Friedrich Nietzsche: Antikrist - 3.

19. října 2010 v 20:01 | Misantrop |  Četba
27.
Na půdě takto falešné, kde stály proti veškeré přírodě, každé přírodní hodnotě, každé realitě nejhlubší instinkty panující třídy, vyrostlo křesťanství, forma to zavilého nepřátelství k realitě, jež dosud nebyla předstižena. "Svatý národ", jenž podržel pro všechny věci jen kněžské hodnoty, jen kněžská slova a odloučil se s důsledností, jež může vzbudit hrůzu, od veškeré moci, jež zbývala ještě na zemi, jako by se tím odlučoval od "světa", od "hříchu", - tento národ vytvořil pro svůj instinkt závěrečnou formuli, jež byla logická až do sebepopření: popřel, v podobě křesťanství, ještě poslední formu reality, "svatý národ", "národ vyvolených", židovskou realitu samu. Případ je prvého řádu: malé povstalecké hnutí, pokřtěné jménem Ježíše Nazaretského, toť židovský instinkt ještě jednou, - jinak řečeno instinkt kněžský, který už nesnáší kněze jakožto realitu, je to vynález ještě odtažitější formy bytí, ještě nereálnější vize světa, nežli jakou podmiňuje organizace církve. Křesťanství popírá církev...
Nevidím, proti čemu mířilo povstání, za jehož původce byl pokládán nebo chybně pokládán Ježíš, nebylo-li to povstání proti židovské církvi, - církvi právě v tom smyslu, jak rozumíme tomu slovu dnes. Bylo to povstání proti "dobrým a spravedlivým", proti "svatým Izraele", proti hierarchii společnosti - nikoli proti její zkaženosti, nýbrž proti kastě, privilegiu, řádu, formuli; byla to nevíra ve "vyššího člověka", Ne vyřčené proti všemu, co bylo knězem a teologem. Ale hierarchie, jejíž existence tím byla, byť jen na okamžik, uvedena v pochybnost, byla kolovou stavbou, na níž židovský národ, uprostřed "vody", vůbec ještě držel, - byla poslední namáhavě vydobytou možností, jak se udržet, reziduem jeho samostatné politické existence: útok na ni byl útokem na nejhlubší národní instinkt, na nejhouževnatější životní vůli národa, jaká kdy na zemi byla. Tento svatý anarchista, jenž vyzýval nízký lid, vyvržence a "hříšníky", čandaly uvnitř židovství, k odporu proti vládnoucímu řádu - jazykem, jenž by vedl i dnes ještě, kdyby se dalo věřit evangeliím, na Sibiř, byl politickým zločincem, pokud právě političtí zločinci byli možni v obci absurdně nepolitické. To ho přivedlo na kříž: důkazem toho je nadpis kříže. Zemřel za svou vinu, - chybí jakýkoli důvod, byť se to tvrdilo sebečastěji, že zemřel za vinu jiných. -

28.
Zcela jiná otázka je, byl-li si vůbec takového protikladu vědom - nebyl-li v něm jen viděn tento protiklad. A zde teprve se dotýkám problému psychologie vykupitele. - Přiznávám, že čtu málo knih s takovými obtížemi jako evangelia. Jsou to jiné obtíže nežli ty, jejichž objasněním slavila učená zvědavost německého ducha jeden ze svých nejnezapomenutelnějších triumfů. Daleká je doba, kdy jsem vychutnával, jako každý mladý učenec, s moudrou pomalostí rafinovaného filologa dílo nevyrovnatelného Strauße.[1] Tehdy mi bylo dvacet let: teď jsem na to příliš vážný. Co je mi do rozporů "podání"? Jak se vůbec může říkat legendám o svatých "podání"! Historie o světcích jsou nejdvojznačnější literatura, jaká vůbec jest: na ně používat vědecké metody, není-li jiných listin, zdá se mi předem marné, - jen učená zahálka...

29.
Na čem mně záleží, toť psychologický typ vykupitele. Vždyť by mohl být obsažen v evangeliích navzdory evangeliím, byť sebevíce zmrzačen nebo přetížen cizími rysy: jako je typ Františka z Assisi uchován v jeho legendách navzdory jeho legendám. Nikoli pravda o tom, co činil, co mluvil, jak vlastně zemřel: nýbrž otázka, lze-li si jeho typ vůbec ještě představit, je-li "obsažen v podání"? - Pokud znám pokusy vyčísti z evangelií dokonce dějiny nějaké "duše", zdají se mi být důkazy odporné psychologické lehkovážnosti. Pan Renan, tento šašek in psychologicis[2], přičinil k svému výkladu typu Ježíšova dva nejnenáležitější pojmy, jež pro to mohou být: pojem génia a pojem hrdiny ("héros"). Ale je-li něco neevangelického, je to pojem hrdiny. Zde se stal instinktem právě protiklad všeho zápasení, všeho, co se cítí být v boji: neschopnost k odporu se tu stává morálkou ("neodporuj zlému!" nejhlubší slovo evangelií, jejich klíč v jistém smyslu), blaženství v míru, v mírnosti, v neschopnosti k nepřátelství. Co znamená "radostné poselství"? Pravý život, věčný život je nalezen, - neslibuje se, je tu, je ve vás: jakožto život v lásce, v lásce bez výhrady a vyloučení, bez odstupu. Každý je dítě boží - Ježíš nepožaduje naprosto nic jen pro sebe -, jako dítě boží je každý každému roven... Z Ježíše dělat hrdinu! - A jaké nedorozumění je už dokonce slovo "génius"! Celý náš pojem, náš kulturní pojem "ducha" nemá vůbec smyslu ve světě, v němž žije Ježíš. Mluvíme-li s přísností fyziologa, bylo by tu spíš ještě na místě zcela jiné slovo... Známe stav chorobné dráždivosti hmatu, který pak zděšeně couvá, má-li se dotknout, má-li se uchopit pevného předmětu. Domysleme takový fyziologický habitus do jeho poslední logiky - jako instinktivní nenávist ke každé realitě, jako útěk do "nezachytitelného", do "nepochopitelného", jako odpor ke každé formuli, ke každému pojmu času a prostoru, ke všemu, co je pevné, co je mrav, zřízení, církev, jako zdomácnělost ve světě, jehož se už nedotýká žádná realita, ve světě už jen "vnitřním", světě "pravém", světě "věčném"... "Království boží jest ve vás"...

30.
Instinktivní nenávist k realitě: následek to výstřední schopnosti utrpení a dráždivosti, která už vůbec nechce být "dotýkána", protože příliš hluboce cítí každý dotyk.
Instinktivní vyloučení veškeré nechuti, všeho nepřátelství, všech hranic a distancí v citu: následek to výstřední schopnosti utrpení a dráždivosti, která pociťuje už každý odpor, každou nutnost odporu jako nesnesitelnou nelibost (to znamená jako škodlivou, jako něco, od čeho zrazuje instinkt sebezachování), a zná jediné blaženství (rozkoš), neodporovat už, neodporovat už nikomu, ani zlu, ani zlému, - láska jedinou, poslední možností života...
To jsou obě fyziologické reality, na nichž, z nichž vyrostlo učení o vykoupení. Zovu je sublimním pokračováním hédonismu[3] na podkladě veskrze morbidním. Nejblíže mu je příbuzný, byť i s velikým nádavkem řecké vitality a nervové síly, epikureismus, pohanské to učení spásy. Epikúros typickým dekadentem: já prvý jsem ho takto poznal. - Strach z bolesti, i z nekonečně malé bolesti - nemůže ani jinak skončit nežli v náboženství lásky...

31.
Dal jsem předem svou odpověď na celý problém. Jejím předpokladem je, že se nám typ vykupitele dochoval jen v silném znetvoření. Toto znetvoření má samo o sobě mnoho pravděpodobného: takový typ nemohl z více důvodů zůstat čistým, celistvým, bez přídatků. Stopy v něm nutně zanechalo jak prostředí, v němž se pohybovala tato cizí postava, tak ještě více dějiny, osud první křesťanské obce: z něho byl, zpětným vlivem, onen typ obohacen rysy srozumitelnými teprve z dálky a za účely propagandy. Onen zvláštní a nemocný svět, do něhož nás uvádějí evangelia - svět jako z ruského románu, v němž, zdá se, daly si dostaveníčko vyvrhelé společnosti, nervová choroba a "dětské" idiotství -, nezbytně učinil za všech okolností typ hrubším: zvláště první učedníci teprve přeložili bytí, plynoucí zcela v symbolech a nepochopitelnostech, do své vlastní hrubosti, aby vůbec něčemu rozuměli, - pro ně typ existoval, teprve když byl zformován do známějších forem... Prorok, mesiáš, budoucí soudce, učitel morálky, divotvorce, Jan Křtitel - tolikéž příležitostí typus zneuznat... Nepodceňujme posléze, co je proprium každého velikého, zejména sektářského uctívání: smazává originální, často trapně cizí rysy a idiosynkrazie na uctívané bytosti - ba ani jich nevidí. Bylo by čeho litovat, že nežil nějaký Dostojevský[4] nablízku tohoto nejzajímavějšího dekadenta, myslím někdo, kdo dovedl vidět právě dojemný půvab takovéto směsi sublimnosti, nemoci a dětskosti. Ještě poslední hledisko: typ by skutečně byl, mohl být jakožto typ dekadenční, podivuhodně mnohotvárný a plný rozporů: nelze takovou možnost zcela vyloučit. Přesto všechno od ní zrazuje: právě podání by musilo být v tomto případě pozoruhodně věrné a objektivní; a máme důvody předpokládat opak toho. Zatím zeje propast mezi kazatelem na hoře, u jezera, v lukách, jehož zjev připadá jako nějaký Buddha[5] na půdě velmi málo indické, a oním fanatikem útoku, úhlavním nepřítelem teologů a kněží, v němž oslavovala Renanova zlomyslnost "le grand maître en ironie".[6] Sám nepochybuji, že bohatá míra žluči (a dokonce i espritu[7]) překypěla teprve ze vzrušeného stavu křesťanské propagandy na typ mistrův: víme přece dobře, jak si všichni sektáři upravují bez rozpaků ze svého mistra svou apologii. Když potřebovala první obec soudícího, hádavého, hněvného, zlovolně vychytralého teologa, proti teologům, stvořila si svého "boha" podle své potřeby; jako mu vložila bez váhání do úst také ony zcela neevangelické pojmy, jichž teď nemohla postrádat, "návrat", "poslední soud", časté očekávání a sliby všeho druhu. -

32.
Bráním se, budiž znovu řečeno, aby nebyl vnášen fanatik do typu vykupitele: slovo impérieux[8], jehož užívá Renan, samo již anuluje typ. "Dobré poselství" znamená právě, že už není protikladů; království nebeské patří dětem; víra, jež tu promlouvá, není vírou vybojovanou, - je tu, je od počátku jakoby dětskost ustoupivší do oblasti ducha. Fyziologům aspoň je dobře znám případ opožděné a v organismu nevyvinuté puberty, jako následek degenerace. - Taková víra nezná hněvu, nekárá, nebrání se: nepřináší "meč", - netuší vůbec, jak by jednou mohla rozdělovat. Nedokazuje sama sebe, ani zázraky, ani odměnou, ani slibováním, ani dokonce už "Písmem": je sama v každé chvíli svým zázrakem, svou odměnou, svým důkazem, svým "královstvím božím". Tato víra se také neformuluje, - žije, brání se formulím. Ovšemže nahodilost okolí, jazyka, předběžného vzdělání určuje jistý okruh pojmů: prvotní křesťanství užívá jen židovsko-semitských pojmů (- sem patří jídlo a pití při přijímání, pojem tak zle zneužívaný církví, jako všechno židovské). Ale chraňme se, abychom v tom neviděli víc než znakomluvu, sémiotiku, příležitost k podobenstvím. Předběžnou podmínkou, aby vůbec mohl mluvit, je tomuto antirealistovi právě to, aby žádné slovo nebylo pojímáno doslovně. Mezi Indy by byl užíval pojmů sánkhjamských,[9] mezi Číňany pojmů Lao-c'ových[10] - a necítil by přitom rozdílu. - Mohli bychom zvát Ježíše, s jistou tolerancí výrazu, "svobodným duchem" - z ničeho pevného si nic nedělá: slovo zabíjí, všechno, co je pevné, zabíjí. Pojem, zkušenost "života", již jedině zná, odporuje u něho jakémukoli slovu, formuli, zákonu, víře, dogmatu. Mluví pouze o tom, co je nejniternější, - všechno ostatní, celá realita, celá příroda, ba i řeč má pro něho pouze cenu znamení, podobenství. - Nesmíme se naprosto na tomto místě dopustit přehmatu, byť bylo sebevětší pokušení, které tkví v křesťanském, lépe v církevním předsudku: takový symbolista par excellence stojí mimo všechno náboženství, mimo všechny pojmy kultu, všechnu historii, všechnu přírodní vědu, mimo všechnu zkušenost světa, všechny znalosti, všechnu politiku, všechnu psychologii, všechny knihy, všechno umění - jeho "vědění", toť právě čirá pošetilost o tom, že něco takového jest. Kulturu nezná ani z doslechu, nemá zapotřebí proti ní bojovat, - nepopírá ji... Totéž platí o státě, o celém občanském řádu a společnosti, o práci, o válce - nikdy neměl důvodu, aby popíral "svět", nikdy netušil církevní pojem "světa"... Popírat, toť právě to, co jemu je zcela nemožné. - Taktéž chybí dialektika, chybí představa toho, že by nějaká víra, nějaká "pravda" mohla být dokázána důvody (- jeho důkazy jsou vnitřní "světla", vnitřní city libosti a přisvědčování vlastnímu Já, vesměs "důkazy síly". - Takové učení nemůže ani odporovat: nechápe ani, že jsou jiná učení, že mohou být, nedovede si ani představit opačné usuzování... Kde se s ním setká, bude truchlit z nejhlubšího soucitu nad "slepotou" - neboť vidí "světlo", - ale nevznese námitek...

33.
V celé psychologii "evangelia" chybí pojem viny a trestu; taktéž pojem odměny. Je odstraněn "hřích", každý distanční poměr mezi bohem a člověkem, - právě to je "radostné poselství". Blaženství se neslibuje, není vázáno podmínkami: je to jediná realita - všechno ostatní jsou znamení, aby o něm mluvila...
Následek takového stavu se promítá do nové praxe, do vlastní praxe evangelické. Nikoli "vírou" se odlišuje křesťan: křesťan jedná, odlišuje se jiným jednáním. Tím, že neklade ani slovem, ani v srdci odpor tomu, kdo je k němu zlý. Tím, že nečiní rozdílu mezi cizinci a domácími, mezi Židy a nežidy ("bližní" - vlastně souvěrec, žid). Tím, že nezná hněvu proti nikomu, že nikoho nepodceňuje. Tím, že se u soudů ani neukáže, ani nedovolí, aby si naň činily nárok ("nepřísahat"). Tím, že se neodloučí od své ženy za žádných okolností, ani když je dokázána ženina nevěra. - Všechno v podstatě jediná věta, všechno následky jediného instinktu.
Život vykupitelův byl jen tato praxe, - ani jeho smrt nebyla nic jiného... Nepotřeboval už formulí, nepotřeboval už ritu pro styk s bohem, - ba ani modlitby. Zúčtoval s celým židovským učením o pokání a smíření; ví, že je to jedině praxe života, jíž se člověk cítí "božským", "blaženým", "evangelickým", vždy "dítětem božím". Není "pokání" cestou k bohu, není jí "modlitba za odpuštění": jen evangelická praxe vede k bohu, právě ona jest "bůh"! - Co bylo evangeliem vyřízeno, to bylo židovství pojmů: "hřích", "odpuštění hříchu", "víra", "vykoupení vírou", - celé židovské církevní učení bylo v "radostném poselství" popřeno.
Hluboký instinkt pro to, jak člověk musí žít, aby se cítil "v nebi", aby se cítil "věčným", kdežto při žádném jiném počínání se naprosto necítí "v nebi": jen toto je psychologická realita vykoupení. - Nový život, nikoli nová víra...

34.
Rozumím-li čemu na tomto velkém symbolistovi, tedy tomu, že uznává jen vnitřní reality za reality, za "pravdy", - že viděl ve všem ostatním, ve všem přirozeném, časovém, prostorovém, historickém jen znamení, příležitost k podobenstvím. Pojem "syn člověka" není konkrétní osoba, jež patří do dějin, není něco jednotlivého, jedinečného, nýbrž "věčná" skutečnost, psychologický symbol osvobozený od pojmu času. Totéž platí ještě jednou a v nejvyšším smyslu, o bohu tohoto typického symbolisty, o "království božím", o "království nebeském", o "dětech božích". Nic není nekřesťanštějšího nežli církevní hrubosti o bohu osobním, o "království božím", které přijde, o "království nebeském" na onom světě, o "synu božím", druhé osobě trojice. To všechno je - budiž mi prominut výraz - pěst na oko - ó na jaké oko! - evangelia: světodějný cynismus ve výsměchu symbolu... Ale vždyť bije do očí, co bylo dotčeno znamením "otec" a "syn" - nikoli do každých očí, připouštím: slovem "syn" je vyjádřen vstup do celkového citu zbožnění, objímajícího všechny věci (blaženství), slovem "otec" tento cit sám, cit věčnosti, dokonalosti. - Stydím se připomínat, co udělala církev z tohoto symbolismu: nepostavila amfitryónskou[11] historii na práh křesťanské "víry"? A nadto ještě dogma o "neposkvrněném početí"?... Ale tím početí poskvrnila. -
"Království nebeské", toť stav srdce, - nikoli něco, co přijde "nad zemí", nebo "po smrti". Celý pojem přirozené smrti chybí v evangeliu: smrt není mostem, není přechodem, chybí, protože přísluší zcela jinému světu, pouze zdánlivému, užitečnému pouze k znamením. "Hodina smrti" není křesťanský pojem, - není vůbec "hodiny", času, fyzického života a jeho krizí pro učitele "radostného poselství"... "Království boží" není ničím, co se očekává; nemá včerejška ani pozítřka, nepřijde za "tisíc let", - je to zkušenost jednoho srdce; je všude, není nikde...

35.
Tento "radostný posel" zemřel, jak žil, jak učil - nikoli aby "vykoupil lidi", nýbrž aby ukázal, jak se má žít. Je to praxe, již zanechal lidstvu: své počínání před soudci, před pochopy, před žalobci a utrhačstvím i výsměchem všeho druhu, - své počínání na kříži. Neklade odpor, nehájí svého práva, nečiní ani kroku, jenž by od něho odvrátil to nejhorší, ba více, provokuje to... A prosí, trpí, miluje s těmi, v těch, kteří mu zlé činí... Nebránit se, nechovat hněvu, nečinit odpovědným... Nýbrž ani zlému neodporovat, - milovat ho...

36.
- Teprve my, my osvobodivší se duchové, máme předpoklad, abychom rozuměli něčemu, čemu neporozumělo devatenáct století, - oné poctivosti, jež se stala instinktem a vášní, jež vede válku proti "svaté lži" ještě více než proti každé jiné lži... Lidé byli nevýslovně vzdáleni naší láskyplné a opatrné neutrality, oné kázně ducha, jíž se jediné umožňuje uhodnout tak cizí, tak jemné věci: usilovali v tom vždy s nestoudným sobectvím jen o svůj prospěch, vybudovali z protikladu evangelia církev...
Kdo by hledal znamení, že nějaké ironické božstvo má své prsty ve veliké hře světů, nalezl by nemalou oporu v obrovském otazníku, jenž se jmenuje křesťanství. Že lidstvo klečí na kolenou před opakem toho, co bylo původem, smyslem, právem evangelia, že svatořečilo pojmem "církve" právě to, co "radostný posel" cítil pod sebou, cítil za sebou - je marné hledat větší formu světodějné ironie - -

37.
- Naše doba je hrda na svůj historický smysl: jak mohla uvěřit nesmyslu, že na počátku křesťanství stojí hrubá bajka divotvorecká a vykupitelská - a že všechno spirituální a symbolické je teprve pozdějším vývojem? Naopak: dějiny křesťanství - a to počínaje smrtí na kříži - jsou dějinami neporozumění, krok za krokem stále hrubšího, původnímu symbolismu. Každým rozšířením křesťanství na masy ještě širší, ještě surovější, jimž stále více chyběly předpoklady, z nichž se zrodilo, stávalo se nutnějším křesťanství vulgarizovat, barbarizovat, - spolykalo učení a rity všech podzemních kultů Římského impéria, spolykalo nesmysl chorého rozumu všech druhů. Osud křesťanství je v nutnosti, že jeho víra sama se musila státi tak nemocnou, tak nízkou a vulgární, jak nemocné, nízké a vulgární byly potřeby, které jím měly být uspokojeny. Souhrn nemocného barbarství domohl se posléze moci v podobě církve, - církve, této formy zavilého nepřátelství ke každé poctivosti, ke každé výši duše, ke každé kázni ducha, ke každé svobodomyslné a dobrotivé lidskosti. - Křesťanské hodnoty - vznešené hodnoty: teprve my, my osvobodivší se duchové, obnovili jsme tento největší protiklad hodnot, jaký vůbec jest! - -

38.
- Nepotlačím na tomto místě povzdech. Jsou dny, kdy na mne přijde cit černější než nejčernější melancholie - pohrdání lidmi. Abych pak neponechal pochybnost, čím pohrdám, kým pohrdám: je to člověk dneška, člověk, jehož jsem z dopuštění osudu současníkem. Člověk dneška - dusím se jeho nečistým dechem... Vůči minulosti jsem, jako všichni poznávající, velmi tolerantní, to znamená, že velkomyslně překonávám sebe sama: procházím s chmurnou opatrností světem-blázincem celých tisíciletí, ať se zve "křesťanství", "křesťanská víra", "křesťanská církev", - chráním se, abych nečinil lidstvo zodpovědným za jeho duševní choroby. Ale můj cit se zvrátí, propuká, jakmile vstoupím do novější doby, do naší doby. Naše doba je vědoucí... Co kdysi bylo jen nemocné, stalo se dnes neslušným, - je neslušné dnes býti křesťanem. A zde se začínám štítit. - Ohlížím se. Ani slovo už nezbylo z toho, čemu se kdysi říkalo "pravda", nevydržíme už, vezme-li kněz slovo "pravda" i jen do úst. I při nejskromnějším nároku na poctivost musíme dnes vědět, že se teolog, kněz, papež, každou větou, již vyřkne, nejen mýlí, nýbrž že lže, - že mu už není dáno na vůli lhát z "nevinnosti", z "nevědoucnosti". Také kněz ví, jako kdo jiný, že už není "boha", není "hříšníka", není "vykupitele", - že "svobodná vůle", "mravní řád světa" jsou lži: - vážnost, hluboké sebepřemáhání ducha, nedovoluje už nikomu, aby o tom nevěděl... Je poznáno, čím všechny pojmy církve skutečně jsou, totiž nejzlovolnějším penězokazectvím, jaké kdy bylo, za tím účelem, aby příroda, přírodní hodnoty byly znehodnoceny; je poznáno, čím sám kněz skutečně je, totiž nejnebezpečnějším druhem příživníka, pravým jedovatým pavoukem lidského života... Víme, naše svědomí to dnes ví, - zač vůbec stojí a k čemu sloužily ony příšerné vynálezy kněží a církve, jimiž bylo dosaženo takového stavu sebezhanobení lidstva, že i pohled na ně se stává hnusným - pojmy "onen svět", "poslední soud", "nesmrtelnost duše", i "duše" sama: jsou to mučidla, jsou to systémy ukrutností, jimiž kněz se stal pánem, zůstal pánem... Každý to ví: a přesto zůstává všechno při starém. Kam se poděl zbytek slušnosti, sebeúcty, když se ještě dnes křesťany nazývají a k přijímání chodí i naši státníci, lidé jinak velmi nezaujatí a antikristové činu skrz naskrz? Mladý kníže v čele svých pluků, nádherný jakožto projev sobectví a vypínavosti svého národa, - ale beze všeho studu vyznávající své křesťanství!... Kohopak popírá křesťanství? Čemu říká "svět"? Tomu, že je člověk vojínem, že je soudcem, že je vlastencem; že se brání, že dbá své cti; že usiluje o svůj prospěch; že je hrdý... Každá praxe každého okamžiku, každý instinkt, každé uskutečňující se hodnocení je dnes protikřesťanské: jakou zrůdou falešnosti asi je moderní člověk, že se přesto nestydí zvát se ještě křesťanem! - -

39.
- Vracím se, povím pravé dějiny křesťanství. - Už slovo "křesťanství" je nedorozumění, - v podstatě byl jen jeden křesťan a ten zemřel na kříži. "Evangelium" zemřelo na kříži. Co se od tohoto okamžiku zve "evangeliem", bylo už opakem toho, co on žil: "zlé poselství", dysangelium.[12] Je falešné až do nesmyslu vidět odznak křesťana v nějaké "víře", třeba ve víře ve vykoupení Kristem: jen křesťanská praxe, život, jaký žil ten, kdo zemřel na kříži, je křesťanský... Ještě dnes je takový život možný, pro určité lidi dokonce nutný: pravé, původní křesťanství bude možné po všechny časy... Nikoli věřit, nýbrž činit, především mnohé nečinit, jiným být... Stavy vědomí, například něčemu věřit, považovat něco za pravdu - každý psycholog to ví - jsou přece věci úplně lhostejné a pátého řádu vůči hodnotě instinktů: přísněji řečeno, je celý pojem duchovní příčinnosti falešný. Redukuje-li kdo to, že je křesťanem, křesťanskost na to, že považuje něco za pravdivé, na pouhou fenomenalitu vědomí, znamená to, že křesťanství popírá. Ve skutečnosti nebylo křesťanů. "Křesťan", to, co se po dvě tisíciletí zve křesťanem, znamená jen tolik, že člověk sám sobě nerozumí! Přihlédneme-li blíže, vládly v něm přes všechnu "víru" pouze instinkty - a jaké instinkty! - "Víra" byla za všech dob, například u Luthera, pouze pláštíkem, záminkou, záclonou, za níž hrály instinkty svou hru, - byla chytrou slepotou k vládě určitých instinktů... "Víra" - nazval jsem ji už vlastní chytrostí křesťanskou, - mluvilo se vždy o "víře", jednalo se vždy z instinktu... V křesťanském světě představ nevyskytuje se nic, co by se skutečnosti i jen dotýkalo: proti tomu jsme poznali, že instinktivní nenávist ke každé skutečnosti je hybný, jediný hybný živel v kořeni křesťanství. Co z toho plyne? Že omyl je zde také in psychologicis radikální, to znamená, že určuje podstatu, to znamená, že je substancí. Vezměte z toho jediný pojem, nahraďte jej jedinou realitou - a celé křesťanství se propadne v nicotu! - Díváme-li se z výše, je tato nejcizorodější ze všech skutečností, toto náboženství nejen podmíněné omyly, nýbrž vynalézavé, ba geniální jen v omylech škodlivých, jen v takových, které život i srdce otravují, je divadlem pro bohy, - pro ona božstva, jež jsou zároveň filosofy, s nimiž jsem se setkal v oněch slavných dialozích na Naxu.[13] V okamžiku, kdy od nich odstoupí hnus (- a také od nás!), jsou vděčni za divadlo křesťanů: žalostná hvězdička, jež se zve Zemí, zasluhuje snad už za tento kuriózní případ pohledu božího, účasti boží... Nepodceňujme totiž křesťana: křesťan, falešný až do nevinnosti, je daleko nad opicí, - vzhledem ke křesťanům stává se známá jedna teorie o původu člověka pouhou zdvořilostí...

4. část >>>

<<< 2. část



POZNÁMKY:

[1] Strauß D. F. - radikální kritik křesťanství (1808-74), zvl. v dílech "Život Ježíšův", "O staré a nové víře". Dokazoval, že Starý zákon i evangelia jsou mýty. Ale přesto, že i Nietzsche měl k základům křesťanského učení podobný vztah, rozdělovalo je to, že S. věřil v hotovou pravdu nové vědy, kdežto Nietzsche žádá stálé hledání pravdy. Je-li proto Nietzschův vztah k Straußovi v "Ecce homo" velmi zahrocen, v "Antikristovi" převládá sympatie ("nevyrovnatelný" S.) pro společný odpor ke křesťanství. Ovšem, jako Renan, tak ani Strauß není Nietzschovi dost radikální, protože jemu nejde o historickou kritiku vzniku křesťanství, nýbrž o zamítnutí jeho obsahu. - pozn. překl. J. F.
[2] In psychologicis - v psychologii, pokud se týče psychologie. - pozn. překl. J. F.
[3] Hédonismus - směr řecké filosofie po Sókratovi, shledávající ctnost v štěstí (v schopnosti požívání); předchůdce epikureismu. - pozn. překl. J. F.
[4] Dostojevskij F. M. (1821-1881) - zde uveden jakožto vynikající psycholog a realista. - pozn. překl. J. F.
[5] Buddha - indický myslitel (v 5. století př. Kr.), zakladatel učení víc etického než náboženského. Právě proto byl Nietzschovi buddhismus sympatičtější nežli křesťanství, dále proto, že v něm nenalézal "resentiment"; a posléze, že v něm viděl hlubší filosofickou promyšlenost. Že buddhistů je více nežli křesťanů, je omyl podnes běžný (další z Nietzschových omylů; ve starověku bylo ovšem buddhistů skutečně víc než křesťanů! - pozn. Mis.). - pozn. překl. J. F.
[6] Le grand maître en ironie - veliký mistr ironie. - pozn. překl. J. F.
[7] Esprit - duch v nepřeložitelném významu typicky francouzské vybroušenosti ducha. - pozn. překl. J. F.
[8] Impérieux - velitelský, pánovitý. - pozn. překl. J. F.
[9] Sánkhja - indické nábožensko-filosofické učení držící se dualismu ducha a hmoty. - pozn. překl. J. F. (Poznámka Misantropova: blíže o pojmu sánkhja viz D. Zbavitel: Starověká Indie - 3. část nebo Óšó: Nejvyšší nauka - 2. část anebo E. Bondy: Indická filosofie.)
[10] Lao-c' - staročínský myslitel (v 6. století př. Kr.), starší vrstevník Konfuciův, mnohem více nábožensky založen nežli Konfucius, hlásal, že jediným člověka důstojným úkolem je Tao, tj. pravá (ale člověku nepochopitelná) věčná cesta, cesta ctnosti, duchovnosti k bohu. - pozn. překl. J. F.
[11] Amfitryón - héros řecké mytologie, král v Tiryntě a v Thébách; též stejnojmenná komedie od Molièra. "Amfitryónská historie": bůh Zeus vzal na sebe podobu Amfitryónovu, přelstil tím jeho manželku Alkménu a zplodil s ní syna Héraklea. Jindy mluví Nietzsche o "cizoložství božím" v evangeliu. - pozn. překl. J. F.
[12] Dysangelium - zlé poselství (evangelium = dobré poselství). - pozn. překl. J. F.
[13] Naxos - ostrov v Egejském moři; podle pověsti tam Theseus opustil Ariadnu, již potom pojal za manželku bůh Dionýsos. Snad znamenají "dialogy na Naxu" rozhovory s Cosimou Wagnerovou, již nazýval Ariadnou (Richarda Wagnera Theseem, sebe Dionýsem; Cosimu Wagnerovou snad miloval). - pozn. překl. J. F.
[14] Niaiserie - žert, pošetilost. - pozn. překl. J. F.
[15] Stoicismus - filosofická škola řecká, založená Zénónem z Kitia (kol. r. 300 př. Kr.); tím, že se má věřit Pavlovi, vyškolenému stoickým osvícenstvím, když si z halucinace upravuje důkaz, že Ježíš ještě žije - tím Nietzsche naznačuje svůj názor, že řecká filosofie Pavlovi pomohla svou sofistikou k "posvátným lžím" kněží, určeným pro lid. Nietzschův poměr k stoicismu není jednotný; je mu sympatický "koloběhem věcí", jindy zas jej odmítá pro myšlenky, jimiž se stoicismus blíží křesťanství (např. v "Ecce homo"). - pozn. překl. J. F.
[16] Mohamed - zakladatel náboženství (v 7. stol. po Kr.) nesoucí jeho jméno (též islám). Nietzsche jej klade rád proti křesťanství, ale jindy i jeho zahrnuje právě do typu "zakladatelů náboženství", znamenaného "posvátnou lží". - pozn. překl. J. F.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Aktuální články

Reklama
Další mé stránky:

Hledáš něco pouze na mých stránkách?
Tip: Prohledávej je mým vlastním vyhledávačem MiSearch!
https://www.google.cz/cse/publicurl?cx=013770122102643942506:cu-cqhoxcdm