Friedrich Nietzsche: Antikrist - 2.

19. října 2010 v 19:57 | Misantrop |  Četba
17.
Kde klesá jakýmkoli způsobem vůle k moci, je pokaždé také fyziologický pokles, dekadence. Božstvo dekadence, obřezané ve svých nejmužnějších ctnostech a pudech, stává se nyní nutně bohem fyziologicky poklesnuvších, slabých. Sami se nezvou slabými, zvou se "dobrými"... Je jasné, aniž je třeba dalšího pokynu, ve kterých okamžicích dějin se teprve stává možnou dualistická fikce[1] dobrého a zlého boha. Týmž instinktem, jímž poddaní zuboží svého boha na "ztělesněné dobro", škrtají z boha svých přemožitelů dobré vlastnosti; mstí se na svých pánech tím, že jejich boha učiní ďáblem. - Dobrý bůh, stejně jako ďábel: oba výplodem dekadence. Jak je možno ještě dnes tolik povolovat prostotě ducha křesťanských teologů a s nimi dekretovat, že vývoj pojmu boha od "boha Izraele", od boha národního k bohu křesťanskému, k vtělení všeho dobra, je pokrokem? - Ale i Renan[2] tak činí. Jako by Renan měl právo na prostotu ducha! Vždyť opak toho bije do očí. Eliminují-li se z pojmu boha předpoklady vzestupného života, všechno silné, statečné, pánovité, hrdé, klesá-li krok za krokem na symbol berly pro znavené, záchranného kruhu pro všechny tonoucí, stává-li se bohem chudiny, bohem hříšníků, bohem nemocných par excellence a zbývá-li jaksi predikát "spasitel", "vykupitel" jakožto božský predikát vůbec: o čem mluví takováto proměna? Takováto redukce všeho božského? - Ovšem: "království boží" tím vzrostlo. Kdysi měl bůh jen svůj národ, svůj "vyvolený" národ. Zatím však šel, zcela jako jeho národ sám, do ciziny, na vandr, nikde již odtud neměl stání: až konečně zdomácněl všude, veliký ten kosmopolita - až získal na svou stranu "veliký počet" a půl zeměkoule. Ale bůh "velikého počtu", demokrat mezi bohy, se přesto nestal hrdým bohem pohanským: zůstal Židem, zůstal bohem skrýší, bohem všech temných koutů a míst, všech nezdravých kvartýrů celého světa! Jeho světová říše zůstala nadále říší podsvětí, špitálem, říší suterénu, říší ghetta... On sám pak, tak bled, tak sláb, tolik dekadent... I nejbledší z bledých ještě ho ovládli, páni metafyzikové, tito albínové[3] pojmu. Tak dlouho jej opřádali, až se stal, hypnotizován jejich pohyby, sám pavoukem, sám metafyzikem. Nyní soukal zase svět ze sebe - sub specie[4] Spinozæ[5], - nyní se přepodobňoval v stále tenčího a bledšího, stal se "ideálem", stal se "ryzím duchem", stal se "absolutnem", stal se "věcí o sobě"... Ejhle úpadek boha: bůh se stal "věcí o sobě"...

18.
Křesťanský pojem boha - bůh bohem nemocných, bůh pavouk, bůh duch - jest jedním z nejkoruptnějších pojmů boha, jichž na zemi bylo dosaženo; představuje snad přímo ukazatele minima v sestupném vývoji typu bohů. Bůh degenerovaný v odpor k životu, místo aby jej prozářil svým věčným souhlasem! V bohu vypověděno nepřátelství životu, přírodě, vůli k životu! Bůh formulí pro každé hanobení "tohoto světa", pro každou lež o "onom světě"! V bohu zbožněno Nic, svatořečena vůle k Ničemu!...

19.
Nedělá věru čest náboženskému nadání silných ras severní Evropy - o vkusu ani nemluvě, že neodvrhly křesťanského boha. Byly by se musily vypořádat s tak chorobným a senilním výplodem dekadence. Ale ulpěla na nich kletba za to, že se s ním nevypořádaly: převzaly chorobu, stáří, odpor do všech svých instinktů - od té doby už vůbec nestvořily boha. Téměř dvě tisíciletí bez jediného nového boha! Nýbrž stále ještě, a jako by právem trval, jako ultimátum a maximum bohotvorné síly tohoto ducha-tvůrce v člověku, onen politováníhodný bůh křesťanského monotono-teismu![6] Tento hybridní, úpadkový útvar z nicoty, z pojmu a odporu, v němž došly sankce všechny dekadenční instinkty, všecky zbabělosti a zemdlenosti duše! -

20.
Tím, jak odsuzuji křesťanství, nechtěl bych se dopustit křivdy na příbuzném náboženství, které počtem vyznavačů má dokonce převahu: na buddhismu. Obě patří dohromady jakožto náboženství nihilistická - jsou to náboženství dekadenční - obě se od sebe liší co nejpozoruhodněji. Kritik křesťanství je indickým učencům hluboce za to vděčen, že nyní je možno obé srovnávat. - Buddhismus je stokrát realističtější nežli křesťanství, - má v těle dědictví objektivního a chladného kladení problémů, přichází po filosofickém hnutí trvavším sta let; pojem "boha" je už vyřízen, když buddhismus přichází. Buddhismus je jediné skutečně pozitivistické náboženství[7], které nám dějiny ukazují, až do své noetiky (přísného to fenomenalismu[8] -), neříká již "boj proti hříchu", nýbrž dávaje plně za pravdu skutečnosti, říká "boj proti utrpení". Má už za sebou - tím se hluboce liší od křesťanství - sebeklam morálních pojmů -, stojí, mluveno mou řečí, mimo dobro a zlo.[9] - Obě fyziologická fakta, na nichž spočívá a na něž obrací zřetel, jsou: předně nadměrná dráždivost senzibility[10], která se projevuje rafinovanou schopností bolesti, za druhé pak předuchovělost, příliš dlouhé žití v pojmech a logických procedurách, jímž doznal újmy osobní instinkt ve prospěch "neosobního". (- Oboje to stavy, jež asi znají ze zkušenosti aspoň někteří z mých čtenářů, "objektivní", stejně jako já.) Na základě těchto fyziologických podmínek vznikla deprese: proti ní Buddha postupuje hygienicky. Používá proti ní života pod širým nebem, putování; střídmosti a výběru stravy; opatrnosti vůči všem lihovinám; opatrnosti taktéž vůči všem afektům, které dělají žluč a rozpalují krev; žádné starosti ani o sebe, ani o jiné. Vyžaduje představ, jež buď dávají klid nebo rozveselují - vynalézá prostředky, jak jiným představám odvyknout. Dobrota, býti dobrotivým, toť Buddhovi něco, co podporuje zdraví. Modlitba je stejně vyloučena jako askeze[11]; není kategorického imperativu, není vůbec nátlaku, ani uvnitř klášterní obce (- lze zase vystoupit -). To všechno by byly prostředky k zesílení oné nadměrné dráždivosti. Právě proto také nežádá boje proti těm, kdo jsou jiného smýšlení; jeho učení ničemu tolik se nebrání jako citu pomsty, nechuti, resentimentu[12] (- "nikoli nepřátelstvím dojde nepřátelství konce": dojemný refrén celého buddhismu...). A to právem: právě tyto afekty by byly dokonale nezdravé vzhledem k dietetickému hlavnímu úmyslu. Únavu ducha, v níž zastihl svou zemi a jež se projevuje v nadměrné "objektivnosti" (to jest v oslabení individuálního zájmu, v zlehčení vlastní váhy, "egoismu"), potírá přísnou redukcí i nejduchovnějších zájmů na osobu. V učení Buddhově stává se egoismus povinností: "Unum necessarium"[13], "jak ty se zbavíš utrpení", to reguluje a vymezuje celou dietu ducha (- snad si smíme připomenout onoho Atéňana, jenž rovněž vyhlásil válku čisté "vědeckosti", Sókrata[14], jenž povýšil osobní egoismus na morálku i v říši problémů).

21.
Buddhismus předpokládá velmi mírné podnebí, velikou mírnost a liberálnost mravů, žádný militarismus; a dále, aby hnutí mělo ohnisko ve vyšších, ba v učených stavech. Nejvyšším cílem je tu jará mysl, ticho, být bez přání; a dosahují svého cíle. Buddhismus není náboženství, v němž by se pouze aspirovalo na dokonalost: dokonalost je tu normálním případem.
V křesťanství se dostávají do popředí instinkty podmaněných a potlačených: jsou to nejnižší stavy, které v něm hledají svou spásu. Zde se provozuje jako zaměstnání, jako prostředek proti dlouhé chvíli kasuistika hříchu, sebekritika, inkvizice svědomí; zde se stále udržuje (modlitbou) afekt vůči někomu mocnému, zvanému "bůh"; zde se pokládá nejvyšší za nedosažitelné, za dar, za "milost". Zde chybí také veřejnost; skrýše, temná prostora je křesťanská. Zde se pohrdá tělem, odmítá se hygiena jako něco smyslného; církev se brání i čistotnosti (- prvním křesťanským opatřením po vypuzení Maurů bylo zavření veřejných lázní, jichž sama Cordóba[15] měla 270). Křesťanský je jistý smysl pro ukrutnost, k sobě i k jiným; nenávist k těm, kdo jsou jiného smýšlení; vůle pronásledovat. V popředí jsou chmurné a rozčilující představy; stavy nejvytouženější, nejvyššími jmény označované jsou epilepsoidní[16]; dieta se vybírá tak, aby podporovala morbidní zjevy a předráždila nervy. Křesťanské je nepřátelství na smrt proti pánům země, proti "vznešeným" - a zároveň skryté tajné soutěžení (- křesťanství jim nechává "tělo" a chce jen "duši"...). Křesťanské jest nenávidět ducha, hrdost, odvahu, svobodu, svobodomyslnost ducha; křesťanské jest nenávidět smysly, radosti smyslů, radost vůbec...

22.
Když křesťanství opustilo svou první půdu, nejnižší stavy, podsvětí antického světa, když se vydalo za mocí mezi barbarské národy, nemohlo tu již předpokládat lidi znavené, nýbrž lidi vnitřně zdivočelé a drásající se - člověka silného, ale nezvedeného. Být se sebou nespokojen, trpět sebou není tu jako u buddhisty nadměrná dráždivost a schopnost bolesti, nýbrž naopak přemocná touha ubližovat, vybít vnitřní napětí nepřátelskými činy a představami. Křesťanství potřebovalo barbarských pojmů a hodnot, aby barbary zvládlo: takové jsou oběť prvotin, pití krve při přijímání, pohrdání duchem a kulturou; mučení ve všech formách, smyslné i mimosmyslné; veliká pompa kultu. Buddhismus je náboženství pro pozdní lidi, pro dobrotivé, jemné, předuchovělé rasy, jež příliš snadno cítí bolest (- Evropa ještě dávno pro něj nedozrála -): vede je zpět k míru a jaré mysli, k dietě ve věcech ducha, k jistému otužení těla. Křesťanství chce zvládnout dravce; jeho prostředkem je, učinit je nemocnými - oslabení je křesťanský recept na zkrocení, na "civilizaci". Buddhismus je náboženství pro závěr a zemdlenost civilizace, křesťanství ji ani ještě nenašlo - může se stát, že ji zakládá.

23.
Buddhismus, znovu budiž řečeno, je stokrát chladnější, pravdivější, objektivnější. Nepotřebuje už dávat svému utrpení, své schopnosti k bolesti slušné vzezření interpretací hříchu - říká jen, co myslí, "trpím". Barbarovi proti tomu již utrpení samo je něčím neslušným: potřebuje teprve výklad, aby si přiznal, že trpí (jeho instinkt mu spíš káže, aby utrpení popíral, tiše snášel). Zde bylo slovo ďábel dobrodiním: objevil se přemocný a strašlivý nepřítel - nebylo třeba se stydět, trpí-li kdo takovým nepřítelem.
Křesťanství má na dně několik jemností, jež patří Východu. Především ví, že je samo o sobě zcela lhostejné, je-li něco pravda, že však je svrchovaně důležité, pokud se věří, že něco je pravda. Pravda, a víra, že něco je pravda: dva světy zájmů, ležící každý zcela jinde, téměř protichůdné světy, - každého z obojího docházíme zcela různými cestami. V tom být vědoucím - to na Východě téměř dělá mudrce: tak tomu rozumějí bráhmani[17], tak tomu rozumí Platón[18], tak každý žák ezoterické[19] moudrosti. Je-li například jaké štěstí v tom, věřit, že jsme vykoupeni z hříchu, není k tomu třeba předpokladu, aby člověk hříšným byl, nýbrž aby se hříšným cítil. Je-li však vůbec především třeba víry, musí být podkopána důvěra v rozum, v poznání, v bádání: cesta k pravdě se stane cestou zakázanou. - Silná naděje je mnohem silnější stimulans[20] života než jakékoli jednotlivé štěstí skutečné. Je třeba trpící udržovat nadějí, jíž nemůže odporovat žádná skutečnost - nadějí, jež nemůže být odbyta splněním: nadějí na onen svět. (Právě pro tuto schopnost udržovat nešťastníka byla Řekům naděje zlem všech zel, zlem nejzákeřnějším: zůstalo na dně sudu zla.) - Aby byla možna láska, musí se bůh stát osobou; aby se nejspodnější instinkty dostaly k slovu, musí bůh býti mlád. K roznícení žen je třeba postavit do popředí krásného světce, k roznícení mužů Marii. To všechno předpokládá, že křesťanství chce opanovat půdu, na níž určily už kulty afroditické nebo Adonisovy pojem kultu. Požadavek cudnosti posiluje vehemenci a niternost náboženského instinktu - činí kult vřelejším, blouznivějším, oduševnělejším. Láska je stav, v němž člověk nejvíce vidí věci tak, jak nejsou. Iluzivní síla je tu na výši, taktéž oslazující síla apoteózy. V lásce snášíme víc nežli jinak, strpíme všechno. Šlo o to vynalézt náboženství, v němž se dá milovat: tím jsme vyvázli z toho, co v životě je nejhoršího - ani už toho vidět není. - Tolik o třech křesťanských ctnostech, víře, lásce, naději: zovu je třemi křesťanskými chytrostmi. - Buddhismus je příliš pozdní, příliš pozitivistický, aby ještě takto byl chytrý.

24.
Jen se tu dotknu problému vzniku křesťanství. První věta k jeho rozřešení zní: křesťanství lze rozumět jedině z půdy, z níž vyrostlo - není to hnutí proti židovskému instinktu, je to jeho důslednost sama, je to o úsudek dál v jeho hrůzné logice... Ve formuli vykupitelově: "Spása přijde od Židů". - Druhá věta zní: psychologický typ Galilejského lze ještě poznat, ale mohl sloužit až v úplné své degeneraci (která jej zároveň zmrzačila a přetížila cizími rysy -) k tomu, k čemu ho bylo použito, k typu vykupitele lidstva.
Židé jsou nejpozoruhodnější národ světových dějin, protože dali, postaveni před otázku být či nebýt, s uvědomělostí až příšernou, přednost bytí za každou cenu: touto cenou bylo radikální zfalšování veškeré přírody, veškeré přirozenosti, veškeré reality celého vnitřního světa stejně jako vnějšího. Ohradili se proti všem podmínkám, za nichž dosud který národ mohl žít, žíti směl; utvořili ze sebe pojem protichůdný přirozeným podmínkám, - obrátili po řadě náboženství, kultus, morálku, dějiny, psychologii nenapravitelným způsobem v opak jejich přirozených hodnot. Setkáváme se s týmž zjevem ještě jednou a v nevýslovně zvětšených rozměrech, přesto však je to jen kopie: - křesťanská církev postrádá, srovnána s "národem světců", jakéhokoli nároku na originalitu. Právě tím jsou Židé nejosudnějším národem světových dějin: následky jejich vlivu učinily lidstvo do té míry falešným, že ještě dnes může křesťan cítit protižidovsky, aniž v sobě vidí poslední důsledek židovství.
Ve své "Genealogii morálky"[21] jsem poprvé psychologicky předvedl protichůdné pojmy vznešené morálky a morálky resentimentu, jež vyšla z popření oné: ale toť židovsko-křesťanská morálka celá. Aby se dalo říci Ne na všechno, co na zemi představuje vzestupný pohyb života, zdařilost, moc, krásu, kladnost k sobě samému, musil si tu instinkt resentimentu, povznesší se nad génia, vynalézt jiný svět, z něhož se zdálo ono přisvědčování životu zlem, vtělením všeho zavrženíhodného. Psychologicky počítáno, je židovský národ národem nejhouževnatější životní síly, jenž, přeložen do nemožných podmínek, se dá, dobrovolně, z nejhlubší chytrosti sebezachování, na stranu všech dekadenčních instinktů, - nikoli, že by sám jimi byl ovládán, nýbrž protože v nich uhodl moc, již je možno prosadit proti "světu". Židé jsou protikladem všech dekadentů: musili je hrát až do iluze, dovedli se postavit s hereckým géniem non plus ultra v čelo všech dekadenčních hnutí (- křesťanstvím Pavlovým -), aby z nich utvořili něco, co je silnější než každá strana přisvědčující životu. Dekadence jest onomu druhu člověka, jenž se v židovství a křesťanství domáhá moci, kněžskému to druhu, jen prostředkem: tento druh člověka má životní zájem na tom, aby lidstvo učinil nemocným a převrátil pojmy "dobrý" a "zlý", "pravdivý" a "lživý" ve smyslu životu nebezpečném a hanobícím svět. -

25.
Dějiny Izraele jsou neocenitelné jakožto typické dějiny toho, jak přírodní hodnoty byly učiněny nepřirozenými: naznačím pět fakt této proměny. Původně, především v dobách království, měl také Izrael ke všemu správný, to jest přirozený vztah. Jeho Jahve[22] byl výrazem vědomí moci, radosti ze sebe, naděje v sebe: v něm očekávali vítězství a spásu, jím důvěřovali přírodě, že dá, čeho národ potřebuje - především déšť. Jahve jest bohem Izraele, a tudíž bohem spravedlnosti: toť logika každého národa, který je mocný a má z toho dobré svědomí. Slavnostním kultem se projevují obě tyto stránky toho, že národ sám sobě přisvědčuje: je vděčen za veliké osudy, jimiž se dostal navrch, je vděčen v poměru k ročnímu koloběhu a ke všemu štěstí v chovu dobytka a v rolnictví. - Tento stav věcí zůstal ještě dlouho ideálem, i když byl, pohříchu, něčím odbytým: anarchie uvnitř, Asyřan[23] zvenčí. Ale národ se držel jako nejžádoucnějšího oné vize krále, jenž je dobrým vojákem a přísným soudcem: především se jí držel onen typický prorok (to znamená kritik a satirik okamžiku) Jesajáš.[24] - Ale žádná naděje se nesplnila. Starý bůh nedokázal už nic z toho, co dokázal kdysi. Byli by ho měli nechat. Co se stalo? Přeměnili jeho pojem - zbavili jeho pojem všeho přirozeného: za tuto cenu jej podrželi. - Jahve bůh "spravedlnosti", - není už jedno s Izraelem, není výrazem národního sebevědomí: už jen bůh za podmínek... Jeho pojem se stává nástrojem v rukou kněžských agitátorů, kteří odtud interpretují všechno štěstí jako odměnu, všechno neštěstí jako trest za to, neposlouchá-li kdo boha, za "hřích": nejprolhanější to interpretační manýra domněle "mravního řádu světa", jíž je, jednou provždy, přirozený pojem "příčiny" a "následku" postaven na hlavu. Když jednou byla odměnou a trestem přirozená kauzalita sprovozena ze světa, je zapotřebí protipřirozené kauzality: pak už všechna ostatní nepřirozenost přijde sama. Bůh, jenž klade požadavky, - místo boha, jenž pomáhá, jenž radí, jenž je v podstatě názvem pro každou šťastnou inspiraci odvahy a sebedůvěry... Morálka už nikoli výrazem podmínek života a vzrůstu národa, nikoli už jeho nejspodnějším životním instinktem, nýbrž zabstraktnělá, proměněná v protiklad života, - morálka zásadním zhoršením fantazie, "zlým pohledem" pro všechno. Co je židovská morálka, co je křesťanská? Náhoda připravená o svou nevinnost; neštěstí pošpiněné pojmem "hříchu"; zdraví a blaho života nebezpečím, "pokušením"; fyziologická neduživost otrávená červem svědomí...

26.
Pojem boha zfalšován; pojem morálky zfalšován: - židovské kněžstvo na tom nepřestalo. Nic z dějin Izraele se jim nehodilo: pryč s nimi! - Tito kněží dokázali onen zázračný padělek, jehožto dokladem je valná část bible: přeložili s výsměchem, jemuž není rovno, minulost vlastního národa proti všemu podání, proti veškeré historické realitě, do řeči náboženské, to znamená, že z ní udělali stupidní spásný mechanismus viny vůči Jahvovi a trestu, zbožnosti k Jahvovi a odměny. Pociťovali bychom tento nejpotupnější akt zfalšování dějin mnohem bolestněji, kdybychom nebyli tisíciletou církevní interpretací dějin téměř otupěli vůči požadavkům poctivosti in historicis.[25] A církvi přizvukovali filosofové: lež "mravního řádu světa" jde celým vývojem i novější filosofie. Co znamená "mravní řád světa"? Že existuje jednou provždy vůle boží, co má člověk činit, čeho má nechat; že se hodnota národa, jednotlivce, určuje tím, jak poslouchá nebo neposlouchá vůle boží; že vůle boží prokazuje svou vládu v osudech národa, jednotlivce, to jest že trestá a odměňuje podle stupně poslušnosti. - Realita místo této žalostné lži zní: příživnický druh člověka, jenž prospívá jenom na útraty všech zdravých útvarů životních, kněz, zneužívá jména božího: "královstvím božím" nazývá stav společnosti, v němž kněz určuje hodnotu věcí; "vůlí boží" nazývá prostředky, jimiž se takového stavu dosahuje nebo jimiž se udržuje; s chladnokrevným cynismem měří národy, doby, jednotlivce podle toho, zdali převaze kněží prospívali nebo odporovali. Vizte je u díla: pod rukama židovských kněží stala se veliká doba v dějinách Izraele dobou úpadku, vyhnanství, dlouhé neštěstí se proměnilo ve věčný trest za velikou dobu - za dobu, v níž kněz ještě nebyl ničím. Udělali z mohutných velmi svobodně utvářených postav dějin Izraele, podle potřeby, ubohé potměšilce a pokrytce nebo "bezbožníky", zjednodušili psychologii každé veliké události na idiotickou formuli "poslouchat nebo neposlouchat boha". - O krok dále: vůle boží (to znamená podmínky zachování kněžské moci) musí být známa, - za tím účelem je třeba "zjevení". Aby bylo jasno: je třeba velikého literárního padělku, dojde k objevu "svatého písma", - odevzdá se veřejnosti s veškerou hieratickou pompou, s dny pokání a nářkem nad dlouhým "hříchem". Bylo dávno jisté, jaká je vůle boží: celé neštěstí je v tom, že se národ odcizil "svatému písmu"... Už Mojžíšovi byla zjevena "vůle boží"... Co se stalo? Kněz formuloval jednou provždy, přísně, pedanticky, až do velikých a malých daní, které se mu měly platit (- nezapomínaje nejchutnějších kusů masa: neboť kněz je požírač bifteků), co chce mít, "jaká je vůle boží"... Odtud jsou všechny věci života tak uspořádány, že kněz je všude nepostradatelný; ve všech přirozených událostech životních, při zrození, manželství, nemoci, smrti, ani nemluvě o "oběti" (jídle), zjevuje se svatý příživník, aby je učinil nepřirozenými, - v jeho řeči: aby je "posvětil"... Neboť toto je nutno pochopit: příživnictví knězovo (nebo "mravního řádu světa") činí každý přirozený mrav, každé přirozené zřízení (stát, soudní řád, manželství, péči o choré a chudé), každý požadavek vnuknutý instinktem života, krátce všechno, co má svou cenu v sobě, zásadně bezcenným, protihodnotným: dodatečně to potřebuje sankce, - je třeba moci, která hodnotu propůjčuje, která tím popírá přírodu, která tím teprve hodnotu tvoří... Kněz znehodnocuje, znesvěcuje přírodu: za tuto cenu se vůbec udržuje. - Být neposlušen boha, to jest kněze, "zákona", tomu se nyní dostává jména "hříchu"; prostředky, jak se zase "smířit s bohem", jsou, jakož je po právu, prostředky, jimiž se poddanství pod mocí kněží zaručuje jen ještě bezpečněji: jen kněz "vykupuje"... Počítáno psychologicky, stanou se v každé kněžsky organizované společnosti "hříchy" něčím nepostradatelným: jsou to vlastní páky moci, kněz žije z hříchů, potřebuje, aby se "hřešilo"... První premisa: "Bůh promíjí tomu, kdo se kaje" - jasně řečeno: kdo se poddá knězi. -

3. část >>>

<<< 1. část


POZNÁMKY:

[1] Fikce - předstírání; fiktivní - předstíraný, neskutečný. - pozn. překl. J. F.
[2] Renan Ernest - slavný francouzský filosof, orientalista (1823-1892), zvl. semitolog, náboženský badatel, jehož "Život Ježíšův" (1863) vzbudil pohoršení katolických teologů, takže R. byl zbaven profesury na Collège de France, jež mu byla vrácena teprve za republiky r. 1871. Renan byl totiž prvý, kdo dovedl i širšímu obecenstvu podat skvělým slohem výsledky vědecké kritiky začátků křesťanství (Ježíš člověkem, Starý i Nový zákon dílem lidským, vzkříšení Ježíšovo iluzí lásky atd.). V mládí hluboce věřící, víry pozbyl a setrval ve skepticismu a relativismu. Nietzschemu není dosti radikální, jelikož Nietzsche se obracel hlavně proti obsahu Ježíšova učení, nešlo mu jen o historickou kritiku. - pozn. překl. J. F.
[3] Albino - člověk, jehož kůži, vlasům, očím chybí normální množství barviva (pigmentu); nesnáší dobře síly denního světla. "Albínové pojmu" - lidé žijící mimo světlo skutečného světa, ve světě pojmů, metafyzikové, dekadenti podle Nietzsche. - pozn. překl. J. F.
[4] Sub specie - pod zorným úhlem. - pozn. překl. J. F.
[5] Spinoza B. de (1632-1677) - jeden z největších novověkých filosofů, podle jehož panteistického učení (tj. totožnost světa s bohem) lze vyvodit celý svět z jeho podstaty, boha (odtud ono "soukání"). - pozn. překl. J. F.
[6] Monotono-teismus - Nietzscheova slovní hříčka, jíž vytýká jednotvárnost jednobožskému křesťanství. - pozn. překl. J. F.
[7] Pozitivistické náboženství (o buddhismu) - náboženství držící se fakt tohoto světa, tedy nikoli náboženství v tom smyslu jako křesťanství, v němž nejdůležitější jsou věci onoho světa. - pozn. překl. J. F.
[8] Fenomenalismus - noetický směr (noetika, část filosofie, věda o lidském poznání), jenž tvrdí, že nepoznáváme podstatu věcí, nýbrž jen to, jak se nám věci jeví (fenomén = zjev) prostřednictvím našich smyslů a celkového založení duševního života. - pozn. překl. J. F.
[10] Senzibilita - vnímavost. - pozn. překl. J. F.
[11] Askeze - odříkání. - pozn. překl. J. F.
[12] Resentiment - mstivost, dlouhé pamatování na pomstu. - pozn. překl. J. F.
[13] Unum necessarium - jedno potřebné. - pozn. překl. J. F.
[14] Sókratés (469-399 př. Kr.) - slavný řecký filosof; jeho "vyhlášením války čisté vědeckosti" a "povýšením egoismu na morálku i v říši problémů" má Nietzsche na mysli patrně osobně etický, praktický ráz Sókratovy filosofie. Nietzschův vztah k Sókratovi je složitý a byl mu vždy jedním z hlavních problémů. - pozn. překl. J. F.
[15] Cordóba - město v jižním Španělsku; vrchol jejího rozkvětu spadá do 8.-11. století, kdy byla sídlem maurských kalifů. - pozn. překl. J. F.
[16] Epilepsoidní - příbuzný padoucnici. - pozn. překl. J. F.
[17] Bráhmani - nejvyšší kasta indická, kněží. - pozn. překl. J. F.
[18] Platón - slavný řecký filosof (427-347 př. Kr.) je tu Nietzschem veden jako představitel vyšší moudrosti, určené pro zasvěcené, tj. pro ty, kteří vědí, že je rozdíl mezi pravdou a vírou v pravdu. Ale ani on posléze neuniká výtce "posvátné lži". - pozn. překl. J. F.
[19] Ezoterický - určený pro zasvěcence. - pozn. překl. J. F.
[20] Stimulans (lat.) - dráždidlo. - pozn. překl. J. F.
[21] Genealogie morálky - Nietzscheovo dílo z r. 1887.
[22] Jahve, Jehova (hebrejsky) - bůh, Hospodin. - pozn. překl. J. F.
[23] Asýrie - ve starověku mocná říše (zanikla roku 606 př. Kr.), jejímž střediskem byla severní Mezopotámie. "Asyřan zvenčí": Asyřané ohrožovali již dříve samostatnost Židů, roku 722 př. Kr. vyvrátili Říši izraelskou (severní z obou židovských států - druhý, jižní, byla Judea). - pozn. překl. J. F. & Misantrop.
[24] Jesajáš (Izajáš) - židovský prorok (kolem r. 700 př. Kr.), jenž počal hlásat, že politický úpadek národa (dobytí Říše izraelské Asyřany) je trest seslaný Hospodinem na židovský lid za hříchy, jichž se dopustil. - pozn. překl. J. F. & Mis.
[25] In historicis - co do věcí dějin, pokud se týče dějin. - pozn. překl. J. F.
[26] Strauß D. F. - radikální kritik křesťanství (1808-74), zvl. v dílech "Život Ježíšův", "O staré a nové víře". Dokazoval, že Starý zákon i evangelia jsou mýty. Ale přesto, že i Nietzsche měl k základům křesťanského učení podobný vztah, rozdělovalo je to, že S. věřil v hotovou pravdu nové vědy, kdežto Nietzsche žádá stálé hledání pravdy. Je-li proto Nietzschův vztah k Straußovi v "Ecce homo" velmi zahrocen, v "Antikristovi" převládá sympatie ("nevyrovnatelný" S.) pro společný odpor ke křesťanství. Ovšem, jako Renan, tak ani Strauß není Nietzscheovi dost radikální, protože jemu nejde o historickou kritiku vzniku křesťanství, nýbrž o zamítnutí jeho obsahu. - pozn. překl. J. F.




 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Aktuální články

Reklama
Další mé stránky:

Hledáš něco pouze na mých stránkách?
Tip: Prohledávej je mým vlastním vyhledávačem MiSearch!
https://www.google.cz/cse/publicurl?cx=013770122102643942506:cu-cqhoxcdm