Friedrich Nietzsche: Antikrist - 5.

19. října 2010 v 20:07 | Misantrop |  Četba
50.
- Neodpustím si na tomto místě psychologii "víry" "věřících", a to ve prospěch, jakož se sluší, právě "věřících". Není-li ještě dnes nedostatek takových, kteří nevědí, do jaké míry je neslušné být "věřícím" - čili příznak dekadence, zlomené vůle k životu -, zítra již to vědět budou. Můj hlas dosáhne i nedoslýchavých. - Zdá se, nepřeslechl-li jsem se arci, že je mezi křesťany jakési kritérium pravdy, jež se nazývá "důkazem síly". "Víra dává blaženství: tudíž je pravdivá." - Dalo by se tu především namítnout, že právě to, že víra dává blaženství, není dokázáno, nýbrž jen slíbeno: blaženství vázáno na podmínku "víry", - člověk dojít blaženství, protože věří... Ale že skutečně nastane, co kněz slibuje věřícímu pro onen svět, nepřístupný jakékoli kontrole, čím to by se dalo dokázat? - Domnělý "důkaz síly" je tedy v podstatě zase jen víra, že se dostaví účinek, který si od víry slibujeme. Řečeno formulí: "věřím, že víra dává blaženství; - tudíž je pravdivá." Ale tím jsme již u konce. Toto "tudíž", toť absurdnost sama kritériem pravdy. - Ale dejme tomu, s jistou povolností, že je dokázáno, že víra dává blaženství (- že to není jen přání, není jen slíbeno trochu podezřelými ústy knězovými): bylo by kdy blaženství - odborněji řečeno, rozkoš - důkazem pravdy? Tak naprosto jím není, že mluví-li pocity rozkoše do otázky: "co je pravda?", podává to téměř protidůkaz, rozhodně však to budí nejvyšší podezření proti "pravdě". Důkaz "rozkoše" je důkazem pro "rozkoš", - nic víc; odkud u všech všudy by bylo jisto, že by zrovna pravdivé soudy působily více radosti nežli nepravdivé a že by podle jakési prestabilizované harmonie nutně přivodily příjemné pocity? - Zkušenost všech přísných, všech hluboce založených duchů učí, že je tomu naopak. Každou píď pravdy musil člověk sám na sobě vydobýt, musil za to vydat všanc všechno, na čem jinak lpí srdce, naše láska, naše důvěra v život. Je k tomu třeba velikosti duše: služba pravdě je služba nejtvrdší. - Copak znamená být poctivým ve věcech ducha? Být přísným na vlastní srdce, pohrdat "krásnými city", dělat si svědomí z každého Ano a Ne! - Víra dává blaženství: tudíž lže...

51.
Že víra za jistých okolností dává blaženství, že blaženství ještě nedělá z utkvělé myšlenky pravdivou myšlenku, že víra hory nepřenáší, že je však nanáší, kde jich není: letmá obchůzka blázincem o tom poučí sdostatek.Nepoučí ovšem kněze: neboť ten popírá instinktivně, že nemoc je nemocí, blázinec blázincem. Křesťanství potřebuje nemoc, asi jako helénství potřebuje nadbytek zdraví, - udělat nemocným, toť vlastní úmysl v pozadí celé soustavy léčebných procedur církve. A církev sama - není jí katolický blázinec vrcholným ideálem? - Není jí země vůbec blázincem? - Náboženský člověk, jak ho chce církev, je typický dekadent; doba, kdy náboženská krize opanuje některý národ, je vždy znamenána nervovými epidemiemi; "vnitřní svět" náboženského člověka se podobá k nerozeznání "vnitřnímu světu" lidí předrážděných a vyčerpaných; "nejvyšší" stavy, které vyvěsilo křesťanství jako hodnoty všech hodnot nad lidstvem, jsou epileptoidní formy, - církev svatořečila in maiorem dei honorem[1] jen blázny nebo veliké podvodníky... Dovolil jsem si jednou označit celý křesťanský trénink pokání a vykoupení (studuje se dnes nejlépe v Anglii) za metodicky zplozenou folie circulaire[2], ovšemže na půdě k tomu již připravené, to jest důkladně morbidní. Není nikomu dáno na vůli stát se křesťanem: nelze být na křesťanství "obrácen", - je třeba být k tomu sdostatek chorým... My ostatní, kdo máme odvahu ke zdraví a také k pohrdání, jak my smíme pohrdat náboženstvím, jež učilo nerozumět tělu! Jež se nechce zbavit pověry o duši! Jež dělá z nedostatečné výživy "zásluhu"! Jež potírá zdraví, jako by potíralo nepřítele, ďábla, pokušení! Jež si namlouvalo, že je možno nosit "dokonalou duši" v těle rovném zdechlině, a jež si k tomu potřebovalo upravit nový pojem "dokonalosti", bledou, chorobnou, idioticky blouznivou bytost, tak zvanou "svatost", - svatost, pouhá to řada příznaků těla zchudlého, enervovaného, nevyléčitelně zkaženého!... Křesťanské hnutí je jakožto hnutí evropské předem souhrnným hnutím lidského braku a spodiny všeho druhu (jež chce křesťanstvím dosíci moci). Nevyjadřuje úpadek určité rasy, je to shluk dekadenčních forem, které se odevšad k sobě tlačí a hledají. Co umožnilo křesťanství, není, jak se myslí, korupce vlastního starověku, vznešeného starověku: nelze ani dosti tvrdě odporovat učenému idiotství, které ještě dnes něco takového tvrdí. - V době, kdy se pokřestily choré, zkažené čandalské vrstvy v celém impériu, byl tu právě protichůdný typ, vznešenost, ve své nejkrásnější a nejzralejší podobě. Veliký počet opanoval pole; demokratismus křesťanských instinktů zvítězil... Křesťanství nebylo "národní", nebylo podmíněno rasou, - obracelo se na vyděděnce života všeho druhu, mělo své spojence všude. Křesťanství má na dně zákeřnou mstivost nemocných, instinkt namířený proti zdravým, proti zdraví. Všechno zdařilé, hrdé, svévolné, především krása bolí je do uší a do očí. Ještě jednou připomínám neocenitelné slovo Pavlovo: "Což jest u světa mdlé, cožbláznivého jest u světa, neurozené u světa a za nic položené, vyvolil bůh": to byla formule, in hoc signo[3] zvítězila dekadence. - Bůh na kříži - nerozumějí lidé stále ještě strašlivé záludnosti tohoto symbolu? - Všechno, co trpí, všechno, co visí na kříži, je božské... My všichni visíme na kříži, tudíž my jsme božští... My jediní jsme božští... Křesťanství bylo vítězstvím, vznešenější smýšlení na něm ztroskotalo, - křesťanství bylo dosud největším neštěstím lidstva. -

52.
Křesťanství potírá také veškerou zdařilost ducha, - hodí se mu jen chorý rozum co rozum křesťanský, straní všemu idiotickému, vynáší klatbu na "ducha", na pýchu zdravého ducha. Protože choroba patří k podstatě křesťanství, musí být i typicky křesťanský stav, "víra", formou choroby, musí církev odmítnout všechny přímé, poctivé, vědecké cesty k poznání jakožto cesty zakázané. Už pochybnost je hřích... Naprostý nedostatek psychologické čistotnosti u kněze - prozrazující se pohledem - je následkem dekadence, - je třeba pozorovat hysterické ženštiny, z druhé strany rachitické děti se zřetelem na to, jak pravidelně je výrazem dekadence instinktivní falešnost, záliba ve lhaní, aby se lhalo, neschopnost přímých pohledů a kroků. "Víra" znamená nechtít vědět, co je pravda. Pietista, kněz obojího pohlaví, je falešný, protože je chorý: jeho instinkt žádá, aby se pravda v žádném bodě nedomohla práva. "Co činí chorým, je dobré; co pochází z plnosti, z nadbytku, z moci, je zlé": tak cítí věřící. Předurčenost ke lži - z toho uhodnu každého předurčeného teologa. - Jiným znakem teologa je jeho neschopnost k filologii. Filologií tu má být rozuměno, ve smyslu velmi obecném, umění dobře číst, - umět vyčíst fakta, aniž je zfalšujeme interpretací, aniž ztratíme touhou po pochopení opatrnost, trpělivost, jemnost. Filologie jakožto efexis[4] v interpretaci: ať už jde o knihy, o novinky denního tisku, o osudy nebo fakta povětrnostní, - ani nemluvě o "spáse duše"... Způsob, jak vykládá teolog, jedno zda v Berlíně či v Římě, z vyššího osvětlení žalmů Davidových "slovo písma" nebo něco, co prožil, například vítězství vojska své vlasti, je vždycky tak smělý, že se filolog z toho chytá stropu. A co si teprve počne, když si pietisté[5] a jiné švábské krávy upravují ubohou všednost a zatuchlost svého života "prstem božím" v zázrak "milosti", "prozřetelnosti", "spásných zkušeností"! Nejskromnější vynaložení ducha, abych neřekl slušnosti, musilo by přece tyto interprety přivést k tomu, aby se přesvědčili, jak naprosto dětinské a nedůstojné je takové zneužívání božské pohotovosti. Při sebemenší míře zbožnosti v těle měl by nám být bůh, jenž vyléčí v pravý čas rýmu nebo jenž nám dá vstoupit do vozu v okamžiku, kdy se strhne veliký déšť, bohem tak absurdním, že by bylo třeba ho zrušit, i kdyby existoval. Bůh služebníkem, listonošem, pranostikářem - v podstatě slovo pro nejhloupější druh všech náhod... "Božská prozřetelnost", jak v ni ještě dnes věří přibližně každý třetí člověk ve "vzdělaném Německu", byla by námitkou proti bohu, nad niž by nebylo ani možno vymyslit silnější. A na každý pád je námitkou proti Němcům!...

53.
- Že mučedníci něco dokazují pro pravdivost nějaké věci, v tom je tak málo pravdy, že bych popíral, že kdy jaký mučedník měl něco společného s pravdou. Tónem, jímž mučedník hází světu na hlavu, co považuje za pravdu, projevuje se už tak nízký stupeň intelektuální poctivosti, taková tupost v otázce "pravdy", že není nikdy třeba mučedníka vyvracet. Pravda není nic, co by jeden měl a jiný neměl: tak mohou o pravdě smýšlet leda sedláci nebo apoštolové sedláků: jako Luther. Můžeme být jisti, že ve věcech ducha stále vzrůstá podle stupně svědomitosti skromnost, uskromnění v tomto bodě. Vyznat se v patero věcech a odmítnout jemnou rukou, že kromě toho něco víme... "Pravda", jak slovu rozumí každý prorok, každý sektář, každý volnomyšlenkář, každý socialista[6], každý církevník, je dokonalý důkaz, že se ještě ani nezapočalo s onou kázní ducha a sebepřemáháním, jichž je třeba k nalezení nějaké malé, sebemenší pravdy. - Mučednické smrti byly, mimochodem řečeno, velikým neštěstím v dějinách: sváděly... Závěr všech idiotů, v to čítaje ženu a lid, že něco jest na věci, za kterou někdo jde na smrt (nebo jež dokonce jako prvotní křesťanství vyvolává epidemickou touhu po smrti), - tento závěr se stal nevýslovnou brzdou zkoumání, duchu zkoumání a opatrnosti... Mučedníci škodili pravdě... I dnes ještě stačí jen krutost pronásledování, aby dala sektářství o sobě sebelhostejnějšímu ctihodné jméno. - Jakže? Mění to něco na hodnotě nějaké věci, že někdo za ni položí život? - Omyl, jenž se stane ctihodným, je omyl, jenž má o svůdné kouzlo víc: myslíte, že bychom vám dali, vy páni teologové, příležitost dělat mučedníky své lži? - Lze vyvrátit věc tím, že ji dáme uctivě k ledu, - taktéž lze vyvrátit teology... Právě to byla světodějná hloupost všech pronásledovatelů, že dodali věci protivníků zdání ctihodnosti, - že jí dali darem fascinaci mučednictví... Žena ještě dnes klečí na kolenou před omylem, protože jí řekli, že někdo za něj zemřel na kříži. Cožpak kříž je argument? - Leč o tom všem pronesl jeden jediný slovo, jehož by bylo bývalo zapotřebí od tisíců let, - Zarathustra.
Znamení krvavá psali na cestu, kterou kráčeli, a jejich pošetilost kázala, že krví se dokazuje pravda.
Krev je však pravdy nejhorším svědkem; krví se otráví též nejčistší učení a zvrhne se v blud a nenávist srdcí.
A jde-li kdo ohněm za své učení, - co tím dokáže! Žádoucnější je věru, aby z vlastního žáru vlastní učení vzcházelo!

54.
Nedejme se zmásti: velicí duchové jsou skeptici. Zarathustra je skeptik. Síla, svoboda ze síly a z nadbytku síly ducha se dokazuje skepsí. Lidé pevného přesvědčení nepadají vůbec na váhu, jde-li zásadně o hodnotu a nehodnotu. Přesvědčení jsou žaláře. Nevidí dost do dáli, nevidí pod sebe: ale aby kdo směl mluvit do hodnoty a nehodnoty, musí vidět pět set přesvědčení pod sebou, - vidět za sebou... Duch, jenž chce něco velikého, jenž i prostředky k tomu chce, je nutně skeptikem. Být svoboden od přesvědčení všeho druhu, moci svobodně hledět, to patří k síle... Veliká vášeň, základ a moc jeho bytí, ještě osvícenější, ještě despotičtější, nežli je takový duch sám, zabírá celý jeho intelekt; zbavuje ho skrupulí; dodává mu odvahy dokonce k nesvatým prostředkům; dopřává mu za jistých okolností přesvědčení. Přesvědčení prostředkem: mnohého lze dosíci jen pomocí nějakého přesvědčení. Veliká vášeň potřebuje, spotřebuje přesvědčení, nepodrobuje se jim, - je si vědoma své suverenity. - Naopak: potřeba víry, něčeho nepodmíněného, jde-li o Ano a Ne, carlylismus[7], bude-li mi prominuto toto slovo, je potřebou slabosti. Člověk víry, "věřící" všeho druhu, je nutně člověk závislý, - takový, jenž nemůže sebe dosadit za účel, jenž vůbec nemůže sám ze sebe účely vytyčit. "Věřící" nepatří sobě, může být jen prostředkem, musí být spotřebován, potřebuje někoho, kdo ho spotřebuje. Jeho instinkt vzdává největší poctu morálce odosobnění: k ní ho přemlouvá všechno, jeho chytrost, jeho zkušenost, jeho marnivost. Víra všeho druhu je sama výrazem odosobnění, sebeodcizení... Uvážíme-li, jak nezbytný je většině lidí regulativ, který je zvenčí váže a zpevňuje, jak je nátlak, otroctví ve vyšším smyslu, jedinou a poslední podmínkou, za které prospívá člověk slabší vůle, zvláště pak žena: pak porozumíme také přesvědčení, "víře". Člověk s přesvědčením má v něm svou páteř. Nevidět mnoho věcí, nebýt v žádném bodě nezaujat, být skrz naskrz straníkem, mít přísnou a nutnou optiku všech hodnot - toto jediné působí, že takový druh člověka vůbec trvá. Ale tím je protikladem, antagonistou všeho pravdivého, - pravdy... Věřícímu není dáno na vůli, aby vůbec měl svědomí pro otázku "pravda" a "nepravda": být na tomto místě poctivým bylo by ihned jeho záhubou. Patologická podmíněnost jeho optiky dělá z přesvědčeného člověka fanatika - Savonarola[8], Luther, Rousseau[9], Robespierre[10], Saint-Simon[11] -, typ protichůdný duchu silnému, osvobodivšímu se. Ale veliký postoj těchto chorých duchů, těchto epileptiků pojmu, působí na veliké davy, - fanatikové jsou pitoreskní, lidstvo raději vidí gesta, než aby slyšelo důvody.

55.
O krok dále v psychologii přesvědčení, "víry". Dávno již jsem dával na uváženou, nejsou-li lidská přesvědčení nebezpečnějšími nepřáteli nežli lži ("Lidské, příliš lidské" I, aforismus 54 a 483). Tentokrát hodlám dát rozhodující otázku: je vůbec protiklad mezi lží a přesvědčením? - Všechen svět tomu věří; ale čemu nevěří všechen svět! - Každé přesvědčení má své dějiny, své průpravné formy, své pokusy a omyly: stává se přesvědčením, když jím dlouho nebylo, když jím ještě déle sotva bylo. Jakže? Nemohla by být mezi těmito embryonálními formami přesvědčení také lež? - Někdy je třeba jen výměny osob: v synu se stává přesvědčením, co v otci ještě bylo lží. - Nazývám lží: nechtít něco vidět, co vidíme, nechtít něco tak vidět, jak to vidíme: nepadá na váhu, dojde-li ke lži před svědky nebo beze svědků. Nejobyčejnější lež je ta, jíž člověk obelhává sama sebe; obelhávat jiné je poměrně výjimečný případ. - Nuže, nechtít vidět, co vidíme, nechtít vidět tak, jak to vidíme, toť téměř první podmínka pro všechny, kdo jsou straníky, v jakémkoli smyslu: člověk stranický se nezbytně stává lhářem. Německé dějepisectví například je přesvědčeno, že Řím znamenal despocii, že Germáni vnesli do světa ducha svobody. Jaký je rozdíl mezi tímto přesvědčením a lží? Smíme se ještě divit, mají-li z instinktu všechny strany i němečtí historikové veliká slova morálky v ústech, - že se morálka téměř udržuje tím, že ji straník všeho druhu potřebuje každou chvíli? - "Toť naše přesvědčení: vyznáváme je před celým světem, žijeme a umíráme za ně, - respekt ke všemu, co má přesvědčení!" - Podobné věci jsem slyšel dokonce z úst antisemitů. Naopak, pánové! Antisemita se tím naprosto nestane slušnějším, že lže ze zásady... Kněží, kteří jsou v takových věcech jemnější a velmi dobře chápou námitku, jež tkví v pojmu přesvědčení, to jest v pojmu zásadní, poněvadž účelné prolhanosti, převzali od Židů tu chytrost, že vsunuli na tomto místě pojem "boha", "vůle boží", "zjevení božího". Také Kant[12] se bral svým kategorickým imperativem stejnou cestou: v tom se jeho rozum stal praktickým. - Jsou otázky, kde člověku nepřísluší rozhodovat o pravdě a nepravdě; všechny nejvyšší otázky, všechny nejvyšší hodnotní problémy jsou mimo lidský rozum... Pochopit hranice rozumu, - to teprve je vpravdě filosofie... K čemu dal bůh člověku zjevení? Byl by bůh učinil něco zbytečného? Člověk nemůže sám od sebe vědět, co je dobré a zlé, proto jej bůh naučil své vůli... Morálka: kněz nelže, - není otázky "pravda" či "nepravda" v takových věcech, o nichž mluví kněží; tyto věci ani nedovolují lhát. Neboť aby se dalo lhát, musili bychom umět rozhodnout, co zde je pravda. Ale to právě člověk neumí; knězi je to dáno jen co troubeli božímu. - Takovýto kněžský sylogismus naprosto není jen židovský a křesťanský; právo na lež a chytrost "zjevení" přináleží kněžskému typu, kněžím dekadenčním stejně jako kněžím pohanským (- pohany jsou všichni, kdož životu přisvědčují, jimž "bůh" je slovem pro veliké Ano všem věcem). - "Zákon", "vůle boží", "svatá kniha", "inspirace" - vesměs slova pro podmínky, za kterých kněz dochází moci, jimiž svou moc udržuje, - tyto pojmy najdeme v základech všech kněžských organizací, všech kněžských nebo filosoficko-kněžských vládních útvarů. "Posvátná lež" - společná Konfuciovi[13], zákoníku Manuovu[14], Mohamedovi, křesťanské církvi -: nechybí u Platóna. "Pravda je tu": to znamená, kde se to jen ozve, kněz lže...

56.
- Přijde konečně na to, za jakým účelem se lže. Že v křesťanství chybí "posvátné" účely, toť moje námitka proti jeho prostředkům. Jen špatné účely: otrávit, potupit, popřít život, pohrdat tělem, zneuctění a sebezprznění člověka pojmem hříchu, - tudíž jsou i jeho prostředky špatné. - Čtu s opačným pocitem zákoník Manuův, dílo nevyrovnatelné duchovnosti a převahy; bylo by hříchem proti duchu i jen je jmenovat jedním dechem s biblí. Uhodneme ihned: má skutečnou filosofii za sebou, v sobě, nikoli pouze páchnoucí judain z rabínismu a pověry, - dává i nejzhýčkanějšímu psychologovi, do čeho by kousl. Abychom nezapomněli hlavní věci, základního rozdílu od každé bible: vznešené stavy, filosofové a bojovníci drží tímto zákoníkem svou ruku nad davem; všude vznešené hodnoty, cit dokonalosti, přisvědčování životu, triumfující blaženost nad sebou i nad životem, - slunce spočívá na celé knize. - Všechny věci, na nichž křesťanství vybíjí svou nevyzpytatelnou sprostotu, například plození, žena, manželství, projednávají se tu vážně, s úctou, s láskou a důvěrou. Jak se vlastně může dát dětem a ženám do rukou kniha, která obsahuje ono bídácké slovo: "Pro kurevnictví má jeden každý svou ženu, a jedna každá svého vlastního muže... je lépe ženit se než horoucnost snášet"? A smí kdo být křesťanem, pokud je vznik člověka pokřesťanštěn, to jest pošpiněn pojmem neposkvrněného početí? Neznám knihy, v níž by se říkalo ženě tolik něžných a dobrotivých věcí jako v zákoníku Manuově; tito staří šedivci a světci mají způsob zdvořilosti k ženám, jenž snad není předstižen. "Ústa ženy" - praví se tu jednou, - "ňadra dívky, modlitba dítěte, kouř oběti jsou vždy čisté." Jiné místo: "Není vůbec nic čistšího nad světlo slunce, stín krávy, nad vzduch, vodu, oheň a nad dívčí dech." A ještě nakonec jedno místo - snad také posvátná lež -: "Všechny otvory těla nad pupkem jsou čisté, všechny pod ním jsou nečisté. Jen u dívky je čisto tělo celé."

6. část >>>

<<< 4. část



POZNÁMKY:

[1] In maiorem dei honorem - k větší slávě boží. - pozn. překl. J. F.
[2] Folie circulaire - střídavé, cyklické šílenství. - pozn. překl. J. F.
[3] In hoc signo - v tomto znamení (narážka na slova, jež se podle pověsti zjevila před rozhodnou bitvou císaři Konstantinovi na nebi vedle kříže). - pozn. překl. J. F.
[4] Efexis (řec.) - zastavení; řád; též podnět, důvod. - pozn. překl. J. F.
[5] Pietisté - protestantská sekta vzniknuvší v Německu koncem 17. století; kladli důraz na vnitřní zbožnost a prakticky účinné křesťanství proti slovní pravověrnosti oficiální luterské církve. Nietzschemu je patrně nesympatická hlavní vnější náboženská horlivost, která se mezi nimi později neobyčejně rozmohla. "Švábské krávy" - snad proto, že do lidových vrstev pronikl pietismus nejhlouběji a nejtrvaleji v jz. Německu, někdejším Švábsku. - pozn. překl. J. F.
[6] Socialisté - podle Nietzsche "apoštolové čandalů"; rozpor mezi hlasatelem aristokratického řádu a radikálními demokraty nelze překlenout. Nietzsche v nich vidí stejné "anarchisty", jako jsou prvotní křesťané, tak jako vůbec zdůrazňuje revolučnost křesťanského učení. - pozn. překl. J. F.
[7] Carlylismus - Tomáš Carlyle (1795-1881) - slavný britský spisovatel; "potřebou nepodmíněného Ano a Ne" Nietzsche patrně myslí jeho stále hodnotící stanovisko k historickým osobám a zjevům. - pozn. překl. J. F.
[8] Savonarola Girolamo (1452-1498) - italský reformátor, jenž se pokusil ve Florencii provést mravně náboženskou reformu všeho života (poněkud podobně jako později Kalvín v Ženevě), byl však vlivem svých církevních i světských odpůrců popraven, aniž se mu podařilo připravit v Itálii půdu reformaci. Nietzschemu byl nesympatický nejen jako "fanatik", nýbrž především jako reformátor. - pozn. překl. J. F.
[9] Rousseau J. J. (1712-1778) - je v "Antikristovi" veden jako typ fanatika, snad pro svůj radikální, citově založený demokratismus Nietzschemu jistě nesympatický. - pozn. překl. J. F. (viz výpisky z Rousseauových děl: Sny samotářského chodce a Rozpravy. - pozn. Mis.)
[10] Robespierre Maxmilian (1758-1794) - za Francouzské revoluce vůdce nekompromisního křídla jakobínů; povahou spíš chladný doktrinář nežli fanatik. - pozn. překl. J. F.
[11] Saint-Simon C. H. - jeden ze zakladatelů francouzského socialismu a sociologie (1760-1825); "fanatikem" je Nietzschemu snad pro svou fantastičnost a pro plány radikální sociální přestavby, Nietzschemu nesympatické. - pozn. překl. J. F.
[12] Kant Immanuel (1724-1804) - zakladatel moderního kriticismu; metodičností, soustavností, pedantickou životosprávou, slohovou těžkopádností pravý opak Nietzschův. Nietzsche zejména potírá jeho mravní dualismus, jenž pokládá mravní dobro za možné jen jako výsledek odosobnění, rozumového překonání přirozených sklonů; kdežto Nietzsche vidí ctnost v tom, k čemu vede životní instinkt. Kantův kategorický imperativ (nejvyšší mravní příkaz) je formulován zcela obecně: Jednej tak, abys mohl chtít, aby se zásada, podle níž jednáš, mohla stát zásadou obecného zákonodárství. Právě proti této obecnosti žádá Nietzsche, aby každý měl svůj kateg. imperativ. - pozn. překl. J. F.
[13] Konfucius - staročínský myslitel (v 6. století př. Kr.), jehož mravně-náboženské učení zdůrazňuje povinnosti člověka k sobě a k celku společnosti; chtěl obnovit patriarchální mravy zašlých dob. - pozn. překl. J. F.
[14] Manu - jméno přikládané původci indického zákoníku z doby rozkvětu buddhismu (s buddhismem ovšem nemá Manuův zákoník ideově nic společného, pouze snad dobu sepsání; traduje se však z mnohem starší doby - pozn. Mis.); kodifikuje práva a povinnosti jednotlivých kast. - pozn. překl. J. F.
[15] In flagranti - při činu. - pozn. překl. J. F.
[16] In infinitum - donekonečna. - pozn. překl. J. F.
[17] Pulchrum est paucorum hominum - krása je věcí nemnoha lidí. - pozn. překl. J. F.
[18] Čandala - nejnižší kasta indická. - pozn. překl. J. F.
[19] Exekutiva - výkonná moc. - pozn. překl. J. F.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Aktuální články

Reklama
Další mé stránky:

Hledáš něco pouze na mých stránkách?
Tip: Prohledávej je mým vlastním vyhledávačem MiSearch!
https://www.google.cz/cse/publicurl?cx=013770122102643942506:cu-cqhoxcdm