Friedrich Nietzsche: Antikrist - 6.

19. října 2010 v 20:08 | Misantrop |  Četba
57.
Přistihneme in flagranti[1] nesvatost křesťanských prostředků, změříme-li jednou křesťanský účel účelem zákoníku Manuova, - postavíme-li tento největší protiklad účelů do prudkého světla. Nebude kritikovi křesťanství ušetřeno, aby neuvedl křesťanství v opovržení. - Takový zákoník jako Manuův vzniká jako každý dobrý zákoník: shrnuje zkušenost, chytrost a experimentální morálku dlouhých staletí, uzavírá, netvoří už. Předpokladem kodifikace jeho druhu je poznání, že prostředky, jimiž se zjednává autorita pravdě pomalu a nákladně získané, jsou naprosto odlišné od těch, jimiž by se dokazovala. Zákoník nikdy nevypravuje o užitku, důvodech, kasuistice v předhistorii nějakého zákona: právě tím by pozbyl imperativního tónu, pozbyl by onoho "musíš", předpokladu toho, aby se poslouchalo. Problém tkví přesně v tom. - V jistém bodě vývoje určitého národa prohlásí jeho vrstva nejosvícenější, to jest vrstva nejdál zpět i ven vyhlédající, že je uzavřena zkušenost, podle níž se má žít - to jest, podle níž se vůbec může žít. Jejím cílem je, aby dostala pod střechu sklizeň co možná bohatou a úplnou z dob experimentu a zlé zkušenosti. Čemu tudíž teď jest především zabrániti, toť další ještě experimentování, trvání plynulého stavu hodnot, zkoumání, volba, kritizování hodnot in infinitum.[2] Proti tomu je stavěna dvojitá hráz: předně zjevení, to jest tvrzení, že rozum oněch zákonů není lidského původu, že nebyl pomalu a s chybami hledán a nalezen, nýbrž, jsa božského původu, že byl pouze sdělen, celý, dokonalý, bez dějin, darem, zázrakem... Za druhé pak tradice, to jest tvrzení, že zákon trval již od pradávna, že je nepietní, že je zločinem na předcích brát jej v pochybnost. Autorita zákona je odůvodněna tezemi: bůh jej dal, předkové jej žili. - Vyšší důvod takovéto procedury spočívá v úmyslu, aby vědomí bylo krok za krokem zatlačeno od života, jenž byl uznán správným (to jest, jenž byl dokázán nesmírnou a ostře prosívanou zkušeností): takže se dosáhne dokonalého automatismu instinktu, - předpokladu to jakéhokoli mistrovství, jakékoli dokonalosti v umění života. Vytyčit zákoník po způsobu Manuově znamená přiznat napříště určitému národu nárok, aby se stal mistrem, aby se stal dokonalým, - aby nejvyšší umění života bylo jeho ambicí. K tomu musí být uveden v nevědomí: toť účel každé posvátné lži. - Pořadí kast, nejvyšší, dominující zákon je pouze sankcí přírodního pořadí, přírodní zákonitosti prvého řádu, nad níž nemá moci žádná libovůle, žádná "moderní idea". V každé zdravé společnosti se rozestupují, navzájem se podmiňujíce, tři fyziologicky různě gravitující typy, z nichž každý má svou vlastní hygienu, svou vlastní říši práce, svůj vlastní způsob citu dokonalosti a mistrovství. Příroda, nikoli Manu, odděluje od lidí převážně duchovních i od lidí silných převážně svaly a temperamentem lidi třetí, kteří nevynikají v tom ani v onom, lidi prostřední, - tyto co veliký dav, ony co výběr. Nejvyšší kasta - říkám jim nejvzácnější - má pro svou dokonalost také výsady nejvzácnějších: k tomu patří představovat na zemi štěstí, krásu, dobrotivost. Jen nejduchovnější lidé mají dovolenu krásu, krásno vůbec: jen u nich dobrotivost není slabostí. Pulchrum est paucorum hominum[3]: dobro je výsada. Leč nic jim nemůže býti tak odepřeno jako ošklivé způsoby nebo pesimistický pohled, oko, které zošklivuje, - nebo dokonce rozhořčení nad tím, jak úhrnem vypadá svět. Rozhořčení je výsada čandalů; pesimismus taktéž. "Svět je dokonalý" - tak dí instinkt nejduchovnějších, instinkt přisvědčující -: nedokonalost, věci všeho druhu pod námi, distance, patos distance i čandala[4] patří ještě k této dokonalosti. Lidé nejduchovnější nalézají tím, že jsou nejsilnějšími, své štěstí v tom, v čem by jiní našli záhubu: v labyrintu, v tvrdosti k sobě i k jiným, v pokusu; jejich radostí je přemáhat sebe sama: asketismus se jim stává přirozeností, potřebou, instinktem. V těžkém úkolu vidí svou výsadu; zotavení v tom, že si pohrávají břemeny, jež jiné drtí... Poznání - toť forma asketismu. - Jsou nejúctyhodnějším druhem člověka: to nevylučuje, aby nebyli nejveselejší, nejroztomilejší. Panují, nikoli protože chtějí, nýbrž protože jsou; není jim dáno na vůli, aby byli druhými. - Druzí: to jsou strážci práva, pečují o pořádek a bezpečnost, to jsou vznešení bojovníci, toť především král jakožto nejvyšší formule bojovníka, soudce a udržovatele zákona. Druzí jsou exekutivou[5] nejduchovnějších, jsou nejbližší, co k nim patří, co z nich snímá všechno, co je hrubého v práci vladařské, - jsou jejich družina, jejich pravá ruka, jejich nejlepší žactvo. - V tom všem, budiž znovu řečeno, není nic libovolného, nic "udělaného"; co je jiné, je uděláno, - pak je příroda zhanobena a zmařena... Pořadí kast, pořadí důstojnosti formuluje jen nejvyšší zákon života: odloučení těchto tří typů je nutné, aby se udržela společnost, aby se umožnily vyšší a nejvyšší typy, - nerovnost práv teprve je podmínkou, aby vůbec práva byla. - Každé právo je výsadou. V tom, jaký je, má každý také svou výsadu. Nepodceňujme výsady prostředních. Čím výše, tím více přibývá tvrdosti života, - přibývá chladu, přibývá odpovědnosti. Vysoká kultura je pyramida: může stát jenom na široké základně, předpokládá především silně a zdravě konsolidovanou prostřednost. Řemeslo, obchod, orba, věda, většina umění, jedním slovem celý souhrn činností v povolání snáší se naprosto jen s prostřední schopností a žádostí; něco takového by bylo nemístné mezi výjimkami, instinkt k tomu příslušný by odporoval jak aristokratismu, tak anarchismu. Býti užitkem veřejnosti, kolečkem, funkcí, k tomu je určení od přírody: nikoli společnost, nýbrž druh štěstí, nad nějž právě nejdou schopnosti největší většiny lidí, dělá z nich inteligentní stroje. Prostřednímu člověku je štěstí být prostředním; mistrovství v jediném, speciálnost přirozeným instinktem. Hlubšího ducha by bylo zhola nedůstojné, aby viděl v pouhém faktu prostřednosti už námitku. Prostřednost je dokonce především nutná, aby směly být výjimky: je podmínkou vysoké kultury. Dotýká-li se výjimečný člověk právě prostředních lidí jemnějšími prsty nežli sebe a sobě rovných, není to pouze zdvořilost srdce, - je to prostě jeho povinnost... Koho nejvíce nenávidím z té dnešní sběře? Sběř socialistů, apoštoly čandalů, kteří podkopávají instinkt, radost, skromnou spokojenost dělníka s drobným životem, - kteří ho dělají závistivým, učí ho pomstě... Křivda nikdy není v nerovných právech, je v nároku na "rovná" práva... Co je špatné? Ale už jsem to řekl: všechno, co pochází ze slabosti, ze závisti, z pomsty. - Anarchista i vyznavač Krista jsou jednoho původu...

58.
Vskutku, je to rozdíl, za jakým účelem kdo lže: udržuje-li tím, nebo ničí-li. Můžeme mezi křesťana a anarchistu klidně položit rovnítko: jejich účel, jejich instinkt jde jen za ničením. Důkaz této věty je třeba jen vyčíst z dějin: obsahují jej s děsivou zřetelností. Jestliže jsme právě poznali náboženské zákonodárství, jehož účelem bylo "zvěčnit" nejvyšší podmínku toho, aby život prospíval, to jest velikou organizaci společnosti, - křesťanství našlo své poslání v tom, aby právě takové organizaci učinilo konec, protože v ní život prospíval. Tam měl být uložen rozumový výtěžek z dlouhých dob experimentu a nejistoty k užitku nejvzdálenější budoucnosti a sklizeň se měla dostat pod střechu tak veliká, tak bohatá, tak úplná, jak jen možno: zde byla naopak sklizeň přes noc otrávena... To, co stálo ære perennius[6], Imperium Romanum[7], nejvelkolepější organizační forma za obtížných podmínek, jaké dosud bylo dosaženo, s níž srovnáno je všechno předchozí, všechno potomní, tříšť, břídilství, diletantství, - oni svatí anarchisté si udělali "zbožnost" z toho, aby zničili "svět", to jest Imperium Romanum, až nezůstal kámen na kameni, - až je mohli opanovat Germáni a jiní neotesanci... Křesťan a anarchista: oba dekadenti, oba neschopni působit jinak než rozkladně, otravně, než tak, aby všechno zakrnělo, působit jinak než vysávat krev, oba žijíce instinktem zavilé nenávisti ke všemu, co má velikost, co má trvání, co slibuje budoucnost životu... Křesťanství bylo upírem Římského impéria, - přes noc obrátilo vniveč nesmírný čin Římanů, jímž byla získána půda veliké kultuře, jež má dostatek času. - Stále ještě tomu není rozumět? Imperium Romanum, jak je známe, jak nás s ním dějiny římské provincie stále lépe seznamují, toto nejobdivuhodnější umělecké dílo velikého stylu bylo počátkem, jeho stavba byla vypočtena, aby se dokázala tisíciletími, - podnes nikdy se tak nestavělo, nikomu se ani nesnilo stavět do té míry sub specie æterni![8] - Pevnost této organizace stačila vydržet špatné císaře: nahodilost osob nesmí rozhodovat v takových věcech, - první to princip veškeré veliké architektury. Ale nestačila proti nejkoruptnějšímu druhu korupce, proti křesťanovi... Tito skrytí červi, kteří se připlížili v noci, mlze a dvojznačnosti ke všem jednotlivcům a vysáli každému jednotlivci vážnost pro skutečné věci, vůbec instinkt pro reality, tato zbabělá, femininní[9] a slaďounká banda odcizila krok za krokem "duše" této nesmírné stavbě, - tyto cenné, mužně vznešené povahy, které viděly ve věci Říma svou vlastní věc, svou vlastní vážnost, svou vlastní hrdost. Svatouškovské plížení, tajuplnost konventiklů,[10] ponuré pojmy jako peklo, jako oběť nevinného, jako unio mystica[11] pitím krve, především pomalu rozdmychaný plamen pomsty, pomsty čandalů - to opanovalo Řím, týž druh náboženství, proti němuž v jeho preexistenční[12] formě již Epikúros[13] zdvihl válku. Čtěte Lucretia[14], abyste pochopili, co Epikúros potíral, nikoli pohanství, nýbrž "křesťanství", to jest zkázu duší pojmem viny, pojmem trestu a nesmrtelnosti. - Potíral podzemní kulty, celé latentní křesťanství, - již tehdy bylo skutečným vykoupením popírat nesmrtelnost. - A Epikúros by byl zvítězil, každý čestný duch v Římské říši byl epikurejcem: tu se objevil Pavel... Pavel, jímž dospěla ztělesnění a geniality čandalská nenávist k Římu, k "světu", Žid, věčný Žid par excellence. Co uhodl, bylo to, jak se dá podnítit "požár světa" pomocí malého sektářského hnutí křesťanů, zcela mimo židovství, jak se dá symbolem "boha na kříži" shrnout všechno, co leží na zemi, všechno tajně povstalecké, celé dědictví anarchistických rejdů v říši, v nesmírnou moc. "Spása přijde od Židů." - Křesťanství se stává formulí, jež by předstihla podzemní kulty všeho druhu, například Osiridův[15], Veliké matky[16], Mithrův[17] - a jež by shrnula: v tomto poznání spočívá Pavlův génius. Jeho instinkt v tom byl tak jistý, že vkládal představy, jimiž fascinovala ona čandalská náboženství, svému vynalezenému "spasiteli" s bezohledným násilnictvím na pravdě do úst, a nejen do úst - že z něho udělal něco, čemu i Mithrův kněz mohl rozumět... To byl Pavlův Damašek[18]: pochopil, že potřebuje víru v nesmrtelnost, aby znehodnotil "svět", že pojmem "pekla" lze ještě ovládnout Řím, - že "oním světem" lze zabít život... Nihilista a vyznavač Krista: to se rýmuje, a nejen že se to rýmuje...

59.
Všechna práce antického světa nadarmo: nemám slova, abych vyjádřil, co cítím nad něčím tak zdrcujícím. - A vzhledem k tomu, že jeho práce byla prací přípravnou, že byly právě teprve položeny s žulovým sebevědomím základy k práci na tisíciletí, celý smysl antického světa nadarmo!... Nač Řekové? Nač Římané? - Všechny předpoklady učené kultury, všechny vědecké metody tu již byly, bylo již zjištěno veliké, nevyrovnatelné umění, jak správně číst - tento předpoklad tradice kultury, jednoty vědy; přírodní věda byla, ve spolku s matematikou a mechanikou, na nejlepší cestě, - smysl pro fakta, poslední a nejcennější všech smyslů, měl své školy, svou staletou již tradici! Je tomu rozumět? Všechno podstatné bylo nalezeno, aby bylo možno dát se do práce: - metody, desetkrát to nutno říci, jsou to nejpodstatnější, také nejobtížnější, jsou také tím, proti čemu se nejdéle staví zvyklosti a lenosti. Čeho jsme dnes znovudobyli s nevýslovným sebepřemáháním, - neboť všichni máme špatné instinkty křesťanské nějak ještě v těle -, svobodný pohled skutečnosti v tvář, opatrná ruka, trpělivost a vážnost v nejmenších věcech, celá poctivost poznání, - již tu byla! Před více již než dvěma tisíci let! A nadto dobrý, jemný takt a vkus! Nikoli drezúrou mozku! Nikoli co "německé" vzdělání s neotesanými způsoby! Nýbrž něco, co je tělem, gestem, instinktem, - jedním slovem realitou... Všechno nadarmo! Přes noc se všechno stalo už jen vzpomínkou! - Řekové! Římané! Vznešenost instinktu, vkus, metodické bádání, génius organizace a správy, víra, vůle k budoucnosti lidstva, veliké Ano všem věcem, viditelné v podobě Římského impéria, viditelné všem smyslům, veliký styl nikoli už jen uměním, nýbrž vtělený v realitu, pravdu, život... A to všechno ne snad přes noc zasypáno přírodní pohromou! Nikoli zašlapáno Germány a jinými těžkonožci! Nýbrž vniveč obráceno lstivými, skrytými, neviditelnými, nedokrevnými upíry! Nikoli poraženo - jen vysáto!... Skrytá mstivost, malicherná závist nabyla vrchu! Všechno ubohé, všechno, co samo sebou trpí, co je souženo špatnými city, celé ghetto duševního světa rázem navrchu! - Stačí nějaký křesťanský agitátor, například svatý Augustin, abychom pochopili, abychom čichali, jak nečistí chlapíci se tím dostali navrch. Venkoncem bychom se klamali, kdybychom předpokládali u vůdců křesťanského hnutí jakýkoli nedostatek rozumu: - ó, jsou chytří, chytří až do svatosti, ti páni církevní otcové! Čeho se jim nedostává, je něco zcela jiného. Příroda je zanedbala, - zapomněla jim dát skromné věno čestných, slušných, čistotných instinktů... Mezi námi, ani to nejsou muži... Pohrdá-li islám[19] křesťanstvím, má na to tisíceré právo: islám předpokládá muže...

60.
Křesťanství nás připravilo o sklizeň antické kultury, připravilo nás později zas o sklizeň kultury islámu. Zázračný kulturní svět maurského[20] Španělska, nám v podstatě spřízněnější, víc k naší mysli a k našemu vkusu promlouvající nežli Řím a Řecko, byl ušlapán (- neříkám, jakýma nohama -), proč? Protože děkoval za svůj vznik vznešeným, mužným instinktům, protože přisvědčoval životu i ještě vzácnými a rafinovanými skvosty maurského života!... Křižáci později potírali něco, před čím by jim lépe bylo slušelo klesnout v prach, - kulturu, proti níž by si mohlo připadat i naše devatenácté století velmi chudým, velmi "pozdním". - Ovšem, chtěli kořistit: Orient byl bohatý... Buďme přece nezaujati! Křížové výpravy - vyšší pirátství, nic víc! Německá šlechta, v podstatě šlechta vikingská[21], byla tím ve svém živlu: církev věděla až příliš dobře, jak chytit německou šlechtu... Německá šlechta, vždy "Švýcaři" církve[22], vždy ve službách všech špatných instinktů církve, - ale dobře placena... Že církev provedla svoji zavile nenávistnou válku proti všemu vznešenému na zemi právě s pomocí německých mečů, německé krve a odvahy! Je na tomto místě množství bolestných otázek. Německá šlechta téměř chybí v dějinách vyšší kultury: uhodneme, proč... Křesťanství, alkohol - oba veliké prostředky korupce... Vlastně by nemělo ovšem být volby mezi islámem a křesťanstvím, jako by jí nemělo být mezi Arabem[23] a Židem. Rozhodnutí je dáno: nikomu není dáno na vůli, aby zde ještě volil. Buď člověk jest čandalou, nebo jím není... "Boj na nůž s Římem! Mír, přátelství s islámem": tak cítil, tak činil onen veliký svobodný duch, génius mezi německými císaři, Fridrich Druhý.[24] Jakže? Musí Němec teprve být géniem, svobodným duchem, aby cítil slušně? Nechápu, jak mohl kdy jaký Němec cítit křesťansky...

61.
Zde je nutno dotknout se vzpomínky, pro Němce ještě stokráte trapnější. Němci připravili Evropu o poslední velikou kulturní sklizeň, již mohla Evropa dostat pod střechu, - o kulturní žeň renesance.[25] Rozumějí lidé konečně, chtějí rozumět, čím renesance byla? Přehodnocení křesťanských hodnot, pokus, podniknutý všemi prostředky, všemi instinkty, veškerou geniálností, aby byly protichůdné hodnoty, vznešené hodnoty dovedeny k vítězství... Byla dosud jen tato veliká válka, nebyla dosud položena otázka rozhodnější nad otázku renesance, - moje otázka jest její otázkou -: nebylo také nikdy zásadnější, přímější formy útoku, ani přísněji vedené na celé frontě a přímo do centra! Udeřit na rozhodném místě, v samotném sídle křesťanství, zde dosadit vznešené hodnoty na trůn, lépe řečeno vpravit je do instinktů, do nejspodnějších potřeb a žádostí těch, kteří tam sedí... Vidím před sebou možnost zcela nadpozemského kouzla a nadpozemské hry barev: - zdá se mi, že se třpytí všemi hrůzami rafinované krásy, že v ní pracuje umění, tak božské, tak ďábelsky božské, že bychom hledali v celých tisíciletích marně druhou takovou možnost; vidím divadlo, tak důvtipné, tak zázračně paradoxní spolu, že by všichni bohové olympští byli měli, proč se dát do nesmrtelného smíchu - Cesare Borgia[26] papežem... Je mi rozumět?... Nuže, to by bylo bývalo vítězstvím, po němž jedině dnes toužím -: tím by bylo křesťanství zrušeno! - Co se stalo? Německý mnich Luther[27] přišel do Říma. Tento mnich, v těle všechny mstivé instinkty ztroskotaného kněze, vzbouřil se v Římě proti renesanci... Místo aby chápal s nejhlubší vděčností to nesmírné, co se bylo stalo, zdolání křesťanství v jeho sídle - jeho nenávist se dovedla tímto divadlem jen živit. Člověk náboženský myslí jenom na sebe. - Luther viděl zkaženost papežství, ačkoli se právě opak dal rukama hmatat: stará zkaženost, peccatum originale[28], křesťanství, nesedělo již na stolici papežově! Nýbrž život! Nýbrž triumf života! Nýbrž veliké Ano všem vysokým, krásným, odvážným věcem!... A Luther církev obnovil: udeřil na ni... Renesance - událost beze smyslu, veliké Nadarmo! - Ach ti Němci, co nás už stáli! Nadarmo - to bylo vždy dílem Němců. - Reformace; Leibniz[29]; Kant a tak zvaná německá filosofie; války "za svobodu"; Říše - pokaždé něco, co tu již bylo, něco nenávratného, narazí na nějaké Nadarmo... Jsou to moji nepřátelé, znám se k tomu, tito Němci: pohrdám všeho druhu nečistotou pojmů a hodnot, zbabělostí před každým poctivým Ano a Ne, jak to u nich znám. Za téměř celé poslední tisíciletí zmotali a zešmodrchali všechno, čeho se dotkli svými prsty, mají na svědomí všechno polovičaté - tříosminové! -, čím stůně Evropa, - mají na svědomí také nejnečistší druh křesťanství, jaký je, nejnevyléčitelnější, nejnevývratnější, protestantství... Nezbavíme-li se křesťanství, Němci tím budou vinni.

62.
- Tím jsem u konce a vynáším svůj ortel. Odsuzuji křesťanství, vznáším na křesťanskou církev nejstrašlivější všech obžalob, jakou kdy který žalobce vzal do úst. Je mi nejvyšší všech myslitelných korupcí, měla vůli k poslední jen možné korupci. Není nic, čeho by se křesťanská církev nebyla dotkla svou zkažeností, každou hodnotu obrátila v nehodnotu, z každé pravdy udělala lež, z každé poctivosti duševní bídáctví. Ať se ještě někdo odváží a mluví mi o jejích "humanitních" požehnáních! Odstranit nějakou bědu bylo proti jejímu nejhlubšímu prospěchu: žila z běd, tvořila bědy, aby sebe zvěčnila... Například červ hříchu: touto strázní obohatila lidstvo teprve církev! - "Rovnost duší před bohem", tato falešnost, tato záminka zákeřné nevraživosti všech nízce smýšlejících, tento pojem-třaskavina, který se nakonec stal revolucí, moderní ideou a úpadkovým principem celého společenského řádu, - toť křesťanský dynamit... "Humanitní" požehnání křesťanství! Vypěstit z humanity vnitřní rozpor, umění sebezprznění, vůli ke lži za každou cenu, odpor, opovržení všemi dobrými a poctivými instinkty! To mi tak je požehnání křesťanství! - Parazitství jedinou praxí církve; pijící svým ideálem nedokrevnosti, "svatosti" všechnu krev, všechnu lásku, všechnu naději k životu; onen svět vůlí k popření veškeré reality; kříž odznakem nejpodzemnějšího spiknutí, jaké kdy bylo, - proti zdraví, kráse, zdařilosti, udatnosti, duchu, dobrotě duše, proti samému životu...
Tuto věčnou obžalobu křesťanství napíši na všechny zdi, kde zdi jen jsou, - mám písmena, že i slepí prohlédnou... Zovu křesťanství jedinou velikou kletbou, jedinou velikou nejvnitřnější zkažeností, jediným velikým instinktem pomsty, jemuž není prostředku dosti jedovatého, tajného, podzemního, dosti malého, - zovu je jedinou nesmrtelnou poskvrnou lidstva...
A počítáme čas podle onoho dies nefastus[30], jímž se počalo toto dopuštění osudu, - podle prvního dne křesťanství! - Proč ne raději podle jeho dne posledního? - Podle dneška? - Všechny hodnoty přehodnotit!...

KONEC



Odkazy:


POZNÁMKY:

[1] In flagranti - při činu. - pozn. překl. J. F.
[2] In infinitum - donekonečna. - pozn. překl. J. F.
[3] Pulchrum est paucorum hominum - krása je věcí nemnoha lidí. - pozn. překl. J. F.
[4] Čandala - nejnižší kasta indická. - pozn. překl. J. F.
[5] Exekutiva - výkonná moc. - pozn. překl. J. F.
[6] Ære perennius - pevnější, trvalejší nad železo, slovo Horatiovo. - poznámka překladatele Josefa Fischera.
[7] Imperium Romanum - Říše (císařství) římská. - pozn. překl. J. F.
[8] Sub specie æterni - pod zorným úhlem věčnosti. - pozn. překl. J. F.
[9] Femininní - zženštilý. - pozn. překl. J. F.
[10] konventikl = tajná důvěrná schůze. - pozn. Mis.
[11] Unio mystica - mystické spojení (v přijímání). - pozn. překl. J. F.
[12] Preexistence - předchozí existence, předexistence. - pozn. překl. J. F.
[13] Epikúros (342-270 př. Kr.) - řecký filosof, hlásající, že se člověk má odvrátit od utrpení; cílem života je mu štěstí (tj. klidná mysl a klidný život v kruhu přátel, nikoli požitkářství, jež bývá s jeho jménem spojováno). Nietzschův poměr k němu není ustálen; jednou v něm potírá dekadenta, předchůdce křesťanství, podruhé ho velebí jako typického zástupce antiky proti křesťanství (proti "lži o nesmrtelnosti", E. skutečně popírá nesmrtelnost). Snad je to tím, že v Epikúrově učení jsou vedle oné uvedené složky, blízké stoicismu a křesťanství, také momenty odlišné (materialismus aj.), Nietzschovi patrně sympatické. - pozn. překl. J. F.
[14] Lucretius - Titus Lucretius Carus (98-44 př. Kr.), římský básník, přívrženec epikureismu, jehož filosofickou soustavu zbásnil v didaktické básni "De rerum natura". - pozn. překl. J. F.
[15] Osiris - staroegyptský bůh slunce, později uctíván též jako bůh podsvětí. - pozn. překl. J. F.
[16] Veliká matka - příjmí, jímž byla uctívána maloasijská bohyně nespoutaného přírodního života, Kybelé, také Ma, matka země. Její kult se rozšířil později do Řecka a Říma. - pozn. překl. J. F.
[17] Mithra - staroperský bůh světla a dobra. - pozn. překl. J. F.
[18] Damašek Pavlův - obrácení Šavlovo v Damašku. - pozn. překl. J. F.
[19] Islám - náboženství Mohamedovo; Nietzschovi sympatický jednak pro svůj boj s křesťanstvím, jednak proto, že arabská kultura pokračovala v díle kultury antické jinak nežli křesťanství. - pozn. překl. J. F.
[20] Maurové - Arabové. - pozn. překl. J. F.
[21] Vikingové - skandinávští Normané, jejichž loupeživé námořní výpravy znepokojovaly od 9. do 11. století západní Evropu. - pozn. překl. J. F.
[22] "Švýcaři" církve (o Němcích) - narážka na tradiční službu švýcarských gard u papežského dvora, k nimž Nietzsche tím přirovnává Němce. - pozn. překl. J. F. (Už starořímští císaři si přednostně vybírali za členy své osobní stráže Germány, vynikající svými bojovými schopnostmi. - pozn. Mis.)
[23] Arabové (ve Španělsku zváni Maury) - zde uvedeni jako vůdčí představitelé islámské kultury; jejich doba byla vrcholem kulturního rozkvětu Pyrenejského poloostrova. Zmocnili se země začátkem osmého století; ale v pozdějším středověku byli postupně vytlačeni jednak úsilím křesťanských horských kmenů severní části země, jednak křížovými výpravami z Evropy. Poslední zbytek jejich panství, Granada, padl r. 1492. - pozn. překl. J. F.
[24] Fridrich II. - jeden z nejznamenitějších císařů římsko-německých (vládl 1212-1250), Hohenstauf, zásadní a houževnatý odpůrce světové politické moci papežské. - pozn. překl. J. F.
[25] Renesance - v Nietzschových očích hnutí zcela pohanské, světské, neslučitelné s křesťanstvím a s reformací; proto přál renesanci vítězství nad křesťanstvím, proto tak nenáviděl reformaci (zvl. Luthera), že tuto možnost zmařila. V tom viděl jeden z největších "kulturních zločinů" Němců. - pozn. překl. J. F.
[26] Cesare Borgia - (1478-1507) - syn papeže Alexandra VI., typický představitel bezohlednosti, tvrdosti a úskočnosti italských renesančních knížat, vzor Machiavelliho "Knížete". Cesare Borgia papežem - tato neuskutečněná možnost, z jejíhož zmaření obviňuje Luthera, byla Nietzschovi jakýmsi vítězstvím Antikrista, pohanství nad křesťanstvím. - pozn. překl. J. F.
[27] Luther Martin (1483-1546) - německý reformátor, k němuž Nietzsche cítil živelný odpor, protože v něm viděl toho, kdo obnovil církev a křesťanství ve chvíli, kdy se zdálo, že nad obojím zvítězí pohanská světskost renesance. - pozn. překl. J. F.
[28] Peccatum originale - původní, první (základní) hřích. - pozn. překl. J. F.
[29] Leibniz G. W. (1646-1716) - nejvýznamnější německý filosof před Kantem; v "Antikristu" se jeví Nietzschovi jako jeden z těch, kteří obracejí vývoj zpět, od vědy a světskosti k náboženskosti. Také v "Ecce homo" je L. "brzdou". - pozn. překl. J. F.
[30] Dies nefastus - neblahý den. - pozn. překl. J. F.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Aktuální články

Reklama
Další mé stránky:

Hledáš něco pouze na mých stránkách?
Tip: Prohledávej je mým vlastním vyhledávačem MiSearch!
https://www.google.cz/cse/publicurl?cx=013770122102643942506:cu-cqhoxcdm