Friedrich Nietzsche: Antikrist - 4.

19. října 2010 v 20:04 | Misantrop |  Četba
40.
- Neblahý osud evangelia byl rozhodnut smrtí, - viselo na "kříži"!... Teprve smrt, tato neočekávaná potupná smrt, teprve kříž, jenž býval celkem vyhrazen jen luze, - teprve tento nejstrašlivější paradox postavil učedníky před vlastní hádanku: "Kdo to byl? Co to bylo?" - Otřesený a v hloubi uražený cit, obava, aby takováto smrt nebyla vyvrácením jejich věci, strašlivý otazník "proč právě takto"? - tento stav se dá pochopit až příliš dobře. Zde musilo všechno být nutné, mít smysl, rozumný důvod, nejvyšší rozum; láska učedníkova nezná náhody. Teď se teprve rozevřela propast: "Kdo ho zabil? Kdo byl jeho přirozeným nepřítelem?" - Tato otázka vyskočila jako blesk. Odpověď: vládnoucí židovstvo, jeho nejvyšší stav. Od tohoto okamžiku vznikl pocit vzpoury proti řádu, Ježíš byl dodatečně vykládán jako buřič proti řádu. Až potud chyběl v jeho obraze tento bojovný, tento slovem i činem popěračný rys; ba více, byl jeho opakem. Očividně neporozuměla malá obec právě hlavní věci, nepochopila, co je vzorem v tomto způsobu umírání, nepochopila svobodu, převahu nad každým citem pomsty: - znamení toho, jak málo mu vůbec rozuměla! Přímo svou smrtí nemohl Ježíš chtít nic nežli veřejně podat nejsilnější zkoušku, důkaz svého učení... Ale jeho učedníci byli vzdáleni toho, aby tuto smrt odpustili, - což by bylo bývalo evangelické v nejvyšším slova smyslu; nebo dokonce, aby se nabídli k stejné smrti v mírném a líbezném klidu srdce... Vrchu nabyl zase nejneevangeličtější cit, pomsta. Nebylo možné, aby věc byla touto smrtí u konce: bylo třeba "odplaty", "soudu" (- a přece, co může být ještě neevangeličtějšího nežli "odplata", "trest", "soudit"!). Ještě jednou se dostalo do popředí populární očekávání mesiáše; zrak byl upjat na historický okamžik: "království boží" přijde soudit svých nepřátel... Ale tím je všechno postaveno na hlavu: "království boží" závěrečným aktem, slibem! Vždyť evangelium bylo právě jsoucností, naplněním, skutečností tohoto "království". Taková smrt byla právě tímto "královstvím božím". Teprve teď bylo vneseno do typu mistrova všechno pohrdání a hořkost k farizejům a teologům, - udělali tím z něho farizeje a teologa! Na druhé straně už nevydrželo zdivočelé uctívání těchto zcela vyšinutých duší onu evangelickou rovnoprávnost každého na synovství boží, jíž učil Ježíš; jejich pomstou bylo, že Ježíše vyzdvihli výstředním způsobem, odloučili jej od sebe: zcela tak, jako kdysi odloučili Židé z pomsty na svých nepřátelích svého boha od sebe a vyzdvihli jej do výše. Jediný bůh a jediný syn boží: oba výplody resentimentu...

41.
- A od té chvíle se vynořil absurdní problém: "Jak mohl bůh toto dopustit!" Na to nalezl porušený rozum malé obce odpověď až strašlivě absurdní: bůh dal svého syna k odpuštění hříchů za oběť. Jak byl najednou konec evangeliu! Oběť za vinu, a to ve své nejodpornější, nejbarbarštější formě, oběť nevinného za hříchy viníků! Jak hrůzné pohanství! - Vždyť Ježíš odstranil i pojem "viny" - popíral jakoukoli propast mezi bohem a člověkem, prožil tuto jednotu boha a člověka jakožto svoje "radostné poselství"... A nikoli jako nadpráví! - Odtud přibývá krok za krokem do typu vykupitele: učení o soudu a o návratu, učení o smrti jakožto oběti, učení o vzkříšení, jímž je odeskamotován celý pojem "blaženství", celá to a jediná realita evangelia - ve prospěch nějakého stavu po smrti!... Pavel logizoval toto pojetí, tuto necudnost pojetí s onou rabínskou drzostí, jíž se vyznačuje ve všem, takto: "Pakliže Kristus nevstal z mrtvých, je naše víra lichá." - A rázem se stal z evangelia nejhanebnější ze všech nesplnitelných slibů, nestoudné učení o osobní nesmrtelnosti... Ještě Pavel sám učil, že je odměnou!...

42.
Je vidět, čemu byl konec smrtí na kříži: nový, zcela původní náběh k jakémusi buddhistickému mírovému hnutí, ke skutečnému, nikoli jen slibovanému štěstí na zemi. Neboť toto zůstává - zdůraznil jsem to již - základním rozdílem mezi oběma dekadenčními náboženstvími: buddhismus neslibuje, nýbrž dodržuje, křesťanství slibuje všechno, ale nedodržuje nic. - Za "radostným poselstvím" šlo v patách poselství nejhorší: poselství Pavlovo. V Pavlovi se ztělesňuje typus protichůdný "radostnému poslu", génius nenávisti, génius vize nenávisti, neúprosné logiky nenávisti. Co všechno přinesl tento dysangelista v oběť nenávisti! Především vykupitele: přibil jej na svůj kříž. Život, příklad, učení, smrt, smysl a právo celého evangelia - ničeho již tu nebylo, když tento penězokazec z nenávisti pochopil, čeho jedině mohl potřebovat. Nikoli realitu, nikoli historickou pravdu!... A ještě jednou spáchal Židův kněžský instinkt na dějinách týž veliký zločin, - škrtl prostě včerejšek, předvčerejšek křesťanství, vynalezl si dějiny prvotního křesťanství. Ještě více: zfalšoval ještě jednou dějiny Izraele, aby se jevily předhistorií pro jeho čin: všichni proroci mluvili o jeho "vykupiteli"... Církev zfalšovala později dokonce i dějiny lidstva na předhistorii křesťanství... Typ vykupitele, učení, praxe, smrt, smysl smrti, ba i to, co přijde po smrti - nic se neuchránilo poskvrny, nic nezůstalo i jen podobné skutečnosti. Pavel prostě přeložil těžiště onoho celého života za tento život - do lži o Ježíšově "zmrtvýchvstání". Nemohl v podstatě vůbec potřebovat života vykupitelova, - potřeboval smrt na kříži a ještě něco dalšího... Byla by opravdu niaiserie[1] od psychologa, aby pokládal takového Pavla, jenž měl domov v hlavním sídle stoického[2] osvícenství, za poctivého, když si upravuje z halucinace důkaz, že vykupitel ještě žije, anebo aby psycholog dal víru i jen jeho vyprávění, že tuto halucinaci měl; Pavel chtěl účel, tudíž chtěl i prostředky... Čemu sám nevěřil, tomu věřili idioti, mezi něž rozhodil svoje učení. - Jeho potřebou byla moc; Pavlem se ještě jednou kněz domáhal moci, - mohl upotřebit jen pojmů, učení, symbolů, jimiž se dají tyranizovat masy, tvořit stáda. Co jediné převzal později Mohamed[3] z křesťanství? Vynález Pavlův, jeho prostředek kněžské tyranie, prostředek tvoření stád: víru v nesmrtelnost - to jest učení o "soudu"...

43.
Přeložíme-li těžiště života nikoli do života, nýbrž do "onoho světa" - do Ničeho, - vzali jsme životu těžiště vůbec. Veliká lež osobní nesmrtelnosti ničí všechnu rozumnost, všechnu přirozenost pudu, - všechno, co je v instinktech blahodárného, co v nich podporuje život, zaručuje budoucnost, budí nyní nedůvěru. Žíti tak, že už nemá smyslu žít, to se teď stává "smyslem" života... K čemu solidarita, k čemu ještě vděčnost za původ a předky, k čemu spolupracovat, důvěřovat, podporovat nějaké blaho obecné a mít je na zřeteli?... Toť vesměs "pokušení", vesměs svádění z "pravé cesty". - "Jednoho je třeba"... Aby byl každý co "nesmrtelná duše" s každým stejného řádu, aby se v souhrnu všech bytostí směla domáhat "spása" každého jednotlivce věčné důležitosti, aby si směli malí tichošlápkové a třičtvrtěblázni domýšlet, že jim k vůli se neustále prolamují přírodní zákony, - takové vystupňování sobectví všeho druhu do nekonečna, do nestoudnosti nelze ani s dostatečným opovržením pranýřovat. A přece děkuje křesťanství tomuto žalostnému lichocení osobní ješitnosti za své vítězství, - přemluvilo tím na svou stranu právě všechno nezdařilé, odbojně naladěné, všechno, co špatně pochodilo, všechny vyvrhele a spodinu lidstva. "Spása duše" - aby bylo rozumět: "svět se točí okolo mne"... Jed učení "rovná práva všem" - křesťanství jej rozselo nejzásadněji; křesťanství zvedlo z nejtajnějších koutů špatných instinktů válku na život a na smrt proti každému citu úcty a distance mezi člověkem a člověkem, to jest proti předpokladu každého zvýšení, každého vzrůstu kultury, - ukovalo si z resentimentu mas hlavní zbraň protinám, proti všemu vznešenému, radostnému, velkodušnému na této zemi, proti našemu štěstí na zemi... Nesmrtelnost, přiznaná každému Petru či Pavlovi, byla dosud největším, nejzlovolnějším atentátem na vznešené lidství. - A nepodceňujme, co osudného se vplížilo z křesťanství až do politiky! Nikdo už dnes nemá odvahy k výsadám, k právům pána, k citu úcty před sebou a sobě rovnými, - k patosu distance... Naše politika stůně tímto nedostatkem odvahy! - Aristokratismus smýšlení byl nejpodzemněji podkopán lží o rovnosti duší; a dělá-li víra v "nadpráví nejpočetnějších" revoluce a bude-li je dělat, - je to křesťanství, nebudiž o tom pochybnosti, jsou to křesťanské úsudky hodnotní, které každá revoluce jen překládá do krve a zločinu! Křesťanství je povstání všeho, co se plazí po zemi, proti tomu, co má výši: evangelium "nízkých" dělá nízkým...

44.
Evangelia jsou neocenitelná co svědectví nezadržitelné již korupce uvnitř první obce. Co Pavel později dovedl do konce s cynismem rabínského logika, byl přesto jen úpadkový proces, jenž začal smrtí vykupitelovou. - Tato evangelia nelze ani dost obezřele číst; mají své obtíže za každým slovem. Doznávám, bude mi to přičteno k dobru, že právě tím jsou psychologovi rozkoší prvého řádu, - jakožto protiklad veškeré naivní zkaženosti, jakožto rafinovanost par excellence, jakožto mistrovství v psychologické zkaženosti. Evangelia jsou svět pro sebe. Bible vůbec nesnese srovnání. Jsme mezi Židy: první hledisko, abychom tu zcela neztratili nit. Přetvářka do "svatosti", nabývající tu přímo geniálnosti, nikdy jindy mezi knihami a lidmi ani přibližně nedostižená, toto umění falšovat slova i gesta, není nahodilostí nějakého jednotlivého nadání, nějaké výjimečné povahy. K tomu je třeba rasy. V křesťanství, v umění to posvátně lháti, dospívá celé židovství, několikastoletý židovský nejvážnější výcvik a technika nejvyššího mistrovství. Křesťan, toto ultima ratio lži, toť zase Žid - Žid na třetí... Zásadní vůle používat jen pojmů, postojů, které jsou dokázány z praxe kněžské, instinktivní odmítání každé jiné praxe, každé jiné perspektivy hodnotní a užitkové - to není jen tradice, to je dědictví: jenom kde to je dědictví, působí to jako příroda. Celé lidstvo, dokonce nejlepší hlavy nejlepších dob (vyjma jedinou, která snad ani není lidská -) se daly oklamat. Evangelium se četlo co kniha nevinnosti... nemalý to pokyn, jak mistrné herectví tu hrálo. - Ovšem: kdybychom je mohli vidět, byť jen letmo, všechny tyto podivné tichošlápky a umělé světce, byl by tomu konec - a právě proto, že nečtu ani slova, abych neviděl gest, udělám jim konec... Nesnesu na nich jistý způsob, jak zvedají oči. - Naštěstí jsou knihy naprosté většině lidí pouze literaturou - - Nesmíme se dát ošálit: říkají "nesuďte!", ale posílají do pekel všechno, co jim stojí v cestě. Dávajíce soudit bohu, soudí sami; oslavujíce boha, oslavují sami sebe; požadujíce ctnosti, jichž jsou právě schopni - ba více, jichž potřebují, aby se vůbec udrželi navrchu, - dodávají si velikého zdání zápolení o ctnost, boje o vládu ctnosti. "Žijeme, umíráme, obětujeme se za dobro" (- za "pravdu", "světlo", za "království boží"): vpravdě činí, čeho nemohou nechat. Protlačujíce se, jako činí pokrytci, sedíce v koutech, živoříce co stín ve stínu, dělají si z toho povinnost: povinností se jim jeví život v pokoře, pokorou dávají o důkaz více zbožnosti... Ó té pokorné, cudné, milosrdné prolhanosti! "Za nás nechť ctnost sama vydá svědectví"... Čtěte evangelia jakožto knihy svádění morálkou: tito malí lidé zabavili morálku pro sebe, - vědí, jak tomu je s morálkou! Morálkou lze lidstvo nejlépe vodit za nos! - Skutečnost je taková, že si zde hraje nejuvědomělejší domýšlivost vyvolenců na skromnost: jednou provždy postavili sebe, "obec", "dobré a spravedlivé" na stranu jednu, na stranu "pravdy" - a zbytek, "svět", na stranu druhou... To bylo nejosudnější velikášství, jaké dosud na této zemi bylo: malé pokrytecké a lhářské zrůdy počaly zabírat pro sebe pojmy "bůh", "pravda", "světlo", "duch", "láska", "moudrost", "život", jako by to byla jejich synonyma[4], aby tím proti sobě vymezili "svět", malí superlativní Židé, zralí pro každý blázinec, obrátili vůbec hodnoty podle sebe, jako by teprve "křesťan" byl smyslem, solí, měrou, také posledním soudem všeho ostatního... Celý tento neblahý osud byl umožněn jedině tím, že ve světě už byl příbuzný, rasově příbuzný druh velikášství, velikášství židovské: jakmile se jednou rozevřela propast mezi Židy a židovskými křesťany, nezbylo těmto nic jiného, než aby použili týchž procedur sebezachování, k nimž radil židovský instinkt, právě proti Židům, kdežto Židé jich užívali dosud pouze proti všemu nežidovskému. Křesťan je pouze žid "svobodnějšího" vyznání. -

45.
Podám několik ukázek toho, co si tito malí vzali do hlavy, co svému mistru vložili do úst: vesměs zpovědi "krásných duší". -[5]
"A kdož by koli vás nepřijali ani vás neposlouchali, vyjdouce odtud vyražte prach z noh svých na svědectví jim; amen, pravím vám, lehčeji bude Sodomským a Gomorským v den soudný než městu tomu." (Marek 6, 11.) - Jak evangelické!
"A kdož by koli pohoršil jednoho z těchto maličkých, věřících ve mne, mnohem by mu lépe bylo, aby byl zavěšen na hrdlo jeho žernov mlýnský a vržen byl do moře. (Marek 9, 42.) - Jak evangelické!...
"A jestli by tě oko tvé horšilo, vylup je; lépeť jest tobě jednookému vjíti do království Božího, nežli obě oči majícímu uvrženu býti do ohně pekelného; kdež červ jejich neumírá a oheň nehasne." (Marek 9, 47, 48.) - Není míněno právě oko...
"Amen, pravím vám, žeť jsou někteří ze stojících tuto, kteříž neokusí smrti, až i uzří království Boží přicházející v moci." (Marek 9, 1.) - Dobře, lve, zalhal sis...
"Chce-li kdo za mnou přijíti, zapři sebe sám a vezmi kříž svůj a následuj mne. Neboť..." (Poznámka psychologova. Křesťanskou morálku vyvracejí její Neboť: její "důvody" vyvracejí, - tak je to křesťanské.) (Marek 8, 34.)
"Nesuďte, abyste nebyli souzeni. Kterou měrou měříte, bude vám zase odměřeno." (Matouš 7, 1.) - Jaký pojem spravedlnosti, "spravedlivého" soudce!...
"Nebo milujete-li ty, kdož vás milují, jakou odměnu máte? Zdaliž i publikáni téhož nečiní? A budete-li pozdravovati toliko bratří svých, což obzvláštního činíte? Však i publikáni to činí." (Matouš 5, 46.) - Princip křesťanské lásky: chce být nakonec dobře zaplacena...
"Jestliže pak neodpustíte lidem pádů jejich, aniž Otec váš odpustí vám pádů vašich." (Matouš 6, 15.) - Což velmi kompromituje uvedeného "otce"...
"Ale hledejte nejprv království Božího a spravedlnosti jeho, a toto vše bude vám přidáno." (Matouš 6, 33.) - Toto vše: totiž strava, oděv, veškerá potřeba životní. Omyl, skromně řečeno... Krátce předtím se Bůh ukazuje co krejčí, aspoň v jistých případech...
"Radujte se v ten den a veselte se, nebo aj, odplata vaše mnohá bude v nebesích. Takť zajisté činívali prorokům otcové jejich." (Lukáš 6, 23.) - Nestydatá sebranka! Přirovnává se už k prorokům...
"Zdaliž nevíte, že chrám Boží jste a Duch Boží ve vás přebývá? Jestližeť kdo chrámu Božího poskvrňuje, tohoť zatratí Bůh; nebo chrám Boží svatý jest, jenž jste vy." (Pavel, 1. ep. Korintským 3, 16.) - Něčím takovým nelze ani dost pohrdat...
"Nevíte-liž, že svatí svět souditi budou? I poněvadž od vás souzen má býti svět: kterakž nehodni jste, těch nejmenších věcí rozsuzovati?" (Pavel, 1. ep. Korintským 6, 2.) - Pohříchu to nejsou jen slova někoho, kdo patří do blázince... Tento strašlivý podvodník pokračuje doslova: "Zdaliž nevíte, že anděly souditi budeme? Co pak tyto časné věci?"...
"Zdaliž Bůh neobrátil moudrosti tohoto světa v bláznovství? Nebo když v moudrosti Boží svět nepoznal skrze moudrost Boha, zalíbilo se Bohu skrze bláznové kázání spasiti věřící...; nemnozí moudří podle těla, nemnozí mocní, nemnozí urození povoláni jsou. Ale což bláznivého jest u světa, to vyvolil Bůh, aby zahanbil moudré; a to, což jest u světa mdlé, vyvolil Bůh, aby zahanbil silné; a neurozené u světa a za nic položené vyvolil Bůh, anobrž kteréž nejsou, aby ty věci, kteréž jsou, zahladil. Proto, aby se nechlubilo před obličejem jeho žádné tělo." (Pavel, 1. ep. Korintským 1, 20 nn.) - Kdo chce rozuměti tomuto místu, svědectví to prvého řádu pro psychologii každé čandalské morálky, nechť přečte první pojednání mé Genealogie morálky: v ní byl poprvé na světlo vynesen protiklad vznešené morálky a morálky čandalské, zrozené z resentimentu a bezmocné msty. Pavel byl největší ze všech apoštolů pomsty...

46.
- Co z toho plyne? Že je dobře obléci rukavice, čteme-li Nový zákon. Blízkost tolika nečistoty téměř k tomu nutí. "Prvotní křesťany" bychom si stejně pro styk nevybrali jako polské židy: ne že by proti nim bylo třeba i jenom námitky... Jedni i druzí páchnou. Marně jsem slídil v Novém zákoně i jen po jediném sympatickém rysu; není v něm nic, co by bylo svobodné, dobrotivé, prostosrdečné, poctivé. Lidskost se tu ještě ani nepočala, - instinkty čistotnosti chybí... Jsou jen špatné instinkty v Novém zákoně, není odvahy ani k těmto špatným instinktům. Všechno v něm je zbabělost, je zavírání očí a sebeklam. Každá kniha se zdá čistotnou po přečtení Nového zákona: četl jsem, abych dal příklad, s rozkoší bezprostředně po Pavlovi nejpůvabnějšího, nejnevázanějšího posměváčka Petronia, o němž by se dalo říci, co psal Domenico Boccaccio[6] vévodovi z Parmy[7] o Cesarovi Borgovi: "è tutto festo" - nesmrtelně zdráv, nesmrtelně jarý a zdařilý... Tito malí svatoušci se totiž přepočítávají v hlavní věci. Útočí, ale všemu, nač útočí, se tím dostává vyznamenání. Koho napadne nějaký "prvotní křesťan", toho nepošpiní... Naopak: je to čest, mít proti sobě "prvotní křesťany". Čteme Nový zákon nikoli bez záliby v tom, s čím se v něm špatně nakládá, - ani nemluvě o "moudrosti tohoto světa", kterou se drzý chvastoun marně pokouší zhanobit "bláznovým kázáním"... Ale i farizejci a zákoníci mají svůj prospěch z takových protivníků: jistě už za něco stáli, když byli tak neslušně nenáviděni. Pokrytectví - to by tak byla výčitka, kterou by směli dělat "prvotní křesťané"! Koneckonců byli to privilegovaní: to stačí, čandalská nenávist nepotřebuje jiných důvodů. "Prvotní křesťan" - obávám se, že i "poslední křesťan", jehož se snad ještě dožiji - je z nejspodnějšího instinktu povstalcem proti všemu privilegovanému, - žije, bojuje, vždy za "rovná práva"... Přihlédneme-li blíže, nemá volby. Chce-li kdo být, pro svou osobu, "vyvoleným Páně" - nebo "chrámem Páně", nebo "soudcem nad anděly", - pak je každý jiný princip výběru, například podle poctivosti, podle ducha, podle mužnosti a hrdosti, podle krásy a svobody srdce, prostě "světem", - vtělením zla... Morálka: každé slovo v ústech "prvotního křesťana" je lež, každé jednání, jež koná, je zvrácenost instinktů, - všechny jeho hodnoty, všechny jeho cíle jsou škodlivé, ale koho nenávidí, co nenávidí, to je hodnotné... Křesťan, zvláště kněžský křesťan, je kritériem hodnot. - Mám ještě říci, že se v celém Novém zákoně vyskytuje jen jediná postava, již jest ctíti? Pilatus[8], římský místodržitel. Aby vážně pojímal tahanici mezi Židy - k tomu se nepřemůže. O Žida více nebo méně - co na tom?... Povznesený výsměch Římana, před nímž se nestoudně zneužívá slova "pravda", obohatil Nový zákon o jediné slovo, jež má cenu, - které jest jeho kritikou, přímo jeho zničením: "Co je pravda!"...

47.
- Co nás odděluje, není to, že nenalézáme boha ani v dějinách, ani v přírodě, ani za přírodou, nýbrž že vidíme v tom, co bylo božsky uctíváno, nikoli něco "božského", nýbrž něco ubohého, absurdního, škodlivého, nikoli jen omyl, nýbrž zločin na životě... Popíráme boha jakožto boha... Kdyby nám dokázali tohoto boha křesťanů, ještě méně bychom dovedli v něco věřit. - Řečeno formulí: deus qualem Paulus creavit, dei negatio.[9] - Náboženství, které se, jako křesťanství, nedotýká v žádném bodě skutečnosti, které ihned padá, jakmile skutečnost dojde i jen v jediném bodě práva, musí po právu být na smrt nepřítelem "moudrosti světské", to jest vědě, - schválí všechny prostředky, jimiž může být otrávena, pomluvena, ve špatnou pověst uvedena kázeň ducha, ryzost a přísnost ve věcech svědomí ducha, vznešená chladnost a svoboda ducha. "Víra" v podobě imperativu, toť veto proti vědě - in praxi lež za každou cenu... Pavel[10] pochopil, že lži - že "víry" bylo třeba; církev zase později pochopila Pavla. - Onen "bůh", jejž si Pavel vynalezl, bůh, jenž "vniveč obrací" "moudrost světskou" (v užším smyslu obě veliké odpůrkyně veškeré pověry, filologii a medicínu[11]), toť ve skutečnosti jen tolik, že Pavel sám se rezolutně rozhodl k tomu: zvát svou vlastní vůli "bohem", tórou, to je arcižidovské. Pavel chce vniveč obrátit "moudrost světskou": jeho nepřáteli jsou dobří filologové a lékaři alexandrinského školení, - proti nim zvedl válku. Opravdu, člověk není filologem a lékařem, aby nebyl spolu také Antikristem. Kdo je filolog, vidí totiž za "svaté knihy", kdo je lékař, vidí za fyziologickou sešlost typického křesťana. Lékař řekne "nevyléčitelné", filolog řekne "podvod"...

48.
- Rozuměl vůbec někdo slavné historii, která stojí na počátku bible, - jak pekelnou hrůzu měl bůh z vědy?... Nikdo jí nerozuměl. Tato kniha kněžská, par excellence, počíná se, po právu, velikou vnitřní potíží knězovou: on má jen jediné veliké nebezpečí, tudíž má "bůh" jen jediné veliké nebezpečí. -
Starý bůh, zcela "duch", zcela velekněz, dokonalost sama, prochází se ve své zahradě: jenže se nudí. Proti nudě i bozi marně bojují. Co učiní? Vynajde člověka, - člověk je zábavný... Leč ejhle, i člověk se nudí. Slitování boží nad jedinou bědou, kterou mají všechny ráje, nezná mezí: stvořil vbrzku ještě jiná zvířata. První chyba, jíž se bůh dopustil: člověk neshledal zvířata zábavnými, - panoval jim, nechtěl ani být "zvířetem". - Tudíž stvořil bůh ženu. A vskutku, dlouhé chvíli byl nyní konec - ale také ještě jiným věcem! Žena byla druhá chyba, jíž se bůh dopustil. - "Žena je svou podstatou had, Heva"[12] - to ví každý kněz; "od ženy pochází každé neštěstí ve světě" - to ví rovněž každý kněz. "Tudíž pochází od ní také věda"... Teprve ženou se naučil člověk okoušeti ze stromu poznání. - Co se stalo? Na starého boha padla pekelná hrůza. Člověk sám se stal jeho největší chybou, bůh si stvořil rivala, věda činí bohorovným, - je konec kněžím a bohům, stane-li se člověk vědeckým! - Morálka: věda je vtělení všeho zakázaného, - jedině ona je zakázána. Věda je první hřích, zárodek všeho hříchu, dědičný hřích. Jen toto je morálka. - "Nemáš poznati": - ostatní z toho plyne. - Pekelná hrůza nezabránila bohu, aby nebyl chytrým. Jak se bránit vědě? To se mu nadlouho stalo hlavním problémem. Odpověď: pryč z ráje s člověkem! Štěstí, zahálka přivádí k myšlení, - všechny myšlenky jsou špatné myšlenky... Člověk nemá myslit. - A "vtělený kněz" vynalézá bídu, smrt, nebezpečí života v těhotenství, strázeň všeho druhu, stáří, lopotu, především nemoc, - vesměs prostředky v boji s vědou! Bída nedovoluje člověku, aby myslil... A přesto! Hrůza! Dílo poznání se vypíná do výše, ztékajíc nebesa, chystajíc soumrak bohům, - co počít! - Starý bůh vynalézá válku, rozdělí národy, učiní, aby se lidé navzájem ničili (- kněží vždycky potřebovali války...). Válka - mimo jiné veliký kazimír vědy! - Neuvěřitelné! Poznání, emancipace od kněze, přibývá i navzdory válkám. - I vzejde starému bohu poslední rozhodnutí: "Člověk se stal vědeckým - nic naplat, musíme ho utopit!"...

49.
- Bylo mi porozuměno. Začátek bible obsahuje celou psychologii kněze. - Kněz zná jen jedno veliké nebezpečí: to je věda, - zdravé ponětí o příčině a následku. Ale vědě se daří celkem jen za šťastných poměrů, - je třeba míti času, míti ducha nazbyt, aby došlo k "poznání"... "Tudíž je třeba učinit člověka nešťastným", to byla vždycky logika kněží. Lze již uhodnout, co se tím teprve dostalo, podle této logiky, na svět: - "hřích"... Pojem viny a trestu, celý "mravní řád světa" byl vynalezen proti vědě - proti tomu, aby se člověk odpoutal od kněze... Člověk nemá hledět ven, má hledět do sebe; nemá vidět chytře a opatrně, jako někdo, kdo se učí, do věcí, nemá vůbec vidět: má trpět... A má trpěti tak, aby vždy potřeboval kněze. - Pryč s lékaři! Spasitele je třeba. - Pojem viny a trestu, v to čítaje učení o "milosti", o "vykoupení", o "odpuštění" - lži skrz naskrz a beze vší psychologické reality - jsou vynalezeny, aby zničily lidský smysl pro příčiny: jsou atentátem na pojem příčiny a účinku! - A nikoli atentát pěstí, nožem, s poctivostí v nenávisti i lásce! Nýbrž z nejzbabělejších, nejlstivějších, nejnižších instinktů! Kněžský atentát! Příživnický atentát! Vampýrství bledých podzemních upírů!... Nejsou-li již přirozené následky nějakého činu "přirozenými", nýbrž myslí-li se, že jsou způsobeny pojmovými strašidly pověry, "bohem", "duchy", "dušemi", že jsou pouze "morálními" důsledky, že jsou odměnou, trestem, pokynem, výchovným prostředkem, pak je zničen předpoklad poznání, - pak byl na lidstvu spáchán největší zločin. - Hřích, ještě jednou to říkám, tato forma lidského sebeprznění par excellence, je vynalezen, aby znemožnil vědu, kulturu, každé povýšení a povznesenost člověka; kněz panuje vynálezem hříchu.

5. část >>>

<<< 3. část



POZNÁMKY:

[1] Niaiserie - žert, pošetilost. - pozn. překl. J. F.
[2] Stoicismus - filosofická škola řecká, založená Zénónem z Kitia (kol. r. 300 př. Kr.); tím, že se má věřit Pavlovi, vyškolenému stoickým osvícenstvím, když si z halucinace upravuje důkaz, že Ježíš ještě žije - tím Nietzsche naznačuje svůj názor, že řecká filosofie Pavlovi pomohla svou sofistikou k "posvátným lžím" kněží, určeným pro lid. Nietzschův poměr k stoicismu není jednotný; je mu sympatický "koloběhem věcí", jindy zas jej odmítá pro myšlenky, jimiž se stoicismus blíží křesťanství (např. v "Ecce homo"). - pozn. překl. J. F.
[3] Mohamed - zakladatel náboženství (v 7. stol. po Kr.) nesoucí jeho jméno (též islám). Nietzsche jej klade rád proti křesťanství, ale jindy i jeho zahrnuje právě do typu "zakladatelů náboženství", znamenaného "posvátnou lží". - pozn. překl. J. F.
[4] Synonymum - slovo stejného významu při odlišném znění. - pozn. překl. J. F.
[5] zpovědi "krásných duší" - ironická parafráze z Goetheova románu Viléma Meistera léta učednická. - pozn. Mis.
[6] Boccaccio Domenico - nejedná se o slavného Giovanniho Boccaccia, autora "Dekameronu", jak mylně uvádí překladatel Josef Fischer ve svých poznámkách; neboť Giovanni Boccaccio (1313-1375) nemohl Cesare Borgiu (1475-1507) ještě znát. Historická osoba, jménem Domenico Boccaccio prostě neexistuje. Nietzsche se zde zřejmě dopustil nějaké záměny - ale jaké?... - poznámka Misantropova.
[7] Parma - město v severní Itálii, jižně od Pádu. - pozn. překl. J. F.
[8] Pilatus - Pontius Pilatus, římský místodržitel v Palestině v době, kdy Kristus byl ukřižován. - pozn. překl. J. F.
[9] Deus qualem Paulus creavit dei negatio = bůh, jakého Pavel stvořil, toť popření boha. - pozn. překl. J. F.
[10] Pavel - apoštol (zemřel r. 64 po Kr.); Pavlovo křesťanství znamená osamostatnění od židovství, na rozdíl od "židovského křesťanství" Petrova, křesťanství hellénské. U Nietzsche vystupuje Pavel (snad pro svůj židovský původ) jako dovršitel všeho židovského v křesťanství. - pozn. překl. J. F.
[11] Filologie a lékařství - pro svou kritičnost jsou právě tyto vědy uvedeny jako představitelé odporu k náboženství (Nietzsche sám začal svou vědeckou činnost filologií). - pozn. překl. J. F.
[12] Heva = Eva. - pozn. překl. J. F.
[13] In maiorem dei honorem - k větší slávě boží. - pozn. překl. J. F.
[14] Folie circulaire - střídavé, cyklické šílenství. - pozn. překl. J. F.
[15] In hoc signo - v tomto znamení (narážka na slova, jež se podle pověsti zjevila před rozhodnou bitvou císaři Konstantinovi na nebi vedle kříže). - pozn. překl. J. F.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Aktuální články

Reklama
Další mé stránky:

Hledáš něco pouze na mých stránkách?
Tip: Prohledávej je mým vlastním vyhledávačem MiSearch!
https://www.google.cz/cse/publicurl?cx=013770122102643942506:cu-cqhoxcdm