaretského). Toť první hledisko; jest však jiné, ještě důležitější. Měříme-li soustrast hodnotou reakcí, které zpravidla vyvolává, zjeví se její ráz životu nebezpečný ve světle ještě mnohem jasnějším. Soustrast zhruba křižuje zákon vývoje, jímž je zákon selekce. Udržuje, co dozrálo k úpadku, brání se ve prospěch vyděděnců a odsouzenců života, dává i životu ponurý a pochybný vzhled množstvím nezdařilostí všeho druhu, které v něm udržuje. Odvážili se zvát soustrast ctností (- každé vznešené morálce je slabostí -); šli dále, udělali z ní vtělenou ctnost, základ a původ všech ctností - jenže ovšem, což je třeba mít na zřeteli, z hlediska filosofie, která byla nihilistická, která si napsala na štít popření života. Schopenhauer tím byl v právu: soustrastí se život popírá, činí zavrženíhodnějším - soustrast, toť praxe nihilismu.[8] Ještě jednou: tento depresivní a nakažlivý instinkt kříží ony instinkty, které míří na udržení života a zvýšení jeho hodnoty: jest jedním z hlavních nástrojů k stupňování dekadence, jakožto násobitel bídy a stejně jakožto konzervátor všeho bědného - soustrast přemlouvá k Ničemu!... Neříká se "nic": říká se místo toho "onen svět"; nebo "bůh"; nebo "pravý život"; nebo nirvána, vykoupení, blaženství... Tato nevinná rétorika ze světa nábožensko-morální idiosynkrazie[9] ukáže se ihned mnohem méně nevinnou, pochopíme-li, jaká tendence se tu halí v plášť sublimních[10] slov: tendence životu nepřátelská. Schopenhauer byl nepřítelem života: proto se mu soustrast stala ctností... Aristoteles viděl, jak známo, v soustrasti chorobný a nebezpečný stav, jemuž by bylo dobře tu a tam odpomoci purgativem: v tragédii viděl purgativ. V zájmu životního instinktu měli bychom vskutku hledat prostředek, jak píchnout do takového chorobného a nebezpečného hromadění soustrasti, jaké ukazuje případ Schopenhauerův (a pohříchu také celá naše literární a artistická dekadence, od Petrohradu k Paříži, od Tolstého po Wagnera), píchnout do něho: aby puklo... Uprostřed naší nezdravé modernosti není nic nezdravějšího než křesťanská soustrast. Zde být lékařem, zde být neúprosným, zde pracovat nožem - to patří k nám, toť náš způsob lásky k člověku, tím my jsme filosofy, my Hyperborejci!

8.
Je nutno říci, v kom vidíme svůj protiklad: - v bohoslovcích a ve všem, co má v těle bohosloveckou krev - v celé naší filosofii... Je třeba poznat tento osud zblízka, či lépe, je třeba prožít jej na sobě, je třeba na něj skoro zahynout, abychom už v tom nerozuměli žertu (- volnomyšlenkářství našich pánů přírodozpytců a fyziologů je v mých očích žertem, - jim chybí v těchto věcech vášeň, netrpí jimi -). Ona otrava sahá mnohem dál, nežli se myslí: shledal jsem se s bohosloveckým instinktem pýchy všude, kde se dnes lidé cítí "idealisty", - kde si činí nárok, díky vyššímu původu, na právo shlížet s převahou a cize na skutečnost... Idealista má, zcela jako kněz, všechny veliké pojmy v rukou (- a nejen v rukou!), poráží jimi s blahovolným opovržením "rozum", "smysly", "pocty", "blahobyt", "vědu", vidí takovéto věci pod sebou, jakožto síly škodlivé a svůdné, nad nimiž se vznáší "duch ryze pro sebe": jako by nebyly zasadily pokora, cudnost, chudoba, jediným slovem svatost, životu posud nevýslovně více škod než kterékoli hrůzy a neřesti... Ryzí duch, toť ryzí lež... Pokud je kněz ještě uznáván za vyšší druh člověka, tento popírač, utrhač, travič života z povolání, potud není odpovědi na otázku: co je pravda? Pravda už jest postavena na hlavu, je-li uznáván vědomý advokát Ničeho a záporu zástupcem "pravdy"...

9.
Tomuto bohosloveckému instinktu vypovídám válku: jeho stopu jsem nalezl všude. Kdo má v těle bohosloveckou krev, staví se ke všemu předem křivě a nepoctivě. Patos, jenž se z toho vyvíjí, říká si víra: zavřít oči jednou provždy před sebou, aby nebylo nutno trpět obrazem nezhojitelné falešnosti. Pro sebe si udělají morálku, ctnost, svatost z této chybné optiky vůči všemu, spínají dobré svědomí s falešným viděním, - požadují, aby žádný jiný druh optiky už neměl ceny, když dali své vlastní optice nejvyšší posvěcení jmény "bůh", "vykoupení", "věčnost". Vyhrabal jsem bohoslovecký instinkt ještě všude: je ze všech forem falešnosti, jaké jsou na zemi, nejrozšířenější, skutečně podzemní. V čem teolog vidí pravdu, musí být falešné: máme v tom téměř kritérium pravdy. Je to jeho nejspodnější instinkt sebezachování, jenž zakazuje, aby realita v žádném bodě nedošla uznání, ba aby se jí ani nedostalo slova. Pokud sahá bohoslovecký vliv, je hodnotící soud postaven na hlavu, jsou pojmy "pravdivý" a "falešný" nezbytně obráceny: co je životu nejškodlivější, zove se zde "pravdivým", co jej povznáší, stupňuje, co mu přisvědčuje, jej ospravedlňuje a vede k triumfu, zove se "falešným"... Stane-li se, že teologové vztáhnou prostřednictvím "svědomí" knížat (anebo národů -) ruku po moci, nepochybujme, co se v podstatě pokaždé děje: vůle k zániku, nihilistická vůle se chce dostat k moci...

10.
Mezi Němci se tomu rozumí ihned, řeknu-li, že filosofie je zkažena bohosloveckou krví. Protestantský farář[11] je praotcem německé filosofie, protestantismus sám jest její peccatum originale. Definice protestantství: poloviční ochrnutí křesťanství - a také rozumu... Stačí pronésti slovo "ústav v Tübingen"[12], abychom pochopili, čím je v podstatě německá filosofie, - zákeřnou teologií... Švábové jsou nejlepší lháři v Německu, lžou nevinně. Odkud jásot, jenž proběhl při Kantově vystoupení německým učeným světem, jenž pozůstává ze tří čtvrtin z farářských a učitelských synů, - odkud německé přesvědčení, které i podnes má svou ozvěnu, že se Kantem počíná obrat k lepšímu? Bohoslovecký instinkt v německém učenci uhodl, co nyní zas bylo možno... Otevřela se postranní cestička k starému ideálu, pojem "pravého světa", pojem morálky jakožto esence světa (- dva nejzlovolnější omyly, jaké kdy byly!), nedaly-li se teď dokázat, přece, díky zchytrale moudré skepsi, se zas už nedaly vyvrátit... Rozum, právo rozumu tak daleko nesahá... Z reality bylo uděláno "zdání"; svět úplně vylhaný, svět jsoucna byl udělán realitou... Úspěch Kantův je pouze úspěchem bohosloveckým: Kant byl, jako Luther, jako Leibniz, o brzdu víc v německé poctivosti, jež beztak neměla pevného kroku. -

11.
Ještě slovo proti Kantovi moralistovi. Každá ctnost musí být naším vynálezem, naší nejosobnější sebeobranou a nouzí: v každém jiném smyslu je pouze nebezpečím. Co není podmínkou našeho života, jen mu škodí: ctnost jen z respektu k pojmu "ctnosti", jak tomu chtěl Kant, je škodlivá. "Ctnost", "povinnost", "dobro o sobě", dobro vyznačující se neosobností a obecnou platností - výplody mozku, jimiž se vyjadřuje úpadek, poslední vysílení života, královecké číňanství.[13] Nejhlubší zákony zachování a vzrůstu přikazují opak toho: aby si každý vynalezl svoji ctnost, svůj kategorický imperativ. Zahyne národ, splete-li si svoji povinnost s pojmem povinnosti vůbec. Nic neruinuje hlouběji, vnitřněji než jakákoli "neosobní" povinnost, jakékoli obětování molochovi abstrakce. - Že nikdo nepostřehl, jak je Kantův kategorický imperativ životu nebezpečný!... Jen bohoslovecký instinkt jej vzal v ochranu! - Jednání, k němuž nutká životní instinkt, má v rozkoši svůj důkaz, že je pravým jednáním: a onen nihilista s křesťansko-dogmatickými vnitřnostmi viděl v radosti námitku... Co ničí rychleji nežli pracovat, myslit, cítit bez vnitřní nutnosti, bez hluboce osobní volby, bez radosti? Jakožto automat "povinnosti"? Je to přímo návod k dekadenci, dokonce k idiotství... Kant se stal idiotem. - A to byl vrstevník Goethův![14] Tento osudný pavouk byl uznáván za filosofa Němců - ještě je uznáván!... Chráním se, abych neřekl, co si myslím o Němcích... Neviděl Kant ve Francouzské revoluci přechod z neorganické formy státu v organickou? Netázal se, existuje-li událost, jež ani nemůže být jinak vysvětlena nežli morálním založením lidstva, takže by dokázala, jednou provždy, "tendenci lidstva k dobru"? Kantova odpověď: "Toť revoluce". Instinkt chybující ve všem a všude, protipřírodnost instinktem, německá dekadence filosofií - toť Kant!

12.
Vyjímám několik skeptiků, slušný to typ v dějinách filosofie: leč ostatní neznají předních požadavků intelektuální poctivosti. Dělají to vesměs jako ženské, všichni tito velicí blouznivci a zázračná zvířata, - pokládají "krásné city" už za argumenty, "vzdutá prsa" za měch božstva, přesvědčení za kritérium pravdy. Ke všemu se ještě pokusil Kant v "německé" nevinnosti zvědečtit tuto formu korupce, tento nedostatek intelektuálního svědomí pojmem "praktického rozumu": vynalezl zvláštní rozum, který by udával, kdy se nemáme starat o rozum, ozve-li se totiž morálka, vznešený požadavek "musíš". Uvážíme-li, že filosof je téměř u všech národů pokračováním kněžského typu,[15] nepřekvapí už toto dědictví po knězi, to, že filosof je penězokazem sám před sebou. Má-li kdo posvátné úkoly - například napravovat lidstvo, zachránit je, vykoupit -, nosí-li božstvo v prsou, je-li troubelem imperativů z onoho světa, stojí takovýmto posláním již mimo všechno jen rozumové hodnocení, - sám jsa již posvěcen takovýmto úkolem, sám již typ vyššího řádu!... Co je knězi po vědě! Stojí na to příliš vysoko! A dosud kněz panoval! - Určoval pojem "pravdy" a "nepravdy".

13.
Nepodceňujme to: my sami, my svobodní duchové jsme již "přehodnocením všech hodnot", jsme vtělené vyhlášení války a vítězství všem starým pojmům "pravdy" a "nepravdy". Nejcennější poznatky nalézáme nejpozději; leč nejcennějšími poznatky jsou metody. Proti všem metodám, všem předpokladům naší nynější vědeckosti stálo po celá tisíciletí nejhlubší opovržení: být jejich přívržencem stačilo člověka vyloučit ze styku s "počestnými" lidmi - učinit z člověka "nepřítele božího", pohrdače pravdou, "posedlého". Kdo byl vědeckým charakterem, byl čandalou... Stálo proti nám celé patos lidstva - jeho pojem toho, co pravdou být má, co být službou pravdě: každý příkaz "musíš" mířil dosud proti nám... Naše objekty, naše praktiky, náš způsob, tichý, opatrný, nedůvěřivý - to všechno se zdálo lidstvu naprosto nedůstojným a opovrženíhodným. - Posléze bychom se směli, jistým právem, ptáti, nebyl-li to vlastně estetický vkus, jenž lidstvo udržoval v tak dlouhé slepotě: žádalo na pravdě pitoreskní[16] efekt, žádalo taktéž na poznávajícím, aby působil silně na smysly. Naše skromnost mu byla dávno proti srsti... Ó, jak to uhodli, ti krocani boží - -

14.
Přeučili jsme se. Uskromnili jsme se ve všem. Neodvozujeme už člověka od "ducha", od "božstva", postavili jsme jej zpět mezi zvířata. Je nám nejsilnějším zvířetem, poněvadž je nejlstivějším: jedním z následků toho jest jeho duchovnost. Na druhé straně se bráníme proti jisté ješitnosti, která by se i zde zase chtěla uplatnit: jako by člověk byl býval velikým skrytým záměrem vývoje živočišstva. Nikterak není korunou tvorstva: každá bytost je vedle něho na stejném stupni dokonalosti... A tvrdíme-li to, tvrdíme ještě příliš mnoho: člověk je, relativně, zvíře nejnezdařilejší, nejchorobnější, to, které nejnebezpečněji zbloudilo od svých instinktů - arciže při tom všem také nejzajímavější! - Pokud se zvířat týká, Descartes[17] první se odvážil, s úctyhodnou smělostí, myšlenky chápat zvíře jakožto stroj: celá naše fyziologie usiluje o důkaz této věty. Nestavíme také, a je to logické, člověka stranou, jak činil ještě Descartes: co vůbec je podnes z člověka pochopeno, jde právě tak daleko, jak je pochopen mechanicky. Kdysi dávali člověku věnem z vyššího řádu "svobodnou vůli": dnes jsme mu vzali i vůli v tom smyslu, že se tím už nesmí rozumět žádná mohutnost.[18] Staré slovo "vůle" je pouze k tomu, aby označovalo výslednici, jistý způsob individuální reakce, která následuje nutně na množství popudů částečně protichůdných, částečně souhlasných: - už neplatí, že vůle "působí", "pohybuje"... Kdysi viděli ve vědomí člověka, v "duchu" důkaz jeho vyššího původu, jeho božství; aby člověka zdokonalili, radili mu, aby po způsobu želvy vtáhl smysly do sebe, aby zastavil styk se vším pozemským, aby odložil smrtelnou schránku: pak z něho zbyla hlavní věc, "ryzí duch". I to jsme lépe rozvážili: uvědomování, "duch", je nám právě symptomem relativní nedokonalosti organismu, je nám pokusem, tápáním, omylem, je nám plahočením, jímž se spotřebuje mnoho nervové síly, - popíráme, že cokoli může být uděláno dokonale, pokud se to dělá ještě vědomě. "Ryzí duch", toť ryzí hloupost: odpočítáme-li nervový systém a smysly, "smrtelnou schránku", přepočítáme se - nic víc!

15.
V křesťanství se nedotýká ani morálka, ani náboženství v žádném bodě skutečnosti. Vesměs imaginární příčiny ("bůh", "duše", "já", "duch", "svobodná vůle" - nebo také "nesvobodná"); vesměs imaginární následky ("hřích", "vykoupení", "milost", "trest", "odpuštění hříchu"). Styk imaginárních bytostí ("bůh", "duchové", "duše"); imaginární přírodní věda (antropocentrická[19]; naprostý nedostatek pojmu přirozených příčin); imaginární psychologie (vesměs sebenedorozumění, interpretace příjemných nebo nepříjemných obecných citů, například stavů nervu sympatického[20], za pomoci sémiotiky[21] nábožensko-morální idiosynkrazie, - "lítost", "výčitka svědomí", "ďáblovo pokušení", "blízkost boží"); imaginární teleologie[22] ("království boží", "poslední soud", "věčný život"). Tento čistě fiktivní svět se liší velice ve svůj neprospěch od světa snů tím, že tento obráží skutečnost, kdežto onen skutečnost falšuje, znehodnocuje, popírá. Když jednou byl vynalezen pojmem "přírody" protiklad pojmu "boha", musilo být "přirozené" slovem pro to, co je "zavrženíhodné" - celý onen fiktivní svět má svůj kořen v nenávisti ke všemu přirozenému (- ke skutečnosti! -), je výrazem hluboké nechuti ke všemu skutečnému... Ale tím je všechno vysvětleno... Kdo jedině má důvody, aby se vylhal ze skutečnosti? Kdo jí trpí. Leč trpět skutečností znamená být skutečností ztroskotanou... Převaha citů nelibých nad libými je příčinou oné fiktivní morálky a náboženství: taková převaha však je formulí dekadence...

16.
K stejnému závěru nutí kritika křesťanského pojmu boha. - Národ, který ještě sám v sebe věří, má také ještě svého vlastního boha. V něm uctívá podmínky, které mu dávají převahu, své ctnosti, - promítá svoji radost ze sebe, svůj pocit moci v bytost, jíž za to lze děkovat. Kdo je bohat, chce rozdávat; hrdý národ potřebuje boha, aby mu obětoval... Náboženství za takovýchto předpokladů je formou vděčnosti. Člověk je vděčen sám za sebe: k tomu potřebuje mít boha. - Takovýto bůh musí mít možnost, aby škodil i prospíval, aby byl přítelem i nepřítelem, - člověk se mu obdivuje v dobrém i ve zlém. Protipřirozené vykleštění boha v boha pouhého dobra bylo by tu naprosto nežádoucí. Zlého boha je zapotřebí stejně jako dobrého: vždyť neděkujeme za vlastní existenci právě toleranci, lidumilnosti... Co by záleželo na bohu, jenž by neznal hněvu, pomsty, závisti, výsměchu, lsti, násilí? Jenž by snad ani neznal rozkošného žáru vítězství a ničení? Takovému bohu by se nerozumělo: nač by ho kdo měl? - Ovšem: hyne-li národ; cítí-li, jak navždy mizí víra v budoucnost, jeho naděje na svobodu; stane-li se v jeho vědomí poddanství nade vše užitečným, ctnosti poddanské podmínkami zachování života, pak se musí změnit i jeho bůh. Stává se teď potměšilým, bázlivým, skromným, radí k "míru duše", radí ustat v nenávisti, být shovívavým, "milovat" dokonce přítele i nepřítele. Neustále moralizuje, leze do skrýše každé soukromé ctnosti, stává se bohem pro každého, stává se soukromníkem, stává se kosmopolitou... Kdysi představoval národ, sílu národa, všechno, co v duši národa bylo agresivního a žíznilo po moci: teď je už jen dobrým bohem... Vskutku, není jiné alternativy pro bohy: buď jsou vůlí k moci - a potud budou bohy národními -, anebo jsou nemohoucností k moci - a pak se nutně stávají dobrými...

2. část >>>


POZNÁMKY:

[1] Hyperborejci - podle řecké mytologie vzdálený národ žijící mimo známý svět ("za severním větrem") v rajském kraji, uctívající Apollona. - pozn. překl. Josefa Fischera.
[2] Pindaros - znamenitý řecký lyrik (žil v 6. a v 5. století před Kr.) - pozn. překl. J. F.
[3] Largeur srdce - velkodušnost. - pozn. překl. J. F.
[4] Scirocco - dusný a vlhký vítr přinášející vláhu, původně označovaný tímto jménem jenom na severním pobřeží Středozemního moře. - pozn. překl. J. F.
[5] Virtù - ctnost, Nietzscheova "ctnost bez moralinu", ctnost ve významu mužnosti a tvrdosti, myšlena jako opak ctnosti křesťanské. - pozn. překl. J. F.
[6] Moralin - Nietzscheovo slovo (jako "tresť" neb "nákaza moralistická"); v. Virtú. - pozn. překl. J. F.
[7] Tonický afekt - posilující hnutí mysli. - pozn. překl. J. F.
[8] Nihilismus (někdy též: anarchismus) křesťanství - Nietzsche tím míní vládu úpadkových hodnot, které podvracejí aristokratický řád, hierarchii světa. - pozn. překl. J. F.
[9] Idiosynkrazie - nepřekonatelný a rozumově nevysvětlitelný odpor k něčemu. - pozn. překl. J. F.
[10] Sublimní - vznešený. - pozn. překl. J. F.
[11] Protestantský farář praotcem ("Großvater") německé filosofie: Nietzsche tím míní jednak to, že se protestantství stalo myšlenkovou základnou německé filosofie ("jejím prvním hříchem"), jednak to, že veliká část německých filosofů pochází z protestantských farářských rodin (včetně samotného Nietzsche - pozn. Mis.) - pozn. překl. J. F.
[12] Tübingen - univerzitní město ve Würtembersku. "Ústav v Tübingen" ("Tübinger Stift"): evang. teologický seminář založený r. 1537 v býv. augustiniánském klášteře. - pozn. překl. J. F.
[13] Královecké číňanství - výtka omezenosti ("čínská zeď") Kantovi, jenž žil výhradně v Královci. - pozn. překl. J. F.
[14] Goethe J. W. (1749-1832) - zde jako básník a hlasatel plnosti života postaven proti suchopárnosti, pedantičnosti a moralismu Im. Kanta. - pozn. překl. J. F.
[15] stejně jako lékař (viz dr. H. Wallnöfer: Ájurvéda). - pozn. Mis.
[16] Pitoreskní - malebný, působící silným zrakovým dojmem. - pozn. překl. J. F.
[17] Descartes René (1596-1650) - jeden ze zakladatelů moderní filosofie, racionalista, jde v mechanickém výkladu přírody tak daleko, že jej rozšiřuje i na zvířata (nikoli na člověka); opačný názor, jejž Nietzsche potírá, vitalismus, uznával zvláštní "životní sílu". Ve změněné, vědecké formě trvá spor o výklad organického světa podnes. - pozn. překl. J. F.
[18] Mohutnost - termín starší psychologie, jež si představovala duši sestávající z jednotlivých, víceméně samostatných sil ("Vermögen", mohutnost). - pozn. překl. J. F.
[19] Antropocentrický - názor, jenž pokládá člověka za střed světa. - pozn. překl. J. F.
[20] Nervus sympathicus - nervová soustava tzv. gangliová, sestávající ze shluků nervových vláken a buněk, provázející po obou stranách páteř; řídí činnost vegetativní (zažívání ap.), již neovládá vůle. - pozn. překl. J. F.
[21] Sémiotika - zde znakomluva (dnes věda o znakových systémech). - pozn. překl. J. F.
[22] Teleologie - názor, že svět je zařízen účelně a spěje k určitému cíli; předpokladem je víra v osobního boha. - pozn. překl. J. F.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Aktuální články

Reklama
Další mé stránky:

Hledáš něco pouze na mých stránkách?
Tip: Prohledávej je mým vlastním vyhledávačem MiSearch!
https://www.google.cz/cse/publicurl?cx=013770122102643942506:cu-cqhoxcdm